A.1. Ideové zdroje a historické podmínky vzniku marxismu

Podrobnosti

Vytvořeno 3. 3. 2006

Twitter

Lenin, V.I.: Tři zdroje a tři součásti marxismu 23)

Sebrané spisy. Svazek 23, Svoboda, Praha 1983, s. 64-71

(64-71) Marxovo učení se v celém civilizovaném světě setkává s nesmiřitelným nepřátelstvím a nenávistí veškeré buržoazní (jak oficiální, tak i liberální) vědy, která spatřuje v marxismu něco jako "škodlivou sektu". Jiný postoj se ani nedá očekávat, neboť ve společnosti vybudované na třídním boji nemůže žádná "nestranná" věda o společnosti existovat. Veškerá oficiální i liberální věda tak či onak hájí námezdní otroctví, kdežto marxismus vypověděl tomuto otroctví nemilosrdnou válku. Očekávat, že ve společnosti námezdního otroctví bude věda nestranná, je stejně bláhové a naivní jako očekávat, že by továrníci zůstali nestranní, kdyby šlo o zvýšení dělnických mezd na úkor kapitalistického zisku.

Ale nejen to. Dějiny filozofie a dějiny vědy o společnosti naprosto jasně ukazují, že v marxismu není nic, co by se podobalo "sektářství" ve smyslu jakéhosi uzavřeného, strnulého učení, jež vzniklo stranou hlavní cesty vývoje světové civilizace. Naopak, Marx byl geniální právě tím, že odpověděl na otázky, které pokrokové myšlení lidstva již položilo. Jeho učení vzniklo jako přímé a bezprostřední pokračování učení největších představitelů filozofie, politické ekonomie a socialismu.

Marxovo učení je všemocné, protože je pravdivé. Je úplné a vnitřně logické, dává lidem ucelený světový názor, který není slučitelný s žádnou pověrou, s žádnou reakcí ani s obhajobou buržoazního útlaku. Je zákonitým dědicem toho nejlepšího, co vytvořilo lidstvo v 19.století v podobě německé filozofie, anglické politické ekonomie a francouzského socialismu.

Pojednáme teď stručně o těchto třech zdrojích a zároveň součástech marxismu.

I.

Filozofií marxismu je materialismus. V celých novodobých dějinách Evropy, a zejména koncem 18.století ve Francii, kde se rozpoutal rozhodující boj proti nejrůznější středověké veteši, proti feudalismu v institucích i v idejích, osvědčil se materialismus jako jediná důsledná filozofie, věrná všem přírodovědeckým teoriím, neslučitelná s pověrami, bigotností apod. Proto se nepřátelé demokracie všemožně snažili "vyvrátit", podlomit a očernit materialismus a hájili různé formy filozofického idealismu, který vždy tak či onak vyúsťuje v obhajobu nebo podporu náboženství.

Marx a Engels se vší rozhodností hájili filozofický materialismus a nejednou vysvětlovali, že jakákoli odchylka od tohoto základu je hluboce mylná. Nejjasněji a nejpodrobněji jsou jejich názory vyloženy v Engelsových dílech Ludwig Feuerbach a Anti-Dühring, která jsou podobně jako Komunistický manifest příručkou každého uvědomělého dělníka.

Marx však nezůstal u materialismu 18.století, nýbrž posunul vývoj filozofie dál. Obohatil ji o nejnovější poznatky klasické německé filozofie, zejména Hegelova systému, který pak vedl k Feuerbachovu materialismu. Hlavním z těchto poznatků je dialektika, tj. nejúplnější, nejhlubší a od jednostrannosti oproštěné učení o vývoji, učení o relativnosti lidského vědění, jež nám podává odraz věčně se vyvíjející hmoty. Nejnovější přírodovědecké objevy - rádium, elektrony, přeměna prvků - skvěle potvrdily Marxův dialektický materialismus proti všem učením buržoazních filozofů s jejich "novými" návraty k starému a zpuchřelému idealismu.

Prohlubováním a rozvíjením filozofického materialismu rozšířil Marx jeho poznání přírody o poznání lidské společnosti, a tak jej dovedl do konce. K největším úspěchům vědeckého myšlení patřil Marxův historický materialismus. Chaos a libovůli, které až do té doby existovaly v názorech na dějiny a na politiku, vystřídala obdivuhodně ucelená a vnitřně logická vědecká teorie, jež ukazuje, jak se z jedné společenské formace vyvíjí v důsledku rozvoje produktivních sil jiná, vyšší formace, například jak z feudalismu vyrůstá kapitalismus.

Stejně jako poznání člověka odráží nezávisle na něm existující přírodu, tj. vyvíjející se hmotu, je společenské poznání člověka (tj. různé filozofické, náboženské, politické apod. názory a učení) odrazem ekonomického řádu společnosti. Politické instituce jsou nadstavbou nad ekonomickou základnou. Vidíme například, jak různé politické formy současných evropských států slouží k upevňování nadvlády buržoazie nad proletariátem.

Marxova filozofie je ucelený filozofický materialismus, který dal lidstvu a zejména dělnické třídě mocné nástroje poznání.

II.

Když Marx zjistil, že ekonomický řád je základnou, nad níž se zdvihá politická nadstavba, věnoval největší pozornost zkoumání tohoto ekonomického řádu. Hlavní Marxovo dílo Kapitál je věnováno zkoumání ekonomického řádu současné, tj. kapitalistické společnosti.

Klasická politická ekonomie před Marxem vznikla v Anglii jako v nejvyvinutější kapitalistické zemi. Adam Smith a David Ricardo položili zkoumáním ekonomického řádu základ pracovní teorie hodnoty. Marx v jejich díle pokračoval. Správně tuto teorii zdůvodnil a důsledně rozvinul. Dokázal, že hodnota každého zboží je určována množstvím společensky nutné pracovní doby vynaložené na jeho výrobu.

Tam, kde buržoazní ekonomové viděli vztah mezi věcmi (směnu zboží za zboží), odhalil Marx vztah mezi lidmi. Směna zboží vyjadřuje spojení mezi jednotlivými výrobci prostřednictvím trhu. Peníze znamenají, že se toto spojení stává čím dál těsnějším, neboť nerozlučně spojují veškerý hospodářský život jednotlivých výrobců v jeden celek. Kapitál znamená další rozvoj tohoto spojení: zbožím se stává lidská pracovní síla. Námezdní dělník prodává svou pracovní sílu vlastníku půdy, továren a pracovních nástrojů. Jednu část pracovního dne využívá dělník k tomu, aby uhradil náklady na vlastní obživu a obživu své rodiny (mzda), kdežto druhou část dne pracuje dělník zadarmo a tím vytváří pro kapitalistu nadhodnotu, zdroj zisku, zdroj bohatství třídy kapitalistů.

Učení o nadhodnotě je úhelným kamenem Marxovy ekonomické teorie.

Kapitál, vytvořený dělníkovou prací, ubíjí dělníka a zároveň přivádí malovýrobce na mizinu a vytváří armádu nezaměstnaných. V průmyslu je vítězství velkovýroby patrné na první pohled, ale týž jev vidíme i v zemědělství: zvětšuje se převaha kapitalistické zemědělské velkovýroby, čím dál víc se používají stroje, rolnické hospodářství se dostává do spárů peněžního kapitálu a zaostalá technika je přivádí k úpadku a na mizinu. V zemědělství se úpadek malovýroby projevuje v jiných formách, ale sám tento úpadek je nespornou skutečností.

Ubíjením malovýroby zvyšuje kapitál produktivitu práce a vytváří monopolní postavení svazů největších kapitalistů. Výroba sama se čím dál víc zespolečenšťuje, statisíce a milióny dělníků jsou spojovány v plánovitý hospodářský organismus, avšak produkt společné práce si přivlastňuje hrstka kapitalistů. Stupňuje se anarchie ve výrobě, krize, zběsilá honba za trhy a existenční nejistota širokých vrstev obyvatelstva.

Zvyšováním závislosti dělníků na kapitálu vytváří kapitalistický řád mohutnou sílu spojené práce.

Marx prozkoumal vývoj kapitalismu od prvních zárodků zbožního hospodářství, od prosté směny až k jeho nejvyšším formám, k velkovýrobě.

Zkušenosti všech kapitalistických zemí, jak starých, tak i nových, každým rokem názorně přesvědčují stále větší a větší počet dělníků o správnosti tohoto Marxova učení.

Kapitalismus zvítězil na celém světě, ale toto vítězství je jen předstupněm vítězství práce nad kapitálem.

III.

Když byl svržen feudalismus a zrodila se "svobodná" kapitalistická společnost, rázem se ukázalo, že tato svoboda znamená nový systém útlaku a vykořisťování pracujících. Ihned začala vznikat nejrůznější socialistická učení jako odraz tohoto útlaku a protest proti němu. Avšak prvotní socialismus byl utopický socialismus. Kritizoval kapitalistickou společnost, odsuzoval ji a zatracoval, snil o jejím odstranění, blouznil o lepším řádu a přesvědčoval boháče o nemorálnosti vykořisťování.

Utopický socialismus však nemohl ukázat skutečné východisko. Nedovedl ani vysvětlit podstatu námezdního otroctví za kapitalismu, ani objevit zákony vývoje kapitalismu, ani najít onu společenskou sílu, která je schopna stát se tvůrcem nové společnosti.

Mezitím bouřlivé revoluce, které všude v Evropě a zejména ve Francii provázely pád feudalismu, nevolnictví, stále názorněji ukazovaly, že základem veškerého vývoje a jeho hybnou silou je boj tříd.

Ani jedno vítězství politické svobody nad třídou feudálů nebylo vybojováno bez zlomení jejich zoufalého odporu. Ani jedna kapitalistická země nevznikla na více či méně svobodném, demokratickém základě bez boje na život a na smrt mezi různými třídami kapitalistické společnosti.

Marx byl geniální tím, že z toho dokázal dřív než ostatní vyvodit závěr, kterému učí světové dějiny, a důsledně ho prosadit. Tímto závěrem je učení o třídním boji.

Lidé vždy byli a vždy budou velmi naivní obětí klamu a sebeklamu v politice, dokud se nenaučí za nejrůznějšími morálními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy určitých tříd. Zastánci reforem a různých zlepšení budou vždy klamáni obhájci starého, dokud nepochopí, že se každá stará instituce, i kdyby se zdála sebevíc nesmyslná a prohnilá, udržuje silami těch či oněch vládnoucích tříd. Ke zlomení odporu těchto tříd však existuje jen jeden prostředek: přímo kolem nás ve společnosti najít, vychovat a zorganizovat pro boj takové síly, které mohou - a vzhledem k svému postavení ve společnosti musí - být silou schopnou smést staré a vybudovat nové.

Teprve Marxův filozofický materialismus ukázal proletariátu východisko z duchovního otroctví, v němž až dosud živořily všechny utlačované třídy. Teprve Marxova ekonomická teorie vysvětlila skutečné postavení proletariátu v celém kapitalistickém řádu.

V celém světě, od Ameriky až po Japonsko a od Švédska až po jižní Afriku, vyrůstají další a další samostatné organizace proletariátu. Proletariát se v třídním boji vzdělává a vychovává, zbavuje se předsudků buržoazní společnosti, stále těsněji se stmeluje a učí se měřit velikost svých úspěchů, zoceluje své síly a nezadržitelně roste.

_________________________________________________________________

(23) Článek Tři zdroje a tři součásti marxismu napsal Lenin k třicátému výročí úmrtí Karla Marxe. Byl uveřejněn roku 1913 v 3.čísle časopisu Prosvěščenije (legální společenskopolitický a literární měsíčník, teoretický orgán bolševiků; vycházel v Petrohradě od prosince 1911 do června 1914).

________________________________________________________________

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 295-302, 307-310, 319-320

(295-302) Jako ve Francii v osmnáctém století byla i v Německu v devatenáctém století filozofická revoluce úvodem k politickému zhroucení. Ale jak rozdílné byly tyto dvě filozofické revoluce: Francouzi bojovali otevřeně proti celé oficiální vědě, proti církvi, často i proti státu; jejich spisy vycházely za hranicemi, v Holandsku nebo v Anglii, a oni sami byli každou chvíli jednou nohou v Bastile. Naproti tomu Němci - to byli profesoři, státem dosazení učitelé mládeže, jejich spisy byly uznávané učebnice a Hegelův systém, který je dovršením celého vývoje, byl dokonce do jisté míry povýšen na královskou pruskou státní filozofii. A za těmito profesory, za jejich pedantsky temnými slovy, v jejich těžkopádných, nudných větách, že by se skrývala revoluce? Což nebyli právě lidé pokládaní tehdy za představitele revoluce - liberálové - nejhorlivějšími odpůrci této filozofie, která mátla lidem hlavy?

...Ale v tom právě byl pravý význam a revoluční charakter Hegelovy filozofie (musíme se tu omezit na ni jako na dovršení celého hnutí od dob Kantových), že jednou provždy zúčtovala s jakoukoli konečnou platností výsledků lidského myšlení a jednání. Pravda, kterou měla filozofie poznat, nebyla u Hegela už snůškou hotových dogmatických tezí, jimž - když už byly objeveny - se mají lidé jen naučit nazpaměť; pravda záležela nyní v samotném procesu poznání, v dlouhém dějinném vývoji vědy, který stoupá od nižších stupňů ke stále vyšším, ale nikdy nedosáhne tzv. absolutní pravdy a nedospěje k bodu, za nějž už dál jít nemůže, kde mu už nezbývá než složit ruce v klín a zírat na dobytou absolutní pravdu. A stejně jako v oblasti filozofického poznání je tomu i v kterékoli jiné oblasti poznání i v oblasti praktického jednání. A tak jako poznání nemůže být ani historie definitivně dovršena v nějakém dokonalém ideálním stavu lidstva; dokonalá společnost, dokonalý "stát" jsou věci, které mohou existovat jen ve fantazii; naopak, všechny řády, jak přicházejí jeden po druhém v dějinách, jsou jen pomíjivé stupně v nekonečném postupném vývoji lidské společnosti od nižšího k vyššímu. Každý stupeň je nutný, tedy oprávněný pro dobu a podmínky, jimž vděčí za svůj vznik; stává se však vratkým a ztrácí svou oprávněnost tváří v tvář novým, vyšším podmínkám, které se ponenáhlu vyvíjejí v jeho vlastním lůně; musí ustoupit vyššímu stupni, který, když na něj přijde řada, také hyne a zaniká. Stejně jako buržoazie velkým průmyslem, konkurencí a světovým trhem prakticky rozkládá všechny stabilní, věkovité instituce, rozkládá tato dialektická filozofie všechny představy o konečně platné absolutní pravdě a jí odpovídajících absolutních stavech lidstva. Neobstojí před ní nic konečně platného, absolutního, svatého; ve všem a na všem objevuje pomíjivost a jediné, co před ní obstojí, je nepřetržitý proces vznikání a zanikání, nekonečného stoupání od nižšího k vyššímu; ona sama tento proces jen zrcadlí v myslícím mozku. Má ovšem i konzervativní stránku; uznává oprávněnost určitých stupňů poznání a společnosti v jejich době a za daných okolností, ale nic víc. Konzervatismus tohoto způsobu nazírání je relativní, jeho revoluční charakter je absolutní. Je to jediné absolutno, které uznává.

Je však třeba zde poznamenat: výklad, který jsme tu načrtli, není u Hegela tak jasně formulován. Vyplývá jako nutný důsledek z jeho metody, ale Hegel sám jej nikdy tak zřetelně nevyvodil. A to z jednoduchého důvodu: byl nucen vytvářet systém, a filozofický systém musí podle tradičních požadavků dovršovat ta či ona absolutní pravda. I když tedy Hegel, zejména v "Logice", 318) sebevíc zdůrazňuje, že tato věčná pravda není nic jiného než sám logický, resp. dějinný proces, je i on přece jen nucen dát tomuto procesu nějaký konec, právě proto, že musí někde ukončit svůj systém. V "Logice" může z tohoto konce udělat zase začátek tím, že se tedy konečný bod, absolutní idea - která je absolutní jen potud, že o ní nedovede absolutně nic říci - "zvnějšňuje", tj. proměňuje v přírodu, a že se později v duchu, tj. v myšlení a v dějinách zase sama k sobě vrací. Ale na konci celé filozofie je podobný zvrat v počátek možný jen jediným způsobem. Totiž tím, že se konec dějin chápe tak, že lidstvo dospěje právě k poznání této absolutní ideje, a prohlašuje se, že tohoto poznání absolutní ideje je dosaženo v Hegelově filozofii. Ale tím se celý dogmatický obsah Hegelova systému prohlašuje za absolutní pravdu, v rozporu s jeho dialektickou metodou, která všechno dogmatické rozkládá; a tak přebujelá konzervativní stránka dusí revoluční stránku. A co platí o filozofickém poznání, platí i o dějinné praxi. Lidstvo, které v osobě Hegela dospělo až k vytvoření absolutní ideje, se musí i prakticky dostat tak daleko, aby tuto absolutní ideu mohlo uskutečnit. Absolutní idea proto nesmí na současníky klást přepjaté praktické, politické požadavky. A tak se na konci "Filozofie práva" dovídáme, že absolutní idea se má uskutečnit v oné stavovské monarchii, kterou Bedřich Vilém III. tak vytrvale a bezvýsledně sliboval svým poddaným, tedy v omezeném a umírněném, nepřímém panství majetných tříd, přiměřeném tehdejším německým maloměšťáckým poměrům; přitom se nám ještě spekulativně dokazuje nutnost šlechty.

Tedy už vnitřní potřeby systému samy dostatečně vysvětlují, jak lze veskrze revoluční metodou myšlení dospět k velmi krotkému politickému závěru...

Přes to všechno obsáhl Hegelův systém nesrovnatelně větší oblast než kterýkoli dřívější systém a rozvinul v této oblasti takové bohatství myšlenek, že nad tím dodnes žasneme. Fenomenologie ducha (kterou bychom mohli nazvat jakousi obdobou embryologie a paleontologie ducha, vývojem individuálního vědomí všemi jeho různými stupni, přičemž je tento vývoj pojat jako stručná reprodukce stupňů, jimiž prošlo vědomí lidí v dějinách), logika, filozofie přírody, filozofie ducha, a ta opět rozpracována v jednotlivé dílčí oblasti dějin: filozofii dějin, filozofii práva, filozofii náboženství, dějiny filozofie, estetiku atd. - ve všech těchto různých oblastech dějin se Hegel snaží postihnout a dokázat průběžnou nit vývoje; a protože byl nejen tvůrčím géniem, ale také učencem s encyklopedickými vědomostmi, zasáhl všude epochálním způsobem. Potřeby "systému" ho tu samozřejmě dost často nutí, aby se uchyloval k násilným konstrukcím, pro něž tropí jeho trpasličí sokové dodnes hrozný povyk. Ale tyto konstrukce tvoří jen rámec a lešení jeho díla; jestliže se u nich zbytečně nezdržujeme a pronikneme hlouběji do velkolepé stavby, najdeme nesčetné poklady, které si dodnes zachovaly svou plnou hodnotu.

...Hegelem se filozofie vůbec dovršuje; jednak proto, že Hegel ve svém systému nejvelkolepěji shrnuje celý její vývoj, jednak proto, že nám Hegel, byť nevědomky, ukazuje cestu z tohoto labyrintu systémů ke skutečnému pozitivnímu poznání světa.

Dovedeme si představit, jak mocně musel tento Hegelův systém zapůsobit ve filozoficky zabarvené atmosféře Německa. Bylo to triumfální tažení, které trvalo desetiletí a zdaleka neskončilo Hegelovou smrtí. Naopak, právě v letech 1830 až 1840 "hegelovství" naprosto převládlo a nakazilo víceméně i své odpůrce, právě v této době pronikly Hegelovy názory, ať vědomě či nevědomě, nejhojněji do nejrůznějších věd a vnášely kvas i do populární literatury a denního tisku, z nichž obyčejné "vzdělané vědomí" čerpá látku k přemýšlení. Ale toto vítězství na celé čáře bylo jenom předehrou vnitřního boje.

Hegelovo učení jako celek ponechávalo, jak jsme viděli, hojně místa pro nejrůznější praktické stranické názory; a praktické byly v tehdejším teoretickém Německu především dvě věci: náboženství a politika. Kdo kladl hlavní důraz na Hegelův systém, mohl být v obou oblastech dost konzervativní; pro koho byla hlavní věcí dialektická metoda, mohl patřit nábožensky i politicky k nejkrajnější opozici. Zdá se, že Hegel sám, přestože v jeho dílech je dost a dost revolučních výbuchů hněvu, se vcelku přikláněl spíše ke konzervativnímu směru...

...Materialismus pojímá přírodu jako jediné skutečno, v Hegelově systému je však příroda jen "zvnějšněním" absolutní ideje, téměř degradací ideje; v každém případě je tu myšlení a jeho myšlenkový produkt, idea, tím prvotním, kdežto příroda tím odvozeným, co existuje jen díky tomu, že se vůbec idea tak snížila. A s tím rozporem se mladohegelovci potýkali, jak se dalo.

Tu vyšel Feuerbachův spis "Podstata křesťanství". Naráz odstranil tento rozpor tím, že bez okolků nastolil znovu vládu materialismu. Příroda existuje nezávisle na jakékoli filozofii; je základem, z něhož jsme vyrostli my lidé, sami rovněž produkty přírody; mimo přírodu a člověka neexistuje nic, a vyšší bytosti vytvořené naší náboženskou fantazií jsou jen fatastickým zrcadlem naší vlastní podstaty. Kouzlo bylo zlomeno; "systém" byl rozmetán a odhozen, rozpor zmizel, neboť se ukázalo, že existuje jen ve fantazii. - Kdo osvobozující účinek této knihy sám neprožil, nedovede si to ani představit. Nadšení bylo všeobecné: Všichni jsme byli na čas feuerbachovci. Jak nadšeně uvítal toto nové pojetí Marx a jak silně jím byl - přes všechny kritické výhrady - ovlivněn, můžeme se dočíst ve "Svaté rodině". 322)

(307-310) Feuerbachova vývojová cesta je cesta hegelovce - který ovšem nikdy nebyl zcela ortodoxní - k materialismu, je to vývoj, který na určitém stupni nutně vede k plnému rozchodu s idealistickým systémem jeho předchůdce. S neodolatelnou silou se mu nakonec vnucuje poznání, že Hegelova existence "absolutní ideje" před světem, jeho "preexistence logických kategorií", dříve než vůbec byl svět, není nic jiného, než fantastický pozůstatek víry ve stvořitele existujícího mimo svět; že hmotný, smysly vnímatelný svět, k němuž sami patříme, je jediné skutečno, a že naše vědomí a myšlení, ať se zdá jakkoli nadsmyslné, je produktem hmotného, tělesného orgánu, mozku. Hmota není výtvorem ducha, nýbrž duch sám je jen nejvyšším produktem hmoty. To je ovšem ryzí materialismus. Když Feuerbach dospěl až sem, náhle se zaráží. Nemůže překonat obvyklý filozofický předsudek, ne proti věci samé, nýbrž proti názvu materialismus. Říká: "Materialismus je pro mne základem budovy lidské podstaty a lidského vědění: ale není pro mne tím, čím je pro fyziologa, pro přírodovědce v užším slova smyslu, například pro Moleschotta, a čím z jejich stanoviska vzhledem k jejich povolání musí být, totiž budovou samou. Směrem zpět s materialisty plně souhlasím, směrem dopředu však s nimi nesouhlasím." 326)

Feuerbach tu směšuje materialismus jako obecný světový názor, opírající se o určité pojetí vztahu hmoty a ducha, s onou zvláštní formou, ve které se tento světový názor projevoval na určitém historickém stupni, totiž v 18.století. A nejen to, směšuje ho s onou povrchní, zvulgarizovanou podobou, v níž se materialismus 18.století dodnes udržuje v hlavách přírodozpytů a lékařů a v níž jej v padesátých letech roztruboval Büchner, Vogt a Moleschott. Ale stejně jako idealismus, prošel i materialismus řadou vývojových stupňů. S každým epochálním objevem v oboru přírodovědy musí měnit svou formu; a od té doby, co se začaly materialisticky zkoumat i dějiny, otevírá se i zde nová dráha vývoje.

Materialismus předešlého století byl převážně mechanický, protože ze všech přírodních věd dosáhla tehdy určitého dovršení jen mechanika, a to jen mechanika pevných těles, nebeských i pozemských, zkrátka mechanika tíže. Chemie existovala teprve ve své dětské, flogistické podobě. Biologie byla ještě v plenkách; rostlinný a živočišný organismus byl prozkoumán jen zhruba a byl vysvětlován z čistě mechanických příčin: pro materialisty 18.století byl člověk - jako pro Descarta zvíře - strojem. Toto výhradní uplatňování měřítek mechaniky na procesy chemické a organické povahy, pro něž sice mechanické zákony také platí, ale jsou zatlačovány do pozadí jinými, vyššími zákony, tvoří specifickou, tehdy však nevyhnutelnou omezenost klasického francouzského materialismu.

Druhou specifickou omezeností tohoto materialismu byla jeho neschopnost pojímat svět jako proces, jako látku, která se neustále historicky vyvíjí. To odpovídalo tehdejšímu stavu přírodní vědy a metafyzickému, tj. antidialektickému způsobu filozofování, které s tím souviselo. Příroda, to bylo známo, je ve věčném pohybu. Ale tento pohyb se podle tehdejší představy právě tak věčně točil v kruhu, a proto se nikdy nedostal z místa; vedl vždy znovu k týmž výsledkům. Tato představa byla tehdy nevyhnutelná. Kantova teorie vzniku sluneční soustavy byla teprve sotva vytyčena a pokládal se ještě za pouhou kuriozitu. Historie vývoje země, geologie, byla ještě zcela neznámá a myšlenku, že dnešní živé přírodní bytosti jsou výsledkem dlouhé vývojové řady od jednoduchému k složitému, tehdy nebyla věda s to vůbec vyslovit. Nehistorické pojetí přírody bylo tedy nevyhnutelné. Filozofům 18.století to ani nemůžeme vytýkat, protože takové pojetí nacházíme i u Hegela. U Hegela není příroda, jako pouhé "zvnějšnění" ideje, vůbec schopna vývoje v čase, může rozvinout jen svou rozmanitost v prostoru, takže vyjevuje všechny vývojové stupně v ní obsažené současně a vedle sebe a je odsouzena k věčnému opakování stále týchž procesů. A tuto protismyslnost vývoje v prostoru, ale mimo čas - který je základní podmínkou všeho vývoje - vnucuje Hegel přírodě v době, kdy vznikly geologie, embryologie, fyziologie rostlin a živočichů a organická chemie, a kdy se na základě těchto nových věd všude rodilo geniální tušení pozdější vývojové teorie (například Goethe a Lamarck). Ale systém to tak žádal, a tak se musela metoda v zájmu systému zpronevěřit sama sobě.

Totéž nehistorické pojetí vládlo i v oblasti dějin. Tady upoutával pozornost boj proti pozůstatkům středověku. Středověk byl pokládán za pouhé přerušení dějin tisíciletým všeobecným barbarstvím; velké pokroky středověku - rozšíření evropské kulturní oblasti, velké životaschopné národy, které v ní vedle sebe vznikly, a konečně nesmírné technické pokroky čtrnáctého a patnáctého století - to všechno se přehlíželo. To však znemožňovalo racionální pochopení velké dějinné souvislosti a dějiny byly nanejvýš snůškou příkladů a ilustrací pro potřebu filozofů...

Je však třeba připomenout dvě věci. Zaprvé, i v době, kdy žil Feuerbach, probíhal v přírodovědě ještě proces prudkého kvašení, který se vytříbil a relativně dovršil teprve v posledních patnácti letech; bylo sneseno dosud nevídané množství materiálů pro poznání, ale teprve v nejnovější době se podařilo objevit souvislost a tak uspořádat tento chaos překotně se hromadících objevů...Za druhé má však Feuerbach úplně pravdu v tom, že pouhý přírodovědecký materialismus je sice "základem budovy lidského vědění, ale ne budovou samou". Neboť nežijeme jen v přírodě, nýbrž i v lidské společnosti, a ta má také své dějiny vývoje a svou vědu jako příroda. Šlo tedy o to, aby věda o společnosti, tj. souhrn tzv. historických a filozofických věd, byla uvedena v soulad s materialistickým základem a na tomto základu přebudována. To však nebylo Feuerbachovi dopřáno. Zde se ještě přes materialistický "základ" nevymanil z tradičních idealistických pout...

(319-320) Jak se však mohlo stát, že mocný impuls, který dal Feuerbach, vyzněl právě u něho samého úplně naprázdno? Prostě proto, že Feuerbach nemůže z říše abstrakcí, kterou přece k smrti nenávidí, najít cestu k živé skutečnosti. Chytá se vší silou přírody a člověka; ale příroda i člověk zůstávají u něho pouhými slovy. Neumí nám říci nic určitého ani o skutečné přírodě, ani o skutečném člověku. Od Feuerbachova abstraktního člověka můžeme však dospět ke skutečným živým lidem jen tak, že je zkoumáme jako osoby jednající v dějinách. Tomu se však Feuerbach vzpouzí, a proto rok 1848, který nepochopil, znamenal pro něho jeho konečný rozchod se skutečným světem; uchyluje se do samoty. Vinu na tom mají opět hlavně německé poměry; ty způsobily, že tak bídně sešel.

Ale krok, který neudělal Feuerbach, bylo přece jen nutno udělat; kult abstraktního člověka, který je jádrem Feuerbachova nového náboženství, bylo nutno nahradit vědou o skutečných lidech a jejich dějinném vývoji. Feuerbachovo stanovisko bylo třeba rozvinout dále, než kam došel sám Feuerbach, a s tím začal roku 1845 Marx ve své "Svaté rodině".

________________________________________________________________

(318) G.W.F.Hegel, "Wissenschaft der Logik" [Logika jako věda]. Norimberk 1812-1816. Tento spis se skládá ze tří částí: 1. Objektivní logika, učení o bytí (vydáno r. 1812), 2. Objektivní logika, učení o podstatě (1813), 3. Subjektivní logika, neboli učení o pojmu (vydáno r. 1816).

(322) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy, Svazek 2, 1957 a 1961, s. 15-232.

(326) Engels zde cituje Feuerbachovy aforismy z práce Carla Nicolaie Starcka "Ludwig Feuerbach", Stuttgart 1885, s. 166, která je obsažena v knize Karla Grüna "Ludwig Feuerbach in seinem Briefwechsel und Nachlass sowie in seiner philosophischen Charakterentwicklung" [Ludvík Feuerbach ve své korespondenci a pozůstalosti, jakož i ve vývoji svého filozofického charakteru], sv. II., Lipsko a Heidelberg 1874, s. 308.

________________________________________________________________

Engels, B.: "Dialektika přírody". Stati a fragmenty

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s.472

(472) Moderní přírodověda - jediná, o níž se dá na rozdíl od geniálních intuicí Řeků a od sporadicky nesouvislých výzkumů Arabů mluvit jako o vědě - začíná onou mohutnou epochou, kdy měšťanstvo zlomilo feudalismus - v pozadí boje mezi měšťany a feudální šlechtou se objevili rebelantští rolníci a za rolníky revoluční počátky moderního proletariátu, už s rudým praporem v ruce a s komunismem na rtech - epochou, která vytvořila v Evropě velké monarchie, zlomila duchovní diktaturu papeže, vzkřísila řecký starověk a s ním největší rozvoj umění nové doby, prolomila hranice starého orbis [tj. světa] a vlastně teprve objevila Zemi.

Byla to největší revoluce, kterou dosud Země zažila. Za této revoluce se bouřlivě rozvíjela i přírodověda, byla veskrze revoluční, šla ruku v ruce s probouzející se moderní filozofií velkých Italů a dodávala své mučedníky na hranice a do žalářů. Je příznačné, že v jejich pronásledování se předháněli protestanti s katolíky. Jedni upálili Serveta, druzí Giordana Bruna. Byla to doba, která potřebovala obry a rodila obry, obry co do učenosti, ducha a charakteru, doba, kterou Francouzi správně nazvali renesancí, kdežto protestantská Evropa jednostranně a omezeně dobou reformace.

Engels, B.: Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 21, Svoboda, Praha 1967, s. 324-325

(324-325) Naše poznání o souvislosti přírodních procesů popohnaly mílovými kroky především tři velké objevy. Za prvé objev buňky jako jednotky, jejímž dělením a diferenciací se vyvíjí celé rostlinné a živočišné tělo, takže se dospělo nejen k poznání, že vývoj a růst všech vyšších organismů postupuje podle jediného obecného zákona, nýbrž i k tomu, že buňka je schopna proměny, což ukazovalo cestu, jak mohou organismy měnit svůj druh a tím prodělávat něco víc než pouhý individuální vývoj. - Za druhé objev přeměny energie, který dokázal, že všechny takzvané síly působící především v anorganické přírodě, mechanická síla a její doplněk, takzvaná potencionální energie, teplo, záření (světlo, resp.sálavé teplo), elektřina, magnetismus, chemická energie jsou různé jevové formy univerzálního pohybu, které v určitém poměru přecházejí jedna v druhou, takže místo určitého množství jedné, jež mizí, se objevuje určité množství druhé, a tím se celý pohyb přírody redukuje na tento nepřetržitý proces přeměny z jedné formy v druhou. A konečně důkaz poprvé souvisle vyložený Darwinem, že organické produkty přírody, které nás dnes obklopují, včetně člověka, vznikly dlouhým vývojovým procesem z nemnohých, původně jednobuněčných zárodků, a ty zase z protoplazmy nebo bílkoviny vzniklé chemickou cestou.

Zásluhou těchto tří velkých objevů a ostatních skvělých úspěchů přírodovědy jsme dnes dospěli tak daleko, že můžeme prokázat souvislost nejen mezi přírodními procesy v jednotlivých oblastech, nýbrž i vcelku mezi jednotlivými oblastmi navzájem, a tak s pomocí faktů, které nám dala sama empirická přírodověda, načrtnout dost systematickou formou přehledný obraz přírody jako souvislého celku. Takový celkový obraz měla dříve podávat takzvaná přírodní filozofie. Tento úkol mohla splnit jen tak, že dosud neznámé skutečné souvislosti nahrazovala souvislostmi pomyslnými, vybájenými, chybějící fakta nahrazovala smyšlenkami a skutečné mezery vyplňovala jen ve fantazii. Přišla přitom na mnoho geniálních myšlenek, vytušila mnoho pozdějších objevů, ale zplodila také značné nesmysly; jinak to ani nebylo možné. Dnes, když se k "systému přírody" odpovídajícímu naší době dospívá už tím, že se výsledky přírodního bádání pojímají dialekticky, tj. z hlediska jejich vlastní souvislosti, kdy se dialektický charakter této souvislosti vnucuje dokonce i metafyzicky školeným hlavám přírodovědců proti jejich vůli, dnes je s přírodní filozofií nadobro konec. Každý pokus o její vzkříšení by byl nejen zbytečný, ale byl by krokem zpět.

Engels, B.: Dialektika přírody

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 330-333, 474-477

(330-333) Strnulé nazírání na přírodu neprolomil poprvé přírodovědec, nýbrž filozof. Roku 1755 vyšla Kantova "Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels". Otázka prvního popudu byla odstraněna; Země a celá sluneční soustava se jevila jako něco, co během doby vzniklo. Kdyby velká většina přírodovědců byla měla menší odpor k myšlení - odpor, který vyjádřil Newton varováním: Fyziko, střez se metafyziky! 248) - pak by byli museli z tohoto geniálního Kantova objevu vyvodit důsledky, jež by jim byly ušetřily nekonečné okliky a nesmírně mnoho času a práce, promarněných chybnými směry. Neboť Kantův objev byl pružinou všeho dalšího pokroku. Byla-li Země něčím, co vzniklo, musel její současný geologický, geografický a klimatický stav, musely také její rostliny a živočichové být něco, co vzniklo, musela mít dějiny nejen v prostoru vedle sebe, nýbrž také v čase po sobě. Kdyby bylo další zkoumání postupovalo hned a rozhodně tímto směrem, byla by nyní přírodověda dál, než je...

Je ovšem možné pochybovat, zda by si většina přírodovědců byla uvědomila tak brzy rozpor mezi měnící se Zemí a neměnnými organismy, které ji obývají, kdyby vyjasňující se názor, nikoli že příroda je, nýbrž že vzniká a pomíjí, nebyl podepřen z druhé strany. Vznikla geologie a prokázala nejen postupně utvořené a nad sebou uložené zemské vrstvy, nýbrž také v těchto vrstvách zachované ulity a kostry vyhynulých zvířat, kmeny, listy a plody rostlin, které se už nevyskytují. Bylo konečně nutné uznat, že nejen Země jako celek, nýbrž také její nynější povrch a na něm žijící rostliny a živočichové mají své dějiny v čase. Zpočátku to bylo uznáváno dosti neochotně. Cuvierova teorie revolucí Země byla revoluční slovy, reakční obsahem. Nahradila jeden božský čin stvoření celou řadou opakovaných tvůrčích aktů, učinila zázrak podstatnou hybnou pákou přírody. Teprve Lyell vnesl do geologie zdravý rozum tím, že nahradil náhlé revoluce z rozmaru stvořitele postupnými účinky pomalého přetváření Země.**)

Lyellova teorie byla s předpokladem stálých organických druhů ještě méně slučitelná než všechny dřívější teorie. Postupné přetváření zemského povrchu a všech životních podmínek vedlo přímo k postupnému přetváření organismů a jejich přizpůsobování měnícímu se okolí, k proměnlivosti druhů. Tradice je však mocnou silou nejen v katolické církvi, nýbrž i v přírodovědě. Lyell sám si tento rozpor neuvědomoval po léta, tím méně jeho žáci. To lze vysvětlit jen dělbou práce, která mezitím zavládla v přírodních vědách a omezovala každého badatele víceméně na jeho speciální obor a jen málokterého nepřipravila o celkový přehled.

Fyzika mezitím udělala ohromné pokroky, jejichž výsledky shrnuli roku 1842, nesmírně významného pro toto odvětví přírodovědy, skoro současně tři různí lidé. Mayer v Heilbronnu a Joule v Manchesteru dokázali, že teplo přechází v mechanickou sílu a mechanická síla v teplo. Zjištění mechanického ekvivalentu tepla odstranilo jakékoli pochybnosti o tomto výsledku. Současně dokázal Grove 249) - nikoli přírodovědec z povolání, nýbrž anglický advokát - jednoduchým zpracováním jednotlivých výsledků, kterých fyzika už dosáhla, že všechny takzvané fyzikální síly, mechanická síla, teplo, světlo, elektřina, magnetismus, dokonce i takzvaná chemická síla, za určitých podmínek přecházejí jedna v druhou bez jakékoli ztráty síly, a dokázal tak dostatečně fyzikální cestou Descartovu větu, podle níž množství pohybu ve světě je neměnné. Tím se zvláštní fyzikální síly, tak říkajíc neměnné "druhy" fyziky, redukovaly na formy pohybu hmoty, různé diferencované a přecházející jedna v druhou podle určitých zákonů. Nahodilost existence tolika a tolika fyzikálních sil byla z vědy odstraněna tím, že byly prokázány jejich vzájemné souvislosti a přechody. Fyzika, jako už dříve astronomie, dospěla k výsledku nasvědčujícímu, že posledním závěrem nutně musí být věčný koloběh pohybující se hmoty.

Obdivuhodně rychlý vývoj chemie od Lavoisiera a zvláště od Daltona napadl staré představy o přírodě z jiné strany. Přípravou sloučenin, které dosud vznikaly pouze v živém organismu, chemie anorganickou cestou dokázala, že její zákony mají stejnou platnost pro organická těla i neorganická tělesa, a tak zaplnila velkou část propasti mezi neorganickou a organickou přírodou, kterou ještě Kant považoval za věčně nepřeklenutelnou.

Konečně také v oboru biologického bádání - zejména na vědeckých cestách a výpravách, soustavně podnikaných od poloviny minulého století, důkladnějším prozkoumáním evropských kolonií ve všech světadílech odborníky, kteří tam žili, dále pokroky paleontologie, anatomie a fyziologie vůbec, zvláště od té doby, co začalo souvislé používání mikroskopu a co byla objevena buňka - se nashromáždilo tolik materiálu, že to umožnilo a zároveň si vynutila uplatnění srovnávací metody. Na jedné straně zjišťoval srovnávací fyzický zeměpis životní podmínky rozličných flór a faun, na druhé straně byly různé organismy srovnávány navzájem podle svých homologických orgánů, a to nejen ve stavu zralosti, nýbrž na všech stupních vývoje. Čím hlouběji toto zkoumání pronikalo a čím bylo přesnější, tím víc se přitom pod rukama rozpadal onen strnulý systém nezměnitelnosti fixované organické přírody. Nejenže se stále víc jednou provždy stíraly hranice mezi jednotlivými druhy rostlin a živočichů, nýbrž objevili se také živočichové jako Amphioxus a Lepidosiren, 250)) kteří byli výsměchem veškeré dosavadní klasifikaci, a nakonec narazili badatelé na organismy, o kterých se dokonce nedalo ani říci, zda patří do říše rostlinné nebo živočišné. Mezery v archivu paleontologie se stále víc zaplňovaly a to nutilo i ty nejzatvrzelejší odpůrce, aby si uvědomili nápadnou podobu mezi dějinami vývoje organického světa jako celku a dějinami vývoje jednotlivých organismů, obdobu, kterou měla být Ariadninou nití vedoucí z labyrintu, v němž, jak se zdálo, bloudily botanika a zoologie stále beznadějněji. Bylo příznačné, že skoro současně s Kantovým útokem na věčnost sluneční soustavy zahájil r. 1759 C.F.Wolff první útok na stálost druhů a vyhlásil nauku o původu. 252) Ale to, co bylo u něho jen geniální anticipací, nabylo u Okena, Lamarcka a Baera pevné podoby a bylo vítězně prosazeno Darwinem 253) přesně o sto let později, roku 1859. Skoro současně se zjistilo, že se protoplazma a buňka, o nichž bylo už dříve dokázáno, že jsou poslední součástí, z nichž se utvářejí organismy, vyskytují také jako samostatně žijící nejnižší organické formy. Tím byla propast mezi organickou a neorganickou přírodou redukována na minimum a zároveň odstraněna jedna z nejvážnějších překážek, které dosud stály v cestě teorii o původu organismů. Nové nazírání na přírodu bylo v hlavních rysech hotovo: Všechno strnulé se uvolnilo, všechno ustálené se vytratilo, všechno zvláštní považované za věčné se stalo pomíjivým, ukázalo se, že celá příroda se pohybuje ve věčném toku a koloběhu.

A tak jsme se tedy znovu vrátili ke způsobu nazírání velkých zakladatelů řecké filozofie, že celá příroda, od toho nejnepatrnějšího až po to největší, od písečných zrnek po slunce, od protistů 52) až po člověka, existuje ve věčném vznikání a zanikání, v neustálém toku, v ustavičném pohybu a změně. Ale s tím podstatným rozdílem, že to, co bylo u Řeků geniální intuicí, je u nás výsledkem přísně vědeckého bádání založeného na zkušenosti, a má proto mnohem určitější a jasnější formu. Empirický důkaz tohoto koloběhu není ovšem dosud zcela bez mezer, ty jsou však ve srovnání s tím, co už bylo bezpečně zjištěno, nepatrné a každým rokem se stále víc vyplňují. A jak by také mohl tento důkaz nemít v podrobnostech mezery, uvážíme-li, že nejdůležitější odvětví vědění - transplanetární astronomie, chemie, geologie - existují jako vědy sotva jedno století, srovnávací metoda ve fyziologii sotva padesát le, že základní forma skoro celého vývoje života, buňka, byla objevena před necelými čtyřiceti lety!

(474-477) V téže době byla empirická přírodověda na takovém vzestupu a dosáhla tak skvělých výsledků, že to nejen umožnilo úplně překonat mechanickou jednostrannost 18.století, ale také přírodověda sama se tím, že prokázala souvislost mezi různými oblastmi bádání (mechanikou, fyzikou, chemií, biologií atd.), existující přímo v přírodě, přeměnila z vědy empirické ve vědu teoretickou a shrnutím získané látky v systém materialistického poznání přírody. Mechanika plynů; nově vytvořená organická chemie, která zbavovala jednu takzvanou organickou sloučeninu po druhé posledního zbytku nepochopitelnosti tím, že je připravila z anorganických látek; vědecká embryologie datující se od roku 1818; geologie a paleontologie; srovnávací anatomie rostlin a zvířat - všechny přinášely novou látku v dosud neslýchané míře. Rozhodující důležitost však měly tři velké objevy.

První byl důkaz přeměny energie, odvozený z objevu mechanického ekvivalentu tepla (Robertem Mayerem, Joulem a Coldingem). Všechny nesčetné příčiny působící v přírodě, které dosud tajuplně existovaly jako takzvané síly - mechanická síla, teplo, světlo a sálavé teplo, záření, elektřina, magnetismus, chemická síla slučování a rozkladu - jsou, jak je nyní prokázáno, zvláštní formy, způsoby existence jedné a téže energie, tj. pohybu; můžeme nejen dokázat jejich neustále probíhající přeměňování v laboratoři a v průmyslu, a to tak, že danému množství energie v jedné formě odpovídá vždycky množství energie v té či oné formě. Můžeme tedy vyjadřovat jednotku tepla v kilogrammetrech a jednotky nebo libovolná množství elektrické nebo chemické energie opět v jednotkách tepla a naopak; právě tak můžeme měřit spotřebu a přívod energie živého organismu a vyjádřit je v libovolné jednotce, např. v jednotkách tepla. Jednota veškerého pohybu v přírodě není filozofické tvrzení, nýbrž přírodovědný fakt.

Druhý - dřívější - je Schwannův a Schleidenův objev organické buňky jako jednotky, z jejíhož rozmnožování a diferencování vznikají a vyrůstají všechny organismy vyjma nejnižší. Teprve tímto objevem dostalo pevnou půdu zkoumání organických, živých produktů přírodovědy - jak srovnávací anatomie a fyziologie, tak embryologie. Vznikání, růst a struktura organismů byly zbaveny tajemství; dosud nepochopitelný zázrak vyústil v proces probíhající podle zákona v podstatě identického pro všechny mnohobuněčné organismy.

Zbývala tu však ještě podstatná mezera. Jestliže všechny mnohobuněčné organismy - rostliny i živočichové včetně člověka - vyrůstají z jedné buňky podle zákona buněčného štěpení, odkud se pak bere nekonečná rozmanitost těchto organismů? Na tuto otázku dal odpověď třetí veliký objev, vývojové teorie, kterou poprvé souvisle vyložil a odůvodnil Darwin. Třebaže tato teorie ještě projde v jednotlivostech mnoha změnami, řeší celkem už nyní problém více než dostatečným způsobem. Vývojová řada organismů od několika jednoduchých ke stále rozmanitějším a složitějším, jak je dnes vidíme před sebou, až do samého člověka je zhruba v základních rysech prokázána; tím je nejen umožněno vysvětlení pro daný stav organických přírodních produktů, nýbrž je také dána základna pro předhistorii lidského ducha, pro sledování jeho různých vývojových stupňů od jednoduché protoplasmy nejnižších organismů, bezstrukturní, ale na podráždění reagující, až po myslící lidský mozek. Bez této předhistorie však zůstává existence myslícího lidského mozku zázrakem. Těmito třemi velkými objevy jsou vysvětleny hlavní procesy v přírodě, a to přirozenými příčinami. Zbývá tu učinit ještě jedno: vysvětlit vznik života z anorganické přírody...

Dnes před námi leží celá příroda jako systém souvislostí a procesů, vysvětlený a pochopený alespoň v hrubých rysech. Vždyť materialistické pojetí přírody neznamená nic jiného než prostě brát přírodu tak, jak se podává, bez cizí příměsi, a proto se u řeckých filozofů původně rozumělo samo sebou. Ale mezi oněmi starými Řeky a námi leží víc než dvě tisíciletí v podstatě idealistického chápání světa, a proto je návrat i k tomu, co je samozřejmé, těžší, než se na první pohled zdá. Vždyť nejde vůbec o to prostě zavrhnout celý myšlenkový obsah oněch dvou tisíciletí, nýbrž podrobit jej kritice a získané výsledky vyloupnout z pomíjivé, falešné, ale pro svou dobu a běh vývoje nezbytné idealistické formy. A jak je to těžké, to nám dokazují četní přírodovědečtí badatelé, kteří ve svém vědeckém oboru jsou neúprosní materialisté, mimo něj jsou však nejen idealisté, nýbrž i zbožní, ba dokonce ortodoxní křesťané.

________________________________________________________________

(248) Je míněna myšlenka, kterou vyslovil Issac Newton na konci třetí knihy svého hlavního díla "Philosophiae naturalis principia mathematica" [Matematické principy přírodní filozofie] v "Obecném poučení": "Až dosud jsem vysvětloval nebeské jevy i pohyby našeho moře pomocí gravitační síly, zatím jsem však neukázal příčinu gravitace." Po výčtu některých vlastností gravitace Newton pokračuje: "Avšak příčinu těchto vlastností gravitace jsem zatím z jevů odvodit nedovedl a hypotézy nevytvářím. Vše, co se neodvodí z jevů, je totiž nutno nazývat hypotézou; ale hypotézy, ať už metafyzické, fyzikální, skrytých kvalit nebo mechanické, nemají v experimentální filozofii místa. V takovéto filozofii se věty odvozují z jevů a zobecňují se pomocí indukce." Tento Newtonův výrok měl na mysli Hegel, když ve své "Encyklopedii filozofických věd" v dodatku 1 k., paragraf 98 napsal: "Newton...výslovně varoval fyziku, aby se měla na pozoru před 'metafyzikou'..."

(**) Nedostatek Lyellova názoru - aspoň v jeho původní formě - byl v tom, že chápal síly působící na Zemi jako konstantní, kvalitativně i kvantitativně. Ochlazování Země pro něho neexistuje; Země se nevyvíjí určitým směrem, jen se mění, nesouvisle a nahodile. (Engelsova poznámka.)

(249) Engels používal při práci na "Dialektice přírody" knihy Williama Roberta Grova: "The Correlation of Physical Forces" [Souvztažnost fyzikálních sil], 3. vyd., Londýn, 1855. Základem této knihy byla přednáška, kterou Grove měl v lednu 1842 v "London Institutuion" a která byla brzy vydána.

(250) Amphioxus - malý (asi 5 cm dlouhý) živočich, vnějškem podobný rybě, žijící v četných mořích a oceánech; je mezičlánkem mezi bezobratlými a obratlovci. Lepidosiren - ryba žijící v oblasti Amazonky; patří k řádu plicnatých čili dvojdyšných ryb. Značnou část svého života tráví mimo vodu.

(252) Caspar Friedrich Wolff publikoval roku 1759 svou disertaci "Theoria generationis" [Teorie původu], v níž byla vyvrácena preformační teorie a vědecky zdůvodněna teorie epigeneze. Stoupenci metafyzické preformační teorie, která převládla mezi biology v 17. a 18. století, tvrdili, že vyvíjející se nový organismus je již v zárodku předem vytvořen ve všech podrobnostech, takže vývoj organismu je pouze kvantitativním růstem a nevyskytuje se vývoj, jenž by spočíval na nepřetržitém postupném řetězu nového vytváření (epigeneze). Epigenetickou teorii zdůvodňovala a rozvíjela řada významných biologů od Wolffa po Darwina.

(253) Hlavní dílo Charlese Darwina "On the origin of species by means of natural selection" [O vzniku druhů přírodním výběrem] vyšlo 24.listopadu 1859.

(52) Protisté - podle Haeckelovy klasifikace, které mohou být jednobuněčné nebo i bezbuněčné...Dnes se organismy, které Haeckel označoval za protisty, klasifikují buď jako rostliny, nebo jako živočichové...Ale všeobecně se ve vědě uznává obecná idea vývoje buněčných organismů z předbuněčných útvarů a idea diferenciace původních živých bytostí v rostliny a živočichy.

________________________________________________________________

Engels, B.: Vývoj socialismu od utopie k vědě

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 18, NPL, Praha 1966, s. 211-222

(211-222) Moderní socialismus je svým obsahem především produktem pozorování jednak třídních protikladů panujících v dnešní společnosti mezi majetnými a nemajetnými, mezi kapitalisty a námezdními dělníky, jednak anarchie panující ve výrobě. Ale svou teoretickou formou se jeví zpočátku jako dále dovedené, jakoby důslednější pokračování zásad, které vyhlásili velcí francouzští osvícenci 18. století. Jako každá nová teorie musel nejprve navázat na myšlenkovou látku, která tu už byla, i když svými kořeny tkvěl v materiálních ekonomických faktech.

Velcí mužové, kteří ve Francii tříbili mysli pro nastávající revoluci, vystupovali sami krajně revolučně. Neuznávali žádnou vnější autoritu, ať už byla jakákoli. Náboženství, pojetí přírody, společnost, státní zřízení, všechno bylo podrobeno nelítostné kritice; všechno mělo obhájit svou existenci před soudnou stolicí rozumu, nebo přestat existovat. Myslící rozum byl uznáván za jediné měřítko všeho. Byla to doba, kdy svět, jak říkal Hegel, byl postaven na hlavu, *) zprvu v tom smyslu, že lidská hlava a teze objevené jejím myšlením si činily nárok na to, aby byly považovány za základ všeho lidského jednání a sdružování; ale později i v širším smyslu, že skutečnost odporující těmto tezím byla fakticky od hlavy až k patě převrácena. Všechny dosavadní formy společnosti a státu, všechny tradiční představy putovaly jako nerozumné na smetiště; do té doby byl svět jedině ve vleku předsudků; všechno minulé zasluhovalo jenom soustrast a opovržení. Teprve teď se rozbřesklo, byla nastolena říše rozumu; pověra, bezpráví, výsada a útlak měly od nynějška ustoupit věčné pravdě, věčné spravedlnosti, rovnosti tkvící v samé přírodě a nezadatelným lidským právům.

Dnes víme, že tato říše rozumu nebyla nic jiného než idealizovaná říše buržoazie; že věčná spravedlnost došla uskutečnění v buržoazní justici; že rovnost vyústila v buržoazní rovnost před zákonem; že za jedno z nejpodstatnějších lidských práv bylo prohlášeno - buržoazní vlastnictví; a že stát rozumu, Rousseauova společenská smlouva 141) vstoupila v život a mohla vstoupit v život jenom jako buržoazní, demokratická republika.

Stejně jako všichni jejich předchůdci, nemohli ani velcí myslitelé 18.století překročit hranice, které jim položila jejich vlastní epocha.

Ale vedle protikladu mezi feudální šlechtou a buržoazií, která vystupovala jako představitelka celé ostatní společnosti, tu byl protiklad mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, mezi bohatými zahaleči a pracující chudinou. Vždyť právě tato okolnost umožnila představitelům buržoazie, aby se prohlašovali za představitele ne nějaké zvláštní třídy, nýbrž celého trpícího lidstva. A nejen to. Od svého vzniku byla buržoazie stižena svým protikladem: kapitalisté nemohou existovat bez námezdních dělníků, a postupně, jak se ze středověkého cechovního měšťana vyvíjel moderní buržoa, vyvíjel se z cechovního tovaryše a necechovního nádeníka proletář. A i když buržoazie mohla celkem vzato prohlašovat, že v boji proti šlechtě zastupuje zároveň i zájmy různých pracujících tříd té doby, přesto při každém velkém buržoazním hnutí propukla samostatná hnutí té třídy, která byla více nebo méně vyvinutou předchůdkyní moderního proletariátu. Tak v době reformačních a selských válek v Německu novokřťenci a Thomas Münzer; za velké anglické revoluce leveleři; 142) za Velké francouzské revoluce Babeuf. Tyto revoluční vzpoury dosud nevyzrálé třídy byly provázeny příslušnými teoretickými projevy: v 16. a 17. století utopická líčení ideálních společenských poměrů; 143) v 18. století už přímo komunistické teorie (Morelly a Mably). Požadavek rovnosti se už neomezoval jen na politická práva, ale měl být rozšířen i na společenské postavení jednotlivců; měly být zrušeny nejen třídní výsady, ale samy třídní rozdíly. Nové učení se tak poprvé objevilo v podobě asketického komunismu navazujícího na Spartu a zatracujícího jakékoli užívání života. Potom následovali tři velcí utopisté: Saint Simon, u něhož si buržoazní tendence podržela ještě určitou platnost vedle tendence proletářské; Fourier, a konečně Owen, který v zemi nejvyvinutější kapitalistické výroby a pod dojmem protikladů, které tato výroba zplodila, soustavně rozvíjel své návrhy na odstranění třídních rozdílů, navazuje přímo na francouzský materialismus.

Všem třem je společné, že nevystupují jako představitelé zájmů proletariátu, který už mezitím historicky vznikl. Stejně jako osvícenci nechtějí osvobodit zprvu nějakou určitou třídu, nýbrž hned celé lidstvo. Jako oni chtějí ustavit říši rozumu a věčné spravedlnosti; ale jejich říše je na hony vzdálena říši osvícenců. Také buržoazní svět zařízený podle zásad těchto osvícenců je nerozumný a nespravedlivý, a proto je hoden zavržení a putuje na smetiště stejně jako feudalismus a všechny dřívější společenské poměry. Jestliže skutečný rozum a skutečná spravedlnost nevládly dosud světu, je tomu tak proto, že je dosud nikdo správně nepoznal. Chyběl prostě geniální jedinec, nyní vystoupil a poznal pravdu: že vystoupil nyní, že právě nyní byla poznána pravda, není nevyhnutelná událost, vyplývající nutně ze souvislosti dějinného vývoje, nýbrž čirá náhoda. Byl by se mohl stejně dobře narodit už před 500 lety a byl by lidstvu ušetřil 500 let omylů, bojů a starostí.

Viděli jsme, jak se francouzští filozofové osmnáctého století, předchůdci revoluce, dovolávali rozumu jako jediného soudce nad vším, co tu bylo. Měl být vytvořen rozumný stát, rozumná společnost a všechno, co odporovalo věčnému rozumu, mělo být bez milosti odstraněno. Dále jsme viděli, že tento věčný rozum nebyl ve skutečnosti nic jiného než idealizovaný rozum středního měšťana, který se právě tehdy vyvíjel v buržou. Proto, když francouzská revoluce tuto rozumovou společnost a tento rozumový stát uskutečnila, ukázalo se, že nové instituce, byť byly proti dřívějším poměrům seberacionálnější, rozhodně nelze pokládat za absolutně rozumné. Rozumový stát úplně ztroskotal. Rousseauova společenská smlouva došla uskutečnění v době teroru, a buržoazie, která přestala věřit ve své vlastní politické schopnosti, se z ní utekla nejprve ke korupci direktoria (144) a nakonec pod ochranu napoleonského despotismu. Přislíbený věčný mír se zvrtl v nekonečnou dobyvačnou válku. S rozumovou společností to nedopadlo o nic lépe. Protiklad mezi bohatými a chudými nezmizel ve všeobecném blahobytu, ale naopak se zostřil, neboť byly odstraněny cechovní a jiné výsady, kterými byl dříve překlenut, a církevní dobročinné ústavy, které jej zmírňovaly; ukázalo se, že "svoboda vlastnictví" zbaveného feudálního pouta, která se nyní stala pravdou, znamená pro maloburžou a malorolníka svobodu prodat toto malé vlastnictví, utiskované mocnější konkurencí velkého kapitálu a velkého pozemkového majetku, právě těmto velkým pánům, a tak se pro maloburžou a malorolníka proměnila ve svobodu od vlastnictví; rozmach průmyslu na kapitalistických základech povýšil chudobu a bídu pracujících mas na životní podmínku společnosti. Placení hotovými se stávalo stále víc - jak to vyjádřil Carlyle - jediným spojovacím článkem společnosti. Počet zločinů rok od roku vzrůstal. Feudální neřesti páchané dříve bez ostychu za bílého dne, nebyly sice odstraněny, ale přece jen na čas zatlačeny do pozadí, zato však tím bujněji vykvetly měšťácké neřesti, provozované dosud jen vskrytu. Obchod se stále víc vyvíjel v šizení. "Bratrství" z revolučního hesla 145) se uskutečňovalo jako šikanování konkurenčního boje. Na místo násilného potlačování nastoupila korupce, místo kordu se první pákou společenské moci staly peníze. Právo první noci přešlo z feudálních pánů na buržoazní fabrikanty. Prostituce se šířila v míře dosud neslýchané. Manželství samo zůstalo, stejně jako dříve, zákonem uznávanou formou, oficiálním pláštíkem prostituce, a mimoto bylo hojně doplňováno cizoložstvím. Zkrátka ukázalo se, že společenské a politické instituce nastolené "vítězstvím rozumu" jsou pouhou karikaturou skvostných slibů osvícenců, karikaturou, která přinesla trpké zklamání. Chyběli už jen lidé, kteří by toto zklamání konstatovali, a ti se objevili na přelomu století. Roku 1802 vyšly Saint-Simonovy Ženevské listy; roku 1808 vyšlo první dílo Fourierovo, ačkoli základy jeho teorie vznikly už roku 1799; 1.ledna 1800 se Robert Owen ujal vedení New Lanarku. 146)

V té době byl však kapitalistický výrobní způsob, a s ním i protiklad mezi buržoazií a proletariátem, ještě velmi málo vyvinut. Velký průmysl, který v Anglii teprve vznikal, byl ve Francii ještě neznámý. Ale teprve velký průmysl na jedné straně rozvíjí konflikty, které si naléhavě vynucují převrat ve výrobním způsobu, odstranění jeho kapitalistického charakteru - konflikty nejen mezi třídami, které zplodil, nýbrž i mezi samými výrobními silami a formami směny, které vytvořil; a na druhé straně rozvíjí právě v těchto obrovitých výrobních silách prostředky, jimiž lze tyto konflikty řešit. Jestliže tedy byly kolem roku 1800 konflikty vyvěrající z nového společenského řádu teprve ve stavu zrodu, platí to ještě mnohem více o prostředcích k jejich řešení. A když nemajetné pařížské masy dobyly v době teroru na chvíli moc, a tím dovedly buržoazní revoluci k vítězství i proti buržoazii, dokázaly tím jen, jak nemožná byla jejich trvalá moc za tehdejších poměrů. Proletariát, který se z této nemajetné masy teprve vyděloval jako základ nové třídy, nebyl ještě vůbec schopen samostatné politické akce, jevil se jako utlačený, trpící stav, jemuž bylo možno - protože nebyl schopen pomoci si sám - podat pomocnou ruku nanejvýš zvnějšku, shora.

Pod vlivem této historické situace byli i zakladatelé socialismu. Nezralému stavu kapitalistické výroby, nezralé třídní situaci odpovídaly nezralé teorie. Řešení společenských úloh, které bylo ještě v nerozvinutých ekonomických vztazích, mělo být zplozeno v hlavě. Společnost byla plná vad; odstranit je bylo úkolem myslícího rozumu. Šlo o to, vynalézt nový, dokonalejší systém společenského řádu a naoktrojovat jej společnosti zvnějšku, propagandou, pokud možno příkladem vzorových experimentů. Tyto nové sociální systémy byly už předem odsouzeny k utopičnosti; čím podrobněji byly rozpracovány, tím víc musely upadat do pouhého fantazírování...

Saint-Simon byl syn velké francouzské revoluce, když vypukla, nebylo mu ještě ani třicet let. Revoluce byla vítězstvím třetího stavu, tj. velké masy národa činné ve výrobě a v obchodě, nad zahálčivými, dosud privilegovanými stavy, šlechtou a duchovenstvem. Ale toto vítězství třetího stavu se brzy demaskovalo jako výlučné vítězství malé části tohoto stavu, jako dobytí politické moci společensky privilegovanou vrstvou tohoto stavu, majetnou buržoazií. Tato buržoazie se sice už za revoluce rychle vyvíjela v důsledku spekulace s konfiskovaným a potom prodávaným pozemkovým majetkem šlechty a církve a v důsledku podvodů, které páchali na národu armádní dodavatelé. A právě panství těchto podvodníků přivedlo za direktoria Francii a revoluci na pokraj záhuby a dalo tím Napoleonovi záminku k jeho státnímu převratu. Tak v Saint-Simonově hlavě dostal protiklad mezi třetím stavem a privilegovanými stavy formu protikladu mezi "dělníky" a "zahaleči". Zahaleči, to byli nejen dřívější privilegovaní, nýbrž také všichni ti, kteří žili z rent, aniž se zúčastnili výroby a obchodu. A "dělníci", to byli nejen námezdní dělníci, nýbrž i továrníci, obchodníci, bankéři. Že zahaleči ztratili schopnost duchovního vedení a politického panství, to bylo jisté a revoluce to s konečnoou platností potvrdila. Že nemajetní tuto schopnost nemají, to se Saint-Simonovi zdálo prokázáno zkušenostmi z dob teroru. Kdo by ale měl vést a vládnout? Podle Saint-Simonova názoru věda a průmysl, které mělo spojit nové náboženské pouto, jež mělo obnovit jednotu náboženských názorů roztříštěnou od dob reformace - nutně mystické a přísně hierarchické "nové křesťanství". Ale věda, to byli oficiální učenci, a průmysl, to byli především aktivní buržoové, továrníci, obchodníci, bankéři. Tito buržoové se sice měli přeměnit v jakési veřejné úředníky, pověřence společnosti, avšak vůči dělníkům si měli podržet velitelské a také ekonomicky privilegované postavení. Zejména bankéři měli být povoláni k tomu, aby regulováním úvěru regulovali celou společenskou výrobu. Tento názor plně odpovídal době, kdy ve Francii teprve vznikal velký průmysl a s ním protiklad mezi buržoazií a proletariátem. Ale Saint-Simon zvlášť zdůrazňoval, že mu vždycky a všude jde především o osud "nejpočetnější a nejchudší třídy"...

Nacházíme-li u Saint-Simona geniální šíři pohledu, která vedla k tomu, že v jeho pracích jsou obsaženy v zárodku skoro všechny myšlenky dřívějších socialistů, kromě myšlenek čistě ekonomických, pak se u Fouriera shledáváme s pravou francouzsky duchaplnou, ale proto neméně hlubokou kritikou tehdejších společenských poměrů. Fourier bere buržoazii její nadšené předrevoluční proroky i její zištné porevoluční pochlebníky za slovo. Nemilosrdně odhaluje materiální i morální ubohost buržoazního světa; konfrontuje ji jak se skvělými sliby dřívějších osvícenců o společnosti, v níž bude vládnout jedině rozum, o civilizaci, která všechny obšťastní, o neomezené schopnosti lidstva zdokonalovat se, tak s barvitými frázemi tehdejších buržoazních ideologů; dokazuje, že nejnadnesenější frázi všude odpovídá nejubožejší skutečnost, a zahrnuje toto beznadějné fiasko fráze kousavým výsměchem. Fourier není jen kritik, jeho věčně veselá povaha z něho dělá satirika, a to jednoho z největších satiriků všech doby. Líčí stejně mistrně jako zábavně podvodné spekulace, které se rozbujely v době úpadku revoluce, i kramářství tehdejšího francouzského obchodu. Ještě mistrnější je jeho kritika buržoazní formy vztahů mezi pohlavími a postavení ženy v buržoazní společnosti. Fourier je první, kdo prohlašuje, že stupeň emancipace ženy je v každé společnosti přirozeným měřítkem všeobecné emancipace. 151) Nejvelkolepější je však Fourierovo pojetí dějin společnosti. Celý jejich dosavadní průběh dělí na čtyři vývojové stupně, divošství, patriarchát, barbarství a civilizaci, která se pak kryje s nynější takzvanou občanskou společností, tedy se společenským zřízením zaváděným od 16. století; dokazuje, "že civilizovaný řád povyšuje každou neřest, kterou barbarství provozuje jednoduchým způsobem, na složitý, dvojsmyslný, dvojznačný, pokrytecký způsob existence", že civilizace se pohybuje v "bludném kruhu", v rozporech, které stále znovu plodí, aniž je může překonat, takže dospívá k opaku toho, čeho chce dosáhnout nebo o čem předstírá, že toho chce dosáhnout. 152) Takže například "v civilizaci vzniká chudoba z nadbytku". 153) Fourier, jak vidět, ovládá dialektiku stejně mistrně jako jeho současník Hegel...

Zatímco ve Francii vyčistil zemi orkán revoluce, probíhal v Anglii tišší, ale proto neméně mohutný převrat...Ale nový způsob výroby byl teprve na začátku své vzestupové větve; byl to ještě normální, řádný, za daných okolností jedině možný způsob výroby. Ale už tehdy zplodil křiklavé sociální nešvary; stěsnání obyvatel bez domova v nejhorších obydlích velkých měst - rozklad všech starobylých a tradičních svazků, patriarchální podřízenosti, rodiny - nadměrnou práci zvláště žen a dětí v hrůzném měřítku - masovou demoralizaci pracující třídy, vržené náhle do zcela nových poměrů, z venkova do města, ze zemědělství do průmyslu, ze stabilních životních podmínek do nejistých a denně se měnících. Tehdy vystoupil jako reformátor devětadvacetiletý továrník, muž až vznešeně dětské prostoty a zároveň s vrozenou schopností vést lidi, jakou má málokdo. Robert Owen si osvojil učení materialistických osvícenců, že charakter člověka je produktem z jedné strany vrozené organizace a z druhé strany okolností, které člověka obklopují po celý život, zejména však v období vývoje. V průmyslové revoluci viděla většina příslušníků jeho stavu jen zmatek a chaos, dobrý jen k tomu, aby se v jeho kalných vodách lovilo, a k rychlému obohacení. Owen v ní viděl příležitost uplatnit svou oblíbenou tezi, a tím vnést do chaosu řád. Už se o to pokusil úspěšně v Manchesteru, kde řídil továrnu s více než pěti sty dělníků; od roku 1800 do roku 1829 vedl jako společník a ředitel podobným způsobem velkou přádelnu bavlny v New Lanarku ve Skotsku; měl jen větší volnost v jednání a dosáhl úspěchu, který ho proslavil po celé Evropě. Obyvatelstvo New Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 hlav a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl mateřské školy a poprvé je tu zavedl. Do dvou let chodily děti do školky, kde se bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů. Zatímco jeho konkurenti nechávali dělníky pracovat 13 až 14 hodin denně, pracovalo se v New Lanarku jen 10 a 1/2 hodiny. Když ho bavlnářská krize donutila zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod více než zdvojnásobil svou hodnotu a vynášel majitelům až do konce bohatý zisk.

S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka; "lidé byli mými otroky". Poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňovaly všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě.

"A přece produkovala pracující část těchto 2500 lidí pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik před necelým půl stoletím mohlo vyrobit 600 000 obyvatel. Ptal jsem se sám sebe: co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000 lidí?"

Odpověď byla jasná. Tento rozdíl byl vynaložen na to, aby majitelům závodů vynesl 5 % úroku z vloženého kapitálu a kromě toho ještě přes 300 000 liber šterlinků (6 000 000 marek) zisku. A to, co platilo o New Lanarku, platilo v ještě větší míře o všech továrnách v Anglii.

"Bez tohoto nového bohatství vytvořeného stroji by nebyly mohly být vedeny války za svržení Napoleona a za zachování principu aristokratické společnosti. A přece byla tato nová moc dílem pracující třídy." **)

Jí tedy patřily i plody. Nové mohutné výrobní síly, které dosud sloužily jen k obohacování jednotlivců a k porobení mas, byly Owenovi základem pro přetvoření společnosti a měly jako společné vlastnictví všech pracovat jen pro společné blaho všech.

Tímto ryze obchodním způsobem, jako výsledek tak říkajíc obchodních výpočtů, vznikl owenovský komunismus. Tento praktický charakter si zachoval povždy. Tak v roce 1823 podal Owen návrh na odstranění bídy v Irsku zřízením komunistických kolonií a položil k němu úplný propočet pořizovacích nákladů, ročních výdajů a předpokládaných příjmů. Tak jsou v jeho definitivním plánu budoucnosti vypracovány technické podrobnosti, včetně půdorysu, nárysu a pohledu z ptačí perspektivy, s takovou znalostí věci, že kdyby byla Owenova metoda společenské reformy někdy přijata, dalo by se proti praktickým podrobnostem dokonce i z odborného hlediska jen máloco namítat.

Přechod ke komunismu znamenal v Owenově životě rozhodující obrat. Pokud vystupoval jako pouhý filantrop, sklízel jen bohatství, potlesk, čest a slávu. Byl nejpopulárnějším mužem v Evropě. Nejen příslušníci jeho stavu, i státníci a panovníci mu blahovolně naslouchali. Když však přišel se svými komunistickými teoriemi, karta se obrátila. Soudil, že společenské reformě stojí v cestě především tři velké překážky: soukromé vlastnictví, náboženství a současná forma manželství. Věděl, co ho čeká, když je napadne: všeobecné opovržení oficiální společnosti, ztráta společenského postavení. Ale nedal se zadržet, napadl je bezohledně a stalo se to, co čekal. Vyobcován z oficiální společnosti, umlčován tiskem, přiveden na mizinu nezdařenými komunistickými pokusy v Americe, jimž obětoval celý svůj majetek, obrátil se přímo na dělnickou třídu a v jejím středu působil ještě třicet let...

Způsob nazírání utopistů dlouho ovládal socialistické představy v 19.století a zčásti je ještě ovládá. Libovali si v něm donedávna všichni francouzští a angličtí socialisté a patří k němu také raný německý komunismus, včetně Weitlinga. Socialismus je pro ně všechny výraz absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti, a stačí jej jen objevit, aby vlastní silou dobyl svět; protože absolutní pravda je nezávislá na čase, prostoru a lidském dějinném vývoji, je to pouhá náhoda, kdy a kde je objevena. Přitom každý zakladatel školy přichází s nějakou absolutní pravdou, rozumem a spravedlností; a protože u každého z nich je zvláštní druh absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti podmíněn zase jeho subjektivním rozumem, jeho životními podmínkami, mírou jeho znalosti a myšlenkové vyspělosti, není v tomto konfliktu absolutních pravd možné jiné řešení, než že se navzájem obrušují. Z toho pak nemohlo vzejít nic jiného než jakýsi eklektický průměrný socialismus, jaký opravdu dodnes panuje v hlavách většiny socialistických dělníků ve Francii a v Anglii, jakási směsice méně pobuřujících kritických projevů, ekonomických pouček a představ různých zakladatelů sekt o budoucí společnosti, směsice, která připouští nejrozmanitější odstíny a kterou lze tím snáze namíchat, čím víc se jednotlivým součástem v proudu debaty ohladí ostré hrany určitosti jako kulatým oblázkům v potoce. Aby se ze socialismu udělala věda, musel být nejprve postaven na reálnou půdu.

________________________________________________________________

(*) Místo (u Hegela) o francouzské revoluci zní takto: "Myšlenka, pojem práva, se prosadila najednou, a stará konstrukce bezpráví tomu nemohla zabránit. Na myšlence práva byla tedy teď vybudována ústava, a o tento základ se mělo od nynějška všechno opírat. Ještě nikdy od té doby, co slunce stojí na obloze a kolem něho obíhají planety, se nestalo, aby se člověk stavěl na hlavu, tj. na myšlenku a podle ní budoval skutečnost. Anaxagoras první řekl, že nus, rozum, vládne světu; ale teprve teď dospěl člověk k tomu, že poznal, že myšlenka má vládnout duchovní skutečnosti. Byl to tudíž nádherný východ slunce. Všechny myslící bytosti společně oslavovaly tuto epochu. Vznešené pohnutí vládlo v oné době, entusiasmus ducha prochvíval světem, jako by teprve teď došlo ke smíření božského se světem." (Hegel, Philosophie der Geschichte, 1840, s.535.) - Není snad už nejvyšší čas, aby se proti takovým celkově nebezpečným podvratným naukám nebožtíka profesora Hegela uplatnil zákon proti socialistům? (Engelsova poznámka.)

(**) Z díla "The Revolution in Mind and Practice", pamětního spisu, adresovaného všem "rudým republikánům, komunistům a socialistům Evropy" a zaslaného francouzské prozatímní vládě z roku 1848, ale také "královně Viktorii a jejím odpovědným rádcům". (155) (Engelsova poznámka.)

(141) Podle Rousseauovy teorie žili lidé původně v přírodním stavu, v němž si byli všichni rovni. Se vznikem soukromého vlastnictví a s vývojem majetkové nerovnosti nastal prý "přechod lidí z přírodního stavu do stavu občanského" a vytvořil se stát založený na společenské smlouvě. Další vývoj politické nerovnosti vede však ke zničení této společenské smlouvy a ke vzniku nového přírodního stavu. Stát rozumu, založený na nové společenské smlouvě, má tento přírodní stav odstranit. Tuto teorii rozvíjí Rousseau ve svých dílech "Discours sur l'origine et les fondemens de l'inégalité parmi les hommes" [Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi]. Amsterodam 1755, a "Du contrat social; ou, Principes du droit politique" [O společenské smlouvě; aneb Principy politického práva], Amsterodam 1762.

(142) Levelleři - zde opravdoví levelleři [rovnostáři] neboli diggeři [kopáči]; za anglické buržoazní revoluce ze 17. století představovali krajní levé křídlo levelleři; v průběhu revoluce se od nich oddělili diggeři, kteří hájili zájmy venkovské a městské chudiny, žádali zrušení soukromého vlastnictví půdy, propagovali ideje primitivního rovnostářského komunismu a pokoušeli se uskutečnit je v praxi společným obdělováním obecní půdy. Když byli Cromwellovým vojskem rozehnáni, nepostavili se vůbec na odpor, neboť chtěli v tomto boji použít pouze mírových prostředků a spoléhali na sílu přesvědčování.

(143) Engels má na mysli především díla představitelů utopického komunismu Thomase Mora "De optimo statu rei publicae deque nova insula Utopia" [O nejlepším stavu státu a o novém ostrově Utopii], 1523, a Tommassa Campanelly "Civitas solis" [Sluneční stát], 1623.

(144) Doba teroru - období revolučně demokratické diktatury jakobínů (červen 1793-červenec 1794), kdy jakobíni odpověděli revolučním terorem na kontrarevoluční teror girondistů a roajalistů. Direktorium (složené z pěti direktorů, z nichž jeden se volil každý rok znovu), nejvyšší orgán výkonné moci ve Francii, zřízený na základě ústavy z roku 1795, jež byla přijata po pádu revoluční diktatury jakobínů v roce 1794. Direktorium existovalo až do Bonapartova státního převratu z roku 1799; bylo vlastně francouzskou vládou, udržovalo režim teroru proti demokratickým silám a hájilo zájmy velké buržoazie.

(145) Míní se heslo Francouzské revoluce "Liberté! Égalité! Fraternité!" [Svoboda! Rovnost! Bratrství!].

(146) Saint-Simonovy Ženevské listy - "Letttres d' un habitant de Geneve a ses contemporains" [Listy obyvatele Ženevy současníkům] - první Saint-Simonovo dílo; napsal je v Ženevě roku 1802, vyšlo anonymně bez udání místa a doby vydání v Paříži roku 1803. První velké dílo Charlese Fouriera byla jeho kniha "Théorie de quatre mouvements et des destinées générales" [Teorie čtyř pohybů a všeobecných osudů], napsaná v prvních letech 19.století a vydaná anonymně v Lyoně roku 1808. New Lanark - přádelna bavlny u skotského města Lanarku, založená spolu s malým sídlištěm roku 1784.

(151) Tuto myšlenku vyložil Fourier už ve své první knize "Théorie des quatre mouvements", a to zejména v této všeobecné tezi: "Společenský pokrok a změny období jdou ruku v ruce s pokrokem emanciapce žen, úpadek společenského řádu jde ruku v ruce s omezováním svobody žen." Fourier z toho vyvozuje, že "rozšíření práv žen je hlavním principem veškerého společenského pokroku".

(152) Viz Charles Fourier, "Theorie de l' unité universelle" [Teorie univerzální jednoty], sv. 1 a 4. O bludném kruhu, ve kterém se pohybuje civilizace, viz Charles Fourier, "Le nouveau monde industriel et sociétaire, ou invention du procédé d' industrie attrayante et naturelle distribuée en séries passionées" [Nový svět industriální a sociální, aneb vynález postupu přitažlivé a přirozené výroby, rozdělené do sérií podle vášní]. I.vydání vyšlo v Paříži roku 1829.

(153) Charles Fourier, Oeuvres complétes, sv.6, Paříž 1845, s. 35.

(155) Robert Owen, "The revolution in the mind and practice of the human race; or, the coming change from irrationality to rationality" [Revoluce v myslích a praxi lidského rodu, aneb nastávající přechod od nerozumnosti k rozumnosti], Londýn 1849, s. 21-22.