Marie Švermová - "kladivo na stalinisty" (1/2)

Podrobnosti

Vytvořeno 28. 9. 2008

Twitter

Nejnovějším vydavatelským počinem nakladatelství Futura (akciové společnosti ovládané KSČM) se stalo v roce 2008 vydání knihy Marie Švermové „Vzpomínky“. Jedná se o vzpomínky této komunistické političky (1902 – 1992) napsané na konci 70. a průběhu 80. let a doplněné komentáři její dcery Jiřiny Kopoldové. Jaké cíle vydání kniha sleduje, ukazuje nejnázorněji už revizionistická předmluva Miloslava Ransdorfa, ve které autor například tvrdí, že „Gottwald měl vlastní koncepci lidové fronty už na konci 20. let, zatímco Kominterna heslem ,Třída proti třídě´ a orientací na boj se ,sociálfašisty´ (tedy reformisty) praktickou politiku KSČ jen komplikovala.“ Toto tvrzení odporuje skutečnosti, vždyť ve svém prvním parlamentním projevu v roce 1929 útočil Klement Gottwald proti sociálním demokratům právě jako proti „sociálfašistům“ a rozhodně s nimi žádnou „lidovou frontu“ vytvářet nechtěl…

M. Ransdorf píše, že současná KSČM na bývalou KSČ v něčem navazuje a v něčem nenavazuje. „Kontinuitu ale cítíme především s tím, co komunisté, navzdory všem tragickým zákrutám dějin, udělali I dobrého pro tuto zemi.“ Komunisté tedy udělali I něco dobrého, vyjma zločinů. Tak „hrdým“ se cítí být autor na hnutí, ve kterém působí!
„S čím ale nemůžeme souhlasit bylo ochuzení socialismu o dimenzi politického pluralismu.“ „Ano, KSČM – poučena vlastní minulostí – se otevřeně hlásí k tomu, že bude tvrdě a neústupně hájit politickou, ekonomickou a kulturní pluralitu.“ Tedy „socialismus“ třeba s fašisty („politická pluralita“), s velkoburžoazií („ekonomická pluralita“) a s volným polem působnosti pro úpadkové umění všech druhů, pro propagaci rasové a náboženské nesnášenlivosti („kulturní pluralita“)! Viděno očima Miloslava Ransdorfa, žijeme vlastně v socialistickém státě!
Pokud Vás předmluva zmíněného předního ideologa KSČM neodradí, seznámíte se postupně se životními osudy Marie Švermové. Marie Švermová, rozená Švábová, se narodila v roce 1902 v Teplicích – Šanově. Otec byl stavebním dělníkem, matka šičkou v domácnosti. Otec byl perzekuován za činnost v sociální demokracii a v místě bydliště nemohl získat práci, rodina se proto odstěhovala do Německa, kde Marie Švábová docházela do německé školy a později pracovala v továrně. Měla pět sourozenců.
V roce 1918 odjela Marie Švábová (a později i její matka s ostatními sourozenci) do Prahy, kam byl její otec za války nasazen do vojenské nemocnice. Po vzniku ČSR pracovala ve Svazu zemědělců. V roce 1919 se stala členkou sociálně demokratické mládeže, v roce 1920 (kdy došlo k potlačení revolučních bouří a obsazení Lidového domu četníky v zájmu pravicových sociálně demokratických vůdců) hájila v hnutí zájmy levice a již tehdy byla policejně sledována za politickou činnost. Začala pracovat ve Federaci proletářské tělovýchovy a studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1921 se seznámila se studentem Právnické fakulty Janem Švermou, původem z Mnichova Hradiště. Píše: „I když jsme se s Janem velmi sblížili, o svatbě jsme neuvažovali. Manželství se mi zdálo měšťácké.“ O sňatku s Janem Švermou se v knize vůbec nezmiňuje a nepodařilo se mi zjistit, kdy k němu došlo. Nicméně v roce 1923 se Janu a Marii Švermovým (nebo možná Janu Švermovi a Marii Švábové) narodila dcera Jiřina.
V roce 1921 se stala Marie Švermová členkou nově založené KSČ. V letech 1924 – 1925 byla sekretářkou pražského kraje komsomolu. V KSČ byla pověřena vedením oddělení pro práci se ženami, tzv. ženoddělu. V roce 1926 odjela s Janem Švermou a dalšími soudruhy do mezinárodní leninské školy v Moskvě a společně se zúčastnili praxe v lokomotivce v Kolomě, o rok později pak Jan Šverma na těžbě rašeliny v Šatuře a Marie v textilce v Ivanovo-Vozněsensku. V roce 1927 se při cestě po různých oblastech SSSR zabývali sovětským řešením národnostní otázky. Za svého tříletého pobytu v Sovětském svazu se seznámili s úspěchy i obtížemi budování socialistické společnosti v prvním státě socialismu.
V roce 1928 se oba Švermovi účastnili VI. sjezdu Komunistické internacionály a připojili se k potření trockismu. Po návratu do ČSR podporovali Klementa Gottwalda proti skupině Jílka a Bolena, která tehdy stranu ovládala a rozvracela, ale i proti Friedově skupině, která žádala kromě Jílka a Bolena vyloučit ze strany i starší revoluční vůdce Šmerala, Zápotockého a Kreibicha. V hodnocení tehdejších událostí v knize už se ovšem projevují pozdější postoje Švermové: „Čím více se dívám zpět, tím více mi vyvstává velikost Šmeralova, který o proces bolševizace (…) usiloval od samého začátku a který by patrně, nebýt zásahů zvenčí, dokázal proces bolševizace završit, aniž by byly vneseny do něj cizorodé prvky stalinismu.“
Roku 1931 nahradila Marie Švermová Josefa Guttmanna v zastupování KSČ v Komunistické internacionále. Přesídlila proto do Moskvy. Tehdejší situaci v SSSR už plně hodnotí očima svých pozdějších postojů: píše o „stalinské zvůli“, „Stalinových pochopech“ apod., zamlčujíc, že dokud se jí samotné ta „stalinská zvůle“ nedotkla, nikdy proti ní nevystupovala, ale naopak ji svou činností plně podporovala.
Do Československa se Marie Švermová vrátila v lednu 1933. Psal se rok 1935, když KSČ podpořila za prezidenta ČSR E. Beneše. Beneš za to slíbil amnestii pro politické vězně, ale jen pro ty ve výkonu trestu. Komunisté proto (vyjma Gottwalda a Kopeckého, kteří dleli v Moskvě) nastoupili na pokyn strany výkon trestu. Taktéž Marie Švermová, která byla za své projevy odsouzena úhrnem na jeden rok. (Tak byla první republika „demokratická“!) Nicméně, v roce 1936 byla na zasedání Komunistické internacionály podpora Beneše ze strany KSČ a některé další otázky taktiky strany. Na základě této kritiky byl Jan Šverma na zasedání ÚV KSČ v únoru 1932 uvolněn ze sekretariátu ÚV. Stal se pak šéfredaktorem Rudého práva.
V roce 1935 byla na VII. kongresu Kominterny prosazena myšlenka lidové fronty proti fašismu. Marie Švermová upozorňuje, že Komunistická strana Německa v čele s E. Thälmannem přijala tuto politiku pozdě a dlouho (i pod vlivem dřívějších směrnic Kominterny) na prvním místě bojovala proti „sociálfašismu“, což zabraňovalo semknutí antifašistů a umožnilo hitlerovcům nástup k moci.
Po mnichovském diktátu odcestovali v listopadu Šverma, Kopecký a Široký přes Francii a Švédsko do Moskvy, kam je v prosinci přes Polsko následovaly jejich manželky a děti. Marie Švermová opět píše o nedostatcích sovětské společnosti a hodnotí je takto: „Dnes si uvědomuji, že jsme tenkrát chápali tyto nedostatky spíše jako důsledek zaostalosti a nekulturnosti i určitých rysů ruské povahy, což se – jak jsme doufali – podaří v brzké době překonat a odstranit, nikoliv však za průvodní jevy stalinského pojetí socialismu.“ O atmosféře strachu po politických procesech tvrdí: „Že právě o toto stalinskému vedení šlo, mně v onu dobu – v mé tehdejší naivní představě o výstavbě spravedlivé a humánní socialistické společnosti v SSSR – opravdu nemohlo ani napadnout.“ Jako by už autorka byla někde na druhém břehu, v jiném táboře, a tam se zpovídala za své někdejší hříchy z doby, než „pohlédla“! Zajímavá podobnost s převlékači kabátů po roce 1969 i 1989, zajímavá podobnost s rétorikou Ransdorfa, Hellera a jiných tribunů „demokratického socialismu“!
Na jaře 1939 odcestoval Jan Šverma jako zástupce KSČ (spolu s V. Širokým) do Francie, po jejím napadení Německem pak každý zvlášť ilegálně prchal do SSSR. Jan Šverma přes Jugoslávii.
V květnu 1941 zemřel v Moskvě Bohumír Šmeral. Po napadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 byli v říjnu téhož roku političtí emigranti z Moskvy evakuování do Ufy, Jan Šverma však dostal po příjezdu pokyn k návratu do Moskvy. Marie Švermová zůstala v Ufě, kde působila v redakci rozhlasového vysílání pro Československo. Na jaře 1943 se vrátila do Moskvy, kde rovněž pracovala v rozhlase a kromě toho pomáhala ve vojenských lazaretech. Dcera Jiřina (Jurka) odešla z moskevské vysoké školy v létě 1943 z vlastního rozhodnutí na frontu. Ve válečných letech působili Jan a Marie Švermovi také ve Všeslovanském výboru v Moskvě.
V létě 1944 již Rudá armáda osvobozovala Podkarpatskou Rus. 26. listopadu 1944 byl na 1. sjezdu Národních výborů Podkarpatské Ukrajiny odhlasován návrh na připojení k SSSR. M. Švermová píše: „Prožívala jsem tehdy rozporné pocity. (…) Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že to byla bezprostředně pro nás vlastně první lekce sovětské velmocenské politiky, která se pod vlivem vítězného nástupu Rudé armády v posledních měsících války začala postupně vytvářet a v pozdějších letech se stala jejím základním rysem.“ Tedy: vůli většiny lidu Zakarpatské Ukrajiny považovala Švermová za projev sovětské velmocenské politiky. Zastávala stanovisko českých prvorepublikových buržoazních politiků, jejichž mimořádně necitlivý vztah k ostatním národům Československa zákonitě směřoval k rozbití společného státu. Lid Zakarpatské Ukrajiny, píšící azbukou a hovořící rusky a ukrajinsky, měl kulturně mnohem blíže k Ukrajinské SSR a k SSSR vůbec než k Československu a prvorepublikové Československo postupovalo vůči němu jako vyložený imperialistický agresor. Pokud Čechoslováci zdejšímu lidu pomáhali, činili tak z vlastního rozhodnutí (komunista Ivan Olbracht apod.), státní politika však zajistila Zakarpatské Ukrajině především české policajty. Není divu, že postoj Švermové cizí leninskému řešení národnostní otázky (a v československém komunistickém hnutí menšinový) zavdal příčinu k jejím pozdějším obviněním z buržoazního nacionalismu!
Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl Jan Šverma vyslán jako zástupce KSČ na Slovensko, kam letěl s Rudolfem Slánským. Přistáli zde 28. září 1944. 10. listopadu zemřel Jan Šverma oslabený nemocí na následky vyčerpání a podchlazení při přechodu Chabence na ústupu partyzánů do hor. Marie Švermová dle svých slov vždy odmítala podíl Slánského na vině Švermy. (Ostatně i při procesu se Slánským a společníky v roce 1952 byla Slánskému vyčítána jen morální vina za Švermovu smrt, jako nezajištění dostatečné péče. S nepodloženou konstrukcí o tom, že Slánský ukradl Švermovi boty, se nikdo „vyrukovat“ neodvážil…)
Marie Švermová se o smrti svého manžela dozvěděla až po svém návratu z 1. všeslovanského sjezdu v Sofii v únoru 1945. 31. března 1945 odjela z Moskvy do Košic a stanula v čele operativní skupiny, která pak při cestě osvobozeným územím do Prahy obnovovala stranické organizace. Švermová si často stěžovala u sovětských velitelů na chování vojáků, kteří někdy příliš bujaře oslavovali své vítězství nebo zabavovali „válečnou kořist“, ačkoli tato prokazatelně nebyla německým majetkem. I když stížnosti Švermové byly oprávněné (a příslušníci Rudé armády dostávali na jejich základě tresty včetně nejvyššího), později jí patrně přitížily v obviněních z nenávistných postojů vůči SSSR.
Do Prahy dorazila Marie Švermová 12. května 1945. Při hodnocení Pražského povstání se zastávala Smrkovského, jímž vedená Česká národní rada tehdy uzavřela jediný separátní mír s Němci za celý průběh války a byla pak za to náležitě kritizována. Švermová argumentovala tím, že velitelé pražských povstalců zaprvé nevěděli o postupu Rudé armády, zadruhé využili nepřítele jen ku prospěchu vlastní taktiky.
Marie Švermová se při obnově stranických struktur stala organizačním tajemníkem strany. Tajemníci byli dva - politickým tajemníkem byl Slánský. V listopadu 1945 proběhl v Mnichově Hradišti oficiální pohřeb Jana Švermy.
Po válce se stal aktuální otázkou odsun Němců z území ČSR. Švermová byla pro odsun jen aktivních fašistů (stejný názor prý před smrtí zastával i Šverma). K odsunu všech se vyjadřuje: „Jednali jsme spíše jako nacionalisté než jako marxisté.“ I v této otázce zůstala osamocena. Většina přeživšího německého obyvatelstva nacisty podporovala. Těžko rozhodovat, kdo z přesvědčení a kdo z donucení. Těch, kteří se postavili na odpor, mnoho nepřežilo. A i těch několik zbývajících německých antifašistů raději odešlo s ostatními Němci, než aby zůstali osamoceni v nově osídlovaném a jim náhle kulturně odcizeném území.
Švermová pak pracovala v komisi žen a komisi mládeže KSČ a podporovala jednotnou mládežnickou organizaci – Český svaz mládeže. Do sporu s většinou vedoucích komunistických představitelů se ovšem dostala i v této otázce – podporovala totiž činnost komunistů v Junákovi místo jeho odsuzování. Pracovala také ve Slovanském výboru. Spoluorganizovala úspěšnou kampaň za dosažení počtu jednoho milionu členů strany. Při VIII. sjezdu v březnu 1946 měla KSČ 1 081 544 členů. Volby do Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS) v květnu 1946 vyhrála KSČ se 38% hlasů. M. Švermová se stala poslankyní ÚNS za Mladoboleslavský kraj.

Pokračování ve druhé části článku.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >