Dokument: Katyň - skutečnost 3.

Podrobnosti

Vytvořeno 10. 5. 2010

Twitter

VZNIK NĚMECKÉ PROVOKACE - V zimě 1942/43 se všeobecná válečná situace ostře změnila k neprospěchu Němců. Válečná moc Sovětského svazu stále rostla, jednota SSSR se spojenci sílila. Němci se rozhodli sáhnout k provokaci. K tomu účelu využili zločinů, které sami spáchali v Katyňském lese a nařkli z nich orgány sovětské moci. Tímto manévrem hodlali vyvolat rozmíšku mezi Rusy a Poláky a zastřít stopy svých zločinů.

      Duchovní z vesnice Kuprino ve smolenském okresu A. P. Ogloblin, vypověděl:
     .? . . . Po stalingradských událostech, kdy mezi Němci zavládla nejistota, zosnovali tento případ. Mezi obyvatelstvem se říkalo, že "Němci si napravují reputaci".
      Němci, když začali připravovat katyňskou provokaci, v první řadě počali hledat "svědky", kteří by se dali přemluvit, podplatit nebo zastrašit vyhrůžkami, a vypovídali by tak, jak bylo Němcům třeba.
      Vyhlédli si rolníka Kiseleva Parfěna Gavriloviče, nar. r. 1870, bydlícího na "Kozích horách" ve svém domku, na samotě, v blízkosti ozdravovny.
      Již koncem roku 1942 si Kiseleva povolali na Gestapo, a tam, hrozíce mu zastřelením, na něm žádali, aby falešně dosvědčil, že je mu známo, jak na jaře 1940 bolševici v letní ozdravovně správy lidového komisariátu vnitra na "Kozích horách" postříleli zajaté Poláky.
Kiselev o tom vypověděl:
      "Na podzim 1942 přišli za mnou dva policisté, a nařídili mi, abych se dostavil na Gestapo na stanici Gnězdovo. Šel jsem tam téhož dne. Gestapo bylo v dvoupatrovém domě vedle železniční stanice. V místnosti, kam jsem vešel, byl německý důstojník a překladatel. Německý důstojník se mne prostřednictvím překladatele vyptával, jak dlouho žiji v tomto okresu, jaké mám zaměstnání a jaké jsou mé majetkové poměry.
      Řekl jsem, že žiji od roku 1917 na samotě v obvodu "Kozích hor" a pracuji na svém hospodářství. O svých majetkových poměrech jsem řekl, že bývají těžkosti, protože už jsem starý a syny mám na vojně.
      Po krátké rozmluvě v tomto smyslu důstojník řekl, že prý v Katyňském lese, v obvodu "Kozích hor", podle informací Gestapa, postříleli lidé z NKVD (lidového komisariátu vnitra) r. 1940 polské důstojníky, a zeptal se mne, co mohu v téhle věci dosvědčit. Odpověděl jsem, že jsem nikdy vůbec neslyšel, že by lidový komisariát vnitra prováděl popravy zastřelením na "Kozích horách", a vysvětlil jsem důstojníkovi, že je to sotva možné, protože "Kozí hory" jsou naprosto přístupné místo, kde je stále plno lidí, a kdyby se tam prováděly popravy, vědělo by o tom všechno obyvatelstvo okolních vesnic.
      Důstojník řekl, že přesto musím učinit takovou výpověď, neboť prý se tak dělo. Za takovou výpověď mi slíbil velkou odměnu.
      Řekl jsem důstojníkovi znovu, že o popravách nic nevím, a že se to před válkou v našem kraji vůbec nemohlo stát. Důstojník ale přesto úplně naléhal, abych učinil lživou výpověď.
      Tohle byla první rozmluva. Po druhé mne zavolali na Gestapo až v únoru 1943. To už mi bylo známo, že na Gestapo byli zavoláni i jiní lidé z okolních vesnic, a že také od nich žádali takové výpovědi jako ode mne.
      Na Gestapu byl týž důstojník a překladatel jako při prvním výslechu. Znovu ode mne žádali, abych učinil výpověď, že jsem byl v roce 1940 očitým svědkem, když lidé od NKVD postříleli polské důstojníky. Řekl jsem znovu důstojníkovi Gestapa, že je to lež, neboť před válkou jsem o žádných popravách nic neslyšel, a že falešně nic vypovídat nebudu. Překladatel mne však neposlouchal, vzal se stolu už napsaný protokol, a přečetl mi jej. Říkalo se v něm, že já, Kiselev, bytem na samotě v obvodu "Kozích hor", jsem v roce 1940 viděl, jak lidé od lidového komisariátu vnitra stříleli polské důstojníky. Když překladatel tento protokol přečetl, vyzval mne, abych věc podepsal. Odepřel jsem. Překladatel mne k tomu počal donucovat silou: nadával mně, vyhrožoval. Ke konci prohlásil: ? ,Buď ihned podepíšete, nebo vás zničíme. Vyberte si!'
      Zalekl jsem se výhrůžek a podepsal jsem protokol. Myslel jsem, že celá věc je tím skončena". *
     
    Později, když Němci   uspořádali  zájezdy   různých "delegací" ke katyňským hrobům, byl Kiselev donucen učinit výpověď před přibyvší "polskou delegací".
      Kiselev, který však zapomněl obsah protokolu, podepsaný jím na Gestapu, se mátl, a ke konci odepřel mluvit.
Gestapo po té Kiseleva zatklo. Půldruhého měsíce byl nelítostně zbíjen. Tak znovu dosáhli, že dal souhlas k "veřejnému projevu". O tom Kiselev vypověděl:
"Ve skutečnosti to dopadlo jinak.
      Na jaře 1943 Němci oznámili, že objevili v Katyňském lese v obvodě "Kozích hor" hroby polských důstojníků, kteří prý byli v roce 1940 postříleni orgány lidového komisariátu vnitra.
      Brzy na to přišel ke mně do domu překladatel Gestapa a vedl mne do lesa, do obvodu "Kozích hor".
      Když jsme vyšli z domu a šli sami dva, překladatel mne upozornil, že teď musím před lidmi v lese všechno vylíčit, přesně tak, jak to bylo napsáno v protokolu, který jsem podepsal na Gestapu.
      Když jsme přišli do lesa, uviděl jsem rozkopané hroby, a u nich skupinu neznámých mně osob. Překladatel mně řekl, že to jsou "polští delegáti", kteří přijeli, aby si prohlédli hroby.
      Když jsme došli k hrobům, "delegáti", mluvící rusky, se mne vyptávali, jak to bylo při postřílení Poláků. Protože ale od doby, kdy jsem byl na Gestapu, uplynul více než měsíc, zapomněl jsem všechno, co bylo v dokumentu, který jsem podepsal, zaplétal jsem se a na konec jsem řekl, že o zastřelení polských důstojníků nevím nic.
      Německý důstojník se velmi rozzlobil. Překladatel mne pak hrubě odtáhl od "delegace" a zahnal pryč.
      Druhého dne ráno přijelo k mému stavení auto s důstojníkem Gestapa. Důstojník mne vyhledal na dvoře, a řekl, že jsem zatčen. Posadil mne do auta a odvezl do smolenského vězení . . .
      Ve vězení jsem byl mnohokrát předvolán k výslechu, kde jsem však byl více bit, než vyslýchán^ Když mne po prvé předvedli, silně mne zbili, nadávali mně. Říkali, že jsem je podvedl. Pak mne zas odvedli do cely.
      Když jsem byl předvolán podruhé, řekli mně, že musím veřejně říkat, že jsem byl očitým svědkem toho, když bolševici postříleli polské důstojníky, a že do té doby, dokud se Gestapo nepřesvědčí, že to budu dělat svědomitě, mne z vězení nepustí. Prohlásil jsem důstojníkovi, že raději budu sedět ve vězení, než říkat lidem do očí lež. Potom jsem byl silně zbit.
      Takových výslechů provázených bitím, bylo několik. Ze všeho jsem úplně zeslábl, počal jsem špatně slyšet a nemohl jsem vládnout pravou rukou.
      Asi tak za měsíc po zatčení mne německý důstojník předvolal, a řekl:
      ,Tak vidíte, Kiseleve, co způsobila -vaše tvrdohlavost. Rozhodli jsme se, že vás popravíme. Ráno vás odvezeme do katynského lesa a pověsíme'.
      Prosil jsem důstojníka, aby to nedělal, dokazoval jsem- mu, že se nehodím k úloze "očitého svědka" popravy, protože vůbec neumím lhát a znovu něco popletu. Důstojník trval na svém. Za několik minut vešli do kabinetu vojáci a počali mne bít gumovými obušky.
      Nevydržel jsem bití a mučení, a řekl jsem, že tedy budu před lidmi říkat výmysly o tom, jak Poláky postříleli bolševici. Po té jsem byl propuštěn z vězení, s podmínkou, že na první zavolání Němců budu mluvit před "delegacemi" v Katyňském lese . . .
      Vždycky, než jsem byl odveden do lesa k vykopaným hrobům, přišel za mnou překladatel, vyvolal mne na dvůr, odvedl stranou, aby nikdo nic neslyšel, a půl hodiny jsem se musel učit nazpaměť všecko, co bude třeba říkat o tom, jak v roce 1940 lidé z NKVD postříleli polské důstojníky.
      Pamatuji si, že překladatel mi říkal asi tohle: ,Bydlím na samotě v obvodu "Kozích hor", nedaleko ozdravovny NKVD. Na jaře roku 1940 jsem viděl, jak přiváželi do lesa Poláky, a za nocí je stříleli*. A rozhodně bylo třeba doslovně říci, že je to dílo NKVD (lidového komisariátu vnitra) '.
      Když jsem se pak naučil, co mi říkal překladatel, odváděl mne do lesa k rozkopaným hrobům, a na jeho pokyn jsem musel všechno opakovat před přítomnými "delegacemi". To, co jsem vyprávěl, přísně kontroloval, a rozhovor řídil překladatel Gestapa.
      Když jsem jednou mluvil před jakousi "delegací", někdo se mne zeptal: ,Viděl jste osobně tyto Poláky před tím, než je bolševici postříleli?' Nebyl jsem na takovou otázku připraven, a odpověděl jsem, jak tomu opravdu bylo: že jsem vídal polské válečné zajatce před tím, než začala válka, když pracovali na cestách. Tenkrát mne překladatel hrubě odtáhl na stranu a poslal rychle domů.
Uvěřte mně, prosím vás, že jsem měl po celou dobu výčitky svědomí, protože jsem věděl, že ve skutečnosti polské důstojníky postříleli Němci  v  roce  1941, ale nevěděl  jsem, co si mám počít, protože jsem  byl  v   ustavičném  strachu, že budu znovu zatčen a mučen".
      Výpovědi P. G. Kiselevá o jeho předvolání na Gestapo, o pozdějším zatčení a zbíjení potvrzuje jeho žena Axina Kiselevá, narozená 1870, společně s ním bydlící, jeho syn Kiselev Vasilij, nar. r. 1911 a snacha Kiselevá Marie, nar. r, 1918, jakož i nájemník Kiselevův, traťmistr Sergejev Timofěj Ivanovic, nar. r. 1901.
      Zmrzačení, způsobená Kiselevovi na Gestapu (pohmoždění ramene a značná ztráta sluchu) jsou potvrzena protokolem o lékařském šetření.
     
      Němci, shánějíce "svědky", soustředili pak pozornost na zaměstnance železniční stanice Gnězdovo, vzdálené 2 a půl km od "Kozích Hor".
. Na tuto stanici přijížděli na jaře 1940 zajatí Poláci, a Němci si zřejmě chtěli opatřit potřebné výpovědi železničářů. Za tímto účelem na jaře 1943 povolali Němci na Gestapo S. V. Ivanova, bývalého přednostu stanice Gnězdovo, výpravčího stanice J. V. Savvatejeva a jiné. S. V. Ivanov, nar. r. 1881, vypověděl o okolnostech svého předvolání na Gestapo toto:
      ,, . . . Bylo to v březnu roku 1943. Vyslýchal mne německý důstojník v přítomnosti překladatele. Když se mne. důstojník prostřednictvím překladatele vyptal, kdo jsem a jakou hodnost jsem zaujímal na stanici Gnězdovo před tím, než obvod okupovali Němci, otázal se mne, zda je mi známo, že na jaře roku 1940 přibylo na stanici Gnězdovo několik vlaků s velkými skupinami zajatých polských důstojníků.
Řekl jsem, že o tom vím.
      Důstojník se mne pak otázal, zda je mi známo, že bolševici tehdy na jaře 1940, krátce po přibytí polských důstojníků, všechny v Katyňském lese postříleli.
      Odpověděl jsem, že o tom mi není známo nic, a že se tak stát nemohlo, protože jsem zajaté polské důstojníky, kteří přibyli na jaře do stanice Gnězdovo, vídal v letech 1940?41 na stavebních pracích na cestách až do doby, kdy Němci obsadili Smolensk.
      Důstojník mně na to řekl, když německý důstojník tvrdí, že Poláky postříleli bolševici, že to tak také bylo. ,Proto, ? pokračoval důstojník, ? nemáte se čeho bát, a s klidným svědomím můžete podepsat protokol, že zajaté polské důstojníky postříleli bolševici, a že jste byl toho očitým svědkem'.
      Odpověděl jsem mu, že jsem starý člověk, že je mně už 61 let, a že se nechci na stará kolena prohřešit. Mohu jenom dosvědčit, že zajatí Poláci skutečně přibyli do stanice Gnězdovo na jaře roku 1940.
      Německý důstojník mne pak začal přemlouvat, abych vypověděl tak, jak to žádá. Když tak učiním, že již nebudu dál hlídačem na zastávce, a budu jmenován přednostou stanice Gnězdovo, jímž jsem byl za sovětské vlády, a zajistí mne hmotně.
      Překladatel zdůraznil, že moje výpověď, jakožto bývalého železničního úředníka stanice Gnězdovo, odkud je nejblíže ke Katyňskému lesu, je pro německé velení velmi důležitá, a že nebudu litovat, když tak učiním.
      Pochopil jsem, že jsem se dostal do velmi těžké situace, a že bude se mnou zle, ale přesto jsem znovu odepřel dosvědčit německému důstojníkovi nepravdivé tvrzení.
Důstojník začal na mne křičet, vyhrožovat bitím i zastřelením.
Prý nechápu svůj vlastní prospěch. Já však pevně stál na svém.
      Překladatel pak napsal krátký, jednostránkový protokol v německé řeči, a řekl mi stručně obsah.
      V protokolu bylo zapsáno, jak mně řekl překladatel, jenom to, že polští zajatci přibyli "do stanice Gnězdovo. Když jsem požádal, aby moje výpověď byla zapsána nejen německy, ale i rusky, důstojník se rozzuřil, zbil mne gumovým obuškem a vyhnal z místnosti . . ."
Savvatěv I. V., nar. r. 1880, vypověděl:
      ,, . . . Na gestapu jsem vypověděl podle pravdy, že na jaře 1940 přibylo na stanici Gnězdovo několik vlaků zajatých Poláků, a že pak na autech odjeli dále. Kam, není mi známo. Dodal jsem také, že jsem tyto Poláky viděl později nejednou na silnici Moskva?Minsk, kde v nevelkých skupinách pracovali na úpravě cest.
      Důstojník mi řekl, že se mýlím. Prý jsem nemohl vídat Poláky na silnici, protože je bolševici postříleli, a chtěl ode mne, abych právě to dosvědčil. Řekl jsem, že tohle tvrdit nemohu.
Po  dlouhém  vyhrožování  a  přemlouvání se důstojník radil Q  něčem  německy   s  překladatelem.     Ten   pak   napsal   krátký protokol, řekl, že je zde zapsán obsah mé výpovědi, a abych prý se podepsal. Požádal jsem překladatele, zda si mohu sám přečíst protokol, ale ten mne přerušil nadávkami a nařídil mi, abych protokol okamžitě podepsal a šel po svých. Když jsem chvíli váhal, -   překladatel uchopil gumový obušek, visící na stěně, a rozpřáhl se na mne. Po té jsem předložený protokol podepsal. Překladatel pak řekl, abych šel domů a nikomu nic nežvanil, jinak mne zastřelí..." Hledání ,,svědků*' se neomezilo jen na uvedené lidi. Němci úporně vyhledávali bývalé zaměstnance lidového komisariátu vnitra a vynucovali od nich potřebné lživé výpovědi.
Když náhodou zatkli bývalého dělníka garáže správy lidového komisariátu vnitra pro smolenskou oblast J. L. Ignaťuka, vyhrůžkami a bitím od něho usilovně vymáhali výpověď, že pracoval v garáži ne jako dělník, nýbrž jako šofér, a že odvážel zajaté Poláky na popravu. J. L. Ignaťuk, nar. r. 1903, o této věci vypověděl:
      ,,Když jsem byl poprvé u výslechu u velitele policie Alferčika, obviňoval mne tento z agitace proti německým úřadům, a dotazoval se, co jsem dělal v NKVD? Odpověděl jsem, že jsem pracoval v garáži správy NKVD pro smolenskou oblast jako dělník. Alferčik při tomto výslechu chtěl ode mne vymoci výpověď, že jsem pracoval ve správě NKVD nikoliv jako dělník v garáži, nýbrž šofér.
      Když nedostal ode mne žádaných výpovědí, byl velmi rozzloben. Společně se svým pobočníkem, kterého jmenoval Žorž, zavázal mi hlavu a uspal ústa nějakým hadrem. Pak mne vysvlékli z kalhot, položili na stůl a bili gumovými obušky.
     
      Po té mne znovu předvolali k výslechu. Alferčik chtěl, abych učinil lživou výpověď, že r. 1940 orgány lidového komisariátu vnitra postřílely v Katyňském lese polské důstojníky, o čemž prý vím jako šofér, který polské důstojníky do Katyňského lesa odvážel, a že jsem byl přítomen jejich zastřelení. Alferčik sliboval, když prý učiním takovou výpověď, že budu propuštěn z vězení a dostanu místo u policie, kde budu mít dobré existenční podmínky, když ale tak vypovídat nebudu, že budu zastřelen ...
      Posledně mne na policii vyslýchal vyšetřující soudce Alexandrov. Také on ode mne žádal tytéž lživé výpovědi o postřílení polských důstojníků jako Alferčik ? já však i při výslechu u Alexandrova odepřel mluvit nepravdu.
      Po tomto výslechu jsem byl znovu zbit a pak dopraven na gestapo ...
       . . . Na gestapu stejně jako na policii, ode mne žádali lživou výpověď, že je mi známo, jak v r. 1940 postřílely sovětské orgány v Katyňském lese polské důstojníky, o čemž jsem prý jako šofér věděl".
      V knize, vydané německým ministerstvem zahraničních věcí, v níž byly uveřejněny doklady o "Katyňském případu", vyrobené Němci, jsou kromě výše jmenovaného P. G. Kiseleva uvedeni jakožto "svědci": Godezov (figuruje též pod jménem Godunov) nar. r. 1877, Silvěrstov Grigorij, nar. r. 1891, André jev Ivan, nar. r. 1917, Žigulev Michajl, nar. r. 1915, Krivozercev Ivan, nar. r. 1915, Zacharov Matvěj, nar. r. 1893.
      Šetřením bylo zjištěno: první dva (Godezov a Silvěrstov) zemřeli r. 1943 v době před osvobozením smolenské oblasti Rudou armádou; další tři (Andrejev, Žigulev a Krivozercev) odešli s Němci, nebo byli jimi násilně odvedeni. Poslední jmenovaný ? Zacharov Matvej, bývalý posunovač vagónů na smolenském nádraží, kterého udělali Němci starostou ve vesnici Novyje Batěky, byl vyhledán a vyslýchán zvláštní komisí.
      Zacharov vylíčil, jakým způsobem jej Němci donutili lživě vypovídat o "Katyňském případě", mluvit tak, jak potřebovali:
"Počátkem března 1943, ? vypovídal Zacharov, ? přišel ke mně do bytu zaměstnanec gnězdovského gestapa (jeho jméno neznám), a řekl, že mne předvolává důstojník.
      Když jsem přišel na gestapo, německý důstojník mně prostřednictvím tlumočníka prohlásil: ,Víme, že jste pracoval jako posunovač vagónů na stanici Smolensk ? Centralnaja. Máte vypovědět, že v r. 1940 projížděly Smolenském vagóny se zajatými Poláky do stanice Gnězdovo, a že tito Poláci pak byli v lese na "Kozích Horách" postříleni*.
      Na to jsem prohlásil, že v r. 1940 vagóny s Poláky skutečně Smolenskem projížděly směrem na západ, ale kam vlaky jely, že nevím ...
      Důstojník mně řekl, nechci-li učinit výpověď po dobrém, že mne k tomu donutí násilím. Po těchto slovech vzal gumový obušek a začal mne bít. Pak mne položili na lavici a důstojník s tlumočníkem mne zbili. Kolik ran jsem dostal, si nepamatuji, neboť jsem brzy ztratil vědomí.
      Když jsem přišel k sobě, důstojník na mně žádal, abych podepsal protokol výslechu. Já, zastrašen, donucen bitím a hrozbami, že budu zastřelen, jsem podepsal protokol. Po podepsání protokolu jsem byl z gestapa propuštěn . . .
      Za několik dní po mém předvolání na gestapo, asi tak v polovině března 1943, přišel ke mně do bytu tlumočník, a řekl, že mám jíti k německému generálovi a potvrdit svou výpověď.
      Když jsme přišli ke generálovi, ten se mne otázal, zda potvrzuji svou výpověď. Řekl jsem, že ano, neboť již cestou mne upozornil tlumočník, odmítnu-li potvrdit svou výpověď, pak poznám ještě něho horšího, než jsem zkusil poprvé na gestapu.
Ve strachu před novým mučením jsem odpověděl, že svou výpověď potvrzuji. Po té mi překladatel nařídil, abych zvedl pravou ruku, a řekl mi, že jsem složil přísahu, a že mohu jít domů". Je zjištěno, že Němci se pokoušeli dostat potřebné výpovědi pomocí přemlouvání, výhrůžek a mučení i od jiných lidí, zejména od bývalého náměstka ředitele smolenské věznice N. S. Kaverzneva, od bývalého zřízence téže věznice V. G. Kovaleva a od jiných lidí.
      Jelikož vyhledávání potřebného počtu svědků se nedařilo, vylepili Němci ve Smolensku a v okolních vesnicích vyhlášku, jejíž originál je mezi dokumenty zvláštní komise.

• < Předchozí
• Další >