Ke stému výročí narození Envera Hodži

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 10. 2008

Twitter

Před 100 lety, 16. října 1908, se narodil v albánském městě Gjirokastra Enver Hodža (albánsky psáno Enver Hoxha), dlouholetý albánský státní a politický činitel v období budování socialistické společnosti v této zemi. Albánie byla v době narození E. Hodži ještě součástí Osmanské říše. V roce 1912 se stala samostatnou monarchií. Roku 1914 byla vyhlášena republika, ale buržoazně demokratická revoluce byla nakonec potlačena za podpory ze zahraničí a Albánie zůstala monarchií podřízenou italskému protektorátu. Když bylo E. Hodžovi 16 let, stal se tajemníkem Studentské společnosti v Gjirokastře, která bojovala proti monarchii. Poté, co byla tato společnost státní mocí rozpuštěna, odešel studovat na francouzskou vysokou školu do Korcë. Od roku 1930 studoval ve Francii. V letech 1934 – 1936 byl tajemníkem albánského konzulátu v Bruselu, odkud byl propuštěn poté, co se zjistilo, že přechovává marxistickou literaturu.

Od roku 1939 byla Albánie okupována italskými vojsky. Hlavní silou odporu a odboje proti fašismu se stali komunisté. V roce 1941 byla založena Komunistická strana Albánie a Enver Hodža se stal jedním ze sedmi členů jejího provizorního ústředního výboru. O rok později byla založena Národně osvobozenecká armáda a komunisté tak získali vedoucí úlohu v ozbrojeném odboji. První národní konference KS Albánie v roce 1943 zvolila E. Hodžu prvním tajemníkem. Téhož roku byla Albánie po kapitulaci Itálie okupována nacistickým Německem. V roce 1944 byl založen Antifašistický národně osvobozenecký výbor a 29. listopadu 1944 již bylo Lidově osvobozeneckou armádou osvobozeno celé území Albánie.
V lednu 1946 byla vyhlášena Albánská lidová republika. Komunistická strana se stala stranou masovou a za podpory většiny pracujícího lidu byly podniknuty hlavní kroky k socializaci: znárodnění průmyslu, bankovnictví, dopravy, spojů, zahraničního obchodu a vnitřního velkoobchodu. Byli vyvlastněni statkáři a osoby, které přímo nepracovaly v zemědělství, zakládány státní zemědělské podniky a zemědělská družstva a strojní a traktorové stanice (STS).
V zahraniční politice rozvíjela Albánie vztahy se SSSR a lidově demokratickými státy, zejména se sousední Jugoslávií, se kterou se však rozešla v roce 1948 po kritice Titovy politiky Informačním byrem komunistických a dělnických stran. V roce 1949 se Albánie stala členem Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), v roce 1955 členem Organizace Varšavské smlouvy (OVS) a Organizace spojených národů (OSN). Ze země agrární se stávala agrárně-průmyslová. Zatímco před revolucí bylo obyvatelstvo Albánie tvořeno hlavně rolnictvem, nyní značně rostla dělnická třída a inteligence. Zatímco ve školním roce 1938/1939 navštěvovalo školu pouze 25% dětí školního věku, v roce 1946 byla zavedena povinná čtyřletá školní docházka a v roce 1952 sedmiletá. Školní výuka byla poprvé bezplatná. V roce 1955 byla odstraněna negramotnost obyvatelstva ve věku do 40 let.
Teprve roku 1947 bylo zákonem upraveno sociální zabezpečení. Zdravotní péče byla nyní zdarma, léky byly poskytovány při hospitalizaci a pro děti do 1 roku zdarma, jinak za mírné ceny. Průmyslová výroba byla v roce 1960 36krát větší než v roce 1938. Rozvíjelo se bytové hospodářství. K velikému pokroku došlo v dopravě. Vznikaly nové silnice; motorová vozidla byla ovšem s výjimkou motocyklů pouze ve vlastnictví státu a společenských organizací. V roce 1946 byla jedinou železnicí na albánském území úzkokolejná drážka na dopravu asfaltu. V roce 1947 byla otevřena první železniční trať s osobní a veřejnou nákladní dopravou. Železniční síť se pak rychle rozvíjela, i když až do roku 1984 nebyla propojena s okolními státy. Až tehdy byla vybudována trať do jugoslávské Černé Hory, která však dodnes slouží jen nákladní dopravě.
Enver Hodža stál po celou dobu v čele dění. Od roku 1944 byl generálplukovníkem a vedl národně osvobozeneckou armádu. V l. 1944 - 1954 byl předsedou rady ministrů, 1946 - 1953 ministrem zahraničí, od roku 1948 až do své smrti v roce 1985 prvním tajemníkem Albánské strany práce (ASP), na kterou se přejmenovala KS Albánie.
Po XX. sjezdu KSSS, na kterém N. S. Chruščov kritizoval "kult osobnosti" J. V. Stalina, a po normalizaci vztahů SSSR a Jugoslávie, vedl Hodža zahraničně politickou orientaci Albánie na Čínskou lidovou republiku. V roce 1961 přerušila Albánská lidová republika styky se SSSR a výrazně omezila kontakty s většinou socialistických zemí a odklonila se od činnosti v RVHP a OVS. Tím došlo ke zpomalení rozvoje a bylo nutno rozvíjet kampaň „spoléhání se na vlastní síly“ a zvyšovat zapojení občanů do řešení hospodářských problémů formou brigád. Byla zavedena všeobecná manuální pracovní povinnost pro duševně pracující (pro muže 1 měsíc a pro ženy 14 dní za rok) a vojenská příprava všech složek obyvatelstva. Administrativní pracovníci byli přesouváni do výroby (v letech 1966 – 1967 15 tisíc, v letech 1974 – 1975 několik desítek tisíc!). Byla prohlubována ideologická výchova a likvidovány církve.
Je ovšem třeba vidět, že na některá opatření, jakkoli pokroková, ještě nebyla zralá doba. Např. v roce 1967 byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem na světě. (V r. 1945 bylo 72,8% obyvatelstva muslimů, 17,1% pravoslavných, 10,1% katolíků.) Byla odstraněna církevní střediska, obřady i náboženské symboly, duchovenstvo bylo převedeno do výrobního procesu, církevní budovy byly zachovány jako památky nebo se z nich staly kulturní kluby, kina, sportovní sály, zemědělské objekty apod. Enver Hodža zdůrazňoval, že proti náboženství musí být používáno pouze přesvědčování, politická a ideologická práce, nikoli donucování. Významná část obyvatelstva však byla stále nábožensky založena a protináboženská opatření v nich jistě důvěru v Albánskou stranu práce a socialismus neposílila. O tom svědčí i opětovný rozmach náboženství po kontrarevolučním převratu na začátku 90. let.
Albánská strana práce byla jedinou politickou stranou v Albánii. Stála v čele Demokratické fronty Albánie, do které byly dále začleněny Odborové svazy Albánie, Svaz žen Albánie a Svaz pracující mládeže Albánie. V první polovině 70. let byla členy ASP 4% obyvatel Albánie. Významnou společenskou a politickou institucí byl Institut marxisticko-leninských studií, v jehož čele stála manželka E. Hodži Nedžmie Hodžová (Nexhmie Hoxha).
Politická linie ASP byla v té době značně ovlivňována idejemi Mao Ce-tunga, zejména v propagování ideje o dvou supervelmocích, USA a SSSR, o imperialisticko-revizionistickém komplotu a imperialisticko-revizionistickém obklíčení. Albánská propaganda však na rozdíl od čínské nikdy neadorovala Mao Ce-tunga a v nepodporovala některé jeho avanturistické koncepce, jako „velký skok do komunismu“, které skončily fiaskem. Kromě ČLR udržovala Albánie dobré vztahy s KLDR, Demokratickou Kambodžou, Vietnamskou demokratickou resp. socialistickou republikou a Laoskou lidově demokratickou republikou. Z kapitalistických států měla hospodářské styky zejména s Francií, Itálií a Rakouskem. Od konce 60. let docházelo i ke zlepšení vztahů se Socialistickou federativní republikou Jugoslávie, zejména ze Socialistickou autonomní oblastí Kosova Socialistické republiky Srbska a Socialistickou republikou Makedonií. Zde je nutno zmínit, že Enver Hodža ovšem nebyl albánským nacionalistou a zastáncem „velké Albánie“ na úkor Jugoslávie, ačkoli zejména od počátku 90. let byly jeho myšlenky v tomto smyslu albánskými nacionalisty zneužívány. O rezervovaných postojích albánského vedení vůči většině ostatních států svědčí i to, že se Albánie jako jediná země nezúčastnila Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975.
V roce 1976 byla přijata nová ústava a Albánská lidová republika přejmenována na Albánskou socialistickou lidovou republiku (ASLR). Tato ústava definuje Albánii jako socialistickou lidovou republiku a stát diktatury proletariátu, jehož vládnoucí ideologií je marxismus-leninismus a hospodářství je socialistické, tzn. existuje státní vlastnictví a v zemědělství také vlastnictví družstevní. Následovaly teze o vedoucí úloze ASP, nepřetržitém rozvíjení revoluce, opírání se o vlastní síly při výstavbě socialismu, o snaze o plné prosazení materialistického světového názoru ve vědomí lidí. Nejvyššími orgány albánského státu byly dle ústavy Lidové shromáždění, Prezídium Lidového shromáždění, rada ministrů a Lidové rady jako místní orgány státní moci a místní samosprávy. Předseda Prezídia Lidového shromáždění, zjednodušeně prezident, byl nejvyšším státním představitelem. Enver Hodža tuto funkci nikdy nevykonával. V letech 1953 – 1982 byl předsedou prezídia Hadži Lleshi, v letech 1982 – 1992 Ramiz Alia.
Důležitou částí ústavy bylo prohlášení o tom, že nikomu není přiznáno právo podepsat nebo schválit kapitulaci či okupaci země a že na území ASLR není dovoleno zřizovat cizí základny a umisťovat cizí vojenské síly.
I přes izolaci v mezinárodních vztazích dosahoval socialismus v Albánii významných úspěchů. V roce 1966 byl schválen zákoník práce, který zaručoval právo na práci všem občanům po 15. roce, osmihodinovou pracovní dobu, šestidenní pracovní týden, placenou dovolenou, pracovní ochranu a sociální zabezpečení. Docházelo ke sbližování životní úrovně fyzicky a duševně pracujících a pracujících ve městě a na vesnici. Zlepšovaly se životní podmínky a bylo kultivováno prostředí, budovány sociální objekty a parky. Bylo zavedeno odměňování podle množství a kvality práce, s důrazem na kolektivní normy. V zájmu hospodářství a rozvoje socialismu vyžadovalo albánské vedení od občanů střídmost, ale nikoli donucováním k asketismu, nýbrž zavedením velmi nízkých cen předmětů denní spotřeby a vysokých cen luxusních a nadstandardních věcí. V roce 1969 byly zrušeny přímé daně a dávky od obyvatelstva.
Velkým rozvojem procházelo školství, věda a kultura. V roce 1963 byla zavedena povinná osmiletá školní docházka s polytechnickým zaměřením, v roce 1970 kombinace výuky s výrobní praxí a tělesnou i vojenskou výchovou. Po střední škole museli studenti strávit jeden rok ve výrobě, teprve pak mohli studovat vysokou školu. Před dokončením vysoké školy byly nasazeni na 9 měsíců do výroby a na 3 měsíce na vojenskou přípravu.
V roce 1972 byla založena Akademie věd ALR. Teprve v roce 1973 byl zaveden jednotný pravopis albánského jazyka. Byla zřizována muzea, knihovny a archivy, v umění byl prosazován socialistický realismus. Teprve po roce 1946 se zrodilo profesionální divadlo a film a rozšířilo se rozhlasové vysílání. Divadla a kina byla široce dostupná a ceny vstupenek symbolické. V roce 1960 začala fungovat televize. Zahraniční turistika byla omezena, ale domácí se úspěšně rozvíjela.
V roce 1967 byla ukončena kolektivizace zemědělství a roku 1973 byla zemědělská výroba 3,5krát větší než v roce 1938. Do konce 60. let byl odstraněn soukromý sektor v řemeslné výrobě. V roce 1970 byla dokončena elektrifikace. Významný pokrok byl učiněn v ženské otázce – v roce 1985 tvořily ženy 30% ÚV ASP a v roce 1978 studovalo na základních školách 15,1krát více dívek než v roce 1938. Albánie měla největší přirozený přírůstek obyvatelstva po 2. světové válce v Evropě – zatímco v r. 1923 měla pouze 804 tisíc obyvatel, v roce 1973 již 2 297 000. Hlavní město Tirana mělo v r. 1923 11 tisíc obyvatel a v r. 1975 195 tisíc. Průměrná délka života činila v r. 1938 38 let (!), v r. 1978 69 let.
V souvislosti s prohlubováním orientace ČLR na USA a kapitalistické státy přerušila Albánie v r. 1978 i styky s Čínou. Již v r. 1971 kritizoval Enver Hodža přijetí prezidenta USA Nixona v ČLR, po kterém čínské vedení vyhlásilo svým největším nepřítelem SSSR a tvrdilo, že s USA je možno v boji proti SSSR utvořit alianci. V r. 1977 byl v Pekingu přijat také předseda Svazu komunistů Jugoslávie a prezident Socialistické federativní republiky Jugoslávie Josip Broz Tito. Enver Hodža poté hovořil o „zradě titovských, sovětských, čínských a jiných revizionistů“. V předmluvě ke knize „Imperialismus a revoluce“ (Tirana 1978) uvedl, že „americký imperialismus a jeho agentury, sovětský sociálimperialismus, čínský sociálimperialismus, velkoburžoazie a reakce, znovu sílí a bojují proti marxismu-leninismu“. Po albánské kritice maoismu odvolala Čína hospodářskou pomoc Albánii a své odborníky. Albánští studenti museli opustit čínské vysoké školy.
Enver Hodža došel až k absurdnímu závěru, že Albánie je jedinou socialistickou zemí na světě. Ale byl natolik zásadový, že se, na rozdíl od čínského vedení v čele s Chua Kuo-fengem, nespojil do boje se „sociálimperialismem“ s USA a dalšími imperialistickými státy. S některými socialistickými státy udržovala Albánie nadále alespoň hospodářské styky – např. obchod s ČSSR dosahoval v 70. letech okolo 15% zahraničního obchodu ASLR. ČSSR deklarovala, že je ochotna normalizovat a dále rozvinout vztahy s Albánií na základě rovnoprávnosti, nevměšování a vzájemné výhodnosti. V 80. letech byl např. do Albánie dodán velký počet československých diesel-elektrických lokomotiv, které zde jezdí dodnes.
Enver Hodža kritizoval zcela oprávněně řadu negativních tendencí v politice KSSS po smrti Stalina, ovšem činil to tak nevybíravě, že nedával představitelům komunistických a dělnických stran socialistických států možnost k jakékoli spolupráci. Zcela nesprávným bylo např. chápání L. I. Brežněva jako politika pravicovějšího než Chruščov a cílevědomě provádějícího restauraci kapitalismu v SSSR a jeho ztotožňování s fašisty. V předmluvě ke knize „Chruščovisté“ (Tirana, 1980) E. Hodža píše:
„Odstranili Chruščova, aby chránili chruščovismus před diskreditací, kterou sám vládce prováděl svým nekonečným šaškováním, odstranili »otce« s cílem provádět kompletní restauraci kapitalismu v Sovětském svazu s větší intenzitou a účinností.
V tomto směru se Brežněv a spol. ukázali být »hodnými žáky« svého nechvalně známého učitele. V Sovětském svazu ustavili a posílili diktátorský fašistický režim, když obrátili zahraniční politiku svého státu v politiku velkostátního šovinismu, rozšiřování a hegemonismu. Pod vedením Brežněvových chruščovistů se Sovětský svaz změnil ve světovou imperialistickou velmoc a stejně jako Spojené státy americké usiluje o ovládnutí světa.
Mezi hořké důkazy o naprosto reakční politice sovětského sociálimperialismu patří tragické události v Československu, posílení převahy Kremlu nad zeměmi Varšavské smlouvy, prohloubení jejich všestranné závislosti na Moskvě a prodloužení chapadla sovětského sociálimperialismu do Asie, Afriky a jinam.
Správné úsudky a předpovědi naší strany o reakční vnitřní a zahraniční politice Brežněva byly a jsou neustále potvrzovány. Nejnovějším příkladem je Afghánistán, kde se Brežněvovi chruščovisté dopustili otevřené fašistické agrese a nyní se snaží potlačit plameny lidové války ohněm a ocelí za účelem prodloužení své sociálně imperialistické okupace.“
Na protest proti intervenci vojsk OVS v Československu inicioval Enver Hodža vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy v září 1968. Považoval snad tehdejší vedení KSČ v čele s Dubčekem za schopné a ochotné udržet socialismus a zabránit kontrarevoluci? Pokud ano, byl buď neinformovaný, nebo musíme všechna jeho prohlášení o „důsledném zápasu na obranu marxismu-leninismu“ brát s rezervou.
Enver Hodža zemřel 11. dubna 1985 v Tiraně ve věku 76 let. Jeho nástupcem v čele Albánské strany práce se stal jeho blízký spolupracovník Ramiz Alia (nar. 1925), který byl již od roku 1982 předsedou Prezídia Lidového shromáždění a nyní byla v jeho osobě spojena nejvyšší stranická a státní funkce.
I přes důraz kladený Albánskou stranou práce na udržování revolučního nadšení při budování socialismu vlastními silami zvítězila v r. 1990 v Albánii kontrarevoluce. Ačkoli Ramiz Alia podpořil některá opatření k „demokratizaci“ (čti „restauraci kapitalismu“), v r. 1992 vyhrála volby pravicová konzervativní Albánská demokratická strana a Alia byl donucen rezignovat na funkci prezidenta. Albánská strana práce se v roce 1991 transformovala na sociálně demokratickou Socialistickou stranu Albánie, která se stala členskou organizací Socialistické internacionály. Dnes je po Albánské demokratické straně druhou nejsilnější politickou stranou v Albánii.
Při transformaci ASP se marxisticko-leninské síly oddělily a vytvořily samostatnou Komunistickou stranu Albánie, která má svou mládežnickou sekci Komunistická mládež Albánie. Strana se nadále řídí idejemi Envera Hodži a její členkou je i vdova po Hodžovi Nedžmie Hodžová. KS Albánie získala ve volbách do parlamentu v roce 2005 pouhých 0,7% hlasů. To je bohužel jedním z důkazů o tom, že Enverem Hodžou tolik propagované „neustálé rozvíjení revoluce“ nemělo očekávaný ohlas a po kontrarevolučním převratu mají komunisté v někdejším „jediném socialistickém státě na světě“ mnohem menší podporu ve volbách než komunistické strany řady bývalých „revizionistických zemí“…
Vítězství kontrarevoluce vyvolalo nebývalý nárůst korupce, nezaměstnanosti a zločinnosti, mnoho občanů uprchlo kvůli neutěšeným poměrům v zemi do zahraničí. Současní představitelé země zaprodaní buržoazii požádali o členství země v útočném paktu NATO a imperialistické Evropské unii.
Díla Envera Hodži jsou na internetu k dispozici v angličtině. V češtině pravděpodobně nikdy žádné nevyšlo. Kromě KS Albánie dnes linii Envera Hodži hájí i některé další poměrně nevýznamné komunistické strany, které jsou sjednoceny v organizaci „Mezinárodní konference marxisticko-leninských stran a organizací (Jednota a boj)“, někdy používající místo „Jednota a boj“ přídomek „hodžistická“. O jejích „aktivitách“ přesvědčivě vypovídá i to, že nemá ani řádně fungující internetové stránky…

Leopold Vejr

• < Předchozí
• Další >