Sto let genocidy na Kubě 2. - Odložená kolonie

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 6. 2011

Twitter

V XVII. století byla Kuba již největším světovým producentem třtinového cukru, když rentabilita černých otroků na obrovských statcích španělské kolonie nahromadila to, čím bylo možno otevřít na počátku XIX. století éru cukrovarnického kapitalismu v zemědělském sektoru, který již existoval od Havany po Matanzas. Ony 4 mlýny na cukr z roku 1784 byly rozšířeny na 22 před rokem 1830.

Nacházely se v blízkosti přístavů, v oblastech stále rozsáhlejších, jež byly vyrvány subtropickému lesu, který skýtal překvapující úrodnost. Kolem možností námořních nebo říčních přístavišť umožňujících díky pobřežní plavbě směřující k velkým přístavům exportovat v roce 1830 piných 90 492 metrických tun do Evropy. Pozemkoví vlastníci v jejich optimismu rozvíjející se třídy museli čelit zvyšování výrobních nákladů. V roce 1820 bylo Španělsko pod tlakem Anglie přinuceno zrušit obchod s černými otroky. Jejich pokoutní získávání bylo stále obtížnější zvláště v momentě, kdy se ve Francii objevily první továrny na cukr řepný. Ale bylo nutno platit za otroky dodávané načerno, a zboží bylo nutno postupně dopravovat z větších vzdáleností tou měrou, jak se výrobní oblasti vzdalovaly od břehů.

  A tak cukrovarnický kapitalismus potřeboval železo, aby se mohl dál rozvíjet. Již nebylo možno, vzhledem ke stále hojnějším úrodám, dopravovat do přístavů těžké náklady po kamenitých a prašných cestách v době sucha a nepoužitelných v období dešt'ů, kdy se tažný dobytek a povozy bořily do bahna. Majitelé mlýnů na cukr (ingenios) ztráceli peníze na údržbu cest a silnic. Přitom výživa černocha při dvou jídlech denně přišla na jeden a půl reálu, zatímco bylo nutno počítat s třemi reály na vyživení jednoho vola.

  A tak se zaměřili na železnici, kde první kapitál byl shromážděn v roce 1830. Prosperovat ale začala až od roku 1837, kdy jedenáct let před španělskou metropolí bylo uvedeno do provozu šest a půl míle z Havany do Bejucalu dne 19. listopadu, v den narozenin královny Isabely II.

  Tato linka připravila o práci 1200 vozků a stejný počet černých otroků, kteří jim sloužili, nepočítaje 300 nebo 400 mulařů. Tak se i s účastí kubánských akcionářů vytvářely akciové společnosti, přičemž se zde vyskytli podvodníci všeho druhu, kteří dávali najevo své snahy prosadit se v oblasti, kde sami Evropané dělali první krůčky. Bylo třeba mít především vztahy s Londýnem a k tomu mít severoamerické prostředníky, kteří již měli plantáže na Kubě a nabízeli své vztahy a svůj kapitál, neboť lokomotiva mohla být jen anglická.

  Kapitalisté na tomto ostrově nedůvěřovali svévolné a zkorumpované koloniální vládě. Londýnští bankéři neměli žádnou důvěru ve Finance Madridu. Bylo tedy zapotřebí, aby anglický bankéř Robertson půjčil 2 miliony pesos zaručených daňovými výnosy z kubánských přístavů počínaje Havanou. A tak se stalo, že první hispanoamerická železnice byla na Kubě. Nastrčená figura don Claudio Martinez de Pinillos, který byl dobře uveden na madridském dvoře, správce koloniální finanční správy, zaručil Havaně anglickou půjčku.

  Každý si vyzvedl svou provizi, lokomotivy a kolejnice došly nakonec z Londýna a železniční práce mohly začít, když španělský konsul v New Yorku najal americké inženýry vybavené výhodnými kontrakty.

  Mlýny se staly "cukrovarnickými centrálami". Tyto opravdové továrny dostávaly třtinu z míst jejího sekání stále vzdálenějších a jejich akční rádius se neustále zvětšoval, až pohltil kubánský východ dosud zanedbávaný pěstiteli třtiny. Nezbývalo již nic jiného velkým cukrovarnickým zájmům spojeným se Spojenými státy než nakoupit další linky, aby železnice napojená na cukrovarnické "latifundium" byla vektorem yankeeovské sacharokracie, která pokrývala celý ostrov jsoucí pod záštitou španělské koloniální moci.

  Počkejme trpělivě až do konce století., Dočkáme se jeho konfiskace ve prospěch severoamerického imperialismu. Cornélius Van Horne, konstruktér železnice "canadian pacific", jehož otec dobyl cukr železem (železnicí), byl jedním z těch, kteří zde uspěli, takže v momentě své smrti mohl říci: "Když pomyslím na všechno to, co bych mohl udělat, rád bych žil 500 let." V roce 1902 vláda Estrady Palmy kubánské pseudorepubliky šla ve své podlézavosti tak daleko, že navrhla "Kongresu", aby čerpal z veřejných fondů po dobu tří let prostředky na zaplacení úroků z kapitálu Van Hornovi, který riskoval do linky, která ještě nic nepřinesla. Ale nepředbíhejme toto XIX. století, které vidělo, jak se Kuba vzpírá proti těmto dvěma koloniálním nadvládám, kterým nechtěla podlehnout, i když ty disponovaly mocnými vnitřními vazbami.

• < Předchozí
• Další >