Marie Švermová - "kladivo na stalinisty" (2/2)

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 9. 2008

Twitter

Druhá část recenze knihy Marie Švermové „Vzpomínky“ (Futura, Praha 2008): Zásadními otázkami, ve kterých se Marie Švermová před únorem 1948 a ještě více po něm rozcházela s linií strany a které měly pak zásadní význam pro její politický pád, byla existence a činnost Informbyra, podpora živnostníků a Marshallův plán. Švermová nesouhlasila se založením Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyra) v roce 1947 a svůj nesouhlas tlumočila zástupci VKS(b) Guljajevovi. Rezoluce Informbyra považovala za chybné: „Stalinské zásady (…) vyplývaly z chybné teze o zostření třídního boje v období přechodu k socialismu.“ „Se svými pochybnostmi o nově importované tezi z Moskvy jsem se netajila.“

Jenže: tezi o zostřování třídního boje v průběhu budování socialismu přednesl J. V. Stalin už v roce 1929, o dvacet let dříve, než vznikla M. Švermovou kritizovaná rezoluce Informbyra. (A Stalin i v této tezi vycházel z Lenina, např. z jeho Velké iniciativy.) Krom toho tato teze nebyla za existence světové socialistické soustavy nikdy zcela odmítnuta. Ne nadarmo je ve spisech J. V. Stalina (např. Otázky leninismu, Svoboda, Praha 1950, str. 231 – 232) podtrženo, že se třídní boj zostřuje „v nynějším stadiu vývoje, za nynějších podmínek“. Později byla tato teze nahrazena tezí, že „obecná tendence rozvoje třídního boje v podmínkách úspěšné výstavby socialismu upevňuje pozice socialistických sil, oslabuje odpor zbytků nepřátelských tříd“, ale s důležitým dodatkem, že „v souvislosti s určitými změnami vnitřní i zahraniční situace se může třídní boj v jednotlivých obdobích zostřit.“ (Např. Slovník vědeckého komunismu, Svoboda, Praha 1978.) Proto bylo paušální odmítání zostřování třídního boje v podání M. Švermové v socialistické společnosti nepřípustné i po XX. sjezdu KSSS.
Marie Švermová měla výhrady vůči postojům Informbyra ke Komunistické straně Jugoslávie. Dle jejího svědectví stálo na počátku roztržky mezi SSSR a Jugoslávií odvolání sovětských poradců z Jugoslávie, o které požádal předseda KSJ Josif Broz Tito. „To jsme však ještě nevěděli, že kritika KSJ je de facto prvním poválečným zásahem do samostatné politiky komunistických stran, který v brzké době postihne i naši stranu i její koncepci československé specifické cesty.“
Švermová byla vůbec mimořádně aktivní zastánkyní tzv. „československé cesty k socialismu“. Zároveň do této pozice staví i Klementa Gottwalda. Např. svůj názor na odřeknutí Marshallova plánu přímo nevyjadřuje, ale píše: „Myslím, že to bylo Gottwaldovi osobně velmi nepříjemné.“ Stavěla se proti hromadné kolektivizaci a rozorávání mezí, místo toho (jak sama píše) propagovala družstevnictví v jeho prvorepublikové podobě (kde bylo ovšem jen jednou z forem vlastnictví v nerovné „konkurenci“ s kulaky a velkostatkáři). Živnostníky podporovala i v době, kdy již v rámci socializace docházelo ke sjednocování živností do družstev a podniků ve všelidovém vlastnictví. Odvolávala se na poválečný program KSČ slibující živnostníkům podporu. I pokud připustíme, že kolektivizace byla v Československu přehnaně urychlována, je třeba brát ohled na to, že názory Švermové byly tehdy mezi komunisty v menšině a při budování socialismu bylo třeba udržovat jednotu strany a věční kritici na to dopláceli, i když měli třeba někdy pravdu.
„Opustili jsme naši slibně začatou specifickou cestu k socialismu. Podvedli jsme desetitisíce lidí, kteří důvěřovali našim ujištěním o zásadách naší živnostenské politiky. Bylo to jedno z prvních porušená daného slova, které se později, žel, ještě nejednou opakovalo.“, píše Švermová, a dodává, že Gottwald to tak nechtěl, ale „zalekl se, aby nebyl obviněn jako Tito“. Těžko můžeme dnes soudit, co si myslel Klement Gottwald, ale ve veřejných vystoupeních jednoznačně podporoval kolektivizaci a pevné spojenectví se Sovětským svazem. Měli jsme snad pouze jedinou, komunistickou stranu? Měli jsme snad sověty…?
Že KSČ „zradila“ živnostníky? Byli snad fyzicky likvidováni, umírali snad hlady? Nikoli, mohli rozvíjet své schopnosti v socialistickém sektoru, zbaveni strachu z konkurence a hospodářských krizí, strachu z nezaměstnanosti, při zajištění sociálního zabezpečení, které většina z nich poznala poprvé v životě! Mimo to, likvidace živnostní nebyla až tak rychlá a bezohledná, jak je dnes prezentováno: při sčítání lidu, domů a bytů v roce 1960 (kdy byl v Československu vyhlášen socialismus za vybudovaný za ČSR přejmenována na ČSSR) bylo v Československu evidováno ještě 60 tisíc živnostníků!
O únoru 1948 Marie Švermová píše: „Pokud vím, nešlo o žádný předem připravený scénář, ani o nějaké rady z Moskvy. (…) Pamatuji se, že když přijel v únorových dnech do Prahy Zorin, bývalý sovětský velvyslanec v ČSR a v té době už náměstek ministra zahraničí SSSR, byl Gottwald velmi rozezlen. ,Co tady chce? Teď bude kdekdo moci vykládat, že za vším stojí Moskva a Stalin, že se tady vše děje na jejich popud.´“
Když došlo v roce 1950 k procesu s Miladou Horákovou, kterou Marie Švermová dobře znala, přiznává autorka, že věřila ve vinu obžalované, i když trest považovala za krutý a nelidský. Veřejně proti němu ale nevystoupila. Později byla evidentně bezvýhradně přesvědčena o nevině Horákové, a z textu knihy není jasné, připouštěla-li si vůbec, že socialismus mohl mít nějaké skutečné nepřátele, proti kterým bylo třeba bojovat.
V témže roce došlo k zatčení tajemníka KV KSČ v Brně Otty Šlinga (obviněného z velezrady a vyzvědačství a v procesu s Rudolfem Slánským a společníky v roce 1952 odsouzenému k trestu smrti), který si předtím na přelomu let 1949 a 1950 stěžoval, že StB používá protizákonné metody při vyšetřování. Pro jeho přátelství s Marií Švermovou se pozornost vyšetřovatelů obrátila na ni.
Jak je již z výše uvedeného patrné, obvinění Švermové z nepřátelství SSSR a Stalinovi, ze zpochybňování smysluplnosti existence i rozhodnutí Informbyra a z (českého) buržoazního nacionalismu, jakož i obvinění ze „stálé kritiky“, měla svůj reálný základ. V rámci dobové hysterie, která byla přirozeným důsledkem zostřeného třídního boje (fakticky nutností postavení „rudého teroru“ proti bílému teroru, i když to tak nebylo prezentováno), byla tato obvinění značně zveličena a přerostla až do obvinění „z přípravy spiknutí za účelem odstranění věrných činitelů Gottwaldova vedení, z přípravy zákeřného zavraždění Klementa Gottwalda a provedení násilného státního převratu za účelem převedení Československa, po vzoru Titovy Jugoslávie, do tábora imperialismu.“ Marie Švermová měla stát podle těchto konstrukcí v čele spiknutí, jehož organizaci měl zajišťovat Šling, jehož záškodnickou činnost ona znala a kryla.
Od 29. ledna do 21. února 1951 byla Švermová držena v izolaci ve vilce u Staré Boleslavi, 21. února jí byla na zasedání ÚV KSČ přednesena Václavem Kopeckým zpráva vyšetřovací komise. O velmi nenávistném postoji Václava Kopeckého vůči Švermové svědčí např. jeho kniha „30 let KSČ“ z r. 1951. Je ovšem třeba vidět, že V. Kopecký vždy obhajoval aktuální politiku strany, ať byla jakákoli, a své konstrukce pružně měnil. Např. ve zmíněné knize ještě oslavuje „soudruha Gottwalda a soudruha Slánského“, aby ze Slánského zanedlouho udělal největšího nepřítele strany a lidu místo Švermové. V knize „ČSR a KSČ“ z r. 1960 se Kopecký o Švermové, která již v té době byla propuštěna na svobodu, takticky nezmiňuje…
Dle komentáře Jiřiny Kopoldové pramenil tak vyhrocený vztah Kopeckého vůči Švermové i z toho, že v r. 1945 po smrti Švermy jí Kopecký „vyjádřil svou sympatii a nabídl svou ochranu“, což ona „odmítla a obrátila v žert“.
Po vyslechnutí obvinění na zasedání ÚV se Marie Švermová cítíla vinna jen svým vztahem ke Šlingovi, ostatní obvinění odmítla. Nikdo se tehdy Švermové nezastal. Švermová byla vyloučena ze strany a odvezena do ruzyňské věznice. (Pro pořádek podotýkám, že se žádným mučením, které je nám dnes prezentováno jako základní rys socialistického vězeňství, se nesetkala.)
V roce 1952 Švermová svědčila v procesu proti Slánskému. Píše, že výpověď dostala předem napsanou a musela se ji naučit. Každopádně, pokud tomu tak bylo, učinila tak. O rok později se Švermová dozvěděla o smrti Stalina a Gottwalda. Píše: „Smrt Stalina se mě příliš nedotkla. S ním jsem se v podstatě už vnitřně vypořádala sama během války ve Svazu. (…) Byly chvíle, kdy jsem ho začala nenávidět.“ Tím jen potvrzuje reálný základ obvinění vůči ní vznesených. V atmosféře po roce 1945 nenávidět Stalina znamenalo nenávidět komunistické hnutí.
26. – 28. ledna 1954 se konal neveřejný „tajemnický proces“ s Marií Švermovou a tajemníky KV KSČ Fuchsem, Lomským, Landou a Polákem. Marie Švermová v něm byla za velezradu odsouzena na doživotí s propadnutím majetku a ztrátou občanských práv. (Je neuvěřitelné, že od zatčení Švermové, ale i Husáka, uběhly do procesů s nimi tři roky!) Byla pak vězněna v Leopoldově, odkud napsala v letech 1954 – 1955 dva dopisy prezidentu Zápotockému. 6. června 1955 byla provedena za nepřítomnosti Švermové revize procesu s ní a nově jí byl vynesen trest „za spolčení k velezradě s dalšími pachateli“ na 10 let odnětí svobody. Po odpykání poloviny trestu mohla požádat o podmíněné propuštění, což učinila a 1. 10. 1956 byla propuštěna.
Na počátku roku 1957 navštívila Švermová na Pražském hradě prezidenta A. Zápotockého. Zápotocký s ní hovořil o tom, že je velmi omezován ve své činnosti, ale že i přes své námitky proti některým politickým procesům a přílišnému urychlování kolektivizace nechce vystupovat proti linii strany, aby nerozbíjel její jednotu. Politickou linii strany určovalo předsednictvo v čele s prvním tajemníkem A. Novotným.
Po propuštění z vězení pracovala Švermová jako překladatelka z ruštiny a němčiny, navíc dostávala vdovský důchod „po národním hrdinovi“. V roce 1963 napsala dopis XIII. sjezdu KSČ, ve kterém zaujímala v zásadě správné postoje, ale s natolik neuctivou rétorikou (obraty typu „stalinský dogmatismus“), že dopis zákonitě musel zůstat bez odpovědi.
Roku 1963 byla Marie Švermová stranicky a soudně rehabilitována. Bylo jí obnoveno členství ve straně,ale to jí bylo málo - kritizovala, že jí nebylo obnoveno členství v ÚV a ve volených funkcích. Kvůli tomu by ovšem z těchto funkcí museli být uvolněni soudruzi, kteří do nich byli zvoleni na další funkční období, nebo by se musel rozšířit počet funkcionářů! Tak si patrně představovala onen „demokratismus“, který prosazovala!
V lednu 1968, po zvolení A. Dubčeka prvním tajemníkem KSČ, se M. Švermová stala iniciátorkou dopisu starých členů strany Dubčekovi. Podepsaní vyjádřili Dubčekovi svou podporu, ale i své politické požadavky, mezi kterými byl i požadavek oddělení stranických a státních funkcí. Zajímavé je, že Švermová brojila proti spojování těchto funkcí v socialistickém státě, ve kterém státní zřízení podporuje vedoucí úlohu strany a naopak vedoucí úloha strany podporuje státní zřízení, zatímco srůstání stranických a státních funkcí čelných politiků buržoazních států jí patrně nevadilo.
V krizových letech 1968 – 1969 přešla Marie Švermová definitivně na protisocialistické pozice. Stýkala se se členy Klubu K 231 a dalších kontrarevolučních organizací, v knize se opakovaně vyjadřuje o „sovětské okupaci“ a dává průchod dalším antisovětským výlevům. Byla v pracovním předsednictvu ilegálního „vysočanského sjezdu“, který intervenci vojsk Organizace Varšavské smlouvy odsoudil. V lednu 1969 napsala dopis členu předsednictva ÚV KSČ Gustávu Husákovi na obranu Smrkovského.
Jiřina Kopoldová komentuje tehdejší události slovy, že „…nám naštěstí ve světě fandili pokrokoví lidé a často do republiky přijížděli. A naši lidé se tehdy ještě nebáli přijímat je ve svých domovech.“ A za tímto komentářem následuje článek o návštěvě Billa Clintona u Švermových v roce 1970! Tedy Bill Clinton, pozdější prezident USA úspěšně provádějící imperialistickou válečnickou politiku této velmoci a otevřený antikomunista, byl podle Kopoldové „pokrokový člověk“!
10. dubna 1970 byla Marie Švermová po zásluze vyloučena ze strany. V 70. a 80. letech podporovala různé kontrarevolucionáře a antisocialistické živly typu Uhla, Chramostové, Landovského, Kohouta, Třešňáka a Havla. (Spolu s Josefou Slánskou žádala prezidenta Husáka o jeho propuštění.) Stýkala se s Krieglem a Dubčekem, zkrachovanci „obrodného procesu“. Švermová se neúčastnila voleb a v roce 1977 byla mezi 240 prvními signatáři Charty 77. Jiřina Kopoldová o této době píše, že „Marie Švermová totiž jako ,pravicová oportunistka´ znovu upadla v nemilost.“ Proč je ten termín v uvozovkách?!
Ve druhé polovině 80. let byla M. Švermová zneklidněna tím, že čs. stranické vedení neusiluje dostatečně o „perestrojku a glasnost“ (přestavbu a otevřenost), kterou renegát M. S. Gorbačov stále otevřeněji rozkládal Sovětský svaz i celé mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Švermová byla dokonce spoluautorkou dopisu Gorbačovovi, který se ale k adresátovi nedostal. V komentáři píše J. Kopoldová, že Švermová „živě sledovala události 89-90 v rozhlase a televizi.“ Nepíše, jaký na to měla názor. Ale jistě byla schopna plně tyto události vnímat, protože „17. ledna 1992 ještě v pohodě oslavila své 90. narozeniny.“
Marie Švermová zemřela 4. února 1992. Poslední věta komentáře v závěru knihy zní: „Bylo symbolické, že u rakve Marie Švermové ležely věnce ÚV KSČM a Charty 77.“ Ano, to bylo symbolické, stejně tak, jako je symbolické, že knihu Marie Švermové nyní vydala Futura s předmluvou M. Ransdorfa, aby jejím prostřednictvím šířila do stranického aparátu i veřejnosti ideologii „demokratického socialismu“ a „antistalinismu“, jejímž prostřednictvím je od prosince 1989 prováděna reformace komunistické strany jako masové strany a revolučního předvoje dělnické třídy a všech pracujících na sociálně demokratickou volební stranu, nástroj buržoazního politikaření.

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >