Americké vojensko-operační cíle koncem 2. světové války v Evropě

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 9. 2010

Twitter

Podrobné studium amerických strategických záměrů jasně ukazuje, že Spojené státy měly zájem v plném rozsahu obsadit a ovládnout okupační pásmo, určené jim po vzájemných dohodách v protifašistické koalici. Jednalo se o jižní Německo, přesněji o Bavorsko a část západního Rakouska. V zájmu společného protifašistického boje bylo žádoucí nedovolit včasnou operací soustředění německých vojsk v hornaté alpské oblasti.

O tom, že Hitler myslel obranu v Bavorsku vážně, se přesvědčovali američtí letci, kteří hlásili pohyb německých kolon směrem na jih. Později se zjistilo, že to byla nákladní auta centrálních úřadů z Berlína a britská i americká zpravodajská služba oznamovala, že Hitler nařídil do Bavorska přesunout prominentní politické vězně a nejvyšší angloamerické zajaté důstojníky, aby je bylo možno využít k případnému vyjednávání se Západem. Američané navíc pojali podezření, že v oblasti Alp je centrum utajeného vedení pro výzkum atomové zbraně, případně i jiných ?zázračných? zbraní. Ke splnění uvedených cílů bylo nutno soustředit adekvátní vojenské síly. Britské velení v té době neprojevilo vůbec žádný zájem převzít ve středním a severním Německu větší frontový úsek a tím uvolnit americké divize pro jižní směr s velkou strategickou důležitostí. Britové velmi pečlivě střežili své okupační pásmo i proti případným americkým zájmům a pochopitelně o to více vůči SSSR, který však nejevil zájem překračovat okupační pásma a také tak neučinil. Naopak, to Churchill prosazoval překročení čar dotyku směrem na východ, ale činil tak opatrně, nepoužil k tomu své divize, pouze naváděl Američany, aby tak učinili.

Ve středním Německu 1. americká armáda dosáhla 25. dubna 1945 u Torgau dotyku se sovětskou armádou. Německo bylo rozděleno na severní a jižní část. Eisenhower zastavil svůj postup na Labi, nutno zdůraznit, že to bylo jeho rozhodnutí, nebyl to žádný sovětský diktát. Jen Churchill nebyl s tímto rozhodnutím spokojen. Tak, jak to vyžadovaly předběžné spojenecké dohody, sdělil Eisenhower sovětskému velení, že zastavuje postup středním Německem a zaměří hlavní úder jižním směrem, k Dunaji, do Bavorska a Horního Rakouska. O postupu na Prahu se tu vůbec nemluvilo. Z okolí Erfurtu se prudce stočila 3. americká armáda jižním směrem na Řezno, Pasov a Linec. 7. armáda zamířila na Mnichov a Berchtesgaden. 1. francouzská armáda směřovala na Ulm. Na příslušné západoevropské válečné mapě se může každý čtenář přesvědčit, že 3. americká armáda k Dunaji postupovala podél hranic s Československem z roku 1937. Český les a Šumava definovaly jejich levé, severní křídlo operačního prostoru. A bylo to opět americké velení, ne Sovětský svaz, které již 17. dubna 1945 vydalo rozkaz, aby generál Patton nepronikal hlouběji do českého vnitrozemí.

Američané na českých hranicích

Z vojenského hlediska je zcela pochopitelné a logické, že si americké vojsko krylo své severní křídlo. 24. dubna 1945 sovětské velení oznámilo svůj strategický záměr obsadit Berlín a osvobodit Prahu. Generál Eisenhower to předvídal, nechtěl žádné komplikace mezi spojenci, proto již 17. dubna žádal, aby Patton příliš nepřekračoval hranice Čech, jen z taktických důvodů, aby si zajistil předmostí, ve kterém by včas a snadno zjistil případný německý protiútok, především jeho směr a sílu. Američané by museli okamžitě přeskupit své divize, zpomalit postup k Dunaji, případně ho vůbec zrušit. A to nebyl jejich zájem. 29. dubna 1945 americké divize 7. armády dosahují Mnichova a 2. května je město obsazeno. Za této situace nemělo ani americké velení zájem odrážet případný německý útok do svého zázemí.

Americké možnosti a realita

Průzkum 358. amerického pěšího pluku z 90. divize překročil 18. dubna 1945 české hranice u Aše. Do města však vstoupil teprve 20. dubna 1945. Zarážející však byla další skutečnost. Nedaleký Cheb, vzdálený 20 kilometrů, Američané dobyli až 26. dubna. Takovým tempem by nikdy včas nepřinesli Praze svobodu. Nicméně se Američanům vstupem na hranice Čech otevřelo několik možností.

Nejlepším řešením by byla kapitulace německých jednotek a americké divize by měly volný průchod, ale právě v této době A. Hitler nařizoval zastřelit každého, kdo by se pokusil o vyjednávání o zastavení bojů. Polní maršál Schörner mu byl zárukou, že jeho skupina armád Střed kapitulovat nebude, proto ho také do vysoké funkce jmenoval. Ve své závěti ho dokonce ustanovil vrchním velitelem pozemních sil. Souhlasil a podporoval jeho úmysl odvést skupinu armád Střed do Bavorska a zde protahovat boje až do konfliktu mezi Západem a Východem. I jemu šlo o záchranu svou, své armády, Německa i kapitalismu. To jasně prokazují jeho poválečné vzpomínky.

To ovšem byla nejméně žádoucí varianta vývoje. Maršál Schörner totiž disponoval silou 86 divizí, z toho bezprostředně v česko-moravském prostoru to bylo 62 divizí, k tomu ještě různé pomocné prapory a také jednotky Volksturmu v německých okresech našeho pohraničí. A jaké síly byly na straně americké?

Důležité průsmyky na Šumavě zajistily 90. a 5. divize americké armády a záhy byly doplněny o 4. obrněnou divizi. V plánech maršála Schörnera tento úsek však dostala přidělený pro svůj ústup 2. tanková divize SS a tím se dostávala na komunikace, po nichž postupovala 90. americká divize. Je to konkrétní důkaz o úmyslu maršála Schörnera probojovat se do Německa. Američanům zajisté nic nebránilo, aby co nejdříve postoupili na předem dohodnuté čáry dotyku se sovětskou armádou. Pomohli by tím k rychlejšímu ukončení okupace českých zemí, podlomili by významně německou morálku a již tím, že by se dostali do přímého zázemí německých divizí, bojujících dosud na sovětské frontě, napomohli by i zhroucení nacistické moci ve středoevropském prostoru. Ve skutečnosti těžili z toho, že sovětská vojska vážou německé divize na své frontě. V případě, že by se Němcům zdařilo odpoutat se a obrátit svůj postup směrem na Šumavu, potom by proti jejich 62 divizím stálo jen 6 divizí americké armády. Válku by nacisté nevyhráli, ale který americký generál, třeba i slavný Patton, by chtěl několik dní na konci vyhrané války ustupovat? Američané by museli přeskupit své divize, zastavit postup na Linec a do Rakouska. A nakonec by možná žádali o sovětskou pomoc. Proto postupovali pomalu, obezřetně, jen formou průzkumu bojem, aby hlubokým vpádem do středních Čech nevyvolali aktivitu maršála Schörnera, který měl stejně v úmyslu tímto směrem postupovat. 3. americká armáda neměla jen uvedených 6 divizí na českých hranicích, ale další jejich jednotky byly již plně zaměstnány úkoly podél Dunaje. Sovětská vláda nikdy nezakazovala americké armádě, aby postoupila na dohodnuté čáry dotyku. To jen zcela neinformovaný tisk přichází s výmyslem o zákazu. Pochopitelně, že by to vyžadovalo lidské oběti, taková je již realita války. Pro tuto situaci je typická následující událost. Revoluční národní výbor v Plzni si uvědomil, že protifašistické povstání by bylo pohřbeno, kdyby se milionová armáda maršála Schörnera dala do pohybu k západním hranicím. Již 5. května 1945 byl Jaroslav Stoklasa pověřen, aby ve spojení s americkým velením požádal o pomoc pro Plzeň. Za pomoci antifašistického Němce Heidricha Luebkeho se podařilo kontakt získat a po vzájemné dohodě s americkým generálmajorem E. Harmonem bylo přijato rozhodnutí o vstupu 16. americké divize v ranních hodinách 6. května 1945. Americký velitel žádal, aby se tak stalo za předpokladu co nejmenších ztrát amerických vojáků. Bylo tedy na národních výborech, aby vstoupily v jednání s některými německými veliteli, aby v případě amerického postupu dále nebojovali.

Pomalý postup amerických jednotek se rapidně zrychlil, když začala pražská operace sovětských vojsk, která plně zaměstnala německé divize. Postup Američanů také zrychlilo přijetí německé kapitulace na západní frontě v Remeši 7. května 1945. Panický ústup německých jednotek nastal v okamžiku, kdy jim hrozilo bezprostřední obklíčení sovětskými divizemi, což pochopitelně prospělo Američanům. Ti proto měli bezprostřední zájem na spolupráci, jinak by tíhu boje nesli sami. Navíc stále ještě existovala válka s Japonskem a Spojené státy neměly zájem vyprovokovat studenoválečnické akce proti SSSR - budou ho ještě potřebovat v červenci a srpnu 1945.

Spory či součinnost? Neposkytnutá pomoc

Skupina politiků soustředěných v roce 1965 ve Washingtonu kolem Otakara Machotky vydala publikaci Pražské povstání 1945. Sám rovněž napsal svůj příspěvek a v něm zaujal postoj ke slíbeným zbraním z Anglie. Píše: ?Nedošly před revolucí a nedošly ani později za revoluce, přestože slib dodati zbraně byl opakován.? Anglická vláda určila, aby zbraně byly odeslány Itálii ze skladiště zbraní v Bari. Bylo naloženo šest letadel, ale přišel od téže vlády rozkaz zbraně neodeslat a O. Machotka hned pohotově vysvětlil, že to zakázal Stalin. Ten však ani nevěděl, že v Bari jsou nějaká letadla připravena ke startu, proto to nemohl ani zakazovat. Také nikdy nebyl podán důkaz, že by anglické velení oznámilo v rámci spojenecké spolupráce, že jeho šest letadel proletí operačním pásmem sovětské armády. Teprve po takové informaci by se mohlo sovětské velení vyjádřit. K ničemu takovému nedošlo.

Tak jak byla rozhodující místa britské vlády svými zpravodajci informována o tajném jednání R. Bienerta s K. H. Frankem, byla také obeznámena s politickým vývojem v odbojovém hnutí. Bylo hlášeno, že zejména u partyzánských oddílů a u dělnictva převládá orientace směrem doleva a u české pracující veřejnosti není zájem o kapitalismus, vyjádřený slovy, že ?nechceme poměry předválečné republiky s nezaměstnaností a se střelbou do lidu?. Londýn o žádný přelet nežádal. Pravdivé vysvětlení poskytl sám O. Machotka: ?Jestliže zbraní, které měly být shozeny anglickými letadly, mělo být použito k obsazení továren dělníky nebo přímo k sociální revoluci, bylo by to zneužití cíle, pro nějž byly určeny.? Pro jistotu nebyly dodány vůbec. Také skupina amerických zpravodajských důstojníků, vydávajících se za novináře časopisu Stars and Stripes, po svém příjezdu do povstalecké Prahy zjišťovala, kdo povstání vede, jaký je program, zda se jedná o předání moci či o revoluci. Jen příslušníci české buržoazie si mohli povzdechnout, že v roce 1938 se Londýn neodvážil angažovat za Československo proti Německu a v roce 1945 se aktivně nezasadil o pouhé sdělení, že jejich letka má zájem operovat v sovětském operačním pásmu. Angličané mohli jen tvrdit, že jim to někdo zakázal a ironicky se těšit, že sovětské jednotky nebudou včas v Praze. Američané byli v této věci střízlivější, měli stále na paměti, že požádali Sovětský svaz o pomoc proti Japonsku a nutno objektivně dodat, že ani J. V. Stalin neměl zájem vyvolávat nějaké třenice. Očekával, že ho USA podpoří v otázce reparací vůči Německu. USA nebyly zdaleka tak zplundrované a poničené, neboť tam válka nikdy nedosáhla a také si řekly o slušný podíl na odškodnění. Navíc bylo válkou postiženému SSSR naznačeno, že by mohl dostat půjčku na obnovu země. Proč by si Stalin tuto vyhlídku kazil?

Promíšení vojsk bylo pohrůžkou?

Americký generál O. N. Bradley navštívil osobně 5. května 1945 velitele 1. Ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva. Stalo se tak 38 kilometrů severně od Torgau. Společně prohlédli operační mapu a sovětský velitel s veškerou slušností upozornil na rozmístění svých vojsk a na plány pro pražskou operaci. Současně požádal, aby americká armáda nepostupovala směrem na Prahu, že by nutně došlo k promíchání jednotek. Také sdělil, že sovětská armáda přidělený úkol splní. Dnes mnozí ?také historici? tvrdí, že to byla výhrůžka. Americký generál na oplátku sdělil, že kdyby se akce nedařila, je ochoten pomoci, ale uznal, že promíchání vojsk je nežádoucí a slíbil, že americké jednotky zůstanou na domluvené čáře dotyku. Pro čtenáře, který by nebyl obeznámen se zásadami operačního umění sovětské i americké armády, je vhodné upozornění, že všechny čelné útoky na větší města (přímo za chodu) vyvolají velké ztráty na lidských životech. Praha byla osvobozována nejen z východu, od Kolína, ale také z jihovýchodu, severu a severozápadu. Pokud by americká armáda osvobozovala Prahu a nebylo by to v podmínkách všeobecné kapitulace, musela by se rovněž snažit o obkličovací manévr a buď jedna či druhá armáda by se třeba i nechtěně octla v boku jiné spojenecké armády. Při bleskových úderech je nutná volnost cest a již z tohoto důvodu by si spojenecké divize vzájemně překážely. A navíc silnice na západ, k Plzni, byly záhy přecpány ustupujícími německými civilisty a německým vojskem. Ani jedna spojenecká armáda by nemusela dorazit do Prahy včas. A potom je tu ještě jedna otázka. Americké velení mělo proti skupině armád Střed jen 6 divizí, stačilo by to na 82 divizí maršála Schörnera? Nelze zapomínat, že vedle jednotek v Čechách a na Moravě měl Schörner k dispozici také jednotky na hranicích se Saskem, v Kladsku, v Horním Slezsku a na přilehlém území Rakouska při českých hranicích a mohl se velmi snadno operačně dohodnout se skupinou armád Jih v Rakousku. Když o něco více než 100 tisíc německých vojáků v květnových dnech dorazilo k americké linii, najednou americké vedení zastavilo jejich přechod a na komunikace postavilo tanky.

Rozhodnutí bylo jednoduché a prosté. Američtí zásobovací důstojníci hlásili, že nemají dostatek potravin pro téměř milionovou armádu maršála Schörnera a pro civilní obyvatelstvo západních Čech, včetně příhraničních Němců. Ochotně nechali zásobování německých zajatců na bedrech českého zázemí, nyní již se sovětskou vojenskou správou, která předávala moc do rukou národních výborů a i na nich ležela tíha zásobování Němců. Američané jen pokrčili rameny, je to přece v operačním pásmu sovětské armády. Proviantní problém nelze podceňovat. W. Churchill v tu dobu dokonce požadoval, aby ze sovětské okupační zóny bylo zemědělskými produkty zásobováno Porýní a záhy kritizoval vybíjení dobytka ve východním Německu. 1. května se skupina armád Jih přejmenovala na skupinu Rakousko-Austria, ale bojovnost ještě udržovala na adekvátní úrovni. Skupina armád Střed a Rakousko v květnu 1945 měly více než 80 divizí, z toho 16 tankových a motorizovaných a 35 samostatných pluků a 120 praporů. I ty bylo třeba živit.

Podle Philippe Massona a jeho Historie německé armády 1939-1945 se snažilo v posledních týdnech k Schörnerově armádě protlačit 430 tisíc mužů z Maďarska a 180 tisíc ze severní a západní Jugoslávie. Ze strategického hlediska bylo možno očekávat, že tato vlna utíkajících německých vojáků se přivalí do americké zóny v Horním Rakousku i v Bavorsku a Američané nakonec byli rádi, že skupinu armád Střed váže a posléze i zajala sovětská armáda. O významu zásobování německých zajatců svědčí incident, ke kterému došlo u britské armády, kde v jednom táboře se vzbouřili němečtí vojáci, když nedostali včas najíst. Anglické stráže je postřílely.

halo noviny

• < Předchozí
• Další >