Slovo mladého nadšence "starcům"

Podrobnosti

Vytvořeno 18. 4. 2004

Twitter

Měl jsem možnost se předem seznámit s reakcí J. Hellera na můj článek Kvantita a kvalita, který vyšel v březnové Mladé Pravdě, a i když jde podstata jeho příspěvku poněkud mimo předchozí diskuzi, jenž na stránkách MP proběhla, pokusím se mu odpovědět. Než přejdu k meritu věci, je na místě se krátce vyjádřit ke stylu, jakým je příspěvek J. Hellera napsán. Známé přísloví říká, že méně někdy znamená více. Méně odsudků názorových oponentů, ve stylu „mladí mají staré názory“, „odříkávají jen poučky předlistopadové vládnoucí třídy“, „došlo u nich ke zkratu“ apod., a naopak více věcných argumentů ve stati J. Hellera by jistě přispělo k tomu, aby jeho úvodní volání po etice nevyznělo jako pouhá fráze.

Diskuze na stránkách MP se zatím vždy nesla ve znamení vzájemného respektu jejích účastníků. Stať J. Hellera z této praxe vybočuje. Proto se předem omlouvám, pokud i má reakce bude poněkud ostřejší.

Zvláštností stylu J. Hellera je také to, že často vykládá a hodnotí texty, aniž by existovala souvztažnost mezi interpretací a skutečným zněním vykládaného textu. Případně někdy dochází až k výkladu proti smyslu vlastního textu.

J. Heller kritizuje můj údajně neetický přístup. Prý ve své polemice nasazuji VJM psí hlavu, přirovnávám ho k reformistům, kteří nechali střílet do dělníků aj. Ve svém článku jsem pouze marxisticky definoval použitý termín reformismus a další nepřesně použité pojmy, ale VJM jsem za reformistu rozhodně neoznačil, protože ho znám osobně a považuji ho za dobrého soudruha a kamaráda.

Výrobní síly a pracovní síly neztotožňuji. Souhlasím s J. Hellerem, že je třeba výrobní síly chápat v celém rozsahu a neomezovat, případně neztotožňovat je s pracovními silami. Nelze je však zaměňovat ani s výrobními prostředky, které jsou pouze jednou ze složek výrobní síly a jako takové jsou jen jedním z předpokladů rozvoje výrobních sil. Již K. Marx dospěl k názoru, že výrobní prostředky samy o sobě bez pracovní síly nejsou ničím. Nejdůležitější pracovní silou je lidská pracovní síla. Přistupujeme – li k výrobním silám v komplexním pojetí, není možné dospět k závěru, že výrobní síly se v kapitalismu vyvinou tak, až přerostou kapitalistické výrobní vztahy a dojde k nutné změně kvality. Takový závěr vyplyne, pokud nedojde k pochopení výrobních sil v celé souvislosti, pokud se zamění s výrobními prostředky. V současnosti se zajisté rozvíjí výrobní prostředky. Jejich rozvoj podle mě dokonce již dávno překročil onu minimální hranici, po níž může dojít ke kvalitativní změně. Na druhou stranu jsou v masovém měřítku ničeny další složky výrobních sil, především právě lidská pracovní síla. Výrazem toho není jen stálý nárůst nezaměstnanosti, ale i myšlenky některých sociálních darwinistů, jež počítají až s vyhlazením části lidstva. Někteří odborníci považují za praktické vyjádření takových idejí AIDS a jiné pandemie (naposled ptačí chřipku, o které se otevřeně tvrdí, že jde o zmutování virů obdobných původci španělské chřipky, která na počátku 20. století vyhladila miliony lidí). O rozvoji výrobních sil jako celku proto nelze hovořit. J. Heller, na rozdíl od VJM, sice připouští i možnost zániku lidstva jako alternativu ke kapitalismu, stejně ale hovoří o „nutné změně kvality směrem vpřed“, o tom, že „slupka kapitalismu musí prasknout“. Marxismus se od jiných myšlenkových směrů liší mimo jiné rovněž tím, že si na základě analýzy historie vědom, že dějiny jsou produktem lidské činnosti a pokud lidé nechtějí, aby k zániku světa došlo, musejí se o jeho záchranu přičinit sami. A to při, konečném kroku cestou revoluce.

Dostávám se k druhé otázce, k otázce revoluce. J. Heller ve svém článku opakovaně tvrdí, že volám po ozbrojeném násilí s flintami a raketami, po násilném politicko-mocenském převratu, ba dokonce po občanské či světové válce. Myslím, že zde jde o jeden z nejsignifikantnějších příkladů rozporu mezi tzv. interpretací a skutečným zněním textu. Nic takového jsem nenapsal. Já definuji revoluci jako náhlou akční změnu poměrů. Jestliže jsem pilným čtenářem J. V. Stalina, jsem o to pilnějším čtenářem Marxe, Engelse, Lenina, ale i Hegela a dalších filozofů. Ti všichni definovali revoluci shodně se mnou, s důrazem na onu náhlost. Doporučuji přečíst si kupř. B. Engels: Anti-Dühring (Sebrané spisy, Svazek 4, Svoboda 1977, str. 102 nebo 180), dále V. I. Lenin: Co dělat, G. F. Hegel: Logika ad. Na mnoho titulů jsem upozornil již ve svém předchozím diskuzním článku. Nejde ovšem o žádnou raritu marxismu-leninismu. Stejně vymezuje termín revoluce K. Žaloudek v Encyklopedie politiky, Libri, Praha 1996, str. 362 nebo L. P. Edwards aj. Naopak pojetí J. Hellera je shodné s názory tzv. curyšské trojky: K. Höchberga, E. Bernsteina a C. A. Schramma, zveřejněnými v článku Retrospektiva socialistického hnutí v Německu v Ročence na str. 88. Marx s Engelsem kritizovali takový přístup v Okružním dopise Bebelovi, Liebknechtovi, Brackovi a dalším.

Marxismus-leninismus rozhodně nemůže být definitivním a nedotknutlným dogmatem. Musí se tvůrčím způsobem rozvíjet a aplikovat na danou dobu. Ale není možné, aby se stal jen jakousi oponou, za níž se hraje jiné divadlo. Divadlo, jehož obsahem je návrat k dávno překonaným myšlenkám a praxi. Nejsme ani v roce 1891, ale ani v roce 1991, nýbrž v 21. století.

Tím se dostáváme k otázce minimální hranice, jíž určitá společensko-ekonomická formace musí dosáhnout, aby bylo možné začít uvažovat o kvalitativní změně. Přestože se předcházející diskuze na stránkách Mladé pravdy věnovala logicky současnosti a budoucnosti, zaměřil se J. Heller u hodnocení těchto minimálních hranic téměř výlučně na pojednání o minulém režimu, tj. na záležitost, která musí být pro starší členy KSČM jistě středobodem zkoumání. Do současné doby nebyl nikdo schopen podat objektivní odpovídající analýzu období 1948 – 1989. Jde o složitou a závažnou problematiku, kterou by bylo třeba diskutovat samostatně a řekl bych, že i na jiném fóru než je Mladá pravda. Je nutné například jasně odlišit, co byly vady podstaty, co vady způsobené faktory ovlivňujícími genezi a co přežívající znaky kapitalismu. Eklektické oddělení části a postup od jedinečného k obecnému namísto komplexního uchopení věci, může vést až k převrácení výsledku analýzy. Není možné rovněž zapomínat na nezbytnost existence objektivních a subjektivních podmínek. Autoritativně deklarovat, jak že to vlastně bylo, je sice jednoduché, ale důsledkem je kontraproduktivní vulgarizace. Zmíním jen některé otázky použitých termínů. Fuwův pojem protosocialismus je možné používat, ale vzhledem k jeho nedokonalosti (což je ostatně problém mnoha jednoslovních označení - viz Česko), mezi jeho stoupence nepatřím. Stejně tak hovořit o byrokracii jako o třídě je terminologicky nepřesné. Vraťme se však k podstatě věci. Já se osobně domnívám, že minimálních hranic rozvoje kapitalismu již dosaženo bylo a čekat na dosažení hranice maximální je čekáním na Godota. Vzhledem k omezenosti zdrojů planety a k potřebě zajištění trvale udržitelného rozvoje pro samotné uchování Země by se lidstvu nemuselo vyplatit. Jak řekl i botanik a ekolog Peter Raven: „Kdyby všichni lidé…žili jako Američané, potřebovali bychom…k udržení této úrovně spotřeby tři planety Země.“Rovněž si myslím, že samotná kvalitativní změna nepovede od kapitalismu hned k socialismu, ale spíše k období přechodu k socialismu.

Na rozdíl od J. Hellera se domnívám, že k vyrovnání národních měr vykořisťování nedojde již jen z toho důvodu, že vykořisťování probíhá nejen na úrovni vertikální mezi příslušníky téhož státu, ale také na úrovni horizontální. Vyspělý Sever, ať chceme nebo nechceme včetně pracujících v těchto státech, žije na úkor rozvojových zemí a je utopií se domnívat, že se této praxe, typické nejen pro kapitalismus, nýbrž pro všechny vykořisťovatelské formace, vzdá. Opak je pravdou. Nůžky se stále otevírají, bohatí bohatnou a chudí chudnou, jak správně podotkl např. V. Věrtelář ve svém článku ve Zpravodaji klubu ekonomů č.3/2004. Nutná práce, jako práce, kterou člověk musí vynaložit na to, aby se uživil, se sice snižuje, ovšem jen de ferenda, nikoliv de lata, tzn. fakticky. Spotřeba připadající na vykořisťovatele prudce roste a jak již napsala Helen Arendtová, člověk se narad vzdává životního standardu, který již dosáhl. Kapitalisté se neuskrovní. Aby své potřeby uspokojili a zároveň udrželi maximální zisk, nutí buržoazie vykořisťované se uskrovnit. Ušetřit na lidech (na výši mezd nebo na počtu zaměstnanců) je vždy nejsnazší. Jestliže se například prosadí trend přicházející z USA a západní Evropy, že nezaměstnaní by k nároku na výplatu dávky museli pracovat, nic by zaměstnavatele nenutilo, aby zaměstnával „běžné“ pracovníky, když mu stejnou práci odvedou nezaměstnaní za mnohem nižší cenu. Vyvstává tedy otázka, zda se v budoucnu nebude pracovní síla zlevňovat v rozsahu, který povede k reálnému rozšíření nutné práce konkrétní osoby.

V kapitalismu mohou a musejí vzniknout jen materiálně – technické předpoklady socialismu. Názor, že se v lůně kapitalismu vyvine socialismus včetně zvláštní třídy socialistických vlastníků vychází z nesprávné premisi – z opomenutí odlišnosti socialismu od jiných společensko-ekonomických formací. Jestliže buržoazie mohla vzniknout za feudalismu bylo tomu tak proto, že přechod od feudalismu ke kapitalismu (podobně ale i od otrokářského zřízení k feudalismu), bylo přechodem mezi dvěma vykořisťovatelskými řády. Proto lze nalézt též některé výjimky z obecně platných zákonů. Cožpak však má být socialismus jen dalším vykořisťovatelským systémem? Jde komunistům jen o to, aby se konstituovali do nové vládnoucí třídy, tak jako buržoazie? Jistěže ne! Socialistické výrobní vztahy jsou zcela odlišné od kapitalistických a nemohou proto z podstaty věci vzniknout v kapitalismu. Socialismus je pak systémem osvobození proletariátu a ne vlády nějaké jiné vrsty, která se prý někdy v budoucnu vytvoří.

S tím je úzce spata i otázka společenského vlastnictví. Naprosto odmítám tvrzení J. Hellera, že silně podceňuji společenské vlastnictví. Jako každý marxista se domnívám, že společenské vlastnictví je řešením, které umožní překonat nedostatky soukromého vlastnictví. Měli bychom však vycházet z reálné situace, dokázat aplikovat teorii na praxi. Právě proto odmítám apoteózu (zbožštění, nepřiměřené oslavování) samosprávných podniků v kapitalismu. J. Heller definuje samosprávný podnik jako podnik existující za kapitalismu, ve kterém „samosprávný“ vlastník vlastní své výrobní prostředky a rozhoduje o své nadhodnotě. Zároveň tu jsou profesionálové, kteří vykonávají odbornou řídící činnost a jsou zaměstnanci „samosprávných“ vlastníků. Oproti VJM J. Heller počítá s tím, že tyto odborné řídící kádry nejsou spoluvlastníky a vyhýbá se tak problému hierarchizace vlastnictví, k němuž by v takovém případě docházelo. Přesto je jeho vize problematická hned v několika směrech. První překážkou je právo. Zde okazuji částečně na svůj předchozí příspěvek. Zjednodušeně lze říci, že kdyby samosprávné podniky v podobě navrhované J. Hellerem vznikly nyní, půjde o běžné obchodní společnosti, případně o jiné právnické osoby a tzv. samosprávní vlastníci budou podílovými spoluvlastníci – buržoazií, protože budou vlastnit výrobní prostředky a vykořisťovat sebe z titulu osob samosptatně výdělečně činných i onen řídící aparát z titulu zaměstnavatelů. Na velikosti podnikových celků přitom nezáleží. V řadě kapitalistických států firemní komplexy spojující primární, sekundární i terciálnísféru hospodářství běžně fungují. Problémem bude již samo o sobě zakotvení bezpodílového spoluvlastictví protože by znamenalo porušení principů a tendence, kterou se ubírá právní stát (jistě buržoazní právní stát, ale jaké jiné bude právo v kapitalismu než buržoazní) a přitom je nezbytně nutné, má – li se onen „samosprávný“ podnik výrazněji lišit od soukromých právnických osob. Nejprve by bylo nutné vytvořit i zvláštní institut mezi samosprávnými spoluvlastníky (něco podobného např. osobám blízkým). Vyžadovalo by to celou řadu nejen právních počinů v oblastech souvisejících, kupř. v pracovním právu, právu sociálního zabezpečení. Pokud by se mělo jednat o skutečnou samosprávu, byly by záhodné i změny v úpravě správy, aby měli spoluvlastníci určité kompetence orgánu veřejné moci. V. I. Lenin řekl, že právo je cárem papíru. Všechny tyto legislativní počiny by se musely ještě uvést v život. Ani po dosažení těchto všech kroků by ovšem samosprávný podnik nebyl společenským vlastnictvím, o které usilujeme, neboť by svou povahou, podstatou a existencí byl zakotven v kapitalistických výrobních vztazích a jimi by byl podmíněn. Jasné je však jedno. Bez zásadních změn v ostatních oblastech, jež ovšem překračují meze kapitalismu, je boj za vytvoření „samosprávných“ podniků plácnutím do vody, vyčerpáváním se na podružných věcech. Jejich spoluvlastníci by byli určitou zvláštní skupinou buržoazie a nikoliv zvláštní třídou. Dali by se přirovnat k shromážděným živnostníkům, kteří mají určitý počet zaměstnanců. Tím nechci tvrdit, že by vznik takových podniků v kapitalismu nebyl žádným přínosem. Pouze by nepřinesl očekávanou kvalitativní změnu.

Dalším problémem je konkurenceschopnost a jiné ekonomické záležitosti samosprávných podniků v kapitalismu. V diskuzi na stránkách Mladé pravdy na ně upozornil již Nyo. Vzhledem k zákonitostem fungování tržního hospodářství není možné, aby za kapitalismu zvítězil v soutěži „samosprávný“ podnik nad nadnárodními korporacemi a to dokonce takovým způsobem, že si vynutí socialismus. Článek 11 Listiny, která je součástí českého ústavního pořádku, i mezinárodní smouvy, jimiž je Česká republika vázána a zákony deklarují rovnost vlastnictví a ochranu soukromého vlastnictví. Důležité překážky proti zásahům vůči nadnárodnímu kapitálu klade zvláště evropské komunitární právo. Bez intervencionalismu, případně jiných prefererencí však není možné vytvořit rovné soutěžní podmínky „samosprávných“ podniků při zápasu o spotřebitele vůči soukromým multinacionálním firmám. Schopnosti kapitalistů není dobré podceňovat. Kapitalisté jsou v zájmu zničení konkurence schopni udělat cokoliv. Při soutěži se „samosprávnými“ podniky J. Hellera by nadnárodním firmám stačilo, aby použily své běžné metody a prostředky. Vzhledem ke své finanční síle pro ně není problém stáhnout ceny a být několik let ve ztrátě nebo přeplatit klíčové pracovníky. Pokud dojde k odbourání sociální sítě, což asociální deformy veřejných financí po celém světě sledují, nebude pro nadnárodní podnikatele složité dále stlačit mzdy a zvýšit efektivitu produkce zesílením vykořisťování zaměstnanců. „Samosprávné“ podniky J. Hellera, by si pak musely vybrat. Buď poskytovat ony nadstandartní pracovní podmínky a další vymoženosti a soutěžit v zajištění zaměstnanců nebo soutěžit v produkci. Pokud by si vybraly první možnost, téměř jistě by po určité době zkrachovaly nebo byly alespoň vytlačeny jako okrajový typ firmy. Při druhé cestě by se rozpadly, protože by stejně krok neudržely a lidem je jedno, kde budou, pokud je míra vykořisťování stejná. Při hodnocení možností samosprávných podniků v kapitalismu je dobré uvědomit si rovněž organizační stránku. K určité funkčnosti takových podniků v době imperialismu, tzn. globalizujícího se kapitálu by bylo nutné sehnat dohromady desetitisíce či spíše statisíce lidí a nemalý základní kapitál. V historii k pokusům zřídit samosprávné podniky za kapitalismu - a jejich prostřednictvím prorůst do socialismu - už několikrát došlo (viz Owen, Fourier, Lassalle, Tito aj.), navíc vždy skončily neúspěchem, aniž by se vůbec kapitalismu dotkly. Vědecký socialismus se od utopického liší schopností vnímat realitu a poučit se z historie - slovy Herakleita z Efezu, nevstupovat dvakrát do téže řeky. Vědom si těchto faktů vidím budoucnost rozvoje společenského vlastnictví ve spojení s kvalitativními změnami společensko-ekonomické formace.

Diskuzi na stránkách Mladé pravdy pak chápu především jako rozvažování toho, jaké myšlenky a jejich realizace mohou napomoci dosažení našeho cíle, vybudování sociálně spravedlivé společnosti. Podívejme se přitom i za hranice naší kotliny. Příklady PDS se 4% a 80 000 členy, Japonské komunistické strany T. Fuwy, která v posledních volbách ztratila téměř 2/3 mandátů, FKS, jež s 5% podpory a pár desítkami tisíc členů dávno nedosahuje své velikosti ze „stalinistických“ dob, kdy za ní šla polovina národa nebo poslední neúspěch „moderně levicové“ španělské Sjednocené levice, která za poslední dvoje volby upadla z 21 na 5 mandátů varují dostatečně. Naopak zkušenosti KS Řecka ukazují, že je možné úspěšně aplikovat marx-leninskou teorii na současnou praxi.

Petr Skála

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >