Fejeton o komunismu

Podrobnosti

Vytvořeno 29. 9. 2005

Twitter

Zavalen prací se ocitám mimo časoprostor a začínám si připadat více jako stroj, než jako člověk. Přes samou práci přehlížím její cíl. Ideální stav pro syndrom vyhoření, zahrabat se někam se svými melancholickými myšlenkami, vypadnout, skončit. A v tom přijde záblesk. Nedá se to ani nazvat snem, spíše je to vize zhuštěná do jednoho impulsu.

Vize o komunistické společnosti – právě ten cíl všeho snažení. Jednou jsem byl tázán, proč se vlastně mladý člověk stává komunistou, co mu to přináší…

Neměl jsem čas odpovědět, ale cítím potřebu na tuto otázku odpovědět minimálně sám sobě. Zastavit se a rozhlédnout. Jaká je vlastně ta dnešní společnost, dnešní doba? Dravá a nemilosrdná. Míjím lidi kolem sebe, obyčejné lidi. Jediná náplň jejich života je sehnat si obživu a pak jakási pofidérní zábava, někomu to pořádně natřít, vypadat co nejlépe, opájet se nesmyslnými pořady v televizi, žít v mýtu dnešní doby. Propadli konzumu, ztratili vyšší cíl, hlubší smysl svého života. Práce se stala pouze nenáviděným prostředkem, povinností. Odevzdaně přijímají roli loutek, je jim jedno, kdo tahá za špagátky jejich života. Oni sami na to ne mají náladu, sílu, nemají k tomu dost odhodlání, nevidí důvod. Těla bez duše.

Ve škole v literatuře se často objevuje heslo: „odpor k malomešťácké morálce“. Dnes by se to dalo nazvat konzumem. Musím se smát lidem, kteří se tuto větu učí nazpaměť a přitom nechápou její hlubší význam. Neuvědomují si, že vlastně nadávají svému způsobu života. Jen se nabiflují několik stránek textu, které pak odříkají před tabulí, dostanou „dobrou“ známku, za kterou dostanou „dobrou“ práci, která jim přinese „dobré“ peníze, za které si koupí „dobré“ jídlo a „dobré“ cetky. Víc nevidí. Nevidí bídu kolem sebe, nevidí utrpení lidí v kvazikoloniálních státech a zemích třetího světa, nevidí obludnou moc vládnoucí elity, tak velkou a ubohou zároveň. Nevidí utrpení otrocké práce, když si oblékají věci, které tak vznikly. Dokonce tím pohrdají, hrdě nosí triko od Addidas, boty od Nike a prostředí, kde tyto věci vznikaly, dětská práce, utrpení, se jich netýkají. Nestarají se o vzdělání, nezajímá je pravda. A když se střetnou s někým, kdo se jim pokouší vysvětlit nějaké hlubší souvislosti, je to „debil“. Nic z toho mnozí nevidí a ti, kdo to vidí, utíkají před touto společností, jsou jí odcizeni. Utápí se v alkoholu, drogách, své vlastní subkultuře, své vlastní schránce.

A přitom by to všechno mohlo být úplně jinak. Komunistická společnost – člověk je zase člověkem - práce ho baví, vzdělává, přináší mu pocit naplnění. Ví, že když klopýtne, dostane se do nesnází, tak mu stát – lidé – pomohou. Postarají se o něj v nemoci, poskytnou mu podmínky pro jeho rozvoj. A on pak pomůže zase někomu jinému. Vzájemná solidarita, úcta, soudružství. Bude mít čas na svoji rodinu, děti, přátele. Bude mít čas také sám na sebe. Bude mít možnost věnovat se sportu, historii, přírodě, chodit do různých klubů, kroužků, na výlety, na různé besedy, číst knížky, chodit do divadla na kvalitní představení. Bude rozumět hlubokým myšlenkám, bude mít své vlastní názory, bude mít možnost být sám sebou – ne na úkor ostatních, ale díky ostatním. Bude vidět hodně daleko, bude mít možnost rozhodovat o svém osudu. Nebude žít ve svém mikroprostoru, ale bude žít na své Zemi, stejně tak jako miliardy dalších lidí. Bude si vážit toho, co je velké a bude pohrdat vším, co je nízké. Bude vědět, že otroci v Asii už nejsou otroky, že jsou stejní, rovnoprávní lidé, jako on. Každý ho bude respektovat a on bude respektovat každého.

Na místo vykořisťování přijde spolupráce, na místo nenávisti přijde přátelství, na místo rivality soudržnost, na místo bezduchých těl přijdou lidé.

Jakub Holas

{moscomment}

• < Předchozí
• Další >