Politické kupčení a degenerace Zelených

Podrobnosti

Vytvořeno 14. 4. 2007

Twitter

Mnozí občané – voliči, ale i nevoliči - ovšem současně lidé vnímající veřejné dění a zajímající se o problémy odehrávající se ve společnosti, si dlouhá léta stěžovali na to, že nemají koho volit. Že těm hlavním stranám, které jsou pravidelně po volbách znovu a znovu voleny do zastupitelských orgánů pro svoji trvalou voličskou přízeň, moc nevěří a uvítali by nějakou novou, svěží a pro ně důvěryhodnou alternativu. Pro řadu z nich měli být právě takovou moderní a svěží alternativou Zelení.

Čeští Zelení skutečně stáli léta mimo hlavní politický proud. Měly sice své zástupce v některých obecních a městských zastupitelstvech i těch krajských, ale na zastoupení parlamentní to stále ještě nestačilo. Na celostátní úrovni se jim nedařilo přesvědčit dostatečný počet voličů k odevzdání hlasů. Zásadní změnu v tomto ohledu přinesly až loňské volby. Zelení uspěli i na celostátní úrovni a získali své zastoupení v Poslanecké Sněmovně. Sice velmi skromné v podobě šesti poslanců, ale díky povolebnímu patu se ukázalo jako více než dostatečné k tomu, aby se tato strana ihned mohla projevit a ukázat, co v ní je. Zelení mohli ihned předvést zda mohou být skutečnou alternativou vůči zavedeným stranám a vnést do naší často tak moc zatuchlé politiky nový svěží vítr. Již v období kolem voleb se ale ukázalo, že Zelení jsou velmi přizpůsobiví (moderně řečeno flexibilní) a chovají se jako chytrá horákyně. Při otázkách kam se na politické škále řadí se vyhýbali jasné odpovědi. Ani levice (většina evropských Zelených se právě k této orientaci hlásí i prakticky se tak chová), ani pravice, snad ani střed. Zkrátka dle programových priorit, tu tam, tu zase onde. V sociálních otázkách spíše k pravici, v ochraně životního prostředí spíš k levici a ostatní témata dle momentální situace, tam kde to bude pro nás výhodnější. Asi takový byl a je postoj Zelených. Není tajemstvím, že Zelení oslovili pozitivně mnoho mladých, kteří jim dali svůj hlas v naději, že udělají ve stojatých vodách domácí politiky aspoň občas průvan a vymetou nějakou tu starou špínu ven.
Záhy po volbách se naplno ukázalo, kam že Zelení patří. Nejen, že nevnesli svěžího a nového ducha mezi tolik rozšířené politikaření. Oni se k němu ihned připojili. Již tím, jak kontroverzní osoby jmenovaly do vysokých funkcí. Nová ministryně školství Kuchtová proslula jako aktivní bojovnice proti Temelínu, účastnila se aktivně za podpory rakouských financí řady protestních akcí, majících za cíl odstavení elektrárny jako nebezpečné pro své okolí. Přitom není tajemstvím, že oni protestující z Rakousky chtějí především vyřadit z provozu náš klíčový energetický zdroj. Vědí, že jeho provoz bezpečný i přes občasné drobné poruchy je. Zároveň však využívají každé příležitosti ke svému zviditelnění – je přitom tajenou pravdou, že zde velkou roli hraje i zviditelňování regionálních politiků ze spolkových zemí sousedících z jižními Čechami. Pro ně je to dobrá příležitost, jak posilovat svůj politický kapitál lživými, ale voličsky vděčnými protesty proti atomové elektrárně, když zároveň vědí, že ani jejich energetická potřeba se bez jejího provozu neobejde. Dnes o této činnosti cudně mlčí a když na ni náhodou přijde řeč tak pro změnu mlží, což v posledku vyjde nastejno. Ministr zahraničí Schwarzenberg krom jazykového handicapu nezná dobře české prostředí a Zelení ho nenominovali proto, že je vyjímečným odborníkem na zahraniční vztahy a zdatným diplomatem, ale jen aby se zavděčili Havlovi, který jim opakovaně před volbami vyslovil podporu. Ta byla už tehdy podmíněna protlačením tohoto člověka do vysoké funkce, až nastane vhodná konstalace politických sil. Ta nastala již brzy po volbách. Navíc Zelení tímto manévrem chtějí získat trvalejší podporu z vlivného okruhu Havlových a Schwarzenbergových známých, často společensky vlivných a hlavně bohatých lidí – polistopadových restituentů, lidí z disentu i z akademického prostředí (Michael Kocáb, Bořek Šípek, Jiří Dědeček, Monika Pajerová, lidé okolo organizace Člověk v tísni apod.). Jejich veřejná podpora je pro Zelené cenná a hlavně díky ní také překročili práh Sněmovny. Nakonec i jejich předseda Bursík se v minulosti ukázal vždy především jako technolog moci a umný manipulátor, nežli jako ten kdo míní důrazně prosazovat určitý politický směr. Již jeho vystřídání čtyř různých stran od roku 1990 – nyní je v páté, hovoří samo za sebe. Jenže zelení ho potřebovali a potřebují, bez jeho znalosti kalných vod vysoké politiky by zůstali i nadále nejsilnější mimoparlamentní stranou u nás, což znemožňuje obsadit vlivné veřejné funkce, navíc finančně lukrativní svými nejbližšími kamarády. O nic jiného těmto lidem nejde. Od voleb to předvedli mnohokrát a dokazují to svým jednáním vlastně vždy, když se objeví k řešení určitý problém.
A jak to vypadá s naplňováním jejich tolik zdůrazňované morálky, prosazování moderních témat evropské politiky s důrazem na ekologii a zdravý životní styl? Mají k tomu přece ideální šanci, když jsou nyní vládní stranou. A jaké jsou dosavadní výsledky jejich boje za nový nezkažený politický styl? Jedním slovem – skromné, téměř neviditelné. Zelení po volbách vyhlásili – nebudeme podporovat vládu opřenou o nějaké přeběhlíky z opačného tábora. Teď jsou dokonce členy takové vlády a ještě jsou na to hrdi, že do ní patří.
Tvrdili dále důrazně, že člověk byť jen trochu podezřelý z korupce či trestného činu musí ihned odstoupit ze všech veřejných funkcí. Teď s ním sedí ve vládě, namísto aby z ní odešli. A prosazování ekologických témat? Současná vláda bude dál podporovat spíše silniční dopravu namísto železniční, hlavním pilířem energetické koncepce na příští období zůstanou zdroje z jádra, alternativní zdroje energie se nebudou rozšiřovat tak rychle, jak bylo plánováno. Zkrátka ze svého programu neprosadili téměř nic. Jak vidno, příliš jim to nevadí, snad proto, že do příštích voleb je ještě daleko či spoléhají na krátkou paměť svých voličů.

Aby toho nebylo málo, nedávno Zelení vyslovili nepřímou podporu případné stavbě americké radarové základny u nás a to možná i bez referenda. Jejich kolegové všude na světě přitom prosazují důsledný antimilitarismus a mírové hodnoty. A také využívání institutu referenda v závažných celospolečenských otázkách. Zelení se zkrátka rychle adaptovali ve schopnostech uchopení moci na vládní úrovni a to výměnou za svůj politický program. Zatím se to projevilo tím, že je za to hlasitě kritizují jejich sesterské strany z jiných zemí. A hlavu si mohou nezřídka ukroutit svým údivem nad postoji našich Zelených vůči vlastním programovým prioritám.
Čeští Zelení jednoduše vyměnili své hlavní programové priority za podíl na moci. To je jejich nejviditelnější povolební čin. Jak ho budou obhajovat před voliči zřejmě nemají vyjasněné ani oni. Pro stranu, která se hlásí tu mírně nalevo, tu mírně napravo, ale nejčastěji přímo nikam to však nemusí být zase tak velký problém. Její předseda známý svým politickým turismem má navíc dost zkušeností, jak tyto činy „důvěryhodně“ vysvětlit.
Strana, která dle svých slov měla být ztělesněním nové nezkažené poltické morálky tak nyní ze všeho nejvíce připomíná postavu princezny koloběžky ze známé televizní pohádky z 80. let. Ta v ní na královský zámek přijela – nepřijala, obutá – neobutá, oblečená – neoblečená a ještě k tomu přinesla dar – nedar. Zelení svým chováním až příliš připomínají tyto činy, ovšem nikoliv v konané pohádce, ale ve veřejném životě, ba co víc, v nejvyšší politice. O to je jejich jednání horší. Nepochybně zaslouží důrazné připomenutí toho, s jakými zásadami do vysoké politiky vlastně šli.
Čeští Zelení jsou bezesporu jedním z největších povolebních zklamání domácí politiky. Mají však štěstí v tom, že ve vládě či přímo v jejím čele stojí takové „osobnosti“, které svými činy či výroky dokáží Zelené a jejich zpronevěření se vlastním programovým zásadám ještě zastínit. Zatím tedy mohou spoléhat na to, že jejich vládní kolegové jim nahrávají. Tato situace ale nemusí trvat dlouho a pak si veřejnost a hlavně voliči Zelených konečně začnou více všímat toho, co pro ně vlastně dělají a zda vůbec něco konkrétního a smysluplného dělají zástupci, kterým dali důvěru tak velkou, aby mohli zasednout v Parlamentu. Samozřejmě krom obsazení významných postů a politických intrik. Lze úspěšně pochybovat, že se s tímto spokojí.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >