Řecko je na kolenou, Tsipras neuspěl

Podrobnosti

Vytvořeno 22. 8. 2018

Twitter

Před několika dny skončila další fáze programu, který na Řecko uvalily monopolistické instituce tzv. "Trojky" v rámci dopadů kapitalistické krize v zemi. Program znamenal závažné ponížení řeckého lidu zadlužení, privatizace, rušení sociálních vymožeností, převádění dluhu, což v kombinaci s obrovským propadem znamenalo brutální propad životních podmínek Řeků. Podle výzkumů za celé období krize vzrostla v Řecku sebevražednost, poklesla porodnost; dětská úmrtnost vzrostla přibližně o čtvrtinu.

Premiér Alexis Tsipras vlády tvořené stranami Syriza a ANEL přivítal ukončení programu poněkud pateticky jako skončení "odysey" na ostrově Ithaka (Komunistická strana Řecka vydala k tomuto projevu prohlášení ). Přitom to byla ta samá Syriza, která vyvolala před třemi lety naděje lidu svoláním referenda o přijetí podmínek memoranda. Přestože lidé hlasováním rozhodli pro "NE", v zápětí byli Syrizou zrazeni přijetím ještě tvrdších podmínek. To ponížení ještě umocnilo.

Protože vývoj je charakteristický pro eurounijní kapitalismus, uveřejňujeme k této příležitosti rozhovor s řeckým marxistou Pangotisem Sotirisem. Přesně zde popisuje charakter Evropské unie i způsob, jakým s ní kolaboruje Syriza a Strana evropské levice. I to, jak EU brání jakémukoliv pokrokovému vývoji. Stejně přísně se dívá na "alternativu" k Tsiprasovi - na bývalého ministra financí Janise Varufakise, který je činný i na celoevropské úrovni. I u nás někteří představitelé KSČM (jako poslankyně parlamentu EU a místopředsedkyně KSČM Kateřina Konečná) šíří iluze o "reformovatelnosti" EU a dávají Syrizu jako vzor pro politiku komunistů. Právě tyto iluze praxe v Řecku přesvědčivě až bolestivě vyvrátila.

Neztotožňujeme se se Sotirisem ve všem. Například v hodnocení Komunistické strany Řecka, která od počátku správně popisovala roli EU, Syrizu i Stranu evropské levice a organizovala zápas širokých mas obyvatel proti kapitalismu a jeho důsledkům.

Rozhovor s Pangiotisem Sotirisem

"Horší už máme jasně za sebou", tak se vyjádřil Alexis Tsipras, který poté, co vyřešil dluhovou krizi Řecka, chystá obnovu země. Tedy Tsipras zvítězil?

Především vůbec nevyřešil řeckou krizi. Národní dluh zůstává vysoký ještě na mnoho let. Nedávné rozhodnutí Euroskupiny jednoduše odložilo vyrovnání části dluhu na rok 2032. Současně řecká vláda akceptovala víceletý program nemilosrdných úsporných opatření zjednodušený o závazek garantovat značný primární přebytek rozpočtu (přebytek před výplatou úroků z půjček, pozn. redakce). Z tohle hlediska se stále nacházíme v plné dluhové krizi a trpíme následky programu úsporných opatření. Navíc, řecká vláda připustila, že bude udržovat v platnosti všechna opatření, neoliberální politiku a institucionální reformy, které byly součástí nechvalně známého Memornadum of Understanding. To znamená vlnu privatizací, reformu pracovního práva, důchodovou reformu a následné škrty, které jsou jeho součástí. Tyto věci se nezmění. Dále bude řecká ekonomika podřízená trvalému dohledu "institucí" (Evropská unie, Evropská centrální banka, Evropský stabilizační mechanismus a Mezinárodní měnový fond). V tomto smyslu, nehledě na triumfalistická prohlášení o "odchodu z memoranda", jsme svědky jeho prodloužení a přeměny těchto opatření - o kterých se předpokládalo, že jsou spojeny se "stavem ekonomické krizové situace" - na ty, které pro budoucí desetiletí budou novou normalitou. To nemá nic společného s "nastartováním Řecka" nebo se znovu zavedením sociální spravedlnosti.

Podle Janise Varufakise, Tsipras v Řecku způsobil sociální poušť a ne vítězství. Souhlasíte? A jak hodnotíte jeho politickou trajektorii?

Souhlasím s tímto komentářem, ale ne nutně s Varufakisem a obecně s jeho pozicí. Je pravda, že to, co řecká vláda velebí jako vítězství je ve skutečnosti vítězstvím Trojky a porážkou lidu: je to totální diktát agresivní kombinace úsporných opatření a neoliberalismu, které přináší pouze zvýšení cen sociálních výdajů pro podřízené třídy. Tsipras slibuje nominální jednotný růst, ale při stávající nezaměstnanosti (i současné její snížení znamená, že přesto budeme ještě řadu let mít míru ve srovnání s evropským průměrem mnohem vyšší), při omezení mezd a sociálního zabezpečení a se soukromým sektoru, který pohltí infrastrukturu. Není to zářná budoucnost. Varufakis předvedl větší integritu než Tsipras a další ministři za Syrizu, kteří se podíleli na kapitulaci v roce 2015. Ale jsou zde limity i v jeho pozici. Obviňuje EU z úsporných opatření, ale současně trvá na možnosti nalézt evropské řešení řeckého problému. To je teoreticky možné a je pravda, že EU disponuje všemi politickými mechanismy a zdroji, které by umožnily čelit řecké krizi jiným způsobem, nabídnout solidaritu spíše, než úsporná opatření. Je i možné si myslet, že Evropa by mohla mít jinou politickou a ekonomickou architekturu, schopnou realizovat solidaritu a přerozdělovat bohatství. Ale jsou to všechno abstraktní možnosti. Dnes je zřejmé, že EU se svým zakořeněným kárným neoliberalismem nemůže být "reformovaná" jak proto, že samotná ústava je nereformovatelná, tak i proto, že poměr sil tímto směrem jít nemůže. Proto strategie rozkolu s Eurozónou stejně jako s EU je nevyhnutelným výchozím bodem každého projektu změn v radikálním a pokrokovém smyslu v Evropě. Varufakis to odmítá vzít na vědomí a jeho evropanství, jeho "zachráníme Evropu od jejího chování", tvoří jeho mez, nakolik může být ve svém postoji upřímný.

Navíc to bylo právě toto jeho evropanství, které ho přivedlo k víře, že první Tsiprasova vláda může být prostorem pro jednání s EU, zatímco dohoda z 20. února 2015 ho přinutila akceptovat ty nejtvrdší lhůty ze strany věřitelů.

Především, když řecká vláda hovoří o investicích, hovoří o statistické definici přímých zahraničních investic, což je definice zahrnující též výnosy z privatizace. Z nominálního hlediska, prodej 14 regionálních letišť konsorciu složeného z FRAPORTu, německé společnosti spravující letiště ve Frankfurtu, a jednoho řeckého podnikatele působícího v sektoru energetiky, bylo jednou z největších takových "investic", ale ve skutečnosti se jednalo o výprodej, aby se vytvořila pokladna ve funkci dluhu.

To, co bylo označováno za "růst" v Řecku je naopak pomalá obnova ekonomiky, která se dotkla dna po sedmi po sobě následujících letech recese, které vedly k celkovému smrštění ekonomiky o 27 %. Totéž platí o omezení nezaměstnanosti. Je pravděpodobné, že v roce 2019 se nezaměstnanost vrátí pod "hranici" 20 %, ale při současné, uboze pomalé míře růstu, to bude chtít hodně let, než se vrátíme k 8 %, což je předkrizová úroveň. Dále snížení nezaměstnanosti je způsobeno i zredukováním počtu pracovní sily i odchodem značného počtu občanů do zahraničí, což můžeme nazvat jako nesmírný únik mozku v novodobých dějinách Řecka.

A dále, angažování se řecké vlády v programu "post-memorandových" úsporných opatření, zjednodušilo závazek vytvořit značný primární přebytek, znamená to, že jakákoli perspektiva růstu bude vždy podrývána úspornými opatřeními. To je podstat tzv. procesu "vnitřní devalvace". V tomto smyslu náznaky růstu, i když existují, budou draze zaplaceny podřízenými třídami na rozdíl od extrémně agresivního neoliberálního režimu akumulace.

Problém Evropy je klíčový. Myslíte si, že EU není možné zevnitř změnit? Nemyslíte si, že hlavní problém je poměr sil - na evropské úrovni - mezi sociálními třídami a mezi pokrokovými a konzervativními silami?

Myslím, že je nemožné změnit Evropu zevnitř. Samotná institucionální koncepce Unie, její niterně antidemokratická podstata, nemožnost mít evropský "demos" (lid): to vše svědčí o nemožnosti modifikovat na evropské úrovni poměr sil. Navíc Evropská unie není nadnárodní stát, je to spíše vyspělá forma integrace různých vládnoucích národních sociálních skupin. Evropské buržoazie podstoupily některé aspekty své suverenity, zejména ty, které by jim umožnily dosáhnout dohody s podřízenými třídami, ale to neznamená, jediný možný terén boje je ten evropský. Stále zásadním aspektem je to, co se odehrává uvnitř jednotlivých členských zemí. V tomto smyslu bych řekl, že jediný způsob jak modifikovat poměry sil se zásadně nachází na úrovni každé jednotlivé sociální formace. Dále si myslím, že to znamená strategii roztržky s Eurozónou a s EU. Měnová, ekonomická, finanční a institucionální architektura Eurozóny a EU představuje formu preventivní války proti každé možnosti reálného se prosazení podřízených tříd. Jedině, když se z této struktury vystoupí, bylo by možné být svědky skutečné změny v pokrokovém smyslu.

Minulý týden Jean-Luc Mélenchon, lídr France Insoumise, opustil Evropskou levici, když vyhlásil, je se nesmíří se Syrizou (která je jednou z hlavních sil Strany evropské levice). Jak vidíte toto rozhodnutí?

Bylo to důležité rozhodnutí, které jde správným směrem. Strana evropské levice je ovládána právě tímto konceptem levicového evropeismu, který živí iluzi o možném řešení v rámci EU a který přivedl k debaklu Syrizu. Existuje absolutní neslučitelnost linie, jakou prosazuje například Syriza, s jakýmkoliv pokusem nastolit možnost pro radikální levicovou politiku. Ale omezovat se na obviňování Syrizy nestačí. Její vůdcové nejsou zrádci. Jejich kapitulace je důsledkem limitů dominantní strategie uvnitř Strany evropské levice.

Vrátíme-li se k Tsiprasovi, v čem spočíval plán B? Měl odmítnout dohodu S Trojkou? Není tady snad riziko, že odchod Řecka z Eurozóny by byl skok do prázdna, něčeho opravdu horšího, než je současná situace?

Ve skutečnosti plán B, měl být plán A. Referendum dalo řecké vládě plnou legitimitu pokračovat všemi kroky s tím spojenými k okamžitému odchodu z Eurozóny. To by v krátké době vedlo k období mimořádných opatření - ne příliš odlišných od těch skutečně zavedených v létě roku 2015. Nicméně znovu dobýt vlastní měnovou suverenitu spolu se zcela veřejnou centrální bankou a se znárodněním bank by umožnilo počáteční a bezpodmínečnou formu demokratické kontroly ekonomiky a poskytlo by nástroje pro započetí a uskutečnění politiky radikální alternativy.

Pochopitelně nechci říci, že pouhé znovu nabytí měnové suverenity a možnosti devalvace nebo zvýšení deficitu rozpočty by bylo samo o sobě alternativní ekonomická strategie. Nutné je paradigma alternativního růstu, založeného na nových formách demokratického plánování, samosprávy, podniků ve společenském vlastnictví atd.: nové formy vyžadují také schopnost kolektivní iniciativy ze strany utlačovaných tříd a rozšířené formy experimentování.

Kromě toho, že jste známý vědecký pracovník, jste také členem Strany lidové jednoty. Jak je možné, že strany nalevo od Syrizy, nezaznamenaly silný volební růst?

Je pravda, že ve volbách v roce 2015 Lidová jednota nedokázala překonat limit 3 %, ale je třeba mít na vědomí zvláštní volební konjunkturu a způsob jakým Syriza dokázala přesvědčit veřejnost, že neexistovala alternativa.

Ale je pravda, že situace proudů, skupin a front nalevo od Syrizy je trochu problematická.

Komunistická strana udržuje silnou přítomnost v dělnickém hnutí a mezi mladými, ale je hodně sektářská a její politická praxe se zakládá na tezi, že je nemožné dosáhnout radikální sociální změny, a že dokud neuzrají podmínky netřeba se pokoušet o nějakou formu průlomu. To je poraženecká linie.

Také ANTARSYA, fronta antikapitalistické levice, provedla sektářský obrat, objasněný linii většinové vnitřní politiky, podle které formace jako Lidová jednota jsou "reformistické". Výsledkem tohoto sektářství je, že v této chvíli nemáme proces, nebo jednotící východisko, které má platnost pro celé spektrum - pro radikální, antikapitalistické síly, pro ty co se staví proti úsporným opatřením, proti euru a proti EU.

Lidová jednota se snažila být aktivní uvnitř hnutí a vytvořit sílu, která trvá na jednotě. Na jednotě v boji, ale také politické jednoty. Jsou zde ale limity i uvnitř Lidové jednoty. Nebyli jsme schopni vtělit proces levicové sebekritiky a dodnes se nám nepodařilo odpovědět na nastolenou otázku strategie. Z tohoto hlediska jsme součástí problému řecké levice.

To, co je potřeba, je kolektivní proces utváření a experimentování, jak na úrovni programů, tak i strategie, v řízení "procesu ustavení" nové radikální levice, procesu schopného dát dohromady různé tendence, proudy, organizace, historické zkušenosti, intelektuálnost a citlivost.

Současně tak složitý a neobvyklý proces, proces, který může vést k vypracování radikálního "hegemonního projektu", má potřebu nalézt hnací sílu nového komunistického hnutí, nového dialektického rozčlenění mezi politickými třídami, revoluční perspektivu, linii pro masy, nové formy antimperialismu a boje za hegemonii.

Kdo zvítězí v příštích volbách v Řecku. Myslíte, že Syriza bude poražena a zvítězí Neo Demokratia (Nová demokracie)?

Inu, zdá se, že Nová Demokracie je v současné době v čele, ale Syriza se snaží snížit rozdíly a zůstat ve hře. To je teorie alternování pravice-levice, Nová Demokracie vyhraje, ale Syriza se může sebrat. Ve skutečnosti jsme svědky mechanismu, kdy se Syriza snaží zaujmout místo sociální demokracie, PASOKu, v novém bipartijním systému. To, co přirozeně chybí, je přítomnost nové radikální levice schopné být alternativou vůči tomuto poměru sil. Ale jak už jsem řekl, proto je nutný proces komplexního přeskupení.

26. 7. 2018 - Otázky kladl Giorgio Ceasarale a Giacomo Russo Spena

Micro Mega Itálie

Překlad KSM

• < Předchozí
• Další >