17. listopadu oslavíme 25. výročí od návratu do 19. století

Podrobnosti

Vytvořeno 15. 11. 2014

Twitter

Je tomu čtvrt století, co u nás, stejně jako v jiných zemích východní Evropy probíhá restaurace kapitalismu. Návrat do systému 19. století však nečekal jen na obyvatele bývalých socialistických zemí. Hořký návrat do starých kolejí čekal s pomalejším scénářem i obyvatele západní Evropy, kde rozhodně nic takového nečekali. Pro Němce či Francouze je představa "sociálního kapitalismu" zcela přirozená a jiný svět si už ani představit nedokážou. Po pádu východní konkurence však přiškrtili kapitalisté sociální systém i tam. Ze Španělska se emigruje dokonce i do východní Evropy a Latinské Ameriky. Irsko se opět stává vystěhovaleckou zemí a snad jen poslušní Němci tiše mlčí, když si mají zvykat na "Kurzarbeit" a přídělové lístky na jídlo. Je třeba si uvědomit, že to byla právě konkurence sociálního systému východní Evropy, co nutilo západní svět zvednout životní úroveň svého obyvatelstva aspoň tak, aby nemohli vidět lepší svět za železnou oponou.

Nic se však nedá udělat zadarmo. Uměle vytvořený a prací nezasloužený blahobyt západní Evropy a USA musel někdo zaplatit. Zatímco životní úroveň východoevropanů byla výsledkem jejich práce, životní úroveň západního světa byla surově dotována ze zemí třetího světa. Vznikl tak paradox, kdy nejbohatší země světa, oplývající ropou, uhlím, rudnými ložisky či zemědělsky bohatou dispozicí se stávaly zeměmi s nejnižší životní úrovní. Jakýkoliv pokus libovolné země třetího světa o vymanění se z neokoloniální nadvlády vedl k obvinění z terorismu, útlaku lidských práv či jiného nesmyslu a následně k likvidaci zvedající se ekonomiky vojenskou silou. Po pádu socialismu ve střední a východní Evropě však již není nutné podplácet západoevropany, aby se nebouřili a tak ještě mnohem vyšší procento nadhodnoty nakradené v zemích třetího světa končí v kapsách buržoazie. Málokdo si uvědomuje, že my tady ve východní Evropě jsme vlastně Němcům a Francouzům prohráli jejich bezstarostný život.  

Dnes, kdy je možné komunismem strašit jen mezi mentálně slabšími vrstvami populace, se již nedá celkově v politice svalovat problematika životní úrovně na komunisty. Poklesla kvalita prakticky veškerých komodit potravinami počínaje, přes oděvy až po strojní průmysl. Kvantita nahrazuje kvalitu. Elektronický výrobek fungující bez poruchy pět let je malý zázrak a lidé si ani neuvědomují, že podobné výrobky ze socialistických dob mívaly zpravidla životnost neomezenou. Mnozí máme dodnes po půdách odložené staré televizory, rádia či vysavače, které tam leží jen proto, že vyšly z módy. Jejich následovníky střídáme po třech či čtyřech letech proto, že opravdu dosloužily. 

Neomezujme se však jen na komerční záležitosti. Velmi oblíbené klišé opakované donekonečna zcela bez přemýšlení, je mýtus "svobody". Ve školách se dětem odmalička vtlouká do hlav, že komunismus je období těžké nesvobody. Bilance svobody je však ve srovnání s předlistopadovou érou ještě žalostnější než výčet kupní síly obyvatelstva či kvalita výrobků. Naprostá nedovolatelnost práva je typická pro současný režim. Právo je měřeno penězi. Pokud je nemáte, pak nemáte ani práva. Neexistuje právo na práci, neexistuje právo na bydlení, neexistuje právo na vzdělání. Zaměstnavatel má nad zaměstnanci absolutní moc. Výše mzdy, pracovní doba, pracovní podmínky, to vše je dáno libovůlí zaměstnavatele. Zaměstnanec je jen číslo, podobně jako kdysi v Osvětimi nebo Dachau. Jakákoliv snaha o třeba jen diskusi se zaměstnavatelem je trestána výpovědí. Ze všech Havlovských lží o svobodě nám zůstala jen jediná svoboda. Svobodná volba mezi otrockou prací nebo bídou. Nejraději se naučenými klišé o svobodě ohání zejména žáci a studenti, na nichž se ideologicky pečlivě pracuje již od základních škol. Přitom právě mladí lidé přišli o nejvíce práv. Školy na nich rýžují peníze a poskytovaná úroveň vzdělání je v úpadku. Dovolání na kvalitní výuku není žádné. Školy otevírají čím dál nesmyslnější obory, na které lákají studenty, které následně čeká nulové uplatnění. Bývalí listopadoví studenti se dnes v pozicích učitelů chovají ke svým studentům pohrdavěji, než mohli sami zažít před rokem 1989. Zatímco před rokem 1989 selektovaly studenty na vysokou školu přijímací zkoušky a zkoušky prvního semestru studia, tak dnes jsou studenti často vyhazováni ze škol po několika letech studia, kdy ztratí drahocenný čas i peníze. Příčina je jednoduchá. Škola si tak řídí svůj finanční stav. To bylo před rokem 1989 zcela nemyslitelné. Zatímco před rokem 1989 se plánoval počet studentů k přijetí ke studiu, tak dnes se plánuje počet studentů k vyhazovu a to bez ohledu na jejich kvalitu. Studenti chválící převrat v roce 1989 tak připomínají myš požíranou hadem, která hadovi ještě sama leze do krku. Mládež má dnes jen vágní představu o svých právech a pocit svobody je omezen na možnost koupit si pizzu a Coca Colu. 

Návrat k tvrdému kapitalismu 19. století však není u konce. Zatímco v České republice i v zemích západní Evropy ještě dobíhají rudimenty sociálního systému, tak například na Ukrajině je již společnost přeměněna na plně oligarchickou formu. Západ k tomu spěje také, ale pomaleji. Přes veškerou propagandu havlovského systému pro nás není ve skutečnosti vzorem západní Evropa, která se hroutí pod tlakem USA, ale právě systém Ukrajiny. Všimněme si oligarchizace české společnosti. Nadnárodní korporace začínají vytlačovat samovládci. Původně Německem vlastněná sdělovací média působící v České republice přechází do rukou oligarchů. Všimněme si, jak se běžný člověk přes prsty dívá na ukrajinskou ekonomiku, která je symbolem nejhorší degradace, ale přitom ti stejní lidé ve volbách volí Babišovo hnutí ANO, které je prototypem oligarchie ukrajinského typu. Lidé pod tíhou propagandy neskutečně touží po ukrajinském modelu ekonomiky. Je to pro ně nové. A nové je lákavé. Pro obyvatelstvo Evropy jsou však nové i jiné, již zapomenuté systémy. V době, kdy se my začínáme ubírat ukrajinskou cestou, Ukrajina, která je v asi desetiletém předstihu před námi, již tento systém opouští a dává se na cestu fašismu. I ten je nový a láká nejen Ukrajince. Při poslechu politických rozhovorů mezi lidmi nemůže zůstat bez povšimnutí jasná orientace na reakční tendence, které jsou jednoznačně fašistické. Česká republika v tomto není jediná a není v tom nejpokročilejší. Reakční systémy vznikají všude, kde se západní politické klice podařilo porazit domácí politické systémy. Do Evropy se vrací fašismus, do zemí blízkého východu islámský fundamentalismus a Afrika jde rovnou cestou přímých vyhlazování obyvatelstva.  

V dnešních dnech oslavují zbohatlíci 25 let od havlovského puče. Více než půl milionu lidí v České republice je v roce 2014 bez práce, žijí hluboko pod sociální úrovní z roku 1989. Byli z práce vyhozeni nikoliv za prohřešek či lenost, ale pro nadbytečnost čísel. Miliony lidí i přes každodenní docházku do práce žijí od výplaty k výplatě. Málokoho z nich napadne přemýšlet nad tím, jak to, že když máme stále lepší technologie, tak musíme čím dál více pracovat, přitom čím dál hůře s výplatou vycházíme a současně čím dál tím více lidí z práce vyhazujeme. Máme minimum reálných práv ve srovnání s dobou před rokem 1989. Kvalitnější technologie produkují stále méně kvalitní produkty, protože kapitál je hnán nutností vybičovat zisk, a proto snižuje náklady. To vše musí normálnímu člověku vysloveně bít do očí. Místo toho však slepý dav jde oslavovat svou bídu. Otrok jde slavit datum svého zotročení. Nezaměstnaní si připomenou datum, od kdy už nemají právo na práci. Dnes a denně se v televizi divíme fanatismu islámských radikálů. Obdivovatelé Václava Havla s nimi však v absurdnosti svého náboženství mohou směle soutěžit. Nyní, 25 let po převratu, který z nás udělal ekonomický nástroj nadnárodních korporací, stojíme na prahu dalších změn. Naše společnost se mění a opouštíme systém mafiánského kapitalismu, který se zvolna nahrazuje kapitalismem fašistickým. Čeká nás propad ještě hlubší, než jaký jsme zažili v devadesátých letech či v průběhu tzv. krize po roce 2008. Je neuvěřitelné, jak může někdo něco takového oslavovat. 

• < Předchozí
• Další >