Leskovická tragédie

Podrobnosti

Vytvořeno 9. 5. 2007

Twitter

Vesnice Leskovice leží asi 10 kilometrů od Pelhřimova směrem na Tábor. Malá vesnice s jejími obyvateli zažila před 62 lety těžko uvěřitelnou tragédii. 5. května 1945 došla kolem poledne do Leskovic telefonická zpráva o tom že v Pacově je jednáno o odzbrojení německé posádky s doporučením, aby se i Leskovice pokusily odzbrojit železniční strážní oddíl. Pokus se zdařil a odzbrojení vojáci pak byli ubytováni v hostinci, kde je hlídali dva muži.

Také se podařilo zadržet a odzbrojit dva vojáky projíždějící Leskovicemi, ale nepodařilo se již zadržet osobní vůz plný důstojníků. Ať již to byli oni nebo zapomenutá železniční hlídka, kdo podal zprávu do Pelhřimova, již brzy po 16. hodině se na okraji obce objevil velitel pelhřimovského jagdkomanda Walter Hauck se svým oddílem. Obránci vesnice zahájily palbu a podařilo se jim zastavit první nákladní automobil. V průběhu boje, který trval až do setmění, padlo na straně obránců osm mužů. Díky svědkům můžeme okolnosti úmrtí poměrně přesně popsat.
Josef Charouzek byl při návratu z hlídky zasažen střelami z kulometu. ležel pod mezí a než vykrvácel, snažili se mu spoluobčané pomoci. Josef Král se synem a Josef Brtna byli při tom fašisty chyceni a zastřeleni. Alois Hrdoušek byl pověřen hlídat zajaté vojáky v hostinci na kraji vsi. Hned po příjezdu SS byl zajat a surově týrán. Zahynul při zoufalém pokusu o útěk. Josef Soukup padl nedaleko místa, kde zemřel Josef Charouzek . Josef Hlaváček z Moravče a Josef Bína z Litohoště padli poblíž hostince, v boji se zbraní v ruce. Němci si své padlé kolem jedenácté večerní odvezli s sebou do Pelhřimova. Občané Leskovic se pomalu vraceli do vesnice z okolních lesů, kam utekli. Domnívali se, že nebezpečí již pominulo.
Za svítání se však Němci vrátili, posíleni zřejmě posádkou z Jindřichova Hradce. Obklíčily obec a vtrhli do ní z několika stran. tentokrát nebylo na odpor ani pomyšlení. jedinou naději skýtal útěk nebo úkryt.
Rodina Vlachova byla vyhnána před dům, který vzápětí vzplanul. Vlach dostal rozkaz jít kupředu a pak byl střelen několika ranami do zad. U Pavlů zastihli vrahové doma oba rodiče, sedmnáctiletou Věru a devatenáctiletou Jarmilu. Svázali je drátem a hodili do hořícího stavení. U Vaverků byli postříleni a ponecháni na pospas plamenům všichni kromě hospodáře, který krátce před vpádem odváděl dobytek do lesa. Nejmladšímu Josefu Vaverkovi bylo teprve třináct let. S prostřelenou hlavou padl před svým domem Miloš Stupka. Z úkrytu ve sklepě byli vyvlečeni manželé Dvořákovi a zastřeleni, stejně jako Jan Král. tělo babičky Vašků bylo nalezeno na podlaze kuchyně - bez hlavy. Anežku Soukupovou s několika ranami v prsou nalezli v troskách jejího domku - její muž byl zastřelen předešlého dne. Matěje Pecha esesáci ztloukli pažbami a polomrtvého jej hodily do plamenů…
Je prokázáno že Leskovice měli být na rozkaz Waltera Haucka úplně vypáleny, muži postříleni a ženy a děti odvezeny do Pelhřimova. Proč se tak nestalo, Hauck se nejspíše dozvěděl o blížícím se silném nepříteli a dal rozkaz vyklidit vesnici. O vraždění v Leskovicích se totiž doslechli v Pacově, kde mezitím pokročilo vyjednávání s místní posádkou wehrmachtu. Její velitel přislíbil revolučnímu národnímu výboru pomoc, a tak s řadou dobrovolníků vyrazila učinit přítrž řádění SS
i jednotka německé armády. Leskovice tedy Hauckovi hrdlořezové opustili 6. května dopoledne.
A ještě téhož dne zanechali své krvavé stopy v Dobré Vodě.
A jak dopadl válečný zločinec Walter Hauck? Po válce byl dopaden ve Francii a odsouzen k trestu smrti, kvůli události v městečku Ascq, kde za sebou zanechal přes osmdesát zavražděných civilistů. Trest mu byl však zmírněn a již v roce 1956 byl propuštěn na svobodu. V roce 1969 podalo Československo žádost vydat ho k potrestání kvůli Leskovickým událostem, žádost však byla státním zastupitelstvím NSR zamítnuta. "Krvavý" Walter - jak se mu přezdívalo, dosud poklidně žije v Německu.
Leskovice byli po válce znovu postaveny a dnes mají okolo sta obyvatel. Tragédii dnes již připomíná jen pomník 25 padlým vesničanům od J. Lukešové a trochu nezvyklé rozestupy mezi staveními.

Martin Čermák

• < Předchozí
• Další >