Slovo starce k mladším nadšencům

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 4. 2004

Twitter

Je mi sice trochu „žinantní“ plést se mezi mladé, když diskutují v oblasti marxistické teorie, na druhé straně však jako bývalý kantor marxismu nemohu zvládnout nutkavé pokušení říci k dané problematice své. Toto pokušení je tím silnější, čím více vidím, že někteří mladí autoři jsou vlastně ve svých názorech velmi staří – místo marxismu totiž odříkávají poučky a používají propagandistické triky, které spadají do rangu ideologie a propagandy předlistopadové vládnoucí třídy řídícího aparátu, zjednodušeně řečeno stalinismu. Ostatně se k této ideologii sami hlásí. Ale o tom jindy.

Chtěl bych se vyjádřit k polemice VJM a P. Skály, která je sice rámcově zarámována problematikou souvislosti kvalitativních a kvantitativních změn, ve které však jde o konkrétní otázky pojetí vztahu reforem a revoluce, revoluce samotné a konkrétních forem překonání kapitalismu, zejména šancí samosprávného vlastnictví. Z tohoto hlediska mne zaujal, ovšem spíše v negativním smyslu, článek P. Skály.

Než přejdu k podstatě věci jen dvě poznámky na adresu tohoto autora:

Myslím si, že je neetické, když v průběhu polemiky o určitých více méně filosofických problémech čas od času nasadí svému oponentovi „psí hlavu“ a nenápadně jej přiřadí tu k těm, kdo stříleli do dělníků, tu k sociálně demokratickým zrádcům apod. VJM do dělníků nestřílel a nehlásí se ani k sociální demokracii. Užitečnější by bylo se zabývat podstatnými argumenty oponenta, např. o fungování samosprávy.

P. Skála má jistě na dnešní dobu poměrně solidní znalosti základů určitého pojetí marxismu, ale po terminologické stránce má jednu závažnou nejasnost – ztotožňuje totiž výrobní síly a pracovní síly.Chtěl bych mu připomenout, že i podle nejortodoxnějších předlistopadových učebnic jsou výrobní síly chápány jako určitý systém zahrnující výrobní prostředky (pracovní prostředky a pracovní předměty) a pracovní sílu, v inteligentnějších učebnicích a pracích graduovaných autorů tyto výrobní síly zahrnují i takové specifické stránky živé práce a úlohy člověka, jako je věda (dnes stále více bezprostřední výrobní síla – viz Marxovy Grundrisse II), organizace, volný čas apod. Právě tento celý komplex faktorů má zřejmě VJM na mysli, když uvažuje o tom, že výrobní síly se dále vyvíjejí, i v tom zároveň limitujícím prostoru kapitalistických výrobních vztahů, až dojde k nutné změně kvality celého výrobního způsobu i dalších stránek společensko-ekonomické formace.. Souhlasím s P. Skálou, že nemáme zaručen vzestupný vývoj, jak jsme to učili před listopadem, ale že tou kvalitativní změnou může být i zánik lidstva.VJM se měl vyjádřit přesněji, že má na mysli takové vynucení kvalitativní změny kapitalismu pod tlakem rozvoje výrobních sil, které bude krokem vpřed.

A tím se už dostáváme dále do hloubi polemiky. Ano, každý společenský systém má určitou minimální hranici, nad kterou teprve je možný proces jeho zjinačení. Protikapitalistická revoluce v Paříži, slavná Komuna, nemohla proběhnout úspěšně na té úrovni výrobních sil, která byla k dispozici v r.1871. Správný byl i obecný Leninův závěr, že s dosažením monopolního kapitalismu se stala možnost úspěšné revoluce reálnou. Ale – pozor! Praktické zkušenosti s vývojem první formy socialismu (dovolte mi, abych ji nazýval protosocialismem) ukázaly, co se stane, když revoluce proběhne jen na určité minimální hranici podmínek pro svůj úspěch. Nejde přitom jen o ten často diskutovaný problém zaostalosti Ruska,Číny a dalších zemí, které vlastně současně s protosocialismem prožívaly určité pokusy o dodatečné splnění úkolů buržoasní revoluce a industrializace. I kdyby revoluce proběhla na úrovni výrobních sil a dalších ekonomických , politických a kulturních podmínek třeba Československa a nevnucoval se do ní silou mocí model vyrostlý v mnohem nepříznivějších podmínkách, i kdyby nebylo studené války, jmenovitě hysterie padesátých let, určité systémové vady protosocialismu by se musely projevit (ostatně je předvídali i sami klasikové – stará dělba práce, pokračování třídních nerovností, buržoasní právo bez buržoasie, hodnotové vztahy apod.).

Takže – dnes víme, že daná úroveň podmínek pro budování socialismu nebyla navzdory Leninovým názorům dostačující pro životaschopnou formu socialismu (to neznamená, že se revoluce neměla dělat, pro lidstvo to byl stejně přínos, i když velmi krvavě zaplacený – to si musíme přiznat), že kapitalismus se zadaptoval a dále vyvíjel, že např. zrodil nezanedbatelné vymoženosti sociálního státu a vědecko-technické a informační revoluce a pokročil výrazně v tom, co protosocialismus nedokázal – v sjednocování světa a vytváření dosud nebývalého rámce pro rozvoj výrobních sil a dalších civilizačních procesů (to všechno ovšem provedl po svém, svinsky, na úkor neprivilegovaných vrstev, malých národů atd.), ale provedl. Měli bychom proto být vyléčeni ze snahy říkat, že nic pozitivního v oblasti výrobních sil či progresivních civilizačních trendů už nemůžeme od kapitalismu očekávat – samozřejmě to však přinese prohloubení rozporů ve společnosti, může to však také dále modifikovat kapitalistické výrobní a další vztahy a může to dále ztenčit slupku, která nakonec musí prasknout, parafrázuji –li Lenina.

P. Skála by rád věděl, co by konkrétně ještě kapitalismus mohl udělat – VJM mu však na to vlastně odpověděl – ve své honbě za ziskem kapitál postupně vyrovná rozdíly národních měr vykořisťování na určité nižší úrovni, takže se přestane vyplácet vysílat kapitál z USA do Nigérie, dále bude působit směrem k vytlačování mohutných lidských sil z bezprostřední výroby (bohužel hodně do sociální devastace), k omezení nutné práce, kterou lidstvo musí vykonávat dříve než vynaloží prostředky na rozvoj člověka a svobodnou tvořivou činnost. A to nejdůležitější – v souladu s Marxovými Grundrissy můžeme očekávat, že ve své honbě za novou výrobní silou může kapitalismus objevit právě to, co P. Skála tak dehonestuje – tj. totiž zvláštní výrobní sílu lidské součinnosti vyplývající z podmínek, kde si lidé své výrobní prostředky sami spravují. Samozřejmě, netvrdím, že tohle všechno kapitál udělá automaticky a za našeho tichého přihlížení - ne, současně je třeba vést intenzivní třídní boj, ale nemusí to nutně být boj s flintami či raketami.Tolik jen náznakem k jednomu bloku argumentů P. Skály.

P. Skála se velmi plete i v otázce samosprávy. Měl by se podívat trochu do historie – ve feudální společnosti pozvolna přerostlo původně feudální měšťanstvo, ale leckde i část šlechty v buržoasii jakožto nejprve vedlejší, později vládnoucí třídu. Buržoa z éry francouzské revoluce nebo Cromwellův „nový šlechtic“ už rozhodně byli něčím jiným, než základ, ze kterého vyšli. Samosprávný vlastník se za určitou hranicí a při určitém kvantitativním rozšíření stává úplně jinou třídou – nemám tím ovšem na mysli vlastníky malých družstvíček, ale velkých propojených komplexů hospodařících ve značné části společenské ekonomiky. Proč by měl být buržoou? Vlastní přece své výrobní prostředky a rozhoduje o své nadhodnotě a o tom, jaká její část půjde na akumulaci a jaká na spotřebu. Proč by také měl být totožný s řídícím aparátem? Na rozdíl od protosocialismu, kde skutečně řídící aparát byl jakýmsi kolektivním vlastníkem, v řízení je možné oddělit dvě stránky (Marxův objev v Kapitálu) – odbornou (vykonávanou zatím ještě řídícími profesionály) a vlastnickou, do které při dnešní úrovni vzdělanosti a informačních a komunikačních prostředků musí být možné vtáhnout všechny samosprávné spoluvlastníky. Nemohu toto téma dále rozvíjet – ale s tím, jak samosprávné vlastnictví zmohutní (pod ochranou intenzivního třídního boje pracujících – např. ve formě rozšiřování demokracie nad kapitalistické limity) a přitáhne k sobě masy námezdních zaměstnanců měnících se v samosprávné vlastníky, může se kapitalista ocitnout v roli, kdy nebude mít koho vykořisťovat a kdy nebude schopen konkurovat svým nástupcům – tak jako feudál nebyl ještě před francouzskou revolucí schopen konkurovat kapitalistickým podnikatelům.

P. Skála silně podceňuje společenské vlastnictví – naopak, bylo to nedokonale společenské protosocialistické vlastnictví, které prohrálo svůj souboj s kapitalismem a je dnes odkládáno i v Číně. Co teprve dokáže skutečné společenské, nestátní vlastnictví! Nebo je tohle pro marxistu tak nepředstavitelná myšlenka? Proč tedy věříme ve vítězství socialismu? Nebo nevěříme, že toto vítězství je možné jinak než nějakou formou ozbrojeného násilí, občanské či světové války? Děkuji pěkně za takovýto dějinný optimismus.

A tady jsme u třetího problémového okruhu. P. Skála jako pilný čtenář Stalinova díla, zdůrazňuje při přechodu kvantitativních změn v novou kvalitu moment „náhlosti“. Tady je zřejmě základní zdroj neporozumění. Nevzpomínám si (připouštím, že jsem už leccos zapomněl), že by byla „náhlost“ u Marxe nebo u Lenina stanovena jako podmínka kvalitativní změny (tedy i revoluce) Což pak nebyl vznik kapitalistického vlastnictví v lůně feudalismu revoluci a proběhl snad náhle? Revoluční přeměny ve výrobních silách snad probíhají ze dne na den? Jak dlouho trvala buržoasní politická revoluce ve Francii a kolik měla kol? Naproti tomu, co bylo tím „náhlým“ zlomem třeba ve Švédsku?

Kvalitativní změna je revoluce, nemusí však probíhat jako krátkodobý násilný politicko-mocenský převrat, jako dobytí nějakého Zimního paláce. Mám obavy, že k tomuhle zkratu došlo u P.Skály a že k němu dochází u mnoha radikálních a zapálených mladých lidí, kteří vstoupili na cestu aktivního odporu proti kapitalismu. Proti takovémuto uctívání víceméně jednorázové politické revoluce mám jeden podstatný argument, který ovšem předpokládá schopnost vidět protosocialismus takový, jaký byl a ne takový, jak žije ve snech generace, která ho nastolila. Politická revoluce usilující o socialismus, která předcházela před dozráním nové kvality vlastnictví uvnitř kapitalismu a tedy před vyzráním třídy schopné s tímto vlastnictvím rozumně nakládat, nastolila pouze vládu zvláštní třídy nekontrolovatelného řídícího aparátu, která se odtrhla od dělnické třídy a osedlala si ji, která vedla krutý třídní boj nejen proti buržoasii, ale i proti spojencům dělnické třídy, proti samotné dělnické třídě a konec konců i proti samotným komunistům. Překroutila si k svému obrazu marxistickou teorii a přeměnila avantgardu proletariátu v byrokratický mocenský monopol. Nedokázala obstát v soutěži s kapitalismem a její početné složky uvítaly zhroucení systému a pružně se začlenily mezi buržoasii. (Samozřejmě, že protosocialismus nebyl zdaleka jen tato tendence, teď ale neděláme komplexní zhodnocení). Jak chce P. Skála zabránit tomu, aby se tohle už neopakovalo? Trápí ho vůbec tento problém anebo ho chápe jen jako něco, s čím přišli odporní revizionisté, zrádci a zaprodanci?

Práce K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina jsou neobyčejně cenným nástrojem poznání a ovlivňování společenského vývoje, nejsou ale souborem jednou provždy uzavřených a kanonizovaných pravd. Je třeba s nimi pracovat, přemýšlet, osvojovat si ne poučky, ale způsob uvažování klasiků, přemýšlet, v čem byli třeba i limitováni svou dobou, co nám přinesl nového další vývoj. A to je myslím to hlavní poučení z polemiky mezi P. Skálou a VJM, o které by nám mělo jít. Proto jsem také napsal svou reakci.

PhDr.Josef Heller, CSc,

TAP ÚV KSČM

{moscomment} 

• < Předchozí
• Další >