Goebbelsova časovaná nálož: "Katyně"

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 6. 2008

Twitter

Od sebevraždy Josefa Goebbelse, hlavního propagandisty a mluvčího zločinného německého nacismu, uplynulo 63 let. Přesto jeho dílo dosud žije tak, jak je připravil a zamýšlel. Knižním klubem vydaný český překlad knihy „Katyně“, označené jako „Stalinský masakr a triumf pravdy“, je knižním debutem Allena Paula, amerického politologa, publicisty a poradce řady komisí Kongresu USA. Jeho kniha o katyňské tragédii se setkala s pochvalnými ohlasy v americkém a polském tisku. Zařadila se do řady těch, které jsou jen znehodnocováním faktu, že ruský národ porazil nejkrutější režim, který dosud v historii (za pomoci amerického kapitálu) ve světě vznikl.

Nedávno navštívil Katyni (Ruská federace) polský prezident Lech Kaczyňski. Slavný polský režisér Andrzej Wajda, aby se zalíbil novým pánům, natočil dokonce o Katyni film, který mají povinně zhlédnout všichni příslušníci polské armády. Němci zavražděných 21857 polských občanů (14552 vojenských zajatců a 7305 vězňů z věznic ve Smolenské oblasti), z jejichž smrti je obviňován J. V. Stalin, využil v boji s kultem osobnosti N. S. Chruščov a v rozbíjení SSSR Michail Gorbačov. V boji s komunisty pak Boris Jelcin a Vladimír Putin. Lži o Katyni dodnes slouží jako jeden ze zdrojů polského šovinismu. Kampaň řízená centrálami tajných služeb, má jediný cíl – nasadit do vědomí světa představu, že období existence SSSR bylo obdobím nesmyslných krveprolití. Význam německého katyňského zločinu vystupuje do popředí zejména nyní, kdy dochází k prohlubování světové krize kapitalismu, který nachází cesty svého dalšího rozvoje pouze ve vedení zločinných válek proti zemím vlastnícím suroviny, tedy včetně současného Ruska.

Etapa sovětského vývoje v Rusku byla složitá a zahrnovala občanskou válku, přes tragické období represí, heroismus výstavby socialistického státu, vítězství ve Velké vlastenecké válce a poválečnou cestu rozvoje, po které dospěl sovětský občan na přední místa světové civilizace.

Současné ruské i světové generaci je Sovětský svaz představován jako země koncentráků, vězení a trestných oddílů. (Nejen Sovětský svaz, ale i Československo, kde bylo v letech 1945 až 1989 takové množství bojovníků proti komunistům a tolik ublížených a postižených, že je zázrak, že jsem za 62 let svého života žádného nepotkal. Pozn. red.) Je zapomenut boj sovětské moci s negramotností obyvatel, výsledky sovětské vědy, práce tvůrčí inteligence, vítězství nad fašismem, první družice, první člověk ve vesmíru. Počet obyvatel se i přes strašné ztráty ve válkách zvýšil ze 145 na 280 milionů. Poláci by nikdy neprosazovali tak drze svou verzi Katyňské tragédie, kdyby nenašli podporu v Rusku. Dlouho čekali na vhodnou dobu. Od nástupu Gorbačova k moci a zejména po rozbití SSSR, se ruské vlády začaly omlouvat za vše. I za to, co se nestalo. Proto se Západ rozhodl, že podpoří Polsko v jeho nárocích nechat si od Ruska vyplatit miliony dolarů za každého zastřeleného Poláka. (O podobném požadavku vůči Německu se Polsko nikdy ani nezmínilo.) Impuls k rozpoutání katyňské kampaně vyšel z centra gorbačovské moci, od tehdejšího tajemníka KSSS Alexandra Jakovleva.

Vyšetřování trestného činu postřílení polských důstojníků bylo zpočátku přesunuto do Smolenské oblasti, místa dislokace Katyně, a svěřeno, ještě za existence SSSR, běloruské prokuratuře. Všechny běloruské vyšetřovací orgány a zvláště prokuratura byly vystaveny nepředstavitelnému tlaku nastupujících „demokratických sil“. Gorbačov se postavil na stranu falzifikátorů dějin a veřejně se omluvil polské straně. Stejně tak Jelcin i Putin. Postoj politického vedení státu určil i orientaci dalšího vyšetřování tragédie, převzatého Hlavní vojenskou prokuraturou. V roce 1991 přijalo vedení Generální prokuratury SSSR polskou delegaci. Ta odmítla závěry vyšetřování z roku 1944 a požádala o nové vyšetřování a kompenzaci.

