A.2. Struktura marxismu

header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

A.2. Struktura marxismu

Podrobnosti: Vytvořeno 10. 3. 2006

Lenin, V.I.: Karel Marx. (Stručný životopis a výklad marxismu)

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 74

(74) Marxismus je soustava Marxových názorů a jeho učení. Marx dále propracoval a geniálně dovršil tři hlavní ideové proudy 19.století, jež vznikly ve třech nejpokročilejších zemích lidstva: klasickou německou filozofii, klasickou anglickou politickou ekonomii a francouzský socialismus s ohledem na francouzská revoluční učení vůbec. Pozoruhodná i odpůrci uznávaná důslednost a ucelenost Marxových názorů, které ve svém celku vytvářejí soudobý materialismus a soudobý vědecký socialismus jako teorii a program dělnického hnutí ve všech civilizovaných zemích světa, vyžaduje, abychom výkladu hlavního obsahu marxismu, totiž výkladu Marxova ekonomického učení, předeslali stručný nástin jeho celkového světového názoru.

a) Filozofie

Marx, K.: Teze o Feuerbachovi

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Sv. 3, SNPL, 1958, s. 17-19

(17-19) Hlavním nedostatkem veškerého dosavadního materialismu - včetně feuerbachovského - je, že předmět, skutečnost, smyslovost se pojímá jen ve formě objektu čili nazírání, nikoli však jako lidská smyslová činnost, praxe, nikoli subjektivně. Proto se stalo, že činnou stránku, v protikladu k materialismu, rozvíjel idealismus - ale jen abstraktně, protože idealismus samozřejmě nezná skutečnou, smyslovou činnost jako takovou. Feuerbach chce mít smyslové objekty skutečně odlišné od myšlenkových objektů; ale lidskou činnost samu nepojímá jako předmětnou činnost. Pokládá proto v "podstatě křesťanství" za vpravdě lidský jedině teoretický postoj, kdežto praxi pojímá a fixuje jen v její špinavě čachrářské jevové formě. Nechápe proto význam "revoluční", "prakticko-kritické" činnosti.

Otázka, zda je lidskému myšlení vlastní předmětná pravdivost, není otázkou teorie, je to praktická otázka. Člověk musí pravdivost, tj. skutečnost a moc, pozemskost [Diesseitigkeit] svého myšlení prokázat v praxi. Spor o skutečnost či neskutečnost myšlení, které se izoluje od praxe, je čistě scholastická otázka.

Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé, a že sám vychovatel musí být vychován. Dospívá proto nutně k tomu, že dělí společnost na dvě části, z nichž jedna je povznesena nad společnost. (Např. u Roberta Owena.)

To, že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi.

Feuerbach vychází z faktu náboženského sebeodcizení, zdvojení světa na svět náboženský, představovaný, a na svět skutečný. Dělá vlastně to, že převádí náboženský svět na jeho světský základ. Nepozoruje, že po vykonání tohoto díla zbývá ještě udělat to hlavní. Skutečnost, že se světský základ odpoutává sám od sebe a ustavuje jako samostatná říše v oblacích, se dá totiž vysvětlit právě jen tím, že tento světský základ je sám rozpolcen a že je sám se sebou v rozporu. Tento základ musí tedy být nejprve ve svém rozporu pochopen a potom odstraněním rozporu prakticky revolucionován. Tedy například, když byla jako tajemství svaté rodiny objevena pozemská rodina, musí být tato pozemská rodina podrobena teoretické kritice a prakticky zničena.

Feuerbach, nespokojený s abstraktním myšlením, se dovolává smyslového nazírání; nepojímá však smyslovost jako praktickou, lidsky smyslovou činnost.

Feuerbach převádí náboženskou podstatu na lidskou podstatu. Ale lidská podstata není nějaké abstraktum vlastní jednotlivému individuu. Ve své skutečnosti je to souhrn společenských vztahů.

Feuerbach, který se nepouští do kritiky této skutečné podstaty, je proto nucen:

1) abstrahovat od dějinného průběhu, fixovat náboženské cítění o sobě a předpokládat abstraktní - izolované - lidské individuum;

2) proto u něho může být lidská podstata pojímána jen jako "rod", jako vnitřní, němá obecnost, spojující četná individua jen přirozeně.

Feuerbach proto nevidí, že samo "náboženské cítění" je společenský produkt a že abstraktní individuum, které analyzuje, ve skutečnosti přísluší určité formě společnosti.

Společenský život je v podstatě praktický. Všechna mystéria, která svádějí teorii k mysticismu, jsou racionálně řešena lidskou praxí a chápáním této praxe.

To nejvyšší, čeho dosahuje nazíravý materialismus, tj. materialismus, který chápe smyslovost ne jako praktickou činnost, je nazírání jednotlivých individuí v "občanské společnosti".

Stanovisko starého materialismu je "občanská" společnost; stanovisko nového materialismu je lidská společnost čili zespolečenštěné lidstvo.

Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s.321-322

(321-322) Z rozkladu hegelovské školy vzešel však ještě jiný směr, jediný, který byl skutečně plodný, a tento směr je v podstatě spjat se jménem Marxovým.

Také tento směr se odtrhl od Hegelovy filozofie tím, že se vrátil k materialistickému stanovisku. To znamená, že lidé zastávající tento směr se rozhodli pojímat skutečný svět - přírodu a dějiny - tak, jak se sám dává každému, kdo k němu přistupuje bez předpojatých idealistických výmyslů; rozhodli se nemilosrdně obětovat každý idealistický výmysl, který nebylo možno uvést v soulad s fakty pojímanými v jejich vlastní souvislosti, a ne v nějaké fantastické. A nic víc materialismus neznamená. Jenže tady byl materialistický světový názor poprvé brán skutečně vážně, byl - alespoň v základních rysech - doveden do důsledků ve všech oblastech vědění, které přicházely v úvahu.

Hegel nebyl prostě odložen: naopak, navázalo se na jeho revoluční stránku, o níž jsme už mluvili, na dialektickou metodu. Ve své hegelovské formě byla však tato metoda nepoužitelná. U Hegela je dialektika samovývoj pojmu. Absolutní pojem nejen existuje od věčnosti - neznámo kde - ale je také vlastní živoucí duší celého existujícího světa. Vyvíjí se k sobě samému všemi předstupni, o nichž se obšírněji pojednává v "Logice" a které jsou v něm všechny zahrnuty; pak se "zvnějšňuje" tím, že se přeměňuje v přírodu, kde, aniž si je vědom sebe sama, bere na sebe podobu přírodní nutnosti a prodělává další vývoj, až nakonec v člověku dospívá opět k sebevědomí; toto sebevědomí se pak v dějinách zase vymaňuje ze syrového stavu, až se absolutní pojem konečně zase úplně navrací k sobě samému v hegelovské filozofii. Dialektický vývoj projevující se v přírodě a v dějinách, tj. příčinná souvislost postupného pokroku od nižšího k vyššímu, který se prosazuje přes všechny okliky a dočasné kroky zpět, je u Hegela jen otiskem onoho samopohybu pojmu, který se uskutečňuje od věčnosti, neznámo kde, ale rozhodně nezávisle na jakémkoli myslícím lidském mozku. Toto ideologické převrácení bylo nutno odstranit. Opět jsme chápali pojmy naší hlavy materialisticky jako odrazy skutečných věcí, místo abychom skutečné věci chápali jako odrazy toho či onoho stupně absolutního pojmu. Tím se dialektika redukovala na vědu o obecných zákonech pohybu vnějšího světa i lidského myšlení - na dvě řady zákonů, které jsou v jádře totožné, ale projevují se rozdílně potud, že lidská hlava jich může používat vědomě, kdežto v přírodě a dosud z velké části i v lidských dějinách se prosazují nevědomě, ve formě vnější nutnosti, v nekonečné řadě zdánlivých nahodilostí. Tím se však sama dialektika pojmů stala jen vědomým reflexem dialektického pohybu skutečného světa; Hegelova dialektika tím byla postavena na hlavu, či spíše z hlavy, na níž stála, opět na nohy. A je pozoruhodné, že tuto materialistickou dialektiku, která byla už dávno naším nejlepším pracovním nástrojem a naší nejostřejší zbraní, jsme neobjevili jen my, nýbrž kromě nás, nezávisle na nás a dokonce i nezávisle na Hegelovi také německý dělník Josef Dietzgen. *)

Tím se však znovu navázalo na revoluční stránku Hegelovy filozofie, jež byla zároveň zbavena idealistické slupky, která u Hegela zabraňovala jejímu důslednému uplatnění.

________________________________________________________________

(*) Viz "Das Wesen der menschlichen Kopfarbeit, dargestellt von einem Handarbeiter", Hamburg, Meissner. (Engelsova poznámka.)

________________________________________________________________

Marx, K.: Kapitál. Kritika politické ekonomie

Díl I. Svoboda, Praha 1978, s. 29-30

(29-30) Moje dialektická metoda je v základě od Hegelovy metody nejen odlišná, nýbrž je jejím přímým opakem. Pro Hegela je proces myšlení, který pod názvem idea dokonce přeměňuje v samostatný subjekt, demiurgem skutečna, které tvoří jen jeho vnější projev. U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené.

Mystifikující stránku Hegelovy dialektiky jsem kritizoval téměř před 30 lety, v době, kdy byla ještě v módě. Ale právě když jsem pracoval na prvním dílu Kapitálu, libovali si nevrlí, arogantní a zcela tuctoví epigoni, 11) kteří dnes udávají tón ve vzdělaném Německu, v tom, že nakládali s Hegelem tak, jako za Lessingových dob nakládal časký Moses Mendelssohn se Spinozou, totiž jako s "mrtvým psem". Přihlásil jsem se proto otevřeně jako žák onoho velkého myslitele, a dokonce jsem v kapitále o teorii hodnoty tu a tam koketoval s jeho charakteristickým vyjadřováním. Mystifikace, jíž trpí dialektika v Hegelových rukou, není vůbec na závadu, aby Hegel poprvé souhrnně a vědomě nevyložil její obecné formy pohybu. U Hegela stojí dialektika na hlavě. Je nutno ji postavit na nohy, aby se v mystické slupce objevilo racionální jádro.

Ve své mystifikované formě se dialektika stala německou módou, poněvadž se zdálo, že oslavuje to, co existuje. Ve své racionální podobě vzbuzuje u buržoazie a u jejích doktrinářských mluvčích pohoršení a hrůzu, protože v pozitivním pochopení existujícího zahrnuje zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku, protože každou vzniklou formu chápe v toku pohybu, tedy i z její pomíjivé stránky, protože jí nemůže nic imponovat, protože je ve své podstatě kritická a revoluční.

________________________________________________________________

(11) Marx má zde na mysli německé buržoazní filozofy Büchnera, Langeho, Dühringa, Fechnera a jiné.

________________________________________________________________

Lenin, V.I.: Karel Marx (Stručný životopis a výklad marxismu)

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s. 75-83

Filozofický materialismus

Počínaje lety 1844-1845, kdy vykrystalizovaly Marxovy názory, byl Marx materialistou, a to stoupencem L.Feuerbacha, jehož slabé stránky viděl i později právě v tom, že jeho materialismus nebyl dost důsledný a všestranný. Světodějný, "epochální" Feuerbachův význam spatřoval Marx právě v tom, že se Feuerbach rozhodně rozešel s Hegelovým idealismem a proklamoval materialismus, který již "v 18.století, zejména francouzský materialismus, byl nejen bojem proti tehdejším politickým institucím a proti tehdejšímu náboženství a teologii, ale i... proti veškeré metafyzice" (ve smyslu "opilé spekulace" na rozdíl od "střízlivé filozofie") (Svatá rodina v Literární pozůstalosti). 52) "Pro Hegela", napsal Marx, "je proces myšlení, který pod názvem idea dokonce přeměňuje v samotný subjekt, demiurgem (tvůrcem, původcem) skutečna...U mne naopak není ideálno nic jiného než materiálno, přenesené do lidské hlavy a v ní přetvořené" 53) (Kapitál, I, Doslov k druhému vydání). V úplné shodě s touto Marxovou materialistickou filozofií napsal B.Engels, když ji vykládal v Anti-Dühringovi (Marx četl toto dílo v rukopise): "Jednota světa nezáleží v jeho bytí...ale v jeho materiálnosti, a ta je prokázána...dlouhým a komplikovaným vývojem filozofie a přírodních věd...Pohyb je způsob bytí hmoty. Nikdy a nikde neexistovala a ani nemůže existovat hmota bez pohybu a pohyb bez hmoty...Ale tážeme-li se..., co je vlastně myšlení a vědomí a odkud pocházejí, shledáme, že to jsou produkty lidského mozku a že člověk sám je produkt přírody, který se vyvíjel v určitém prostředí a spolu s ním; přitom se pak rozumí samo sebou, že výtvory lidského mozku, které jsou přece koneckonců také produkty přírody, nejsou v rozporu s ostatními souvislostmi v přírodě, ale odpovídají jí." "Hegel byl idealista, tj. myšlenky zrozené v našich hlavách nepokládal za více nebo méně abstraktní odrazy" (Abbilder, zobrazení, někdy mluví Engels o "otiscích") "skutečných věcí a procesů, nýbrž naopak pokládal věci a jejich vývoj jenom za uskutečněné odrazy 'ideje', existující už kdesi před vznikem světa." 54) Ve svém spise Ludwig Feuerbach, v němž B.Engels vykládá své i Marxovy názory na Feuerbachovu filozofii a který dal do tisku, až když znovu pročetl svůj a Marxův starý rukopis z let 1844-1845 o Hegelovi, Feuerbachovi a materialistickém pojetí dějin, Engels píše: "Velkou základní otázkou veškeré, zvláště novější filozofie je otázka vztahu myšlení a bytí, ducha k přírodě...co je prvotní, duch, nebo příroda?...Podle toho, jak filozofové odpovídali na tuto otázku, rozdělili se na dva velké tábory. Ti, kteří tvrdili, že duch je vzhledem k přírodě prvotní, kteří tedy předpokládali, že svět byl koneckonců nějakým způsobem stvořen,...tvořili tábor idealismu. Druzí, kteří pokládali za prvotní přírodu, patřili k různým školám materialismu." Každé jiné použití pojmu idealismus a materialismus (ve filozofickém smyslu) působí jedině zmatek. Marx rozhodně odmítal nejen idealismus, vždy tak či onak spjatý s náboženstvím, ale i - dnes zvlášť rozšířené - stanovisko Humovo a Kantovo, agnosticismus, kriticismus a pozitivismus v různých podobách; takovou filozofii považoval za "reakční" ústupek idealismu a v nejlepším případě za "stydlivý způsob, jak materialismus potají přijímat, ale před světem jej zapírat". 55) K této otázce viz kromě uvedených Engelsových a Marxových děl Marxův dopis Engelsovi z 12.prosince 1866, v němž Marx píše o projevu známého přírodovědce T.Huxleyho, že byl "materialističtější" než obvykle, a o jeho přiznání, že dokud "skutečně pozorujeme a myslíme, nemůžeme nikdy překročit rámec materialismu", a vytýká mu, že otevřel "zadní vrátka" agnosticismu, humovství. 56) Zvlášť je třeba zaznamenat Marxův názor na vztah svobody a nutnosti: "Nutnost je slepá jen potud, pokud není pochopena. Svoboda je poznaná nutnost" (Engels v Anti-Dühringovi) = uznání objektivní zákonitosti přírody a dialektické přeměny nutnosti ve svobodu (zároveň s přeměnou nepoznané, ale poznatelné "věci o sobě" ve "věc pro nás", "podstaty věcí" v "jevy"). Základním nedostatkem "starého materialismu", tedy i materialismu Feuerbachova (a tím spíše "vulgárního materialismu Büchnerova, Vogtova a Moleschottova), podle Marxe a Engelse bylo, 1. že tento materialismus byl "převážně mechanický", neboť nepřihlížel k nejnovějšímu vývoji chemie a biologie (a dnes bychom měli ještě dodat: elektronové teorie hmoty); 2. že dřívější materialismus byl nehistorický, nedialektický (metafyzický ve smyslu antidialektiky), neuplatňoval důsledně a všestranně hledisko vývoje; 3. že tito materialisté "podstatu člověka" chápali abstraktně, a nikoli jako "souhrn všech společenských vztahů" (daných konkrétně historicky), a proto svět jen "vykládali", ačkoli jde o to jej "změnit", tj. nechápali význam "revoluční praktické činnosti".

Dialektika

Za největší přínos klasické německé filozofie považovali Marx a Engels Hegelovu dialektiku jako nejvšestrannější, nejobsažnější a nejpropracovanější učení o vývoji. Každou jinou formulaci principu vývoje, evoluce, považovali za jednostrannou, obsahově chudou, znetvořující a komolící skutečný průběh vývoje (často se skoky, katastrofami, revolucemi) v přírodě i ve společnosti. "Marx a já jsme byli snad téměř jediní, kdo z německé idealistické filozofie zachránili" (když byl potřen idealismus a spolu s ním hegelovství) "vědomou dialektiku a přenesli ji do materialistického pojetí přírody." "Příroda je zkušebním kamenem dialektiky a moderní přírodovědě musíme přiznat, že pro tuto zkoušku snesla velice bohatý materiál, kterého dennodenně přibývá" (napsáno před objevením rádia, elektronů, přeměny prvků apod.!), "a tím dokázala, že v přírodě se všechno děje koneckonců dialekticky, a ne metafyzicky." 57)

"Veliká základní myšlenka", píše Engels, "že svět je nutno pojímat ne jako komplex hotových věcí, ale jako komplex procesů, v němž věci zdánlivě stabilní stejně jako pojmy, jejich myšlenkové odrazy v naší hlavě, prodělávají ustavičné změny, neustále vznikají a zanikají...tato veliká základní myšlenka přešla zejména od dob Hegelových natolik do obecného vědomí, že v této všeobecné podobě asi sotva ještě narazí na odpor. Ale něco jiného je uznávat ji slovy a něco jiného je uplatňovat ji v každém jednotlivém případě a v každé oblasti, kterou zkoumáme." "Před dialektickou filozofií neobstojí...nic jednou provždy platného, absolutního, svatého; ve všem a na všem se objevuje pečeť neodvratné pomíjivosti a jediné, co před ní obstojí, je nepřetržitý proces vznikání a zanikání, nekonečného stoupání od nižšího k vyššímu, proces, jehož je sama pouhým zrcadlením v myslícím mozku." Dialektika je tedy podle Marxe vědou "o obecných zákonech pohybu jak vnějšího světa, tak lidského myšlení". 58)

Tuto revoluční stránku Hegelovy filozofie Marx převzal a rozvinul. Dialektický materialismus "nepotřebuje filozofii, která by stála nad ostatními vědami". Z dřívější filozofie zbývá "nauka o myšlení a jeho zákonech - formální logika a dialektika". 59) Ale dialektika v Marxově pojetí, a také podle Hegela, zahrnuje i to, čemu se dnes říká teorie poznání, gnozeologie, která musí svůj předmět zkoumat rovněž historicky, musí studovat a zobecňovat vznik a vývoj poznání, přechod od neznání k poznání.

Dnes myšlenka vývoje, evoluce, téměř úplně přešla do společenského vědomí, ale jinými cestami než přes Hegelovu filozofii. Avšak tato myšlenka, tak jak ji formulovali Marx a Engels, opírajíce se o Hegela, je mnohem všestrannější, mnohem obsažnější než běžná myšlenka evoluce. Vývoj zdánlivě znovu procházející stupni, kterými už prošel, avšak procházející jimi jinak, na vyšší základně ("negace negace"), vývoj, abych tak řekl, ve spirále, a ne v přímce; vývoj ve skocích, katastrofický, revoluční; "přerušování kontinuity"; přeměna kvantity v kvalitu; vnitřní podněty vývoje vyvolané rozporem, střetnutím různých sil a tendencí působících na dané těleso nebo v rámci daného jevu či uvnitř dané společnosti; vzájemná závislost a velmi úzká, nerozlučná spojitost všech stránek každého jevu (přičemž dějiny odhalují stále nové a nové stránky), spojitost tvořící jednotný, zákonitý světový proces pohybu - to jsou některé rysy dialektiky jakožto obsažnějšího (než je obvyklé) učení o vývoji. (Viz Marxův dopis Engelsovi z 8.ledna 1868 s ironickou zmínkou o Steinových "toporných trichotomiích", které je nesmyslné směšovat s materialistickou dialektikou.) 60)

Materialistické pojetí dějin

Marx si uvědomil nedůslednost, neúplnost a jednostrannost starého materialismu a nabyl přesvědčení, že je třeba, "aby věda o společnosti...byla uvedena v soulad s materialistickým základem a na tomto základu přebudována". 61) Jestliže materialismus jako takový vysvětluje vědomí z bytí, a ne naopak, pak při aplikaci na společenský život lidstva materialismus požadoval, aby společenské vědomí bylo vysvětlováno ze společenského bytí. "Technologie", praví Marx (Kapitál, I), "odhaluje aktivní vztah člověka k přírodě, bezprostřední výrobní proces jeho života, a tím i jeho společenských životních podmínek a z nich vyvěrajících duchovních představ." 62) Ucelenou formulaci základních tezí materialismu, rozšířeného na lidskou společnost a její dějiny, podal Marx v předmluvě ke spisu Ke kritice politické ekonomie [95] těmito slovy:

"Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních produktivních sil.

Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na určitém stupni svého vývoje se materiální produktivní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo - což je jen právní výraz toho - s vlastnickými vztahy, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z forem vývoje produktivních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak období sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a překonávají ho.

Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takové období převratu posuzovat podle jeho vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými produktivními silami a výrobními vztahy..." "V hrubých obrysech je možné označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresivní období ekonomické společenské formace." 63) (Srovnej Marxovu stručnou formulaci v dopise Engelsovi [235] ze 7.července 1866: "...naše teorie, že organizace práce je určována výrobními prostředky...".) 64)

Objev materialistického pojetí dějin nebo přesněji řečeno důsledné rozvedení a rozšíření materialismu na oblast společenských jevů odstranilo dva hlavní nedostatky dřívějších teorií dějin. Za prvé tyto teorie zkoumaly v nejlepším případě jen ideové pohnutky dějinné činnosti lidí, nepátraly po tom, čím jsou tyto pohnutky vyvolávány, nepostihovaly objektivní zákonitosti ve vývoji systému společenských vztahů a neviděly, že jejich kořeny tkví ve stupni vývoje materiální výroby; za druhé dřívější teorie opomíjely právě činnost mas obyvatelstva, kdežto historický materialismus poprvé umožnil exaktně probádat společenské podmínky života mas a změny těchto podmínek. Předmarxistická "sociologie" a historiografie byly v nejlepším případě nahromaděním nezpracovaných, náhodně sebraných fakt a popisovaly jen jednotlivé stránky historického procesu. Marxismus ukázal, jak je třeba komplexně, všestranně zkoumat vznik, vývoj a úpadek společensko-ekonomických formací, neboť analyzuje souhrn všech protikladných tendencí, redukuje je na přesně zjistitelné životní a výrobní podmínky různých společenských tříd, odstraňuje subjektivismus a libovůli při výběru či výkladu jednotlivých "převládajících" idejí a ukazuje, že všechny ideje i nejrůznější tendence bez výjimky tkví svými kořeny ve stavu materiálních produktivních sil. Lidé jsou sami tvůrci svých dějin, avšak čím jsou určovány pohnutky jednotlivců a zejména mas, čím jsou vyvolávána střetnutí protikladných idejí a snah, jaký je výsledek všech těchto střetnutí probíhajících v lidské společnosti, jaké jsou objektivní podmínky vytváření materiálního života, tvořící základ veškeré dějinotvorné činnosti lidí, jaký je zákon vývoje těchto podmínek - na to všechno soustředil Marx pozornost a ukázal cestu k vědeckému zkoumání dějin jako jednotného procesu, zákonitého v celé své nesmírné mnohostrannosti a rozpornosti.

Třídní boj

Je všeobecně známo, že se úsilí jedněch členů dané společnosti příkře rozchází s úsilím druhých, že život společnosti je plný rozporů, že dějiny nám ukazují boj mezi národy a společnostmi, ale i jejich vnitřní boj, a kromě toho ještě střídání období revoluce a reakce, míru a válek, stagnace a rychlého pokroku nebo úpadku. Marxismus dal vodítko, které umožňuje v tomto zdánlivém bludišti a chaosu objevit zákonitost: teorii třídního boje. Jedině studiem souhrnu snah všech členů dané společnosti nebo společenského uskupení můžeme vědecky určit výslednici těchto snah. Pramenem protichůdných snah je rozdíl v postavení a životních podmínkách těch tříd, na které se každé společnost rozpadá. "Dějiny všech dosavadních společností", praví Marx v Komunistickém manifestu (až na dějiny prvobytně pospolné společnosti, dodává později Engels), "jsou dějinami třídních bojů. Svobodný člověk a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatel a utlačovaný stáli proti sobě ve stálém protikladu, vedli nepřetržitý boj, tu skrytý, tu otevřený, boj, který pokaždé končil revolučním přetvořením celé společnosti nebo společným zánikem bojujících tříd...Moderní buržoazní společnost, vzešlá ze zaniklé feudální společnosti, třídní protiklady neodstranila. Přinesla jen nové třídy, nové podmínky útisku a nové formy boje místo starých. Naše doba, doba vlády buržoazie, se však vyznačuje tím, že třídní protiklady zjednodušila. Celá společnost se stále více štěpí na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát." Dějiny Evropy od Velké francouzské revoluce odhalovaly v řadě zemí zvlášť názorně tento boj tříd jako skutečné pozadí událostí. Již v období restaurace se ve Francii objevila řada historiků (Thierry, Guizot, Mignet, Thiers), kteří museli při zobecňování událostí uznat, že boj tříd je klíčem k pochopení celých francouzských dějin. A nejnovější období, období úplného vítězství buržoazie, zastupitelských institucí, širokého (ne-li všeobecného) volebního práva, levného denního tisku, pronikajícího mezi masy atd., období mocných a stále rozsáhlejších dělnických i podnikatelských svazů atd. ukázalo ještě názorněji boj tříd jako hybnou sílu událostí (i když někdy ve formě velmi jednostranné, "pokojné", "konstituční"). Co požadoval Marx od vědy o společnosti, pokud jde o objektivní analýzu postavení každé třídy v soudobé společnosti v souvislosti s analýzou podmínek vývoje každé třídy, ukazuje toto místo v Komunistickém manifestu: "Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoazii, je skutečně revoluční jen proletariát. Ostatní třídy s vývojem velkého průmyslu upadají a zanikají, proletariát je však jeho nejvlastnějším produktem. Střední stavy: drobný výrobce, malý obchodník, řemeslník a rolník - ti všichni bojují proti buržoazii, aby zachránili před zánikem svou existenci jako střední stavy. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konzervativní. A nejen to: jsou reakční, snaží se otočit kolo dějin zpět. Jsou-li revoluční, pak jen vzhledem k svému budoucímu přechodu do řad proletariátu, pak nehájí své nynější, nýbrž své budoucí zájmy, pak opouštějí své vlastní stanovisko, aby se postavili na stanovisko proletariátu." V řadě myšlenkově hlubokých historických prací (viz Literatura) podal Marx skvělé vzory materialistické historiografie a analýzy postavení každé jednotlivé třídy a často i různých skupin nebo vrstev uvnitř třídy a názorně ukázal, proč a jak "každý třídní boj je boj politický". 65) Citovaný úryvek ukazuje, jakou složitou síť společenských vztahů a přechodných stupňů mezi jednotlivými třídami od minulosti k budoucnosti Marx analyzuje, aby stanovil celou výslednici historického vývoje.

b) Ekonomie

Lenin, V.I.: Karel Marx (Stručný životopis a výklad marxismu)

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s.83-95

(83-95) Nejhlubším, nejvšestrannějším a nejpodrobnějším potvrzením a uplatněním Marxovy teorie je jeho ekonomické učení.

Marxovo ekonomické učení

"Konečným cílem tohoto díla", praví Marx v předmluvě ke Kapitálu, "je objasnit ekonomický zákon pohybu moderní společnosti," 66) to jest společnosti kapitalistické, buržoazní. Obsahem Marxova ekonomického učení je zkoumání výrobních vztahů dané, historicky určené společnosti při jejich vytváření, rozvoji a úpadku. V kapitalistické společnosti převládá výroba zboží, a proto Marxův rozbor začíná analýzou zboží.

Hodnota

Zboží je za prvé věc, která uspokojuje nějakou potřebu člověka, za druhé je to věc, kterou lze směnit za jinou věc. Užitečnost věci z ní dělá užitnou hodnotu. Směnná hodnota (či prostě hodnota) je především poměr, proporce, v níž se určité množství užitných hodnot jednoho druhu směňuje za určité množství užitných hodnot jiného druhu. Každodenní zkušenosti nám ukazují, že v miliónech a miliardách takových aktů směny se neustále navzájem srovnávají všemožné, nejrůznější a nejnesrovnatelnější užitné hodnoty. Co společného mají tyto různé věci, které jsou neustále vzájemně porovnávány v určitém systému společenských vztahů? Společné mají to, že jsou produkty práce. Při směně výrobků lidé srovnávají nejrůznější druhy práce. Výroba zboží je systém společenských vztahů, v němž jednotliví výrobci vytvářejí výrobky různého druhu (společenská dělba práce) a všechny tyto výrobky jsou při směně navzájem srovnávány. Tedy to společné, co je obsaženo v každém zboží, není konkrétní práce určitého výrobního odvětví, jeden druh práce, nýbrž abstraktní lidská práce, lidská práce vůbec. Veškerá pracovní síla dané společnosti, vyjádřena v úhrnu hodnot všeho zboží, je jedna a táž lidská pracovní síla: to dokazují miliardy případů směny. Proto každé jednotlivé zboží je jen určitou částí společensky nutné pracovní doby. Míra hodnoty se určuje množstvím společensky nutné práce neboli pracovní dobou společensky nutnou k výrobě daného zboží, dané užitné hodnoty. "Tím, že při směně navzájem porovnávají své různé výrobky jako hodnoty, porovnávají navzájem své různé práce jako lidskou práci. Nejsou si toho vědomi, ale dělají to." 67) Hodnota je vztah mezi dvěma osobami, řekl jeden starý ekonom, a měl jen dodat: vztah skrytý pod povrchem věcí. Co je hodnota, lze pochopit jedině z hlediska systému společenských výrobních vztahů určité historické společenské formace, a to vztahů projevujících se v masovém, nesčíslněkrát se opakujícím jevu směny. "Jako hodnoty jsou všechna zboží jen určitá množství ztuhlé pracovní doby." 68) Když Marx podrobně rozebral dvojaký charakter práce ztělesněné ve zboží, přechází k rozboru formy hodnoty a peněz. Hlavní úkol, který si přitom klade, je prozkoumat původ peněžní formy hodnoty, prozkoumat historický proces vývoje směny od jednotlivých, nahodilých aktů ("prostá, jednotlivá nebo nahodilá forma hodnoty": určité množství jednoho zboží se směňuje za určité množství jiného zboží) až po všeobecnou formu hodnoty, kdy se řada různých zboží směňuje za jedno určité zboží, a peněžní formu hodnoty, kdy tímto určitým zbožím, všeobecným ekvivalentem, je zlato. Peníze, které jsou nejvyšším produktem vývoje směny a zbožní výroby, zamlžují, zastírají společenský charakter soukromé práce, společenský vztah mezi jednotlivými výrobci spojenými trhem. Marx neobyčejně podrobně analyzuje různé funkce peněz, přičemž i zde (jako vůbec v prvních kapitolách Kapitálu) je zvlášť důležité poznamenat, že abstraktní a někdy zdánlivě ryze deduktivní způsob výkladu ve skutečnosti reprodukuje nesmírnou spoustu faktografického materiálu z dějin vývoje směny a zbožní výroby. Peníze "...předpokládají určitý stupeň směny zboží. Zvláštní formy peněz, pouhý zbožní ekvivalent nebo oběživo nebo platidlo, poklad a světové peníze, svědčí podle různého rozsahu a relativní převahy té či oné funkce o velmi rozmanitém stupni společenského výrobního procesu" (Kapitál, I). 69)

Nadhodnota

Na určitém stupni vývoje zbožní výroby se peníze přeměňují v kapitál. Vzorec oběhu zboží byl takovýto: Z(zboží) - P(peníze) - Z(zboží), tj. prodej jednoho zboží za účelem koupě jiného zboží. Všeobecný vzorec kapitálu je naopak: P-Z-P, tj. koupě za účelem prodeje (se ziskem). Tento přírůstek nad původní hodnotu peněz, které byly dány do oběhu, nazývá Marx nadhodnotou. Toto "přirůstání" peněz v kapitalistickém oběhu je všeobecně známé. Právě tento "přírůstek" mění peníze v kapitál jako zvláštní, historicky určený, společenský výrobní vztah. Nadhodnota nemůže vzniknout z oběhu zboží, neboť v tomto oběhu dochází jen ke směně ekvivalentů; nemůže vzniknout ani z přirážky k ceně, neboť vzájemné ztráty a zisky kupujících a prodávajících by se vyrovnaly, tady však jde právě o hromadný, průměrný společenský jev, a ne o jev individuální. Aby získal nadhodnotu, musí majitel peněz nalézt na trhu "takové zboží, jehož užitná hodnota sama by měla tu svéráznou vlastnost, že by byla zdrojem hodnoty," 70) takové zboží, jehož spotřeba by byla zároveň vytvářením hodnoty. A takové zboží existuje. Je to pracovní síla. Spotřeba této síly je práce a práce vytváří hodnotu. Majitel peněz kupuje pracovní sílu za její hodnotu, která je stejně jako hodnota každého jiného zboží určena pracovní dobou společensky nutnou k její výrobě (tj. hodnotou, která je nutná k obživě dělníka a jeho rodiny). Když majitel peněz koupil pracovní sílu, má právo ji používat, tj. přimět ji, aby pracovala celý den - řekněme 12 hodin. Avšak dělník vyrobí výrobek uhrazující jeho obživu za 6 hodin ("nutná" pracovní doba) a za dalších 6 hodin ("nadbytečná" pracovní doba) vytváří "nadprodukt", za který mu kapitalista neplatí, čili nadhodnotu. Z hlediska výrobního procesu je tedy v kapitálu nutno rozlišovat dvě části: konstantní kapitál, vynakládaný na výrobní prostředky (stroje, pracovní nástroje, suroviny atd.) - jeho hodnota přechází (najednou nebo po částech) nezměněna do hotového výrobku, a variabilní kapitál, vynakládaný na pracovní sílu. Hodnota tohoto kapitálu nezůstává beze změny, nýbrž roste v pracovním procesu a vytváří nadhodnotu. Abychom tedy mohli vyjádřit stupeň vykořisťování pracovní síly kapitálem, nesmíme nadhodnotu poměřovat s celým kapitálem, nýbrž jen s variabilním kapitálem. Míra nadhodnoty, jak Marx nazývá tento vztah, bude v našem případě 6:6, tj. 100%.

Historickým předpokladem vzniku kapitálu je za prvé nahromadění určitého množství peněz v rukou jednotlivců při poměrně vysokém stupni rozvoje zbožní výroby vůbec a za druhé existence dělníka "svobodného" v dvojím smyslu: že může bez jakýchkoli překážek nebo omezení prodávat svou pracovní sílu a že nemá půdu a žádné výrobní prostředky, tedy dělníka bez vlastního hospodářství, proletáře, jenž nemůže žít z ničeho jiného než z prodeje své pracovní síly.

Nadhodnotu lze zvětšovat dvěma hlavními způsoby: prodlužováním pracovního dne ("absolutní nadhodnota") a zkracováním nutného pracovního dne ("relativní nadhodnota"). Když Marx analyzuje první způsob, líčí velkolepý obraz boje dělnické třídy za zkrácení pracovního dne i zasahování státní moci, aby byl pracovní den prodloužen (14.-17.století) nebo zkrácen (tovární zákonodárství 19.století). Po vyjití Kapitálu poskytly dějiny dělnického hnutí všech civilizovaných zemí světa nesmírné množství nových fakt, která tento obraz dokreslují.

V souvislosti s vytvářením relativní nadhodnoty Marx zkoumá tři základní historická stadia zvyšování produktivity práce za kapitalismu: 1. prostou kooperaci; 2. dělbu práce a manufakturu; 3. stroje a velkoprůmysl. Jak důkladně zde Marx odhalil základní, typické rysy vývoje kapitalismu, je patrné mimo jiné z toho, že průzkum ruského tzv. "domáckého" průmyslu poskytuje velmi bohatý materiál k ilustraci prvních dvou ze tří uvedených stadií. Revolucionizující účinek strojového velkoprůmyslu, jak jej vylíčil Marx v roce 1867, se projevil během půlstoletí, které od té doby uplynulo, v řadě "nových" zemí (Rusko, Japonsko aj.).

Dále. Nanejvýš důležitý a nový je Marxův rozbor akumulace kapitálu, tj. přeměny části nadhodnoty v kapitál a použití této části nikoli pro osobní potřeby nebo rozmary kapitalisty, nýbrž k nové výrobě. Marx ukázal, že celá dřívější klasická politická ekonomie (počínaje Adamem Smithem) se mýlila, když se domnívala, že celá nadhodnota přeměňovaná v kapitál se spotřebovává na variabilní kapitál. Ve skutečnosti se přeměňuje ve výrobní prostředky plus variabilní kapitál. V průběhu vývoje kapitalismu a jeho přeměny v socialismus má obrovský význam skutečnost, že podíl konstantního kapitálu (v celkové sumě kapitálu) roste rychleji než podíl variabilního kapitálu.

Akumulace kapitálu, která urychluje nahrazování dělníků stroji, která na jednom pólu vytváří bohatství a na druhém plodí bídu, vytváří zároveň také takzvanou "rezervní armádu dělníků", "relativní přebytek" dělníků neboli "kapitalistické přelidnění", které nabývá nejrozmanitějších forem a umožňuje kapitálu mimořádně rychle rozšiřovat výrobu. Tato možnost spolu s úvěrem a akumulací kapitálu ve výrobních prostředcích dává mimo jiné klíč k pochopení krizí z nadprodukce, které v kapitalistických zemích vznikají periodicky zpočátku průměrně každých deset let, později v delších a méně pravidelných intervalech. Od akumulace kapitálu na základě kapitalismu je nutno rozlišovat takzvanou původní akumulaci: násilné odloučení pracovníka od výrobních prostředků, vypuzení rolníků z půdy, uloupení obecních pozemků, systém kolonií a státních dluhů, ochranných cel atd. "Původní akumulace" vytváří na jednom pólu "svobodného proletáře", na druhém majitele peněz, kapitalistu.

"Dějinnou tendenci kapitalistické akumulace" charakterizuje Marx těmito proslulými slovy: "Vyvlastnění bezprostředních výrobců se provádí s nejbezohlednějším vandalismem a pod tlakem nejpodlejších, nejšpinavějších, nejmalichernějších a nejzběsilejších vášní. Soukromé vlastnictví, získané vlastní prací" (rolníka, řemeslníka), "založené takřka na srůstání jednotlivého, nezávislého pracovníka a jeho pracovních podmínek, je zatlačováno kapitalistickým soukromým vlastnictvím, které je založeno na vykořisťování cizí, formálně však svobodné práce...Nyní už nejde o to, aby byl vyvlastněn dělník, který samostatně hospodaří, nýbrž kapitalista, který vykořisťuje mnoho dělníků. Toto vyvlastňování se uskutečňuje hrou zákonů imanentních kapitalistické výrobě samé, centralizací kapitálů. Jeden kapitalista ubíjí mnoho kapitalistů. Ruku v ruce s touto centralizací čili vyvlastňováním mnoha kapitalistů několika málo kapitalisty se rozvíjí ve stále rostoucím měřítku kooperativní forma pracovního procesu, vědomé technické uplatňování vědy, plánovité vykořisťování země, přeměna pracovních prostředků v takové pracovní prostředky, které se dají používat jen společně, zhospodárnění všech výrobních prostředků tím, že se jich užívá jako výrobních prostředků kombinované společenské práce...Zatímco stále klesá počet magnátů kapitálu, kteří uzurpují a monopolizují všechny výhody tohoto procesu přeměny, vzrůstá masa bídy, útlaku, poroby, degenerace, vykořisťování, ale vzrůstá také rozhořčení stále rostoucí dělnické třídy, která se školí, sdružuje a organizuje mechanismem kapitalistického výrobního procesu samého. Monopol kapitálu se stává okovem výrobního způsobu, který vyrostl spolu s ním a pod jeho ochranou. Centralizace výrobních prostředků a zespolečenštění práce dosahují bodu, kdy se jim kapitalistická slupka stává nesnesitelnou. Slupka puká. Odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni" (Kapitál, I). 71)

Velmi důležitá a nová je dále analýza reprodukce celkového společenského kapitálu, kterou Marx provedl ve druhém dílu Kapitálu. I zde si Marx všímá nikoli individuálního, nýbrž masového jevu, nikoli nepatrné části ekonomie společnosti, ale celé této ekonomie v souhrnu. Marx opravuje uvedený omyl klasiků ekonomie a dělí celou společenskou výrobu na dvě velké části: 1. na výrobu výrobních prostředků a 2. na výrobu spotřebních předmětů, a na základě číselných příkladů podrobně zkoumá běh celého společenského kapitálu jak při reprodukci v dosavadním rozsahu, tak i při akumulaci. Ve třetím dílu Kapitálu je vyřešena otázka tvorby průměrné míry zisku na základě zákona hodnoty. Ekonomie udělala Marxovou zásluhou velký pokrok v tom, že provádí analýzu na základě masových ekonomických jevů, celého společenského hospodářství, a ne na základě jednotlivých případů nebo nepodstatných projevů konkurenčního boje, nač se často omezuje vulgární politická ekonomie nebo moderní "teorie mezního užitku". Marx nejprve rozebírá původ nadhodnoty a potom přechází k jejímu dělení na zisk, úrok a pozemkovou rentu. Zisk je poměr nadhodnoty k celému kapitálu vloženému do podniku. Kapitál "vyššího organického složení" (tj. s převahou konstantního kapitálu nad variabilním v rozsahu větším než společenský průměr) dává podprůměrnou míru zisku. Kapitál "nižšího organického složení" dává nadprůměrnou míru zisku. Konkurence mezi kapitály, jejich svobodné přelévání z odvětví do odvětví redukuje v obou případech míru zisku na průměrnou míru. Úhrn hodnot všeho zboží dané společnosti se shoduje s úhrnem cen zboží, avšak v jednotlivých podnicích a jednotlivých výrobních odvětvích se zboží pod vlivem konkurence neprodává za svou hodnotu, nýbrž za ceny výroby (čili za výrobní ceny), které se rovnají vloženému kapitálu plus průměrný zisk.

Takto Marx na základě zákona hodnoty plně objasnil všeobecně známou a nespornou skutečnost, že ceny se odchylují od hodnot a zisk se vyrovnává, neboť úhrn hodnot všeho zboží se shoduje s úhrnem cen. Avšak hodnota (společenská) se cenám (individuálním) nepřizpůsobuje jednoduše a přímo, nýbrž velmi složitě: je zcela přirozené, že se ve společnosti rozptýlených výrobců zboží, spojených jedině trhem, může zákonitost projevovat jen jako zákonitost průměru, zákonitost společenská, hromadná, přičemž se individuální odchylky na tu nebo onu stranu vzájemně vyrovnávají.

Zvýšení produktivity práce znamená rychlejší růst konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním. A protože nadhodnota je funkcí jen variabilního kapitálu, je pochopitelné, že míru zisku (poměr nadhodnoty k celému kapitálu, a ne jen k jeho variabilní části) má tendenci klesat. Marx podrobně rozebírá tuto tendenci i řadu okolností, které ji zastírají nebo jí odporují. Nebudeme se zabývat neobyčejně zajímavými kapitolami třetího dílu o kapitálu lichvářském, obchodním a peněžním a přejdeme k tomu nejdůležitějšímu: k teorii pozemkové renty. Výrobní cenu zemědělských výrobků v důsledku omezené rozlohy půdy, kterou v kapitalistických zemích úplně zabrali individuální hospodáři, neurčují výrobní náklady na průměrné půdě, ale na půdě nejhorší, nikoli za průměrných, ale za nejhorších podmínek, za nichž se dodávají výrobky na trh. Rozdíl mezi touto cenou a výrobní cenou na lepší půdě (nebo za lepších podmínek) dává rozdílovou nebo diferenční rentu. Marx na základě podrobného rozboru této renty dokázal, že vyplývá z rozdílné úrodnosti jednotlivých pozemků, z rozdílné velikosti kapitálu vloženého do půdy, a tak plně odhalil (viz také Teorie o nadhodnotě, kde zvláštní pozornosti zasluhuje kritika Rodbertuse) Ricardův omyl, podle něhož diferenční renta vzniká jen za postupného přechodu od lepších pozemků k horším. Naopak, bývají také opačné přechody, kdy se půda jedné kategorie mění v půdu jiné kategorie (díky pokroku zemědělské techniky, růstu měst apod.), a pověstný "zákon klesající úrodnosti půdy" je velikým omylem a pokusem svalit nedostatky, omezenost a rozpory kapitalismu na přírodu. Dále, stejný zisk ve všech odvětvích průmyslu a národního hospodářství vůbec předpokládá naprosto volnou konkurenci a volné přelévání kapitálu z jednoho průmyslového odvětví do druhého. Avšak soukromé vlastnictví půdy vytváří monopol, který tomuto svobodnému přelévání překáží. V důsledku tohoto monopolu se zemědělské výrobky, protože zemědělství se vyznačuje nižším složením kapitálu, a tudíž vyšší individuální mírou zisku, nedostávají do úplně volného procesu vyrovnávání míry zisku; vlastník půdy jako monopolista má možnost udržet cenu nad průměrem a tato monopolní cena vytváří absolutní rentu. Diferenční renta nemůže být za kapitalismu odstraněna, absolutní však odstraněna být může, například při nacionalizaci půdy, při jejím převedení do vlastnictví státu. Takový přechod by znamenal podkopání monopolu soukromých vlastníků, znamenal by důslednější, úplnější zavedení volné konkurence v zemědělství. A proto radikální měšťáci, jak poznamenává Marx, nejednou v dějinách vystupovali s tímto pokrokovým buržoazním požadavkem nacionalizace půdy, který však většinu buržoazie odstrašuje, neboť příliš těsně "dotírá" i na jiný monopol, dnes zvlášť důležitý a "citlivý", monopol výrobních prostředků vůbec. (Pozoruhodně populárně, stručně a jasně vyložil sám Marx svou teorii průměrného zisku z kapitálu a teorii absolutní pozemkové renty ve svém dopise Engelsovi z 2.srpna 1862. Viz Korespondence, sv. III, s.77-81. Srovnej také dopis z 9.srpna 1862, tamtéž, s. 86-87.) 72) Pokud jde o dějiny pozemkové renty, je také důležité poukázat na Marxův rozbor objasňující přeměnu renty v úkonech (kdy rolník vytváří nadprodukt svou prací na statkářově půdě) v rentu v produktech čili v rentu naturální (rolník vytváří nadprodukt na vlastní půdě a odvádí jej statkáři v důsledku "mimoekonomického přinucení"), potom v rentu peněžní (táž naturální renta přeměněná v peníze, "obrok" ve staré Rusi, a to v důsledku rozvoje zbožní výroby) a nakonec v rentu kapitalistickou, kdy se místo rolníka objevuje v zemědělství podnikatel obdělávající půdu pomocí námezdní práce. V souvislosti s touto analýzou "geneze kapitalistické pozemkové renty" je třeba upozornit na řadu hlubokých Marxových myšlenek (zvláště důležitých pro zaostalé země, jako je Rusko), o vývoji kapitalismu v zemědělství... "Přeměnu naturální renty v peněžní rentu nejen nutně provází, nýbrž dokonce předchází vytváření třídy nemajetných nádeníků, kteří se dávají najímat za peníze. V období, kdy tato nová třída vzniká, kdy se ještě objevuje pouze sporadicky, nutně proto vznikl u lépe situovaných poplatných rolníků zvyk vykořisťovat na vlastní účet zemědělské námezdní dělníky, zcela tak jako si už ve feudální době zámožnější poddaní rolníci sami měli zase poddané. Tak se u nich postupně vytváří možnost nashromáždit určité jmění a stát se budoucími kapitalisty. Přímo mezi starými držiteli půdy, kteří sami pracují, vzniká tak semeniště kapitalistických pachtýřů, jejichž rozvoj je podmíněn všeobecným vývojem kapitalistické výroby mimo venkov..." 73) "Vyvlastnění a vyhnání části venkovského obyvatelstva z vesnic nejen uvolňuje dělníky, jejich životní prostředky a jejich pracovní materiál pro průmyslový kapitál, ale vytváří i vnitřní trh". 74) Zbídačování a ožebračování venkovského obyvatelstva vytváří zase pro kapitál rezervní armádu dělníků. V každé kapitalistické zemi je proto "část venkovského obyvatelstva neustále na přechodu v městský nebo manufakturní proletariát a čeká jen na okolnosti příznivé pro tuto přeměnu" (tj. nezemědělské obyvatelstvo)."...Tento zdroj relativního přelidnění je tedy trvalý... Tím je zemědělský dělník stlačován na nejnižší míru mzdy a stojí stále jednou nohou v bahně pauperismu". 75) Rolníkovo soukromé vlastnictví půdy, kterou obdělává, je základem malovýroby a podmínkou, za níž malovýroba prospívá a nabývá klasické formy. Tato malovýroba je však slučitelná jen s úzkým primitivním rámcem výroby a společnosti. Za kapitalismu "se vykořisťování průmyslového proletariátu liší jen formou. Vykořisťovatel je týž: kapitál. Jednotliví kapitalisté vykořisťují jednotlivé rolníky hypotékou a lichvou, třída kapitalistů vykořisťuje rolnickou třídu státní daní" (Třídní boje ve Francii). 76) "Rolnická parcela "(malý pozemek) "je už jen záminkou, která umožňuje kapitalistovi pobírat zisk, úroky a rentu z půdy a nechává na rolníkovi, aby se sám postaral, jak vytluče svou mzdu" (Osmnáctý brumaire). 77) Obvykle rolník postupuje kapitalistické společnosti, tj. třídě kapitalistů, dokonce část své mzdy a klesá "na úroveň irského pachtýře - a to všechno pod záminkou, že je soukromým vlastníkem" (Třídní boje ve Francii). 78) V čem tkví "jedna z příčin, proč je cena obilí v zemích s převládajícím parcelovým vlastnictvím nižší než v zemích s kapitalistickým způsobem výroby?" [Kapitál, III/2, 340] V tom, že rolník dává společnosti (tj. třídě kapitalistů) zadarmo část nadproduktu. "Tato nižší cena" (obilí a jiných zemědělských výrobků) "je tedy výsledkem chudoby výrobců, a ne produktivity jejich práce" (tamtéž). Parcelové vlastnictví, běžná forma malovýroby v zemědělství, je za kapitalismu degradováno, hroutí se a zaniká. "Je v povaze parcelového vlastnictví, že vylučuje rozvoj společenských produktivních sil práce, společenské formy práce, společenskou koncentraci kapitálu", chov dobytka ve velkém a progresivní používání vědy. Lichva a daňový systém je všude nevyhnutelně zbídačují. Vynakládání kapitálu na koupi půdy ochuzuje kultivaci. Nekonečné tříštění výrobních prostředků a osamocenost výrobců samých." (Družstva, tj. sdružení malorolníků, která hrají neobyčejně pokrokovou buržoazní úlohu, tuto tendenci jen zeslabují, ale neodstraňují; také se nesmí přehlédnout, že tato družstva přinášejí velký užitek zámožným rolníkům a velmi malý, ba téměř žádný, masám chudiny, a pak že družstva sama se stávají vykořisťovateli námezdní práce.) "Ohromné mrhání lidskou silou. Progresivní zhoršování výrobních podmínek a zdražování výrobních prostředků - nutný zákon parcelového" (drobného) "vlastnictví." 79) "Rozptýlení zemědělských dělníků po velkých plochách podlamuje zároveň sílu jejich odporu, kdežto koncentrace městských dělníků tuto sílu stupňuje. Jako v městském průmyslu, tak i v moderním zemědělství se zvýšení produktivní síly práce a větší uvolňování práce vykupuje pleněním a vyčerpáváním pracovní síly. A každý pokrok kapitalistického zemědělství je nejen pokrokem v umění olupovat dělníka, nýbrž i v umění olupovat půdu... Kapitalistická výroba tedy techniku a kombinaci společenského výrobního procesu rozvíjí jen tím, že zároveň podkopává zdroje všeho bohatství: půdu a dělníka" (Kapitál I, konec 13.kapitoly). 80)

________________________________________________________________

(52) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 2, Praha 1961, s. 144.

(53) Srov. Marx, K., Kapitál I, Praha 1978, s. 29-30.

(54) Srov. Engels, B., Anti-Dühring (Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s. 64, 78, 57, 48).

(55) Srov. Engels, B., Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 304, 305, 306).

(56) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 32, Praha 1970, s. 263.

(57) Srov. Engels, B., Anti-Dühring (Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s. 127, 36, 46-47).

(58) Srov. Engels, B., Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 323, 297 a 322).

(59) Engels, B., Anti-Dühring (Marx, K., Engels, B. Spisy 20, Praha 1966, s. 49).

(60) Marx, K., Engels, B., Spisy 32, Praha 1970, s. 23.

(61) Engels, B., Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie (viz Marx, K., Engels, B., Spisy, 21, Praha 1967, s. 310).

(62) Srov. Marx, K., Kapitál I. Praha 1978, s. 368, v poznámce 89.

(63) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 13, Praha 1963, s. 36-37.

(64) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 31, Praha 1970, s. 279.

(65) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 4, Praha 1958, s. 437 a 436.

(66) Srov. Marx, K., Kapitál I, Praha 1978, s. 19.

(67) Srov. Marx, K., Kapitál I. Praha 1978, s. 88.

(68) Marx, K., Kapitál I. Praha 1978, s. 56, a Marx, K., Ke kritice politické ekonomie (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 13, Praha 1963, s.46).

(69) Srov. Marx, K., Kapitál I., Praha 1978, s. 176.

(70) Marx, K., Kapitál I., Praha 1978, s. 174.

(71) Srov. Marx, K., Kapitál I., Praha 1978, s. 740-741.

(72) Marx, K., Engels, B., Spisy 30, Praha 1969, s. 308-313 a 319-320.

(73) Srov. Marx, K., Kapitál III.2., Praha 1956, s. 315.

(74) Srov. Marx, K., Kapitál I., Praha 1978, s. 726.

(75) Marx, K., Kapitál I., Praha 1978, s. 626.

(76) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 7, Praha 1959, s. 107.

(77) Marx, K., Engels, B., Spisy 8, Praha 1960, s. 232.

(78) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 7, Praha 1959, s. 106.

(79) Srov. Marx, K., Kapitál III.2., Praha 1956, s. 323.

(80) Marx, K., Kapitál I., Praha 1978, s. 492-493.

________________________________________________________________

c) Socialismus

Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 18, NPL, Praha 1966, s. 228-230

(228-230) Roku 1831 došlo v Lyonu k prvnímu povstání dělníků; v letech 1838 až 1842 vyvrcholilo první národní dělnické hnutí, hnutí anglických chartistů. Třídní boj mezi proletariátem a buržoazií se dostával do popředí dějin nejpokročilejších zemí Evropy, a to tou měrou, jak se tam vyvíjely jednak velký průmysl, jednak nově dobyté politické panství buržoazie. Fakta stále průkazněji usvědčovala ze lži poučky buržoazní ekonomie o totožnosti zájmů kapitálu a práce, o všeobecné harmonii a o všeobecném blahobytu lidu jako důsledku svobodné konkurence. Všechna tato fakta nebylo už možné odmítnout, právě tak jako francouzský a anglický socialismus, který byl jejich teoretickým, byť krajně nedokonalým výrazem. Ale staré idealistické pojetí dějin, které nebylo ještě vytlačeno, nevědělo nic o třídních bojích, spočívajících na materiálních zájmech, vůbec nic o materiálních zájmech; výroba i všechny ekonomické vztahy se tu vyskytovaly jen tak mimochodem, jako podřadné prvky "kulturních dějin".

Nová fakta si vynutila, aby celé dosavadní dějiny byly podrobeny novému zkoumání, a tu se ukázalo, že veškeré dosavadní dějiny, s výjimkou prvotního stavu, byly dějinami třídních bojů, že tyto navzájem proti sobě bojující třídy společnosti jsou pokaždé produktem výrobních a směnných vztahů, zkrátka ekonomických vztahů své epochy; že tedy ekonomická struktura společnosti tvoří pokaždé reálnou základnu, z níž je nutno konec konců vysvětlovat veškerou nadstavbu právních a politických institucí, i náboženských, filozofických a ostatních představ kteréhokoli období dějin. Hegel zbavil pojetí dějin metafyziky, učinil je dialektickým - ale jeho pojetí dějin bylo podstatně idealistické. Teď byl idealismus donucen vyklidit i své poslední útočiště - pojetí dějin, tím bylo dáno materialistické pojetí dějin a nalezena cesta, jak vysvětlit vědomí lidí z jejich bytí, místo aby se jako dosud vysvětlovalo jejich bytí z jejich vědomí.

V důsledku toho se socialismus teď už neobjevil jako nahodilý objev té či oné geniální hlavy, nýbrž jako nutný produkt boje mezi dvěma historicky vzniklými třídami, proletariátem a buržoazií. Jeho úkolem už nebylo zhotovit co nejdokonalejší systém společnosti, nýbrž zkoumat dějinný ekonomický průběh, z něhož tyto třídy a jejich protichůdnost nutně vzešly, a v ekonomické situaci tím vytvořené odhalit prostředky k řešení konfliktu. S tímto materialistickým pojetím byl však dosavadní socialismus právě tak neslučitelný, jako bylo pojetí přírody ve francouzském materialismu neslučitelné s dialektikou a se současnou přírodovědou. Dosavadní socialismus sice kritizoval existující kapitalistický výrobní způsob a jeho důsledky, ale nedovedl jej vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat; mohl jej prostě jen odmítat jako špatný. Čím horlivěji se bouřil proti vykořisťování dělnické třídy, jež bylo od tohoto výrobního způsobu neodlučitelné, tím méně byl s to jasně ukázat, v čem toto vykořisťování záleží a jak vzniká: šlo o to vyložit jednak kapitalistický výrobní způsob v jeho dějinné souvislosti a v jeho nutnosti pro určité období dějin, vyložit tedy i nutnost jeho zániku, ale jednak také odhalit jeho vnitřní povahu, která byla ještě skrytá. To se stalo objevením nadhodnoty. Bylo dokázáno, že přivlastňování nezaplacené práce je základní formou kapitalistického výrobního způsobu a z něho plynoucího vykořisťování dělníka; že i když kapitalista kupuje pracovní sílu svého dělníka za plnou hodnotu, kterou má jako zboží na zbožním trhu, vytluče z ní větší hodnotu, než jakou za ni zaplatil a že tato nadhodnota tvoří koneckonců sumu hodnot, z nichž se v rukou majetných tříd hromadí neustále rostoucí masa kapitálu. Průběh jak kapitalistické výroby, tak výroby kapitálu byl vysvětlen.

Za oba tyto objevy - za materialistické pojetí dějin a za odhalení tajemství kapitalistické výroby s pomocí nadhodnoty - vděčíme Marxovi. Díky jim se socialismus stal vědou, a nyní jde především o to, dále ji propracovat ve všech podrobnostech a souvislostech.

Lenin, V.I.: Karel Marx (Stručný životopis a výklad marxismu)

Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986, s.95-103

Socialismus

Z našeho výkladu je patrné, že Marx vyvozuje nevyhnutelnost přeměny kapitalistické společnosti v socialistickou plně a výhradně z ekonomického zákona pohybu soudobé společnosti. Zespolečenštění práce, které v tisícerých formách stále rychleji a rychleji postupuje a po padesáti letech, jež uplynuly od Marxovy smrti, se projevuje zvlášť výrazně v růstu velkovýroby, kartelů, syndikátů a trastů, jakož i v obrovském růstu objemu a moci finančního kapitálu - to je hlavní materiální základna nevyhnutelného nástupu socialismu. Intelektuální a morální hybnou silou, fyzickým vykonavatelem této přeměny je proletariát odchovaný samým kapitalismem. Boj proletariátu proti buržoazii, který se projevuje v různých a obsahově stále bohatších formách, se nevyhnutelně stává bojem politickým, směřujícím k dobytí politické moci proletariátem ("diktatura proletariátu"). Zespolečenštění výroby musí nezbytně vést k přechodu výrobních prostředků do vlastnictví společnosti, k "vyvlastnění vyvlastňovatelů". A přímým důsledkem tohoto přechodu bude nesmírné zvýšení produktivity práce, zkrácení pracovního dne a nahrazení zbytků a trosek primitivní, roztříštěné výroby zdokonalenou kolektivní prací. Kapitalismus nadobro zpřetrhává spojení mezi zemědělstvím a průmyslem, ale protože se dostává na vyšší stupeň svého vývoje, připravuje současně nové prvky tohoto svazku, spojení průmyslu se zemědělstvím na základě cílevědomého využití vědy a kombinace kolektivní práce, nového rozsídlení lidstva (bude odstraněna jak zaostalost vesnice, její odloučenost od světa a nekulturnost, tak i nepřirozená koncentrace obrovského množství obyvatelstva ve velkoměstech). Vyšší formy současného kapitalismu vytvářejí novou formu rodiny, nové postavení ženy a novou výchovu dorůstajících generací: práce žen a dětí a rozklad patriarchální rodiny kapitalismem nevyhnutelně nabývají v moderní společnosti nejstrašnějších, nejzhoubnějších a nejodpornějších forem. Přesto však "velký průmysl vytváří novou ekonomickou základnu pro vyšší formu rodiny a vztahů mezi oběma pohlavími, neboť ženám, mladistvým a dětem obojího pohlaví přisuzuje rozhodující úlohu ve společensky organizovaném výrobním procesu mimo okruh domácnosti. Pokládat křesťansko-germánskou formu rodiny za absolutní je ovšem pošetilé, jako pokládat za absolutní její starořímskou, starořeckou či orientální formu, které ostatně společně tvoří jednu historickou vývojovou řadu. Je rovněž jasné, že složení kombinovaného dělnického personálu z osob obojího pohlaví a různého věku - přestože je ve své živelně vzniklé, hrubé, kapitalistické formě, kdy tu je dělník pro výrobní proces, a ne výrobní proces pro dělníka, morovým zdrojem zkázy a otroctví - se za příslušných podmínek musí naopak stát nutně zdrojem humánního rozvoje" [Kapitál I, konec 13.kapitoly]. Z továrního systému "vyklíčil zárodek výchovy budoucnosti, při které bude u všech dětí od určitého věku produktivní práce spojena s vyučováním a tělocvikem, což bude nejen prostředkem ke zvýšení společenské výroby, nýbrž jediným prostředkem k produkci všestranně vyvinutých lidí" (tamtéž). 81) Ze stejného historického základu, nejen pokud jde o výklad minulosti, ale i pokud jde o smělé předvídání budoucnosti a odvážnou praktickou činnost směřující k jejímu uskutečnění, vychází Marxův socialismus také při řešení otázky národnosti a státu. Národy jsou nevyhnutelným produktem a nevyhnutelnou formou buržoazního období společenského vývoje. Ani dělnická třída nemohla zesílit, vyspět a vytvořit se, aniž se konstituovala "jako národ", aniž se stala "národní" ("třebaže nikterak ve smyslu, jak jej chápe buržoazie"). Vývoj kapitalismu však stále více boří národnostní přehrady, odstraňuje národní výlučnost a místo národnostních rozporů přináší rozpory třídní. Proto je tomu ve vyspělých kapitalistických zemích opravdu tak, že "dělníci nemají vlast" a že jednotný postup dělnictva alespoň civilizovaných zemí" je jednou z prvních podmínek osvobození proletariátu" (Komunistický manifest). 82) Stát, toto organizované násilí, vznikl nevyhnutelně na určitém stupni vývoje společnosti, kdy se společnost rozštěpila na nesmiřitelné třídy a kdy by nemohla existovat bez "moci", která stojí zdánlivě nad společností a do jisté míry se od ní oddělila. Protože stát vzniká z třídních rozporů, stává se "státem nejmocnější, ekonomicky vládnoucí třídy, která se jeho prostřednictvím stává také politicky vládnoucí třídou, a tak získává nové prostředky k utlačování a vykořisťování potlačené třídy. Tak byl antický stát především státem otrokářů k potlačování otroků, feudální stát orgánem šlechty k potlačování nevolných a poddaných rolníků a moderní zastupitelský stát je nástrojem k vykořisťování námezdní práce kapitálem" (Engels v Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu, kde vykládá své a Marxovy názory). 83) Dokonce ani demokratická republika, nejsvobodnější a nejpokrokovější forma buržoazního státu, tuto skutečnost vůbec neodstraňuje, mění pouze její formu (spojení vlády s burzou, přímá i nepřímá korupce úřednictva a tisku atd.). Socialismus, jenž vede k odstranění tříd, vede tím také ke zrušení státu. "První akt", píše Engels v Anti-Dühringovi, "v němž stát skutečně vystupuje jako představitel celé společnosti - převzetí výrobních prostředků ve jménu společnosti - je současně jeho posledním samostatným aktem jako státu. Zasahování státní moci do společenských vztahů se stává zbytečným v jedné oblasti po druhé a usne samo od sebe. Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát není 'odstraněn', stát odumírá. 84) "Společnost, která nově organizuje výrobu na základě svobodného a rovného sdružování výrobců, odloží celou státní mašinérii tam, kam potom bude patřit: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery" (Engels v Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu). 85)

A nakonec, pokud jde o vztah Marxova socialismu k malorolnictvu, které bude existovat v období vyvlastňování vyvlastňovatelů, je nutné poukázat na Engelsovy výroky [257] tlumočící Marxovy myšlenky: "...nemůžeme, až budeme mít státní moc, pomýšlet na to, abychom malorolníky násilně vyvlastnili (ať už za náhradu, nebo bez ní), tak jak jsme nuceni to učinit s velkými pozemkovými vlastníky. Náš úkol vůči malorolníkovi je především převést jeho soukromé hospodářství a soukromé vlastnictví v družstevní ne násilím, nýbrž příkladem a poskytováním společenské pomoci k tomuto účelu. A zde máme ovšem dost prostředků, jak malorolníkovi ukázat výhody, které musí pochopit už teď," (Engels, K agrární otázce na Západě [203], vydavatelství Alexejevové, s. 17. V ruském překladu jsou chyby. Originál je v Neue Zeit). 86)

Taktika třídního boje proletariátu

Marx po celý svůj život vedle teoretických prací věnoval soustavnou pozornost taktice třídního boje proletariátu a už v letech 1844-1845 objasnil jeden z hlavních nedostatků starého materialismu, totiž že nebyl s to pochopit podmínky praktické revoluční činnosti a docenit její význam. Rozsáhlý materiál o tom poskytují všechna Marxova díla, zejména pak jeho čtyřsvazková korespondence s Engelsem, jež vyšla v roce 1913. Tento materiál však není ještě ani zdaleka sebrán, zkompletován, prostudován a zpracován. Proto se zde musíme omezit jen na velmi všeobecné a stručné poznámky a zdůraznit přitom, že Marx právem pokládal materialismus bez této stránky za polovičatý, jednostranný a mrtvý. Základní úkol taktiky proletariátu stanovil Marx v naprostém souladu se všemi zásadami svého dialektickomaterialistického světového názoru. Jedině objektivní zhodnocení celého souhrnu vztahů mezi všemi třídami dané společnosti bez výjimky, a tedy i zhodnocení objektivního stupně vývoje této společnosti i vztahů mezi ní a jinými společnostmi, může být základem správné taktiky nejpokrokovější třídy. Přitom se všechny třídy a všechny země nezkoumají staticky, nábrž dynamicky, tj. ne ve stavu nehybnosti, nýbrž v pohybu (jehož zákony vyplývají z ekonomických podmínek existence každé třídy). Pohyb se zase zkoumá nejen z hlediska minulosti, ale i z hlediska budoucnosti, a přitom ne ve vulgárním pojetí "evolucionistů", kteří vidí jen pozvolné změny, ale dialekticky. "Při takových obrovských vývojových procesech", napsal Marx Engelsovi, "je dvacet let něco víc než jeden den, ačkoli pak zase mohou přijít dny, které vydají za dvacet let" (Korespondence, sv.III, s. 127). 87) Taktika proletariátu musí na každém stupni vývoje a v každém okamžiku přihlížet k této objektivně nutné dialektice dějin lidstva, a to tak, že na jedné straně využije období politické stagnace nebo hlemýždího, takzvaného "pokojného" vývoje k uvědomování a umocňování síly a bojeschopnosti nejpokrokovější třídy a na druhé straně toho využije ve smyslu "konečného cíle" hnutí dané třídy, aby ji učinila schopnou prakticky řešit velké úkoly ve velikých dnech, "které vydají za dvacet let". V této otázce jsou zvlášť důležité dvě Marxovy úvahy: jedna z Bídy filozofie o hospodářském boji a hospodářských organizacích proletariátu, druhá z Komunistického manifestu o politických úkolech proletariátu. V první se praví: "Velkoprůmysl shromažďuje na jednom místě spoustu lidí, kteří se navzájem neznají. Konkurence rozděluje jejich zájmy. Ale udržení mzdy, tento jejich společný zájem proti zaměstnavateli, je spojuje společnou myšlenkou odporu - organizace... Zprvu izolované organizace se formují ve skupiny a tváří v tvář kapitálu, vždy spojenému, se udržení tohoto sdružení stává pro dělníky větší nezbytností než udržení mzdy....V tomto boji - skutečné občanské válce - spojují a rozvíjejí všechny prvky nutné pro nastávající bitvu. Jakmile organizace dospěje k tomuto bodu, dostává politický charakter." 88) Zde máme program a taktiku hospodářského boje a odborového hnutí na několik desetiletí, pro celé dlouhé období, kdy proletariát sbírá síly "pro nastávající bitvu". Proti tomu je třeba postavit četné příklady z anglického dělnického hnutí, na nichž Marx a Engels ukazují, jak průmyslová "prosperita" vyvolává pokusy "koupit si dělníky" (II, 218), jak anglický proletariát "zburžoazňuje", takže tento "národ, ze všech národů nejburžoaznější" (anglický národ), "to chce nakonec přivést až tak daleko, že bude mít vedle buržoazie buržoazní aristokracii a buržoazní proletariát" (II, 124), jak bude nutné čekat kratší nebo delší dobu, než se "angličtí dělníci zbaví své zjevné buržoazní nákazy" (III, 127), jak anglickému dělnickému hnutí chybí "zápal chartistů" (1866, III, 305), 91) jak se z vůdců anglického dělnictva stává cosi "mezi radikální buržoazií a dělníky" (o Holyoakovi, IV, 209); jak v důsledku monopolního postavení Anglie, a dokud se tento monopol nezhroutí, "s britskými dělníky...nic nenaděláš" (IV, 433). 92) Taktika hospodářského boje v souvislosti s celkovým průběhem (a výsledkem) dělnického hnutí je tu posuzována z obdivuhodně širokého, všestranného, dialektického a skutečně revolučního hlediska.

Komunistický manifest razil základní marxistickou tezi taktiky politického boje: "Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí". 93) V tomto smyslu podporoval Marx roku 1848 v Polsku stranu "agrární revoluce", "touž stranu, která vyvolala krakovské povstání roku 1846". 94) V letech 1848-1849 podporoval Marx v Německu radikální revoluční demokracii a ani později neodvolal nikdy nic z toho, co tehdy řekl o taktice. Německou buržoazii pokládal za element, který "byl od samého počátku ochoten zradit lid" (jedině svazek s rolnictvem by byl mohl buržoazii dovést k úplnému uskutečnění jejích cílů) "a ke kompromisu s korunovanými představiteli staré společnosti". Zde je Marxova souhrnná analýza třídního postavení německé buržoazie v období buržoazně demokratické revoluce, analýza, která je mimo jiné ukázkou materialismu zkoumajícího společnost v pohybu, a přitom nejen z té stránky pohybu, která je obrácena zpět: "Bez víry v sebe, bez víry v lidi, reptajíc proti těm, kdo stáli nad ní, a třesouc se před těmi, kdo stáli pod ní,...zastrašená světovou bouří,....bez jakékoli energie, ve všech směrech plagiát,...bez iniciativy,...jako prokletý stařec, odsouzený k tomu, aby hatil první mladické vzněty lidu plného života a zneužíval jich pro své stařecké zájmy" (Neue Rheinische Zeitung, 1848; viz Literární pozůstalost, sv.III, 212 s.). 95) Asi o dvacet let později prohlásil Marx v dopise Engelsovi (III, 224), že příčinou nezdaru revoluce v roce 1848 bylo to, že buržoazie dala přednost míru v porobě před pouhou vyhlídkou na boj za svobodu. Když skončilo období revolucí let 1848-1849, postavil se Marx proti jakékoli hře na revoluci (Schapper a Willich a boj proti nim) a razil požadavek, že je třeba umět pracovat v nové dějinné etapě, kdy se zdánlivě "pokojně" připravuje nová revoluce. Jak si Marx tuto práci představoval, je vidět z jeho hodnocení situace v Německu za nejtemnější reakce v roce 1856: "V Německu bude všechno záležet na tom, bude-li možno podpořit proletářskou revoluci nějakým druhým vydáním selské války" (Korespondence s Engelsem II, 108). 96) Pokud v Německu nebyla dovršena demokratická (buržoazní) revoluce, obracel Marx všechnu pozornost při stanovení taktiky socialistického proletariátu na rozvíjení demokratické energie rolnictva. Byl přesvědčen, že Lassallovo počínání "objektivně byla...zrada celého dělnického hnutí Prušákům" (III, 210), mimo jiné právě proto, že Lassalle nadržoval junkerům a pruskému nacionalismu. Engels napsal v roce 1865, když se domlouval s Marxem o chystaném společném vystoupení v tisku, že "v převážně zemědělské zemi...je sprosté vrhnout se jménem průmyslového proletariátu výhradně na buržoazii, ale přitom se ani slovem nezmínit o tom, jak velká feudální šlechta vykořisťuje patriarchálním klackem vesnický proletariát" (III, 217). 97) V letech 1864-1870, kdy se chýlilo ke konci období dovršení buržoazně demokratické revoluce v Německu, období boje vykořisťovatelských tříd v Prusku a Rakousku za jakýkoli způsob dovršení této revoluce shora, neodsuzoval Marx jen Lassalla koketujícího s Bismarckem, ale uváděl na správnou cestu i Liebknechta, jenž propadal "austrofilství" a hájil partikularismus; Marx usiloval o revoluční taktiku, která by stejně nemilosrdně bojovala proti Bismarckovi i proti austrofilům, taktiku, která by se nepřizpůsobovala "vítězi" - pruskému junkerovi, ale okamžitě znovu zahajovala revoluční boj proti němu i za situace vytvořené pruskými vojenskými vítězstvími (Korespondence s Engelsem III, 134, 136, 147, 179, 204, 210, 215, 418, 437, 440-441). 98) V proslulé Adrese internacionály z 9.září 1870 varoval Marx francouzský proletariát před předčasným postáním; 99) když však povstání přesto vzplanulo (roku 1871), s nadšením uvítal revoluční iniciativu mas "šturmujících nebe" (Marxův dopis Kugelmannovi). 100) Z hlediska Marxova dialektického materialismu byla porážka revolučního vystoupení za této situace, jako za mnoha jiných, v celkovém průběhu a výsledku proletářského boje menším zlem než vyklizení jednou již dobytých pozic, než kapitulace bez boje: taková kapitulace by proletariát demoralizovala, podlomila by jeho bojeschopnost. Marx, který dovedl plně ocenit využívání legálních prostředků boje v obdobích politické stagnace a vlády buržoazní legality, ostře odsuzoval v letech 1877-1878, po vydání výjimečného zákona proti socialistům, 101) Mostovo "revoluční frazérství", ale stejně ostře, ne-li ostřeji, útočil na oportunismus, jemuž tehdy dočasně propadla oficiální sociálně demokratická strana, která hned neprojevila pevnost, tvrdost, revolučnost a pohotovost přejít k ilegálnímu boji v odpověď na výjimečný zákon (Marxova korespondence s Engelsem IV, 397, 404, 418, 422, 424). 102) (Srovnej také dopisy Sorgemu.)

________________________________________________________________

(81) Marx, K., Kapitál I. Praha 1978, s. 479-48O, 474.

(82) Marx, K., Engels, B., Spisy 4, Praha 1958, s. 447.

(83) Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 197-198.

(84) Marx, K., Engels, B., Spisy 20, Praha 1966, s. 278.

(85) Marx, K., Engels, B., Spisy 21, Praha 1967, s. 199.

(86) Marx, K., Engels, B., Spisy 22, Praha 1967, s. 555.

(87) Marx, K., Engels, B., Spisy 30, Praha 1970, s. 389.

(88) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 4, Praha 1958, s. 194-195.

(89) Marx, K., Engels, B., Spisy 27, Praha 1969, s. 212.

(90) Marx, K., Engels, B., Spisy 29, Praha 1969, s.260 a 397.

(91) Marx, K., Engels, B., Spisy 30, Praha 1969, s. 385 a 389.