Otevřený dopis Liškovi

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 2. 2009

Twitter

Vážený pane ministře Liško, vyslechl jsem si Vaše extempore o historii minulosti, a proto, že cosi o ní vím i Vaší rodině, dovolím si s Vámi bytostně nesouhlasit. Už kdysi Vám podobný mně tvrdil, že má dobře nastudovaná padesátá léta, ale byl také takový mladíček jako Vy. Vážený, musím Vám říci, že já v těch létech žil reálný život a nemusel bych nic studovat, ale přesto tak činím. Víte, historie nepravdivě prezentována je děvka proradná.

Ano, byla to doba po druhé světové válce, kdy země byla totálně zničená jak hospodářsky, tak i morálně. I já jsem byl nucen jít manuálně pracovat na výstavbu Žďárských sléváren, neb na moje studie peněz nebylo. Víte, z dob své aktivní činnosti jsem poznal řadu lidí, s nimiž jsem si potřásl rukou, prohodil pár slov, ale nic o nich nevěděl, netušil o jejich problémech, zápasech, starostech i radostech. Kdybych měl vyjádřit své krédo, to by se dalo stručně říci ? život je boj. A to mám na mysli nikoliv jen pracovní činnost, ale všechno to, na co člověk při životní pouti naráží, na lidský nevděk, na špínu klevet, drobné rány pod pás a pak ty, které zasahují hluboko do srdce. Proto u mnohých slušných lidí nebývá snadné prožít bezstarostný a spokojený život. Budu mít za sebou čtyři pětiny století a musím Vám říci, že život je tu stále komplikovanější a řeknu Vám též, že během tohoto velkého dobrodružství, kterému se říká život, jsem zažil všechno možné, radost, smutek, úspěchy a prohry a jsem rád, že takoví současní hodnostáři jako jste Vy, už mně neporoučejí. Neb podobní pomlouvači nebo protivníci vždycky nějak zasahovali do života lidí. Říká se, že v pondělí je snadné mluvit o tom, co se mělo dělat v sobotu. Jsou i takoví, kteří to vědí, ale jsou i takoví, kteří to nevědí ani v pondělí a život s takovými lidmi není tak jednoduchá věc. Víte, v životě se nic neopakuje, ale člověk je proto člověkem, aby v měnících se situacích zůstal tím, kým byl, aby se někdy sám před sebou nemusel stydět. Domnívám se, že je to v dnešní době maximum, čeho lze dosáhnout. Podívejte se, jak to dopadá s tou obranou domovů prostých lidí, to se ukázalo v Koreji, Vietnamu, Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Jižní Americe a jiných částech světa. Ve všech akcích byli a jsou postiženi především prostí lidé, kteří byli a jsou i dnes potravou pro děla. I Vy nám hrozíte smyšleným nepřítelem, aby nebyl odhalen ten, kterého lidé mají kolem sebe takříkajíc na domácí půdě. Lidstvo by se už konečně mělo zamyslet, neb současné bourání sociálních jistot probíhá proti mnohokráte vyjádřené vůli lidu a za snahy jakoukoli diskusi potlačit vůlí vítězů pod thatcherovským heslem: ?There is no alternative". Takový jsem i nyní, který s tím nesouhlasí, byl jsem nucen vzít si ze života velký díl ponížení i ústrků, ale byl jsem obdařen možností zažít bezezbytku vše, co se kolem nás dělo. Dobré i zlé, a protože člověk na to vše vzpomíná s odstupem času, vidí v současnosti tytéž chyby, které zažíval. Škoda, že dnes stále více spěcháme, ale nikdo neví proč a kam a v tom spěchu je cit nedostatkovým zbožím, i Vy to dokazujete ve svých fanatických odsudcích a lidem, které štvete proti sobě, nezbývá, aby byli k sobě pozorní. I láska a pravda je už otřelý cit a v historii lidstva sehrála hrůzné role, kdy ve jménu pravdy a lásky byly vyřčeny největší lži a děly a dějí se největší zločiny. Víte, jistota člověka tkví také ve vědomí, že pokud žije, nic špatného nemusí přijímat jako konečné řešení. Myslím, že právě v tom je ukryto tajemství, proč miliony lidí přežily fašistické peklo pekel, proč na smrt nemocní doufají a proč lidé věřící v ideály snášejí mnohá utrpení. Víte, tak jako dnes i kdysi jsou si vědomi, že přeci jen někde existuje spravedlnost. I v mém životě se mnoho odehrálo, a proto jsem se naučil, co je nejdůležitější ? zůstat člověkem, ne fanatikem. Hlasitě nebědovat a nervat si vlasy a věřte, není nic žalostnějšího, než slzy poražených. Plakat smí jenom vítěz, protože v jeho vítězství je zakódována jeho porážka, buďte si toho dobře vědom.

Protože jste ministrem školství, sděluji Vám, že v mládí jsem chodil do české školy sousedící s pohraničím, kde německý vliv byl velice silný. Do stejné budovy chodili i žáci německé národnosti, kteří nám dávali najevo a dokazovali nadřazenost německé rasy. Jejich profesoři byli svým chováním odporní a byli skutečnými reprezentanty německé fašistické říše. Bylo by dobré, abyste také věděl, že tehdy v rozvrhu učebních hodin jsme měli dvě hodiny češtiny týdně a šest hodin němčiny, také to byla direktiva. K tomu při každém zahájení hodiny německého jazyka jsme všichni museli po vstoupení německého ?učitele" vstát, zvednout pravici a citovat sborově: ?Der arier mit der hofener hand", možná to necituji gramaticky správně, ale dělali z nás árijce. No a Vy také diktujete kantorům v hlubokém míru, jak se mají chovat, víte vůbec, co činíte? Zamyslete se nad sebou, neb zášť a nenávist vlévaná do dětských duší nikdy nepřinesla nic dobrého. Nechci Vám připomínat učitele národů Komenského a jeho citáty a názory, za které musel opustit svoji vlast. Ano, jsem bytostně pro pravdu, ale celou skutečnou, nedeformovatelnou, nediktovanou chorobným zlem. Víte, byl jsem svědkem vystěhování Židů i zabírání jejich majetku árijci. V létech existence protektorátu Böhmen und Mähren v době nevýslovných hrůz (vidíte, na tuto dobu jako kritickou jste ve svém vyjmenování negací pro český národ zapomněl a také na rekatolizaci a připomínám Vám, že po třicetileté válce zde v českých zemích zbylo jen kolem 800 tisíc hlav a to je takřka adekvátní počet budoucích nezaměstnaných v tom Vašem kapitalistickém ráji), kdy světu vládlo německé šílenství, veškerou energii jsem dával do touhy to vše přežít, když byli rodinní příslušníci zatčeni a mnozí posláni do koncentráku. Vším tím, jak odolat německé zvůli, jsem se v úvahách zabýval a věřil v lepší budoucnost. Židy nacisté odvlékli a tehdy jsem ještě nevěděl, že to pro ně znamená ortel smrti, i moji kamarádi v táborech smrti zahynuli, ani jeden se mi nevrátil. Vzpomínám jenom na to, jak jsem je šel na nádraží doprovodit a mnoho nechybělo a jel jsem s nimi, ale přesto mě ten nacistický pes pěkně rafl. Dnes Vy mnozí majíce na zadečku neodloupnutou pionýrskou skořápku nechcete nic slyšet, zastíráte mnohé a některé věci dokonce omlouváte a spíše připomínáte dobu ?socialismu", o které stejně také nic nevíte. Ale vážený, to byl jen větřík proti tomu všemu, co jsme za protektorátu prožívali. Nevím, proč neustále předhazujete těm poctivým a čestným komunistům údajné zločiny, za reálného socialismu jich bylo milion sedm set tisíc a s rodinnými příslušníky kolem čtyř milionů. Ti mnozí, co byli u komunistů, když to prasklo, utekli do jiných stran a chovají se stejně jako dříve. Vzpomínám si, kolik dnešních hrdinů spolupracovalo jak s Němci, tak i mnozí faráři s mnohými tajemníky a dokonce jim i skládali referáty. Víte, raději vzpomínám na dobu, kdy skončila válka a my byli zase svobodni, Československo bylo z převážné části osvobozeno Rudou armádou a s ní přišlo jaro s jeho nádherným svitem. Přežili jsme, nic moc nemáme, ale byli jsme svobodni a především šťastni. Radost ze společné práce a perspektivy krásnější budoucnosti pro mě znamenaly stát se dospělým členem nové společnosti, můj otec měl pravdu ? šílený sen pominul. Víte, dětství člověka, jeho rodná země, mateřský jazyk a společná minulost jsou něčím nesmazatelným. Byl jsem mladý a vědom si toho, že patřím neodvratně k dělnické třídě (jak výše uvádím), která má společný jazyk, rodnou zem a existují v ní nezaměnitelné nepsané zákony ? solidarita. Vím, že dnes zvláště Vám to nic neříká, i když jak vystupujete, vše víte lépe než ti, co dobu žili, doporučuji Vám, přečtěte si knihu od Goldbeka ?Co nebude v dějepise". Vážený, to nebyl krvežíznivý komunista, jak Vy říkáte, i když za nich Vás Vaši rodiče připravili do života, tento spisovatel byl nějaký čas zakázán a posléze rehabilitován. Vzpomínám si na slova mého otce, který říkával: ?Chlapče, pamatuj si, že do vlastního hnízda ani zvíře nekálí", to bylo a je poučením pro můj celý život. Víte, v tom společenství lidí práce jsem prožil svá jinošská léta, učil se být poctivý k lidem, co mě učili milovat práci a říkám Vám, ta opravdu i bolí. Možná, pokud si to vše přečtete, řeknete si, že je to superdemagogie, vím, že nikdo nedává tomu druhému nebo společnosti, aniž by nedával i sobě, aniž by byl také obdarován, přesto jsem to v té době tak cítil.

Dráždí mě stav, který zde je, ta sobeckost, bezohlednost k lidem i hodnotám, které naši otcové i my vytvořili. Proč tomu jako mladý ?charakterní" člověk neříkáte ne, jak je patrno, věříte, že příroda dává vše jen tomu silnějšímu. I současní kapitalisté, kterým sloužíte, přeci také chtějí i nyní v době nepředstavitelné krize ovládnout svět a i ta církev baží po zbohatnutí a dokonce chce uzmout i chrám sv.Víta. To přeci není žádná humanita, ani Ty vaše poplatky za studia. Je přeci jasné, že v technických vynálezech letí lidský mozek daleko vpřed před výrobními možnostmi, ale v čem to vězí, že v oblasti lidských vztahů se naopak vleče za možnostmi člověka? Je to realita a současně i epizoda této doby snad zbytečná. Se znepokojením pozoruji rozsev sněti, která během pár let ochromila jak ekonomiku, tak i celou společnost, proč proti této nemoci nic neděláte, zmohl jste se jen na špinění pár zbylých poctivých lidí, to je opravdu málo. Není tomu dlouho, co společný stát byl zašmelen s ohromující lhostejností a za úplné apatie občanů s katastrofálními důsledky pro naši budoucnost, selhávání je vidět ve všech oborech. Protiústavní sabotáž se odehrála ve Federálním shromáždění a stát byl odsouzen k zániku, protože neochota české pravice k soužití je zřejmou příčinou naší krize. Pravice už republiku pohřbila poprvé v Mnichově a podruhé v roce 1992, podobně, jako byl kapitalismus bez lidské tváře naordinován, jako by byl vůlí lidu. Hrůzné není to, jak učinili, ale to, že hektická aktivita zákulisí je dokonale synchronizována s udržováním apatie obyvatelstva. Dá se říci, že stojíme jako národ na historické křižovatce ne nepodobné mnichovské krizi, jsme jakoby paralyzováni, ačkoli dějinný význam rozpadu jako počátku všestranného úpadku musí být zjevný každému, kdo chápe smysl našich národních dějin, o tom byste měl učit mládež!

Podstatou problémů u nás nejsou sociální ideologie, jak tvrdíte, ale zase cizí strukturální modely, které byly přeneseny z postkoloniálních zemí na "postkomunistické" státy, které vlivem zrady Gorbačova kapitulovaly. Tak přistoupily na novou podobu mezinárodního systému, kde se prosazují dvě protichůdné tendence integrace a dezintegrace. Obě jsou produkovány ekonomikou za podpory vojenských zřetelů. Ekonomické nebezpečí se dnes vynořuje se zvyšováním vojenských hrozeb, právě proto, že předpoklad snadného zapojení a začlenění těchto zemí do světové ekonomiky se ukázal nesmyslný. Kdyby se Vám zdálo, že vývoj v naší zemi především ekonomiky se neorientuje podle trendu budoucího vývoje, ale podle překonaných modelů ?prokomunistické" společnosti, pak je to hluboké nedorozumění. V této logice musí být všechno obětováno akumulaci spekulativního kapitálu, nelidským pravidlům obchodní a finanční války, která nyní ve světě řádí. V současné době narůstající nerovnováha vyostřuje napětí a podporuje xenofobii a rasismus. I Vy tomu podléháte, a tak se Vás ptám, jak dlouho tu vydrží onen kompromis, vždyť přece z historie víme (a Vy jste na ni odborník), že nemá daleko k obětem, které já zatracuji. Takže já si demokracii představuji v podstatě jinak. Ne současnou celosvětovou krizi, ne krachy bank a firem a bourání sociálních jistot, zejména v té divoké formě a míře, jak se to v rámci dnešní globalizace děje a náš svět lidí ničí. Ekologické katastrofy a sociální katastrofy, které nepřímo Václav Klaus zařadil mezi divoké krásy, dosahují úrovně, která celou lidskou civilizaci zásadně ohrožuje. Pozdní průmyslová společnost se globalizuje, říká se nám stále. Ale znamená to, že všechny hranice zděravěly a všechny meze se posunuly. Má to tu svou divokou krásu a univerzální přitažlivost, ale moc toho člověk nenaspí. Ze spánku ho vyrušuje často třeba hrozící krach firmy, kde pracuje, rozpad pojmů, kterými si vysvětloval svět, nové zákony a sňatky gayů, bourání sociálních jistot i odhalené pupíky či kruhy v nosech vlastních dcer. Tento kus úvahy byste měl také analyzovat, to stojí za to, neb jsou všechny vyjmenované zdroje poruch spánku atributy demokracie. Myslím si, že k vyjmenovaným divokým krásám včetně těch Vašich názorů je nutné přistupovat selektivně, neb v rámci současné krize dokonce západní politologové opět objevují Marxe.

I filozofové starého Říma tvrdili, že bohatství je dráždidlem ke špatnostem a také, že lidi posedla taková touha po vlastnictví, že jsou snad víc majetek než majitelé. A Vy už také máte mnoho i té nenávisti a kdo mnoho žádá, tomu mnoho schází a buďte si vědom, že to i vede k velké ztrátě A mohl bych citáty a moudrosti starých Římanů dál popisovat a vážený, jejich pravdy ač byly vyřčeny před novým letopočtem, mají i dnes svoji oprávněnost. Jak se tak dívám, myslím si, že k lidem spíše patří skromnost a mír a ke zvířatům divoký hněv. Proč je tomu naopak, mi asi ani jako ministr nevysvětlíte, když kolem sebe šíříte jen nenávist a zlobu. Musím Vám říci, že jsem jako starý člověk znechucen politickými podrazy pravičáků, jakož i zlobou, štvanicemi a nenávistí těch zdivočelých antikomunistických křiklounů, jako jsou Štětina a Mejstřík, i Vy svými výrazy se k nim blížíte, také zděšen lavinou tunelování, korupce, kriminality, snažím se občas uniknout alespoň na chvíli ze současných poměrů, hrubosti, dravé sobeckosti, o mnohém jsem se zmínil výše. A také po šesti tisících dnech Havlova zprofanovaného hesla o pravdě a lásce kladu své zkušenosti z bezmála osmdesáti let vlastního života na váhy pravdy o tom, jak dnes žijeme s tím, co bylo dříve. Poměřuji situaci před a po roce 1989 a konstatuji, že mizí prosté lidské životní jistoty. To, co vybojovaly předešlé generace revolucionářů v boji proti zlodějskému kapitalismu za sto padesát let v 19. a 20.

století, je systematicky zadupáváno do země zpupným, naoko demokratickým panstvem nové buržoazie, která nám navíc slibuje v rámci ?veliké svobody kořistit", že bude ještě hůře ve zdražování všeho, co prostý občan potřebuje k životu. Proto nikoli z nostalgie, ale z niterné nutnosti přežít dnešní marasmus, čas od času vracím se po špičkách takříkajíc k mládí a o tom jsem Vám také pojednal. Vzpomínám, jak z bídy první republiky, z hrůz druhé světové války, z teroru protektorátu, při velkých obětech čestných vlastenců, odbojářů, partyzánů, zejména našich osvoboditelů ? vojáků Rudé armády, se opět zrodila v roce 1945 Československá republika. Z této éry dodnes čerpám sílu k obraně cti hrdinů bojů a práce proti posměchu, lžím a překrucování historické pravdy. Jak jsem Vám napsal, tehdy jsme poznali sílu kolektivu, solidárnosti, kdy v úctě k poctivé práci formovaly se mezilidské vztahy do socialistické podoby, kdy běžná byla úcta k rodičům a ke stáří vůbec. Jel jsem z nemocnice po vyléčené plicní embolii šalinou bez odvozu sanitkou a požádal jsem jednoho mladého studenta Vysoké školy zemědělské, zda by mě nepustil sednout ? bylo mi sděleno nahlas: ?Do držky bys nechtěl?" Řekl jsem mu, že nikoliv, poněvadž právě jedu z nemocnice. Toto extempore slyšel okruh lidí kolem, ale všichni se dívali z oken do ulice a taková nám vyrůstá mládež, která má s imputací Vaší nenávisti v budoucnu řídit tuto zemi. Věřte, je mi krušno, zvláště když se člověk setkává s takovýmto přístupem od ?vzdělané mládeže". Víte, my jsme si vážili práce a měli cit pro stáří, pracoval jsem na výstavbě dvou přehrad jako úsekový stavbyvedoucí, ale ten přístup k dělníkům byl opravdu jiný než dnes. Nedovedu pochopit, jak rychle značná část našich spoluobčanů, zejména mládež, přešla na pozice příživnického konzumního života v šílené honbě na mamonem. Projevem tohoto stavu jsou vraždy na objednávku, rozkrádání a okrádání, neplacení mezd, oživování háchovštiny, kulturní i národní prodejnosti, za to opravdu můj otec nebojoval a ani já, co poctivě pracoval. Víte, existence studu je korekcí života a Vámi prosazovaná svoboda degeneruje k egomaniakům. Víte, svoboda není osobní cíl, ale je to cesta, po které jdeme, je etickým kompasem života a ujišťuji Vás, že takovou svobodu, kterou tu máme, lidé těžce nesou na svých ramenou. Ujišťuji Vás, že za můj aktivní život jsem neviděl tolik bídy a zoufalství, co nyní. Jestliže před tím vším zavíráte oči, nejste dobrým člověkem, jak jsem napsal, já ten krátký život chápu jako souhrn proher, zápasů i hledání otázek a často se ptám sebe, žiji na sklonku svého podzimu svůj život s úsměvem? Říkám, že nikoli, neb mně onen úsměv nad tím vším zmrzl kolem úst, divím se, že jako graduovaný vysokoškolsky vzdělaný člověk to nevidíte.

Váš

Ing. Stanislav Novák

Lužova 27

613 00 Brno

V Brně dne 8.2.2009

• < Předchozí
• Další >