Lekce z historie - co způsobilo pakt o neútočení

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 5. 2010

Twitter

Mnohaletá politika usmiřování států s formálním demokratickým systémem se stala pomalu již tradiční po nástupu Hitlera k moci. Nebylo těžké přijít na myšlenku, že se tak děje proto, aby Německo, případně další spojenci s vysokým stupněm nacionálního myšlení (Itálie, Japonsko, Polsko) se nechali usměrnit proti Sovětskému státu, což byl stát nekapitalistický, občas i protikapitalistický, což nesmírně vadilo podnikatelským kruhům po celém světě. Cítili to i mnozí sovětští politologové, ale čelit tomu vojenskými prostředky nebylo možno. Sovětský systém byl stále ještě slabý a střetnutí by nemusel přežít. Východisko bylo nalezeno ve sféře hospodářské. Ekonomickou sílu nově tvořené společnosti mohl Kreml posílit hospodářskou politikou. Pokud například z Ruska Německo získá naftu, obilí, nerostné suroviny, a to všechno potřebovalo, nemusí sahat k válce, která by měla stejný cíl.

A pokud to dostane mírovou formou, nebude mít touhy válčit a za výměnu hodnot si Moskva bude přát získání znalostí a technologií kapitalistického světa. Hospodářská krize navíc naučila kapitalisty vážit si každé i rudé objednávky, aby se dostali ze situace, se kterou si nevědí rady. Jeden drobný příklad: V době, kdy i v Moskvě se předpokládal vojenský odpor Československa proti Německu, objednala si sovětská strana děla ze Škodovky. Stála o ně. Hitler po okupaci Čech a Moravy objednávku zablokoval, časem ale zjistil, že prodej by byl po stránce hospodářské pro něho výhodný (budou prostředky například na naftu) a objednávka mohla být vyřízena. Němečtí vojáci se divili, že na východní frontě na ně střílí děla ze Škodovky. Obdobně zuřili sovětští vojáci, když je likvidovaly zbraně vyrobené v brněnské Zbrojovce. Inu, kapitalismus! Zatím hospodské styky brzdily výbojné plány na válku. Nebyla to tak zcela nová politika, již Smlouva německo-sovětská o neutralitě z 24. dubna 1926 předjímala ekonomickou spolupráci. To však bylo Německo ještě výmarské.

A ještě jedna pozoruhodná poznámka, kdyby se v Moskvě podařilo vytvořit protinacistickou koalici (SSSR, Francie, Anglie a Polsko) nemusela by vypuknout válka. Hitler prohlásil, že by mu nic jiného nezbývalo než v září 1939 v Norimberku uspořádat stranický sjezd pod heslem světového míru. Sjezd se nekonal, 1. září 1939 napadl Hitler Polsko, které odmítlo sovětskou pomoc, neboť si chtělo udržet územní lup z roku 1919 na západní Ukrajině a v Bělorusku.

Uzavřít společnou alianci proti nacistickému agresivnímu Německu se v Moskvě nezdařilo. Tím vyrostlo nebezpečí, že SSSR bude muset sám čelit případnému útoku. Nelze se tedy divit, že Moskva měla zájem na úmluvě o neútočení, dokonce z několika důvodů. S odstupem let je vhodné zjistit hodnocení Paktu Hitler-Stalin , jak z propagandistických důvodů uvádějí publicisté pravicové orientace. V kolektivním díle německých historiků Helmuta Müllera a kol. z roku 1990 se tvrdí, že i Hitler potřeboval v tu dobu mír a věřil, že Francie a Anglie se neodváží začít kvůli Polsku válku. V tajném dodatkovém protokolu byly oboustranně vymezeny zájmové sféry, Německo vyhlásilo svůj nezájem o Finsko, Estonsko a Lotyšsko, vzneslo však nárok na Litvu . Dodám, že záhy se Berlín zřekl i svého vlivu v Litvě, byť to byl nezájem jen předstíraný. Stejně tak nezájem o Finsko nebyl Berlínem respektován. Již na podzim 1940 se ve Finsku vylodily německé jednotky. Zajišťovaly severní křídlo plánovaného útoku na SSSR a 26. června 1941 se Finsko připojilo k útoku proti SSSR. A. Hitler považoval dohodu o neútočení za taktický krok, který nebude respektovat, což se plně potvrdilo v roce 1941. Mnohem kvalifikovaněji hodnotil v roce 2002 německý historik Friedemann Bedüftig, když postřehl a napsal, že Stalin se (touto smlouvou) vymanil z izolace, jež trvala od uzavření mnichovské dohody, odstranila nebezpečí nějaké formy aliance demokracií (Anglie a Francie) s diktaturami (Německem a Itálií), jež by byla zaměřena proti němu (Stalinovi) . Viz Třetí říše a druhá světová válka, str. 170 českého překladu z roku 2004.

Při hodnocení Paktu o neútočení vzniká otázka, zda v samotném Německu nevznikly pochybnosti. Vznikly, a to z pera nacistického ideologa A. Rossenberga, který si 25. srpna zaznamenal do svého deníku: Mám pocit, že tento moskevský pakt se nacionálnímu socialismu někdy vymstí. Měl pravdu, to se také stalo, ale na veřejnost s tímto názorem nemohl. V politologických kruzích se dodnes probírá zjištění, že J. V. Stalin nemusel vyklízet žádnou zem, sféru svého vlivu, naopak ji rozšířil. Kdo dával, byl A. Hitler. V odborných vojenských kruzích se připomíná jedna z příčin německé prohry, že po Paktu již nebylo možno, a také k tomu nedošlo, vystavit SSSR společnému útoku ze strany Japonska na východě a Německa na západě. Když Hitler nevyužil japonských provokací na sovětsko-čínských hranicích a japonské připravenosti jít do války v období 1938-1939, promeškal dobu strategického souladu a dostal novou lekci. Japonsko se rozhodlo jít vlastní cestou, vybralo si útok na USA a nacistům již nepomohlo, i když o to prosili v době bojů o Stalingrad. Z vojenského hlediska nacistická armáda v roce 1941 měla východisko k útoku posunuto zpět na západ o 300, místy i 350 km. Tato vzdálenost hitlerovcům chyběla před Moskvou. A ještě jeden strategický aspekt přichází v úvahu. Když se Hitler rozhodl k útoku na sovětský stát, potřeboval si zajistit severní křídlo - to zajistilo Finsko. Jižní křídlo, balkánské, již tak jištěné nebylo. Německo se dostalo do válečného konfliktu s Jugoslávií a s Řeckem a přišlo o dva měsíce příprav. Opět chyběly v zimním období války na Východě. K tomu ještě nacisté zjistili, že na státním převratu v Jugoslávii, která již přistoupila na spojenectví s Hitlerem, měl vliv Sovětský svaz a také Anglie. Hitler sovětskou angažovanost na Balkáně označil za jeden z důvodů, proč rozpoutal válku proti SSSR.

Vážné výhrady vznikly i v Německu. Fridrich Werner von Schulenburg, v letech 1934-1941 německý velvyslanec v Moskvě, měl pochybnosti o Hitlerově mírové politice a byl ochoten nabídnout své služby německé vládě, kdyby Hitler byl vojenským pučem odstraněn a bylo by nutno vyjednat separátní mír se Stalinem. Jeho protihitlerovské názory byly zaznamenány, i jeho kritika Paktu o neútočení. Byl zatčen a 11. listopadu 1944 popraven. V širší souvislosti se zapomíná na Žlutou knihu francouzské vlády, kde je zakotvena myšlenka, že německo-britské jednání o hospodářské dohodě v červenci 1939 lze považovat za důkaz, že Londýn se snažil Hitlera povzbudit k válce proti Sovětskému svazu.

Počet nepříliš kvalitních 12 divizí Litvy, Lotyšska a Estonska reálně nebyl schopen ohrozit sovětskou velmoc, ale situace se okamžitě změnila, když sovětská zpravodajská služba zjistila, že německá špionáž hledá cesty, jak z uvedených států učinit německé nástupiště k útoku na SSSR. Dalším nástupištěm mělo být Finsko. V utajené podobě se angažovala i německá diplomacie. Obě nacistické složky využívají událostí z let 1917-1919, dokonce i v oblasti kádrového obsazení pro pronacistickou aktivitu. Německá císařská armáda se koncem první světové války udržela ještě několik měsíců v Estonsku a stačila porazit Estonskou pracovní komunu, která si přála vytvořit levicově vedený stát s přátelským spojením se sovětskou mocí v Rusku. Estonská levice byla potlačena dokonce za účasti anglického námořnictva, ale přesto 2. února 1920 Moskva uznala estonskou suverenitu. Levice byla vystavena perzekuci, ale v ilegalitě přežila, postavila se proti fašizaci Estonska a v roce 1940 se stala sociálně-politickým nositelem znovupřipojení k SSSR. Německá základna již v Estonsku nevznikla, v červnu 1940 vstoupila Rudá armáda do Estonska. Nacistický plán na základnu nevyšel. Také v Litvě byla potlačena levicová orientace, masové represe dolehly na komunisty, sociální demokraty a lidové socialisty. 16. prosince 1926 estonští důstojníci rozehnali parlament a došlo k fašizaci státu. Také pronásledovaná Litevská levice se stala oporou pro vstup Litvy do SSSR, stalo se tak 3. 8. 1940.

Lotyšsko mělo neméně dramatický vývoj. V lednu 1919 byla vyhlášena Sovětská republika. Provedla konfiskaci baronů , německých velkostatkářů, zavedla osmihodinovou pracovní dobu, oddělila církev od státu, vyvlastnila velký průmysl a obchod, surovinové zdroje, ale to vše vyvolalo nesouhlas buržoazních kruhů ve Švédsku, Norsku, Německu a ve Velké Británii. Demokratické zásady, že o vnitřní politice rozhoduje lid vlastní země, najednou neplatily a intervenčního tažení se účastnily britské lodě a 80 tisíc vojáků zbytkové německé armády, která stále ještě byla umístěna v Lotyšsku, již z let první světové války. Teprve 11. srpna mohla být uzavřena mírová smlouva, ukončila boje a deklarovala uznání lotyšské suverenity sovětským státem. 15. května 1934 provedla armáda státní převrat, politické strany byly rozpuštěny a další pobaltská republika získala fašistickou strukturu, podporovanou Hitlerem. A opět perzekuci vystavená levice reformního i revolučního typu má zájem na připojení Lotyšska k SSSR. Využije se i Pakt o neútočení mezi Německem a SSSR. 5. srpna 1940 se Lotyšsko stalo svazovou republikou SSSR. Hitlerovské Německo pomáhalo pravicově orientovaným emigrantům z Pobaltí, Berlín jim sliboval obnovení samostatnosti, ale když nacistická armáda v roce 1941 okupovala pobaltské státy, Hitler jim žádnou suverenitu nepřidělil. Spravoval je formou komisariátů a Estonci, Lotyši a Litevci mohli sloužit v kolaborantských policejních jednotkách a v útvarech SS.

A. Hitler byl přesvědčen, že Pakt o neútočení ho vybavil takovou autoritou a silou, že Anglie a Francie nebudou mít odvahu splnit své záruky ochrany Polska z října 1938. Září a říjen 1938 byly názornou politickou školou i pro Čechy. Kdyby Londýn a Paříž takové záruky (když předtím pohrdly kolektivní bezpečností) daly Československu, osmělil by se prezident Beneš k boji. Nyní demokratická Francie a Velká Británie se zaručovaly za sanační režim Polska. Udělaly to zase v modifikaci taktiky usmiřování. Válku Německu vypověděly, ale nepomohly. Pomohly by Československu, či by to byla lidská tragédie národa? Žádná francouzská a britská divize nepřekročila hranice Říše. Byla to pomoc bez pomoci.

Hitler věděl, že Moskva dala jasně najevo, že v případě ohrožení západního Běloruska a západní Ukrajiny bude mít zájem na jejich osvobození z polské okupace, trvající od roku 1920. A Hitler si v té době přál, doporučoval a nakonec i nedočkavě žádal, aby Rudá armáda vstoupila do Polska krátce po jeho vyhlášení války 1. září 1939. Byl přesvědčen, že britské a francouzské záruky platí v obecnější podobě a Paříž i Londýn vypovědí válku Sovětskému svazu. Nepomohlo ani několik urgencí, sovětská vojska vstoupila do akcí až 17. září 1939, kdy polská vláda v rozkladu prchla k rumunským hranicím a německá armáda se blížila k území s ukrajinským, běloruským, ruským a židovským obyvatelstvem. Pro Moskvu by bylo morálně obtížné a neúnosné, aby dovolila vystřídání polské nadvlády za nadvládu německou, dokonce fašistickou. Několik milionů lidí bylo ochráněno před okamžitou perzekucí ze strany hitlerovců, lidé nebyli odesláni do koncentračních táborů, proces germanizace tuto oblast okamžitě nezasáhl a německé vojenské nebezpečí bylo odsunuto o 300 km od původních sovětských hranic v roce 1938 platných. Také Evropa prošla politickým školením. Najednou se ukázalo, že cílem Hitlera není jen porážka sovětské moci, ale již v dalším roce, 1940, přepadne Dánsko, Norsko, Belgii, Nizozemsko a Francii a prokáže, že jeho cílem je světovláda. Od roku 1941 je objektivní situací tlačena i kapitalistická část s formální demokracií k tomu, bojovat v koalici se SSSR. Jinak nelze nacisty porazit. Nejednou tuto koalici Moskva Evropě nabízela. Za války se britský premiér v Moskvě zeptal J. V. Stalina, proč uzavřel v roce 1939 Pakt o neútočení s Německem. Odpověď byla jasná a stručná: Neměli jste zájem s námi bojovat proti fašismu; byla i slušná a neurážlivá. Stalin nevypočítával, kdy Západ propásl možnosti zákroku - Španělsko, Porýní, zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu, připojení Rakouska, zábor českého pohraničí, likvidace ČSR v březnu 1939, nezájem o akce italských fašistů v bojích v Etiopii a při útoku Itálie na Albánii, kdy Moskva protestovala a bez ohlasu prošel útok Itálie na Řecko a stejně tak bez protestů i rasová perzekuce v samotném Německu. Britský premiér mlčel, tehdy Západ raději dělal politiku usmiřování.

Jiří FRAJDL, Naše Pravda 2009

• < Předchozí
• Další >