Stalin a Velká vlastenecká válka

Podrobnosti

Vytvořeno 11. 5. 2008

Twitter

1. Obvinění z Chruščevovy zprávy: Při přednášení své Zprávy na XX. sjezdu KSSS a rozvíjení obžalovací řeči proti Stalinovi Chruščov nastínil katastrofický rámec diktátora i ve vojenské oblasti. Bylo to pouze v důsledku Stalinovy neprozřetelnosti, jeho umíněnosti, jeho slepé víry vkládané do Hitlera, že vojska Třetí říše dokázala na začátku vtrhnout do hloubky sovětského území. Ano, vinou Stalina se SSSR dostavil na toto tragické setkání nepřipraven a vydán napospas: "Zkrátka, začali jsme modernizovat naše vojenské vybavení až v době války(…); neměli jsem ani dostatečný počet pušek, abychom vyzbrojili zmobilizované mužstvo".

Jako by to vše nestačilo, odpovědný za celou tuto katastrofu propadl zbabělému útěku od vlastní odpovědnosti. Stojí za připomenutí, že již Trocký po vypuknutí II. světové války v Evropě a se značným předstihem před operací Barbarossa, napsal, že "vládnoucí kasta" v Sovětském svazu měla tendenci přijmout chování "právě všech režimů předurčených k zániku: „Po nás potopa.““ 1). Ale tady Chruščev zaměřuje palbu, aby zasáhl jen jedinou osobu: ovládnut pocitem porážky ("Ztratili jsme navždy vše co Lenin vytvořil."), neschopen reagovat, "po dlouhé období Stalin neřídil vojenské operace a přerušil jakoukoliv činnost". Je pravda, že po určité době, konečně ustoupil naléhání ostatních členů Politického byra, a vrátil se na své místo. Ale to přece nikdy neudělal! Ještě jednou nás to přivádí k zamyšlení nad tím, co napsal Trocký 2. září 1939: "nová aristokracie" u moci v Moskvě byla charakterizována také "svou neschopností vést válku" a bránit před imperialistickou agresí zemi zrozenou říjnovou revolucí 2). V tomto případě Chruščev nejen pokračuje v zacílení palby, ale zvětšuje i kalibr: Stalin řídil monokraticky i ve vojenské oblasti, ve smrtelné zkoušce Sovětského svazu byl diktátorem natolik nekompetentním, že ignoroval "základy válečné strategie". To je hlavní bod obžaloby na kterém se vší silou tajná zpráva trvá: "Je třeba připomenout, že Stalin připravoval operace na globusu. Ano, soudruzi, on používal globus a na něj kreslil linii fronty". Bez ohledu na to všechno válka šťastně skončila; nicméně, krvavá paranoia diktátora se dále zhoršovala.

V tomto bodě můžeme považovat portrét „degenerované lidské zrůdy“, vystupující podle Isaaca Deutschera z Chruščovovy zprávy za kompletní 3). Ale do jaké míry je tento portrét pravdivý?

2. V předvečer operace Barbarossa
II. světová válka je téma, u kterého jsme svědky opravdového obratu. Je jasné, že u Stalina jsou nadále vykreslovány satanské rysy, ale ne proto, že by věřil v solidnost nebo věčnost paktu o neútočení, ale naopak, že se značným předstihem připravoval střet s Třetí říší a údajně invazi do Německa, které Hitler rozpoutáním operace Barbarossa zavčas předešel. Na podporu tohoto argumentu je citován projev Stalina před absolventy vojenské akademie, který zde z důvodu stručnosti uvádíme v syntéze obsažené v Dimitrovově deníku: "Naše politika míru a bezpečnosti je současně politikou přípravy na válku. Není obrany bez útoku. Je třeba vychovávat armádu v útočném duchu. Je třeba se připravit na válku 4). Tato slova zazněla ve stejný den, kdy Stalin, evidentně v očekávání frontálního střetu s Třetí říší, spojil ve své osobě nejvyšší stranické a státní funkce. Bylo to 5. května 1941.
V Chruščovově zprávě byl obsažen popis katastrofální vojenské nepřipravenosti Sovětského svazu, kdy údajně byla armáda v některých případech zbavená dokonce i pušek. Přímo protikladný je obraz vystupující z jedné studie, která podle všeho pochází z prostředí Bundeswehru a ve které jsou v široké míře využity jeho vojenské archívy. Zde se hovoří o „mnohonásobné převaze Rudé armády v tancích, letadlech a dělostřelectvu“, a na jiném místě "průmyslová kapacita Sovětského svazu dosáhla takových rozměrů, že mohla zajistit sovětským ozbrojeným silám téměř nepředstavitelnou výzbroj". S blížícím se zahájením operace Barbarossa narůstá stále větším tempem. Jeden údaj je mimořádně výmluvný: jestliže v roce 1940 Sovětský svaz vyrobil 358 tanků nejmodernějšího typu, jasně převažující ty které měly k dispozici jiné armády, v prvním pololetí následujícího roku jich vyrobil 1503 5).
Ostatně již před deseti lety historička z USA, nepokrytá antikomunistka, zasadila smrtelný úder mýtu o zhroucení a útěku od odpovědnosti ze strany sovětského vůdce ihned po zahájení nacistické invaze: "pokud se týká otřesu, v den útoku Stalin svolal schůzi, trvající jedenáct hodin, které se zúčastnili vedoucí představitelé strany, vlády a armády, a v následujících dnech to zopakoval" 6). Dnes máme ale k dispozici knihu návštěv Stalinovy kanceláře v Kremlu, která se našla na počátku devadesátých let: plyne z ní, že v hodinách bezprostředně následujících po začátku agrese se sovětský vůdce angažoval v četné řadě setkání a iniciativ při organizování odporu. Jsou to dny a noci charakteristické " vyčerpávající aktivitou", ale uspořádané. V každém případě, "celá epizoda (vyprávěná Chruščovem) je totálně vymyšlená", tato "historie je falešná" 7). Operace Barbarossa nevyprovokovala ani paniku, ani hysterii. Čteme poznámku z Dimitrovova deníku: "V sedm hodin ráno mě povolali naléhavě do Kremlu. Německo zaútočilo na SSSR. Začala válka (…) Překvapivý klid, pevnost a jistota u Stalina a u všech ostatních". Ještě více ohromuje jasnost idejí. Nejedná se jen o to pokračovat ve "všeobecné mobilizaci našich sil". Je také nezbytné definovat politický rámec: Ano "pouze komunisté mohou zvítězit nad fašisty", ukončit zjevně nezastavitelný vzestup Třetí říše, ale nesmí se ztratit z očí politická podstata konfliktu:
Strany ve svých zemích rozvíjejí hnutí na obranu SSSR. Nenastolovat otázku socialistické revoluce. Sovětský lid bojuje vlasteneckou válku proti fašistickému Německu. Problémem je porážka fašismu, který zotročil řadu národů a pokouší se zotročit i další národy 8).
Politická strategie, která předcházela Velké vlastenecké válce, je už jasně vymezena. Na druhé straně těm, kteří scholasticky stavěli proti sobě vlastenectví a internacionalismus, Stalin a sovětské vedení, jak to vyplývá z Dimitrovových pamětí, odpovědělo již před hitlerovskou agresí,:
Je třeba rozvíjet ideu, která spojí zdravý správně chápaný nacionalismus, s proletářským internacionalismem v jednotlivých zemích (…) Mezi správně chápaným nacionalismem a proletářským internacionalismem není a nemůže být rozpor. Kosmopolitismus bez vlasti, který neguje národnostní cítění a ideu vlasti, nemá nic společného s proletářským internacionalismem 9).
Internacionalismus a mezinárodní věc emancipace národů postupují vpřed konkrétně na vlně národně osvobozeneckých válek, které se staly nezbytnými kvůli nárokům Hitlera na obnovu nebo radikalizaci koloniální tradice, když si podmanil a zotročil v první řadě údajně podřadné rasy ve východní Evropě.
Jsou to motivy opakující se v projevech a prohlášeních vyslovených Stalinem během války, utvářejí "významné úhelné kameny v objasňování sovětské vojenské strategie a politických cílů a hrají významnou úlohu v posílení morálky lidu" 10), a nabývají i mezinárodního významu, jak poznamenává nepřátelský Goebbels, k rozhlasové výzvě z 3. července 1941, která "vyvolala mimořádný obdiv v Anglii a v USA" 11).
Tajná zpráva ztratila veškerou důvěryhodnost i pokud se jedná o hodnocení vedení vojenských operací. Podle Chruščova, liknavý k "varováním", které mu přicházely z více zdrojů“, že se blíží přepadení, Stalin jde neodpovědně vstříc vážnému nebezpečí. Ve skutečnosti - jak objasňují nedávné studie - byl nucen proplétat se mezi dvěma gigantickými manévry diverze a dezinformací. Třetí říše se značně angažovala, aby se uvěřilo, že nahromadění vojsk na Východě je pouze krycím manévrem pro invazi do Anglie, která se zdála být po dobytí Kréty tím více pravděpodobná. "Celý státní a vojenský aparát je mobilizován" - poznamenává libující si Goebbels ve svém deníku (31.května 1941) - aby inscenoval "první velkou vlnu maskování " operace Barbarossa. To tedy je důvod, proč "je 14 divizí přesunuto na západ" 12); téměř všechny jednotky rozmístěné na západní frontě jsou uvedeny do stavu nejvyšší pohotovosti 13). Přibližně dva týdny poté berlínské vydání Volkischer Beobachter zveřejňuje článek, který označuje invazi na Krétu jako model pro okupaci Anglie: několik hodin poté jsou noviny zabaveny, aby se posílil dojem neobratně vyzrazeného velkého tajemství. Den poté (14. června) Goebbels do svého deníku poznamenává: "Anglické rádiové vysílání prohlašuje, že náš nástup proti Rusku je pouze bluff, za kterým se snažíme zakrýt naši přípravu invaze (do Anglie)" 14).
Není třeba podceňovat ani další dezinformační kampaň. Jestliže na jedné straně sděluje Moskvě informace týkající se operace Barbarossa, na druhé straně Velká Britanie šíří pověsti o blížícím přepadení Polska Sovětským svazem a v poslední analýze i Německa 15). Je zjevný zájem učinit německo-sovětský konflikt nevyhnutelným nebo jej co nejrychleji uspíšit. Stalinova opatrnost a nedůvěra je pochopitelná. O to více, že 10. května 1941 se odehrál tajemný let Rudolfa Hesse do Anglie, jasně povzbuzující naděje na obnovu jednoty Západu v boji proti bolševismu: hrozilo tu nebezpečí nového vydání Mnichova v mnohem širším a tragičtějším rámci.
I když se pohyboval obezřetně v až příliš zamotané situaci, Stalin přikročil k "urychlení svých válečných příprav". Fakticky "mezi květnem a červnem je povoláno 800 000 záložníků, v polovičce května je 28 divizí dislokováno v západních okruzích Sovětského svazu", zatímco ostrým tempem pokračují opevňovací práce a maskování nejcitlivějších vojenských cílů. "V noci z 21. na 22. červen je tato mohutná síla uvedena do pohotovosti a povolána připravit se na překvapivý útok ze strany Němců" 16).
3) Krátkodobá euforie
Aby Chruščov diskreditoval Stalina, trvá na velkolepých počátečních vítězstvích invazních vojsk. Jenomže ty - jak poznamenává slavný britský vojenský historik - se snadno vysvětlí zeměpisem:
Šířka fronty - 1800 mil - a málo přírodních překážek, to nabízelo agresorovi ohromné výhody pro průnik a manévrování. Nehledě na velikost Rudé armády, poměr mezi jejími silami a prostorem byl tak malý, že německé mechanizované jednotky mohly snadno nalézt příležitost k nepřímým manévrům za zády svého protivníka. Kromě toho velmi od sebe vzdálená města, do kterých se sbíhají silnice a železnice, nabízela agresorovi možnost zacílit na alternativní cíle, stavíce tak protivníka do obtížné situace, kdy musel odhadnout reálný směr a čelit jednomu dilematu za druhým 17).
Na druhé straně se není třeba nechat oklamat zdáním: při pozornějším pohledu se ukazuje, že plán Třetí říše obnovit na východě triumfální Blitzkrieg uskutečněný na západě se začíná ukazovat jako problematický již v prvních týdnech gigantického střetu 18). Tuto skutečnost osvětlují deníky Josepha Goebbelse. V předvečer agrese zdůrazňuje nezadržitelnost blížícího se německého útoku, "bez pochyby nejmocnější jaký dějiny dosud poznaly"; nikdo se nemůže vážně postavit "nejsilnějšímu seskupení vojsk v dějinách lidstva" 19). Pak uzavírá: „Jsme před triumfálním pochodem, který nemá obdoby (…) Považuji vojenskou sílu Rusů za velmi nízkou, ještě nižší než ji hodnotí Führer. Jestli byla a jestli je nějaká akce jistá, tak je to tato" 20). Ale postačí deset dnů války, aby se radikálním způsobem změnil rámec situace, jak plyne z poznámky z 2. července: "V souhrnu se bojuje velmi tvrdě a úporně. V žádném případě se nedá hovořit o procházce. Rudý režim zmobilizoval lid." 21) Události kvapí a nálada Goebbelse a nacistických vůdců se radikálně mění 24. července:
„Nemůžeme se oddávat pochybnostem nad skutečností, že bolševický režim, který existuje téměř čtvrt století, zanechal hluboké stopy v národech Sovětského svazu (…) Bylo by tedy správné před německým národem s mimořádnou jasností zdůraznit tvrdost boje, který se odehrává na Východě. Je třeba říci národu, že tato operace je velmi obtížná, ale že ji můžeme překonat a že ji překonáme“ 22).
1. a 19. srpna:
„Ve vůdcově generálním štábu (…) se otevřeně přiznává také to, že jsme trochu chybovali v hodnocení sovětské vojenské síly. Bolševici vykazují větší odpor než jsme předpokládali; především materiální prostředky jsou mnohem větší než jsme mysleli (…) Vůdce je niterně velmi podrážděný nad sebou samým z důvodu, že se nechal tak oklamat ve věci potenciálu bolševiků ze zpráv (od německých agentů) ze Sovětského svazu. Především jeho podcenění tanků a letectva nepřítele nám udělalo mnoho problémů. Trpěl velmi mnoho. Jedná se o vážnou krizi“ 23).
I nejnovější historiografie zdůrazňuje nepředvídané obtíže, na které v Sovětském svazu ihned narazil mohutný válečný stroj, vyzkoušený a obklopený mýtem neporazitelnosti 24). "Zvláště významná je pro výsledky války na východě bitva u Smolenska v druhé polovině července 1941 (která doposud zůstávala při vědeckých studiích široce zakryta ve stín jiných událostí)"25). Hodnocení pochází od slavného německého historika, který pak citoval tyto výmluvné poznámky z deníku generála von Bocka z 20. a 26. července:
„Nepřítel chce za každou cenu znovu dobýt Smolensk a nasazuje stále nové síly. Kýmsi vyslovená hypotéza, že nepřítel jedná neplánovitě, nenachází potvrzení ve skutečnostech. (...)
Konstatuje se, že Rusové dokončili podél mnou vytvořené fronty nové uskupení sil. V mnoha místech se pokoušejí přejít do útoku. Překvapivé u protivníka, který utrpěl takové údery; musí mít k dispozici neuvěřitelné množství materiálu, vždyť naše jednotky si stěžují ještě nyní na mohutné důsledky nepřátelského dělostřelectva.“
Ještě výmluvnější a rozhodně pesimističtější je admirál Canaris, šéf Abwehru, který v rozhovoru s von Bockem 17. července komentoval : "Vidím černé na černém" 26).
Nezdá se že, sovětská armáda v prvních dnech a týdnech útoku zmateně prchá, ale naopak se staví na "rozhodný odpor", z toho plyne, že je dobře řízená, jak ukazuje mimo jiné "Stalinova rozhodnost zastavit německý postup v pro něho rozhodujícím bodě". Výsledky toho prozíravého vojenského velení se projevují i na diplomatické úrovni: právě „pod dojmem tvrdošíjného boje v oblasti Smolenska" se Japonsko, které zde mělo své pozorovatele, rozhodlo odmítnout požadavek Třetí říše účastnit se ve válce proti Sovětskému svazu 27).
Analýza německého historika, nepokrytého antikomunisty - je plně potvrzena ruskými badateli na vlně Chruščovovy zprávy, kteří se proslavili jako šampióni boje proti „stalinismu“: „Plány na Blitzkrieg (německý) byly již zhaceny v polovičce července." Mimořádně opatrné chování Stalina v týdnech předcházejících vypuknutí nepřátelství, dlouho vykládané jako projev vojensko-politické pošetilosti nebo přímo slepé důvěry k Třetí říši, se dnes ukazuje ve zcela jiném světle: "Koncentrace sil Wehrmachtu podél hranic se SSSR, porušování sovětského vzdušného prostoru a četné provokace, to vše mělo jediný cíl: přitáhnout co největší množství sil Rudé armády co nejblíže k hranici. Hitler hodlal vyhrát válku v jediném gigantickém střetu". Lákáni touto pastí byli dokonce i schopní generálové, kteří v předpovědi vpádu nepřítele naléhali na mohutný přesun vojsk k hranici: "Stalin kategoricky odmítl požadavek, když trval na tom, že je třeba uchovat zálohy v širokém měřítku a v dostatečné vzdálenosti od frontové linie". Později, když se seznámil se strategickými plány autorů operace Barbarossa, uznal generál Žukov svou chybu a prozíravost Stalinem přijatého vedení války: „Hitlerovské velení počítalo s přesunem hlavních sil k hranici se záměrem je obklíčit a zničit" 28).
V měsících předcházejících invazi proti SSSR, Führer v diskuzi se svými generály poznamenal: "problém ruského prostoru. Nekonečná šíře prostoru nutí ke koncentraci na rozhodující body." 29) Později, když už byla operaci Barbarossa zahájena, při jednom rozhovoru vyjasňuje svoje myšlenky: "Ve světových dějinách došlo pouze ke třem zničujícím bitvám: u Cannae, u Sedanu a Tannenbergu. Můžeme být hrdí na skutečnost, že dvě z nich byly vítězně vedeny německými armádami." Jenže se stále více neurčitěji ukazuje čtvrtá a nejgrandióznější rozhodná obkličovací a Hitlerem vroucně vytoužená zničující bitva. Hitler je několik desítek dní poté nucen uznat, že operace Barbarossa se nachází v nepředvídaných obtížích: "válečná příprava Rusů musí být považována za fantastickou" 30). Průhledné je zde přání hazardního hráče ospravedlnit neúspěch jeho předpovědí. Nicméně k ne nepodobným závěrům dochází již citovaný badatel v oboru vojenské strategie: důvod porážky Francouzů spočíval nikoliv "v nekvalitě nebo malém množství jejich vojenského materiálu, jako spíše v jejich vojenské doktríně", navíc zničujícím způsobem působilo rozmístění vojsk příliš vpředu, což "vážně ohrozilo jeho strategickou pružnost". Podobné chyby se dopustilo i Polsko, což bylo uspíšeno "národní hrdostí a přehnanou důvěrou vojáků" . Nic takového se neukázalo v Sovětském svazu 31).
Důležitější něž jednotlivé bitvy je celkový rámce: "Stalinský systém dokázal mobilizovat převážnou většinu obyvatelstva a téměř veškeré zdroje", zvláště "mimořádná byla kapacita Sovětů v tak složité situaci, jako byla ta, která nastala v prvních měsících války, evakuovat a pak provést konverzi na válečnou výrobu značného počtu průmyslových závodů ". Ano, "dva dni po zahájení německé invaze byl ustaven Výbor pro evakuaci, který dokázal přesunout na východ 1500 průmyslových závodů jako zakončení titánských operací o velké logistické složitosti"32). Mimo jiné vidíme, že tento proces dislokace byl zahájen týdny a měsíce před zahájením hitlerovské agrese, a potvrzuje smyšlený charakter obvinění pronesených Chruščovem.
A navíc, již od počátku si byl Stalin dobře vědom nebezpečí války, tehdy zahájil industrializaci země, a ne náhodou s radikálním obratem vzhledem k předcházející situaci, identifikoval "klíčový bod v asijském Rusku", daleko v bezpečí od předpokládaných agresorů 33). Opravdu, na tom Stalin 31. ledna 1931 opakovaně a tvrdě trval: "vytvoření nového a dobře vybaveného průmyslu za Uralem, na Sibiři, v Kazachstánu", se stává aktuálním. 26. ledna 1934 zpráva na XVII. sjezdu KSSS s uspokojením obrací pozornost na mohutný průmyslový rozvoj, který mezitím probíhal "ve střední Asii, v Kazachstánu, v Burjatské, Tatarské a Baškyrské republice, na Urale ve východní a západní Sibiři atd." 34) I vojenský význam, toho všeho neunikl ani Trockému, který několik let poté, při analyzování nebezpečí války a stupně připravenosti Sovětského svazu poznamenal: „Industrializace vzdálených území, zejména Sibiře, přikládá širokým stepím a lesům nový význam" 35). Až teď velké prostory nabývají zcela svého významu a činí více než kdykoli předtím problematickou bleskovou válku, kterou si tradičně toužebně přál a připravoval německý generální štáb.
A je to právě terén průmyslového aparátu vybudovaného právě kvůli předpokládané válce, na kterém je Třetí říše nucena zaznamenat nejvíce hořké překvapení, jak se to vyjevuje ze dvou Hitlerových komentářů z 29. listopadu 1941: "Jak je možné, že tak primitivní lid může dosáhnout takových technických výdobytků v tak krátké době?" 36) a z 26. srpna 1942: "Pokud se tyká Ruska, není sporu, že Stalin zde zvýšil životní úroveň. Ruský lid netrpěl hlady. Je faktem, že dnes se zde nacházejí závody takové důležitosti jako Hermann Goering Werke tam, kde ještě před dvěma lety nebylo nic něž neznámé vesnice. Nacházíme železniční koleje, které nejsou ani zaneseny v mapách" 37). V tomto bodě je zapotřebí dát slovo dvěma historikům, oběma z USA, kteří alespoň v tomto bodě definitivně zesměšňují Chruščovovu zprávu. V té Chruščov trvá na drtivých počátečních úspěších Wehrmachtu, jenže první ze dvou historiků, na které se zde odkazuji, popisuje tuto skutečnost úplně jiným jazykem: není překvapivé, že "největší invaze v dějinách vojenství" měla za následek počáteční úspěchy; "protiofenzíva Rudé armády po zničujících úderech německé invaze z června 1941 byla největším vojenským podnikem, který kdy svět spatřil" 38). Druhý historik, profesor na vojenské akademii USA, vycházeje z chápání konfliktu z dlouhodobější perspektivy a z pozornosti věnované jak zázemí tak frontě, ekonomické a politické dimenzi války, stejně jako té vojenské v nejvlastnějším slova smyslu, hovoří o Stalinovi jako o "velkém stratégovi", či dokonce jako o "prvním skutečném stratégovi dvacátého století" 39). Je to komplexní soud, který nachází plný souhlas i u prvního ze dvou zde citovaných historiků, jehož základní teze, shrnutá na záložce přebalu jeho knihy, vymezuje Stalina jako "největšího vojevůdce dvacátého století".

4.Démonizace Stalina a politická mytologie

Chruščovovi tak drahá teze o bezmezné důvěře Stalina k paktu o neútočení byla následně využita Hannah Arendtovou s cílem vyjádřit tvrzení o hluboké afinitě dané volbou, která trvala mezi dvěma diktátory a mezi dvěma ztělesněními totalitarismu.
Jenže, rámec nastíněný v Tajné zprávě se dnes ukazuje jako téměř neudržitelný, takže v dnešních dnech jsme svědky skutečného obratu. Již několik let významní vědci a neúnavní ideologové antikomunismu vytrvale vykreslují Stalina jako nenasytného expanzionistu, připraveného udeřit v nejvhodnější chvíli právě na Německo, s kterým si pospíšil podepsat pakt o neútočení: je to to, co vystupuje z projevu proneseného na zasedání politbyra ÚV KSSS 19. srpna 1939, pouze devět dní před setkáním a dohodou mezi Molotovem a Ribbentroppem 40). S přihlédnutím k mohutnému rozvoji sovětského vyzbrojování, které bylo podníceno Stalinem v předpovědi ofenzivní války, ze které se Hitler snažil nalézt východisko 41).
Tato teze dnes přetřásaná historickým revizionismem může být snadno vyvrácena, když necháme promluvit, jak citujeme, autora, který patří mezi špičkové exponenty tohoto historiografického a ideologického proudu: již na počátku května 1941 generál Antonescu, který krátce předtím převzal moc v Rumunsku, informuje své německé spojence "že továrny kolem Moskvy dostaly příkaz přestěhovat své vybavení do vnitrozemí" 42). Na druhé straně nacisté zoufale hledali casus belli. Šéf abwehru admirál Canaris poznamenává ve svém deníku: "generál Jodl mě odhalil, že jsou velmi znepokojeni z mírného a benevolentního chování sovětů vůči nám, a (…) dodal,“ z části žertem: "Jestli tato individua (maje na mysli sověty), budou pokračovat v takovém smířlivectví a nechají všechno být, bude to on, kdo bude muset zorganizovat incident, který dá podnět k válce" 43). Tato fakta vyhazují historické revizionisty ze sedla jejich nového válečného koně, když zdůrazňují nevyvratitelným způsobem, kdo je agresor. Navíc objasňují, že Třetí říši znervózňovalo Chruščovem vytýkané Stalinovo chování.
Zůstává skutečností, že nový hlavní bod obžaloby proti Stalinovi ihned nalezl posvěcení v rostoucí historiografické produkci a ve velkém tisku: je to příležitost jak znovu prodiskutovat tezi. Kterou i díky zprávě Chruščova rozvinula Arendtová i o afinitě dané volbou a vytrvalou láskou mezi dvěma inkarnacemi "totalitarismu"? Nic takového. Vládnoucí ideologie může klidně agitovat s protikladnými tvrzeními a obviněními; důležité je, že jsou pomlouvačná. Je to důkaz, že se pohybujeme na terénu politické mytologie.

1 Lew D. Trotskij, Schriften. Sovjetgesellschaft
und stalinistische Diktatur, a cura di Helmut
Dahmer et alii, Rasch und Röhring, Hamburg,
1988, pp. 1262-63.
2 Trotskij, op. cit., p. 1259.
3 Isaac Deutscher, Chrusciov parla di Stalin (giugno
1956), in Ironies of History. Essays on Communism
(1966), tr. it., di Elsa Pelitti, Ironie della
storia. Saggi sul comunismo contemporaneo,
Longanesi, Milano, 1972, p. 20.
4 Georgi Dimitrov, Diario. Gli anni di Mosca (1934-
1945), a cura di Silvio Pons, tr. dal russo di FaustoIbba,
per le parti dal tedesco tr. di Pasquale
Rosafio, Einaudi, Torino, 2002, p. 310.
5 Joachim Hoffmann, Stalins Vernichtungskrieg
1941-1945, Verlag für Wehrwissenschaften,
München, 1995, pp. 59 e 21.
6 Amy Knight, Beria. Stalin’s First Lieutenant (1993),
tr. it., di Silvia Betocchi e Tania Gargiulo,—Beria.
Ascesa e caduta del capo della polizia di Stalin,
Mondadori, Milano, 1997,—p. 132.
7 Zores A. Medvedev, Roy A. Medvedev, Stalin e il
Blitzkrieg, in Zores A. Medvedev, Roy A. Medvedev,
The Unknown Stalin (2003), tr. it. di
Bruno Amato e revisione scientifica di Andrea
Panaccione, Stalin sconosciuto. Alla luce degli
archivi segreti sovietici, Feltrinelli, Milano,
2006, pp. 269-70.
8 Dimitrov, op. cit., pp. 320-21.
9 Dimitrov, op. cit., p. 314.
10 Geoffrey Roberts, Stalin’s Wars. From World War
to Cold War, 1939-1953, Yale University Press,
New Haven and London, 2006, p. 7.
11 Joseph Goebbels, Tagebücher, a cura di Ralf Georg
Reuth, Beck, München-Zürich, 1991, p.
1620 (nota di diario del 5 luglio 1941).
12 Goebbels, op. cit., p. 1590.
13 Wladimir K. Wolkow, Stalin wollte ein anderes Europa.
Moskaus Außenpolitik 1940 bis 1968 und
die Folgen, Edition Ost, Berlin, 2003, p. 111.
14 Goebbels, op. cit., pp. 1594-5 e 1597.
15 Wolkow, op. cit., p. 110.
16 Roberts, op. cit., pp. 66-69.
17 Basil H. Liddel Hart, Stratégie, tr. dall’inglese di
Lucien Poirier, Perrin, Paris, 2007, pp. 414-5.
18 Liddel Hart, op. cit., pp. 417-8.
19 Goebbels, op. cit., pp. 1601 e 1609.
20 Goebbels, op. cit., pp. 1601-2.
21 Goebbels, op. cit., p. 1619.
22 Goebbels, op. cit., pp. 1639-40.
23 Goebbels, op. cit., pp. 1645 e 1656.
24 Liddel Hart, op. cit., pp. 417-8.
25 Andreas Hillgruber, Die Zerstörung Europas. Beiträge
zur Weltkriegsepoche 1914 bis 1945 (1988);
tr. it., di Guido Mandarino, Ladistruzione dell’Europa,
Il Mulino, Bologna, 1991, p. 354.
26 Riportato in Hillgruber, op. cit., pp. 358-60.
27 Hillgruber, op. cit., pp. 372 e 369.
28 Medvedev, op. cit., pp. 252 e 259-60.
29 Adolf Hitler, Reden und Proklamationen 1932-
1945 (1962-63), a cura di Max Domarus, Süddeutscher
Verlag, München, 1965, p. 1682 (presa
di posizione del 30 marzo 1941).
30 Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier
1941-1944, Die Aufzeichnungen Heinrich Heims,
a cura di Werner Jochmann, AlbrechtKnaus,
Hamburg, 1980, p. 61.
31 Liddel Hart, op. cit., pp. 404, 400 e 392.
32 Nicolas Werth, La terreur et le désarroi. Stalin et
son systčme, Perrin, Paris, 2007, pp. 352 e 359-
60.
33 Robert C. Tucker, Stalin in Power. The Revolution
from Above, 1928-1941, Norton, New York-
London, 1990, pp. 97-8.
34 Josif W. Stalin, Werke, Roter Morgen, Hamburg,
1971, vol. XIII, pp. 67 e 274.
35 Trotskij, op. cit., p. 931.
36 Da un colloquio con Fritz Todt, riportato in David
Irving, Hitler’s War and the War Path (1977 e
1979; ed. ampliata e unificata di due volumi
precedentemente separati,2001), tr. it. di Mario
Spataro, La guerra di Hitler, Settimo Sigillo,
Roma, 2001, p. 550.
37 Adolf Hitler, Libres Propos sur la Guerre et la Paix
(sono le conversazioni a tavola di Hitler raccolte
da Martin Bormann), a cura di François Genoud
(1952-54), tr. it., di Augusto Donaudy, Idee sul destino
del mondo, Edizioni di Ar, Padova, 1980, p.
578 (colloquio con l’ammiraglio Raeder).
38 Roberts, op. cit., pp. 81 e 4.
39 James J. Schneider, The Structure of Strategic
Revolution. Total War and the Roots of the Soviet
Warfare State, Presidio, Novato (Usa),
1994, pp. 278-79 e 232.
40 Vittorio Strada, “Stalin: si sbranino pure, poi arriveremo
noi”,
in Corriere della Sera del 10 agosto 1996, p. 25.
41 Hoffmann, op. cit.
42 Irving, op. cit., p. 457.
43 Irving , op. cit., p. 456.

Domenico Losurdo

• < Předchozí
• Další >