Stalin, Trocký - politika lidové fronty a válka

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 4. 2007

Twitter

Bitva mezi Trockým a Stalinem v třicátých letech byl dramatický boj, který v rozporném vývoji dělnického hnutí si zaslouží, aby byl přirovnán k jiným velkým konfrontacím: mezi Marxem a Bakuninem, který jasně oddělil marxismus a anarchismus, a mezi Leninem a pravicovými vůdci sociální demokracie, který vyvrcholil ideologickým i politicko-organizačním oddělením komunistického hnutí od sociální demokracie.

Počáteční rozdílné postoje mezi Stalinem a Trockým, týkající se perspektiv státu vzniklého z Říjnové revoluce ve vztahu k mezinárodní situaci, jak se vytvořila po první světové válce, postoje shrnutelné v alternativě možnosti či nemožnosti budovat socialismus v jedné zemi, se přeměnily v třicátých letech po nástupu Hitlera k moci v Německu ve frontální střet v otázce aliancí - lidových front ve vztahu k fašismu a válce. Střetnutí, stejně jako u jejich slavných předchůdců, proběhlo ve všech rovinách – ideologické, politické i organizační.
Jaká byla skutečná role Trockého, kterou sehrál ve třicátých letech jako politický představitel, organizátor a agitátor? Je možno souhlasit s jeho obvyklým vydáváním za pouhou oběť Stalina?
Sám Trocký považoval třetí fázi svého života co do jím zvoleného politického poslání za nedůležitější. V boji proti carismu nesehrál zásadní úlohu. Působil individualisticky sám za sebe a obvykle se řadil do středu jako centristický usmiřovatel mezi bolševiky a menševiky. Se vstupem do bolševické strany a účastí v Říjnové revoluci jeho role stoupla. Zasloužil se významně o organizaci Rudé armády, účastnil se aktivně občanské války. Jeho stavění vedle Lenina ovšem přehání – ten byl skutečným a dávno osvědčeným vůdcem strany, tvůrcem jejího programu, rozhodujícím činitelem revoluce (jak to přiznával i Trocký, který s ním před tím vedl dlouholeté boje), on byl hlavou revoluční vlády.
Když Trocký později hodnotil oficiální sovětskou pozici jako kontrarevoluční a Komunistickou internacionálu jako degenerovanou, povýšil sám sebe na jedinečného a teoretického a politického vůdce příští nevyhnutelné revoluční vlny, v níž chtěl dosáhnout onen světový revoluční úspěch, kterého nebylo dosaženo po první světové válce. Jedna stránka z jeho deníku z exilu (1935):
"Myslím si, že dílo, v kterém se angažuji nehledě na jeho rozdrobený a nedostačující charakter, je nejdůležitější v celém mém životě, důležitější než rok 1917, důležitější než období občanské války nebo kterékoli jiné . (…) Pokud bych v roce 1917 nebyl v Petrohradě, k Říjnové revoluci by stejně došlo – za podmínky, že by tam byl Lenin a držel otěže vedení. Totéž platí o občanské válce. (…) Nemohu tedy hovořit o "nenahraditelnosti" své práce ani v období 1917-1921. Ale dnes je nenahraditelná v plném smyslu slova. (…) Zhroucení dvou Internacionál nastolilo problém, který žádný z jejich vůdců není v žádném směru připraven vyřešit. Události mého osobního osudu mě postavily před tentýž problém a vyzbrojily mě širokou zkušeností, abych mu mohl čelit. Mimo mne není nikdo, kdo by mohl splnit misi vyzbrojit revoluční metodou novou generaci".
Stalin a Trocký personifikují dva opačné způsoby vidění a řešení problémů, které situace třicátých let, fašismu a války stavěly před komunistické hnutí. V čem se projevily tyto odlišnosti?
Po nástupu Hitlera k moci v Německu Stalin učinil obrat v sovětské politice ve směru kolektivní bezpečnosti v Evropě a přehodnocení Společnosti národů, která by se mohla stát nástrojem na obranu míru. Tlačil a povzbuzoval Komunistickou internacionálu a jednotlivé komunistické strany k nové politice spojenectví se socialistickými (sociálně demokratickými) stranami a s dalšími demokratickými silami v boji proti fašismu, k vytváření lidových front boje proti fašismu.
Trocký, který jako Stalin uznával socialismus jako společnost, kde výrobní prostředky jsou zespolečenštěny, nemohl popřít úspěchy kolektivizace vesnice a urychlené industrializace. Odmítal však možnost budování a udržení socialismu v SSSR, pokud – a to byla jeho utkvělá představa - nedojde k revoluci na Západě.
Proto vítal vše, co mohlo otřást existující situací a tím znovu otevřít cestu k revoluci. Proto odmítal každou obranu statu quo, a tedy i každou kampaň za mír a kolektivní bezpečnost. Politiku Stalina a Internacionály ve jménu antifašismu a obrany míru odmítal a napadal jako konzervativní a kontrarevoluční. Hlásal, že k obnově revoluce nedojde, pokud se nepodaří dosáhnout krachu takové politiky a nedojde ke změně politického vedení v SSSR.
Uvedeme jen některé odkazy, které to demonstrují.
Lidová fronta byla oficiálně vyhlášena ve Francii 14. VII. 1934 v den výročí dobytí Bastily, v průběhu velké demonstrace, které se osobně zúčastnil jeden z přestavitelů "radikální strany" Edouard Daladier. To byla předehra široké, antifašistické, lidové a demokratické aliance.
Trocký, který byl v té době ve Francii, se okamžitě postavil proti této utvářející se alianci. Když byl 14. července 1935 vyhoštěn z Francie, doporučoval svým stoupencům, aby převzali iniciativu a obvinili a odsoudili "komplot Blum-Lebas-Cachin-Thorez-Stalin", který podle něho sledoval cíl prodat francouzskou mládež francouzskému imperialismu.
Když poznal, že politika Lidové fronty se stala masovou, doporučil svým stoupencům, aby zůstali ve hnutí a stavěli se proti němu s požadavkem vyloučit buržoazní poslance a snažit se touto cestou diskreditovat reformisty a "stalinisty". "Postupujíce tímto způsobem", poučuje jeho stoupenec Jean Rous v dopise z 11. července 1935, "nezasáhneme Lidovou frontu čelně, ale zaútočíme na její slabé místo, méně bráněné. Je to elementární pravidlo strategie. Jestliže tento článek rozlomíme, rozdrtíme cely řetěz." Řetězem, který bylo třeba rozdrtit, byla míněna (aniž to bylo výslovně řečeno) Lidová fronta.
V organizační rovině byl jako nejvhodnější prostředek pro neúspěch Lidové fronty stanoven vstup trockistů do SFIO, francouzské socialistické strany. Nejslabším článkem Lidové fronty bylo spojenectví s francouzskou "radikální stranou". Boj proti ni – a v tom bylo možno počítat s "maximalistickým" křídlem socialistické strany – byl bojem také proti francouzským komunistům, kteří byli nakloněni k alianci s "radikální stranou", i když oportunistickou.
Trockému se nedostávalo hlavního leninského poučení, kterým je konkrétní analýza konkrétní situace. Vše pojímal tak, jako kdyby už šlo o předvečer revoluce. Ze zkušeností Října si udělal vlastní rigidní schéma, a každé hodnocení a každá předpověď byly poměřovány touto zkušeností jako zdrojem univerzálních a neměnných zákonů.
"Často se zapomíná", píše např. 15. července 1936 jedné holandské organizaci, která mu byla blízká, "že největším historickým příkladem Lidové fronty je únorová revoluce 1917. Od února do října menševici a eseři /"revoluční socialisté"/, kteří mohou být přirovnáni ke "komunistům" (uvozovky Trockého) a sociálním demokratům, se otevřeně spojili a utvořili trvalou koalici s buržoazní stranou "kadetů", s kterými uvedli do života celou řadu koaličních vlád. Pod praporem /takové - Trockého ironické přirovnání/ "Lidové fronty" se shromáždil veškerý lid, včetně sovětů dělníků, rolníků a vojáků. Přirozeně, že bolševici byli v sovětech přítomni. Ale neposkytli "Lidové frontě" minimální koncesi. Požadovali rozbití této "Lidové fronty", likvidaci spojenectví s kadety a vytvoření skutečné a opravdové vlády dělníků a rolníků."
A protože jeho někteří francouzští partneři, jako Maslow a Dubois, i když se projevovali jako neústupní a leví, flirtovali s Lidovou frontou a dostali se tak daleko, že požadovali "Lidová fronta k moci", Trocký neváhal označit tyto pozice jako "hluboce oportunistické". Hesla jako například běžná "obrana demokracie" – k těm byl jeho postoj nezvratný – působí jednoduše jako "ten nejhorší podvod vůči pracujícím.
"Antifašismus – to je jeho několikrát zopakovaný názor – "není nic", ve Francii "je to pouze prostředek, pomocí kterého stalinisté ospravedlňují koalici s radikály".
Když v Holandsku vláda Colijna předložila návrh zákona namířeného proti polovojenským skupinkám holandské nacistické strany, Trocký vybízí, aby se hlasovalo proti, aby nedošlo k posílení holandského kapitalistického státu, tj. hlavního nepřítele dělnické třídy (dopis Jean Rousovi z 20. července 1935. Později argumentuje pochybujícím holandským trockistů: "Obecně musíme být velmi pevní ve vztahu k abstraktnímu antifašismu, který někdy nakazí i naše soudruhy. Antifašismus – zdůrazňuje – není nic, je to prázdný koncept, který slouží k zakrytí ničemností stalinismu." Časem se tato pozice nemírní, ale přitvrzuje. Pokud jde o lidové fronty, ty jsou oznámkovány jednoznačně v jednom článku z října 1938 jako "politika zrady" a Stalin je obviňován, že "usmířil komunistické strany v imperialistických "demokraciích" s jejich národní buržoazií." "Program ′obrany demokracie′ je pro vyspělé země reakční program. Jediný pokrokový úkol je – píše Trocký – příprava mezinárodní socialistické revoluce."
Neméně radikální je antagonismus Stalin-Trocký v otázce války. Stalin, který má z války strach a snaží se jí zabránit a být mimo ni, je konzervativec, obránce státu quo, nepřítel revoluce. Naopak válka je velká příležitost pro IV. Internacionálu, která je již připravena a je silnější, než byli bolševici v předvečer první imperialistické války, kdy navíc Internacionála ani neexistovala. "Ve třiceti zemích – zdůraznil Trocký v jednom článku z 10. října 1938 – existují sekce IV. Internacionály. Jistě, jedná se pouze o avantgardu (…) Nicméně situace revoluční avantgardy je nesrovnatelně výhodnější než před dvaceti pěti lety."
Zaslepenost Trockého je opravdu překvapující tváří v tvář hitlerovskému projektu nového evropského pořádku, založeného na diskriminaci a rasovém útlaku a na hierarchii národů. Na otázku novináře z londýnského Daily Heraldu, zda Hitler představuje velké nebezpečí pro demokracii, odpověděl 18. března 1939: "Jsou to demokracie, které představují pro sebe samé větší nebezpečí." Rozpory mezi německým a anglo-francouzským imperialismem jsou prezentovány takto: "V boji je dáno v sázku držení kolonií, ovládání světa. Pokus představovat tento konflikt zájmů jako boj mezi "demokracií" a "fašismem" není nic jiného, než podvod na zájmech dělnické třídy." Když se Stalin snaží vytvořit alianci Francií a Anglií, ukazuje se jako "lokaj a nájemný vrah ve službách zemí přejedeného imperialismu" a "Kremelská totalitní banda padá na kolena před zhnisanou buržoazní demokracií."
Trocký proto klade za hlavní úkol revolučního hnutí "svržení bonapartistické kliky v Kremlu" a "likvidaci ex-Kominterny", což je nezbytné po obranu Ruska a otevření cesty "revolučnímu internacionalismu." "Boj proti válce, imperialismu a fašismu – píše v předvečer války – nutí k milosrdnému boji proti stalinismu, který se pokryl zločiny. Kdokoli ho brání přímo či nepřímo, kdokoli mlčí o jeho zradách nebo vychvaluje jeho vojenskou moc, je nejhorší nepřítel revoluce, socialismu a utlačovaných národů. Čím dříve bude kremelská klika svržena ozbrojenou ofenzívou dělníků, tím větší jsou možnosti na socialistickou rekonstrukci SSSR, tím bližší a širší bude perspektiva světové revoluce", tvrdí Trocký 10. října 1938.
V jeho teoretickém horizontu a v jeho politickém návrhu není rozdílu mezi demokracií a fašismem, mezi fašistickými státy-agresory a demokratickými státy - neagresory. Toto dělení je pro Trockého podvod a mystifikace, v nichž se společně nacházejí jak II., tak i III. Internacionála.
I obrana vlasti je pro něho podvod. A také v případě Československa, když se ocitlo v tísni a pod hrozbou agrese a rozkouskování ze strany nacistického Německa, v předvečer Mnichovské dohody. Trocký popírá pomocí sofismů heslo obrany vlasti a brání se zaujmout pozici mezi Německem, které je útočníkem, a Československem, které je napadeno. "Úplné rozdrcení Československa je zcela jistě možné", argumentuje Trocký. "Ale je také zcela možné, že dříve než k tomu dojde, rozpoutá se evropská válka, ve které se bude Československo nacházet po boku vítězů a bude se podílet na novém dělení Německa. Musí mít snad revoluční strana funkci zdravotní sestry u lože ′zraněných′ imperialistických gangsterů?"
Za brilantní pózou vystupuje extremismus, tak kousavý, jak je nedůsledný a rozkladný. "Ano, nepochybuji – ujišťuje s lehkomyslností 18. března 1939 – že nová světová válka vyvolá světovou revoluci a zhroucení kapitalistického systému."
Zatímco Stalin a Komunistická internacionála staví do čela svých obav boj proti hrozící válce, na základě jejich impulzu se v třicátých letech rodí první velké, masové mírové hnutí, Trocký a trockisté vkládají plnou důvěru do očekávání války jako nositelky největších dobrodiní.
"Politická revoluce v SSSR, to je pád byrokratické kasty, směřuje k jádru věci a bude bezpochyby jedním z prvních důsledků války", ujišťuje Trocký v srpnu 1937. Když Japonsko z Mandžuska pronikne do Mongolska, kde se střetne s Rudou armádou a zdá se, že válka se může rozšířit mezi tyto dvě země, Trocký říká: žádný strach, "myslím, že nejjistějším výsledkem bude zhroucení středověkého systému Mikada a Stalinova bonapartistického režimu".
Vztah válka – revoluce ztrácí u Trockého v třicátých letech dialektický charakter, aby byl nahrazen paušálně kauzalitou (příčina – následek) a časovou posloupností: válku následuje revoluce, a nechť tedy válka přijde! Počítá též s pravděpodobnou porážkou SSSR v této válce, ale to by byla z jeho hlediska celkem skromná cena v porovnání s velikostí výsledku, který z toho vyplyne: povstání německé dělnické třídy a revoluce na Západě. "Nebezpečí války a porážka SSSR jsou realita", napsal roku1936. Pokud revoluce nezabrání válce, válka může pomoci revoluci, která je obecně snazší. První revolta na sebe nenechá čekat dva a půl roku od zahájení příští války. A jakmile jednou začnou, revoluce se nezastaví v půli cesty. Osud SSSR se definitivně rozhodne ne na mapách generálních štábů, ale v třídním boji. Pouze evropský proletariát, když rezolutně vystoupí proti vlastní buržoazii, i když je to "přítelkyně míru", může zabránit Sovětskému svazu, aby byl poražen nebo bodnut do zad jeho "spojnou". A porážka SSSR nebude ničím jiným, než krátkodobou epizodou, pokud proletariát dosáhne vítězství v jiných zemích. Naopak, žádné vítězství nezachrání dědictví Říjnové revoluce, pokud se imperialismu udrží ve zbytku světa.
Ve svých prorockých vizích, které Trocký zaměňoval za analýzu skutečné situace, si představoval dokonce i nacistické vůdce jako ty, kteří se obávají války, neboť si prý byli, jako on, vědomi toho, že by mohla rozpoutat revoluci. "Hitler – snil ještě ve Zrazené revoluci – si nenechá ujít příležitost, aby nezdůraznil své přání míru, když naráží na nevyhnutelné rozšíření bolševismu, které by válka vyvolala na Západě." V Německu nebyly třídní antagonismy ani odsunuty stranou, ani zmírněny. Olověný příkrov fašismu je pouze ztlumil. Válka by je vynesla na povrch. Hitler má mnohem méně možností dovést válku k úspěšnému konci, než Vilém II.
Evropský proletariát by měl zachránit Rusko, věštil Trocký ve svých proroctvích. Naopak bylo to však Rusko, pod rozvážným a rozhodným vedením zlořečeného Stalina, které zbavilo Evropu nacistické nadvlády.
Trocký se ve třicátých letech neomezoval jen na psaní článků a chrlení proroctví, ale prováděl i velmi aktivní politickou a organizační činnost. Aktivně jednal tak, aby své představy a návrhy realizoval.
V již citovaném pojednání Zrazená revoluce svěřoval sovětské sekci IV. Internacionály úkol, připravit se, až nastane příznivá situace, na svržení "revolučním (tj. násilným) způsobem" byrokracie (tj. Stalina), když musí vést přípravnou práci v ilegalitě, k níž byla jeho organizace donucena. V Rusku nebyl nutný "sociální převrat", nýbrž pouze svržení bonapartistické kasty(…) zařazené do rámce politické transformace.
„V procesech, které zalily Rusko krví, v letech 1936-1938" – jak píše Arturo Peregalli, správce hesla Trocký v Enciclopedia dell´Antifascismo e della Resistenza, vydané nakladatelství La Pietra v Miláně v roce 1989 – je vždy uváděn jako strůjce všech neuvěřitelných a nesčíslných zločinů těch, kteří byli obžalováni a odsouzeni k smrti. Čímž Stalin nadělil svému vzdálenému a neozbrojenému protivníkovi význam, který z něho udělal v mezinárodní rovině gigantickou figuru, přesahující dokonce jeho skutečné zásluhy. Stalin a stalinisté se opakovaně snažili ho zasáhnout, jak přímo, tak i prostřednictvím jeho rodinných příslušníků. Tajemná smrt syna Liovy (který byl jeho blízkým spolupracovníkem), ke které došlo v Berlíně 16.února1938, byla mnohými připisována agentům GPU; další syn Sergej zmizel neméně tajemně Německu."
Po pravdě právě skutečnost, že synové a spolupracovníci Trockého zmizeli v Hitlerově Německu (jejichž smrt byla připisována stalinistickým agentům), je znamením zájmu, který sám Trocký vkládal do vývoje ruské politické situace, která mohla být sledována z blízké země jako je Německo, pomocí absolutně důvěryhodných lidí.
Když se ve velkých moskevských procesech v letech 1936-1938 objevilo jméno Trocký jako hlavní obviněný, inspirátor a organizátor konspirativního spiknutí, usilujícího o svržení stalinského režimu, ve Spojených státech byl zorganizován kontra-proces před simulovaným tribunálem, kterému předsedal slavný pedagog John Deset. Před tímto tribunálem Trocký rozhodným způsobem popřel jakékoli osobní zapojení. V důsledku toho vládly po desetiletí teze o jeho nevinnosti a o tom, že neměl nic společného s událostmi v Rusku ve třicátých letech.
Až do té doby, než bylo v osmdesátých letech umožněno nahlédnout do Trockého archivu, uloženého v Houghton Library při Harvardské univerzitě, kdy se badatelům z pařížského Trockého institutu, kteří si pospíšili jako první, ukázala velmi odlišná skutečnost.
Ve skutečnosti – uvádí v této věci Antonio Moscato ve své knize Intellettuali e potere inUrss - můžeme nyní znát, i když s určitými mezerami (protože některá jména, obsažená v dopisech, byla zakryta inkoustem nebo dokonce odstraněna – jako dodatečná záruka pro případ, že některý z pokusů NKVD zmocnit se archivů by se mohl podařit), že v roce 1932 různí emisaři oživené opozice (…) opatrně kontaktovali syna Trockého, aby ho informovali o probíhajících jednáních, směřujících k sjednocení všech skupin do jednotného bloku. Plyne z toho, že stalinská verze, předložená v době velkých procesů 1936-1938 o ′bloku levé a pravé opozice′ nebyla zcela nepodložená.“
Samo zavraždění Trockého jeví se ve světle nových odhalení jinak, než že šlo o pouhou pomstu. Mezi motivy, které nutily Stalina k urychlení projektu na odstranění jeho velkého rivala - soudí hypoteticky tentýž Moscato - hrály pravděpodobně sovětské neúspěchy ve válce s Finskem. Možnost, že jedna ze skupin jeho vlastních spolupracovníků, tváří v tvář nebezpečí všeobecného konfliktu, kterému bude nutno čelit za složitých podmínek, bude v pokušení povolat do vlasti brilantního budovatele Rudé armády, ho nemohla nealarmovat. Na druhé straně dnes, v Trockého archivech (otevřených po čtyřiceti letech od jeho smrti) byly nalezeny stopy kontaktů s některými eminentními stalinisty, kteří posuzovali perspektivu revoluční záchrany, aby bylo možné čelit nástupu nacismu. Historici trockistické orientace, kteří vždy věřili popírání vůdce z exilu (snažícího se zachránit hlavy svých sovětských přátel), s překvapením zjistili, že idea aliance všech opozičních skupin za účasti skupiny blízké Stalinovi se v Sovětském svazu mezi rokem 1932 a zavražděním Kirova reálně rýsovala (i když se zdá, že Kirov, kterému to bylo pravděpodobně známo, byl v této otázce nejistý a váhal).
Jsme ještě hodně vzdáleni chvíle, kdy budeme mít obraz otevřeného a skrytého politického boje, který se odehrával v třicátých letech v Sovětském svazu. Nezbývá si než přát, aby nyní možný přístup k sovětské dokumentaci a k materiálům z procesů stimuloval badatele k ještě přesnějším výzkumům, než bylo doposud možné a než bylo doposud vykonáno.
To co lze říci je, že když Trocký mohl použít jím samotným zdokonalené techniky z ruské konspirativní tradice, kterou dobře znal, a využívat bezpočetné vztahy, kterými mohl disponovat, pak Stalin využíval informační a represivní nástroje, kterými disponoval díky tomu, že byl v čele státního aparátu velké země. Byla to válka v každém směru a ve válce, jak známo, údery jsou nesmlouvavé a každý používá zbraně, kterými může disponovat.
Lenin ve své takzvané "závěti" jasnozřivě vymezil ve vztahu Trocký a Stalin, dvou eminentních členů ÚV, jasnou polovinu nebezpečí rozkolu strany a porážky sovětské moci. Ani jeden neuměl nebo nechtěl korigovat své nedostatky, na které poukázal Lenin. Přehnaná sebejistota Trockého a tendence sledovat pouze administrativní stránku problémů. A u Stalina se jednalo o nedostatek klidu, věcnosti, ochoty, ohleduplnosti k soudruhům a náladovosti. Nedostatky, na které Lenin upozorňoval, se mohly zdát podružné. Ale ve skutečnosti mohly nabýt zásadního významu.
Trocký, jak vysoko se hodnotil, podceňoval Stalina a považoval ho, ještě v polovině třicátých let, za "eminentní průměrnost." Stalin naopak nepodceňoval Trockého a spíše přeceňoval jeho nebezpečnost. Naučil se od něho používání administrativních metod, ve kterých byl jeho protivník specialista. V obecné rovině Stalin uměl postihnout novost situace, vyvolané neuskutečněním revoluce na Západě, kapitalistickým obklíčením a nástupem nacistického fašismu v Německu, a uměl zavést do praxe prvky radikální inovace, které se ukázaly jako prozíravé a rozhodující, i když vždy opíral svou autoritativnost o autoritu leninských textů. Stalinova činnost podala důkaz, že dělnická třída, jakmile jednou dobyla politickou moc, byla schopna ji přes nesmírné obtíže udržet a rozvíjet, o čemž svědčily mimořádné ekonomické úspěchy Sovětského svazu a jeho sociální výdobytky, vítězství nad fašistickým Německem, velký přínos osvobození koloniálních národů, významná mezinárodní role Sovětského svazu, jakož i velká pomoc, kterou existence SSSR představovala pro boj pracujících v celém světě.
Trocký měl brilantní řečnickou a publicistickou schopnost. Dogmaticky lpěl na svém pojetí permanentní revoluce (neoprávněně se odvolávající na Marxe a odmítané Leninem nikoli pro permanentnost, nýbrž pro její falešný obsah). Za frázovitou revolučností se skrývala jeho neschopnost objektivního, konkrétně historického vidění problémů.

Ruggero Giacomni

• < Předchozí
• Další >