Katyňský případ se zdál být po mnoho desetiletí jasným. Celý svět, kromě polské exilové vlády v Londýně, se shodl, že šlo o jasnou, Goebbelsem připravenou provokaci z roku 1943. Zpráva Sovětské komise pro vyšetřování zločinů německých nacistů na sovětském teritoriu, vedené prezidentem Akademie lékařských věd Burděnkem, celou záležitost plně objasnila. Likvidaci Poláků v Katyni provedly německé bezpečnostní síly tak, aby mohly z tohoto zvěrstva obvinit NKVD (ministerstvo vnitra). Do nástupu Gorbačova k moci, kdy ještě žili svědci katyňského zločinu, se nikdo neodvážil výsledky vyšetřování napadnout. Nová polská vláda i ruští antikomunisté dosáhli toho, že všechna sovětská vyšetřování byla odmítnuta a nahrazena tvrzeními připravenými Goebbelsem. Po 14 letech vyšetřování, 21. září 2004, vynesla Hlavní vojenská prokuratura nový rozsudek. Z postřílení polských občanů byli obviněni členové Politbyra ÚV VKS(b), vedení NKVD a zaměstnanci, kteří popravy prováděli. Při návštěvě polského prezidenta A. Kwasniewského v roce 2004 se Putin znovu omluvil a slíbil předat Polsku všechny materiály z vyšetřování. Zdálo by se, že tím celá záležitost skončila. Naopak. Oživování Katyně slouží polské vládě k zakrývání dějinné pravdy, že to byla Rudá armáda, která zachránila polský národ před likvidací. Zamítnout závěry Sovětské vyšetřovací komise z roku 1944 lze pouze na základě soudního rozhodnutí. Rozhodujícím argumentem by se měla stát nová exhumace pozůstatků všech osob a jejich podrobná prohlídka. Hlavní vojenská prokuratura se tímto problémem nezabývala, protože si byla dobře vědoma, že závěry Burděnkovy komise nemůže otřást. Zabývala se pouze shromažďováním dokumentů, bez zkoumání jejich věrohodnosti. Možnou falzifikaci dokumentů neřešila. Konečný verdikt vojenské prokuratury není podložen žádnými důkazy a vyjadřuje názor vlastních antisovětských a antiruských kruhů. Hlavními dokumenty, o něž se verdikt opírá jsou dva zfalšované dokumenty s poznámkami L. Beriji na usnesení ÚV VKS(b) z 5. března 1940 o likvidaci polských důstojníků, četníků, policistů, rozvědčíků a vachařů, zadržovaných v sovětských táborech a vězeních, které se zčistajasna objevily v dokumentech ÚV KSSS až v době vlády Gorbačova. Pokud by tyto dokumenty byly hodnověrné, byly by určitě využity Chruščovem v jeho tažení proti Stalinovu kultu osobnosti. O autentičnosti „dokumentů“ byly od počátku vyslovovány pochybnosti, které potvrdili i vyšetřovatelé vojenské prokuratury. Ve vedení dokumentů, které musely procházet přes Hlavní administrativní oddělení ÚV, byla zjištěna celá řada formálních chyb a dodatečných úprav, což bylo tehdy nepřípustné. Spisovatel Vladimír Žuchraj, doktor historických věd, k tomu uvedl, že zpracováním takových podvrhů a jejich zařazováním do originálních spisů se zabývá hlavně anglická rozvědka. Podvrhy byly podle jeho názoru zařazeny do stranických dokumentů západními tajnými službami v období po smrti Stalina.

To potvrzuje i jeden velmi významný detail. Do Stalinovy smrti byly všechny dokumenty týkající se Katyně uloženy ve speciálním sektoru v zapečetěné schránce. Po jeho smrti se počet otevření schránky nedá vůbec zjistit. Oficiálně to bylo pouze dvakrát: J. Andropovem a Gorbačovem. Ke konci vlády Gorbačova se ale u V. Boldina, vedoucího oddělení ÚV KSSS objevil korespondent deníku Washington Post a předložil mu k posouzení kopie týchž dokumentů. Od koho je mohl získat? Pouze od jejich výrobců. Pochybnosti takového druhu může odmítnout či potvrdit jen seriózní expertíza. Bohužel, v tom ruské orgány nic neučinily.

V dopise řediteli archivu ze 14. 2. 2005 píše skupina zaměstnanců archivu ke Katyni následující: „… v archivu chybí k bodu 215 „Otázky NKVD“ všechny protokoly Politbyra od 22. 7. do 24. 8. 1940.“ V dopise se také uvádí, že v archivním exempláři výpisu z protokolu Politbyra z 5. 3. 1940, který se týká osudu polských důstojníků, zaslaném expředsedovi KGB A. Šeljepinovi, zpracovaném 27. 2. 1959, se nachází mnoho hrubých úprav původního textu a dopisování na psacím stroji s jiným typem písma. Podobných úprav je v dokumentu mnohem víc, některé dopisy z roku 1940 byly napsány na blanketech z roku 1930, což bylo absolutně nemožné v komunistickém byrokratickém systému, některé dopisy Beriji Stalinovi na obyčejném dopisním papíře. Falsifikátoři ÚV VKS(b) v roce 1940 jako ÚV KSSS (ke změně názvu došlo až v roce 1952). Ve zfalšovaných dopisech Beriji Stalinovi nesouhlasí počty vězňů, a to ve větách následujících těsně po sobě atd.

Hlavní vojenská prokuratura tomu nevěnovala pozornost. Přitom měla klást mimořádný důraz právě na prozkoumání pravosti dokumentů, protože na jejich úpravě se podílel nenávistný antisovětčík a bývalý člen Politbyra ÚV KSSS Jakovlev. Pracovníci Hlavní prokuratury byli po dovedení svého díla povýšeni na generály.

Ve vztahu k vězňům v pracovních táborech SSSR existovala jediná zásada. Prací měli vykoupit svou vinu. Zastřeleni byli jen ti, kdo byli odsouzeni soudem za zločiny spáchané na území SSSR právoplatně odsouzeni k trestu smrti. Od občanské války nedošlo k žádným masovým popravám. Sovětská vláda neměla rovněž ani jeden důvod k zastřelení 21857 polských občanů, jak to tvrdí současní falzifikátoři sovětských dějin. Titíž historikové, kteří nám nyní vnucují lži o popravách Poláků, rovněž tvrdí, že se Stalin počátkem 40. let nepřipravoval na válku s hitlerovským Německem. Poláci v zajateckých táborech nepředstavovali pro Stalina nebezpečí. Pracovali na výstavbě obranných objektů, vojenských letišť a strategických silnic.

V Ruském státním vojenském archívu je uloženo mnoho originálních protokolů z výslechu německých vojenských zajatců pracovníky vojenské kontrarozvědky, v nichž němečtí zajatci potvrdili svou osobní účast na popravách polských zajatců v Katyni na podzim roku 1941. V archivu Židovského vědeckého institutu v New Yorku je uložen originál zprávy velitele Einsatzgruppe A přidělené ke štábu Skupiny armád SEVER, Brigadeführera SS, dr. Franze Stahleckera, jenž ve zprávě svému tehdejšímu přímému nadřízenému Reinhardu Heydrichovi o výsledcích činnosti za poslední čtvrtletí 1941 uvádí: „… Splnil jsem hlavní úkol vydaný mé skupině, vyčistit Smolensk a jeho okolí od nepřátel Říše – bolševiků, Židů a polských důstojníků. (Kopie by měla být v archívu Svazu bojovníků za svobodu.)

Podle Goebbelsova tvrzení měli pracovníci sovětského NKVD povraždit polské důstojníky v katyňském lesíku, výletním místě obyvatel Smolenska na jaře roku 1940. Hromadné hroby byly nalezeny v prostoru, kde až do přepadení SSSR 22. června 1941 byl pionýrský tábor s pevnými podsadami pro stany, hospodářskými budovami včetně kuchyně. Asi 200 m od tábora na břehu Dněpru bylo veřejně přístupné rekreační středisko. Prostor byl vzhledem k řídkému zalesnění dobře viditelný z hlavní silnice Smolensk – Vitebsk. Pokud by Sověti chtěli postřílet polské důstojníky, určitě by si nevybrali prostor blízko hlavní silnice, na místě kde byl tábor a rekreační středisko, když jen o pár kilometrů východněji jsou hluboké lesy, kde by hroby nikdo nenašel. Počáteční postup německé armády byl tak rychlý, že už v srpnu 1941 dobyla Smolensk. Polští zajatci se tak dostali do německého zajetí. V bývalém rekreačním středisku byl zřízen štáb 537. spojovacího pluku skupiny armád Střed. Prakticky až do ústupu v srpnu 1943 byl velitelem pluku plk. Friedrich Ahrens, který před Norimberským tribunálem vypověděl, že přestože žil dlouhou dobu v „zámku“ (míněno rekreační středisko), nikdy si nevšiml masových hrobů a byl na ně upozorněn německým patologem Buhtzem, pozdějším předsedou komise mezinárodního Červeného kříže, až počátkem zimy 1943. Přitom z masových hrobů přikrytých pouze tenkou vrstvou zeminy, pokud by tam byly už od jara 1940, by musel vycházet nesmírný zápach.

Goebbels nechal sestavit počátkem roku 1943 mezinárodní komisi patologů z 12 států – německých satelitů. Jediným neutrálním byl dr.Naville ze Ženevy. Předsedou byl uvedený Němec dr. Buhtz. Protektorát Čech a Morava zastupoval patolog prof. MUDr. František Hájek. Není třeba pochybovat, že se účasti v komisi nemohl vyhnout. Zkoumání mrtvol probíhalo 29. – 30. dubna 1943. Závěrečný protokol, ve kterém se uvádí, že osoby byly povražděny na jaře 1940, byl zpracován dr. Buthzem a všichni patologové byli nuceni potvrdit ho svým podpisem. Ihned po osvobození napsal prof. Hájek knihu „Důkazy katyňské“, v níž vysvětlil, jak byl se svými kolegy donucen k podpisu protokolu na neznámém vojenském letišti. Zdůraznil, že mrtvoly ležely v zemi nejdéle rok a půl. Přestože šlo o velmi vlhký terén, boty, noviny i tabák, který měly mrtvoly u sebe, byly v dobrém stavu. V žádném případě nemohly být pod zemí tři roky, jak uváděli Němci. Ani Hlavní vojenská prokuratura Ruské armády nemohla vyvrátit fakta, že Poláci byli postříleni ranami do týla z německých pistolí a německými náboji. Ruce mnoha obětí byly svázány motouzem tehdy neznámým v SSSR. V hromadných hrobech byli i Rusové. Vyvraždění polských důstojníků v Katyni věnoval Gobbels nesmírnou pozornost. Žurnalistům v okupovaných zemích vydal 40 stránek pokynů. Pouze jednou uvádí Stalina, odpovědnost se snaží přenést na sovětské důstojníky a pracovníky židovského původu. Důvodem bylo Hitlerem připravované vyvraždění tří milionů polských Židů. Hitler nepotřeboval za horšící se politické situace odpor proti svému postupu. Oprávněnost jeho postupu se potvrdila. Když vypukl ve Varšavském ghettu, nepohnula polská Armija Krajowa ani prstem ve prospěch svých spoluobčanů, jak byla zpracovaná německou propagandou.

Se zvyšujícím se časovým odstupem přibývá pokusů o diskreditaci socialismu. Není to těžké. Svědkové jsou mrtví, archívy ve vlastnictví Američanů a Němců nepřístupné. Masmédia vlastní nadnárodní monopoly. Rozvrátit tak mocný stát, jakým byl SSSR, bylo možné jen vnitřní zradou. Proto je třeba si připomenout si slova Goebbelse, že učiní z Katyně kolosální skandál, který bude po desetiletí vytvářet Sovětům mnoho nepříjemností. A to nemohl počítat s tím, že se na jeho stranu postaví i novodobí ruští zrádci Ruska.

Převzato ze Severočeské pravdy: http://severoceskapravda.wz.cz

• < Předchozí
• Další >