Proto ty ostudné omluvy Schwarzenberga za odsun Němců!

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 6. 2015

Twitter

Znovu publikujeme rozhovor Parlamentních listů s historičkou Hanou Kračmarovou o současném pokřivování dějin a relativizaci podílu Rudé armády a československého odboje na porážce nacismu. (Poznámka KSM)

Za zcela nepřístojné považuje historička specializující se na období druhé světové války Hana Kráčmarová tvrzení, že Rudá armáda Československo v roce 1945 neosvobodila, ale dobyla. To se jen Tomáš Klvaňa a spol. snaživě usilují rozvíjet prohlášení předsedy ukrajinské vlády neonacisty Jaceňuka o sovětském vpádu na Ukrajinu a do Německa roce 1945. Zamýšlí se rovněž nad ustavením Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Mohlo Československo a jeho představitelé postupovat v období Mnichovské dohody jinak, nebo nebylo zbytí se jí podvolit a prezident Edvard Beneš je kritiky označován neprávem za viníka zabrání pohraničí a posléze okupace celého území?

Mnichovská konference 29. a 30. září 1938 představovala značně podivné spojenectví fašistických států Německa a Itálie s tzv. demokratickými mocnostmi Francií a Velkou Británii. Rozhodla o dalším osudu Československa, aniž by ho přizvala k jednání. Tak se zhroutila zahraničně politická orientace republiky s jejími nejbližšími spojenci, sladkou Francií a hrdým Albionem, obrazně tak nazvanými Františkem Halasem. V této situaci již možnosti obrany byly minimální. Fašizující reakce, která již dříve sama vyjednávala s Hitlerem, rozpoutala nenávistnou kampaň proti Edvardu Benešovi. Generál Rudolf Medek ho dokonce označil jako veřejného nepřítele Československa číslo jedna. Někteří současní pravicoví politici v tom pokračují.

Jak s odstupem více než sedmdesáti let nahlížet na chování Čechů v období Protektorátu a čím si vysvětlujete přibývající hlasy o tom, že jsme byli národem zbabělců?

Žádné nové důkazy o tom, že bychom snad byli za okupace národem zbabělců, historická věda nepřinesla. Je ale faktem, že v posledních letech zcela neoprávněně roste znevažování úlohy českého protinacistického odboje. Přispívají k tomu i takové urážlivé výroky, jaké předvedla například exministryně Helena Válková, že se Čechům za protektorátu zase tak moc nedělo. Současně se však vyskytuje i ospravedlňování skutečných kolaborantů a relativizují se hranice mezi odbojem a kolaborací. Tyto názory pocházejí z havlovských kruhů. Ty měly vždy přezíravý vztah k vlastnímu národu a jeho minulosti a zároveň i své dlouhodobé závazky k Německu. Při hodnocení českého odbojového hnutí a při jeho srovnávání s jinými zeměmi je třeba vycházet z konkrétně historických podmínek, ve kterých působilo. Zároveň je třeba znát i bezprostřední cíle okupantů v protektorátu a jejich plány na likvidaci českého národa germanizací, deportacemi i vyhubením. Ty začali už realizovat a stály 360 tisíc obětí. Válečná generace, naši rodiče i prarodiče si tedy jistě zaslouží spravedlivější hodnocení, než se teď začíná "moderně" objevovat.

Jaké politické síly se tedy v Československu podílely na domácím odboji a jaký byl jeho význam?

Do protinacistického odboje se zapojili především dělníci, rolníci, pokroková inteligence, ale i příslušníci demokratické buržoazie, bývalých občanských stran, středních vrstev i různých vlasteneckých organizací. Již od samého počátku okupace působily nekomunistické organizace Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor "Věrni zůstaneme", V boj a další. Komunistický odboj pod vedením I. ilegálního vedení za nimi rozhodně nezůstával pozadu. Spíše naopak. Na rozdíl od těchto organizací přes krutou perzekuci za heydrichiády komunisté neukončili ani tehdy svoji činnost. Na místa popravených nastupovali další, ke konci okupace převážně příslušníci mladé generace.

Co říkáte tomu, jaké informace o odboji získávají nyní žáci a studenti ve školách?

Jestli se snad předlistopadová historiografie příliš soustřeďovala na úlohu komunistů, a ne vždy doceňovala i ostatní protifašistické síly, podle současných výkladů se komunisté nezapojili do odboje vůbec, alespoň ne do roku 1941. Tak to stojí také ve většině dějepisných učebnic pro základní a střední školy. Je to v zásadním rozporu s fakty. Neplatí to vůbec ani pro komplikovanou situaci po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení. Aktivitu komunistů mimo jiné dokládá i zpráva Hlavního říšského bezpečnostního úřadu z 13. srpna 1941, která hovoří o značné účinnosti a důsledném dodržování pravidel konspirace komunistického odboje. Oznamovala rovněž, že v době od počátku roku 1940 do jara 1941 bylo v Čechách zatčeno na 1800 a na Moravě kolem 2500 komunistických funkcionářů.

Po válce měly některé politické strany, a to především národní socialisté, problémy s vysvětlováním pochybného chování svých činitelů za okupace. Citujme jejich předáka Prokopa Drtinu: "Někteří z našich představitelů strany skutečně v té kritické době po Mnichovu v roce 1938 zakolísali a také někteří z našich redaktorů za války selhali." A právě neohrožená protifašistická činnost KSČ přispěla i k jejímu volebnímu vítězství v roce 1946, jak to tehdy projevovali také její příznivci. Například malířka Toyen vyjádřila "obdiv nad odolností, kterou procházely stranické kádry v době nejhoršího teroru, a nad odhodlaností, s jakou dovedla jedna směna za druhou kráčet uvědoměle a s rozvahou na smrt". Vážíme si všech statečných protifašistických bojovníků. Oni sami často pracovali v odbojových skupinách bez ohledu na stranickou příslušnost. Český národ přispěl podle svých možností k porážce fašismu a za svůj odboj se rozhodně nemusí stydět.

Bylo Československo Rudou armádou osvobozeno, nebo spíše dobyto, jak v poslední době zaznívá od některých hodnotitelů tehdejších událostí?

Je to zcela nepřístojné tvrzení pana Klvani, který snaživě rozvíjí prohlášení předsedy ukrajinské vlády neonacisty Jaceňuka o sovětském vpádu na Ukrajinu a do Německa roce 1945. V zájmu dobyvačných plánů USA ho teď opakují další. Zkoušejí, kam až si mohou dovolit jít ve svém přehodnocování dějin. Představme si, jak by asi dopadli se svou teorií dobyvatelů u našich předchůdců, kteří po šestiletých okupačních útrapách v májových dnech roku 1945 nadšeně vítali své osvoboditele.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že už jsme se za osvobození "naděkovali rudoarmějcům dost". Je tedy načase s připomínáním přestat a podobné kroky, jakou je cesta prezidenta Miloše Zemana do Moskvy k uctění památky obětí druhé světové války, si už příště odpustit?

Domnívám se, že vůbec nejsme dostatečně vděčni rudoarmějcům za naše osvobození. Zvláště v posledních letech. Jak by to asi dopadlo s naším národem, kdyby nacistickému Německu nebylo zabráněno uskutečnit své vyhlazovací plány? Rudá armáda osvobodila 92 procent československého území, padlo zde 144 tisíc sovětských vojáků, více než tisíckrát tolik co amerických. Je snad výrazem "přílišného děkování" rudoarmějcům, že se každoroční hlavní oslavy osvobození odehrávají v Plzni? Projevem omezenosti, nevděku i arogance jsou také snahy odstraňovat památníky našim osvoboditelům. Nově se o to nyní pokoušejí pravicoví zastupitelé v Praze 6, kteří chtějí odstranit pomník I. S. Koněva na Třídě jugoslávských partyzánů. Takovou nehoráznost nemohou slušní lidé v žádném případě připustit. A k cestě prezidenta Zemana do Moskvy na oslavy 70. výročí vítězství nad fašismem lze snad jen dodat, že nevyjádřit úctu našim zachráncům, posledním ještě žijícím veteránům je v rozporu i s lidskou morálkou.

Po skončení druhé světové války došlo z rozhodnutí tří antifašistických velmocí Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států na Postupimské konferenci k odsunu Němců z Československa. Je namístě přijmout pro tuto událost německý termín "vyhnání", jak to po roce 1989 učinili Václav Havel, Karel Schwarzenberg a další politici, novináři i historici, a omlouvat se za to?

Při posuzování poválečného odsunu Němců je třeba vycházet z jejich chování už koncem třicátých let. Připomenout jejich teror vůči českému obyvatelstvu v pohraničí i více než 100 tisíc ožebračených českých uprchlíků, vyhnaných po Mnichovu ze svých domovů. Hitler neměl nikde v době trvání třetí říše tolik fanatických stoupenců jako v Sudetech, kde se pro něho koncem roku 1938 vyslovilo téměř 99 procent voličů. Za protektorátu prosazovali vůči Čechům ta nejkrutější opatření. Rodiny pánů Havla, Schwarzenberga a spol. nesdílely s národem nacistickou perzekuci. Spíše naopak. Vzhledem k jejich národnímu odcizení není pak divu, že ve službách Německa začali zavádět v rozporu s mezinárodní terminologií pojem "vyhnání" a pronášeli ostudné a ponížené omluvy za odsun Němců. Postupimská konference vítězných velmocí v létě 1945 rozhodla o odsunu Němců zcela spravedlivě. Na různé pokusy o možnou revizi reagovaly signatářské vlády Spojených států, Ruské federace a Velké Britanie v polovině devadesátých let dvacátého století jasným prohlášením, že závěry Postupimské konference představují historický fakt, který nelze zpochybňovat.

Nahlíženo dnešní optikou skončil by Edvard Beneš i celá tehdejší vláda kvůli poválečnému odsunu Němců z Československa před soudem pro válečné zločince v Haagu, jak je přesvědčen bývalý prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg?

Prezident Edvard Beneš se stal pro pana Schwarzenberga a jeho suitu zásadním nepřítelem pro jeho realistickou poválečnou politiku. I pro jeho prozíravé předpovědi, "že se najdou tak zvaní čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu". Ani zapálení odpůrci komunistů v poválečné vládě neztráceli základní soudnost, kterou teď postrádají někteří pravicoví politici. Především pan Schwarzenberg, který ve své nenaplněné touze po prezidentském úřadě mohl vyslovit takový nesmysl jako o postavení Beneše a jeho vlády před Haagský tribunál pro válečné zločince.

Situace je ale, žel, ještě vážnější, než předvídal prezident Beneš. Kdo by tehdy mohl jen pomyslet, že v době 70. výročí vítězství nad fašismem bude v Praze ustaveno Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Dokonce ještě za účasti F. Vogt-Grubera, předsedy německého Witikobundu, který je militantní větví německého Sudetendeutsche Landsmannschaftu a i v SRN je považováno za extremistické. Tento nový povedený spolek "odsuzuje vyhnání, genocidium a etnické čistky, k nimž došlo po druhé světové válce". Připravované vlastní vydavatelství Sudetenverlag chystá vydání knihy "Dr. Edvard Beneš - lhář, pokrytec, válečný zločinec". Sdružení plánuje stavbu pomníků, odkrývání masových hrobů, přednáškové akce atd. Jak je možné, že byl v České republice povolen tento spolek, jehož program je v rozporu s Ústavou? Proč o tom není šíře informována česká veřejnost?

Následné osídlování pohraničí je nyní spíše připomínáno poukazováním na prospěcháře, "zlatokopy" či "rabovací gardy". Jak bychom měli toto období především vnímat?

Osídlování pohraničí nebylo ani zdaleka jednoduchý proces. Vraceli se lidé, kteří museli opustit své domovy po Mnichovu a zároveň se sem stěhovali noví osídlenci z českého vnitrozemí, ze Slovenska a ze zahraničí. Během dvou poválečných let přibylo do českého pohraničí 1,53 milionu nových obyvatel, kteří v té době nahradili přibližně polovinu původní německé populace. Někteří osídlenci nevydrželi obtížné podmínky, řada z nich zde hledala také příležitost k lacinému zbohatnutí. To, ani četné nedostatky ale nemůže překrýt celkový úspěch náročné osidlovací akce. V současné době se však dovídáme především o působení "zlatokopů" a "rabovacích gard" v poválečném pohraničí. Vůbec už ne o těch statisících poctivých lidí, kteří se zasloužili o jeho obnovu. A těch neobydlených vesnic a rozpadajících se domů, které nám předvádí televize, bude možná zde dnes více než před listopadem 1989.

Dnešní historici si poválečnou atmosféru u nás nakloněnou myšlenkám socialismu a příklon inteligence doleva vysvětlují mimo jiné tím, že komunisté manipulovali lidmi pomocí tradičních kulturních hodnot jako myšlenky slovanství, husitství a národního obrození. Dá se s nimi souhlasit?

Souhlasit se s nimi rozhodně nedá. Poté, co lidé zažili mnichovskou zradu, více než šest přetěžkých let nacistické okupace i radost z osvobození se nenechali příliš manipulovat. Tradiční kulturní hodnoty slovanství, husitství i národního obrození propagovaly ostatně po válce i pravicové politické strany. A nejen tyto hodnoty, ale do určité míry také myšlenky socialismu. I když s různými omezujícími přívlastky jako třeba socializující demokracie, nebo sociální reformismus. Například pravicově orientovaný literární vědec Václav Černý se v roce 1946 vyjádřil: "Jsem socialistou a domnívám se býti vědeckým socialistou. Přijímám v plném rozsahu ... cíle komunistické přestavby lidské společnosti. Nepřijímám zdůvodnění těchto cílů a výklad vývoje tak, jak je podává historický materialismus". I v současnosti tolik diskutovaný novinář Ferdinand Peroutka tehdy prohlašoval: "Cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu."

Zdroj: Parlamentní listy , 29. 4. 2015

• < Předchozí
• Další >