Kvantita a kvalita

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 3. 2004

Twitter

V únorové Mladé Pravdě vyšel článek VJM Kvalita versus kvantita – článek, který rozvířil v KSM diskusi nejen na stránkách MP. Přestože MP otiskla již více článků s nimiž by se dalo minimálně polemizovat, po dlouhé době to byl právě článek Kvalita versus kvantita, který mě přiměl své stanovisko vyjádřit písemně. Autor se v něm totiž sice odkazuje na Slovníček marxismu-leninismu, ale dopouští se hned několika chyb z hlediska analyticko – syntetické metody.

VJM cituje tvrzení Francoise Hollanda, předsedy Francouzské socialistické strany, který řekl, že „abyste se stali dobrými revolucionáři, musíte se stát reformátory“ a vyvozuje z něj, že se musí kapitalismus plně rozvinout, aby se dostal do fáze, v níž výrobní prostředky dosáhnou takové kvality, že nezbyde jiná cesta než kvalitativní skok k socialismu. Zdá se mi, že se zde přání stalo otcem myšlenky, že výklad značně přesahuje vlastní smysl slov pana Hollanda. Ten neřekl nic více a nic méně, než co bylo citováno. Tedy sociální demokrat, radil komunistům, jak mohou být revolucionáři. A takova rada od člověka, jehož strana téměř sto let pomáhá budovat a udržovat kapitalismus při životě, se mi zdá absurdní.

Marxismus zajisté uznává různé formy boje proletariátu. Například V. I. Lenin ve svém díle Náš program rozlišoval boj hospodářský – tj. práci v továrnánách, při stávkách a sociálních bojích zaměstnanců za mzdové i jiné požadavky proti jednotlivým kapitalistům nebo jejich svazům a boj politický, tzn. úsilí o stupňování demokratizačních požadavků, za více sociálních práv atd. S tím souvisí i rozlišování práce na „ulicích“ a v parlamentech. Podpora a prosazování těch reforem, které mohou přinést skutečné kvantitativní změny a nejsou jen mlácením prázdné slámy, musí být zajisté jedním z nezbytných prostředků práce komunistů. Nelze jim ale přisuzovat přehnaný význam, dělat z nich zlaté tele, všelék, jenž sám o sobě přinese socialismus.

Jestliže VJM nazval svou stať kvantita a kvalita, chybí mi v ní vyjádření znalosti marxistického zákona přechodu kvantitativních změn v kvalitativní, tak, jak byl poměrně zdařile, i když pochopitelně poněkud zjednodušeně, vysvětlen celkovým textem Slovníčku m.–l. XXV. Tento zákon je rozpracováním Hegelovy teorie uzlové čáry měrných vztahů. Každé vývojové období má své minimální hranice, kterých musí nejprve dosáhnout, aby posléze mohlo nastoupit cestu ke kvalitativní změně. Současný kapitalismus, vytvořil určitou materiálně – technickou základnu, tedy jíž této elementární hranice dosáhl (Dokonce by mě zajímalo, jak by se měl kapitalismus ještě rozvíjet. Aplikujeme–li Leninovu definici imperialismu jako nejvyššího stádia kapitalismu, nelze nevidět, že současná etapa není žádným postmoderním věkem, ale právě imperialismem). Od tohoto okamžiku podle Kapitálu K. Marxe může dojít ke svržení kapitalismu. Záleží ovšem na tom, jestli se měrné vztahy dostanou do uzlového bodu, dojde k současnému nakupení rozsahově i obsahově dostatečného množství kvantitativních změn a jsou splněny podmínky (objektivní i subjektivní), za nichž může dojít ke změně kvalitativní. O těchto podmínkách hovoří např. V. I. Lenin v díle Stát a revoluce. Rozhodujícím je onen skok, otřes, náhlost. A ten může přinést jedině politická revoluce. Pouhá cesta reforem, které z podstaty věci vždy musejí být orientovány jen na řešení blízkých cílů, nikdy změnu systému bez revoluce nepřinese. To jsem si nevymyslel já, to je názor K. Marxe, zveřejněný v Řeči k jubilejní slavnosti listu Peoples paper a stokrát jej zopakovali Lenin (Stát a revoluce, Teze pro II. Kongres Komunistické internacionály apod.), J. V. Stalin (např. Otázky leninismu, Úvodní řeč při projednávání Ústavy z r. 1936) a mnozí další. Důvodem je prostý fakt, na nějž správně upozornil K. Pavlík v Teoretických sešitech č. 2, že v kapitalismu, na rozdíl od tvzení VJM, socialismus, tzn. v prvé řadě socialistické výrobní vztahy nikdy vzniknout nemohou, protože jde o vztahy diametrálně protikladné. V kapitalismu mohou (a musejí) vzniknout právě jen základní materiálně technické předpoklady socialismu. Tzn. není třeba ani úplné vybudování této materiálně–technické základny. Pohlédneme–li do historie na přechod feudalismu do kapitalismu, zjistíme, že výrobní síly byly pouze na úrovni manufaktur jako minimální základna pro revoluci a teprve buržoazní revoluce umožnily nástup kapitalismu a úplné dotvoření jeho materiálně–technické základny a vznik kapitalistických výrobních vztahů.

Zde bych chtěl jen podotknout, že pouhý kvantitativní (množstevní) nárůst výrobních sil není změnou ani kvantitativní ani kvalitativní. Klíčovou je jejich rozvoj, tj. nárůst a změna charakteru. Přitom je třeba rozlišovat výrobní síly a výrobní prostředky. Rozvoj prostředků je sice k rozvoji výrobních sil nezbytný, ale jestliže k němu dojde, neznamená to automaticky, že musí dojít i k rozvoji výrobních sil. Dobře to ukazuje současný vývoj, kdy sice dochází k rychlé modernizaci výrobních prostředků, ale charakter výrobní síly zůstává velkovýrobní. Dokonce se ukazuje, že kapitalismus se naučil zacházet s problémem nárůstu výrobních síl daleko lépe než se doposud myslelo. Na nemožnost přeměny jejich velké části v kapitál, která vyvolává krizi z nadbytku, reagovali kapitalisté jejich částečným odbouráním (to vidíme ostatně dobře na osudu výroby v zemích bývalého východního bloku), což problém výrazně odsunulo a dále koncentrováním krizí do určitých regionů. Přesto však tato ekonomická politika tzv. trvalé stagnace (kterou USA aplikují v rámci svého bloku od konce 2. sv. války) bude mít v budoucnu za následek hluboukou hospodářskou krizi. Její přicházející příznaky již můžeme vidět, odrazem těchto příznaků jsou například asociální deformy poslední doby. Čekání na přezrání kapitalismu v socialismus je čekáním na Godota. Tuto cestu, spoléhající se výlučněna evoluci, kritizovali K. Marx a B. Engels ve svém Okružním dopise Bebelovi, Liebknechtovi, Brachovi a dalším. Poznamenali, že nepochopením zákona přechodu kvantitativních změn v kvalitativní a nezastupitelné úlohy revoluce v něm se utopičtí socialisté vzdávají socialismu. Protože jaký je rozdíl mezi tím vzdát se a odložit na neurčito?

Proti tvrzení, že budeme–li postupně reformovat kapitalismus, donutí ho to se přetransformovat v socialismus, lze uvést ještě další argument. Přírodní i humanitní vědy přesvědčivě dokazují, že jediná možnost nikdy neexistuje. Vždy je možná volba. Jestliže A. Einstein prohlásil: „ Socialismus anebo zánik lidstva“, přesně vymezil onu druhou volbu kapitalistů oproti socialismu. Myšlenka VJM, že „dosáhnou–li výrobní síly určité kvantity, nezbyde jiná cesta než přechod k socialismu, je proto utopií. Volba fašismu německými vládnoucími kruhy v roce 1933 nebo postoje M. Horákové v letech 1945 – 1948, kdy na setkání se svými stoupenci hlásala, že: „Lepší je být radioaktivní, než rudý!“, hovoří jasnou řečí.

O samosprávných podnicích se nebudu podrobněji šířit, protože diskuze v tomto směru již zazněla. Jen snad tolik. Kromě společného jmění manželů v ČR (stejně jako ve většině států světa) jiné bezpodílové spoluvlastnictví neexistuje. Pracující tak nemohou vytvořit zvláštní třídu, tak jak o tom přemýšlí VJM. Jestliže se stanou vlastníky „svého“ podniku, stanou se normální buržoazií, příp. maloburžoazií (ta vykořisťuje jen sama sebe nebo svou rodinu) – vlastníky výrobních prostředků v kapitalismu. Navíc vždy půjde o určitý kolektiv a ne o všechny občany. Půjde tedy jen o přestup skupiny lidí z řad proletariátu do řad (malo)buržoazie. Třídní rozvrstvení společnosti, které uznává nejen marxistická filozofie, ale také další sociologické či filozofické školy (např. frankfurtská), ale veřejně jej uznávaly i právní předpisy nejméně do r. 1918, je přece oproti kastám nebo stavům typická právě svou propustností. Může se stát, že se nám, po nesmírném úsilí, podaří zvláštní věcněprávní kategorii společenského vlastnictví jako typu bezpodílového spoluvlastnictví, legalizovat, i když to vzhledem k našemu členství v Evropské unii a tudíž i ke komunitárnímu právu pokládám za iluzorní. Podíváme–li se však na kapitalistické státy, kde tzv. společenské vlastnictví a soukromoprávní vlastnictví soutěží (např. Čína), vidíme že ono společenské vlastnictví prohrává na celé čáře. To je ovšem zcela logické vzhledem k ekonomické síle nadnárodního kapitálu. Vytvoření rovných šancí v kapitalismu, vzhledem k principům platným v souvislosti se soukromým vlastnictvím, není dost dobře možné a může k němu dojít právě až po kvalitativní změně. Alogismus teorie ideálu samosprávného podniku lze spatřovat ještě v jiném směru. Vlastnictví je věcněprávní kategorie, myšlenka hierarchizovaného vlastnictví, typická pro feudalismus, skončila na našem území už r. 1811 vydáním Všeobecného občanského zákoníku, založeném na racionalistickém směru dualistické právní školy. Pokud chce VJM samosprávný podnik jako podnik zvláštního společenského vlastnictví, potom těžko může požadovat hierarchizaci v postavení, mzdách apod. mezi zaměstnanci (=spoluvlastníky) takového samosprávného podniku, protože by jejich postavení nebylo rovné. Vytvořily by se dva druhy spoluvlastníků: spoluvlastníci-zaměstnavatelé (řídící mamagement) a spoluvlastníci-zaměstnanci, což je nejen nesmysl, ale vyvrátilo by to charakter samosprávného podniku jako nového typu vlastnictví. K tomu stačí finančně více zaangažovat střední kádr zaměstnanců na provozu kapitalistického podniku. Nelze než zopakovat, že vytvoření rovných šancí v kapitalismu, vzhledem k principům platným v souvislosti se soukromým vlastnictvím, není možné a samosprávné podniky jako podniky nového typu mohou vzniknout až po kvalitativní změně. A ještě nakonec. Pojem samospráva, tzn. část veřejné správy, správa vlastních záležitostí, je termín z veřejného odvětví práva a ne majetkového. Pod pojmem samosprávný podnik si tak klidně mohu představit podnik, který sice spravují zaměstnanci, ale nadhodnota plyne vlastníkovi – kapitalistovi. Takové samosprávně podniky bezpochyby možné jsou a český svaz zaměstnavatelů by jej možná i vřele uvítal.

Dovolím si oponovat VJM, že poslední odstavec Slovníčku m.–l. XXV. je v rozporu s předchozím. Cituji onen předchozí odstavec: „ …přechod od staré kvality k nové se tedy děje skokem, náhle….“ Z předcházejích odstavců pak lze jednoznačně přečíst, že jde o revoluční skok. Přečte – li si čtenář XXV. díl Slovníčku v komplexu, vidí, že tvoří logický celek vymezení marxistického pojmu kvantita a kvalita a nerozporuje se. Podobně eklektický přístup VJM uplatnil i při použití citátu J. V. Stalina, kdy vypustil některá klíčová slova, např. zdůraznění náhlosti. Vezme–li se navíc celkové teoretické dílo J. V. Stalina, obsahuje jasné vymezení vztahu reformy a revoluce i kvality a kvantity. Vytrhnutí a úprava jedné věty proti smyslu skutečných názorů se mi zdá nefér, jako alibismus a povinná úlitba klasikům. V této souvislosti si dovolím i malé poopravení. Reformy nejsou dílčími kvantitativními změnami, jak píše VJM, ale tyto změny způsobují (jak bylo ostatně uvedeno ve Slovníčku m.–l. XXV., na nějž se VJM, bohužel znovu nepřesně, odvolává). Stejně tak revoluce není kvalitativní změnou, ale je nezbytná k tomu, aby ke kvalitativní změně došlo.

Nakonec bych se rád vyjádřil k závěru článku VJM, kde, možná neopodstatněně, spatřuji náznaky nálepkování, určování toho, kdo je lepším a horším komunistou. Já osobně žádné rozlišování na konzervativní nebo reformní, liberální komunisty neuznávám. Konzervatismus i liberalismus jsou myšlenkové směry odlišné od radikalismu, který by k nim měl, jako třetí velký proud, tvořit alternativu. Právě tento třetí směr je směrem komunistickým. Komunista je podle mě každý, kdo v teorii a v praxi vychází marxisticko–leninské filozofie. Není důležité, do jakého hávu se kdo halí, ale čím je ve skutečnosti. O co usiluje a co činí. Trochu jsem se podivil rovněž nad textem VJM: „ Je tedy na zvážení, zda naopak ti reformisté nepochopili svoji revoluční úlohu daleko lépe a jsou tedy většími komunisty…“ Reformisté jsou podle K. Marxe, V. I. Lenina, K. Gottwalda i všech ostatních komunistických myslitelů zvláštním směrem, který tvrdí, že se k socialismu dojde pouhým vylepšováním kapitalismu bez dalekosáhlých snah, který odmítá použití náhlé akční změny poměrů jako předpokládaného nutného zla, bez něhož pravděpodobně skutečně sociálně spravedlivá společnost nepůjde nikdy vybudovat. Reformismus napomohl v historii v kritických chvílích vždy udržení kapitalismu, ať to bylo po první, po druhé světové válce nebo jindy. Důvodem je, že reformisté, stejně jako buržoazní strany, chtějí ve skutečnosti jen vylepšit kapitalismus, o změnu poměrů jim nejde. Na rozdíl od buržoazie to však skrývají. Typickými reformistickými stranami byly tradiční sociálně demokratické strany. Naopak dnešní SD jsou většinou levicových organizací označovány za neoliberální. VJM tedy, doufám že jen z neznalosti terminologie, vlastně tvrdí, že Tusar a Soukup, kteří nechali střílet do dělníků, splnili svou „revoluční“ úlohu lépe než Gottwald nebo Šverma, že Savinkov, hlava bělogvardějských atentátníků byl lepším komunistou než Lenin, že Lassale, Fourier nebo Proudhon byli ti správní proti K. Marxovi a B. Engelsovi. To je přece nejen protimluv, ale holý nesmysl. Já osobně si myslím, že aby byl člověk dobrým revolucionářem, musí být v prvé řadě nesobeckým, být znalým v teorii a činným v praxi, a také schopným se pro své ideály a blaho lidu obětovat.

Petr Skála

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >