Palmiro Togliatti: Leninismus v myšlení a činnosti Antonia Gramsciho

Podrobnosti

Vytvořeno 27. 4. 2022

Je to právě 85 let od úmrtí Antonia Gramsciho (1891-1937) – revolucionáře, komunisty, výrazného marxistického intelektuála, který byl zahuben v italském fašistickém vězení.

Antonio Gramsci pocházel ze Sardínie, z italského Jihu, který byl postižen dlouhodobou chudobou a útlakem, a který poskytoval pracovní sílu pro průmyslový Sever. Proto problém Jihu v rámci myšlenek o italské dělnické revoluci a rolnictvu zůstával trvalým tématem jeho uvažování. Během svých studií v Turíně se setkává s dělnickým hnutím a spolupracuje s dalším velikánem italských komunistů Palmirem Togliattim pod vlivem Říjnové revoluce na vydávání časopisu Ordine Nuovo. Ten podporuje hnutí dělnické třídy za politickou moc skrze dělnické rady. Stojí u zakládání Komunistické strany Itálie, bojuje jak s pravicovým oportunismem, tak s abstraktním radikalismem. Ve dvacátých letech cestuje do SSSR a pracuje v Komunistické internacionále. V roce 1924, už po nástupu Mussoliniho fašistické diktatury, se stal tajemníkem Komunistické strany Itálie a je také poslancem. V roce 1926, v rámci utužení diktatury režim Gramsciho zatkl. Při soudním procesu státní žalobce prohlásil: „Na dvacet let musíme zastavit tento mozek“. To se ovšem nevyplní. Ve vyhnanství i ve vězení se snaží dále studovat (a vytěžit z omezeného množství dostupné literatury maximum) a promýšlet široké spektrum teoretických a politických otázek. Z té doby pochází sešity jeho poznámek, které obsahují analýzy a vyjadřované psané často, aby se vyhnul cenzuře a zabavení, „ezopovským“ jazykem, opisy, metaforami (například marxismus je zde „teorie praxe“, Marx je popsán mimo jiné jako „zakladatel filosofie praxe“, Lenin jako „Ilič“ nebo „největší moderní teoretik filosofie praxe“). Ve vězení ovšem trpí svou neléčenou nemocí, které v roce 1937 podlehl. O záchranu jeho textů se postaral antifašista a pozdější prezident Itálie Alessandro Pertini

Jeho myšlení a odkaz je předmětem mnoha dezinterpretací a snahy odcizit ho Leninovi, světovému proletariátu. Je to mimo jiné způsobené mnohostranností a víceznačností textů. Přitom jak vyplývá z každé věty, je Gramsci odpůrcem každé strnulosti a abstraktnosti v onom špatném smyslu – tedy neschopnosti se dívat na každou situaci ve svém konkrétní plnosti a hloubce, v souvislostech a s vědomím důsledků činnosti. Komunistická strana se má stát subjektem i teoretickým vyjádřením změny italské společnosti, novým "vladařem", který ukončí vykořisťování a ovládání člověka člověkem. Ovšem k tomu musí být zakořeněna v dělnické třídě, lidových masách v jejich národních specifikách i internacionálních důsledcích. Je potřeba probojovávat sérii zápasů, z kterých se strana poučuje, nanejvýš kriticky hodnotí veškeré své předchozí kroky, postupuje vpřed.

Nechme proto k tomuto výročí promluvit jeho nejbližšího spolupracovníka a následníka ve vedení Komunistické strany v době boje proti fašismu i po protifašistickém vítězství, představitele Komunistické internacionály, Palmira Togliattiho. Jeho rozsáhlé teze „Leninismus v myšlení a činnosti Antonia Gramsciho“ a referát byly příspěvkem na konferenci, která proběhla v roce 1958.

Vybíráme z českých výborů vězeňských sešitů "Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu" a "Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho". Do češtiny byla přeložena jen část Gramsciho sešitů z vězení, z větší části Lubomírem Sochorem. Dopřeložení plánoval Miloslav Ransdorf, v čemž mu zabránila předčasná smrt.

(KSM)

Palmiro Togliatti: Leninismus v myšlení a činnosti Antonia Gramsciho

1.

Téma tohoto referátu (1) je takové, že vyžaduje, aby se o něm pojednávalo v některých směrech jiným způsobem, než se referuje o jiných tématech této konference. Studovat Gramsciho poměr k leninismu znamená nejen studovat stanoviska, k nimž Gramsci dospěl a která obhajoval ve filosofii a v teorii, nýbrž studovat také jeho praktickou činnost jako politika, zakladatele a vůdce strany, která je předvojem italské dělnické třídy. Zastávám názor, že je to jediný správný způsob, jak přistupovat ke Gramsciho dílu a jak proniknout do jeho významu. Gramsci byl teoretikem politiky, ale především byl praktickým politikem, tj. bojovníkem. Jeho pojetí politiky se vymyká jak instrumentalismu, tak abstraktnímu moralismu či abstraktní doktrinářské koncepci. Dělat politiku znamená usilovat o přeměnu světa. Politika tedy obsahuje celou reálnou filosofii každého člověka, v politice se projevuje podstata dějin a pro jedince, který dospěl ke kritickému vědomí o skutečnosti a uvědomuje si úkol, který ho očekává v boji o přeměnu skutečnosti, tkví v politice také podstata morálního života. V politice nalezneme jednotu života Antonia Gramsciho: tvoří jeho východisko i vyústění. Hledání, práce, boj a oběť tvoří momenty této jednoty.

Není pochyb o tom, že takto chápaná politika, která patří k vrcholům lidské činnosti, nabývá charakteru vědy. Není již okamžitou vášní a není již ubohou ukázkou rutiny. Je výsledkem prohloubeného zkoumání podmínek, v nichž se pohybují společnost, skupiny, které ji utvářejí, a jednotlivci. Dospívá k pochopení, a tedy také k historickému ospravedlnění právě tak postupu, jako ústupu nebo stagnace, vítězství i porážky. Základem tohoto pochopení je kritika sebe sama i kritika druhých, která je momentem dalšího jednání.

Bylo by chybné tvrzení, že takto chápaná politika se musí shrnout do souboru norem, které se hodí v každé době a na každém místě. Musíme tedy kritizovat ty, kteří pojímají Gramsciho dílo a zvláště obsah „Sešitů“ tímto způsobem a snaží se uvést uměle do souvislosti jednu část s druhou, aby ze „Sešitů“ vyvodili když už ne evangelium, tak alespoň příručku pro dokonalého myslitele a člověka komunistické akce. Je jisté, že existuje v tomto díle vůdčí myšlenka, avšak můžeme ji nalézt a nalézáme ji jen v reálné činnosti, která začíná v mládí a postupně se rozvíjí až do období, kdy se fašismus zmocňuje moci, a rozvíjí se dále až do uvěznění a také později.

Celé Gramsciho literární dílo se musí pojímat na základě této poslední úvahy. Učinit to může jen ten, kdo si tak hluboce uvědomí konkrétní momenty Gramsciho činnosti, že pozná, jak se k těmto konkrétním momentům přimyká každá formulace a každé obecné tvrzení teorie, a je natolik nestranný, že umí odolat pokušení a nedovolí, aby nesprávné doktrinářské generalizace převládly nad evidentní souvislostí, která spojuje myšlení s reálnými fakty a reálným pohybem.

Například některé nejzajímavější části fragmentárních poznámek, jež jsou sebrány pod názvem „Passato e presente“ („Minulost a přítomnost“ ) musíme zajisté považovat za přímé rozvíjení principů strategie, taktiky a organizačních zásad strany dělnické třídy, které Gramsci obhajoval r. 1922 a v následujících letech v polemice a v boji proti tendencím dětského extremistického sektářství, které tehdy převládaly ve vedení této strany v Itálií. Patří sem úvahy o vztahu mezi živelností a uvědomělým vedením; o organickém centralismu, demokratickém centralismu a o kázni; o vztahu, který existuje mezi řízením, organizační činností a velením; o poměru mezi vojenskou vědou a politickou vědou apod. Nevylučuji ani, že některé tyto poznámky, o nichž ostatně Gramsci nevěděl, zda se vůbec dostanou do rukou jeho soudruhům a žákům, vznikly ze znepokojení, jež v něm vznikalo z útržkovitých zpráv, které k němu pronikaly o orientaci a činnosti komunistické strany po jeho zatčení, z obavy z návratu ke starým sektářským schématům. Pozornému čtenáři neunikne, že na některých místech dospívá až k tomu, že formuluje dosti přesné rady o způsobu, jak organizovat řídicí činnost strany, jak vést agitaci a propagandu, a dokonce i o tom , na jaké rubriky by měl být rozdělen „Bulletin", který by pečoval při vysvětlování politiky strany o to, aby se udržela kontinuita zprostředkující neustálé kritické hodnocení minulosti. Poznámky z „Passato e presente“ souvisí ostatně téměř všechny s tím, co by se mohlo nazvat běžným a aktuálním politickým komentářem. Některé z nich si zachovávají charakter úvodniku v deníku, který vede přímou polemiku se směry a lidmi, kteří v daném okamžiku působí na národní scéně.

Avšak také ostatní části díla, vzniklého ve vězení, nejsou pochopitelné ve svém politickém významu, jestliže se opomene jejich aktuální ráz. Co se odehrávalo v Itálii a ve světě, zatímco Gramsci ve vězení přemýšlel a psal? Přešlo se, abychom použili jeho terminologie, od pohyblivé války k válce poziční, od dramatické krize prvních poválečných let a od prvního vítězného revolučního útoku ke snahám o stabilizací buržoazních režimů na jedné straně a k budování socialistické společnosti na straně druhé. Velké vítězství Říjnové socialistické revoluce r. 1917 vyplynulo z objektivních protikladů kapitalistického světa, které dále existovaly a vyvíjely se. Působily však jiným způsobem, v situaci, kdy se uplatňovalo buržoazní úsilí o reformistickou restauraci a kdy dělnická třída, jež upevnila svou moc v sovětském státu, směřovala k tomu, aby všestrannou činností utvrdila svou hegemonii v soutěžení, které mělo již světový dosah. Poziční válka, k níž se přešlo tímto způsobem, byla podle Gramsciho rozhodující fází boje, ale fází nejobtížnější. „Poziční válka vyžaduje obrovské oběti od vyčerpaných mas obyvatelstva; proto je nutné neslýchané soustředění hegemonie, a tedy vládní forma, která velmi pěstuje ‚intervenční‘ politiku a jež velmi otevřeně útočí na své protivníky a neustále ‚znemožňuje‘ vnitřní rozklad.“* Na tuto obecnou definici historického období navazují, jestliže o tom přemýšlíme, všechny dílčí analýzy jak o podstatě moci v nové společnosti řízené dělnickou třídou, tak o různých způsobech zachování a obhajoby moci ve společnosti řízené kapitalistickou buržoazií, která je v úpadku a rozkladu. Kritika politických stran a ideologie, především celého croceovství(2) jakožto formy konzervativního sdružení na podporu reakčního zřízení, je nedílnou součástí těchto analýz.

Nezdá se mi vůbec, že toto připomenutí aktuálnosti Gramsciho politického myšlení zmenšuje jeho vědeckou hodnotu. Politika se stává vědou, když spočívá na konkrétní analýze objektivních vztahů na různých stupních společenské struktury, souvislosti mezi těmito objektivními vztahy a nadstavbovými ideálními a organizačními formami a analýze vzájemného pohybu, jenž nastává mezi nimi a z něhož plyne průběh dějinných událostí. Pravý obsah těchto vztahů a celého hnutí se však odhaluje jen v akci, v protikladech mezi třídami, v boji hegemonních skupin o udržení vlastní diktatury a revolučních tříd o dobytí moci. Tyto třídy bojují o dobytí moci skrze systém politických spojeneckých svazků, jejichž předpoklady tkví ve struktuře a dějinách každé společnosti, a v úsilí o udržení a upevnění moci budováním nové společnosti. Vědecké poznání, jehož se dovolává Gramsciho dílo, není tedy záležitostí takové vědy, která se dostává ke slovu, když se opouštějí, odkládají nebo stanovují úkoly bezprostředního boje, nýbrž je doplněním a pokračováním politického závazku, jež se zmocňuje celé osobnosti, jejího talentu, svobody a samé její existence.

Spisy z vězení nejsou tedy jen ohlasem bojů předešlých let, ani nejsou osamocenými úvahami o těchto bojích, jak by se mohlo zdát na první pohled, nýbrž představují pokračování těchto bojů, prohlubují všechny jejich náměty a rozvíjejí je vzhledem k novým podmínkám. Tímto způsobem Gramsciho politické myšlení dokazuje svou životnost a pravdivost. Není vázáno na určitou politickou platformu, jíž mohla být platforma, na níž byla r. 1921 založena komunistická strana. Právě tak není vázáno na určitou sérii strategických a taktických pohybů, které jsou diktovány zvláštní situací. Jejich pravda tkví v metodě a metoda je nerozlučně spjata s obsahem, protože je to marxistická a leninská metoda, tj. návod k revolučnímu jednání v podmínkách, v nichž nastává přechod z buržoazního světa do světa socialistického. Odtud pochází jeho spojitost s leninismem, který je revoluční naukou o tom to přechodu.

2.

Filologické bádání o Gramsciho znalosti Leninových děl přináší některé obtíže. Není opravdu vždy možné stanovit přesně, kdy se mohl seznámit s určitými Leninovými díly a studovat je a která z těchto děl měla na něho větší přímý vliv v jednotlivých obdobích.

Je jisté, že dokonce i jméno velkého ruského revolučního vůdce bylo neznámé nebo téměř neznámé v dělnickém hnutí před první světovou válkou. Začalo pronikat po přípravné schůzce v Luganu r. 1914 a po mezinárodních konferencích v Zimmerwaldu (1915) a v Kienthalu (1916). Avšak ani v této době, ani o několik let později nejsou Leninovy ucelené spisy v Itálii známy ani v překladu, ani se tam nedostávají v originálu. Zato však se šíří výňatky z Leninových spisů a sice prostřednictvím francouzských revuí a časopisů a jedné americké revue („Liberator“ , kterou řídil Max Eastman). Z této studie Gramsci převzal a přeložil r. 1919 rozsáhlou studii o Leninovi, nazvanou „Státník nového řádu“. Leninův profil jako myslitele a politika, který tato studie načrtává, je však jednostranný. Nejdůležitější stránky Leninova myšlení, které se týkají rozboru imperialismu, a tedy definice historického období a jeho perspektiv, tu jsou zanedbány, zatímco se pozornost soustřeďuje na charakteristiku sovětského systému a jeho základů ve sféře výroby. Tato práce opravdu neobsahuje nic jiného než reprodukci některých Leninových prací a komentář k nim. Jde o práce, v nichž Lenin po revoluco a v prvních letech sovětské moci zdůrazňuje rozhodující význam ekonomického budování a rozvoje výroby pro upevnění sovětské moci. V této studii se říká, že schopnost řešit novým způsobem, iniciativou mas, ekonomické problémy, tvoří převahu a originalitu sovětského režimu. Zde je nepochybné východisko určitých stránek pozdějšího vývoje Gramsciho myšlení a působení v období „Ordine nuovo“ .(3)

Až od r. 1918 začali v Itálii poznávat, překládat, vydávat a hojně číst Lenina. Především se však četly spisy věnované bezprostřednímu boji těchto let, spisy proti sociálšovinismu a centrismu, o vytvoření komunistických stran ve všech zemích, o založení a organizaci Komunistické internacionály. Z velkých teoretických prací pronikly tehdy do Itálie „Imperialismus“, „Stát a revoluce“, „Proletářská revoluce a renegát Kautsky“, referáty a teze z prvního a druhého kongresu Komunistické internacionály, „Dětská nemoc levičáctví" a projevy na III. kongresu KI, které jsou zhruba jejím komentářem. Méně známé byly spisy „Co dělat?", „Dvě taktiky" a „Krok vpřed, dva kroky vzad". Nejobtížněji přístupné, a proto téměř neznámé byly „Vývoj kapitalismu v Rusku" a „Materialismus a empiriokriticismus“.* Můžeme tvrdit, že r. 1922, kdy Gramsci odjel do Sovětského svazu, znal již všechny tyto spisy. Vyplývaly z nich nejdůležitější teze leninismu o imperialismu a charakteru historického období přechodu od této nejvyšší fáze kapitalistické ekonomiky, o povaze buržoazního státu a diktatury proletariátu, o charakteru Říjnové revoluce a sovětského státu a o základních otázkách revoluční strategie a taktiky strany dělnické třídy.

Když r. 1922 Gramsci přijel do Sovětského svazu a strávil tam několik měsíců, bylo to asi rok po X. sjezdu KSR(b) a po skončení diskuse o odborech. Uskutečňoval se přechod k nové ekonomické politice. Bylo to velmi důležité období, v němž se důkladně projednaly některé důležité otázky pro vývoj revoluce. Do tohoto období spadají některé Leninovy nejdůležitější práce o problémech výstavby socialistického hospodářství a socialistické společnosti. Lenin v diskusi o odborech řešil v polemice s Trockým, Bucharinem a anarchosyndikalistickou skupinou vztah mezi politikou a ekonomikou při socialistické výstavbě. Tvrdil, že politika je jen „koncentrovaným výrazem ekonomiky“. Je to teze, která má v Leninově pojetí státu rozhodující význam. Vyplývá z ní fakticky, že dělnická třída nemůže zůstat u moci, a tedy nemůže splnit vlastní úkoly ve výrobní oblasti (rozvoj výrobních sil), jestliže nezaujímá správné politické stanovisko, tj. jestliže nemá správný vztah k ostatním společenským skupinám. Odtud se odvozoval rozdíl mezi leninským pojetím socialistické výstavby a návrhy Trockého, který přehlížel vztahy k neproletářským třídám, a tím uváděl v pochyby samé základy diktatury proletariátu.

Od těchto let se rozdíl mezi Trockým a bolševickou stranou stále více prohluboval. Stále více se od l. 1923— 1924 ujasňovalo, že jde o snahy, které se v zárodku projevily již v dřívějších diskusích, otřást ideovými a organizačními zásadami strany, které se historicky vytvářely v boj proti neleninským směrům. Je tedy jisté, že se Gramsci v této době hlouběji seznámil s těmito boji, což mu usnadnilo první vydání Leninových spisů, které se uskutečnilo v těchto letech, a znalost ruského jazyka. V běžné porevoluční agitaci bylo Leninovo a Trockého jméno vždy spojováno a zanedbával se ohromný rozdíl a vzdálenost, která je vždy od sebe dělila jak v myšlení, tak v akci. Piero Gobetti, který se snažil stanovit rozdíl, to učinil s velkou povrchností. Zanedbal historické zkoumání faktů, a mýlil se tedy v závěrech. Dospěl k tomu, že líčil Trockého jako „evropský" zjev, zatímco evropský byl právě Lenin, jehož politická činnost měla všeobecnou hodnotu, neboť měla platnost pro celý soudobý svět. Gramscimu se rozdíl jevil tak hluboký, že jej zahrnul, pokud se jím mohl zabývat v pracích, klení psal ve vězení, do celého systému svého politického myšlení. Trockij ne stal „politickým teoretikem frontálního útoku v době, v níž tento útok je jen příčinou porážek;“* jeho politickým formulím chybí sepětí se „skutečnými, konkrétními, živoucími dějinami“, jeho formule neplynou „ze všech pórů určité společnosti, kterou je třeba přetvořit“. Jeho internacionalismus je abstrakcí, která popírá nutné národní prostředky.

R. 1926, když boj v sovětské vedoucí skupině dospěl k roztržce, měl Gramsci velké obavy z možného záporného vlivu, který by tato roztržka mohla mít v mezinárodním komunistickém hnutí,(4) ale neprojevil žádné pochybnosti o správnosti politické linie, kterou hájila velká většina bolševické strany proti malé skupině opozičníků. V „Sešitech z vězení“ je dosti výslovná poznámka, v níž se Gramsci hlásí k výkladu základních principů leninismu, který podal Stalin.* Postupně, když nastala úplná roztržka a Trockého boj proti bolševické straně se rozvinul na jiné půdě, Gramsci pronášel o něm ve vezení velmi přísné odmítavé soudy.

Pokud jde o odmítavé stanovisko k Bucharinově vulgarizaci historického materialismu, které Gramsci vyjádřil v „Kritických poznámkách k ,Populárnímu pojednání o sociologii‘", domnívám se, že je vyloučeno, že by byl Gramsci znal Leninovy ostré kritické poznámky o Bucharinovu spisu „Ekonomika přechodného období", právě tak jako „Filosofické sešity" (vydané souhrnně až r. 1936), které by mu svými podněty poskytly velkou pomoc pří jeho filosofických úvahách. Nebyla mu však jistě naopak neznáma Leninova důrazná obžaloba Bucharina, že nezná dialektiku, nýbrž pouze abstraktní logiku. Není nám také známo, že by byl měl Gramsci ve vězení k dispozici některé Leninovo dílo, zatímco se mu podařilo si opatřit některé Marxovy a Engelsovy spisy. Odkazy na Leninovy spisy v „Sešitech z vězení" jsou tedy dělány zpaměti nebo pocházejí z druhé ruky, z článků leninské orientace v různých časopisech a z různých knih. Leninovy knihy mu vězeňské ředitelství nikdy nepovolilo.

3.

Gramsci pronikl bezprostředně do prvořadého, základního a konstitutivního prvku leninismu, jímž je učení o revoluci, které Lenin zformuloval takovým způsobem, že je očistil od veškeré pedanterie, kterou reformisté vydávali za marxismus. Podle reformistů se socialistická a proletářská revoluce mohla uskutečnit jen v těch zemích a v tom okamžiku, kde a kdy kapitalistické hospodářství dospělo na nejvyšší bod svého rozvoje. Lenin odmítá tuto tezi a otevírá celému marxismu cestu nového tvořivého vývoje, neboť tvrdí, že podmínky pro revoluci představuje vývoj a srážka protikladů kapitalismu, jenž dospěl do imperialistické fáze. Tato teze, která byla potvrzena říjnem 1917, byla pro ruské bolševiky východiskem ve všech ideových a politických bojích, které vedli od počátku století proti carské samovládě a proti různým odrůdám oportunismu v dělnickém hnutí. Pro ostatní dělnické a socialistické hnutí byla zjevením, objevem mimořádného dosahu, jehož důsledky můžeme snad až dnes pkně docenit. Pochopíme téměř osvobozující zvolání, které obsahuje Gramsciho článek z 5. ledna 1918 s nadpisem, bezpochyby nesprávným, ale dosti výmluvným: „Revoluce proti ,Kapitálu‘ “ . Tento článek. nesměřuje proti základním teoriím marxismu, jako je třídní boj a morfologická nutnost proletářské revoluce, nýbrž směřuje proti zdegenerovaným pozitivistickým výkladům Marxova „Kapitálu“ a marxismu, proti povrchnímu ekonomismu, proti reformistické pedanterii a proti ideologickým podvodům odpůrců.

Lenin svou teorií revoluce obnovil revoluční dialektiku, a sice proti abstraktní formalistické argumentaci pedantů, pošetilců a pobloudilců. Nejenže z ní odvodil možnost revoluce a socialistické výstavby v zemi, která ještě nedospěla k nejvyšší úrovni kapitalistického vývoje, nýbrž položil pevné základy pro zkoumání a boj, který je možno vést a jenž se musí vést, aby boj dělnické třídy působil v protikladech buržoazní společnosti takovým způsobem, že otevírá revoluční cestu, cestu k socialismu podle podmínek každé země. Lenin sám mluvil a nutných obměnách dějinného vývoje v jednotlivých zemích, změnách, které nastávají v rámci všeobecné linie vývoje světových dějin a mezi jiným předvídal, jaké bohatství nových revolučních výtvorů se objeví, až nastoupí cestu revoluce velké národy asijského kontinentu. Taková je v podstatě světová politická scéna dnes. To však neznamená, že také dnes se dále neprojevuje reformistická pedanterie a ekonomistický fetišismus. Objevuje se také ve značné části politických polemik a v bojí tendencí v dělnickém hnutí. Můžeme tvrdit, že k nim také patří očekávání takové „revoluce", která by měla nastat čistě z průběhu automatických procesů průmyslové výroby, a nikoli ze změn mocenských poměrů mezi třídami, což se týká jak izolovaných organických faktů, tak skutečností organizačních, uvědomění a také konjunktury. Bylo by třeba při této příležitosti připomenout Gramsciho polemiku proti „nauce, podle níž dějinný a hospodářský vývoj je uváděn do bezprostřední závislosti na změnách některého důležitého prvku výroby, na objevu nové suroviny, nového paliva atd., což přináší uplatnění nových metod při konstrukci a pohánění strojů".* V těchto případech se přechází od historického materialismu k historickému ekonomismu, který již není naší teorií.

K velkému proudu leninského politického myšlení tedy patří jednak Gramsciho vytrvalá polemika proti ekonomismu a ekonomistickým výkladům marxismu (objevuje se neustále v celých „Sešitech z vězení"), jednak všestranné zkoumání, které odvozuje politické a revoluční perspektivy z rozboru ekonomické struktury a z jejích vzájemných vztahů s ideovou, sociální a politickou nadstavbou. Leninské závěry o podstatě imperialismu vedly Gramsciho k tomu, že překonal mrtvý bod, na němž na počátku století ustrnulo politické myšlení Antonia Labrioly.(5) Tomu také odpovídala skutečnost, že italské dělnické hnutí nebylo s to se osvobodit ani od reformismu, ani od verbálního extremismu. Leninské pojetí revoluce a postupující, stále hlubší zkušenost leninské strategie a taktiky stále více inspiruje Gramsciho při zkoumání podmínek vývoje revoluce v Itálii. To tvoří východisko buď přímo (ve spisech z let 1919— 1926), nebo nepřímo a na základě analogie (historické studie v „Sešitech“, nový výklad různých období italské historie) všech výroků o politické strategii a taktice, které tvoří podstatu Gramsciho myšlení a činnosti, a v zásadě je to podstatou jeho závěrů o struktuře moderní Itálie, a tedy o systému politických svazků, který proletariátu umožňuje vykonávat svou vedoucí funkci a dospět k dobytí moci. Na poli metody, která úzce souvisí s celým obsahem bádání a závěrů, považuji za nutné zdůraznit některé velké pozitivní úspěchy. Ekonomická struktura není především nikdy považována za mystickou skrytou sílu, z níž musí mechanicky prýštit celý vývoj dějinných situací. Je považována za oblast, kde působí také lidské síly a na níž se uplatňuje aktivita nadstaveb. Již v této sféře se tedy odehrává historický vývoj, který musí být předmětem vědeckého zkoumání, jež musí přihlížet k nadstavbovým momentům. Analogicky politické a duchovní nadstavby netvoří blok, nýbrž se rozlišují jako různé momenty struktury. Velmi cenné Leninovy pokyny, které musí podněcovat metodologické bádání v tomto směru, jsou obsaženy nejen ve velké Leninově polemice o podstatě státu, nýbrž také v pozdějších spisech z období přechodu k nové ekonomické politice, jež se dotýkají úkolů socialistické výstavby, problémů rozporů a obtíží, které se vynořují během tohoto budování, a funkcí státu (a politiky) v tom to novém období dějin.

Dospíváme zde k tvrzení, které je středem celého Gramsciho myšlení, k tezi o absolutní historiěnosti politické a sociální skutečnosti, a tedy k definici marxismu jako absolutního historismu, jako teorie, která jediná je s to vést k pochopení celého historického pohybu a k ovládnutí tohoto pohybu sdruženými lidmi. V této sféře se řeší otázky svobody a nutnosti, vytváří se kritérium pro zjištění, které problémy jsou historicky konkrétní, tj. které problémy mohou být řešeny převratem sociální struktury a které v rámci existující struktury čekají na vyřešení, jež připravuje a činí nevyhnutelným radikální převrat. Zkoumání hranic iniciativy v boji o poznání a přetvoření světa nabývá také samo charakteru objektivního a vědeckého zkoumání. Jsou odsouzeny únik a sny, abstraktní proklamování, že svět jde tím či oním směrem. Perspektivy se musí zjišťovat nezaujatým bádáním. Realita, přítomnost, se stává tvrdošíjnou věcí, které se musí věnovat pozornost, jestliže má být přetvořena. Inteligence je pesimistická. Optimismus pochází z vůle.

4.

Podstatou částí veškeré leninské teorie revoluce a Gramsciho myšlení je na tomto obecném základě určení stanoviska, které má dělnická třída zaujmout, mezinárodně i v každé zemi, v okamžiku, kdy se otevírá na základě objektivní zralosti buržoazní struktury světa (kapitalismus, imperialismus, kolonialismus) fáze přechodu k nové struktuře a k novému společenskému zřízení. Dělnická třída se stává národní třídou, poněvadž existují podmínky pro nový historický blok, tj. pro nový vztah mezi základnou a nadstavbami. Tento nový vztah se stává nutný samým vývojem výrobních sil a vzniká tedy hnutí, v němž nová třída organizuje vlastní hegemonii a svůj příchod k moci.

Jaký vztah se tedy ustavuje mezi mezinárodní situací a národními poměry? Velmi důležitá je poznámka „Internacionalismus a národní politika".* Vývoj směřuje k internacionalismu, ale východisko je národní a u tohoto východiska je třeba začít. Perspektiva je mezinárodní a nemůže být jiná, ale „ ‚národní‘ poměr je výsledkem jedinečné, ‚originální‘ kombinace (v jistém smyslu), která musí být pochopena v této originalitě a jedinečnosti, jestliže ji chceme ovládnout a usměrnit". Dělnická třída se tedy stane vedoucí třídou, jestliže „si správně vyloží tuto kombinaci, jejíž je sama složkou, a pokud to může dát hnutí určité zaměření v určité perspektivě“.

V soudech o Říjnové revoluci a při hodnocení Leninova geniálního díla jako vůdce ruské dělnické třídy a nového proletářského státu Gramsci vždy zdůrazňoval od prvních komentářů v mnoha směrech ještě nepřesných a útržkovitých až k posledním poznámkám v „Sešitech z vězení“ tento moment. Leninova realizace prvního proletářského státu byla „velkou metafyzickou událostí". Převedla filosofii do praxe a učinila z ní „činné dějiny", které jsou jedinou filosofií.* Změnila perspektivy světových dějin. Podařilo se jí to všechno jen proto, že byla nutným vyústěním národních dějin ruského lidu, protože „bolševici dali státní formu dějinné a společenské zkušenosti ruského proletariátu, která je zkušeností mezinárodní dělnické třídy a pracujícího rolnictva".** Sovětský stát, který je dialektickou negací carského zřízení, „dokazuje, že ... je fatálním a nevyhnutelným momentem fatálního a nevyhnutelného procesu lidské civilizace, že je prvním jádrem nové společnosti".***

Národní funkce dělnické třídy se uskutečňuje v postavení, které tato třída zaujímá v bezprostředním boji a ve vztazích k jiným sociálním skupinám, s nimiž bud otevřeně bojuje, nebo s nimi chce navázat spojenectví, nebo alespoň získat jejich neutralitu. Proto musí být překonán korporativní charakter, který má boj proletářské třídy v počátečních vývojových stadiích, a musí existovat to, co dnes běžně nazýváme politikou spojenectví. Korporativní omezenost podle Gramsciho charakterizuje a ohraničuje všechny společenské skupiny, které nejsou s to plnit národní funkci, jako například buržoazii ve středověkých komunách, nebo se jim to daří jen stěží, jen využitím vnějších okolností, avšak bez provedení radikální obnovy. To se týká vedoucích italských tříd v období Risorgimenta.(6)

Jak Gramsci uskutečňoval v praxi tyto velké vůdčí zásady? Politika svazků, kterou navrhl a vypracoval a která tvoří jádro pro řešení jižní otázky(7) politickým sjednocením masy chudého rolnictva jihu s dělnickou třídou do boje proti kapitalismu a buržoaznímu státu, má přímý leninský původ, právě tak jako celý způsob pojímání rolnické otázky. Není zde ani stopy po omezeném korporativním instrumentalismu, po pouhé vzájemné podpoře dvou společenských skupin, z nichž každá uskutečňuje svůj vlastní program požadavků. Svazek vzniká ze struktury celé italské společnosti a tvoří podmínky nového historického vedoucího bloku. Vytvoření kolektivní národní a lidové vůle se považuje za nemožné, „jestliže velké masy chudých rolníků nevtrhnou současně do politického života“ .* Tak se napravuje ona disharmonie a přímo časový nesoulad ve vývoji dělnického a rolnického hnutí, který odhalují teze, jež Gramsci připravil pro lyonský sjezd r. 1926. (8) Tento nesoulad byl důsledkem politické nepřipravenosti strany dělnické třídy.

Větší zájem se naopak v dnešních diskusích projevuje o otázku, která je však podle nás méně důležitá a byla již vícekrát objasněna, a sice o funkci, kterou dělnická třída vykonávala v turinském hnutí továrních rad. Bezpodstatné je obvinění, které svědčí jen o naprosté neznalosti faktů, že Gramsci tehdy zastával syndikalistické stanovisko. Z polemiky některých syndikalistů Gramsci vyvodil kritiku odborářské byrokracie, jejího úzkoprsého korporativismu a nepochopení podstaty politických problémů a především problémů moci. Toto všechno je vyjádřeno u Lenina mnohem lépe než v celé syndikalistické literatuře. Gramsci zároveň v této době vždy energicky odmítal politický diletantismus, který převládá v této literatuře. Hnutí továrních rad bylo, zvláště na svém počátku až do dubnové stávky r. 1920 a také později, nástrojem otevřeného boje proti reformistícké odborové byrokracii, boje za omezení moci této byrokracie a také za obnovu odborového vedení. Gramsci také vždy naléhavě zdůrazňoval kvalitativní rozdíl mezi tovární radou a odborovou organizací a praxe voleb rad všemi dělníky a nejen pouze dělníky odborově organizovanými osvětluje všem tento rozdíl. Objevovala se však v letech 1919— 1920 u Gramsciho tendence tvrdit, že rady jako takové, jako forma organizace dělníků, jež je bezprostředně spjata s výrobním procesem, v sobě obsahují řešení problémů moci, tj. dobytí moci a výstavby nového státu? Myslím, že pro obhajobu této teze je možné uvést jen některé výroky ze spisů z r. 1919, a to tím způsobem, že se vytrhávají ze souvislosti a že se izolují od smyslu celé činnosti, kterou Gramsci v tom to období rozvíjel. Tato činnost směřovala hlavně a především k utvrzení skutečnosti, že dělnická třída jako homogenní sociální skupina je s to vytvořit potřebné prvky k překonání krize, nepořádku a chaosu, v němž se zmítala národní společnost. Z toho přímo a nutně vyplývá, že Gramsciho činnost směřovala k tomu, aby si vyspělí dělníci uvědomili tuto skutečnost. Mylo nutné tuto situaci překonat vycházeje z výrobního procesu. To ostatně také dělala buržoazie, která za pomoci fašismu obnovila především na poli výroby, v továrnách, svou absolutní moc. Proletariát musel utvrdit svou moc v továrnách, zapojit svou vlastní organizovanou činnost do vývojového procesu výrobních sil, a tímto způsobem by se byl představil celé společnosti jako síla schopná nastolit nový stát. První forma zásahu do výrobního života by byla kontrola a kolem problému kontroly by se vybojovala rozhodná bitva o získání většiny a dobytí moci.

V jaké míře chyběl při vzniku a vývoji tohoto hnutí vlastní politický prvek, který měl dovést k všeobecné akci řízené stranou dělnické třídy, ke konfrontaci s jiným i stranami a ke srážce se státní mocí? Chyběl tou měrou, v níž se celému turinskému hnutí z let 1919— 1920 nepodařilo se povznést na národní úroveň, a to z důvodů, které už byly několikrát uvedeny a které podle mého mínění nelze hledat, v obecném rázu hnutí, ale v mezích a ohraničenosti při uskutečňování cílů v měřítku, které nebylo jen městské nebo krajové. Také problém svazku mezi severním dělnickým předvojem a velkými jižními rolnickými masami, který Gramsci již tehdy správně zformuloval (viz příklad akce brigády Sassari vůči Sardincům, který uvádí) nebyl v činnosti turinské skupiny ostatně prakticky řešen nějakým velkorysejším způsobem. Chybná reformistická nebo maximalistická orientace socialistické strany byla překonána v kritice, nikoli vsak v činnosti, která by měla celonárodní úspěch. Byla to však tehdy jediná strana, tj. jediná národní politická organizace, kterou měla dělnická třída k dispozici. Proto turinské hnutí svým vyústěním potvrzuje, že je nutné, aby se vytvořila nová avantgardní strana proletariátu, komunistická strana.

Neustálá polemika „Sešitů z vězení” proti každé formě ekonomismu zasazuje ránu z milosti chybným výkladům nebo záměrnému falšování Gramsciho myšlenek o vztahu mezi pozicí, kterou dělnická třída zaujímá ve výrobním procesu, a její politickou činností. Také při zkoumání strukturálních vztahů a výrobních vztahů musíme přihlížet k nutným rozdílům. Produktivní síla, technika a práce jsou rozdílné pojmy a rozdíl tkví v tom , že obsahují více či méně prvky, které již pocházejí z nadstavby. Třída jako taková dospívá k vyšší úrovni a k třídní politice jen tehdy, jestliže zasahuje uvědomělý prvek. Jako příklad tu platí Gramsciho studie o fordismu,(9) která vychází z přeměn techniky, avšak je pokusem o rozbor sociální struktury Spojených států v určitém okamžiku jejich rozvoje.

5.

Také rozsáhlé, všestranné namáhavé studie o funkci intelektuálů, do nichž se Gramsci chtěl pustit před zatčením (to plyne nejen ze vzpomínek na rozhovory s ním, ale ze samé práce o „Jižní otázce“) a jež prováděl důkladně v letech, jež strávil ve vězení, mají leninský základ, který podle mého názoru nebyl dosud dostatečně zdůrazněn. Je však třeba to učinit.

Nenarážím zde ani tak na skutečnost, že tyto studie jsou součástí všeobecného rozboru struktury společnosti, nýbrž spíše na historický důkaz o prohloubení teze o politické a sociální angažovanosti intelektuálů, která představuje podstatnou součást leninských teorií. Také tato angažovanost se může vysvětlovat vulgárně, ekonomistickým způsobem, nebo se dokonce může zredukovat na otázku služby a platu. Také tento aspekt existuje, je však téměř vždy nejsnadněji rozeznatelný. Vyžaduje zvláštní studium, jemuž se Gramsci, když je třeba, nevyhýbá, ale nesměšuje je s ostatními částmi svého bádání. Této stránky problému se netýkají ani Leninovy teze, jak to vyplývá z jeho prací věnovaných kritickému hodnocení intelektuálních a literárních proudů jeho doby. Problém intelektuálů a jejich funkce se naopak klade na úrovni, která je analogická problému ideologií a nadstaveb. Omyl idealismu vulgární sociologie spočívá v tom , že považuje ideologie za jednoduché nástroje politického vedení, tj. „za pouhé iluze ovládaných, za klam, jemuž podléhají..., za záměrné a vědomé klamání, jehož se dopouštějí vládnoucí".* Ideologie jsou však naopak realitou, podstatnou částí celého společenského vývoje. Jsou „opravdovou " filosofií, neboť „se stávají těmi filosofickými ‚vulgarizacemi‘ které vedou masy ke konkrétní činnosti, k přetváření skutečnosti".**

Každá ideologie je zároveň prchavá i historicky platná. Pomíjejícnost je výrazem minulosti. Avšak pouze boj pracujících tříd rozhoduje o tom, co z minulosti musí být zničeno. Z nitra ideologie kromě toho však vždy vychází tendence k vědě, k získání absolutní pravdy, právě tak, jako ve světě ideových nadstaveb je stále a všude přítomna tendence k autonomnímu vývoji a k tvorbě. Kdyby to tak nebylo, lidstvo by nemělo vědce, myslitele a umělce, nýbrž pouze loutky. Neexistoval by vědecký pokrok, tvorba uměleckých děl všeobecného významu atd. Převaha marxismu spočívá ve skutečnosti, že je s to dělat tento rozbor a vidět tyto rozdíly a že se může stát opravdovou vědou o historickém vývoji lidské společnosti ve všech aspektech jejího života.

Gramsciho analýza tedy neredukuje funkci intelektuálů na úlohu nástroje nebo na službu, nýbrž ji studuje v její realitě a činí z poslání intelektuálů historický fakt, který lidská činnost postupně mění. Pole kultury, na němž působí intelektuální skupiny, je jevištěm neustálého boje mezi starým a novým , mezi konzervativní tendencí a revolucí. Intelektuálové jsou součástí historického bloku, jsou činitelem jednoty základny a nadstavby. Revoluční krize rozštěpují tento historický blok. Také kultura má tedy své totální krize a nástup nové vedoucí třídy na základě nové organické struktury vyžaduje hlubokou intelektuální a morální reformu. Marxistická filosofie je podmínkou a předpokladem k této reformě. Dává intelektuálům vědomí jejich funkce. Činí z nich uvědomělé činitele společenského vývoje.

6.

Východiskem a vyústěním celého leninského myšlení je učení o straně a souběžné s ním učení o diktatuře dělnické třídy jako podmínce nové společnosti. Bez vedení strany nedospěje dělnická třída k moci a nezorganizuje novou moc. Tatáž nutnost vyplývá z celého Gramsciho myšlení a činnosti. Založení a pak vedení komunistické strany jsou rozhodující akty jeho politické činnosti i jeho života. Tomu obětoval i svou existenci. K učení o straně, kolektivním intelektuálu, který řídí boj o dobytí moci a používá politickou moc pro organizování nové společnosti, směřuje všechno jeho historické a politické bádání. Jeho velká původnost tkví v tom, že dal tomuto učení formu, která zapadá do italské skutečnosti a činí z něho moment ve vývoji politických doktrín v naší zemi, spojuje je s uzlovými body našich dějin, z nichž čerpá důkaz své podmaňující pravdivosti. To je také nutně bod, na nějž se soustřeďují údery kritiky a útoky protivníků, kteří se často nevyhýbají vulgární agitaci, jež spočívá jen na zřejmých padělcích. Tím se však nebudeme zabývat. Je dosti stará věc, že do marxistického pojetí dějin se může udělat průlom také tak, že se přijme jako metoda sociologického zkoumání boje tříd nebo podobně, avšak odmítá se, jakmile vystupuje a chce být uznáno jako ucelené politické učení, tj. jako návod k revolučnímu jednání. Učení o straně a o diktatuře proletariátu vypracoval ostatně marxismus způsobem, který velmi logicky odpovídá realitě. Lenin vytvořil učení o straně, vycházeje hlavně z velkých zkušeností francouzské revoluce a z revolučních dějin devatenáctého století, zatímco jeho učení o diktatuře proletariátu spočívá na rozboru třídního obsahu státu, a tedy celé buržoazní ideologie, která připisuje absolutní hodnotu formám politické organizace buržoazního státu.

Souvislost je zřejmá. Revoluční třída se organizuje ve stranu, aby mohla učinit ze státu nástroj vlastní revoluční akce a aby tedy mohla uplatnit vlastní řízení celého společenského života. Avšak stát, který vytváří, je v dějinách zcela novým útvarem, poněvadž jeho základem je zcela nová ekonomická struktura, která odstraňuje vykořisťování a anarchii výroby. Proto v tomto státu nabývá sám pojem demokracie nový obsah, jelikož je zde překonán základní třídní protiklad, který existuje v buržoazní struktuře společnosti.

Gramsciho myšlení se pohybuje jak před zatčením, tak v období „Sešitů z vězení“ tímto základním směrem. A proto je pro něj podstatné, že rozlišuje mezi filosofickým pojmem svobody a konkrétními politickými institucemi liberalismu a demokracie. To také patří k nejpůsobivějším kapitolám jeho polemiky. Svoboda jako lidská iniciativa a aktivní tvoření není zvláštní výsadou buržoazních režimů. Dějiny jsou vždy dějinami svobody. Buržoazní převrat je utvrzením svobody, avšak obsahuje v sobě již negativní element, tj. krystalizaci a poté udržování ekonomických a politických institucí, jimiž se uskutečňuje buržoazní nadvláda. Směšovat liberalismus, demokratické parlamentní zřízení, systém rozdělení moci s filosofickou svobodou, znamená směšovat ideologii s filosofií. Croceovské náboženství svobody se tedy stává něčím pochybným, pověrou. Ostatně dokonce i klerikálové jsou dnes stoupenci tohoto náboženství.

Celá tato argumentace se pojí s úvahami o přirozenosti člověka, který je považován za souhrn vztahů, jež se rozprostírají ve všech oblastech společenského života a svou spletí určují hranice lidské svobody. Ovládnutí světa ekonomiky, které je obsahem socialistické společnosti, rozbíjí největší tvrdost těchto hranic, to, co upírá většině lidí plný rozvoj vlastní osobnosti. To je první krok ke světu svobody.

Avšak postup tímto směrem představuje úkol, který se klade a řeší jen linutím, jež vychází ze základny a jehož součástí je utváření a rozvoj kolektivní vůle. Kázání náboženství svobody, které mění instituce buržoazního panství v absolutní formy svobody, je charakteristické pro epochu, .v níž vzniká ve vládnoucích třídách kritické vědomí o vlastní historické funkci, které dříve neexistovalo.*

Avšak ve stejné epoše vzniká to, postup času to stále více zdůrazňuje, co Gramsci nazývá „standardizací velkých mas obyvatelstva“, která se stává později probuzením, pokrokem myslí, jenž urychluje utváření historického hnutí a kolektivní vůle.* Režim stran se stává historickou nutností a sebeuplatnění dělnické třídy znamená utvrzení a pokroky politické strany, která je jejím mluvčím.

Již pro Hegela byla strana „soukromou" osnovou státu. Toto pojetí předvídá parlamentní stát.** Marxismus-leninismus toto pojetí nejen rozšiřuje, nýbrž je obnovuje. Ze zkušeností jak buržoazních revolucí, tak samého parlamentarismu se odvozuje pojem strany jako nástroje moci a nástroje k dobytí moci. Buržoazní třída nepoužívá jen tento nástroj, který je pro ni nástrojem pomocným, aby uskutečňovala a udržela svou nadvládu. Její nadvláda vychází ze světa výroby. Také dělnická třída, jakmile kapitalismus dospěl na určitý stupeň svého vývoje, nepoužívá jen politickou stranu, aby čelila buržoaznímu panství a připravovala jeho pád, poněvadž se také pohybuje v okruhu buržoazních institucí. Strana se však pro ni stává hlavním nástrojem. Vědomí vlastního dějinného poslání při přeměně světa, poslání tvůrkyně svobody povznáší dělnickou třídu na vyšší stanovisko, poněvadž znalost marxistické teorie ji umožňuje přesně poznat, co je ve výtvorech dřívějších dějinných převratů trvalého a co stojí za to, aby bylo zachováno, a co je naopak pomíjivé, co je pouhým nástrojem třídní nadvlády.

Existuje ve vývoji těchto pojmů pro Gramsciho rozdíl mezi termínem hegemonie a diktatura? Jaký je tento rozdíl? Rozdíl tu je, ale nikoli podstatný. Můžeme říci, že první termín se týká převážně vztahů, které se ustavují v občanské společnosti, a proto má větší rozsah. Avšak musíme mít na zřeteli, že pro Gramsciho rozdíl mezi občanskou společností a politickou společností je pouze metodologický, nikoli však ústrojný. Každý stát je diktatura a každá diktatura předpokládá nejen moc nějaké třídy, nýbrž také soustavu politických svazků a zprostředkování, skrze něž tato třída dospívá k panství nad celým společenským tělesem a světem kultury, neboť každý stát je také výchovným organismem společnosti, a to podle cílů tříd, které vládnou. Politická společnost však může nabýt krajně tuhé diktátorské formy, když v důsledku protikladů mezi základnou a nadstavbou se vytvoří roztržka mezi občanskou společností a politickou společností, tj. když začíná velká revoluční krize v dějinách. Tehdy se „objevu je extrémní forma politické společnosti: bud k boji proti novému a za zachování otřeseného pořádku, který násilím znovu stmeluje, nebo jako výraz nového, který má potřít odpor, na nějž naráží při svém vývoji atd“ .* Tento postřeh, který se zdá být letmý, patří však mezi nejdůležitější. Na jedné straně s ním souvisí soud o charakteru buržoazních států, o jejich vývoji, pokroku a úpadku. Na druhé straně otevírá cestu ke studiu různých forem, kterých nabývá diktatura proletariátu ve svých různých fázích a kterých může nabýt v různých zemích. Je to nová kapitola leninismu, o níž se diskutuje a na jejímž úplném rozvinutí dnes pracuje mezinárodní dělnické hnutí.

Politické panství dělnické třídy směřuje k vytvoření společnosti, která již nebude rozdělena na třídy, nýbrž bude „uspořádaná” . Co však znamená „uspořádaná" společnost a jak se k ní dospěje? Gramsci říká, že bude třeba několika staletí. To znamená, že dobytí moci a vytvoření socialistického státu nevede k vyřešení všech protikladů. Kromě protikladů, které jsou spjaty s dílčím charakterem prvních vítězství, vznikají protiklady nové, které se musí řešit. Jedním z bojových argumentů proti marxistickému pojetí světa a dějin byla otázka, jak se slučuje naše dialektické vidění společnosti s naším bojem za harmonickou společnost. Jak může vůbec existovat dialektický vývoj v takovéto společnosti? Gramsci nás na to učí odpovídat, že marxismus není věštecká nauka, ale teorie skutečnosti. Poznáváme protiklady našeho světa, který je světem rozděleným na třídy, a bojujeme za to, abychom překonali tyto protiklady. Není naším úkolem, abychom dělali proroctví o vývoji. Naším úkolem je naopak poznávat a řešit novým i metodami protiklady, které také dále existují v této první fázi socialistických společností. Nemohlo být Gramsciho úkolem vnikat na toto pole.

GRAMSCI A LENINISMUS

Domnívám se, že rozsáhlost poznámek, které byly rozdány jako osnova tohoto referátu, mne dnes zbavuje nutnosti zatěžovat toto shromáždění příliš obšírným výkladem. Činím to také proto, abych ponechal větší možnost lidem, kteří nejsou tak bezprostředně angažováni v politickém boji, vystoupit v diskusi.

Oba referenti na počátku svých referátů(10) správně zdůraznili pokyny, které sám Gramsci dal pro metodu, již musíme uplatnit při studiu myšlení toho, kdo nerozvinul systematickým způsobem své ideje, abychom připsali správný význam a váhu každému tvrzení, abychom byli s to je kritizovat v té míře, v níž musí být kritizováno, a Gramsci sám by také dodal (připomeneme-li úvodní úvahy k jeho vězeňským spisům) a také je odmítnout, je-li to v některém případě nutné. Sám vskutku říká v těchto poznámkách, že některým jeho tvrzením je dokonce třeba rozumět opačným způsobem, než je sám vyložil. Je těžké si představit výslovnější výzvu ke kritickému zkoumání.

Profesor Garin však správně zdůraznil, že rytmus vyvíjejícího se myšlení je důležitější než jednotlivé formulace. Nevím však, zda může být tato norma plně uplatněna při výkladu tématu „Gramsci a leninismus", které mi připadlo, protože otázka se v tom to případě klade zcela zvláštním způsobem. Také zde existuje a je třeba hledat v jednotlivých formulacích rytmus myšlení, avšak ten je přímo provázen a měřen rytmem jednání. Existuje zde praktický důkaz, který plyne ze skutečnosti, že akce byla provedena, dala výsledky, zanechala stopy a v těchto stopách, které jsou velmi hluboké, dále pracuje určitá část italské společnosti. Nemají hodnotu jen pro toho, kdo myslí, ale také pro toho, kdo jedná a pokračuje v boji.

Je nepochybné, že také ve vývoji Gramsciho činnosti se vyskytují fragmenty. Neřekl bych však, že by bylo možné považovat tuto činnost za fragmentární. Vyskytují se tu momenty nejistoty, váhání, omylů a nápravy omylů a to může vést k tomu, že se určitá stanoviska považují za fragment a že se odmítají čistě negativním soudem. Pozornější zkoumání odhaluje, že se nemůže vyslovit čistě negativní soud.

Chtěl bych použít jako příklad fakt, že Gramsci do určité míry pasivně nebo poměrně pasivně přijímal takzvané úzké, sektářské vedení komunistické strany v prvním období její existence. Je nepochybné, že se zde setkáváme s omylem, který sám Gramsci později musel poznat, který kritizoval, zamítl a napravil.

Avšak z čeho pocházel tento omyl? Zde se klade problém rytmu myšlení a rytmu činnosti. Myslím, že se může tvrdit, že omyl pocházel z toho, že Gramsci zastával požadavek naprosté negace dřívějších politických směrů a že tento požadavek nevycházel jen z intelektuální kritiky, nýbrž z kritiky, která fakticky vznikala a stala se v té době pro předvoj dělnické třídy tím, co Gramsci nazýval „obecným způsobem nazírání", rozšířenou, všeobecně přijímanou pravdou, která se snaží uplatnit se v praxi, protože se nedá ignorovat.

Omyl tedy obsahoval podněty citového, morálního a politického rázu, bez nichž by byla komunistická strana buď vůbec nevznikla, nebo by se nevytvořila tím způsobem, jímž se zformovala, přičemž z tohoto podnětu přijala také něco, co se v dalším vývoji stalo něčím velmi pozitivním. Pravda, byl tu omyl. Gramsci však cítil, že musí tento podnět přijmout, aby se mu podařilo ho přeměnit v prvek, který by nebyl již pouze negativní, nýbrž pozitivní a konstruktivní. Omyl tkvěl ve způsobu souhlasu a v rychlosti nápravy. Ale i v tom nalézáme prvek ideové důslednosti a hluboké důslednosti praktické.

Ve vývoji Gramsciho politické činnosti se vyskytly také jiné omyly. Jisté je východisko a jistý je cíl. Avšak vzdálenost mezi východiskem a cílem je nesmírná. Sám Gramsci se, jak se zdá, pokusil popsat východisko na stránce, kterou naleznete na počátku svazku „Passato e presente", kde mluví o „životních procesech, které charakterizuje neustálá snaha překonat zaostalý způsob života a myšlení, o což se snažil, jak se vypráví, jeden Sardiňan na počátku století. A by si osvojil způsob života a myšlení, který by již nebyl regionální a vesnický‘, nýbrž národní, a sice tím národnější (národní právě proto), čím více se snažil se zařadit do způsobů evropského života a myšlení, alespoň konfrontoval národní způsob se způsoby evropskými, italské kulturní potřeby srovnával s kulturními potřebami a proudy evropskými (pokud to bylo možné a proveditelné v daných osobních podmínkách, samozřejmě alespoň podle silně pociťovaných požadavků a potřeb v tom to smyslu)."*

Je to zřejmě autobiografická a kritická poznámka, řekl bych dokonce nesená ironickým duchem, ironickou sympatií pro Sardiňana, jenž přicházel na národní scénu ze světa, jejž na jiném místě nazývá „trojnásobnou a čtyřnásobnou provincií", který přišel ze Sardinie na turinskou universitu, na níž získával vzdělání, které je nám známo, a jenž formoval sebe sama v ekonomickém, politickém a sociálním životě průmyslového velkoměsta, které se tehdy organizovalo a chystalo k vedení národního života.

Cíl je od toho dosti vzdálený. Je to politik národního a mezinárodního významu, který se osvědčil celým svým bytím, při poznávání, studiu a řešení nejobtížnějších problémů národních i mezinárodních této doby, zakladatel strany a komunistický vůdce, tj. člověk, jenž vyjadřuje a svou činností uskutečňuje tendenci, proces, o nichž sám prohlašuje, že jsou obsaženy ve věcech a jež jsou skutečně ve věcech, které však jeho činnost činí zjevnějšími, tj. člověk, jenž vychovává, organizuje a řídí.

Jaké byly faktory tohoto vývoje, jímž se „trojnásobný a čtyřnásobný venkovan" stává vůdcem velké politické strany, a přitom vůdcem takového formátu, že s ním protivníci museli jednat takovým způsobem, aby ho odstranili ze scény a uklidnili se?

Zkoumání této věci je dosti obšírné. Nepochybně z něho plyne, že velký podíl se musí připsat italské kulturní a politické tradici. Gramsci je italský politik. Navazuje na nejživotnější směry politického myšlení a politické činnosti v naší zemi. Avšak to nestačí. Pouhá italská tradice by nečinila z Gramsciho to, čím se jako politik stal, a sice jako politik, který na sobě nenese ani stopu našeho provincialismu. K tradicím italského myšlení se přidružuje studium marxismu, kontakt s dělnickou třídou a s realitou národního a mezinárodního života, s níž se setkává od raných let, a pak postupně epizody boje, jenž se stále více zostřuje. V tomto rámci zaujímá podle mého názoru zvláštní místo jako rozhodující faktor ideového a praktického vývoje Lenin a leninismus.

Dnes uznávají i ti, kteří nezastávají náš názor, že Leninovo dílo změnilo běh dějin, že zahájilo novou éru ve vývoji světových událostí. Tuková je skutečnost. Leninovo dílo musí být analogicky postaveno nu stejnou úroveň, kterou zaujalo dílo francouzské revoluce. Po francouzské revoluci se změnil svět. Změnil se způsob lidského myšlení. Také po Leninovi se změnil způsob lidského myšlení. Po Leninovi myslíme všichni jiným způsobem, než jsme mysleli dříve. Mluvím především o politicích, ale nemluvím jen o nich. Mluvím o všech lidech, kteří se snaží kriticky pochopit skutečnost, jež je obklopuje, a také o velkých lidských masách, k nimž nové objevy myšlení a tvořivé činnosti lidí dospívají ve formě víry nebo vzdálené informace. Nevylučuji tedy ty, kteří nejsou praktickými politiky, a nevylučuji ty, kteří nejsou s to dospět ke kritickému uvědomění průběhu událostí. Převrat — a to je jedna ze základních Gramsciho tezí — , který nabývá metafyzické hodnoty, jako byla velká socialistická revoluce, kterou dovedl k vítězství Lenin, vytváří také nový „obecný způsob nazírání", nový prvek téměř náboženského vědomí, nové formy obecného usuzování, novou víru.

Po Leninovi jednáme zcela jinak, protože jsme novým způsobem pochopili realitu, která je před námi, protože jsme pronikli do její podstaty, což se nám před tím nedařilo.

Co je tedy v Leninovi od základu nového? Promiňte, jestliže tento bod výkladu bude nutně pro stručnost trochu schematický.  

V Leninovi jsou nejméně tři základní kapitoly, které určují celý vývoj jednání a myšlení: teorie imperialismu jako nejvyššího stadia kapitalismu, teorie revoluce, a tedy teorie státu a moci a teorie strany. Jsou to tři kapitoly, které se téměř prolínají a každá z nich obsahuje určitou teorii a praxi. Každá z nich je momentem vyvíjející se reality, teorií, která je nejen formulována, nýbrž ověřována fakty a dějinnou zkušeností, teorií, jež se vyvíjí ve zkouškách historické zkušenosti, opouští stanoviska, která mají být opuštěna, a dobývá nové pozice, čímž vytváří něco nového.

Lenin obnovuje tento tvořivý charakter marxismu, osvobozuje jej od mechanistických, ekonomistických a pozitivistických interpretací Marxovy teorie. Činí tak z marxismu to, co má marxismus být: návod k revolučnímu jednání.

Domnívám se, že nástup leninismu a jeho rozvoj na světové scéně byl rozhodujícím faktorem celého Gramsciho vývoje jako myslitele a činného politika. Je to faktor, jenž určuje rytmus hnutí, vtiskuje lineární charakter ideovému a praktickému vývoji, dovoluje správně zhodnotit také chyby, jejich závažnost, provést jejich kritiku a uvést je do celkové souvislosti.

V Gramsciho raných spisech,(11) které jsme bohužel nemohli vydat, jak by bylo žádoucí, před touto konferencí, je zřetelné hledání, které má dychtivý ráz a není prosto jistého zmatku. Idealistický vliv je zřejmý. Stačí vzít jediné číslo časopisu „La cittá futura" z r. 1917, jehož celou původní část psal Gramsci. Tato část obsahuje obšírné citáty z tehdejších mistrů idealistické filosofie. Idealistický vliv se zde nemůže popřít. V tomto vývojovém období Gramsciho myšlení a již dříve, v universitních letech, se působení idealistického myšlení projevuje v podstatě v jednom směru: jako podnět při hledání a osvojování dialektiky jako historického vývoje reality.

Je pravda, že také v řešení tohoto problému v tomto období se vyskytují výrazy, které dnes nejsou pro nás přijatelné. Souvislost mezi realitou a činností, která je podstatou historického vývoje, není ještě hledána v materiálnosti celkového historického procesu. Uplatňuje se ještě tendence hledat tuto souvislost jen v oblasti čistě ideálních vztahů, v myšlení. Zároveň je však tento vliv idealismu na Gramsciho myšlení doprovázen neustálým a vytrvalým úsilím o konkrétní zkoumání ekonomických vztahů jako konstitutivní osnovy celé společnosti.

Nechci opakovat věci, které jsem řekl jindy, když jsem připomínal studie, které Gramsci podnikal v universitních letech a k nimž mne také podněcoval, například o struktuře obchodních vztahů Sardinie s pevninskou Itálií, s Francií a jiným i zeměmi a o vztahu, který se mohl stanovit mezí změnami těchto vztahů a fakty, které byly zdánlivě od nich dosti vzdálené, jako je vývoj zločinnosti, častý výskyt zbojnických příběhů, rozšíření bídy atd.

Již v tom to období je nepochybné, že oba tyto prvky — působení idealismu, který Gramsciho podněcuje k pojetí dějin jako vývoje, a snaha po zkoumání sociálních a ekonomických vztahů postupně vzájemně splývají, musely splývat a splynuly v celém dalším Gramsciho vývoji. Avšak který prvek určuje toto splynutí? Zde zasahuje dějinná zkušenost revoluce, zasahuje leninismus, zasahuje Leninovo myšlení a činnost.

Jestliže se dnes pokusíme připomenout, jaká byla teorie a propaganda v italském socialistickém hnutí před Gramscim, zpozorujeme ihned, že v ní chyběl základní pojem , pojem revoluce. Co znamenala revoluce pro italského socialistu z konce devatenáctého a z prvního desetiletí dvacátého století? Nevěděl to. Rozvíjely se nekonečné diskuse o rozdílu, který může být mezi pouhou revoltou, povstáním a „opravdovou“, „skutečnou“ revolucí, mezi ozbrojenou vzpourou a neozbrojeným hnutím a o případných vztazích mezi nimi. Diskutovalo se o tom , zda by generální stávka mohla zahájit revoluci. To již ostatně byla konkrétnější forma hledání. Anebo se směšovaly a ztotožňovaly, jak řekl jeden referent, pojem „permanentní“ revoluce s pojmem dějinného vývoje, což je jiná věc. Přesná znalost, co by mohl být revoluční převrat společenských vztahů, neexistovala.

Chtěl bych připomenout jednu Gramsciho žertovnou poznámku, která snad dovolí lépe rozpoznat tento nedostatek. Je to poznámka, kterou Gramsci vyslovil v polemice s reformisty. Uvádí příklad přednášek o filosofii, které poslouchal na turinské universitě, a vzpomíná na starého universitního profesora, který se chystal 40 let přednášet kurs teoretické filosofie o „konečném vyvíjejícím se bytí“ . „Každý rok konal přehledné přednášky o předchůdcích svého systému a mluvil o čínském filosofovi Lao-tse, starci-chlapcovi, který se narodil v 80 letech, a každý rok mluvil znovu o Lao-tseovi, protože přišli noví studenti a museli se také z profesorových úst o něm dovědět. A tak se ,konečné vyvíjející se bytí1 stalo legendou, prchavou chimérou, a jedinou realitou pro studenty několika generací byl Lao-tse, stařec-chlapec, děťátko narozené v 80 letech. Právě to se děje s třídním bojem ve staré Spravedlnosti1 Camila Prampoliniho: je také prchající chimérou, kdežto každý týden se v ní píše o starci-chlapci, který nikdy nedospívá, jenž se nikdy nevyvíjí, který se nikdy nestane ,vyvíjejícím se konečným bytím‘, i když by se čekalo, že se musí přece jen rozvinout po tak vytrvalém dílu evangelické výchovy.“* Tak tomu bylo s těmi, kteří před Leninem mluvili o revoluci v Itálií. Chyběl jím sám pojem revoluce. Chtěl bych říci, že i když u Antonia Labrioly se objeví, jestliže se jde do hloubky, nejúčinnější pojetí filosofie praxe, které vzniklo v naší zemi, pojetí této filosofie jako soběstačného vidění reality a světa, že přesto pojem revoluce není ani u Labrioly přímo spjat s přesnou analýzou objektivních podmínek, v nichž se připravovala konkrétní italská revoluce, revoluce dělníků a rolníků, italského lidu, revoluce za změnu běhu dějin a ovládnutí dějinného procesu. Měl jsem již jednou příležitost to připomenout, a domnívám se, a tato poznámka je již ostatně dnes všeobecně uznávána, že Labriolovi se nepodařilo dospět k pojmu imperialismu, což byl nejzávažnější nedostatek vývoje jeho myšlení, nedostatek, jenž vysvětluje také některé chybné soudy, které vyslovil v posledních letech svého života, o koloniální politice imperialismu.

V poznámkách, které po určitém zpracování byly vydány jako „čtvrtá esej“ o materialistickém pojetí dějin s názvem „Ze století do století“,(12) naráží Antonio Labriola na tento problém, na problém imperialismu. Říká, že jeho pojednání chce „osvětlit dnešní jeviště občanského světa, vylíčit ho v jeho obrysech, vnitřním aspektu a v zápletce sil, které jej utvářejí a uvádějí do pohybu.“ Jsou tu výrazy, které svědčí o obvyklé všestrannosti Labriolova myšlení. A tak mluví, když se dostává ke konkrétnímu, o imperialistické politice států od konce století, o burské válce, o expanzi Ruska do Asie, která převrací na ruby mongolskou invazi. Pokouší se také o definici předchozího období. Chce říci, co je století, které končí, a definuje je takto: „Minulé století nezačalo roku 1800, nýbrž začalo snad 14. července 1789, nebo zhruba tak, jak se datuje závratný vpád liberální éry. Století, které končí, je ,liberální éra‘ .“

Čím však může být století, které začíná? Starému italskému marxistovi chybějí prvky pro analýzu, důkaz a přesvědčení, jež by mu dovolily tvrdit, že začínající století je érou přechodu k socialismu. Jeho úvahy končí v této věci nejistou a nedůvěřivou poznámkou: „Nevíme, kde dějiny skončí." Je pravda, že ihned připojuje ospravedlnění tohoto tvrzení, které je teoreticky správné. Nemůžeme však nezdůraznit, že nejistota a nedůvěra, které zůstávají, jsou důsledkem neschopnosti vykonat onen krok, onen obrat, který vykonal Lenin. Lenin vyšel z hluboké analýzy kapitalistické společnosti a jak v prvém období, tak při přechodu k následujícímu období, imperialistickému období, byl s to přesně určit charakter epochy, jež právě začínala, a konstatovat, že jde o epochu přechodu od kapitalismu k socialismu, od liberální éry k éře socialistické. Tímto nedostatkem určité historické perspektivy trpělo ostatně celé italské dělnické hnutí již od počátku. Trpělo jím zvláště v prvních desetiletích našeho století, když hnutí dělnické třídy, které absolvovalo první školní léta, mělo vykonat vyšší zkoušky z organizace politického boje, jenž měl mít přesné revoluční perspektivy, přizpůsobené situaci této doby. Odehrávaly se bezprostřední odborové boje v průmyslu a na venkově, a byly rozsáhlé a mohutné. Odehrávaly se politické boje za svobodu a proti politice imperialismu. Stačí připomenout opozici předvoje dělnické třídy a rolnických mas proti válce v Libii. Avšak neexistovala dějinná souvislost mezi tímto velkým hnutím a revolučním bojem o moc. To byla tragédie italského socialistického hnutí na počátku století. Má kritika nesměřuje jen proti revolučním frakcím. Podíváme-li se na reformisty, bylo to ještě horší. Ani na reformistické půdě, při spolupráci s buržoazními skupinami, se reformistům nedařilo povznést se nad bezprostřední agitaci. Byl to důsledek toho, že neopouštěli pole socialistického hnutí, jak to naopak činili reformisté jiných zemí. Zůstali na tom to poli, tak jako ryby sledují loď, avšak nebyli s to si stanovit jasné cíle a perspektivy, což dalo italskému reformismu ještě ubožejší a rozporuplnější vzhled, než měl jinde.

To všechno byl v podstatě negativní výsledek pedantického a mechanistického pojetí marxismu a samého procesu dělnického hnutí. Chybělo pojetí dějinného vývoje, který nemůže být chápán jen jako objektivní vývoj ekonomických vztahů, na základě změn techniky a růstu výrobních sil, jako vývoj dílčích hospodářských a politických bojů, které vedou pracující, a jako vyvrcholení tohoto vývoje zázračnou katastrofou. Chyběla sama představa o změnách a zvratu mocenských poměrů ve společnosti, o rozbití vládnoucího historického bloku a revolučním vytvářením bloku nového.

Právě tento pojem však Gramsci učinil základem celého svého myšlení a celé své pozdější činnosti. Byla to největší vymoženost, kterou uskutečnil.

Obtíže byly veliké, dokonce i pro myslitele, který měl neobvyklou šíři informací a výjimečně ostré kritické myšlení. Když čteme jeho „Sešity z vězení“ , které koncipoval, aniž by měl k dispozici knihovnu, za pomoci ubohého balíku knih, který mu každý měsíc povolovala vězeňská správa, vyvstává před námi duch, jenž se může srovnávat s Voltairem, univerzální v poznávání a se záměrem nejen kritickým, nýbrž přímo agresivním ve všech oblastech poznání. Nikdy se u něho nevyskytuje tendence ke kompromisu, nespokojuje se popisem a vnějškem. Stále se tu u něho projevuje snaha jít do hloubky, odhalovat protiklady a jejich boj způsobem, který uvádí na světlo jejich tvořivou a zároveň ničivou úlohu. Tato útočnost myšlení také neodporuje metodě, která se vyhýbá povrchním negativním určením, a dospívá k negaci pouze pozorným hledáním pozitivních prvků, které mohou existovat v kterémkoli nepřátelském stanovisku. Právě proto však, když toto myšlení něco boří, činí to nejradikálnějším způsobem, a když se mýlí nebo je ještě nejisté, odhaluje nám vždy něco nového nebo nás uvádí na správnou cestu, jak toto nové objevit.

Některé věci se stávají zvláště zřejmé, když čteme první Gramsciho články o ruské revoluci, částečně již uveřejněné, částečně ještě nikoliv. Tyto články obsahují nepochybně také omyly a tvrzení, která přijmout nemůžeme a jež jsou nepřijatelná. Odkazuji zvláště na známý článek nazvaný „Revoluce proti ,Kapitálu‘ “ , přičemž „Kapitálem“ se rozumí Marxova kniha a revolucí Říjnová revoluce ruských bolševiků r. 1917. Formulace problému je chybná a chybné jsou také některé soudy. Ale zdá se mi, že z tohoto článku zaznívá téměř osvobozující zvolání mladého Gramsciho, který na základě toho, co se stalo v Rusku, konečně cítí, že se můžeme osvobodit z tíživé a obtížné slupky pedantického, vulgárně materialistického a pozitivistického výkladu Marxova myšlení, který byl prováděn v Itálii a a který podávali významní a velmi známí socialističtí agitátoři.

„,Kapitál se v Rusku stal," čteme v tomto článku, „spíše knihou buržoů než proletářů. Byl kritickým důkazem, že je fatálně nutné, že se v Rusku vytvoří buržoazie, započne kapitalistická éra a nastoupí civilizace západního typu dříve, než bude proletariát vůbec moci pomyslet na svou ofenzívu, na své třídní požadavky a na svou revoluci. Fakty překonaly ideologie. Fakty rozvrátily kritická schémata, podle nichž se ruské dějiny musí vyvíjet podle kánonů historického materialismu."

Jde tu o omyl, ale nikoli podstatný. Gramsci tu fakticky odmítá a odhaluje falešný výklad historického materialismu, který podávali takzvaní legální marxisté. Pokračuje však: „Bolševici se zříkají Marxe, neboť potvrzují svědectvím rozvinuté akce, vydobytým i úspěchy, že zákony historického materialismu nejsou tak železné, jak by se mohlo myslet a jak se myslelo... To je vše... Nesestavili z mistrových děl vnějškovou nauku, založenou na dogmatických a nesporných tvrzeních. Prožívají marxistické myšlení, které nikdy nezemře, jež je pokračováním italského a německého idealistického myšlení a které bylo u Marxe pokaženo pozitivistickým a naturalistickým nánosem." Avšak ke zkomolení nedošlo u Marxe, nýbrž v elementárních propagandistických pojednáních a spiscích, v nichž byl marxismus zredukován na něco, čím nebyl a nemohl být.

„Toto myšlení," pokračuje Gramsci, „klade vždy jako největšího činitele dějin nikoli hrubé, ekonomické fakty, nýbrž člověka, společnost lidí, kteří se vzájemně stýkají, žijí spolu, a rozvíjejí těmito styky (civilizace) sociální, kolektivní vůli, chápou ekonomické fakty, posuzují je a přizpůsobují je své vůli... Marx předvídal předvídatelné. Nemohl předvídat světovou válku nebo lépe nemohl předvídat, že tato válka by mohla mít trvání a následky, které měla. Nemohl předvídat, že tato válka po třech letech nevýslovného strádání a utrpení vyvolá v Rusku onu kolektivní lidovou vůli, kterou vyvolala."

Ukázal jsem, jaké jsou chybné teze v tomto pamětihodném článku. Avšak rozhodující je podstata a tou je, opakuji, Gramsciho osvobozující zvolání nad tím, že konečně nalezl nezbytné vodítko, jak se vymanit z pedantických, vulgárně materialistických a ekonomistických výkladů marxismu.

Ve všech Gramsciho komentářích k událostem v Rusku po dobytí moci z následujících dvou nebo tří let je na jedné straně stále lépe rozvíjen a upřesňován tento moment, zatímco na druhé straně se studium obrací k souvislosti mezi internacionálním a národním momentem revoluce. To, co ruští bolševici byli s to udělat, je důsledkem kvalitativní změny mezinárodní situace. Řetěz imperialismu se přetrhl. Otevřelo se nové období světových dějin. Avšak vítězství dělnické třídy a bolševiků bylo možné proto, že se bolševici stali nejlepšími vykladači celého dějinného vývoje národní ruské společnosti, z čehož dovedli ve své činnosti vyvodit důsledky. Tímto způsobem se určuje národní funkce dělnické třídy ve vývoji mezinárodního hnutí. Samy podmínky kapitalistického světa, jenž dospěl do imperialistické fáze, vytvářejí všeobecné předpoklady revolučního zlomu, ale v každé zemi má tento zlom své zvláštní podmínky, které plynou z dějin každé země. Dělnická třída je na celém světě hrobařem kapitalismu. To je její historické poslání v širším slova smyslu a je to poslání, které se konkrétně uskutečňuje řešením, jež dělnická třída dává problémům, které se musí řešit v zemi, kde tato dělnická třída působí. Nemůžeme poznat tyto problémy bez pozorného rozboru ekonomické struktury všech nadstaveb a vlivů, který tyto nadstavby vykonávají na ekonomii a celý souhrn sociální tkáně.

Zde je zdroj pozornosti, kterou Gramsci věnuje dějinám Risorgimenta a celým italským dějinám. Hledá v dějinách Risorgimenta, v rozborech různých momentů italských dějin, v rozboru funkce intelektuálů v dějinách Itálie (byla to zvláštní funkce, odlišná od funkce, kterou vykonávali intelektuálové jinde), hledá celým svým mnohostranným bádáním přesnější vymezení třídních vztahů italské společnosti, než se obvykle podávalo. Za neustálé pozornosti ke vzájemnému působení struktury výrobních vztahů a nadstaveb (politických, vojenských, organizačních, ideologických atd.) dospívá k rozpoznání toho, co nazývá „historickým blokem“ sil, které jej řídí, a vnitřních rozporů, jež určují jeho pohyb.

Prvního dne této konference se rozvinula zajímavá rozprava o Gramsciho kritických tvrzeních o hybných silách italského obrození, jemuž chyběl jakobinismus. Zdá se mi však, že ti, kdož diskutovali o této otázce, neosvětlili správně jeden zvláště důležitý moment tohoto problému. Ten nespočívá v tom, že by Gramsci obviňoval buržoazní vrstvy, že neudělaly to, co mohly udělat. Takovýto způsob chápání dějin se. vymykal jeho metodologii. Hledá naopak přesné vymezení toho, co tyto vrstvy vykonaly, což mu má sloužit k přesnému vymezení struktury italské společnosti, která vzešla z národní revoluce. Nemůže se však popírat, že v kritických momentech dějin mohou vedoucí třídy dělat různé věci. Lenin uplatnil toto kritérium na rozbor vývoje kapitalismu v Rusku a způsobu, jak by mohla být vyřešena agrární otázka, kterou kladl staletý vývoj ruského hospodářství a přežívání feudálního režimu. Byly možné dvě resty. Kterou cestu si vybraly vládnoucí ruské třídy a jakou cestu volí proletariát? Cesta, kterou si vybraly vládnoucí třídy, byla výrazem určitého historického bloku, v němž měla převahu, ale také by ji bývala mohla nemít, sociální skupina pozemkové aristokracie, spojená zvláštním způsobem — a také toto spojenectví by bývalo mohlo být jiné — s kapitalistickou vrstvou. Proti tomuto historickému bloku, jemuž odpovídá určitý vývojový stupeň všech společenských vztahů, staví dělnická třída svůj svazek s rolnictvem, směřující jak proti samovládě, tak proti kapitalismu a vytváří tak podmínky svého revolučního vítězství. Tímto způsobem se rozvíjí Leninova historická analýza a činnost a Gramsciho myšlení se pohybuje po této rovině.

Italská buržoazie uchopila moc a zorganizovala společnost a stát spojujíc se s určitými silami, a nikoli s jinými. To bylo důsledkem její povahy. Je to fakt, k němuž se musí přihlížet. Proto nabyla italská společnost v období Risorgimenta a po Risorgimentu tohoto zvláštního charakteru. Vytvořil se „historický blok“ , a tedy zvláštní podmínky, v nichž se dělnická třída začíná organizovat, bojuje, uvědomuje si své vlastní poslání a uskutečňuje toto své poslání skrze politickou činnost strany, která ji řídí. Gramsci se snaží vymezit tento proces co nejpřesnějším způsobem ve svém uceleném politickém a historickém bádání, které se pohybuje od konkrétních podmínek politiky a kultury až k momentu, v němž tento proces začíná.

Dospěli jsme tak k prvnímu desetiletí dvacátého století, období hluboké krize ve vývoji italské společnosti. Rozhodnutí, která byla v tomto období učiněna, měla osudový vliv na to, co se později stalo. V ideových a praktických tendencích, které tehdy dozrávaly a získávaly soudržnost, jsou obsaženy zárodky zla, jež nás později postihlo a jež nebylo těžké odhalit a odrážet, když se projevovalo ve fašistickém dvacetiletí, které však nebylo snadné postihnout, kritizovat a odrážet, když se v tom to vzdáleném období objevovalo v zárodku.

V těchto letech začíná rozklad starého bloku, jenž se utvořil za Risorgimenta. Tato krize vznikala za tohoto stavu věcí: z ekonomického vývoje, který uváděl italský kapitalismus na imperialislickou cestu, a z hnutí mas. Rolnická opozice, kterou se katolická církev snažila zorganizovat, oživovat a řídit, aby z ní vytvořila vlastní základnu pro boj proti státu, jenž se zformoval za Risorgimenta, a nová dělnická opozice směřovaly k tomu, že splynou ve všeobecnou vzpouru proti starým společenským pořádkům. Starý způsob činnosti vládnoucích buržoazních skupin podle jména liberálních, ve skutečnosti však reakčních a konzervativních neplatí již v této nové situaci, právě tak jako formule o katolické opozici vůči liberálnímu státu. Je to formule, která se může ukázat jako dosti nebezpečná tváří v tvář šíření socialismu v dělnických i rolnických masách. Nebyly tedy nuceny změnit cestu dosavadní vládnoucí buržoazní skupiny, ale také jejich katoličtí a klerikální protivníci. Napříště jsou nuceni klásti nade všechno ostatní obranu kapitalistického zřízení.

Někteří mužové vládnoucí třídy si do určité míry uvědomovali tuto krizi. V tom je třeba vidět pozitivní prvek soudu, jenž se musí vyslovit o činnosti a myšlení Giovanniho Giolittiho, který Gramsci nezdůraznil, nemohl a ani nemusel zdůrazňovat, protože jeho pozornost se musela soustřeďovat jiným směrem. V bezprostředním boji, který se tehdy vedl, bylo nevyhnutelné, že se pozornost neobracela na to, že si Giolitti částečně uvědomoval na počátku dvacátého století nutnost něco změnit na tradičním politickém zaměření, nýbrž na to, že Giolitti nevyvozoval z tohoto vědomí přiměřené důsledky, tj. na negativní stránky jeho bezprostřední činnosti. Právě proto, že se Giolitti chtěl ukázat s novou tváří, byly závažnější a ostudnější tyto negativní stránky. Giolittimu, který nastoupil jako politik, jenž nastoluje novou demokratickou zákonnost, připadl fakticky úkol nejen upevňovat zotročení jižních oblastí, nýbrž zahájit novou fázi expanze v Africe a učinit první krok k vytvoření nového reakčního bloku, do něhož by se měly konečně také zařadit klerikální síly.

V krizi byla v tomto okamžiku také kultura. Rozpadly se a zhroutily se staré ideologie devatenácteho století a celé pojetí dějin naší země bylo otřeseno, pravda, pracemi diletantů, a nikoli ještě vědců, ale takovým způsobem, který zanechává hlubokou stopu. Vzpomeňte si, že je to doba, v níž bylo rozšiřováno a vychvalováno historické dílo Alfreda Orianiho, o němž dnes víme, jak je máme posuzovat. Je to doba zhroucení pozitivistických systémů a zároveň s tím úpadku celé jedné kultury.

Jak se vyvíjí Gramsci v tom to období tak hluboké krize? Vliv nových idealistických směrů ho vede k odmítnutí vulgárních pozitivistických interpretací marxismu. Patří však zároveň k antipodům idealistického vidění dějin a situace naší země. Odmítá s odporem vyhrocený a směšný ďannunziovský individualismus, právě tak jako nacionalistické vzrušení, z něhož právě začaly čerpat novou ideologickou potravu vládnoucí reakční skupiny. V bádání o dějinách, o struktuře a o přítomné skutečnosti italské společnosti se jeho myšlení přimyká naopak spíše k prvkům, které prýští z racionalistických směrů italského politického myšlení v devatenáctém století.

O hlavních představitelích těchto směrů se zmiňovaly referáty a některé diskusní příspěvky. Jsou to lidé, v jejichž spisech ještě vládne, to se musí přiznat, velký zmatek v úvahách o obecnějších tématech: o problémech poznání, filosofie a metodologie dějin. V tom to zmatku ne zračí nerozvinutost italského osvícenectví a racionalismu této doby. Někteří tito myslitelé však dali alespoň účinný a silný podnět ke zkoumání ekonomické skutečnosti a organizačních forem italské společnosti, jak se historicky za staletí zformovala a jak vyhlížela na počátku Risorgimenta. Po této linii a v tom to řečišti se pohybuje Gramsciho myšlení. Bylo by tedy chybné považovat Gramsciho myšlení za odrůdu idealistických koncepcí, které tehdy převládaly, nebo ještě hůře, za úsilí o korekci jejich výstřelků. Nikoli! Rozdíl se objevuje již od prvních kroků. Je to hluboký rozdíl v zaměření a rozdíl kvalitativní. U Gramsciho splývá pojetí dějin, které pochází z vývoje italské filosofie v období, kdy navazuje na velké německé filosofické školy minulého století, s novým živým proudem nejlepších tradic ekonomického a historického bádání mistrů racionalistické a pozitivistické historiografie. Bez této životní mízy by jeho myšlení nebylo tím, čím je. Nebyl by mohl vypracovat své učení o spojenectví dělnické třídy severu s italskými rolnickými masami, zvláště jižními, spojenectví, které řeší problém jednoty naší země. Nebyl by mohl podat nový a tak hluboký výklad vztahu mezi městem a venkovem ve vývoji italských dějin. Celé jeho historiografické a politické myšlení by nebylo mohlo mít onen kypící vývoj, který známe, kdyby na něho zpočátku nebyl působil vliv oné filosofické linie, o níž jsme se zmínili, a kdyby byl neoplodnil tuto linii vlastními výzkumy a vlastními závěry.

Je správné vzpomenout jako zprostředkovatele tohoto vlivu jméno Gaetana Salveminiho. Polemika Gramsciho se Salveminim nepřetržitě probíhala od počátku první světové války.

U Salveminiho se pozitivní prvek historické a politické koncepce rozptyluje ve fragmentech. Úsilí o politickou syntézu bylo ostatně podrobeno vlivu nikoli vždy zprostředkovaných prvků emocionálního řádu, někdy moralistních nebo závislých na dílčím vidění skutečnosti. To vedlo Salveminiho k politickému jednání, které Gramsci musel posuzovat jako omyl a jež skutečně omylem bylo. Přesto však zůstává Salvemini velkým mistrem italského politického a historického myšlení, od něhož se Gramsci mnohému naučil a jemuž je v mnohém zavázán.

Je třeba poznamenat k této věci, která se vztahuje k jednomu základnímu aspektu aplikace a rozvinutí leninismu, což Gramsci provedl v souvislosti s italskými dějinami a situací naší země, tj. ve formulaci nutnosti spojenectví mezi dělnickou třídou a velkými pracujícím i rolnickými masami jihu v boji proti společnému nepříteli, kapitalistickému zřízení a centralistickému a tyranskému státu, že Gramsci čerpá podněty z polemiky se Salveminim. Avšak rozhodně se od něho distancuje v závěrech. Gramsciho pojem spojenectví se kvalitativně liší od stanoviska, k němuž Salvemini dospěl ve své politické agitaci. Nejde již opravdu o něco, co by mělo instrumentální charakter. Nejde jen o to, že dělník očekává pomoc od rolníka a rolník zase od dělníka v boji proti násilí a v boji za uskutečnění svých požadavků. Nikoli, jde o třídní svazek podle leninského pojetí, tj. o fundamentální, organické spojení, které se stává základem nového historického bloku. Jde o novou jednotu třídních sil, která se upevňuje proti nynější vládnoucí třídě a uskutečňuje se tím, že dělnická třída ve spojení s velkými rolnickými masami dobývá moci.

Tímto způsobem se organicky přechází od protestu proti násilí a od boje za bezprostřední požadavky k revolučnímu boji: revoluční cíle slouží jako vodítko také v bezprostředních bojích, které osvětlují a jim ž dávají orientaci, právě tak jako bezprostřední boje pomáhají objevit a stanovit základní linie organizace nového bloku, jenž se v revoluci a na cestě k ní osvědčuje jako vedoucí národní síla.

Domnívám se, že v tom to světle a jen v tom to světle můžeme uvažovat o činnosti, kterou Gramsci rozvinul v Turinu v letech 1919 — 1920. Je opravdu absurdní si myslet a tvrdit, že zatímco Gramsci, jak sám říká ve svých „Poznámkách o jižní otázce‘, již r. 1919 dospěl k tomuto novému pojetí svazku dělnické třídy s rolnickou masou, jenž má řešit otázku státu a jeho jednoty, zároveň měl takové pojetí funkce dělnické třídy, které prý vylučovalo ustavení politické strany a politický boj jako vyšší formu třídního boje a připisovalo výlučný význam pro dobytí moci faktu, že se dělník zmocní v továrně výrobního procesu a získá převahu nad majitelem.

Pravda, můžeme nalézt v tom či onom Gramsciho článku z těchto let jednotlivé výrazy, které mohou vyvolávat pochybnost, zda myslel tímto způsobem. Tyto výrazy však mají jen agitační význam. Mají přivést dělnickou třídu k tomu, aby si uvědomila funkci, kterou má ve výrobním procesu, a tedy v továrně. Avšak Gramsci nedospíval od továrny ke „státu výrobců“, který je mimo dějiny, nýbrž ke konkrétnímu italskému státu a k politickému boji, který se v něm musel vést.

Gramsci ostatně živě kritizoval, a v některých momentech tuto kritiku dokonce i přeháněl, tendenci, která považuje ekonomický vývoj za výsledek pouhých změn technických nástrojů. Skutečně, i změny technických nástrojů mají význam, který není jen materiální. Tyto změny samy jsou výsledkem vývoje, jenž se odehrává také v nadstavbě, jsou plodem bádání, studia a výchovné činnosti, mohou být spojeny s převahou filosofických směrů, které podněcují ke zkoumání přírodních jevů, nebo mohou být dokonce spojeny s nadvládou filosofických tendencí, jež toto bádání brzdí. Není náhoda, že první umělé družice vypustila země, jejíž kultura je materialistická.

Motorem dějin je však všeobecný vývoj výrobních sil, vývoj výrobních vztahů a třídní boj, který nastává na tomto základě. Pojem technického vývoje, právě tak jako pojem práce, se nesmí chápat v omezeném a čistě materiálním smyslu tak, že se část lidstva, dělnická třída, izoluje za tovární zdi, kde se točí soustruhy a frézy nebo běží strojní linky a automatické přístroje dneška. Technický pokrok, jak jsme viděli, je vždy výsledkem, který vzniká z mnoha zdrojů a kde má svůj podíl výchova, a sám charakter dělníkovy práce v továrně u stroje včerejška a dneška a u stroje zítřka nepochopíme, jestliže nezkoumáme a neodhalíme vlastnický vztah, tj. vztah mezi třídami, poměr, jenž existuje mezi vlastníkem výrobních prostředků a tím, kdo vlastní jen svou pracovní sílu. To znamená, že musíme opustit obvod továrny a promítnout vztah, který se vytváří v továrně do všeobecného pohledu na všechny společenské vztahy.

Takové bylo Gramsciho bádání kolem roku 1918. Chtěl, aby z moderní turinské kapitalistické továrny, nejpokročilejšího místa italského průmyslového rozvoje, vzešla síla, jež by byla s to řešit národní problémy, jež vyvstaly v této době, schopná překonat strašlivou krizi, způsobenou válkou a destrukcí výrobních sil, vymýtit nepořádek a chaos, zvítězit nad hlubokou sklíčeností, která panovala ve vládnoucích vrstvách a také v masách. To všechno mohla vykonat dělnická třída, kdyby dokázala, vycházejíc z problémů, které vyvstávaly v továrnách, si správně uvědomit velké problémy a způsob, jak je řešit. Není tu tedy žádný kult živelnosti, žádná tendence idealizovat formy dělnické činnosti v továrně a uzavírat se do nich, nýbrž je tu uvědomělé úsilí dovést dělnickou třídu k vyššímu uvědomění vlastního národního úkolu.

Gramsci nám sám dal jak kritiku, tak definici svého stanoviska v tom to období. „Rozebereme-li protikladné obvinění (adresované turinskému hnutí, že bylo zároveň živelné i voluntaristické nebo bergsonovské), ukazuje se plodnost a správnost vedení, které toto hnutí ovlivňovalo. Toto vedení nebylo ,abstraktní‘, nespočívalo v mechanickém opakování vědeckých a teoretických pouček. Nesměšovalo politiku a reálnou akci s teoretickými výklady. Uplatňovalo se na reálné lidi, kteří se zformovali v určitých historických poměrech, s určitými city, způsobem vidění, s úlomky pojetí světa, které vyplývaly ze ,spontánních‘ kombinací daného prostředí materiální výroby s různými sociálními živly, jež se v něm ,nahodile‘ hromadily. Tento prvek ,živelnosti‘ nebyl zanedbáván, a tím méně podceňován. Byl vychováván, usměrňován a očišťován od všeho cizího, co jej mohlo znešvařovat, aby se stal homogenním, avšak dělo se to živým, historicky účinným způsobem, za pomoci moderní teorie. Sami vůdcové mluvili o ,spontánnosti‘ hnutí. Bylo správné, že se o ní mluvilo. Toto tvrzení bylo podněcujícím prostředkem, hlubinným sjednocujícím prvkem, popíralo především, že se jedná o něco svévolného, dobrodružného, vyumělkovaného, a nikoli o něco historicky nutného. Dávalo mase ,teoretické‘ uvědomění, že je tvůrce historických a institucionálních hodnot, že je zakladatelem státu. Tato jednota ‚spontánnosti‘ a ,uvědomělého vedení‘ nebo ,disciplíny‘ představuje právě reálnou politickou činnost podřízených tříd, neboť politika mas není jednoduše dobrodružstvím skupin, které se dovolávají masy."*

Ostatně nejlepší odpověď, kterou můžeme dát těm, kteří nechápou někdy také záměrně Gramsciho politickou činnost v tomto období, je to, že tato činnost vyústila a nemohla nevyústit v založení revoluční strany dělnické třídy.

Revoluční strana dělnické třídy. To je druhý podstatný prvek leninského učení, který si Gramsci osvojil, rozpracoval, prohloubil, s přiblížil realitě naší země, převedl do činnosti, praktické práce s boje, a také více než do práce a boje, tj. až k úplnému odevzdání a obětování své vlastní existence.

Strana je „kolektivní intelektuál” , poněvadž podřízená třída, která chce prosadit svou vlastní hegemonii a dospět k dobytí moci, nedospěje k tomu živelně bez vedení. „Lidská masa... se nestane nezávislou, ‚sama sebou‘, bez organizace (v širokém smyslu) a neexistuje organizace bez intelektuálů, tj. bez organizátorů a vůdců.“

Zde tkví jádro a původnost Gramsciho myšlenek o teorii strany. Z rozvíjení těchto pojmů odvozuje základní normy života strany: věrnost, kázeň, vnitřní jednotu, charakter hnutí, zároveň národní i internacionální, který zvláště zdůrazňuje v poznámce, již jsem citoval v tezích ke svému referátu, aby z něho na jedné straně odvodil nezbytnost základního sjednocujícího prvku a na druhé straně stejnou nezbytnost variací, různých „cest k socialismu" podle podmínek každé země, jak dnes říkáme.

Proti této části Gramsciho myšlení směřují některé kritiky. Tímto směrem zvláště soustředil svou kritiku profesor Rodolfo Mondolfo, který však v pozoruhodné studii uznal pozitivní a tvořivou hodnotu Gramsciho pojetí marxismu a celého Gramsciho myšlení. Na jedné straně tvrdí, že tento „kolektivní intelektuál", strana, by byl nepříznivou věcí, protože by přicházel z vnějšku do hnutí dělnické třídy. Na druhé straně shledává ve způsobu, jímž Gramsci rozvíjí pojem strany, odrůdu ospravedlňování formy nějaké tyranie.

Pokud jde o první kritickou výtku, domnívám se, že omyl tkví v tvrzení, že učení o straně, tak jak je Gramsci vykládá a rozvíjí v Leninových stopách, je něco, co nepřihlíží k historickým, ekonomickým a sociálním rozborům celé reality. Strana určité třídy nevzniká kdykoliv, právě tak jako neustávají v kterémkoliv dějinném okamžiku problémy, které určitá třída je povolána klást a řešit. Strana vzniká a může vzniknout jen ve společnosti, kde se již započala konkretizovat kolektivní vůle nové třídy, která se již částečně projevila a uplatnila v akci. Strana tedy vzniká, jakmile již existují jisté podmínky jejího vítězství. To je základní tvrzení, jež je přímo spjaté s Leninovým učením a praktickou činností. Pochází přímo z Leninova spisu „Co dělat“ a z ostatních velkých Leninových studií o straně a jejím poslání.

Z tohoto způsobu kladení otázky jasně vyplývá souvislost mezi učením o straně jako kolektivním intelektuálovi, který organizuje a řídí boj nové třídy o moc, a vývojem ekonomických vztahů, vztahů tříd a politických poměrů, právě tak jako ideologií a jiných nadstavbových prvků. Do tohoto vývoje strana vstupuje v určitém momentu a určitým způsobem podle struktury určité společnosti, podle charakteru historického bloku, jenž v daném momentu dominuje. Když stojíme před skutečností rozhodujícího významu, jako je dobytí moci bolševickou stranou, početní menšinou vzhledem k velké mase obyvatelstva, nejde tu o problém, že dobytí moci menšinou odporuje normám formální demokracie, ale o to, proč tato menšina musela dospět k dobytí moci a proč dobytím moci uskutečnila onen pokrok, který tato společnost v tom to okamžiku mohla a musela vykonat.

Také učení o straně je součástí tvořivého rozvinutí marxismu, které čerpá základní podnět z Lenina. Také toto učení odmítá pedantické a fatalistické koncepce historického vývoje, které padělaly, umrtvovaly a zbavovaly historické tvořivosti původní marxistické myšlení.

Profesorovi Mondolfovi je třeba připomenout to, na co ho již upozorňoval Gramsci r. 1919 v recenzi Mondolfovy brožury o ruské revoluci. „Vypráví se,“ píše Gramsci, „že jeden německý středoškolský profesor, který se podivínsky zamiloval, kombinoval takto pedagogiku s něžností:,Miluješ mne, můj poklade?‘ ‚Ano.‘ ,Ne, v odpovědi se musí vždy opakovat otázka tímto způsobem: ,Ano, miluji tě, má myško.‘ “ V odpovědi, kterou Lenin dal na problémy ruské revoluce, nebyla obsažena otázka, o níž se Rodolfo Mondolfo domnívá, že se musí klást politikovi podle způsobu, jímž vykládá marxismus. Byla v ní však obsažena odpověď přiměřená realitě dějinného vývoje Ruska, společenského, ekonomického a kolektivního života ruského lidu.

Že by však tedy učení o straně obsahovalo ospravedlnění tyranie? U Gramsciho, hlavně na prvních stránkách „Poznámek o Machiavellim“ se mohou nalézt tvrzení, jež vytržena ze souvislosti mohou postrašit nepoučeného člověka. Jsou to naopak tvrzení zcela srozumitelná, logická a správná, jakmile je učení o straně chápáno tak, jak toto učení chápali Lenin a Gramsci.  

Gramsci přistupuje k tomuto problému dosti rozmanitým a složitým způsobem, protože si uvědomuje, že se tu může vyskytnout nebezpečí. Měl s ním zkušenost ze způsobu, jak byla vedena jeho strana, Italská komunistická strana, v prvních letech své existence. Strana byla přeměňována v sektu, organizaci pseudovojenského typu, zbavenou vlastního života, vnitřní životnosti a dialektiky, která tedy nebyla s to plnit ty funkce, jež musí vykonávat strana ve spojení s masami, které potřebují její vedení.

Z toho vyplývají zajímavé pokyny, které dává — i když snad nepostihují všechny názorové rozdíly lidí, kteří nemají praxi v politickém životě — zvláště v poznámkách „Passato e presente" o tom, čím má být strana, jaká musí být její kázeň a vnitřní demokracie, co znamená centralismus ve straně, a o tom, že strana nemůže být ve svém normálním životě redukována na vojenskou organizaci, kdy a z jakých nedostatků se to může stát a tak dále.

„Jak se musí chápat kázeň, jestliže se tímto stavem rozumí pokračující a trvalý vztah mezi vládnoucími a ovládanými, který uskutečňuje kolektivní vůli? Jistěže ne jako pasívní a otrocké přijímání rozkazů, jako mechanické provádění rozkazů (což může být nutné za určitých okolností, jako například uprostřed rozhodné a již započaté akce), nýbrž jako uvědomělé a jasné osvojení směrnice, která se má provádět. Kázeň proto neruší osobnost v organickém smyslu, nýbrž jen omezuje svévoli, neodpovědnou vznětlivost, abychom nemluvili o domýšlivé marnivosti, která chce vyniknout. Vzpomeňte si, že také pojem ,predestinace‘, který se vyskytuje u některých směrů křesťanství, neruší takzvanou ,svobodnou vůli‘ v katolickém pojetí, protože individuum přijímá ,dobrovolně‘ božskou vůli..., jíž by sice nemohlo odporovat, s níž však spolupracuje více méně všemi svými morálními silami. Kázeň proto neruší osobnost a svobodu. Otázku ,osobnosti a svobody‘ neklade fakt kázně, nýbrž ,původ moci, která kázeň zavádí‘. Je-li tento původ ,demokratický‘, tj. je-li autorita technickou specializovanou funkcí, a nikoli ,svévolí‘ nebo vnějším donucením, je kázeň nutným prvkem demokratického řádu a svobody. Řekneme, že jde o technickou specializovanou funkci, když se autorita uplatňuje ve skupině sociálně (nebo národně) homogenní. Když ji uplatňuje jedna skupina nad druhou, bude kázeň autonomní a svobodná pro skupinu první, nikoli pro skupinu druhou."*

Otázka má však také jiný, obecnější aspekt, který získal velkou důležitost ve vývoji mezinárodního dělnického hnutí posledních let. Jde o platnost formálních pojmů demokracie a svobody v souvislosti s nutností historického budování nového zřízení, jeho obrany a pře chodu z jednoho vývojového stadia do druhého. Zde vstupujeme na velmi aktuální pole. Gramsciho myšlení je vodítkem na tomto poli a zároveň požaduje, aby byl problém dále rozvinut. Zajímá nás především způsob, jímž Gramsci uvažuje o problému moci, tj. o uplatňování řídící autority určitými společenskými skupinami. Zavádí zde pojem hegemonie, avšak tento pojem se nemůže klást formálně do protikladu s pojmem diktatura, právě tak jako se nemohou klást formálně do protikladu pojmy občanská společnost a politická společnost, jako by snad označovaly zcela rozdílné věci. Rozdíl není organický, nýbrž je to rozdíl v metodě.

Vedoucí třída uskutečňuje své vedení různými způsoby nejen vzhledem k rozdílným historickým podmínkám, nýbrž také vzhledem k různým oblastem společenského života. Analogicky podřízená třída, která sleduje cíl dobýt politického vedení, vede boj za hegemonii na různých stupních a ve všech oblastech. Může se také stát, že v určitých obdobích a za různých okolností se této třídě podaří získat důležité úspěchy, dříve než se jí podaří dobýt politické moci.

Tímto způsobem se musí nazírat na činnost, která směřuje k tomu, aby podřízené třídě získala spojenectví, a tedy souhlas většiny obyvatelstva, aby neutralizovala ostatní politické a sociální síly, aby připravovala kulturní převrat, jenž vždy doprovázel hospodářské a politické převraty. Tímto způsobem se také musí nazírat na výchovnou činnost, která v podstatě náleží státu, avšak patří také politické straně, jelikož politická strana již předjímá některé řídící funkce, které budou zítra patřit třídě, která je dnes ještě podřízenou třídou.

Jak je vidět, prostředky, jimiž se snaží třída, která směřuje k dobytí moci, vytvořit podmínky pro svou hegemonii, jsou rozmanité.  

K hlubšímu zpracování tohoto tématu by bylo nutné se vydat na pole dnešní konkrétní politické činnosti, což se mi v této chvíli nezdá být vhodné. Chtěl bych jen naznačit rozdíl, velmi zajímavý, jdeme-li až ke kořenům, a s bohatými možnostmi rozvíjení, mezi „pohyblivou válkou“ a „válkou poziční“, který Gramsci zavádí v souvislosti s bojem o moc. Prvním termínem v podstatě označuje revoluční útok směřující k dobytí moci. Druhý termín označuje třídní protiklad, který uzrává za vedení revoluční strany, v situaci, kdy revoluční útok není možný, nebo před ním, když se připravuje. Také v tom to druhém případě se provádějí akce, které směřují k revolučnímu zvratu společenské struktury a vládnoucího historického bloku. Není tedy mír, ale válka, která se vede, má zcela jiný charakter než přímý útok.

Co měl na mysli Gramsci, když zdůrazňoval tento rozdíl? Věc vyplývá z výslovného odkazu, který je v jedné z „Poznámek o Machiavellim“ na Leninovy instrukce předvoji dělnické třídy v západním světě a na celém světě o politickém boji, který musel a musí vést v podmínkách kapitalistické společnosti, když ještě nejsou zralé ani objektivní ani subjektivní podmínky revolučního útoku. „Zdá se mi že Ilici (Lenin) pochopil, že byl třeba přechod od pohyblivé války, která byla vítězně uplatněna na východě r. 1917, k válce poziční, jež byla na západě jedině možná... To podle mého názoru znamená heslo ‚jednotné fronty‘... “ *

Na toto stanovisko navazuje jak kritika Trockého teorie o permanentní revoluci, kterou Gramsci považuje za teorii útoku v situaci, kdy útok musí nevyhnutelně skončit porážkou, právě tak jako odkaz na Leninovy spisy z období před III. kongresem Komunistické internacionály a na Leninovy referáty na tom to kongresu.

Skutečnost, že se rozdílu mezi politickou společností a občanskou společností nepřipisuje organický, nýbrž metodologický význam, vede ostatně k ujasnění otázky forem diktatury dělnické třídy. Je nevyhnutelné, že tyto formy jsou různé v různých situacích, že jsou více či méně široké, že se více nebo méně blíží čistě vojenskému velení, dokonce i čistě vojenské moci, a to podle dějinných podmínek, Změna vedoucích tříd, spojená se svržením vykořisťovatelských tříd, zajišťuje ostatně, že ve všech situacích je podstata nového zřízení demokratičtějších než všech předešlých zřízení. Pokud jde o formy, všechno závisí na historických podmínkách a na boji, který se v nich rozvíjí. Činnost, kterou rozvíjejí pokrokové síly a strana dělnické třídy před dobytím moci, vede k rozlišení toho, co je v politické organizaci společnosti, která vyplývá z dřívějšího dějinného vývoje, platné, a toho, co není platné, toho, co může být zachováno, co může být pozměněno, a toho, co musí být zničeno.

Aniž bychom se pouštěli do přílišných podrobností, je zřejmé, že v tomto světle musíme vidět problém parlamentarismu. Bylo by absurdní požadovat na proletářské revoluci, aby zrodila parlamentní režim a přitom v zemi, kde parlamentarismus nikdy neexistoval. Ale v jiných zemích, kde parlament získal demokratický obsah jako forma, v níž se vyjadřuje a projevuje lidová vůle, se může i prostřednictvím parlamentu řešit problém, jak dovést lidové masy nejen k vyjadřování své vůle, nýbrž také k aktivní účasti na ekonomickém a politickém životě. Přitom zůstává jisté, že nástup dělnické třídy k moci znamená vždy rozšíření forem přímé demokracie.

Východiskem a základem všech těchto úvah je tvrzení, že jsou možné a nutné různé cesty vývoje revolučního hnutí dělnické třídy v různých dějinných situacích. Také zde je vůdcem Lenin. Právě vůdce bolševické revoluce šel vpředu a velmi odvážně rozlišoval objektivní dějinné rozdíly a hlásal, že je nutné se jim přizpůsobit.

Stačí připomenout, že v dopise gruzínským komunistům r. 1921, tj. komunistům země, která byla sice součástí Ruska, ale lišila se politickou a ekonomickou strukturou, doporučoval, aby nelpěli na ruském schématu, nýbrž aby sledovali jinou cestu při řešení problémů organizace výroby, vztahů k drobné a střední průmyslové buržoazii a jejím politickým formacím. Stačí připomenout, jak Lenin začal mluvit o obměnách ve formách moci, když začaly vstupovat do akce velké lidské masy Východu, k nimž také došlo.

Gramsciho myšlení se pohybovalo touto cestou, cestou tvořivého rozvíjení marxismu. Tuto cestu zastával Lenin. Hledáme a nalézáme v jeho myšlení nikoli formule, ale návod k pochopení problémů dnešního světa, k práci na řešení protikladů, které dnes vyvstávají na ekonomické a politické scéně a které se objevují i tam, kde je moc již v rukou dělnické třídy, i když se musí pojímat a řešit zvláštními metodami, které se liší od metod, jimiž se řeší antagonistické protiklady kapitalistického světa.

U tohoto bodu se však musíme zastavit. Zkoumání nových otázek, které dnes vyvstávají v každodenním politickém životě, vyžaduje nové konkrétní pojmy o společnosti, které nemůžeme nalézt v Gramsciho dílech. Gramsci však zůstává světlem, které ozařuje naši cestu.  Šel kupředu tak daleko, jak mohl. Poznal skutečnost, která stála před ním, učinil vše, co mohl, aby ji změnil uvědomělým jednáním. Vytvoření strany dělnické třídy není vždy vedlejší nebo souběžnou akcí, nýbrž vrcholem celé jeho duchovní činnosti a celého jeho praktického působení.

V jednom svém dopise mluví s hořkostí, ale zároveň s hrdostí o vlastním životě. „Nikdy nemluvím," píše Gramsci, „ o negativní stránce svého života především proto, že nechci být litován; byl jsem bojovníkem, který neměl štěstí v přímém boji, a bojovníci nemohou a nesmí být litováni, jestliže bojovali nikoli z donucení, nýbrž proto, že to sami vědomě chtěli.“

Netruchlíme nad Gramscim, nýbrž se snažíme pokračovat v jeho díle.

  
Poznámky

(1)

Teze Palmira Togliattiho „Leninismus v myšlení a činnosti Antonia Gramsciho" vznikly jako přípravný materiál pro konferenci o Gramsciho díle, která se konala v Římě ve dnech 11.— 13. ledna 1958. Na této konferenci přednesl Palmiro Togliatti referát „Gramsci a leninismus". Překlad obou těchto prací je pořízen podle sborníku materiálů konference „Studi Gramsciani. Atti del convegno tenuto a Rom a nei giorni 11.— 13. gennaio 1958", Rom a, Ed. Riuniti, 1958.

(2)

Croceovství — vlivný proud v italské filosofii, kultuře a politice reprezentovaný dílem Benedetta Croceho (1866— 1952), s nímž Gramsci vede neustálou polemiku. Croce patřil k nejvýznamnějším představitelům novohegelovství v Itálii. Opíral se nejen o cizí, nýbrž i o domácí tradici takzvaných neapolských hegelovců. Croceovu filosofii charakterizují eklektické tendence. Byl uznávaným ideologem italského buržoazního liberalismu a měl vliv na demokraticky smýšlející inteligenci.

(3)

„Ordine nuovo" („Nový řád ") — časopis, který založil Gramsci spolu s P. Togliattim a U. Terracinim v Turínu. Začal vycházet 1. května 1919 jako „týdeník socialistické kultury". Od 1. ledna 1921 se změnil v deník. Tento časopis byl „časopisem továrních rad ". Byl orgánem revolučního marxismu, bojoval s reformismem, propagoval myšlenky leninismu a hlásil se k programu III. internacionály. Lenin v Tezích II. kongresu Komunistické internacionály o tom to časopisu říká: „Pokud jde o Italskou socialistickou stranu, II. kongres III. internacionály pokládá v podstatě za správnou kritiku strany a praktické návrhy uveřejněné jako návrhy Národní radě italské socialistické strany jménem turínské sekce této strany v časopise Ordine nuovo dne 8. května 1920, jež plně odpovídají všem základním zásadám III. Internacionály.“

Gramsciho články z tohoto časopisu z let 1919— 1920 vyšly jako 9. svazek jeho spisů (Torino 1954).

(4)

Nedávno vyšla v edici „II Saggiatore" obsáhlá antologie z díla Antonia Gramsciho, která obsahuje jeho některé dosud neznámé dopisy a práce, mezi jiným také úplný text dopisu, který Antonio Gramsci poslal roku 1926 ÚV VKS(b). Dopis, jenž se týká diskuse s takzvanou „spojenou opozicí", poslal Gramsci P. Togliattimu, který byl v té době zástupcem Italské komunistické strany v Kominterně. Text dopisu nalezli editoři v Tascově archívu. Kulturně politický týdeník IKS „Rinascita“ (č. 22, 1964) přetiskl tento Gramsciho dopis spolu s Togliattiho odpovědí Gramscimu z 18. října 1926, jež se zachovala ve stranickém archívu a s dopisem Giansirovi Ferratovi, v němž se P. Togliatti vyslovuje k autentičnosti dokumentu a vysvětluje okolnosti jeho vzniku.

Uvádí, že originál dopisu se nezachoval ve stranickém archívu, a proto jej strana nemohla uveřejnit. Zároveň potvrzuje, že „text je téměř jistě autentický" a že je možno vyloučit, že by v něm byly nějaké podstatné mezery. Dopis napsal Antonio Gramsci z pověření politbyra IKS a jeho jménem v říjnu 1926, tj. v době, kdy ve VKS(b) probíhala diskuse mezi většinou ÚV a tzv. „spojenou opozicí" vedenou Zinověvem, Kameněvem, Trockým a jinými. Dopis došel do Moskvy v době, kdy opozice vydala prohlášení o správnosti generální linie VKS(b) a vzdávala se frakční činnosti. Togliatti uvádí, že Gramsciho dopis vyjadřoval „plný souhlas" s linií většiny; avšak některá jeho tvrzení o jednotě vedoucí skupiny by bývala mohla být špatně pochopena a mohla tedy působit škodlivě zvláště v situaci, kdy přinejmenším nastalo příměří v boji, který menšina vedla proti linii strany."

P. Togliatti uvádí, že dopis přesto odevzdal N. Bucharinovi, který tehdy vedl delegaci VKS(b) v Exekutivě Komunistické internacionály, a pochopitelně také sekretariátu KI. Sekretariát Kominterny vyslal do Itálie J. Humberta-Droze (tehdy jeden z tajemníků KI), aby informoval politbyro IKS o situaci. Ten se také zúčastnil schůze politbyra, která se konala za předsednictví s. Scoccimarra poblíže Janova. Antonio Gramsci se této schůze nemohl zúčastnit, protože se mu nepodařilo uniknout policejním slídilům. Schůze dospěla k plné shodě mezi italskými soudruhy a vedením VKS(b) a Kominterny.

P. Togliatti uvádí, že zaslal osobní odpověď Gramscimu, v níž vyjádřil názor, že nejdůležitější je souhlas s politickou linií bolševické strany a odsouzení názorů opoziční skupiny.

V úvodu dopisu, který Gramsci napsal ÚV VKS(b) z pověření politbyra IKS, se říká, že italští komunisté vždy s největší pozorností sledovali diskuse v bolševické straně. Byli si přitom jisti, že přes ostrost polemik není jednota ruské strany ohrožena. „Dnes, v předvečer vaší XV. konference, nemáme však dřívější jistotu; jsme velmi silně znepokojeni. Zdá se nám, že dnešní postoj spojené opozice a ostrost polemik, které vede ÚV VKS(b), vyžaduje zásah bratrských stran. Právě toto přesvědčení nás přimělo k tomu, že se na vás obracíme s tímto dopisem ... Vnitřní situaci v bratrské sovětské straně považujeme za odlišnou od situace, která byla při dřívějších diskusích, a také za mnohem vážnější, protože se dnes potvrzuje a prohlubuje roztržka v ústřední leninské skupině, která byla vždy vedoucím jádrem strany a Internacionály. Roztržka tohoto druhu může mít, nezávisle na početních výsledcích hlasování sjezdu, nejtěžší důsledky, a to nejen když opoziční menšina nepřijme s největší věrností základní principy revoluční stranické kázně, ale také když ve svém boji překročí určité meze, které mají větší cenu než veškerá formální demokracie." Dopis dále upozorňuje na to, že mezinárodní buržoazie spekuluje s roztržkou ve VKS(b), s neinformovaností dělnických mas v kapitalistických zemích o podstatě sporu, že chce využít vnitřních sporů ve VKS(b) proti vlivu Říjnové socialistické revoluce a k oslabení komunistických stran. Gramsci zdůrazňuje, že zvláště Italská komunistická strana „nejvíce pociťuje důsledky vážné situace ve VKS(b)“ , neboť tato situace oslabuje výsledky, k nimž dospěl proces bolševizace po V. kongresu KI: „Dnešní ostrá krize a otevřená nebo skrytá hrozba rozkolu, kterou tato krize obsahuje, zadržuje tento proces rozvoje u obnovy našich stran, vyhraňuje levicové a pravicové úchylky a znovu oddaluje organickou jednotu světové strany pracujících. Považujeme za svou povinnost internacionalistů soustředit pozornost nejodpovědnějších soudruhů z VKS(b) zvláště na tento prvek.

A. Gramsci dále prohlašuje, že politbyro IKS považuje „ v základě za správnou politickou linii většiny ÚV VKS(b) a že v tomto smyslu se jistě vysloví většina italské strany, bude-li nutné položit tuto otázku". Prohlašuje, že v „ideologii a praxi spojené opozice plně ožívá tradice sociální demokracie a syndikalismu, které zatím zabraňovaly západoevropskému proletariátu, aby se ustavil jako vedoucí třída". Dopis končí slovy: „To to jsme vám, drazí soudruzi, chtěli říci jako přátelé a bratři, i když jako mladší bratři. Soudruzi Zinověv, Trockij a Kameněv značně přispěli k naší výchově pro revoluci, několikrát nás velmi energicky a přísně poopravili, byli našimi učiteli. Obracíme se zvláště k nim jako k lidem, kteří mají větší odpovědnost za dnešní situaci, protože chceme věřit, že většina ÚV VKS(b) nechce přehánět boj a je hotova se vyhnout přehnaným opatřením. Jednota naší bratrské ruské strany je nezbytná pro rozvoj a vítězství světových revolučních sil. Každý komunista a internacionalista musí být připraven přinést této nutnosti největší oběti. Škody, které způsobí omyl jednotné strany, se dají snadno napravit. Škody způsobené rozkolem nebo dlouhodobým stavem latentního rozkolu mohou být nenapravitelné a smrtelné."

P. Togliatti v dopise Gramscimu odpovídá, že nesouhlasí s dopisem politbyra IKS z několika důvodů. Předně považoval za základní chybu dopisu, že do popředí klade nebezpečí rozkolu, a nikoli problém správnosti linie, kterou sledovala většina ÚV VKS(b). Za důsledek tohoto nesprávného východiska považoval fakt, že v souvislosti s hrozící roztržkou se nerozlišuje mezi vedoucími činiteli ÚV VKS(b) a vůdci opozice, takže vzniká dojem, že „politbyro IKS považuje všechny za odpovědné a všechny volá k pořádku". Togliatti vyjádřil názor, že „nepochybně ve vnitřním životě VKS(b) existuje přísný režim. Ale musí tu být. Kdyby západoevropské strany chtěly u vedoucí skupiny intervenovat, aby byl tento přísný režim odstraněn, dopustily by se dosti těžkého omylu. Fakticky by mohla být v tomto případě dána v sázku diktatura proletariátu". Za další politickou chybu A. Gramsciho a politbyra IKS P. Togliatti považoval ve své odpovědi přílišný optimismus při hodnocení výsledků bolševizace v západoevropských komunistických stranách a přílišný pesimismus v pohledu na důsledky ruské diskuse v západoevropském komunistickém hnutí. Vyslovil také názor, že „nejlepší způsob, jak přispět k překonání krize", je vyjádřit souhlas s linii většiny ÚV VKS(b) „bez jakéhokoli omezení".

P. Togliatti ve svém komentáři k těmto důležitým dokumentům k dějinám italského mezinárodního komunistického hnutí uvádí, že Gramscimu předal tento dopis pracovník sovětského zastupitelského úřadu v Římě. „Pravděpodobně jej rychle přečetl v kanceláři tohoto zastupitelského úřadu... a ihned stručně odpověděl; nepřijal v této odpovědi mou argumentaci. Měl jsem tento dopis, s kterým se však nemohl seznámit žádný jiný soudruh z našeho politbyra. Nebyl dosud v našich archívech nalezen.“

Uveřejněné dokumenty měly v Itálii velký ohlas, takže se k nim P. Togliatti znovu vrátil v článku („Rinascita" č. 24, 1964), v němž upřesňuje některé okolnosti této episody z dějin italského dělnického hnutí. Kromě faktů, jež se týkají přesného datování těchto dokumentů, uvedl další podrobnosti o schůzi ústředního výboru, která projednávala stanovisko IKS k diskusi s opozicí ve VKS(b). Gramsci se snažil dostavit se na tuto schůzi, ale nedostal se ani do Janova. Bylo to ve dnech oslav fašistického „pochodu na Řím “ . Při těchto oslavách došlo k atentátu či pseudoatentátu na Mussoliniho, čehož fašisté využili k vyvolání pogromistické nálady. Gramsci byl v Miláně vyzván policejním úředníkem, aby se vrátil do Říma. Totéž se stalo jiným soudruhům. Gramsci byl potom zatčen v Římě, když „selhaly pokusy ho ukrýt a zařídit jeho odchod z Itálie, jak již bylo v té době rozhodnuto“.

(5)

Antonio Labriola — (1843— 1904) byl profesorem filosofie na římské universitě. Byl prvním italským marxistickým filosofem. K marxismu dospěl složitou cestou od hegelovství a herbartismu na počátku devadesátých let minulého století. Udržoval písemný styk s Bedřichem Engelsem. Je zakladatelem tradic italského marxistického filosofického myšlení. Česky vyšly jeho „Eseje o materialistickém pojetí dějin" (Praha 1961).

(6)

Risorgimento (od slova risorgere — vstát z mrtvých, opět povstati) — označuje období italského národního a osvobozeneckého hnutí v 19. století, které vyvrcholilo sjednocením Itálie a vytvořením nezávislého italského státu. Ozbrojený boj za svobodu a národní nezávislost, především boj Piemontu proti Rakousku, které okupovalo severní části Itálie, vyvrcholil obsazením Říma 20. září r. 1870. Risorgimento zahrnuje celé období italských dějin od r. 1815 do r. 1870.

(7)

Jižní otázka — jeden ze základních problémů ekonomického, sociálního a politického života Itálie. Je to problém protikladu mezi pokročilým, průmyslovým kapitalistickým severem Itálie a zaostalým zemědělským jihem s velkými latifundiemi a přežitky feudalismu. Vytváří také živnou půdu pro růst dělnické aristokracie v severní Itálii, jenž spočívá na polokoloniálním vykořisťování rolníků z jižních oblastí. Jižní otázka Gramsciho jako Sardiňana již od mládí vášnivě zajímala. V předvečer zatčení Gramsci napsal studii „Jižní otázka". Ukazuje v ní, že jižní otázku může řešit jedině revoluční spojení dělníků severu s rolníky jihu, které zlomí reakční frontu kapitalistů a velkostatkářů.

(8)

Lyonský sjezd KS I (III. sjezd K SI) se konal v lednu 1926. Gramsci na něm referoval o všeobecné politice strany. Na tom to sjezdu vyvrcholil boj leninského směru proti sektářskému proudu, který představoval Bordiga. Bordigismus byl odrůdou dětského levičáctví v italském komunistickém hnutí. Pojímal marxismus abstraktně a dogmaticky, odmítal masovou komunistickou stranu, práci v odborech atd.

(9)

Gramsciho studie o fordismu (Americanismo e fordismo) je obsažena v 5. sv. Gramsciho spisů „Note sul Machiavelli, sulla politica e sullo stato moderno“, Torino 1949.

(10)

Autor má na mysli referáty E. Garina „Antonio Gramsci v italské kultuře" a C. Luporiniho „Filosofická metodologie marxismu v myšlení a činnosti Antonia Gramsciho" přednesené na konferenci.

(11)

Gramsciho rané práce, především divadelní kritiky a články z časopisu „Avanti" vyšly dosud ve dvou svazcích: „Scritti giovanili 1914— 1918", Torino 1958, a „Sotto la Mole", Torino 1960.

(12)

„Čtvrtá esej“ Antonia Labrioly nebyla autorem dokončena. O její rekonstrukci se pokusil labriolovský badatel Luigi Dal Pane, který tyto Labriolovy poznámky vydal r. 1925 v Bologni s názvem „Da un secolo alTaltro" (Ze století do století).

Převzato z knihy Antonio Gramsci: Historický materialismus a filosofie Benedetta Croceho, str. 5-46, edice Filosofická knihovna, Svoboda 1966

• < Předchozí
• Další >