K 17. listopadu 1989

Podrobnosti

Vytvořeno 16. 11. 2007

Twitter

V tomto čase si každoročně připomínáme události roku 1989, které přinesly převratné změny vyplývající z rozpadu bipolárního světa. Bohužel často podléháme zjednodušujícímu pohledu mnohých historiků, politiků, sociologů či jiných společensky významných a vlivných osob. Pokud ovšem dáme prostor faktům a dobovým materiálům, zjistíme snadno, že nic není černobílé a ideologie liberalismu, která na konci 80. let ovládla i země východního bloku není žádným dokonalým systémem.

A už vůbec ne vrcholem dějin, jak se snaží někteří hlásat. Dovoluji si vyslovit k danému tématu několik zdánlivě spolu nesouvisejících fakt a tezí, které si samozřejmě nekladou nárok na jedinou možnou pravdu. Naopak chci jen poukázat na zajímavé souvislosti i některé stále převládající polopravdy či smyšlenky, které o této době jsou opakovaně šířeny veřejným prostorem, především médii.

Ani dnes neexistují objektivní studie popisující skutečnou úroveň obou soupeřících bloků

Listopad roku 1989 přinesl zásadní společenské změny v naší společnosti. Vůbec rok 1989 zásadně proměnil nejen tehdejší mocenské rozdělení a blokové uspořádání Evropy, ale i světa. Někteří historikové nazývají tento rok jako „rok zázraků“, jiní přímo a jednoznačně jako definitivní vítězství kapitalismu a pluralitní demokracie. Dnes převládá mezi historiky názor, že se v roce 1989 prosadil, a to na dlouho dobu do budoucna systém, který prokázal v průběhu 20. století největší životaschopnost a odolnost vůči změnám a to především ekonomickým a sociálním. Jde nepochybně o zjednodušení. Nicméně liberalismus v ekonomice i ostatních sférách společnosti dnes převládá a to samozřejmě z globálního hlediska. Zda jde o konečné vítězství? Názory předních sociologů, politologů i futuristů se rozcházejí. Čím dál více je ovšem patrné, že křehkou poválečnou zhruba čtyři desetiletí trvající mocenskou rovnováhu dvou soupeřících bloků vystřídal svět plný nejistot. Systém, který zásadně zpochybňuje staletí trvající hodnoty křesťanské civilizace spočívající v trvalých hodnotách etických, sociálních i právních. Ať už jde o hrozby islámského terorismu, klimatických změn, převládající výrazné sociální nerovnosti mezi bohatým severem a chudým jihem nebo nových válek, tentokrát již nikoliv o nadvládu nad světem, ale o tenčící se surovinové zdroje nebo o vodu. Dřívější přehledné, nikoliv ideální, bipolární rozdělení světa mělo kromě rizik i svá pozitiva. Nejen z hlediska kontroly zbrojení, ale vůbec rovnováhy dvou rozdílných ekonomicko-sociálních systémů. Bipolarita to byla křehká a v některých obdobích dokonce přivedla svět na okraj dalšího celosvětového válečného konfliktu. Snad i proto, že oba mocenské bloky disponovaly přibližně stejnou vojenskou silou, podařilo se hrozící celosvětové konflikty vždy včas zažehnat, typickým příkladem může být kubánská krize na počátku 60. let nebo válka ve Vietnamu a v Koreji. Socialistická světová soustava držela pohromadě také poměrně křehce. Jak vyplývá z dobových událostí (krize v Maďarsku roku 1956, srpnová invaze vojsk varšavské smlouvy roku 1968 do ČSSR nebo události spojené se vznikem Solidarity v Polsku), režimy v zemích bývalého sovětského bloku se ocitly několikrát ve vážné krizi, kdy společnost požadovala změnu kurzu – především šlo vždy o požadavky ve smyslu více svobod v oblasti lidskoprávní i ekonomické. Uvedené krize byly velmi vážné a nastavovaly vždy panujícímu režimu jasné zrcadlo. Mohli bychom vést dlouhotrvající spory o tom, do jaké míry byl systém plánovité ekonomiky neefektivní a svazoval tvůrčí aktivitu občanů, navíc v kombinaci s omezením některých občanských svobod hrozil výbuchy nespokojenosti lidí s panujícím systémem a to i formou mohutných protestních akcí. I tyto jevy nebyly pro země sovětského bloku ojedinělé. Každopádně bohužel ani dnes neexistuje skutečně objektivní studie na bázi společenských věd, která by ukázala srovnání obou bloků v hlavních společenských ukazatelích – vyspělost v oblasti kultury, vzdělání, vědy, životní úrovně a dostupnosti systémů sociální a zdravotní péče apod. Jistě po roce 1989 vznikly a stále občas vznikají tyto srovnávací studie ve formě odborných projektů či statistických publikací. Ovšem mají ve své většině jedno společné – nízkou míru objektivity. Většinou podobné práce sklouzávají do zjednodušujících a populistických výroků ve stylu – ve východním bloku bylo třeba v průmyslu např. vydávat na výrobu totožného produktu, který byl vyroben na západě 2-3 krát více elektrické energie nebo znečištění životního prostředí bylo ve východním bloku mnohem vyšší než na západě apod. Bohužel podobné zjednodušující výroky popírají zásadní odlišnosti v hodnotových systémech obou soupeřících bloků, přístupnosti k surovinovým zdrojům, výchozí pozici po 2. světové válce apod. Takže se bohužel často srovnává ve stylu porovnání životní úrovně obyvatel velkoměsta v zemi, která za svoji prosperitu vděčí tomu, že plní roli jakési světové banky s obyvateli okresního města, které se musí vyrovnávat se zásadní přeměnou struktury průmyslu. Srovnávat stejnými měřítky obě tato města jednoduše nelze. Musíme brát v úvahu daná specifika. Jinak se nedobereme ani z části alespoň minimální míře objektivity. Stejně to platí i o obou blocích. V tomto směru zřejmě musíme počkat ještě minimálně jednu, ale spíše 2-3 generace, které získají tolik potřebný odstup a jiný vhled do dobové situace, nezkreslený o ideologické deformace, emoce či syndrom vítěze a poraženého. Veškerá srovnání, jejichž výsledkem je závěr ve smyslu – západ jednoznačně zvítězil, jelikož byl lépe a efektivněji fungující ve všech hlavních měřitelných hodnotách od výkonu ekonomiky po systém veřejné dopravy či úrovně bydlení, je naprosto chybný a deformovaný. Nelze srovnávat bez ohledu na systémové odlišnosti. Což je bez ideologické deformace pro starší, střední, ale i mladou generaci (ovlivněnou tím co hlásá čerstvý vítěz) téměř nemožné.

Pád východního bloku nezpůsobilo jen ekonomické zaostávání za západem

Pád východního bloku měl příčin několik, tou hlavní však bylo značné odcizení vládnoucích elit od řadových občanů ve všech zemích bývalého sovětského bloku. Ekonomické problémy a omezení občanských svobod stály samozřejmě v popředí rostoucí nespokojenosti. Pokud bychom ale měly uvést hlavní příčinu pádu, pak bychom ji museli hledat skutečně v první řadě právě v odcizení elit od občanů. Vládnoucí třída nedokázala zachytit společenské pnutí – společenskou objednávku, která požadovala změny. Nejen v demokratizaci veřejného života. Ale především v důvěryhodnosti nejvyšší politické vrstvy. Pokud tato hlásá ideje, které na druhou stranu není schopna a ani ochotna uskutečňovat, čeká ji dříve nebo později trpký konec. Nezřídka provázený násilným převratem. Platilo již ve starém Římě a antickém Řecku, že panovníka u něhož jasně převládl zásadní rozpor mezi slovy a činy, čekal ho tragický osud. V té době navíc doslova a do písmene. Obdobné případy bychom mohli vidět i ve středověku. Můžeme zůstat u nás doma, např. u jednoho z nejvýraznějších panovníků Přemysla Otakara II. Byl velmi úspěšným a mocným mužem, dobýval nová území, zemi stabilizoval ekonomicky. Pro samotné rozšiřování své říše však nepostřehl, že ztrácí loajalitu obyvatel. Kult vlastní dokonalosti a úspěchu se stal pro panovníka přímo sebevražedný. Pád byl proto také patřičně tvrdý a následovníci museli vést tvrdý boj vůbec o to, aby zemi vybojovali výchozí pozici a základní stabilitu domácí i ve smyslu postavení v tehdejší Evropě vůči sousedům. Tento příklad jistě není úplně ideální, ale mnohé rysy krizových faktorů, jež vznikaly a stupňovaly se v socialistickém bloku v průběhu čtyř poválečných desetiletích shodné jsou. I přeneseno přímo na tehdejší Československo. Každá ušlechtilá myšlenka může být zásadně znehodnocena, pokud ji chtějí uskutečňovat osoby mravně a odborně nezpůsobilé. Platilo vždy a platí to i dnes. Náš poválečný socialismus byl zdiskreditován, stejně jako levicová politika osobami, které neovládly umění vládnout. Co je však horší – neovládly často ani porozumění hodnotám, které prakticky uskutečňovali. Ideje sociální spravedlnosti a lidské důstojnosti zpronevěřili nejvíce ti, kteří je sami nepochopili.
Je úsměvné, když někdo hlásá názor ve stylu – katastrofa v Černobylu (26.4. 1986) byla odrazovým můstkem ke konečné demontáži východního bloku. Ten kdo vidí převratné historické změny ve světle podobných událostí, zásadním způsobem zkresluje skutečnost. Černobyl byl bohužel jen jednou z krizových událostí, které již velmi zřetelně ukázaly, že systém ztratil svoji orientaci v čase i prostoru a to především kvůli personální rigiditě. Ano – to co položilo na lopatky sovětský blok, krom jiných závažných problémů, byla především velmi malá obměna kádrů. Zejména politických elit, ale i elit ekonomických. Měl je i východní blok, ačkoliv v plánovité ekonomice, stály často v podřadné roli plnitelů úkolů daných politickou reprezentací. Stejně zjednodušující by bylo tvrzení o tom, že tzv. studená válka začala svržením atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki nebo Marshalovým plánem pro některé evropské státy. Jistě i tyto dvě velmi významné události ukázaly na to, že svět je rozdělen. Počátek studené války však je nutno hledat již před 2. světovou válkou, kdy tehdejší Sovětský svaz během krátké doby a za cenu značných obětí zněkolikanásobil svoji průmyslovou produkci a stal se jednou z hlavních světových velmocí. Na těchto příkladech bych jen chtěl ukázat, že i dnes převládá naprosto bezprecedentní zkreslování historie a především jednostranný negativní pohled na země východního bloku. Přitom poválečný vývoj v zemích východní Evropy jasně prokázal, že každá z nich si dokázala vydobýt a uhájit svá specifika vývoje, často bez ohledu na postoj sovětského vedení. Zejména v ekonomice byla snaha realizovat své vlastní cesty, i když samozřejmě převládal systém plánovitého hospodářství. Ani československá ekonomika nebyla v tomto ohledu vyjímkou. Nelze hovořit jen obecně o krizi se kterou se potýkala. Příčinou byly většinou chyby v řízení i struktuře své orientace. Vždyť v minimálně prvním poválečném desetiletí byla orientace na převážně těžký průmysl nutností. A životaschopné sektory průmyslu i ve srovnání ze západní Evropu jsme měli i v 80. letech, kdy krize ekonomiky přece jen už byla zjevná a projevovala se např. i nedostatkem mnohých položek spotřebního zboží.
Jisté je, že příčiny selhání východního bloku nespočívaly jen v ekonomickém ohledu. Především politické reprezentace nedokázaly reagovat na zásadní změny probíhající v jiných částech světa ani na agresivní zahraniční politiku USA. Značné finanční obnosy investované do resortu obrany způsobily deficit prostředků, které si v 80. let vyžadovala modernizace strojírenství i jiných odvětví a které se ukazovaly jako bezprostřední nutnost. Ostatně konkrétní fakta jsou jasná – v letech probíhající perestrojky v SSSR polykaly výdaje na obranu okolo dvou pětin celého rozpočtu, tedy v době, kdy bylo zapotřebí provést neodkladně velké investice v úplně jiných sektorech. Gorbačov navíc tuto skutečnost před veřejností ostražitě tajil. Sám v této době doslova prohlásil: „Vydáváme na obranu téměř polovinu rozpočtu, pokud by se to veřejnost dověděla, její důvěra v perestrojku by šla úplně k ledu.“ I v důsledku této politiky rostla nespokojenost v dané době nejsilnější profesní skupiny tedy dělníků, kteří měli být oporou režimu. Ovšem jak se ukázalo v roce 1989 ani oni panující režim již nepovažovali za „svůj“. Vždyť právě dělníci zásadním způsobem svým postojem demontáž režimu podpořili. A jak víme nešlo jen o jejich pasivní souhlas se společenskými změnami.

Gorbačovova perestrojka přinesla namísto modernizace socialismu jeho zkázu a rozpad východního bloku

Kroky Gorbačova v domácí politice se podobaly od samého počátku chaosu, nejen že nedokázal odstranit byrokracii dusící rozvoj ekonomiky, ale vyhlášením prohibice snížil ještě více již tak tenčící se zdroje rozpočtu, tolik potřebné na modernizace a inovace. Samozřejmě jeho chyb bylo více. V zahraniční politice pak přistoupil od svého nástupu na defenzivní taktiku. Prakticky hodil přes palubu satelitní země a dal jim volnou ruku k dalšímu směřování. Politika ve stylu „eto vaše dělo“ a nevměšování se do vnitřních záležitostí východoevropských zemí mu sice na západě zajistila popularitu, ovšem zároveň dala jasný signál k tomu, že spustil převratné změny, jejichž důsledky si sám možná ani neuvědomil. Signály přicházejících významných změn byly zřejmé. SSSR například od poloviny 80. let postupně začal stahovat skupiny svých vojsk ze satelitních zemí. I toto bylo jasným příznakem toho, že Gorbačov v zahraniční politice zvolil defenzívu. Mnozí historici například tvrdí, že už v roce 1986 Gorbačov poznal nemožnost reformy a pokoušel se systém postupně demontovat a hlavní důraz kladl na to, aby změny proběhly pokud možno nenásilným způsobem. Musel tedy nutně udržet smír se špičkami armádních kruhů. I proto stále ještě v době, kdy se výrazně měl snižovat vojenský rozpočet ve prospěch velkých investic do průmyslu a zemědělství, nedokázal v této oblasti učinit tolik potřebné razantní změny. I proto nebylo prakticky možné realizovat politiku perestrojky v klíčové oblasti modernizace ekonomiky.
Československo v době jeho éry již viditelně trpělo rigiditou kádrů, chřadnoucí ekonomikou i frustrací značné části veřejnosti, která požadovala od svých představitelů jasnou a čitelnou politiku a demokratizaci veřejného života. Otěže vlády pevně držely v rukou lidé, kteří získali svoji moc požehnáním srpnové invaze v roce 1968. Opírali se tedy zásadně o Moskvu, která tyto lidi legitimovala k tomu, aby převzali vedení státu a dala jim k tomu jasné instrukce. Po nástupu Gorbačova nastal zásadní přelom, žádné instrukce ohledně domácí politiky již nepřicházely a když tak jen ve formě doporučení, nikoliv příkazů, jako tomu bylo ještě v první polovině 80. let. Vedení státu si najednou nevědělo rady a především nedokázalo pochopit, že Moskva dává ruce skutečně a již natrvalo pryč a odpovědnost za další vývoj je tedy již jen na něm. Podíváme-li se na věkovou strukturu naší tehdejší politické špičky (naši čelní politici byli ve druhé polovině 80. let již většinou v důchodovém věku a podobná situace byla i v jiných zemích východního bloku), je zřejmé, že tito lidé nebyli nejen ochotni ale ani schopni realizovat důsledně a rychlými kroky novou politiku, která by byla důvěryhodná a dokázala provést nutné změny týkající se občanských svobod, přechodu na smíšené hospodářství opírající se již také o soukromý sektor. Realizace hodnot demokratického socialismu u nás již nestačila proběhnout. Vývoj v druhé polovině 80. let byl velmi dynamický. Vyžadoval jasné systémové kroky v realizaci nutných změn. A to velmi rychle prováděné. Ty, jež stačily ještě proběhnout, byly spíše kosmetické. O tom, jak byl vývoj v této době složitý a nepřehledný může svědčit i to, že ten kdo chtěl dávat a také v jisté míře dával šanci mladším lidem, byl tolik vysmívaný a odsuzovaný Miroslav Štěpán. Jeho pravomoci v personálních záležitostech ve špičkách tehdejší reprezentace však byly omezené. Nutno si poctivě přiznat, že to byli samotní vysoce postavení komunisté, kteří prohospodařili vlastní pasivitou, lpěním na překonaných dogmatech a neschopností důvěryhodně oslovit občany vizí demokratického socialismu to, že levice se ocitla po roce 1989 ve velmi složité situaci a musela krůček po krůčku usilovat poctivě o získání důvěry občanů. Gorbačov jim dal zelenou pro vlastní politiku a tito lidé prokázali většinou pouze vůli k tomu, aby se zakopali do vlastních pozic. A ti, kteří změny chtěli realizovat byli v menšině. Listopad 1989 u nás by zřejmě přišel v jiné podobě a čase i přes spuštění změn, ovšem naši komunisté promrhali šanci a nechali tak zdiskreditovat ideály politiky realizující hodnoty sociální spravedlnosti a lidské důstojnosti. Pokud by změny nastaly ve výraznější podobě již do roku 1989, výchozí pozice pro myšlenky demokratického socialismu mohly být mnohem silnější a mohli jsme se vyhnout společenskému chaosu a nástupu liberalismu v tak drtivé podobě jako přišel v 90. letech. Kritická reflexe negativních společenských jevů se v této době objevovala často i v denním tisku. Stačí prolistovat Rudým právem i jinými novinami z let 1986-1989 nebo týdeníkem Mladý svět. Názory zde vyslovované předními novináři a publicisty byly nezřídka velmi kritické vůči pomalosti probíhajících změn a jejich nedůslednosti. Kritizoval se např. nedostatek bytů, úroveň školství či zdravotnictví nebo stav životního prostředí. Četné demonstrace v průběhu roku 1989 jasně ukazovaly na rostoucí nespokojenost občanů s poměry. Odpovědné politiky neprobudila ani petice Několik vět z léta roku 1989, kterou podepsalo i mnoho známých umělců. I v této době však drtivá většina občanů zůstávala pasivní a mnozí z nich věřili, že probíhající přestavba společenského systému může přinést nutné pozitivní změny. Navíc ještě v listopadu roku 1989 byla téměř polovina občanů u nás dle výzkumu veřejného mínění pro systémové změny ovšem při zachování socialistického charakteru dalšího vývoje. I to je zajímavý údaj, který již dnes není vůbec připomínán, nicméně svoji důležitost jistě má. Nakonec je zřejmé, že události roku 1989 ve východní Evropě byly do značné míry režírovány velmocemi. Pád režimů byl rychlý a šel postupně během několika měsíců napříč východní Evropou. Naopak se vyhnul státům ležícím v jiném gografickém prostoru – Kuba, Vietnam nebo Čína provedly vlastní změny a rozpad Sovětského svazu a události jemu předcházející na ně neměl zásadní vliv. Tyto události ještě dlouho budou vzbuzovat spory a polemiky historiků a nejen jich. Jisté je, že pravda není jednoznačná a vyžaduje prostudování mnoha dobových dokumentů a jejich vzájemné srovnání. Jen tak můžeme události této převratné doby pochopit a nepodléhat ideologickým klišé a jediným hlásaným pravdám. Ostatně platí i v době globalizace, že historii píší vždy vítězové a nikoliv poražení i tuto skutečnost bychom měli mít na paměti každoročně na podzim, kdy si připomínáme události, jež změnily tvář Evropy i světa.

Ten, kdo se chce dovědět zajímavá fakta z období studené války, soupeření obou bloků a příčinách a důsledcích rozpadu východního bloku může využít kvalitní literaturu. Osobně mohu doporučit alespoň dvě knihy:

Velmi kvalitní a ucelené informace lze najít o těchto událostech a jejich příčinách především z hlediska globálního v knize Karla Durmana – Útěk od praporů, Nakladatelství Karolinum, 1998.
Události roku 1989 v Československu pak precizně vylíčil ve své sociologické práci Stanislav Holubec – Výměna elit, Nakladatelství Futura, 2002.

Miroslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >