Hegelovo čtvrttisíciletí

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 8. 2020

Twitter

Před 250 lety, 27. srpna 1770, se narodil velký německý filozof Georg WF Hegel. Zrodil se do tak plodných časů a revolučních a navázal na takové myslitele, jako byl Kant, Fichte nebo Schelling, do doby takových básníků jako byl Goethe nebo Hölderlin.  Přestože navazoval na takové velikány, jeho myšlenky šly zásadně dál a vůči svým učitelům a současníkům znamenaly úplný převrat.

Především Hegel rozpohyboval každou (nejen filozofickou) kategorii. Vše, co je, a vše, o čem přemýšlíme (atomy, organismy, společenství, filozofické systémy, vesmír jako celek), muselo projít náročným zrodem, má zákony svého pohybu a vývoje, a stejně tak je "vše skutečné odsouzeno k zániku". Z toho však neplyne relativismus - dnes moderní představa, že vše jsou jen "sociální konstrukty" a vše je libovolně měnitelné. Hegel se pokusil znovu projít vývoj a vzájemný, nutný a logický vztah pojmů a ve svém systému tak upozornil na soudržnost, jednotu světa. To je první Hegelův objev a přínos, které znamenaly nadechnutí se po staletích strnulé scholastiky a metafyziky.

Druhým Hegelovým objevem je přesné poukázání na to, že vše co se mění, je pohybem rozporů, jejich zprostředkováním, rušením a pozdvižením na vyšší úroveň. K tomu pak dodává postupy a principy  takovéhoto pohybu, které tak výstižně shrnul Engels. Toto zásadní rozpohybování obrazu světa, jeho rozpornost, které se jako prvek ve filozofii intuitivně vyskytovaly od starověku (jako u Herakleita, nebo v čínském taoismu), dostala u Hegela vyslovené vyjádření, dialektickou metodu. Subjekt, člověk nebo společenství, nachází rozpory v sobě a mimo sebe, využívá je a zároveň si svět přizpůsobuje a přisvojuje. Přitom se mění i on - mění své představy o světě.

A zde je nedůslednost velkého myslitele. Hegelův mohutný systém začíná a končí světem ideje, myšlenky - která se probojovává od jednoduchých a prázdných určení až k bohaté naplněnosti, jež u něj splývá s náboženskou představou boha. Hegel je filozofický idealista, to prvotní (a zároveň to poslední) je pro něj idea. Materiální svět je pro něj pouze odbočka na velké cestě božské myšlenky.

A tak Hegelova filozofie ještě nebyla plnou revolucí. Zůstala zárodkem - byť geniálním. Aby se stala skutečnou revolucí, aby se stala materiální silou, musel být Hegel znovu převrácen - postaven "z hlavy na nohy". Dialektika se musela stát zbraní hnutí mas, revoluční zbraní dělnické třídy, která je právě jednou a činnou stranou základního rozporu společnosti a která právě z této pozice ukončí kapitalistické barbarství a vystaví svět osvobozený od vykořisťování a odcizení - komunismus. Toto převrácení dialektiky provedli Marx s Engelsem a bylo naplněno komunistickým hnutím jakožto velkou dialektikou dějin.

Tato dialektika zdaleka nekončí a právě Hegel ukazoval, jak komplexní pohyb vykonávají dějin. Jak se vrací, aby si kladly zdánlivě ty samé úkoly, jenže na vyšší úrovni. Hegelova dialektika umožňuje vidět za oponu každodennosti a nacházet hybný rozpor. Marxův materialismus pak obracet se k reálnému materiálnímu světu jako základu všech myšlenek. Na rozpory tohoto světa a jeho změnu je pak potřeba se soustředit.

K tomuto výročí zveřejňujeme esej význačného československého marxistického filozofa Jindřicha Zeleného, dlouholetého představitele mezinárodní Hegelovské společnosti,  "K dialektické souvislosti logického a historického u Hegela a Marxe". Esej v několika bodech obrací pozornost k vědecké metodě, která zobecňuje Marxovu analýzu kapitalismu - provázanost (a odchylky) historického vývoje předmětu a logického odvození jeho struktury, rozporů, které obsahuje.

• < Předchozí
• Další >