Údajné ničení památek v dobách socialismu

Podrobnosti

Vytvořeno 20. 3. 2006

Twitter

Mnoho antikomunistů, snažících se co nejvíce pošpinit lidově demokratické zřízení v naší zemi před rokem 1989 používá jako jeden z mnoha argumentů údajné ničení památek v dobách socialismu. Podívejme se ale blíže na pravdivost toto tvrzení. Nejprve si musíme přiblížit, jaká byla situace ohledně památek před rokem 1948, kdy po neúspěšném pokusu o vyvolání vládní krize pravicí, bylo definitivně potvrzeno socialistické směřování výstavby Československé republiky.

Po rozpadu Rakousko-Uherska byla velká část pamětihodností v soukromých rukou, na mnoha hradech a zámcích sídlili potomci šlechtických rodů, kostely a kláštery spravovala církev, některé památky se též stali oblíbenými sídly československé velkoburžoazie a zbytek památek, jenž vlastnil stát, byly také v celkem dobrém stavu. Tato situace se také v době okupace Československa nacistickým Německem příliš nezměnila. Obrat nastal až na konci války, kdy byla řada památek ustupujícími nacistickými vojsky zničena (viz hrad Sovinec) nebo byla poznamenána probíhajícími boji. Po osvobození Československa hrdinnou Rudou armádou, přemožitelkou nacismu, byly uplatněny tzv. Benešovy dekrety, podle kterých došlo k vyvlastnění majetků šlechtických rodů, jež kolaborovaly s nacisty a těch byla většina. Tím se do opatrování státu naráz dostalo veliké množství pamětihodností všeho druhu. Po vítězství KSČ ve volbách v roce 1946 a po definitivním převzetí moci pracujícím lidem v únoru roku 1948, a zvláště od r.1951 v rámci tzv. „ocelové koncepce“ nastala éra rychlé výstavby průmyslu. V této době skutečně dochází ke krátkodobému zanedbávání památek, kdy jsou do nich investovány doopravdy jen ty nejnutnější prostředky. Není se však čemu divit, v této době ovšem existovala řada problémů, které byly oprávněně považovány za priority. V první řadě bylo zapotřebí vyrovnat se s poválečnou obnovou ekonomiky země, která měla v letech svých „největších úspěchů“ za První republiky na kontě až jeden milión pětiset tisíc nezaměstnaných a jenž byla navíc zasažena hospodářskou mobilizací a bombardováním za protektorátu. V této době kapacity stavebního průmyslu byly vytěžovány na maximum především bytovou výstavbou ve vznikajících průmyslových oblastech (Ostrava – Poruba, Karviná). Bylo za potřebí zajistit, aby všichni lidé měli práci a všechny ostatní podmínky pro spokojený život. Připočtěme si k tomu ještě mezinárodní napětí a mnohdy skutečné boje se sabotéry, „bojovníky za svobodu a demokracii“ ve stylu bratří Mašínů, špióny a rozvraceči, není se čemu divit že památkám nebyla věnována dostatečná pozornost. Lidé nejdřív musí mít kde bydlet, co jíst, mít práci a aspoň trochu slušnou životní úroveň, než je začnou nějaké památky zajímat. Zeptejte se na ulici nějakého bezdomovce, kdy si byl naposledy prohlédnout nějakou památku. Pokud jde o excesy typu JZD v zámcích či zdevastované objekty památek ve kterých měla armáda kasárna, musíme si uvědomit že vztah k památkové péči byl namnoze chápán v té době značně zjednodušeně jako svérázný „třídní“ boj proti palácům, na jejichž stavbách dřely a umíraly celé generace. Proto bylo i stranicky „vhodné“ vnímat je jako symboly utrpení z dob monarchie a panství buržoazie. Není se potom čemu divit že, především v padesátých letech mnohdy existoval reálný odpor k investování značných finančních prostředků do kulturních památek typu zámků a kostelů. Každopádně vždy musíme posuzovat jednotlivé případy, jelikož každý jednotlivý případ má svůj specifický osud, daný mnoha skutečnostmi. Vezměme si jako příklad Rajhradský klášter. Souhlasím, že v jeho příkladě vlivem armády došlo k jeho devastaci, ale na druhou stranu si musíme uvědomit, že stav kláštera, už v době když ho Československá armáda přebírala, byl dosti katastrofální. Sídlili zde tři nebo čtyři mniši, kteří nemohli údržbu kláštera zvládat a taky ji jak se patří zanedbávali, o používání zdejší vzácné knihovny jako zásobárny balícího a toaletního papíru ani nemluvě. Takto na Rajhradský klášter v době jeho transformace v kasárna vzpomíná místní rodák, historik Vojtěch Žampach, autor např. knih Směr Brno, či Partizánské portréty, který výše popisovaný stav kláštera ještě jako chlapec viděl na vlastní oči. Takovéto podrobnosti se však v dnešní době nikde nedočtete, ty se dnes vládnoucí garnituře do krámu nehodí. Jak šel čas, měnila se vnitřní situace ve státě. Úkol zajistit lidem důstojné podmínky pro život byl úspěšně splněn zhruba do konce padesátých let. Mezinárodní situace se sice uklidňovala, ale naše ekonomika se v šedesátých letech dostala do značných problémů. Nicméně bylo zapotřebí překonat ještě pokus o kontrarevoluční puč v roce 1968, než československý lid mohl bez obav pokračovat v budování socialismu. Se stoupající životní úrovní a uklidňující se mezinárodní i vnitropolitickou situací rostl také zájem o cestování a turistiku. Jelikož cestování do zemí Západního bloku bylo dosti problematické, kvůli setrvale napjatým vztahům s imperialistickými zeměmi, které komplikovaly masový rozvoj cestování, stoupal zájem především o vnitrostátní turistiku. A v ruku v ruce s těmito změnami narůstal také zájem o naše pamětihodnosti. Od začátku 70. let byly investovány do oblasti památek miliardové částky, a zvláště v turisticky atraktivních oblastech byly zahajovány stovky rekonstrukcí a návštěvnost památek neustále stoupala. Trend stoupajícího zájmu o památky pokračoval až do konce 80. let, kdy kulminuje. Chce-li se kdokoli přesvědčit o tom, že o památky bylo za socialismu postaráno, stačí se zajet podívat do sousední Slovenské republiky, a porovnat dataci posledních rekonstrukcí a provedených sanací. Např. Slovenské republice byly u 85% památek, díky naprostému nezájmu o ně, prováděny poslední rekonstrukce v 70. až 80. letech. Jaká krásná jest to ukázka toho, jak se na rozdíl od komunistických „barbarů“ dovedou o památky postarat hodní kapitalisté a jejich „demokratické vlády“. Vždyť i mnozí naši dnešní experti z Ministerstva kultury a Památkového ústavu uznávají že takové ničení památek, jako to, ke kterému dochází v dnešní době, nemělo nikdy v historii této země obdoby, čili ani v období budování socialismu mezi roky 1948-1989. Pokud někdo argumentuje nešetrností výše zmíněných starších rekonstrukcí, jako s oblibou uváděné používání betonu, tak by si měl uvědomit že v době, kdy se tyto rekonstrukce prováděly, nikdo neměl ponětí o problémech, které užití betonu provází. Podotýkám, že beton se používal při rekonstrukcích památek jak na Východě, tak na Západě a dávala se mu přednost před tradičními postupu z důvodů rychlosti, jelikož bylo zapotřebí provést veliké množství rekonstrukcí v co nejkratším čase. Je zajímavé, když dnes mluví v médiích historici a odsuzují nešetrnost těchto rekonstrukcí a jsou to tytéž lidé, kteří vystudovali a pracovali ve svém oboru v dobách ČSSR a proti „nešetrným“ metodám rekonstrukcí tenkrát nijak nevystupovali. Co říci závěrem? Doufám, že jsem aspoň trochu poodkryl závoj antikomunistické propagandy nad problematikou památek v bývalé Československé socialistické republice a postavil proti četným lžím a zjednodušeným tvrzením rozumné argumenty. Ono je totiž velmi jednoduché namluvit někomu, jenž nezná historická fakta, jakoukoliv lež, tak že jí začne brát jako danou pravdu. To již Goebels říkával že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A také uměl tuto svou myšlenku upotřebit v praxi. Jeho však již dávno překonali statisíce jiných, dnešních Goebelsů, jenž povýšili v myslích lidí lež na pravdu a pravdu odsoudili k zapomnění. Musí však tomu tak být i nadále ?

Jan Ševčík

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >