Podle historiků existovalo v dějinách několik velkých otrokářských společností, jako například starověké Řecko a Egypt, Říše římská nebo arabský svět. Vyspělé antické společnosti závisely na práci otroků, bez nich by společnost nefungovala. Od pracovníků v dolech až po učitele, všude byla otrocká práce využívána. Otroci neměli žádná práva, byli považováni za věc, s níž může majitel libovolně nakládat. V průběhu vývoje společnosti docházelo k mírným úpravám, třeba římský otrok mohl být – jako projev uznání – pánem propuštěn a dokonce i obdařen určitým majetkem, ovšem na bezprávném osudu otroků se po staletí nic podstatného nezměnilo.
Otrokem se člověk narodil, nebo stal jako součást kořisti armád vyspělých antických společností, mohl být prodán svými příbuznými i svým panovníkem, upadl do otroctví pro dluhy či kriminální čin, možností byla celá řada. S koncem antiky otrokářství nezmizelo, v Evropě vydrželo i podstatnou část středověku.
Zasáhlo i středověké Čechy, když vítaným zdrojem příjmu nepohrdla ani přemyslovská knížata, která prodávala hlavně zajatce ze svých výbojů proti jiným slovanským kmenům. Podle pramenů je otrokářství v našich zemí doložitelné ještě začátkem 12. století.
I v době pozdního středověku se Evropané stávali otroky, v letech 1500-1800 se počet odvlečených do otroctví z Evropy odhaduje na 1,25 milionu lidí hlavně z oblastí, které byly pod muslimskou nadvládou, což se okrajově v 16. století týkalo i Slováků a Čechů, když Turci obléhali Vídeň, kontrolovali Maďarsko i část Slovenska a pořádali vojenské výpravy na Moravu.
Ve světovém měřítku však otroctví nikdy nenabylo takových rozměrů, jaké způsobil obchod s africkými otroky v Americe. Za největší obchodníky s otroky jsou považovány evropské koloniální mocnosti.
Atlantický obchod s otroky z počátku kontrolovali Portugalci, kteří většinu otroků prodávali v Evropě a na ostrovech v Atlantiku. Prvního otroka pocházejícího z Afriky Portugalci prodali v roce 1444. Od poloviny 16. století se ale stala hlavním odbytištěm otroků Amerika. Na tomto kontinentě otroctví existovalo již před příchodem Kryštofa Kolumba, nemělo však takový význam, jako po příchodu Španělů, Portugalců a dalších Evropanů.
Prvními oběťmi se stali indiáni, kteří se však brzy ukázali jako málo odolní. Otrokáři se pak zaměřili na černé Afričany, zvyklé na horké podnebí. Za největší obchodníky s otroky jsou považovány Británie, Portugalsko, Francie a Nizozemsko a největším trhem se postupně stala Brazílie (4 miliony prodaných otroků ). Významným odbytištěm byly karibské ostrovy (4 miliony ) a také anglické kolonie v severní Americe – pozdější USA (500 000 ). Otroky měl i první americký prezident George Washington, který sice bojoval za práva člověka, ale otroky za lidi nepovažoval. Na jeho statku žili otroci v polozemnicích, které připomínaly prasečí chlívky.
Obchod s otroky nabyl v 18. a 19. století formu výnosného obchodního podnikání. V rámci trojúhelníkového obchodu putovaly z Evropy do Afriky šperky a zlato, z Afriky do Ameriky otroci a z Ameriky se do Evropy vracely komodity jako například cukr, káva, bavlna a tabák.
Obchod s otroky přes Atlantik představoval jednu z největších násilných migrací v dějinách. Podle většiny odhadů mohlo být od počátku 16. století do poloviny 19. století přepraveno do Ameriky více než 11 milionů Afričanů (někteří historici hovoří až o 60 milionech, zřejmě při započítání všech, kdo lov na otroky a jejich přepravu přes oceán v hrůzných podmínkách nepřežili ). Podle UNESCO bylo během tisíce let trvání novodobého otrokářství z Afriky vyvezeno 24 milionů lidí. Kolonizace amerického kontinentu, která se ze strany evropských mocností vyznačovala vybíjením původních obyvatel a využíváním otrocké práce ke kultivaci krajiny a zvyšování zemědělské produkce, tak byla z valné části výsledkem práce otroků. S počátky kapitalismu se však poměr vládnoucích vrstev společnosti k otroctví změnil. O otroka se musel pán starat, musel ho živit, obstarávat alespoň trochu ucházející bydlení prostě udržovat ho práceschopného, jinak neměl otrok pro otrokáře význam. Dravý kapitalismus měl jiný recept – formálně svobodný člověk je najímán, starosti o svou osobu a svou práceschopnost přebírá na sebe, kapitalista není vázán svými otroky, může si najímat libovolné pracovní síly a zbavovat se jich, kdykoli potřebuje. Může také využít množství nabídnutých pracovních sil ke snížení pracovních nákladů. Otroctví, které po staletí bylo ekonomickým nástrojem, začalo být brzdou, ale i zbytečně nákladnou věcí. Tehdejší rozvoj průmyslové výroby potřeboval mnohem více pracovní síly, než byli otrokáři schopni nabídnout, navíc se objevovaly a postupně šířily požadavky na kvalifikaci pracovní síly, což práce otroků nabídnout nedokázala vůbec.
Přesto otrokářství nikdy zcela nezmizelo, existuje dodnes a v některých oborech se rozvíjí. Pokud pomineme ve světě ojedinělý případ Mauritánie, kde je sice otrokářství zakázáno od roku 1981, ale stále se praktikuje, pak největší trhy na otroky představuje po světě i v Evropě prodej žen jako nedobrovolných prostitutek a prodej dětí, ať už pro otrockou práci, pro adopci či dokonce pro kriminální cíle jako je obstarávání lidských orgánů.
Zrušení otroctví vybranými mocnostmi (řazeno chronologicky):
VELKÁ BRITÁNIE – V roce 1807 byl zakázán obchod s otroky v Anglii, otroctví bylo zrušeno (i v koloniích) v roce 1833 s platností od 1834.
FRANCIE – Otroctví bylo nejprve zrušeno za francouzské revoluce v únoru 1794 po povstání otroků na Haiti. V roce 1802 ho však obnovil Napoleon Bonaparte. Definitivní výnos o zrušení otroctví byl vydán 27. dubna 1848.
NIZOZEMSKO – Otroctví zrušeno v etapách, definitivně v roce 1863. Po zákazu však museli otroci povinně pracovat ještě deset let na domovské plantáži, ale už za mzdu. Farmářům byly také vypláceny kompenzace.
USA – V severních státech USA bylo otrokářství postupně zrušeno do roku 1790. Od roku 1808 začal platit zákaz dovozu otroků. Prezident Abraham Lincoln vydal během občanské války Prohlášení o zrovnoprávnění otroků vyhlašující, že počínaje 1. lednem 1863 budou všichni otroci v konfederovaných státech nebo oblastech aktivně zapojených do vzpoury svobodní. Definitivní zákaz otroctví přinesl 13. dodatek ústavy, který se součástí základního zákona stal 18. prosince 1865.
PORTUGALSKO – V Portugalsku a na ostrovech v Atlantickém oceánu bylo otroctví zrušeno v roce 1761 premiérem markýzem z Pombalu. V afrických koloniích zrušeno v roce 1869.
BRAZÍLIE – Všechny formy otroctví Brazílie zrušila definitivně 13. května 1888. Podle historiků tímto krokem ztratila monarchie důvěru velkých farmářů, což mimo jiné přispělo k jejímu svržení vojenským převratem v listopadu 1889.
podle HaNo, 5. 4. 2007
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.