Muž beze slávy

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 12. 2021

Twitter

I mezi levicovými teoretiky se nachází tací (jako Oskar Krejčí), kteří tvrdí, že socialismus nenaplnil svůj cíl, vytvořit nového člověka, nesvázaného kapitalistickým sobectvím a chápajícího se jako spoluodpovědného za společnost. Tito tvrdí, že socialismus v tom selhal a musel selhat. Krejčí výslovně odkazuje na převažující vliv dědičnosti, čímž se staví na pozice té nejreakčnější buržoazní antropologie. Aniž bychom popírali vliv dědičnosti, ale ještě spíše setrvačnosti forem sociální praxe, nelze přehlížet nový vztah ke společnosti, ke společné práci, které se vytvářelo v revolučním kvasu i ve všední každodennosti. Nelze zapírat, že docházelo k ústupům, o kterých mluví Che Guevara: „K přeměně ve vědomí nedojde automaticky, stejně jako tomu nedojde v ekonomice. Změny jsou pomalé a nepravidelné; jsou období zrychlení, přestávek a dokonce i regresu.“ A v jednom takovém obrovském regresu se nacházíme právě nyní.

Zveřejňujeme povídku, která takovou proměnu psychologie pracujícího člověka ilustruje, z knihy z roku 1961 „Lidé se zlatou hvězdou“. Autorem, který proměnu osobnosti i konflikty s přežilým reflektuje svým typicky uměleckým způsobem, je Arnošt Lustig (21.12.1926-26.2.2011), který by oslavil 95 let – v době, kdy povídku psal, člen Komunistické strany Československa.

1

Jeho otec byl dělníkem na arcibiskupském statku. Ale nikdy neviděl arcibiskupa v rouše z fialového hedvábí a jemně tkaných punčochách a ve střevících z měkké kozlečí kůže. Jeho matka Marie posluhovala ve velkém domě a vracela se pozdě navečer do podlouhlého stavení s malými okny, do nichž se nikdy nevešel velký kus slunce. Bylo jich sedm, kteří přežili okamžik, v němž jim matka dávala život.

Těch druhých sedm nikdy nevidělo světlo a tmu, a když bylo tak zle, že živí neměli co jíst, slyšeli lidé ze sousedství, jak utýraná žena porodila neživé dítě a řekla: dobře, že pošlo, nebude mít hlad.

Těch sedm zbylých sourozenců otevíralo zobáčky jako hladová ptáčata a byly dny, kdy matka neměla sílu ani k hněvu ani k vlídnosti. Dívala se dlouze na své maličké a říkala: jděte, trhejte kmín, budeme péci chleba. A děti se v bláznivé naději rozeběhly s křikem na louku a všechny trhaly kmín a nejrozmanitější kořínky a volaly: maminka peče chleba, spěchejte, ať jsme včas doma. A maminka se za nimi dívala a říkala do stěn: bože, udělej něco, jsi-li na nebesích. Nech nás zahynout nebo nám dej lepší život, než je toto živoření. — A pak se tázala sama sebe: proč jsme vlastně na světě? Proto, aby vzkvétal tento prašivý arcibiskupský statek, na který se jeho excelence pan arcibiskup nikdy nepřijede ani okem podívat, nebo proto, abychom se dřeli jako koně, ba hůře než oni, anebo proto, abychom vypadali k obrazu bible, která vypráví o nádherných příbězích, plných chleba, vína a radosti?

Do pěti let svého věku měl ten, který se později vytáhl neuvěřitelně do téměř dvoumetrové výše, na sobě jen jedinou hrubou košilku: v té chodil ať pršelo, mrzlo, či žhnulo slunce na vsi, řečené Stařič. Jeho tílko se klubalo výše a šíře, jen tato šedobílá lněná košile zůstávala, bohatší o záplaty z plátna i kůže. Teprve první školní den — spojený nyní v jeho představách s modrým jasným nebem a loukou, plnou květin — ho zastihl v cajkovém obleku. Byl podivuhodně silný. Lidé si říkali: kde se to v tom klukovi bere. Měl cajkové kalhoty a cajkový kabátek. Vykračoval si jako král. Ach, jaký to byl úžasný přepych, jaký slastný pocit majetnictví, když prvně vyšel ven takto přioděn. Tatínek se za ním díval a myslil si: hle, nový člověk, nový nádeník, nový otrok. Ale má svoje kalhoty, snad to dotáhne dál než já a Marie

2

Tento syn to dotáhl opravdu dost daleko. Hned v první třídě vstoupil do služby. Vydělával pro rodinu dvacet korun měsíčně, protože kromě učení stačil pást jednu krávu a jednu kozu, aniž se vlastník těchto dvou prospěšných zvířat musel obávat o jejich osud. Bylo to prostě šťastné květnové dítě, říkala si maminka. Narodil se pátého dne v měsíci květů a slunce, a vyrostl, třebaže se narodil prvním rokem veliké války, jaká začala v čtrnáctém, a přežil ji, krmen doslova kmínem a kořínky. Pořádné jídlo (ach, té nadsázky!) měl do té doby jednou denně. Teď si jako školák a pasáček přilepšil. Aby to stihl, vstával dříve než táta a dříve než všichni.

Ve třetí třídě s ním byl majitel těch dvou vzácných zvířat natolik spokojen, že přidal jeho rodičům na mzdě deset korun. Otec Martin a maminka Marie si mohli říkat: hleďme, jakého máme náramného syna. Sourozenci se ještě trápili s kručícími žaludky, ale on už ne. Dostával jíst a unikl ze souručenství těch sedmi, které maminka posílala ve chvíli, kdy chtěli jíst, naproti tatínkovi, že zatím něco připraví a nepřipravila dočista nic. Dělil se s nimi a tím dělil svou jedinou bytost na sedm hladů. Když v neděli přicházel na chvilku domů, maminka s otcem pracovali. Maminka položila nejmladší dítě do brázdy a myslila si: křič nebo nekřič, mě čeká práce a tebe bída.

To všechno není tak strašně vzdálené, aby to byla jen šerověká historie. Leží to jako kámen na kontě první republiky, mezi léty devatenáct set dvacet a devatenáct set třicet devět, kdy fialové řízy kněží i správci republiky říkali otevřeně: lepší hnědý Adolf než rudý Ivan. To všechno je pro našeho muže věcí na dosah pamětí a má to pro něj souvislost s minulostí i budoucnosti.

3

Neboť toto je stručný úvod do věcí valcíře Jana Božoně, jehož předválečné osudy jsou jako noc a jehož poválečný život jako den. Noc a den valcíře Jana Božoně — chceme-li tedy — i když den není vždycky bez mráčků, ale to bychom předbíhali. Je možno ho spatřit před širokou branou železáren, kdy po směně těsná své pomalu dvoumetrové tělo do světle šedého spartaka, v němž dojíždí do práce a odjíždí zase domů, třebaže může použít autobusu nebo motocyklu. Toto je tedy vlastní úvod k příběhu valcíře Jana Božoně, který stále — v řeči i v mysli — srovnává, jako kdyby člověk a jeho život byl souhrnem minulosti i přítomnosti a toho, co přijde, a souhrnem hořkých zkušeností, všedního dne a sladkých snů a který to mohl dotáhnout hodně daleko a hodně vysoko, kdyby chtěl, a kdyby se jako čert kříže nebál všeho, co zavání slávou.

Nuže v tom to tedy není. Jestliže Jan Božoň dostal během sedmi let Řád republiky a Řád práce a vyznamenání Za vynikající práci a Zlatou hvězdu hrdiny socialistické práce, dostal to všechno proto, že válcoval plech svých osm hodin denně — a někdy i více než těch — a že ho válcoval jako nejlepší kalibr pokud jde o tenkost či tloušťku či množství. A spočítáno do dneška, vyválcoval tohoto prvotřídního plechu za patnáct let tolik, že by z toho mohla jedna celá továrna vyrábět nejeden týden. Kdoví, kolik to je vagónů, kolik automobilů, kolik lodí a kolik praček, dětských hraček, tahle statistika. Ale sám by nedovedl říci, v čem to všem je. Jen v tom, jak říká, že přichází do práce vždycky včas a odchází o minutu později, než se přesvědčí, že válcovací stolice je v pořádku, ať ji přebírá nebo odevzdává? Ne, on sám by nedovedl nahlas odůvodnit všechna ta vyznamenání. Nejsem přece nejlepší, tvrdí. Jsou tu valcíři daleko lepší a jsou mladší, takže je u nich naděje, že ještě půjdou nahoru. Zatímco já budu stárnout, a budu už dávno v penzi, když oni teprve začnou s tím, co je v nich nejlepšího. — Ale sám by nemohl zapřít, že jeho práce je celých patnáct let vždycky dobrá. Nikdy neodevzdal nedobrou práci. Snad je to tedy v tom, ale to by ovšem museli říci jiní.

4

Když tedy přejdeme k tomu, řekne, že lidé jsou různí a že není lehké být patnáct let dobrý. Továrna dnes — to není jen jedna kompaktní dělnická třída: to jsou znamenití chlapi i bulači, příznivci dobré věci i odpůrci, lidé dobří i horší, duše prosté a čisté i záludné a proradné. Republika vytahuje dělníky na nejvyšší místa, do továren posílá někdejší boháče.

Jednou přišel valcíř Jan Božoň na nádvoří, a než vstoupil do haly, řekl mu jeden spoludělník: Děláš to zatraceně dobře, Božoni, jestliže šplháš. Jenže ty šplháš po našich zádech a to je svinstvo. Pak ten muž v haleně plivl někam k nohám, které přešláply z rozpaků a překvapení a zatajované zlosti — i bezmoci. Muž v haleně se otočil a šel a Jan Božoň viděl jeho záda. Vykročil a zadržel ho svou obrovskou tlapou: Poslyš, vyrazil, víš vůbec, co jsi řekl? A pak: jsou tady svědci. — Ale mátlo ho, že to říkal dobrý chlap. To nevěděl, že špatný chlap by to sotva řekl, že ti nejhorší potřebují mít dobré mluvčí. Ten člověk v haleně nebyl přece jen nejhorší dělník a měli by si spíše rozumět než naopak. A tak mu to znělo v uších, že šplhá, a že je to svinstvo. Proč by to bylo? Vždyť ten muž musel vědět, že valcíř Božoň není špatný chlap, že má v těle čest, že prostě a zkrátka má rád tuhle práci a že ji nedovede dělat mizerně. A přece to bylo vysloveno a Jan Božoň si odnášel ta slova jako bič v živé ráně.

Lidé, kteří to chtěli, mohli vidět toho dne valcíře Božoně, jak jde ztěžka domu, nahoru do někdejší kolonie zvané Berlín (po dřívějších obyvatelích), a jak jeho veliká dobrácká hlava zasmušile hledá cosi na zemi, v blátě pod vlastníma nohama. Proč je to takové, říkal si v duchu. Proč si lidé myslí, že každé uznání je spojeno s korunami a že všechno, co člověk udělá, dělá ze všeho nejdřív pro peníze? A hledal odpověď sám v sobě, a odvíjel z cívky svého života dlouhou nit a věděl: když jsem se narodil, vypukla válka. Když jsem po prvé spatřil světlo a naučil se rozeznávat lidské tváře, uviděl jsem matičku bídu. Když jsem udržel v ruce klacek, šel jsem pást kozu a krávu. Neměl jsem nikdy ani jedinou hračku. Mé hračky — to byla práce. A ve škole nám říkali, že jsme jedna z nejcivilizovanějších zemí na světě. Když jsem přiměl svůj malý rozum, aby mi řekl, co je to svět, odpověděl mi jednoznačně: svět, to jsou páni, kterým musíš sloužit a které musíš poslouchat, a dělníci, kteří pro ně pracují a jsou jim za to vděčni. Až budeš starší a velký, budeš mít děti a s těmi to bude stejné. — Proto, říkal si teď, pociťuje každý den tajnou vnitřní vděčnost za to, že už to tak není; a proto chce udělat všechno, aby to tak už nikdy nebylo.

Je to dnes moje, říkal si, musím tedy opravdu udělat všechno. Je to moje, udělám-li to dobře, i udělám-li to zle. To není hlavolam, to je dělnická pravda mé doby. Nikdy bych to nedělal pro nějaké vyznamenání. Nikomu nechci vpadnout do zad ani vyšplhat se mu po nich někam do pomyslné výše. Nikoho nechci v práci před běhnout. Mám jednu šestitřídku, s mnoha vynechanými školními dny, umím číst a počítat. Nebudu tedy nikdy inženýrem — v mých letech už zvláště ne — a ničím jiným, čím bych se povyšoval nad své soudruhy. Proto mám pravdu. A tak mlčel a přemýšlel a cítil urážku v srdci.

Ve dnech, které přišly, si často říkal: nejhorší ze všeho, co si můžeme my, dělníci, na sebe vymyslet, je závist. Ale závist přece ještě nikdy nikomu nic nepřidala, jen užírá člověku zdraví. Závist je mizerný rádce a mizerný soudruh. Proto je třeba tuto závist zabít. Ale čím ji zabiju v těch druhých já, obyčejný člověk, který má jen svůj rozum a své ruce a málo slov, kterými to lze vysvětlit? Ale pak si řekl, že má ještě víru, že také ti druzí mají své ruce a svůj rozum a svou naději, že nikdo nechce žít ze dne na den. Budu vytrvale pracovat a vždycky odmítnu jakékoliv povýšení, říkal si.

Tak to dělal: pracoval; stále nejlepší v dílně, vždycky dobrý ve výkonu, kvalitě i množství vyválcovaného plechu. Pak zkoušel — tu i tam — vyložit — proč to tak dělá. Nebyl ovšem sám. A hle, uši, které se odvracely, byly ochotny naslouchat. Kdo chtěl vidět, uviděl, že se nedrží žádného pomyslného lana, po němž je možno vyšplhat se do jakýchsi placených výšin. Nebyly to všechny uši, ale byly to ty, na nichž mu nejvíce záleželo. Byly to uši jeho soudruhů, starých dělníků i těch mladších a nejmladších, kteří k němu přicházeli

5

Had nedůvěry je už dávno usmrcen. Jan Božoň je dělníkem, kterého mají v železárnách rádi, a který nikdy neudělal nic zvláštního, pouze patnáct let pracoval dobře. Je to člověk, který má rád práci, ale zvláště rád má tuto práci. Válcování plechu, říká, je malý lidský zázrak. Parta musí být sehraná, od vrchního valcíře až po mazačku čepů. Musí to být kolektiv. Kolektiv jsou všichni: i ti, kteří se mají rádi, i ti, kteří se nemají zrovna v lásce. Jsme lidé smrtelní, každý z jiného vejce, každý z jiného prostředí, prostě jsme různí. Podobáme se jeden druhému tváří, ale v nitru jsme každý ustrojen nějak jinak. A přece jsme lidé — dělníci a máme jeden jediný cíl. Aby se z našeho dne nestala noc. Musíme pořád vědět: noc a den, noc a den. Musíme táhnout za jeden provaz. Víme odkud a víme kam. To obojí je jedno v druhém. Klíč k tomu je v práci.

6

Může se stát, že se dostanete někdy do válcoven plechu v železárnách jména Stalingrad. Můžete se domluvit s Janem Božoněm a můžeme mluvit o něm, s kým vás napadne. V celých Třineckých železárnách v závodě Frýdek-Místek neuslyšíte křivé slovo, alespoň od lidí spravedlivých. Zabil hada nedůvěry tím, že věřil v rozum svých soudruhů a věřil v něj činem.

Je to živý, velký, bezmála dvoumetrový chlap, vypadá po směně jako řidič obrovského autobusu, s čapkou, šedým soukenným oblekem, jaký nosívají šoféři. Dívá se do světa jasnýma modrýma očima a opracovává tento svět mohutnýma rukama, které dovedou vzít za práci a dovedou to skvěle.

Obyčejný dělník, dávno ne nejlepší, ale stále a vytrvale dobrý. Na ničem mu tak nesejde jako na tom, aby takovým zůstal. Denně cpe svou mohutnou tělesnou skořápku do vlastního vozu, a odjíždí; on, potomek otce Martina, nádeníka na bývalém arcibiskupském statku pár kilometrů odtud, a matky Marie, ženy, kterou život donutil, aby nelitovala ani jediné z dětí, které se nenarodily živé.

Arnošt Lustig

• < Předchozí
• Další >