Vláda zkorumpovaných elit a vyprázdnění základních hodnot demokracie

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 3. 2007

Twitter

Na začátku to vypadalo (pro mnohé obelhané) opravdu slibně, hrdé ideály, budování nových – lepších poměrů. Jednou z hlavních a zásadních změn společenských poměrů u nás po roce 1989 se měly stát názorová různorodost, volná soutěž politických stran a jejich programů, svoboda slova a projevu, tedy právo na vyjádření svého osobního postoje k společensko – politickým tématům. Většina lidí, kteří v roce 1989 chodili na demonstrace vyjadřovala právě s těmito změnami souhlas.

Demokracie se měla stát receptem na všechny důležité problémy společnosti. Věřilo se a mnozí věří i dnes, že demokracie skutečně dokáže vyřešit vše či téměř vše co společnost tíží. Někdy to sice dle názorů mnohých déle trvá, ale nakonec se prosadí díky demokracii a názorové pluralitě vždy to nejlepší možné řešení. Dalším odkazem změn po roce 1989 se stala myšlenka, že už nikdy nebude možné, aby se v pluralitní a liberální společnosti mohla prosadit vláda určité jedné strany či politického hnutí, ať už je ideologicky jakkoliv zaměřeno. Skutečně se zdálo, že tohle opravdu již nebude možné. Volby v roce 1990 byly v tomto směru spíše vyjímkou – šlo víceméně o referendum za odmítnutí bývalého režimu a v čele změn stál poměrně nesourodý moloch v podobě Občanského fóra, to tehdy dokázalo pojmout pod svá křídla mnohé osobnosti názorově smýšlející od politické pravice přes střed až po levici. Dokázalo pojmout bývalé disidenty, liberály, konzervativce, řadu křesťansky smýšlejících lidí, některé sociální demokraty ale i jiné menší a okrajové skupiny. Jedno z hlavních volebních hesel tohoto účelového slepence bylo před volbami roku 1990 následující – „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. Jak to dopadlo již o pár měsíců později je známo více než dostatečně, OF se rozpadlo na 3 suverénní politické strany. Bylo od začátku jasné, že tolik kohoutů na jednom smetišti se nesnese. Klaus vedle Zemana či Petra Uhla nebo Jiřího Dienstbiera či Martina Bursíka a ještě aby nějakým způsobem spolupracovali a domluvili se, to skutečně fungovat nemohlo. OF se tedy dopustilo již jako čerstvý nositel nových změn vlastně prvního velkého předvolebního podvodu. V dalších volbách roku 1992 již poněkud více vykrystalizovaly hlavní politické síly a také se zřetelně ukázalo kdo tady zastupuje levici, kdo politický střed a kde je pravice. Další tříbení nastalo ve volbách 1996 a 1998. Přičemž hlavních 5 politických stran již dokázalo uhájit své stabilní postavení. Od roku 1992 vzniklo postupně několik koaličních vlád, kde vítěz sice hrál prim, ovšem musel brát ohled i na své partnery.

Politika jako výtah k moci a vlastnímu ekonomickému zajištění

Po volbách roku 1996 dostaly ideály tolik vychvalované parlamentní demokracie další povážlivou trhlinu. Volby sice vyhrála opět pravicová ODS, ale podařilo se jí sestavit jen menšinovou koalici, opozice měla v Parlamentu většinu v poměru 101:99. Dva poslanci opoziční ČSSD přeběhli za vidinou ekonomického zajištění na druhou stranu a vládní koalici v důležitých chvílích drželi při životě. Co za to Jozef Wagner a Tomáš Teplík tehdy dostali není dodnes známo, jisté je, že nezištně tuto službu zcela jistě neposkytli. Další tvrdá rána ideálům, kterým roku 1989 tleskala zaplněná náměstí. Jenže vláda založená na dvou přeběhlících neměla dlouhého trvání, na podzim 1997 bylo odhaleno neprůhledné financování nejsilnější vládní strany ODS. Její představitelé, včetně těch nejvyšších na čele s tehdejším předsedou Klausem nedokázali věrohodným způsobem vysvětlit některé významné finanční dary pro stranu od utajených sponzorů. Při vyšetřování se řídili oním Plzákovským heslem, jak nepřiznat mimomanželskou nevěru, jen použitým při jiné příležitosti – tady zatloukat, zatloukat, zatloukat. Vrcholem politické nekulturnosti bylo pak to, když dva místopředsedové ODS vyzvali kvůli těmto nevyjasněným záležitostem předsedu strany a vlády Klause k rezignaci v době jeho zahraniční cesty. Zřejmě by se styděli mu to říci z očí do očí a narovinu. Další ukázka toho, že i lidé velmi nízkého charakteru se mohou dostat v demokracii až do nejvyšších pater politiky. Pravicová menšinová koalice se natolik zdiskreditovala před občany i svými voliči, že nutně musela podat demisi. Podpora ODS tenkrát klesla na nejnižší míru za dobu její existence, když jí vyslovovalo důvěru okolo 10% voličů v průzkumech volebních preferencí. Jenže ODS napojená na vlivné podnikatelské kruhy a podporovaná řadou známých umělců se z této rány dokázala neuvěřitelně rychle otřepat a v předčasných volbách roku 1998 prohrála s vítěznou ČSSD jen malým rozdílem, což jí umožnilo i v nadcházejícím období obsadit důležité posty státní správy svými lidmi, jejichž jedinou kvalifikací až příliš často byla pouze správná stranická knížka. V předvolební kampani ODS předvedla hysterickou vlnu, která varovala před znárodňováním a návratem před rok 1989. Vzpomeňme na heslo – „Doleva nebo s Klausem?“ Bohužel mnozí rozumní voliči, kteří by jinak ODS vůbec nikdy nevolili tak po obrovské mediální masáži podlehli obavám z návratu předlistopadových pořádků. Další velká lež a podvod na voliče, který si nejvlivnější naše pravicová strana připsala na své konto. Návrat před listopad, ani znárodňování samozřejmě v roce 1998 nehrozilo a organizátoři této lživé kampaně to až velmi dobře věděli.

Potřebovali však zmanipulovat nerozhodnuté voliče. Nutno dodat, že v čele této obrovské předvolební manipulace stál Václav Klaus. A tedy další výrazné zpronevěření se ideálům, na kterých údajně stojí demokratická společnost a parlamentní demokracie. Přesvědčovat voliče pomocí takových absurdních a obludných lží je skutečně pro demokracii nepřijatelné.

Ztráta iluzí na pokračování, lidé jsou čím dál více znechuceni špinavými zákulisními praktikami

V červnu 1998 poprvé od roku 1990 vyhrála volby strana, která sama sebe označuje jako levicovou, i když její praktické kroky v politice tomu často příliš nenasvědčují. A nastal další podvod a zásadní protiklad k tomu co bylo slibováno v roce 1990 – totiž, že naše Ústava znemožní, aby bylo možné vyloučit menší politické strany z volební soutěže, tak aby byl zachován jejich poměrný vliv a vůle voličů, kteří tyto menší uskupení podporují. Vítězná ČSSD totiž nedokázala uzavřít koaliční smlouvu s menšími stranami, a tak zvolila poprvé od roku 1990 model tzv. velké koalice pod krycím názvem „opoziční smlouva“, která byla samozřejmě také jasným podvodem na voličích obou hlavních stran. Obě strany zastávají přece jen odlišné postoje k řešení ekonomických a sociálních záležitostí i odlišné postoje v oblasti zahraničně-politické. Vládnout spolu tedy nemohou, ledaže by popřely samy sebe. Jenže politická moc, vliv, možnost obsazení lukrativních postů ve státní správě, dostat se k rozhodování o miliardových státních zakázkách, to vše bylo lákavější, než ještě nedávné sliby voličům, o tom, že s konzervativní pravicí vládnout nelze. A naopak. Vše bylo nakonec jinak dle hesla, košile je vždycky bližší než kabát.
Na konci 90. let uprostřed období prosazování praktik opoziční smlouvy – pokus o vymazání politických konkurentů z volební soutěže, prosazování různých kamarádů do dozorčích rad a jiných významných postů s vysoce lukrativními odměnami, odhalení nejrůznějších závažných afér v ekonomické sféře, dochází ke zřetelnému odcizení politických elit od občanů. Tehdy došlo k velmi výraznému nárůstu nezájmu občanů o věci veřejné, což se projevilo opakovaně např. stále nižší volební účastí a růstem nedůvěry k hlavním aktérům nejvyšší politické moci.
Další kroky proti zásadám kulturního jednání a normální obyčejné slušnosti, ale hlavně proti ústavnímu pořádku ČR přišly brzy poté. ČSSD a ODS zjistily, že mají ideální šanci k tomu, aby společnými silami změnili volební zákon z poměrného na většinový a vytlačili tak menší politické strany na samotný okraj jejich vlivu. Rána proti volné soutěži politických myšlenek, která do té doby ani od té doby dosud u nás neměla obdoby. Naštěstí tento návrh díky zásahu Ústavního soudu neprošel. Byl to ale jasný pokus zajistit si moc na vládní úrovni vlastně na věčné časy mezi dvě největší politické strany. Liberálové, lidovci, komunisté, zelení a jiné strany by se dostaly na samotnou periferii vlivu a jejich voličská podpora by přišla vniveč. Takže i strana, která zastupuje třeba 700-800 tisíc voličů by měla jen mizivé zastoupení v zákonodárném sboru, které neodpovídá reálné voličské podpoře. Návrh neprošel, ale není vyloučeno, že se opět objeví, až po některých z příštích voleb bude opět takový výsledek, že se nejsilnější strany mezi sebou neshodnou na rozparcelování moci či se jim nepodaří sestavit funkční koaliční vládu. A přitom dohoda, diskuse, schopnost kompromisu jsou základními atributy demokratické společnosti. Vzpomeňme jen na počátek 90. let, kdy byly tak často řadou osobností veřejného života připomínány při nejrůznějších příležitostech. Můžeme se tedy dočkat ještě různých překvapení zaměřených proti ideálům na nichž tento režim dle svých slov a zásad údajně stále stojí a o něž opírá svoji legitimitu vůči občanům. Jisté je jedno, politici dvou největších stran zásadním způsobem vlastní arogancí promrhali ještě jakousi panující důvěru, kterou měli a mnoho lidí tím natrvalo odradili nejen od prostého, běžného zájmu o veřejné dění, ale především od praktického aktivního zapojení se do veřejného života. Prostý občan poznal, že v jejich podání je politika jen obyčejná špína, neprůhledný skleník, za jehož stěnami se odehrávají procesy, které nemají nic společného s onou tak často zmiňovanou politickou kulturou, otevřeností, průhledností a slušností či poctivostí. Masaryk, na kterého se často s oblibou tolik odvolávají by jim dnes dal co proto a rozhodně by si nebral servítky, pokud by viděl, jak morálně a odborně zcela nezpůsobilí lidé uchvátili politickou moc do svých rukou. Nejspíše by vzal rákosku a hnal je dělat něco užitečnějšího, na co stačí jejich schopnosti. Vládnout a do značné míry tak rozhodovat o druhých tito lidé rozhodně nedokážou, jak nás o tom denně přesvědčují svými aférami, arogancí, hulvátskou mluvou i gesty či strachem z názoru politických oponentů i řadových občanů.

Hlas občanů zní jasně – dnešní vrcholní politici nejsou lepší než ti předlistopadoví

Není divu, že občané v nedávném průzkumu veřejného mínění vystavili současné politické elitě jasný signál co si o její odbornosti, poctivosti a službě veřejnosti myslí. Současní čelní politici se v míře korumpovatelnosti a nepoctivosti ocitli na horší pozici než ti předlistopadoví a po odborné stránce dopadli jen o málo lépe. To dostatečně ilustruje, kam až nás vládnoucí garnitury od roku 1989 dovedly.

Navíc po loňských volbách, které se konaly hned na třech různých úrovních padl další mýtus. Volila se nejen Poslanecká Sněmovna, ale i Senát a obecní zastupitelstva. Poprvé od roku 1989 u nás totiž máme vládu jedné strany. Je zajímavé, že na to dosud nikdo z novinářů ani nikdo jiný neupozornil. Možná to na první pohled takto nevypadá, skutečnost ovšem je jasná. Pravice reprezentovaná především ODS dnes ovládá Senát, krajská zastupitelstva, vedení všech větších i středně velkých měst. Patrné je to třeba v Praze, kde ODS nepotřebuje k neomezené vládě nikoho a také svého dominantního postavení řádně využívá či spíše zneužívá.
ODS dokázala sestavit po dlouhých týdnech a měsících i vládu, kde má nejsilnější pozici. Nic jí přitom nevadí, že jí k tomu pomohli dva přeběhlíci z údajně ještě stále levicové strany (opakovala se vlastně situace z období po volbách roku 1996, jen přeběhlíci z ČSSD se nejmenovali Wagner a Teplík, ale Pohanka a Melčák). Co za to dostali od svých současných chlebodárců zatím není známo, zadarmo to ale jistě nebylo.
V neposlední řadě pak člen ODS sedí i na Hradě v prezidentské funkci a rozhodně se nechová tak, jak mu předepisuje Ústava – tedy nadstranicky, ale právě jako člen pravicové strany – její čestný předseda, navíc má velkou šanci, že za rok bude zvolen na další pětileté funkční období. ODS má zkrátka všechny důležité veřejné posty a orgány ve své moci či je zastávají její blízcí spojenci. To tu po roce 1990 ještě nikdy nebylo. Vznikla jakási téměř neomezená modrá moc. Není nutno si dělat iluze k jakým cílům tuto svoji moc využije – zbývá ještě nějaký státní majetek k možné privatizaci, lze ještě rozkrást hodně majetku ve zdravotnictví a odměnit věrné služebníky lukrativními posty ve funkcích velvyslanců, členů dozorčích rad a dalších postů, kde odměny se pohybují v řádů statisíců či rovnou milionů. Jeden z posledních ideálů listopadu 1989 tak definitivně padl. To co se zdálo jako výhoda a přednost systému, který je nazýván demokracie 17 letým vývojem postupně vzalo za své. Slušnost, věcnost a korektnost se z politických jednání vytratila. Za peníze si dnes lze koupit i chybějící dva poslance a vytvořit tak vládu. A jako definitivní políček slibům z počátku 90. let, o tom, že si lidé budou napříště o důležitých národních otázkách rozhodovat sami v referendu můžeme denně vidět kolem sebe v podobě tvrdošíjného odporu vládních politiků proti schválení potřebného zákona o referendu. Tedy principu tzv. přímé demokracie, kdy se občané sami mohou přímo vyjádřit o důležitých společenských tématech. Před lety to bylo např. rozdělení Československa, které by lidé odmítly, ovšem politikům se to nehodilo do krámu, dnes jde o možnost vybudování americké radarové základny na našem území. Drtivá většina lidí to opět odmítá, ovšem vládní politici se jejich názoru bojí. Vládní garnitura ze všech sil brání lidem v jejich právu daném navíc Ústavou. S podivem lze pak sledovat snahu některých bývalých disidentů, kteří před rokem 1989 bojovali za svobodu projevu, slova a tisku a dnes toto právo lidem ze všech sil upírají. Např. Havel a omylem ministr Vondra. Tito lidé navíc dávno ztratily svými elitářskými postoji a přehlížením problémů řadového občana stavět se do role veřejných mluvčích. Svými činy totiž dávno popřeli a zpronevěřili to, za co údajně v době minulé bojovali.
Chtělo by si nyní skutečně položit závažnou otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi nedostatky a chybami minulého režimem a tím dnešním? Když samozřejmě vezmeme v úvahu rozdílné formy společenského vlastnictví. Jaký potom ještě zůstane rozdíl? Zmizely často sice skromné ale přece jen sociální jistoty minulosti a čím vlastně byly nahrazeny? Čím podstatným a hodnotným co slouží i obyčejným lidem?

Dnešní česká politická i společenská realita – korupce, hulvátství, bezohledné prosazování úzce stranických zájmů

Je to sice neradostné zjištění, ale vypadá to dnes jednoduše a prostě tak, že monolitní vláda KSČ a národní fronty (lidovci a socialisté u nás mohly veřejně působit i před listopadem a měli své zástupce v Parlamentu i jiných vysokých veřejných pozicích) byla nahrazena zkorumpovanými politiky (nikoliv vždy vzdělanějšími a schopnějšími řešit profesionálně své úkoly) z nichž ti nejotrlejší se mohou dostat do čela vlády a tam na své názorové oponenty vyplazovat jazyk a ukazovat jim vztyčený prostředníček. V demokracii, jak se ukázalo je i toto možné, když vlastně dnes už téměř nic v ní není nemožné – jak můžeme často kolem sebe vidět. A tak místopředsedou vlády se stal člověk, který už v životě stačil vystřídat 4 politické strany (zatím, není vyloučeno, že do důchodu jich vystřídá ještě víc), jiný místopředseda je pak obviněn z korupce, ale nic mu přitom nebrání, aby přes odpor veřejnosti i svých spolupracovníků dál setrval ve funkci. Inu kde by v jiném zaměstnání bral tolik peněz za to, že v pracovní době řeší především své vlastní osobní problémy a dosavadní pracovní výsledky jsou více než skromné.
A tak jsme se dostali po 17 letech od začátku nadšeného budování něčeho nového, zdánlivě lepšího, než bylo to minulé, znovu do bodu nula. A jak se zdá dokonce i do bodu mínus. Přesto u nás ještě existuje významná politická síla, která není ušpiněna žádným velkým průšvihem. Pro mnohé jsou to možná překvapivě komunisté. Pro další však nikoliv zas tak příliš překvapivě. Právě oni ještě mohou dokázat, že umí dělat lepší politiku a především politiku přijatelnou pro většinu lidí, tedy především poctivou a průhlednou. Důvěryhodnou, bez korupčních i jiných skandálů.

Zbývají totiž jako jediná významná politická síla u nás, která od společenských změn v roce 1989 zatím ještě stále nedostala šanci podílet se na moci na nejvyšší vládní úrovni. Ačkoliv voličská podpora není rozhodně zanedbatelná, např. je trvale výrazně vyšší než u lidovců, kteří krom jediné vyjímky nechyběli v žádná polistopadové vládě. Je pravděpodobné, že v dohledné době mohou komunisté takovou šanci dostat. Aby se podíleli na správě věcí veřejných i oni a to na vládní úrovni. Může to být již po příštích volbách, ty navíc mohou být dříve než v řádném termínu. Záleží tedy jen a jen na nich, aby našli schopné, vzdělané a především poctivé odborníky, kteří rozumí svému oboru a jsou schopni odvádět dlouhodobě vysoce profesionální výkony. Nepochybně takovými disponují, i když jich asi nemají nazbyt.
Současná Topolánkova vládnoucí garnitura totiž za krátkou dobu svého působení zpronevěřuje poslední zbytky důvěry veřejnosti v hodnoty demokracie, svobody a vůbec základní hodnoty moderní kulturní civilizace. Možná se rychle přibližujeme zlomovému bodu, kdy spousta dnešních nevoličů a i vlažných voličů současných dvou nejsilnějších stran začne hledat alternativu k dnešnímu způsobu vládnutí, které nám předvádějí hlavní aktéři nynější politické tragedie, či spíše již frašky.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >