V zájmu záchrany socialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 8. 2008

Twitter

V létě 1968 se vnitropolitická situace v Československu vyhrotila. V podstatě šlo o to, „kdo s koho“. Buď se politické moci chopí antisocialistické síly a za podpory mezinárodní reakce dokončí likvidaci socialismu u nás, nebo se zdravým marxisticko-leninským silám podaří kontrarevoluci zastavit a socialismus v Československu ubránit. Tisíce komunistů, jednotliví občané i celé pracovní kolektivy si hrozící nebezpečí uvědomovali. Svědčí o tom obsah četných dopisů a rezolucí adresovaných ÚV KSČ. Zůstávaly však bez odpovědi a naopak všichni ti, kdo požadovali od vedení strany a státu důsledně čelit kontrarevoluci, byli vystaveni násilí, pronásledování, jako například 99 pragováků. Pravicoví představitelé přitom ujišťovali, že „proces obrody a demokratizace se úspěšně rozvíjí“.

Nevyužit zůstal také poslední pokus urovnat mezinárodní konflikt s bratrskými komunistickými stranami. Sliby dané vedoucím činitelům KSSS v Čierné nad Tisou (29. 7. – 1. 8. 1968) a stvrzené podpisy na schůzce šesti v Bratislavě (3. 8. 1968) zůstaly pouze na papíře. Tehdejší vedení ÚV KSČ nepřijalo ani jediný krok k realizaci přijatých závazků na obranu vymožeností socialismu.
„Za takovéto situace,“ jak se uvádí v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, „bylo nutno rozhodnout, zdali se má čekat, až kontrarevoluce vyvolá bratrovražedný boj, kdy budou hynout tisíce lidí, a teprve potom poskytnout internacionální pomoc, nebo přijít včas a předejít krvavé tragédii i za cenu počátečního nepochopení doma i za hranicemi. Vstup spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 předešel takovémuto krveprolití a byl tedy potřebným a jedině správným řešením.“
Tento krok vyvolal zběsilé útoky proti silám věrným socialismu. Takoví lidé, jako Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Špaček, Mlynář,, Sádovský, Císař, Slavík, prosadili 20. srpna 1968 přijetí netřídního, protiinternacionálního prohlášení předsednictva ÚV KSČ, ve kterém vstup spojeneckých vojsk označili za „akt odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva“. Ani slovem se však nezmínili o předcházejících jednáních s našimi spojenci, o přijatých a z naší strany neplněných závazcích. Zatemnili pravý stav věcí a nesou vinu na dezorientaci strany a lidu. Tím spíše, že pro ně příchod spojeneckých vojsk nebyl v podstatě překvapením. Potvrdil to například Smrkovský na poradě ÚV KSČ zvoleného na vysočanském pseudosjezdu 27. a 28. srpna 1968, kde mimo jiné uvedl, že „…rozhodnutí o obsazení naší země bylo již učiněno dávno…“, nebo Kriegel, který již v červenci prohlásil, že „…měsíc před Čiernou nad Tisou byla učiněna patřičná opatření i pro případné svolání XIV. sjezdu, kdyby došlo k obsazení našeho území“. Takže výše uvedení a jim podobní lidé svým oportunním postupem, neplněním přijatých závazků a postupným přechodem na antisocialistické pozice mají hlavní podíl na tom, že SSSR a další socialistické země, věrny svým internacionálním závazkům, byly nuceny přijmout takovéto krajní řešení, s vědomím hrozícího nebezpečí pro socialismus, pro československou dělnickou třídu a všechen československý lid.
Jak daleko byla kontrarevoluce připravena jít, o tom svědčí následující období. Zmíněné usnesení PÚV KSČ dalo do pohybu lavinu šovinismu a antisovětismu, morálního teroru, fyzického násilí, chaosu, ustavičného napětí a nepokojů. Pod heslem „Za jednotu národa“ byli morálně a politicky terorizováni čestní komunisté a z internacionálních pozic jednající pracující. Není divu, že velmi mnoho lidí za této situace bylo ideově dezorientováno a těžko tento stav překonávalo, včetně mladých lidí.
Buržoazní propaganda dodnes hovoří o „okupaci“, Záměrně však zamlčuje, že bratrské socialistické země po 21. srpnu 1968 ani jejich armády nezasahovaly do vnitřního politického vývoje u nás. Pouze nepřímo zabránily, aby mohla kontrarevoluce sáhnout k přímému teroru. Byl zmařen další její postup. Díky internacionální pomoci socialistických zemí naopak bylo možné postupně zformovat zdravé síly ve straně i společnosti a vytvořit podmínky k účinnému boji proti reakci. Tento politický a ideologický boj pokračoval až do dubna 1969, kdy nástup nového vedení KSČ vytvořil rozhodující předpoklady pro definitivní porážku antisocialistických sil v ČSSR.
S odstupem času můžeme konstatovat, že bylo možné předejít takovému meznímu řešení. Předpokládalo to ovšem ze strany odpovědných orgánů a funkcionářů zmobilizovat všechny zdravé síly ve straně, dělnickou třídu a ostatní pracující, a rozhodně se postavit proti pravicovým a antisocialistickým silám. Využít k tomu i všech mocenských nástrojů státu. Tyto prostředky však nebyly zmobilizovány na obranu socialismu a nebyl ani zájem je mobilizovat.
Na čele strany v těchto osudových chvílích stál Alexandr Dubček, charakterově nepevný člověk, podporovaný a manipulovaný lidmi, jejichž úmysly byly zcela jiné, než odpovídalo zájmům strany a lidu. Bylo tedy nemyslitelné, aby pravice, ovládající klíčové pozice ve straně a státě, vystoupila sama proti sobě. Proto internacionální pomoc bratrských socialistických zemí byla v dané chvíli jedinou účinnou formou k zastavení kontrarevoluce a záchraně socialismu v Československu.

Jindřich Tichý, Mladá fronta 20. srpna 1988

• < Předchozí
• Další >