CookiesAccept
Rudozelený manifest
- Podrobnosti
- Vytvořeno 2. 3. 2006
V návaznosti na vývoj, kdy ohrožení životního prostředí bezuzdným plundrováním zdrojů, neomezenou spotřebou bez kontroly a jakýchkoli omezení či působením subjektů primárního i sekundárního výrobního sektoru, se problematika ochrany životního prostředí stává pro existenci planety a tím i celého lidstva stále důležitější. Kapitalismus je společensko-ekonomický systém, jenž vzhledem ke svým ekonomickým pilířům a zákonitostem je vůči životnímu prostředí nejmaceštější, nejvykořisťovatelštější. Zisk je pro kapitál vším, živé organismy a další složky i celek přírody ničím. Klíčem proto je odstranění kapitalismu. Stejně jako vjiných oblastech i zde je totiž zapotřebí nastínit systematická řešení oproti stagnaci prostřednictvím drobných vylepšení a zároveň předložit pozitivní potřebné postupy oproti pouhé (i když populárnější a snazší) kritice.
II. Obecné přístupy
I.Trvale udržitelný rozvoj = sociální, ekonomické a ekologické aspekty
Člověk je i přes veškerou modernizaci současné epochy součástí svého okolí, prostředí. Proto potřebná ochrana životního prostředí je nezbytnou podmínkou samého lidského přežití. My jsme komunisté, tudíž racionalisté. Náš přístup kotázce ochrany životního prostředí proto musí být komplexní a sledovat to, o co nám jde vprvní řadě, totiž potřeby člověka a dobro pro člověka, ale ve skutečném smyslu slova, což není budování konzumní společnosti do bezvědomí, ale ani návrat do jeskyň. Enviromentální ochranu nelze posuzovat izolovaně, odděleně od ekonomiky či sociální problematiky. Ochrana životního prostředí nesmí brzdit ekonomický a sociální rozvoj a pokrok. Na druhou stranu není možná bezbřehá (trefně někdy označovaná jako tržní) exploatace bez zajištění alespoň minimální, respektive únosné míry ochrany životního prostředí – minimální ve smyslu kobnově přírody a bioprostředí. Takový stupeň ochrany nikdy vkapitalismu, kde nad vším stojí zisk existovat nebude. Je třeba proto zaujmout postoj: „Životní prostředí nesmí být zbožím!“ Je nutné skloubit sociální, ekonomickou a ekologickou stránku věci a vytvořit Prostředí trvale udržitelného rozvoje! (podle vzorce TUR = 2S + E1 + E2, sociální aspekt S,ekonomická stránka E1, ekologická E2; sociální aspekt musí být vždy na prvním místě, proto se bere 2S). Toto by měly být výchozí postuláty našeho snažení.
II. Posuzování vlivu na životní prostředí jako jeden zdůležitých nástrojů budování Prostředí trvale udržitelného rozvoje
Daleko více než vminulosti musí být aplikováno posuzování vlivů na životní prostředí. Tento již existující nástroj ochrany ŽP je nutné rozvinout a zakotvit jako prevenční, respektive zakomponovat plánování. Domníváme se totiž, že musíme chtít strategické i částečné specifičtější plánování projektů i produkce, protože daleko efektivněji by plánování, bylo-li by uzákoněno, pomohlo budovat Prostředí trvale udržitelného rozvoje. Posuzování vlivu na životní prostředí musí mít tři podoby:
1) vize celorepublikového vývoje (VCV) – nejobecnější schéma nejdůležitějších projektů při rozsahu zaměření zahrnujícího celé území ČR, včetně sledování a posuzování zahraničních vlivů na naše životní prostředí. Tato část VCV se musí stát nedílnou, zelenou součástí naší zahraniční politiky i politiky vnitrostátní. Nyní zde například existuje zahraniční úmluva ESPOO. Tu je potřeba přepracovat směrem květší rovnoprávnosti, kochraně českého národního zájmu, jehož nedílnou součástí nepochybně otázka ochrany našeho životního prostředí musí být, stanovit mezistátní závazky. Je nutné jasně vytýčit koncepci, co je dobré, co ne. Kupříkladu odstavování jaderné energie by nemělo být na pořadu dne, neboť výrazným způsobem ekologii neovlivňuje (problém zhlediska ŽP je snad pouze v radioaktivním odpadu a při případné katastrofě), naopak jde o strategicky významnou formu výroby a využití energie.Naopak tzv. minimální odpadní systém EU představuje bezprostřední nebezpečí velmi silného znečištění např. vod. Jeho základem je totiž vpodstatě prosté odvedení odpadů do strouhy a pak někam do řeky nebo za obec. Tak mají sice vEvropské unii rozsáhlé pokrytí osídlení kanalizací, ale jde o téměř středověký způsob odvádění odpadů. Úprava naší legislativy tímto směrem vrámci aproximace práva EU ze strany ČR by nebyla zrovna nejšťastnější. Nyní konkrétně by u nás tedy nebylo dobré přistupovat na dohody (veřejné i utajované) se Spolkovou republikou Německo a Evropskou unií, díky kterým se ČR proměňuje ve smetiště, případě je politika přesahující hranice republiky prospěšná životnímu prostředí požadována jednosměrně pouze od nás. Měli bychom podporovat princip progresivního ekologizování politiky vmezinárodním měřítku. Ve skutečnosti poškozují celosvětové životní prostředí vnejvětší míře nejvyspělejší státy – USA, Japonsko, ale i EU. Proto by se právě ony měly přizpůsobit moderní zelené politice první a nejvíce. Měly by rovněž financovat rozvojovému světu výstavbu sekundárního hospodářského sektoru při dodržení ekologických požadavků – např. při podpoře výstavby veřejné dopravy a infrastruktury, které znečišťují daleko méně než doprava osobní; modernizace zastaralých továren vrozvojovém světě zcela zprostředků vyspělých zemí, ale ve vlastnictví států místa vystavění by vedlo ve 3.světě kpotřebné industrializaci, vytvořila by mnoho nových pracovních míst, zlepšila národní hospodářství a životní úroveň a zároveň by ochránila životní prostředí, např. vBrazílii by takové změny učinily zemi i pracující méně závislými na vykácení tropických pralesů, kterých vsoučasnosti zmizí právě vdůsledku těžby ročně území o velikosti Belgie.
2) Strategické – dlouhodobější posuzování záměrů (tj.aktivit) – kupříkladu u návrhů územně plánovacích dokumentací, rozvoje regionů aj.
3) Posuzování konkrétních projektů – vjednotlivém daném řízení (např. při výstavbě metra aj.) Posuzování sice u nás existuje a je také právně upraveno. Jenže vkapitalismu je zásadní, a tím i hranicí pro míru ochrany životního prostředí, zisk.Proto je současná úprava nedokonalá a je ji vpodstatě nutné naprojektovat znovu. Především je třeba komplexní jednotnou úpravu zakotvit ve vizi plánování. Krátkodobě ( do vytvoření nového právního předpisu) se musí minimálně: rozšířit a přesněji, kvalitněji specifikovat okruh činností, u nichž je povinnost posouzení a rovněž se musí rozhojnit posuzované změny a úpravy záměrů a u nejdůležitějších změn též zavést povinnost jejich posouzení (v současnosti je u změn, a to např. i u dostavby jaderných elektráren možnost nikoliv povinnost posoudit takové změny zhlediska dopadu na životní prostředí). Komplexnější, širší záběr posuzovaných skutečností, posuzovaní vlivu na celé Prostředí trvale udržitelného rozvoje, tedy také (podle nás komunistů především) na sociální sféru, avšak i dopady na hospodářství. Vprocesní oblasti je nutné rozšíření veřejnosti posuzování, která je nyní omezena, co do jednotlivých kroků (tj. jen na stanovisko a přítomnost při veřejném projednávání). Veřejnost, a ne jen vybrané tzv. ekologické skupiny, by měla mít právo ve většině posuzování. Stanoviska některých organizací by pak mohla být závazná. Pokud by třeba dopad na zaměstnanost znamenal výraznější zásah do počtu pracovních příležitostí vurčitém městě či regionu směrem kpoklesu, měla by taková informace a stanovisko mít větší, klíčovou váhu při rozhodování. Tj. musí být stupňovitost vážení stanovisek, co se týče významu. Důležité taky je rozšíření povinnosti zveřejnění posouzení. Je nutné stanovit rámec rozhodování, omezit neurčitost, jak se říká kaučukovitost úpravy otevírající velký prostor pro životnímu prostředí nepříznivou korupci a kapitalistické vlivy Např. koncepce projektů na centrální úrovni musejí být nyní podle zákona posuzovány, tak se místo slova koncepce vpraxi použije termín strategie a už to posuzováno není, ač právě na centrální úrovni jde povětšinou o rozsáhlé záměry. Samozřejmě nejen úprava, ale praxe je důležitá. Proto musí být jednak vtomto ohledu vytvořena a aplikována přiměřená kontrola, jednak pozitivním způsobem dostatečně ovlivněno myšlení lidí.
III. Kontrola
Kontrola, praktické prosazování dodržování ochrany životního prostředí, resp. ochrany prostředí trvale udržitelného rozvoje je nezbytnou a neoddělitelnou součástí politiky ochrany, už jen proto, že podle statistik České inspekce životního prostředí ( jde o nejdůležitější zněkolika orgánů kontroly na tomto úseku) 5% subjektů kontroly neplní povinnosti nikdy, 20% je plní vždy a zbytek je plní pouze tehdy, je-li těch 5% za porušování svých povinností odpovídajícím způsobem potrestáno. Jenže kontrola není a ani nesmí být vprvé řadě represivní, ale měla by být naopak především prevencí. I zde je plně zapotřebí prosazovat motto: Prevence místo represe! Jaké požadavky by měla mít komunistická ekologická politika voblasti kontroly? Lze je vyjádřit několika body: Jednota, efektivnost – nebyrokratismus, přiměřenost, důslednost a transparentnost. Co to znamená? Vsoučasnosti existuje několik institucí kontroly ochrany ŽP a navíc určitou kontrolu provádějí i orgány, jejichž těžiště působnosti leží úplně někde jinde. Např. jen u kontroly geneticky upravených organismů je 11 subjektů, přitom sankční pravomoc měla pouze Česká inspekce životního prostředí, voblasti odpadů pravomoc zrušit skládky mají okresní úřady, vbudoucnu se to vsouvislosti sreformou veřejné správy přesune na orgány samosprávy, přitom jinak zastavit provoz či činnost při ohrožení životního prostředí má zase právě Česká inspekce životního prostředí (dále ČI ŽP). Je omezená kontrola státní správy, kontrolovat se musí i drobná překročení na základě sousedských oznámení, přitom kontrolovat velké poškozovatele často efektivně nelze, protože papírově vykazují něco jiného, než jak to ve skutečnosti vypadá. Pokračuje trend růstu administrativních sil z687 zaměstnanců ČI ŽP je inspektorů 70% (v EU je ale poměr obrácený, jde o maximální byrokratizaci), nárůst vdůsledku připravovaného vstupu do Unie je dvojnásobný oproti minulosti ovšem po výtce z90% o byrokraty. Orgány kontroly nemají potřebný plynulý a okamžitý přístup kinformacím monitoringu – tj. preventivního sledování kvality ovzduší, vod ad. složek životního prostředí. Jedna inspekce stojí asi 30 000Kč, za rok proběhne 18 500 inspekcí, přitom účinnost je velmi špatná. Co tedy prosazovat? 1) Vytvoření jednotného orgánu kontroly – Státní inspekce ochrany životního prostředí či sjednocení kontroly), jehož kompetence kontroly budou rozšířeny a bude zbaveno věcí systémově patřících jinam (např. povolávacího řízení u ochrany ovzduší, úkolem inspekce nemá být papírování, ale účinné zakročení proti poškozování životního prostředí). Místní příslušnost tohoto orgánu musí zasahovat celé území republiky, protože i poškozování životního prostředí je záležitostí překračující hranice krajů. Samosplašnost vtéto otázce naprosto není na místě, podvázala by efektivnost, možnost účinného působení a znamenala by jen další byrokratizaci. Kvyšší efektivnosti napomůže jednak již výše uvedená přísná specifikace, konkretizace a standardizace úkolů, sjednocení, rozšíření kontrolních kompetencí. Dále snížení, již nyní přebujelého administrativního personálu a byrokratických úkolů inspekce. Kefektivnosti by napomohlo též přesunutí monitoringu pod křídla onoho jednotného kontrolního orgánu, institucí a osob sinspekcí. Určení množství zaměstnanců a vůbec personální politiku provádět srozvahou, samostatně (jako individuální státní orgán, nyní to určuje ministerstvo financí, které Český inspektorát životního prostředí rozšiřuje o své lidi bez ohledu na obsah práce, za minulého režimu stačilo 40inspektorů). Zaměstnanců kontrolního inspektorátu by stačilo daleko méně, tak 200-250, pokud by došlo kefektivizaci. Modernizace techniky by velmi kontroly urychlila a zlevnila, politika sankční (ne represivní viz níže), spojení smonitoringem, rozšíření pravomocí a spolupráce státních orgánů včetně trestních by také vedla kefektivnější, pružnější, levnější, rychlejší a účinnější kontrole. Důležité je také určení subjektů kontroly, případně odstupňování 1) přímé povinnosti, 2) nepřímé povinnosti, 3) možnosti kontroly podle typu subjektu, závažnosti poškození životního prostředí a míře poškození, což by umožnilo zaměřit se na větší subjekty – hlavně právnické osoby, které způsobují rozsahově 85% poškození. Samozřejmě, že by nejvíc pomohla komplexní socialistická reforma veřejné správy, ale alespoň tyto postupy pro zefektivnění jsou nutné. Přiměřeností musíme rozumět prevenci oproti represi. Často dochází kporušování povinnosti jen nevědomostí. Měla by být proto posílena informovanost subjektů ohledně povinností a potřebných ekologických postupů, dále monitoring a vytvořena ucelená koncepce preventivního řešení výsledků monitoringu a zaveden dvoustupňový systém postihu. Tj. při prvním porušení by měla být vyvratitelná presumpce neúmyslu, bez ostré sankce. Naopak při trvání či nevyvráceném úmyslu by měly být zavedeny a zejména důsledně aplikovány vysoké sankce hlavně finanční + případně i postih odpovědné vedoucí osoby trestněprávní ad. Získané finance by byly důsledně vymáhány včetně exekucí majetků zodpovědných kapitalistů. (1.aby se předešlo zavírání podniků, mohl by podnik přejít pod stát a pokuta + náhrada škod vyřešena zmajetku kapitalisty, 2.tím by se předešlo i tunelování a insolventnosti podniků). Činnost inspekce na ochranu životního prostředí by se tím zafinancovala více než dostatečně. Důslednost musí být nezbytným požadavkem a součástí celé kontrolní doktríny, neboť vsoučasném právu sice existují také určité (i když ubohé) nástroje, ale hlavní slabinou je nedůslednost praxe. Nakonec je třeba odmítnout čtyři věci: 1) drobení jak území, tak institucionální kontroly, 2) oslabování kontroly kvůli tzv. svobodě podnikání, 3) alternativní řešení typu zaplatí a může porušovat (řešením je nebude porušovat a pokud poruší tak zaplatí a bude donucen kneporušování), d)podporu extrémní represe, když u nás vpodstatě neexistuje účinná prevence.
III. Specifika České republiky
Vprvé řadě si musíme přiznat, že ochrana životního prostředí nepatřila vletech 1948 – 1989 právě kprioritám. Prostředí, ve kterém žijeme, se za posledních dvanáct let určitým způsobem zlepšilo, i když i vlivem likvidace českého průmyslu a hospodářství vůbec. Máme čistší vzduch. Samotné zavedení evropské legislativy o čistotě vzduchu u nás každoročně zachrání 1000 až 2200 lidských životů. Ekonomika však spotřebuje na jednotku HDP téměř dvojnásobně více energie než země Evropské unie. Recyklujeme jen cca 7 % komunálních odpadů, ačkoli v Německu či Rakousku se už blíží 50 %. Velkolomy rozemílají kopce v chráněných krajinných oblastech na štěrk a do cementu. Ve výsadbě lesů převažují smrkové monokultury, náchylné na škůdce, počasí a změny klimatu. Stoupá spotřeba pesticidů. Zvyšuje se automobilová doprava, a to na úkor dopravy ekologické.
Prioritou komunistů musí být zájem veřejnosti: ochrana lidského zdraví před znečištěním, města i krajina příjemná k životu, péče o společné přírodní dědictví. Méně odpadů a znečištění, lepší recyklace i menší spotřeba surovin či energie. Nová zelená odvětví přitom mohou vytvořit tisíce nových pracovních míst v regionech a zároveň obsadit důležité pozice na rychle se rozvíjejícím mezinárodním trhu. Je třeba konkrétními zákony veřejnosti umožnit, aby viděla a mohla mluvit do rozhodování o ekologických problémech. Pokud se o projektech, jako je nová skládka odpadů vedle obce bude rozhodovat mezi úředníky za zavřenými dveřmi, roste možnost korupce a klesá důvěra občanů. Ztohoto důvodu je nutné podpořit Aarhuskou úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí.
I. Automobilismus
Doprava patří mezi rychle rostoucí zdroje znečištění. Počet automobilů na ulicích českých měst se v letech 1990-2000 zvýšil o 56 %. Odhaduje se, že asi 7-10 % onemocnění dýchacích cest způsobuje znečištění ovzduší. Špatná veřejná doprava přitom nezajišťuje kvalitní alternativu, která by řidičům nabídla možnost volby. Také na vesnicích se rozpadá síť autobusových linek a železničních spojů, životně důležitá pro život a rozvoj venkova.
Řada stran má vprogramu podporu ekologické dopravy – železniční na úkor silniční. Skutečnost je ovšem jiná. Silničářské a olejářsko-strojírenské lobby je totiž velmi silné, zvláště vEvropské unii (je součástí Evropského kulatého stolu průmyslníků, který reálně vEU vládne). A tak se staví eurodálnice, eurokoridory, zvyšuje se nákladní a osobní automobilová doprava… A zisky plynou do kapes korporací… Zároveň se vyvinuly mocné nástroje, jak bránit výzkumu nových, ekologických pohonů silničních vozidel, ať již na bázi sluneční energie, elektromotorů či vody.
Zároveň přes mohutné proklamace o podpoře železniční dopravy (i když byla obnovena řada spojů zničených za vlád ODS) vstupuje do tohoto sektoru čím dál více byznys a tak jsou privilegovány opět lukrativní eurotrasy, zvyšují se ceny železniční dopravy, takže jsou dražší než autobusové… Privatizace a všeobecný chaos znamená další odbourávání nelukrativních spojů. Už teď jsou některé vesnice a místa doslova odříznuty od světa a zmeškáte-li jediný denní spoj, ztratíte celý den. A tak tato reálná politika vede více či méně kpodpoře automobilismu, vrozporu spůvodními záměry, zato vsouladu skonzumní koncepcí nadnárodních korporací…
Pro známého kritika automobilismu prof. Kellera je osobní auto symbolem neudržitelného rozvoje - auto spotřebovává neobnovitelné zdroje (a to velmi cenné, vždyť ropa se používá na důležité procesy, kde je nenahraditelná…), výfukovými plyny likviduje životní prostředí ve městech a činí města neobyvatelnými, automobilové nehody znamenají ročně v celosvětovém měřítku smrt statisíců lidí.
Přitom si však automobilisté naplatí veškeré náklady na provoz - platí je i nemotoristé. Jsou za prvé peníze určené na budování a udržování dopravní infrastruktury, která zvýhodňuje příznivce individuální dopravy. Za druhé jsou to tzv. externality - negativní dopady dopravy především na životní prostředí. Tyto náklady jsou enormní a neplatí je nikdo. Zatím. Odnesou to ale naše děti. Keller ve své knize Naše cesta do prvohor; O povaze automobilové kultury (Sociologické nakladatelství, Brno 1998) cituje dokonce studii EU, podle které celkové externí náklady dopravy dosáhly v členských zemích za rok 1994 částku 154 miliard ECU. Na této sumě se podílela osobni automobilová doprava 77 procenty a kamionová přeprava 22 procenty. Zbylé procento připadá na všechny ostatní formy dopravy dohromady.
Mobilita automobilistů navíc zpětně zmenšuje mobilitu jiných, protože každý uživatel auta snižuje rentabilitu hromadné dopravy, která je tak nucena snižovat počet spojů a jejich frekvenci, což vede k dalšímu odlivu cestujících až k vítězství ekologicky nejzhoubnějšího a nejdražšího dopravního prostředku - osobního auta.
Co na tom, že „svoboda„ automobilistů končí vprvní dopravní zácpě, které přibývají jak houby po dešti. Konzumní společnost a honba za každou korunou zisku dělá své.
Jak ztoho ale ven? Kdybyste do cen aut a benzinu promítli všechny náklady automobilové dopravy včetně externalit, benzín by měl být zdražen zhruba na trojnásobek dnešní ceny. Toto dlouhodobé zvyšování by odrazovalo lidi už od koupi auta. Získané prostředky by se daly použít na rozvoj kolektivní dopravy a především na modernizaci železnice. Jenomže protivník stojící proti těmto trendům je silný - mocné automobilové lobby, jež má vrozvinutých zemích váhu 10-20 procent pracovních míst.
Politicky lze vdnešní době a společnosti také těžko prosadit podobná opatření – jak by se lidé odchovaní konzumem a individualismem asi tvářili, kdyby jim někdo nabízel ve volebním programu 3x dražší benzín (I když po vstupu do EU se zvedne spotřební daň též a benzín se tak nezanedbatelně zdraží…).
Jsou ale i jiné nástroje, jak i vsoučasnosti proti růstu automobilismu bojovat. Je možné např. minimálně polovinu dopravních výdajů ze státního rozpočtu i mimorozpočtových zdrojů (Státní fond dopravní infrastruktury, půjčky, podpora EU investovat do veřejné dopravy.
Stát musí podporovat kvalitní, pohodlnou a rychlou veřejnou dopravu ve městech i na venkově. Namísto při životě udržovaného odvětví se musí stát moderním, atraktivním sektorem. V současné době trpí mimořádným nedostatkem financí. Většina prostředků v plyne do rozvoje automobilové dopravy. Zároveň musí být reformována železnice tak, aby České dráhy a případně další firmy zajišťovaly efektivní a kvalitní služby. Podmínkou je, aby se nabídka pro cestující rozšiřovala, nikoli omezovala - strany by se proto měly také zavázat, že nebudou souhlasit s uzavřením žádné železniční tratě.
Důležitá je preference městské hromadné a železniční dopravy a dále vytváření bezautových zón ve městech, které se budou stále rozšiřovat. Ve městech podpora i alternativní dopravy - cesty pro cyklisty atd. Vyhlásit "boj" automobilovému lobbismu (eurolobismu - eurokoridory atd...) - má v rozvinutých zemích váhu 10-20 procent pracovních míst.
Politiku znepříjemňování života motoristům, kterou provozují vyspělé země (mezi které se ovšem Česká republika počítat nemůže) spočívající v budování pěších zón, vyvýšených přechodů, zbrzdovačů a zvýhodňování kolektivní dopravy, považuje Keller za cynickou. Mnohem lepší by podle něj bylo odrazovat přímo od koupě auta.
Je třeba dále zauvažovat též o možnosti železničně převážet kamiony přes naše území.
II. Obaly a odpady
Z odpadů, které produkují naše domácnosti, se recykluje jen asi 7 % - zatímco například Švýcarsko už dosáhlo 52 %, Nizozemsko 60 %, Rakousko a Německo 48 %. Skládky zavalují krajinu a unikající metan významně přispívá ke globálním změnám klimatu. Plýtvá se cennými surovinami a energií.
Množství toxických látek, které průmysl vypouští především do řek a ovzduší, podstatně kleslo. Přesto prostředí stále kontaminuje množství polychlorovaných bifenylů (PCB) a jiných nebezpečných chemikálií. Obsahem PCB v mateřském mléce se ČR řadí mezi nejvíce postižené evropské země. Další toxické znečištění může přidat uvažovaná výstavba řady spaloven odpadů, které by vypouštěly především nebezpečné dioxiny. Množství plastových lahví na jedno použití se v druhé polovině 90. let zvětšilo na čtyřnásobek. Bezmála 70 % končí na skládkách nebo pohozené v parcích či kolem cest. Postarat se o odpadní obaly musí zákazníci nebo obce. Zákon musí výrobcům uložit, aby nabízeli umělohmotné nebo skleněné vratné lahve nebo zajistili recyklaci. Vratné obaly sníží množství odpadu a jsou levnější pro zákazníky.
Celostátně je třeba zajistit snížení kontaminace toxickými látkami, přejít od výstavby nových spaloven spíše knespalovacím technologiím resp. kekologickému spalování, investovat do recyklace a inventarizovat nebezpečné odpady (PCB).
Při prosazování modelu zacházení sobaly a odpady je třeba prosazovat následující priority – recyklace-spalování-ukládání. Ekologické chování lze motivovat také ekonomickými nástroji - důrazem na vratné láhve, zdražení PET lahví a zároveň jejich vykupováním ve sběrných surovinách. Dále je nutné finančně motivovat domácnosti k šetření a recyklaci (od 1.1. 2002 je poplatek za odpady na hlavu bez rozdílu věku a množství...).
III. Výživa
BSE, toxické pesticidy, kontaminace cizorodými látkami a bakteriemi, růstové hormony či antibiotika, to je stav dnešních potravin. Zároveň průmyslové zemědělství během posledních desítek let uvedlo venkov do krize. Ubývá pracovních míst na vesnicích. Změnila se tvář krajiny, odkud zmizely meze, remízky, louky a meandrující potoky, které bránily povodním i erozi půdy a poskytovaly domov bohatství rostlin a živočichů.
V roce 2000 české zemědělství spotřebovalo bezmála 800 000 kilogramů pesticidů, které patří mezi prokázané tzv. endokrinní disruptory. Tyto chemické látky dokáží i při extrémně nízkých dávkách narušovat hormonální systém. Vědci varují, že mohou ovlivňovat vývoj malých dětí a stát za některými závažnými zdravotními trendy - rapidním poklesem kvality spermatu u mužů a rostoucí početností některých vývojových vad či druhů rakoviny. Legislativa musí zajistit, že potraviny jsou skutečně bezpečné a tedy postupně tyto pesticidy vyloučit.
Šetrné, tzv. ekologické zemědělství vylučuje používání pesticidů i umělých hnojiv a vyžaduje ohleduplné zacházení se zvířaty. Během devadesátých let se změnilo z okrajového odvětví v běžnou praxi. V EU poptávka po zboží z tohoto šetrného hospodaření roste o 20 % ročně, řada zemí má tohoto zboží vážný nedostatek, což je výborný námět pro export. Český agrární sektor má pro přechod na šetrné hospodaření zvlášť výhodné podmínky. Ani cíl 20 % není nijak nadsazený, má ho např. Německo.
Řada koncových zákazníků dává přednost masu a vejcím zvířat, která žila v ohleduplných podmínkách stájí nebo kurníků s výběhem - nikoli v boxech velkochovu. Vřadě zemí zákon ukládá označování vajec podle způsobu chovu slepic. Možnost volby potravin by měla zajistit rovněž česká legislativa.
IV. Zdroje energie
Česká ekonomika není příliš efektivní. Na jednotku HDP spotřebuje v přepočtu na paritu kupní síly 1,9násobně více energie než země EU. Doplácí na to znečištěním a nízkou konkurenceschopností.
Zastaralá je též samotná energetika. Opírá se o tepelné a jaderné elektrárny a těžbu uhlí. Energetická politika nové vlády musí omezit masivní vývoz elektřiny a představit koncepci, jak postupně nahradit uhelné elektrárny čistými zdroji.
Je třeba snižovat emise, a to i jejich penalizací. Podpořit vznik pracovních míst vnových odvětvích. Snížit ekologicky působícím firmám daně, a podpořit moderní technologie, inovace i konkurenceschopnost.
Evropská unie chce, aby do roku 2010 obnovitelné zdroje, třeba solární či větrné elektrárny nebo spalování biomasy, zajišťovaly v průměru 12 % spotřeby členských zemí. Čistá energie není zázračným lékem, který za několik let nahradí uhelné kotle, ropu a současné jaderné reaktory. Musí ale dostat přednost. Sníží znečištění a vytváří také více pracovních míst než stará energetika. Zatím tomu brání energetická politika a špatná legislativa. Musíme si stanovit cíl alespoň 8% podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie do roku 2010 a schválit zákon o obnovitelných zdrojích podle úspěšného německého vzoru.
Základním pilířem energetické politiky musí být prosazování ekologicky čisté energie, důraz klást na vědu a výzkum nových zdrojů energie, v současnosti založit energetiku na atomové energii (Temelín) sdůrazem na výzkum nových forem získání energie zjádra (ovšem s podmínkou transparentní politiky a kontroly) a sdůrazem na výzkum alternativních zdrojů, zejm. zvyšování účinnosti získávání energie zenergie sluneční.
V. Vodstvo
Kvalita našich řek se sice během posledních let zlepšila, ale úsilí o čistou vodu a efektivní vodohospodářství polevit nesmí. Dochází ke znečištění spodních vod hnojením a katastrofami, jakými byly např. záplavy… Je třeba se zaměřit na vytvoření nástrojů na účinnější boj se znečišťovateli a také na boj proti plýtvání. Ekonomický nástrojem by mohla být např. vanová charakteristika ceny vody vdomácnostech.VI. Ovzduší a změny klimatu
Domácí ekologická politika musí převzít svůj díl odpovědnosti za mezinárodní problémy, jako jsou globální změny klimatu. Vědci zjistili, že znečištění hlavně oxidem uhličitým způsobí v příštích desetiletích dramatický nárůst povodní, hurikánů, vln vedra či sucha, odumírání lesů či šíření tropických nemocí do mírného pásma. Podpora Kjótského protokolu představuje první krok. Po jeho úspěšném uzavření se připravují nová kola jednání o dalších opatřeních. Výsledek není jen v rukou Washingtonu a Bruselu. Významně k němu mohou přispět také malé země. Vědci v OSN došli k závěru, že pokud mají mezinárodní opatření globální změnám klimatu skutečně zabránit, je nezbytné zhruba do poloviny století snížit emise oxidu uhličitého asi o 60-80 %.
Měli bychom nejen slovy podporovat účinné kroky, ale na světových konferencích aktivně přicházet s vlastní iniciativou, např. prosazovat další dílčí cíl snížení emisí skleníkových plynů o 30 % do roku 2020.
Důsledně musíme také uplatňovat zákaz vypouštění CFC do ovzduší (výměna starých ledniček za nové atd.), u znečišťovatelů ovzduší stanovit pravidelné poplatky, jinak bezpodmínečně instalovat filtry u spaloven. Malé spalování je třeba řešit na úrovni samosprávy, atd.
VII. Zeleň a lesy a ochrana přírody
Stát musí zajišťovat ochranu nejcennější přírody před komerčními zájmy dřevařských, těžebních či stavebních společností.
Do konce roku 2003 má vláda připravit ke schválení seznam míst, která navrhuje zařadit do sítě nejvzácnějších částí evropského přírodního bohatství, Natura 2000. Musí zajistit, aby se v něm ocitla skutečně všechna místa, která si to zaslouží - tedy aby o zařazení rozhodovaly pouze odborné důvody, nikoli lobbyistické tlaky. Nejvíce z takové ochrany profitují obce, pro které znamená příliv turistů i státní podpory. Za chráněné krajinné oblasti je třeba vyhlásit další území, konkrétně je třeba podpořit požadavky ekologických organizací na vznik CHKO v Novohradských horách (již v procesu), Českém lese a Středním Poohří, rozšířit CHKO Pálava o Lednické rybníky i lužní pralesy na soutoku Dyje s Moravou a zahrnout Prachovské skály do CHKO Český ráj atd.
Lesy pokrývají třetinu českého území. Poskytují útočiště rostlinám i živočichům, brání záplavám, jsou zdrojem dřeva a tedy základem ekonomiky mnoha obcí i místem, kam lidé jezdí odpočívat.
Mnohde nevhodná skladba stromů však zavedla české lesy do krize. Umělé převážně smrkové monokultury snížily přírodní bohatství, hůře zachycují povodně, jsou méně odolné vůči škůdcům a výkyvům počasí. Pokud se nepodaří zabránit globálním změnám klimatu, mohou smrčiny na čtvrtině území do roku 2030 odumřít. Místy přemnožená zvěř zase spásá mladé stromky a brání tak nové výsadbě i přirozené obnově lesů - oficiální odhad škod činí 1 miliardu korun ročně.
Musíme připravit a zahájit program postupného zvyšování podílu místně odpovídajících druhů stromů v lesích na cca 44 % do roku 2030.
Tento cíl, tedy zdvojnásobení plochy lesů s místně odpovídající druhovou skladbou, už stanovil schválený státní program ochrany přírody a krajiny.
Velkým problémem je také soukromé vlastnictví lesů, jelikož majitelé často o lesy nepečují tak, jak by ze zákona měli, přičemž současný systém represe si snimi neumí poradit.
Státní správa odpovědná za péči o lesy a ochranu přírody se musí vyjadřovat k úřednímu rozhodnutí o stavech jelenů a další zvěře; vypustit ohrožené druhy, jako jsou orli, rys nebo bobr, ze seznamu zvěře.
Zrepresivních nástrojů je nutné zvýšit pokuty za devastaci a zefektivnit jejich vybírání.
Jednoznačně je třeba podporovat projekty zelených měst.
VIII. Těžba nerostných surovin
Těžba stavebního kamene, štěrkopísku a vápence těžce poškozuje některé naše chráněné krajinné oblasti, jako je unikátní České středohoří nebo Český kras. Okolní obce jsou zamořovány prachem a hlukem. Přitom je těžba často zbytečná. Dobývání ve velkolomech by někdy mohly kvalitně nahradit nevyužívané odpady. Ale zatímco některé země EU recyklují přes 80 % stavebních a demoličních odpadů, u nás je to sotva 10 %. Na skládkách proto zbytečně končí množství materiálu, které více než třikrát přesahuje veškerou produkci kamene v Českém středohoří. Je třeba reformovat poplatky z těžby stavebních surovin, aby účinně stimulovaly recyklaci a efektivní využívání materiálů.
IV. Mezinárodní a mezioborové souvislosti
Jan Keller ve své knize Až na dno prosperity (Brno, Duha 1993) popisuje začarovaný kruh, který není snadné rozetnout: 90% méně zámožných obyvatel Země způsobuje jen 10% znečištění. Máme 1 mld. obyvatel = nadměrných konzumentů, 3 mld = žijících víceméně obstojně a 1 mld = zápasících o holé přežití, v jejímž rámci ročně 60 mil. ročně umírá na podvýživu.
„Lidé ve VTE jsou nuceni stále více svých potřeb uspokojovat nepřirozeně, uměle. Ekonomický růst v nich vyvolal "potřeby trhu" a nikoli jejich potřeby. Činit lidi permanentně neuspokojenými je úlohou reklamy.
Trh není schopen svými mechanismy regulovat hospodaření člověka na planetě způsobem, který by bylo možno přežít. Centralizovaný stát, v minulosti nutný k zajištění bezpečnosti vnitřní i vnější, umožnil rozsáhlé plundrování přírodních zdrojů v koloniích a v závislých územích. Národní vlády jsou už z principu legitimizace své moci před voliči nuceny upřednostňovat "národní zájmy" před zájmem globálním. Státy jsou malé z hlediska potřeb soběstačnosti a velké z hlediska potřeb nechat žít obyvatelstvo nerušeně v rámci přirozených celků. Centralizovaná moc vesměs podřizuje regiony svým potřebám a činí je nesoběstačné. Výsledkem je ekologicky velmi tíživý vzrůst objemu přepravy zboží i osob. Národní státy se dnes přežily růstem problematiky veřejných statků, slabostí států vůči nadnárodním společnostem, krizí státu blahobytu a problematičnosti moderního státu v RZ. Moderní demokracie je pokusem o legitimizaci a kontrolu vysoce centralizované, a tedy ve své podstatě nedemokratické moci.“
Earth Summit konaný v červnu 1992 v Rio de Janeiro stanovil následující globální problémy: přelidnění, změny klimatu, odlesňování planety, zmenšování ozónové vrstvy, vymírání živočišných druhů, ničení divoké přírody, znečištění, vyplýtvání zdrojů.
Jedinou nadějí kapitalistického světa je, že řešení těchto problémů, zejména výroba "green technologies" může být velký byznys. Podle komunistů však tento předpoklad nestačí… V prvé řadě je třeba si totiž uvědomit, že ekologické problémy musíme řešit globálně, ve vertikální i horizontální rovině, a to zejména ze strany vyspělých států. Copak budou mít Indové starost o čistší vzduch, když nemají ani nezávadnou vodu, Afričané o nezávadné potraviny, když umírají hladem? Problémy se pak současně násobí.
Do roku 2050 se mají také vyčerpat některé surovinové zdroje. To všichni víme. Jenomže používání těchto zdrojů vytváří závislost států na těch subjektech, které tyto zdroje vlastní – to je jedna ze základních strategií imperialismu. Co by se stalo, kdyby vývoj směřoval krozvoji takových zdrojů energie, ekologických, které by tuto závislost odstranily (jako např. sluneční energie, spalování vodíku atd.)? Nebude kapitalismus bránit takovýmto technologiím a nenastane pak energetická krize?
I. Hlad, výživa a přelidnění
Ačkoliv bohatý Sever je ekologicky přelidněnější než třeba Indie (menšina spotřebovává většinu zdrojů), k největšímu nárůstu obyvatel dochází v rozvojových zemích. Už tady je si třeba uvědomit paradox skrytý v předchozí větě - víte, co by se stalo, kdyby např. Číňané a Indové taky tak plýtvali energií jako USA? Bohatší země naopak vymírají, protože výchova je náročná časově i finančně, děti jsou vytlačovány různými jinými požitky a hodnotami (konzumní styl života), život bez dětí je lehčí a také společenská role žen je zaměřena na zaměstnání a vzdělání. V rozvojových zemích jsou děti levnou pracovní silou a vlastně i jakýmsi starobním pojištěním… To vše vede k přirozené i nucené migraci.
Podle prohlášení WB z prosince 1993 na světě hladoví a trpí podvýživou 1/5 obyvatelstva - 1 mld. lidí, z toho 200 mil. dětí. Další 2 mld. obyvatel trpí nedostatkem nejrůznějších látek ve výživě, především vitamínu A, jódu a železa. Nejvíce hladovějících je v jižní Asii, nejméně 500 mil., v subsaharské Africe do 250 mil., ve východní Evropě 5 mil., tj. 7% populace. Podle německé oficiální studie z podzimu 1997 denně umírá hlady 100 tis. lidí, tj. 40 mil. ročně. Ročně přibývá 90 mil. nových hladových.
Přitom za posledních 35 let se produkce potravin zvyšovala o 16% rychleji než populace (mimo Afriku). Sklady jsou plné, vzniká spíše problém, co snadprodukcí. Na světě je 1,2 mld lidí, co se přejídají a mají problémy sotylostí a 1,2 mld lidí, kteří trpí podvýživou. Pouze náklady vynaložené na zhubnutí by pomohly, aby se najedly 1,2 mld hladových…
Podle údajů American Association for the Advancement of Science (AAAS) zroku 1997 žije vrozvojovém světě 78% podvyživených dětí do 5 let vzemích, které mají nadbytek potravin (exportují více potravin, než importují). Největšími dovozci potravin jsou severské země. Kupují až 71,2% potravin ze světového importu (1992), import potravin v30 nejchudších státech představuje pouze 5,2% mezinárodního obchodu spotravinami.
Indie patří mezi největší exportéry zemědělské produkce. Zatímco 200 milionů Indů nemá dostatečný přísun potravin, exportovala vroce 1995 země pšenici na mouku za 625 milionů USD a 5 mil. tun rýže za 1,3mld USD. Přitom jde o 2 základní potraviny Indů.
Brazílie exportovala vroce 1994 potraviny za 13 mld USD (2. mezi rozvojovými zeměmi), přitom 70 milionů Brazilců nemá dostatek potravy.
VAfrice žije 213 milionů podvyživených lidí vsubsaharské oblasti – přitom 11 zemí ztéto oblasti vroce 1994 exportovalo pouze potraviny. Podobně země západní Afriky, kde jsou hladomory, exportují potraviny, dokonce i během nich. Koncem 60. a začátkem 70. let tyto země exportovaly zemědělské produkty včástce 1,25 mld USD, zatímco import obilí byl třikrát menší. Opakované zprávy o nedokonalém zemědělství a závislosti na importu vedly knázoru, že vAfrice žije více lidí než potravinových zdrojů, ale není to pravda, Afrika má navíc potenciál ke zvyšování produkce. Problém je, že byl porušen systém produkce potravin. Koloniální systém vAfrice vytlačil lidi zlepší půdy na horší, lepší je používána kprodukci na export.
Jak je to možné? Problém je v neefektivním a nerovnoměrném využití zdrojů. Bohatý Sever spotřebovává v důsledku "konzumního způsobu života" nadbytek potravin, dochází k plýtvání a dokonce k likvidaci celých ročníků úrody, pokud je "ekonomicky nerentabilní". Obrázky lodí vysypávajících obilí do moře před zraky hladovějících z 30. let dostávají v globálním pohledu další rozměr…
A nyní k tomu, kolik Země dokáže uživit lidí.
Země poskytuje v současnosti 110% potravin potřebných pro zajištění výživy všech obyvatel. Celková produkce potravin na Zemi je teoreticky dostatečná, protože se vyrábí 2700 kcal na 1 obyvatele planety (slušná dávka pro dospělého je 2500 kcal).
Podle Ústavu pro potraviny a politiku rozvoje (www.foodfirst.org) Země stačí uživit 5,5 – 44 mld lidí. Vroce 1996 se vUSA předpokládalo, že populace bude stoupat do roku 2050, kdy bude mít 9,36 mld lidí a ustálí se.
Když už jsme se zmínili o obilí, víte, kolik obilí spase maso produkující dobytek? Kolik lidí nasytí 100t obilí a dobytek, který spotřeboval 100 tun obilí? Možná si řeknete, že zvyšující se výnosy dokáží větší spotřebu pokrýt. Pravdou je, že plocha zemědělsky obdělávané půdy se zmenšuje: v r. 1974 připadalo na jednoho obyvatele 0,35 ha obdělávané půdy, r. 1994 již jen 0,27 ha za vyšších výnosů. Že použitím moderních metod genetické manipulace se dosahuje lepší a lepší úrody. Ale jen relativně. Světová sklizeň zrnin se v období 1990 - 1996 zvýšila jen o 2,3 %, zatímco počet lidí vzrostl o 9 %, takže zásoby obilí klesají... Navíc i v oblasti výživy se kapitalistický svět řídí neúprosným zákonem kapitálu - zákonem zisku, což je vidět na příkladu GMO.
Bylo tradicí, že se část obilí odložila stranou jako osivo. Včasopise Terminator Seeds threaten and End to Farming (Earth Island Journal, Fall, 1998, www.rafi.ca) je uvedena zajímavá informace. Vbřeznu 1998 firma Delta Pine Land Co. Arid the US Department of Agriculture (USDA) oznámila, že dostala US patent (číslo 5723765) na novou genetickou technologii, která má zabránit, aby farmáři používali vlastní osivo. Rostlina, která totiž zgeneticky modifikovaného semene vyroste, je totiž sterilní. Farmáři tak nebudou moci část úrody odložit jako osivo, budou si muset koupit semena nová. Patent na sterilizaci osiva je velmi široký, dá se použít na všechny druhy rostlin. Vsoučasnosti se patent testuje na bavlně a tabáku. Předpokládá se, že na trh se dostane po roce 2004.
Výzkumníci zUSDA na podporu výzkumu použili 190 000 USD Semenářská firma Delta Pine Land přispěla 530 000 USD. Podle W. Phelpse zUSDA je cílem této technologie zvýšit hodnoty patentovaných semen, která vlastní americké semenářské společnosti, a otevření nového trhu ve druhém a třetím světě. Biolog M. J. Oliver, vynálezce této technologie, říká:“Naším úkolem je chránit zemědělství USA a zvýšit naši schopnost konkurence vůči zahraničí“. USDA dostane 5% zprodeje semen. Den po zveřejnění patentu se akcie Delta Pine Land Company prudce zvýšily. Akcionáři zjistili, že tímto patentem se dá ovládnout trh a rozhodovat o potravinářské soběstačnosti. Je jasné, že zisk USDA a semenářského průmyslu se může zvýšit, ale na úkor farmářů a globální potravinové bezpečnosti.
Oblast výživy je nejvíce postižená konzumním chováním populace (reklama atd.). Výzkumníci USDA projekt podpořili. USDA a Delta Pine Land požádali o patentovou ochranu od Brazílie až po Vietnam. 12. 5. 1998 firma Monsanto koupila firmu Delta Pine land Company za 1,8 mld USD. To znamená, že firma, která dokáže sterilizovat semena, je vrukou korporace, která je na 3. místě a mezi agrochemickými korporacemi na 2. místě na světě.
14. – 15. 5. 1998 se vBratislavě konala 4. konference Parties (COP) to the Convention on Biological Diversity“. Na mítinku zazněla filipínská rezoluce volající po zákazu této technologie. Podpořili ji delegáti zKeni, Zambie, Pákistánu, Rwandy a Srí Lanky. Říkají, že tato technologie porušuje práva farmářů používat vlastní semena a ohrožuje potravinovou bezpečnost 1,4 mld lidí.
Podle USDA a Delta Pine Land je technologie Terminátora určena hlavně pro Asii, Afriku, Latinskou Ameriku, bude se používat dle předpokladů na 405 milionech hektarů vČíně, Indii, Pákistánu.
Podle OSN na vlastním osivu nebo na osivu zvýměny mezi farmáři, závisí právě oněch cca 1,4 mld. farmářů. Chudí farmáři ztropů či subtropů produkují 15 – 20 % světových potravin a množství odrůd, které mají, je základem dalšího šlechtění. Proponenti Terminátora říkají, že si budou farmáři moci vybrat, které osivo budou používat. Oponenti namítají, že vládní podpůrné programy pro chudé farmáře jsou spojeny spodmínkami, co a jak mají pěstovat. 10 největších semenářských korporací vsoučasnosti kontroluje 30% obchodu se semeny sobratem 23 mld USD. Firma Monsato, která koupila patent Terminátora, dodávala např. vletech 1998 – 1999 70% osiva sojového bobu vArgentině, předpokládá se, že za 3 roky bude kontrolovat 50% osiva sojového bobu vBrazílii.
Na trhu se také objevila kniha Genetické manipulace před soudem, která dokazuje, že i pokusné pěstování geneticky manipulované kukuřice s sebou přináší velká rizika pro zemědělce a může nevratně poškodit životní prostředí.
Tato kniha popisuje případ 28 dobrovolníků Greenpeace, kteří dne 26. července 1999 v Lyngu, Norfolk (Velká Británie) sklidili úrodu GM kukuřice v rámci kampaně proti uvolňování geneticky manipulovaných organismů (GMO) do životního prostředí.
Důvodem této akce byla bezprostřední hrozba, že kukuřice vykvete a dojde k nekontrolovatelnému rozptýlení pylu do okolí. Krátce před uspořádáním akce totiž vyšlo najevo, že švýcarské úřady pěstování stejného druhu geneticky manipulované kukuřice (známé jako T25) zakázaly, a to kvůli obavám z křížové kontaminace (křížení GM kukuřice s kukuřicí nemodifikovanou) a rozšíření GMO. Celkem 28 dobrovolníků včetně ředitele britské pobočky Greenpeace lorda Petera Melchetta a místních ekologických zemědělců, kteří sklidili a odvezli část úrody GM kukuřice patřící firmě AgrEvo (nyní Aventis), bylo při akci zadrženo a obžalováno z trestného činu krádeže. Případ byl předložen královskému soudu v Norwichi a soudní jednání začalo 3. dubna 2000.
Obhajoba dobrovolníků Greenpeace byla založená na tzv. "řádném ospravedlnění" -- totiž na předpokladu, že měli právo na své jednání, neboť věřili, že životnímu prostředí hrozí akutní nebezpečí.
To vyvolalo potřebu sestavit odborný vědecký posudek. Hned ze začátku procesu ale vyšlo najevo, že žalující strana nebyla schopna nebo ochotna popřít přesvědčení obžalovaných opírající se o fakta, že nebezpečí vyplývající z rozptýlení pylu z geneticky manipulované kukuřice může mít vážné následky, a tudíž vyžaduje okamžitý zásah. Soud v Norwichi nakonec argumenty obhajoby uznal a všech 28 dobrovolníků Greenpeace osvobodil.
Polní pokusy s geneticky manipulovanými plodinami v současné době probíhají i v České republice. České ministerstvo životního prostředí (MŽP) nyní posuzuje několik žádostí na pokusné pěstování geneticky manipulované kukuřice, které si letos podala nadnárodní agrochemická společnost Monsanto.
V Evropské unii neexistuje prakticky žádný trh pro úrodu z geneticky manipulovaných plodin a je extrémně těžké odhadnout pravděpodobný dopad pěstování těchto plodin na životní prostředí a veřejné zdraví. Česká vláda a zemědělci by měli být velmi obezřetní, než přijmou technologii, která nabízí jen velmi málo prospěchu někomu jinému než biotechnologickým a agrochemickým společnostem, a jež přináší tak velká ekonomická a politická rizika.
To, že o každou potravinu se strhává těžký boj mezi TNC, dokazuje i případ banánů.
VLatinské Americe vládla celá desetiletí americká korporace the United Fruit Company, vroce 1990 změněna na Chiquita Brands International. Na svých plantážích používala otřesné praktiky, jak to dokumentují novináři Mike Gallagher a Cameron McWhirter, kteří sbírali informace po střední Africe, Evropě i ve Washingtonu, mluvili sdělníky na plantážích, manažery, vědci, ale i s vládními institucemi. Získali více než 2000 zpráv. Odhalili např., že Chiquita tajně kontroluje desítky farem ve Střední Americe, o kterých se myslelo, že jsou nezávislé Chiquita věděla, jak obejít vládní zákazy koupit půdu, jak eliminovat odbory a protesty na plantážích. Na plantážích používala nebezpečné pesticidy, které jsou vUSA zakázány a škodí dělníkům. Vúnoru 1996 Chiquita vHondurasu použila zdejší vojsko, jež brutálně vyhnalo bývalé pracovníky změsta Tacamiche. Město bylo zničeno, půda prodána. VKolumbii Chiquita podplácela vládní úředníky, aby mohla používat vládní sklady a ušetřit miliony na daních. Chiquita stříkala plantáže toxickými látkami. Ani o tom neinformovala dělníky. Ředitel korporace, Carl Lindner, vUSA sponzoroval obě největší politické strany, což může být hlavní důvod banánové války mezi USA a Evropou, kdy USA nesouhlasí sevropskými tarify na Chiquita banány.
Proti těmto tvrzením ostře vystoupily zástupci Chiquity – pod obrovským tlakem médií ovládaných TNC nakonec novináři museli od svých tvrzení, podložených osobními zkušenostmi stovek lidí, upustit a zaplatit pokutu – takže až si to přečtete, vězte, že to není pravda, jinak byste mohli být souzeni. Já si také nemyslím, že je to pravda. Přece banánky Chiquita sklízejí hodné opičky, ne?
II. Voda
S nutným zvyšováním úrody souvisí i další problém - voda. Dle zprávy Světové zdravotnické organizace z roku 1997 má jen 39 % lidí planety má plně zajištěn přístup k pitné vodě, 35 % nemá zajištěn spolehlivý a jistý přísun pitné vody a 25 % má vodu nejistých parametrů... Z toho vyplývají nemoci jako cholera, tyfus, žloutenka typu A a různá parazitologická onemocnění. Zvyšování úrody s sebou nutně nese požadavek na zavlažovací systémy, tedy na vodu. Přidejte si k tomu rozrůstající se pouště (2/5 světové půdy je vyprahlá či poškozená suchem), tání ledovců vlivem skleníkového efektu způsobující zaplavování úrodných nížin, likvidaci lesů (asi 17 mil. ha tropických pralesů = něco jako rozloha Japonska, je každoročně zlikvidováno) a .. ale to už jsem se dostal kjiným problémům. I voda se navíc stává neúprosně zbožím globálního trhu
Podzemní zásoby vody tvoří 1/3 vody na území USA a jsou spotřebovávány osmkrát rychleji, než jsou obnovovány. Saúdská Arábie je čistý exportér pšenice, na jejíž pěstování užívá neobnovitelné vodní zdroje. Očekává se, že své zásoby kompletně spotřebuje do 50 let. Výroba počítačových komponent používaných pro výrobu čipů si žádá 18 milionů litrů vody denně. V celosvětovém měřítku použije průmysl informačních technologií každý rok 1,5 trilionů litrů vody a vyprodukuje 300 bilionů litrů odpadních vod. Dostupná čerstvá voda činí méně než 0,5% vody na Zemi. Zbytek je mořská voda nebo voda ve formě polárního ledu. Čerstvá voda je obnovitelná přirozeně pouze srážkami v objemu 40 - 50 000 km3 za rok. V Indii platí některé domácnosti za vodu cca 25% svých příjmů. Chudí obyvatelé Limy v Peru platí soukromým prodejcům až 3 USD za m3 často kontaminované vody, zatímco jiní platí 30 centů za m3 za upravenou vodu z obecního vodovodu. Přes 5 milionů lidí, z nichž většina jsou děti, umírá každý den na nemoci způsobené pitím nedostatečně kvalitní vody. Přes miliardu lidí žije v aridních oblastech, které budou čelit do roku 2025 absolutnímu nedostatku vody.
"Dnes společnosti jako France´s Suez spěchají privatizovat vodu, představující již dnes čtyřistamiliardový (USD) světový byznys. Sází na to, že H2O bude v 21. století tím, čím byla ropa ve dvacátém." ("Water, Water Everywhere" Fortune, 15.5.2000, str.55)
21. století bude stoletím války o vodu. To je výsledek mnoha analýz, které prováděly instituce z různých koutů světa. Tento poznatek je obsažen také v prognóze vývoje světa zpracované CIA..
Pitné vody bude totiž vzhledem k znečišťování, rostoucí spotřebě (např. při zavlažování stále větších ploch kvůli zajištění potravin) stále méně. V některých oblastech je už nyní dražší než nafta.
Imperialismus se chápe další možnosti, jak zvýšit své zisky – bude prodávat vodu. Zprivatizuje jí. A již tak činí. V plánech Světové banky a MMF je privatizace vody jeden z nástrojů pro ovládnutí “neposlušných“ .
V současné době činí privatizované vody okolo 10% světových vodních zdrojů. Avšak v poslední době podpořila privatizaci vodních zdrojů schůzka ministrů, zástupců SB, OSN a TNC (nadnárodních korporací) z oblasti vodního hospodářství konaná 17.-22. března 2000 v Haagu...
Světová vodní fóra jsou tříletá shromáždění Světové vodní rady. Po prvním setkání SVF v roce 1997 v Marákéši iniciovala Světová vodní rada "Dlouhodobou vizi pro vodu, život a životní prostředí v 21. století", představitelé Světové banky tuto vizi shrnuli do hesla: "Vize světových vod: produkce vody je byznys pro každého".
V roce 1998 byla vytvořena “prováděcí organizace“ – Světová vodní komise. Tato Komise je tvořena nejvyššími zástupci vodních společností a propagátory neoliberalismu - J. Monod, šéf Suez Lyonnaise; M. Strong, zakladatel Obchodní rady pro trvale udržitelný rozvoj; R. S. McNamara, bývalý ředitel Světové banky; E. Iglesias, prezident Vnitroamerické rozvojové banky; M. T. El-Ashry ze Světové banky a programu Global Environmental Facility a I. Serageldin - předseda.
Vizi nezpracovávali lidé, z nejvíce vodní krizí postižených oblastí. Obyvatelé velkoměstských slumů, obyvatelé venkova a vesnic, lidé postižení nemocemi šířícími se vodou, oběti projektů přehrad financovaných Světovou bankou či postižení suchem či záplavami neměli téměř žádný podíl na vkladu do prováděcí vize. Navzdory tomu však Serageldin hovoří o vizi jako odrazu zájmů "všech hráčů".
Skutečnými tvůrci vize tak byla zejména Světová vodní rada, Světová komise pro vody v 21.století, Globální vodní partnerství, Světová banka a francouzský vodní gigant, Suez Lyonnais des Eaux. Klíčové pozice v těchto organizacích byly rovněž ovládány několika jedinci, jako I. Serageldinem, který předsedá všem třem "vodním" organizacím a sloužil jako viceprezident Světové banky. Nejméně čtyři lidé z vrcholných pozic v Suez Lyonnaise drží vlivná místa v různých skupinách.
Z 85 jednotlivců a skupin, kteří přispěli do návrhu Vize světových vod v prosinci 1999, jen 19 nemělo žádné přímé vazby na skupiny ovlivňující proces tvorby vize….
Vytvořit "rámec činnosti" bylo svěřeno Globálnímu vodnímu partnerství. Tento dokument navrhuje aktivity, jakými mají vlády vizi implementovat: plnou liberalizaci a deregulaci vodního sektoru, "národní režim zacházení" pro nadnárodní společnosti (tj. ekvivalentní režim s místními podniky a/nebo veřejnou správou), transparentnost vládních smluv týkajících se vod; usnadnění obchodu – vlády mají být více orientovány na služby soukromému sektoru, privatizaci jako nejlepší řešení, případně smíšené dohody soukromého a veřejného sektoru, odstranění všech cen a podpor “deformujících“ obchod, nastolení diskuse o vodní problematice, podporu zemědělských biotechnologií (GMO), ochranu vlastnických práv nad vodními zdroji a reminiscenci na neslavnou MAI, Mnohostrannou úmluvu o investicích - požadavek "stabilního a předvídatelného investičního klimatu", které by posílilo "práva investorů".
Všechna doporučení jsou ještě více rozvedena v Rámci činnosti. Navzdory tomu, že jsou podána v lákavé terminologii tradičně používané nevládními organizacemi, pomocí dětských kreseb a mnoha odkazů na posílení žen, místních komunit a pozemkovou reformu pomáhají ilustrovat v pozitivnějším a přijatelnějším světle návrhy dlouhodobě směřující k expanzi a dalšímu posílení moci společností nad světovými zásobami vod.
Ve stínu konference korporace jako Nestlé, Suez Lyonnaise, Unilever a Heineken předvedly své “snahy“ podporovat trvalou udržitelnost a vodní efektivnost, zatímco jejich nejvyšší vedení se obrátilo na shromáždění s žádostí, aby voda byla považována za ekonomické zboží, nikoli za lidské právo. Deklarace z ministerského setkaní uznala vodu jako ekonomické zboží, což je podáno jako hlavní ideologické vítězství korporací otevírající jim cestu na trh s vodou.
Nejednou bylo také naznačeno, že vlády si nemohou dovolit investovat do svých vodních služeb, protože se zotavují z finančních krizí zadušených programy strukturálních úprav uvalených Mezinárodním měnovým fondem a že jsou "svázané", protože jsou nuceny utrácet obrovský podíl svých rozpočtů na splácení dluhů věřitelským zemím a mezinárodním finančním institucím.
Mnoho skupin vyvinulo veškeré úsilí k vyjádření kritického hlasu proti celému procesu. Na jednom sezení vstal člen filipínského svazu veřejného sektoru a ukázal před publikem vzorek vody z manilského vodovodu po zavedení takovéhoto partnerství se Suez Lyonnaise. Žlutohnědá voda předvedená ve skleničce byla pro marketingového ředitele Lyonnaise J. Mosse, který právě ukončil suchou prezentaci úspěchu manilského projektu (v současnosti jednoho z největších projektů privatizace vody) dokonalá ostuda. Některým členům Los Solidarios con Itoiz, skupiny usilující o zastavení stavby přehrady v Itoiz v Baskicku, se podařilo přerušit zahajovací ceremonii dobře zorganizovanou akcí včetně transparentu uvnitř hlavní haly, hlasitého společného protestu publika a předvedení "nahé pravdy" na pódiu požadující "žádné zisky z vody" a "zastavte přehradu Itoiz". Protestující byli na tři dni uvězněni, nejpravděpodobněji kvůli ostudě, kterou způsobili holandské vládě a hlavně princi Vilému Alexandrovi, který byl svolavatelem Fóra. Členové Mezinárodního sdružení veřejných služeb, Rady kanadských občanů, v Nepálu sídlícího Mezinárodního institutu pro lidská práva, životní prostředí a rozvoj a ostatní vícekrát zasáhli do konference, to, co řekli, však nikdo neposlouchal. Závěry Fóra totiž byly zpracovány dlouho před jejím konáním. Voda, zdroj nezbytný pro přežití člověka, se dlouho jevila pro korporace problematická, jak ilustrovaly nedávné masové protesty v Cochabambě v Bolívii. Lidé tam po podepsání privatizační smlouvy mezi místní samosprávou a sanfranciskou společností Betchel Corp. trpí drastickými problémy ve vodních službách a odmítají smlouvu uznat. Brzy se ukázalo, že provedení privatizace bylo podmínkou danou bolivijské vládě Světovou bankou. Protesty přinutily vládu snížit poplatky za vodu a přehodnotit kontrakt s Betchelem a zahájit masivní debatu o demokratickém rozhodování a odpovědnosti. Pozdvižení přinutilo načas Betchel Corp. a další vodní giganty utlumit svou touhu po dobývání nových trhů.
III. Stěhování národů
V současné době většina lidí na Jihu žije na venkově. Dohromady přes 3 mld. Jestliže se např. všude prosadí zemědělství s vysokou produktivitou a nízkou spotřebou lidské práce jako v Severní Americe a Austrálii, budou asi 2 mld z nich na polích a rýžovištích přebytečné. Kam můžou jít? Zpočátku se nejspíše pokusí uhájit holé živobytí v přeplněných megaměstech, jako jsou Lagos či Mexico City. Ale bída, hlad je nutně požene do jiných končin. Vyspělé státy dnes neví, co dělat s 30 mil. běženců ve světě - a co si počnou s tím násobkem?
„Vyspělé země“ jsou také charakteristické nízkou porodností. Jejich země vymírá. Přes rostoucí produktivitu (o které nechtějí majitelé, do jejichž kapes tečou zisky, slyšet) (a absenci skutečně propopulační politiky) chtějí řešit zvyšující se poměr důchodců na produktivní síly individuálním důchodovým pojištěním, růstem hranice pro odchod do důchodu (v EU na 75 let) nebo přistěhovalectvím (EU). Podle OSN bude např. vEvropě vroce 2050 poměr produktivních sil na důchodce 2,36 (přitom vroce 1950 byl 6,24 a v roce 2000 4,08). Aby si např. Německo udrželo stejný poměr, muselo by ročně přijmout 3,4 milionu přistěhovalců, zejména zAfriky a Asie. Vroce 2050 by mělo 80% obyvatel zpřistěhovalců. Dovede si představit vzrůst ultrapravicových a fašistických nálad, když i dnes je neofašismus vNěmecku stále větším problémem?
Navíc ktomu působí i další prvky. Nezaměstnanost není vtomto systému řešitelná. Podle Martina a Schumanna bude vroce 2050 taková produktivita práce, že kzajištění chodu společnosti stačí 20% lidí. Ale co bude dělat ten zbytek, těch 80 %? Bude vývoj směřovat ke snižování pracovní doby, zajištění pracovních míst, nebo klikvidaci přebytečné pracovní síly a potlačování růstu produktivity práce?
Rozpory kapitalismu narůstají a skutečným řešením může být pouze kvalitativní změna systému.
V. Krátkodobé a střednědobé závěry pro Českou republiku
· Plnit Aarhuskou úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí.
· Vytvořit jednotný orgán kontroly – Státní inspekce ochrany životního prostředí či sjednocení kontroly.
· Polovinu dopravních výdajů ze státního rozpočtu i mimorozpočtových zdrojů (Státní fond dopravní infrastruktury, půjčky, podpora EU investovat do veřejné dopravy.
· Nezavírat žádnou železniční trať, zvýhodnit používání železnic a stavět tratě do dosud nedostupných míst.
· Podpořit vznik bezautomobilových zón ve městech.
· Podporovat a vytvářet nové cyklotrasy.
· Prioritu na křižovatkách a ve městech obecně dát veřejné dopravě.
· Právně ošetřit a ekonomicky zvýhodnit možnost převážet kamiony přes naše území po železnici.
· Při likvidaci obalů a odpadů používat model recyklace-spalování-ukládání. Ekologické chování motivovat také ekonomickými nástroji - důrazem na vratné láhve, zdražení PET lahví a zároveň jejich vykupováním ve sběrných surovinách (povinnost výrobce). Finančně motivovat domácnosti k šetření a recyklaci (od 1.1. 2002 je poplatek za odpady na hlavu bez rozdílu věku a množství...). Zákonem zajistit, aby povinnost postarat se o své odpadní lahve měli výrobci, nikoli zákazníci a obce.
· Snížit kontaminaci toxickými látkami, přejít od výstavby nových spaloven spíše knespalovacím technologiím resp. kekologickému spalování, investovat do recyklace a inventarizovat nebezpečné odpady (PCB).
· Postupně vyloučit užívání pesticidů, které narušují účinek hormonů.
· Požadovat 15 - 20% podíl ekologického zemědělství na celkové výměře orné půdy v roce 2010 a změnit dotační systém.
· Provádět značení ekologických výrobků na výrobcích.
· Zařadit do energetické politiky cíl 8% podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie do roku 2010 a odstavovat neekologické zdroje energie.
· Základním pilířem energetické politiky stanovit ekologicky čistou energii, důraz klást na vědu a výzkum nových zdrojů energie, v současnosti založit energetiku na atomové energii sdůrazem na výzkum nových forem získání energie zjádra (ovšem s podmínkou transparentní politiky a kontroly) a sdůrazem na výzkum alternativních zdrojů, zejm. zvyšování účinnosti získávání energie zenergie sluneční.
· Zefektivnit proces represe proti znečišťovatelům vod.
· Jako nástroj boje proti plýtvání vodou zavést vanovou charakteristiku ceny vody vdomácnostech.
· Prosazovat na světových jednáních snížení emisí skleníkových plynů o 30 % do roku 2020.
· Důsledně uplatňovat zákaz vypouštění CFC do ovzduší (výměna starých ledniček za nové atd.), u znečišťovatelů ovzduší zavést pravidelné poplatky, požadovat filtry u spaloven.
· Podpořit požadavky na vyhlášení chráněných krajinných oblasti, jako např. Novohradské hory, Český les a Střední Poohří; rozšíření CHKO Pálava o Lednické rybníky i lužní pralesy na soutoku Dyje s Moravou či CHKO Český ráj o Prachovské skály.
· Připravit a zahájit program postupného zvyšování podílu místně odpovídajících druhů stromů v lesích na cca 44 % do roku 2030.
· Prosadit nástroje kprosazení zákonů vůči neposlušným vlastníkům lesů a lobbistických korporací.
· Důsledně pokračovat ve vytváření a udržování CHKO, NP atd., odmítnout snahy jedině o jejich tržní využívání, zvýšit pokuty za devastaci atd. Podporovat projekty zelených měst.
· Reformovat poplatky z těžby stavebních surovin, aby účinně stimulovaly recyklaci a efektivní využívání materiálů.
VI. Nástin závěrů globálních problémů
Aby byl boj proti globálním, nejen ekologickým problémům účinný, musí probíhat celoplanetárně. Jak již bylo naznačeno, je vsilách lidstva a máme na to i zdroje, aby účinně skoncovalo jak např. shladem, tak svykořisťováním životního prostředí. Je však třeba dosáhnout stavu, aby prostředky, vytvořené člověkem, sloužily skutečně lidem a nejen pro zisk několika nadnárodních korporací.
Musíme tedy podporovat všechny, byť reformistické požadavky, na omezení vlivu TNC a omezení vykořisťování, ať již je to Tobinova daň, boj proti patentové a autorské politice společností zoblastí farmaceutiky, zemědělství či jiné. Pro plnění globálního programu je důležitý mezinárodní boj, zejména vrámci Světové federace demokratické mládeže.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.