Diktatura proletariátu jako nevyhnutelnost

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 1. 2020

Twitter

Článek poukazuje na teoretickou diskuzi v Komunistické straně Ruské federace (KPRF) o minulosti i o komplexitě přítomnosti ruského a světového vykořisťovatelského kapitalismu. Znovu se do centra dostávají základní kameny marxismu-leninismu - otázky státu, moci a revoluce.

Jurij Bělov - "Pravda" 29. 11. 2019

Otázka diktatury proletariátu je hlavní otázkou revoluční vědy Karla Marxe. Dlouhá desetiletí triumf oportunismu - eurokomunismus ve většině západoevropských komunistických stran a také v jeho skryté formě v KSSS, přivedl k zapomenutí této otázky komunisty v Rusku a nejen v něm.

Všeobecná krize kapitalismu činí tuto otázku velmi důležitou a to zejména v Rusku - nejslabším článku světového imperialismu, Historie se neopakuje, ale vrací se do bodu nula.

K otázce krize vlády

Je potřeba vycházet z podstaty marxismu: diktatura proletariátu je nemyslitelná bez proletářské revoluce. Kdy se uskuteční v oligarchicko-byrokratické Ruské Federaci, neví žádný prorok.

Nicméně pro většinu pracujících naší země je jejich sociální situaci možné charakterizovat pouze jedním slovem - přežívání. Hovoříme o proletářích duševní i fyzické práce, kteří získávají prostředky pro svůj život výlučně prodejem své práce, kteří nevlastní žádný kapitál.

V současnosti probíhá proletarizace práceschopného obyvatelstva: kdo ještě včera byl byť i jen drobným kapitalistou, dnes se stává zaměstnancem - krize likviduje drobný byznys.

Minimální mzda - 11280 rublů (!) (pokuste se přežít za tuto sumu, pokud máte dospělého potomka) to jen potvrzuje.

Současně rostou zisky velkého kapitálu - oligarchie, což vědí i malé děti. Rozpor mezi námezdní prací a kapitálem je tak markantní, že nutí až dosud politicky apatické pracující, aby přemýšleli o křiklavé nespravedlnosti ruského života.

O tom svědčí časté příklady organizovaného třídní odporu pracujících, což dokumentují listy, jako jsou "Pravda" a "Sovětské Rusko", vyjádření odporu je možné nalézt i na sociálních sítích. Hrobové mlčení zachovávají pouze buržoazní média, která se nezmiňují o tom, že jednomu procentu superboháčů náleží 90 % celkového vlastnictví.

Lze předpokládat, že není vzdálená doba hromadných protestních vystoupení proletariátu, vyprovokovaných stávající vládou.

Mlčení, společně s vytvořením "národní gardy" připomínající carské četnictvo a politické policie jsou hlavními příznaky krize.

Autorita politické moci, zosobňované prezidentem Putinem, se po důchodové reformě výrazně snížila. Reforma je přijímána lidem podobně jako loupež jeho peněžních prostředku v době, kdy byl předsedou vlády Gajdar a kdy probíhala pod vedením Čubajse, privatizace. Je příznačné, že "národní garda" byla vytvořena před vyhlášením důchodové reformy. Můžeme předpokládat, že se vláda včas připravovala na sociální protesty.

Zatím to prošlo, je otázkou na jak dlouho? Nadšení, vyplývající z vlastenectví "Krymského jara" nebude zřejmě stačit k tomu, aby zastavilo růst masového sociálního protestu. Lid nikdy neodpustí vládě "důchodovou reformu" která je hlavním znakem krize celého oligarchicko-byrokratického putinského režimu.

Provedením důchodově reformy uvedla samotná vláda na program dne otázku svého nevyhnutelného konce. Upevnění opresivních struktur může pouze oddálit pád buržoazní diktatury.

Na pozadí hrozeb, politická elita urychleně zvyšuje vojensko-vlasteneckou rétoriku, vytváří kult osobnosti Putina: není to prý pouze velký politik, ale nejvýznamnější politik soudobého světa. Umělé zveličování hlavy státu, (televizní přenos "Moskva, Kreml, Putin") realizují nejen ruská média, ale i zahraniční - pod vedením Olivera Stona, svědčí o snaze moci zvýšit svou autoritu v období, kdy za ekonomickou krizí bude následovat krize politická.

Pokus využít rusofobii Západu, představit ji jako hlavní hrozbu naší zemi, do jisté míry podporuje další spád důvěry lidu k Putinovi.

Růst cen, zvyšování daní, lesní požáry, záplavy, zbavující bydlišť tisíce lidi, nefunkčnost tepelných sítí ve městech, to vše se stalo v poslední době samozřejmostí. To vše probíhá při evidentním obohacování oligarchicko-byrokratické menšiny. Hlavní otázkou se v Rusku stal problém sociální nespravedlnosti.

Bez jejího vyřešení lid přijímá patriotickou rétoriku jako spekulaci se svatým citem lásky k Rusku.

Stále častěji je slyšet názor, odpovídající logice zdravého smyslu: "Pokud je vlast v nebezpečí, tak daň nemůže být stejných 13 % pro dělníka i oligarchu, ale musí být stanovena podle příjmu a vlastnictví a ten, kdo nic nevlastní a má minimální mzdu, musí být osvobozen od placení daní." Zdá se, že nepotrvá dlouho a trpělivost lidu skončí. A pak již nepůjde o Putina.

Probíhá proces uvědomování si jednoty zájmů různých sociálních skupin a vrstev duševní i fyzické práce (dělníků, techniků, učitelů, lékařů atd.) Proces je velmi složitý, protože jde o to, že buržoazní propaganda zastírá třídní vědomí, zamlčuje dělení společnosti na třídy vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Pokouší se vštěpovat do společenského vědomí myšlenky jednoty národa, kultury a náboženství. Vytvořila tézi o tak zvané "střední třídě", která neexistuje a ani nemůže existovat.

Je to maloburžoazní idea blahobytu za podmínky podřízení velkokapitálu. Nicméně proces chápání nutnosti jednoty zájmu všech vykořisťovaných pomalu, ale nevyhnutně postupuje vpřed.

KPRF se musí zaměřit na podporu tohoto hnutí a zejména vnesení do vědomí různých skupin proletariátu poznání, že jejich zájmy nejsou v souladu se zájmy oligarchického a v Rusku ještě i kompradorského kapitálu.

Jeho ideologové z Vysoké ekonomické školy se zabývají formulováním náhrady za novou industrializaci (v zemích tzv. "zlaté miliardy" již dávno běží) spočívající v "národních projektech", které jsou spíše imitací, než realizovatelnými skutečnostmi.

Neoindustrializace - především budování vysoce technologické produkce (především průmyslové) vede nevyhnutelně ke kvalitativnímu (intelektuálnímu) a kvantitativnímu rozvoji dělnické třídy. Tohoto vývoje se jako ohně bojí "strategičtí vlastníci".

Před financováním rozvoje vědy a výzkumu, který by sloužil domácímu průmyslu, upřednostňují vývoz kapitálu, což je podle Lenina parazitismus na druhou. Digitalizace a robotizace jsou až dosud "Potěmkinovy vesnice". Je vůbec možné o nich hovořit seriózně po likvidaci nejlepšího světového systému školství a Akademie věd?

Tento barbarský postup ve vztahu k domácí vědě a výrobě (těžkému průmyslu) je maskováno údajnou úspěšnou zahraniční politikou prezidenta Putina. Při tom tato politika je pouze potvrzením úsilí o opožděné získání alespoň části trhu a zdrojů zaostalým ruským imperialismem. V žádném případě nejde o prosazování národních zájmů. Je zvráceností tvrdit, že je v ruských národních zájmech vložení šedesáti miliard dolarů do rozvoje turecké ekonomiky. Učinil to pouze ve vlastním zájmu. Totéž je možné říci o investicích oligarchického kapitalismu v Jihoafrické republice, Venezuele a v jiných vzdálených zemích. To vše probíhá v době, kdy Rusko potřebuje investovat do rozvoje vlastního průmyslu.

Putin se záviděníhodnou pravidelnosti hovoří o mezinárodním právu a o jeho nestydatém narušování Spojenými státy. Zamlčuje při tom o turecké válečné akce na teritoriu suverénní Sýrie. Není to nakonec tak, že Erdogan přechytračil Putina?

Snižuje se důvěra společnosti k prezidentu Putinovi. Mediální oslavování jeho osobnosti je postaveno na přesunu pozornosti společnosti od kritické situace v zemi na aktivity Putina, které mu mají získat obnovu takové autority, jakou měl v létech 1990-2000 a pak v roce 2014, kdy dosáhl návrat Krymu do Ruska.

Kapitalismus nebyl a nemůže být civilizovaný

Ruský imperialismus nese všechny jeho obecné vlastnosti. Důležité je se zmínit o jeho zahnívajícím charakteru. Nejzřetelněji ho můžeme pozorovat v duchovní oblasti: ve školství, kultuře a mravech buržoazních elit. Zde je potřeba připomenout Leninův aforismus: "Lživá věta, lživé chvástání je morální smrt - první krok ke smrti politické". Nebyl vysloven ve vztahu k ruskému imperialismu, ale jeho obecný metodologický obsah je zcela použitelný k hodnocení krizového stavu ruského současného duchovního života.

Lži zahalené vlasteneckou rétorikou o "stabilním" vývoji Ruska, doplněné poníženými argumenty církevních hierarchů o údajné duchovní jednotě "vyšších" a "nižších tříd" (jedná se o do očí bijící sociální rozdělení!), chvástání se ruskou vojenskou mocí během deindustrializace země, demonstrací poslušnosti oligarchicko-byrokratické elity prezidentu Putinovi se svou děsivou korupcí a zkažeností její morálky - to vše je denně vštěpováno mladším i starším generacím prostřednictvím systému amerikanizovaného vzdělávání a mediální propagandou.

Lež, klam a rozklad byly v dějinách vždy příznakem mocenské krize, vlády, která se ještě včera zdála všemocnou. Tak tomu bylo i před pádem římského impéria, stejně tak i před pádem carského samoděržaví v roce 1917.

Diktaturu buržoazie zamění diktatura proletariátu. Příprava na tuto změnu zahrne dlouhou historickou epochu, která bude završena vítězstvím socialismu. Toto vítězství bude nezvratné, stejně jak byl nezvratný její počátek - vítězství VŘSR,

Historie odhaluje mýty o jakémsi "civilizovaném kapitalismu", o který údajně usiloval mezi lidem populární Jevgenij Primakov. Primakov rozhodně sehrál v konkrétní historické situaci krachu svou kladnou úlohu: svou politikou státního kapitalismu zachránil Rusko před pádem do propasti. Ale on zachraňoval kapitalistické Rusko, což ve svých pamětech zdůraznil. Primakov ani nepomyslil na likvidaci diktatury buržoazie.

Kapitalismus nebyl nikdy civilizovaný. To, co sledujeme v duchovní - lépe řečeno bezduché oblasti buržoazního světa i kapitalistického Ruska je pokračováním toho, co popsal v roce 1929 Maxim Gorkij ve svém hodnocení duchovní krize vládnoucí třídy v Německu: "Roste pohlavní chlípnost, "láska" mezi lidmi stejného pohlaví je považována za přirozený jev, je propagována tiskem, jsou legální zvláštní kluby a restaurace pro "homosexuály", v řadách velkoburžoazie se zvyšuje zločinnost a počet sebevražd. O všem tom spravuje téměř denně buržoazní tisk."

Zdá se, že klasik charakterizoval degeneraci buržoazních elit soudobého Ruska. Všechno, o čem se zmiňoval, stejně jako luxus a "sladký život" na ukázku a na prodej mají vliv na dělnickou třídu. Gorkij dále uváděl: "Buržoazie ožebračovala dělnickou třídu vždy více, než to bylo potřeba pro uspokojování jejich nejširších potřeb, nakazila se vášní pro snadné peníze, k hromadění peněz a majetku, infikovala se sama a infikovala i celý svět." Tato nákaza ovlivnila vytvoření soudobého idiotského obrazu: v hlavních městech Evropy - nyní i v Moskvě a Petrohradu vznikly celé ulice, plné zlatých šperků, drahých kamenů, luxusních drobnosti, na jejichž výrobu se plýtvá masa nejcennější energie dělnické třídy a samotná dělnická třída živoří, byla ji odebrána možnost rozvíjet její potřeby, schopnosti a talenty. Buržoazii byla vštěpena vášeň pro nesmyslné hromadění věcí, morbidní vášeň pro osobní vlastnictví.

To všechno vidíme v soudobém Rusku. Maloburžoazní, soukromovlastnické vědomí ovlivňuje myšlení značné části proletariátu. Živnostník je drobný majitel, který zapudil morálku dělníka. Je připraven podílet se na straně velkokapitalisty zločinů proti dělníkům, které označuje za neúspěšné. Je připraven zrazovat a uznává pouze násilí. Sílu revolučního proletariátu nenávidí zuřivou nenávistí.

Dialektické myšlení, vlastní velkému proletářskému spisovateli, mu dovolilo uvidět v předních dělnících, osvobozených od maloburžoazního myšlení, společenskou sílu, což vyjádřil v tvrzení: "Pravda vzniká a zdokonaluje se jako pravda vědy, která vede lidi práce k vítězství nad sílami přírody a jako pravda vědomí pracujících mas je vede k sociální rovnosti a uvědomění si svého práva na politickou moc. Proti těmto tvůrčím silám nemůže archaická sociální lež postavit nic, nijak se nemůže bránit."

V tvrzení Maxima Gorkého je mimořádně významná nutnost nastolení vlády proletářů fyzické i duševní práce, diktatury proletariátu.

Znesvěcení velké ideje

Od roku 1961, kdy pod vedením Chruščeva odmítl XXII. sjezd KSSS otázku nastolení diktatury proletariátu, docházelo k jejímu očerňování a pomlouvání, což vyvrcholilo v přechodu k politice "přestavby". Tato politika strany ovlivnila život dvou generací. Myšlenka proletářské diktatury byla buď zamlčována, nebo interpretován tak jak to chtěla buržoazie - to je nehumánní a totalitní.

KPRF ji teprve v roce 2014, na svém říjnovém plénu, zařadila do svého programu.

V usnesení říjnového pléna 2019 je uveden bod zavazující stranu k propagaci myšlenky diktatury proletariátu a objasňování její podstaty: "V soudobém Rusku se upevnila diktatura kapitalismu. Stát oligarchicko-byrokratického kapitalismu získal policejní charakter. Zlikvidovat tuto diktaturu je možné pouze její záměnou diktaturou proletariátu. Taková vláda existovala v SSSR. Zejména ona zachránila Rusko před rozpadem v roce 1917."

Takovým způsobem byla propagace nutnosti včlenění do masového vědomí, především do vědomí komunistů idey o diktatuře proletariátu, o které většina z nich málo co ví, označena za úkol prvního řádu.

Jeho řešení bez studia klasiků marxismu-leninismu je prostě nemožné.

Marx, Engels, Lenin i Stalin přistupovali k určení podstaty proletářské diktatury jako k otázce obsahu proletářské revoluce. Lenin: "Tato diktatura znamená neomezenou vládu, opírající se o sílu a nikoli o zákon. V období občanské války může být moc, která zvítězí pouze diktaturou." Stalin: "Diktatura proletariátu je vládou revoluční, která se opírá o násilí nad buržoazií."

Trubadúři kapitalismu a jejich maloburžoazní lokajové vykřikují termíny: násilí, totalita a vedou řeči o "čisté", "dokonalé", "nenásilné" demokracii. Spoléhají na politickou naivitu, ba i celkovou negramotnost mládeže a nejen ji. Skrývají před nimi tu objektivní podstatu, že jakýkoli stát v třídní společnosti je nástrojem násilí. Celá otázka podle Lenina spočívá v tom, která třída zvítězí. Diktatura proletariátu "musí být státem nově demokratickým - pro proletáře a chudinu a nově diktátorským - pro buržoazii." Stalin k tomu napsal: "Tvrzení Kautského o všeobecné rovnosti o čisté demokracii atd. jsou pouze buržoazní kamufláží nepochybného faktu, že rovnost vykořisťovaných a vykořisťovatelů není možná." Marx s Engelsem uváděli: "Stát je organizována vládnoucí třída - proletariát." Toto marxistické určení státu diktatury proletariátu bylo zapomenuto oficiálními sociálními demokraty Evropy i Asie, protože podle výstižného označení Lenina je úderem do tváře oportunistickým předsudkům a maloburžoazním iluzím o státu třídního smíru a beztřídní demokracii.

Soudobí ruští buržoazní demokraté ze stran "Jednotné Rusko", liberální demokraté, LDPR a údajní socialisté ze strany "Spravedlivé Rusko" (Mironov) kryjí svou podřízenost oligarchickému kapitálu a svůj souhlas s ním stále stejnými mýty o nadtřídním a mimotřídním státě a demokracii. Formy maskování služby buržoazii jsou různé - od idejí státnosti, suverenity, udržení velikosti země až po ideje svobody osobnosti, humánní demokracii po evropský "socialismus". Není zapomenuto ani na "ruskou ideu". Tu postupně přebírají jeden od druhého, aby měli lidové vzezření. O dělnické třídě a vykořisťování člověka člověkem ani slovo.

Pokud jde o násilí, tak jsou pěvci buržoazní demokracie schopní pět do nekonečna zvláště, když je řeč o sovětské moci - proletářské diktatuře. A celá ta buržoazní a maloburžoazní smečka lokajů současné vlády křičí: Jen, aby nedošlo k revoluci!" Jako by revoluce byla výsledkem zlé vůle nějakých spiklenců? jako tomu došlo v Anglii v roce 1649, nebo ve Francii v roce 1793. Jakoby teror doprovázející revoluci vyvolaly temné síly lidových parchantů, jek to popsal nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin v knize "Proklaté dny".

V tomto spojení přichází na mysl následující řádky z Leninova "Dopisu americkým dělníkům" (1918).

"Anglická buržoazie zapomněla na svůj rok 1649 a francouzská na rok 1793:Teror byl podle ní spravedlivý pouze tehdy, pokud ho buržoazie použila proti feudálům. Teror se stal monstrózním a zločinným, pokud ho začali používat dělníci a rolnická chudina proti buržoazii! Teror byl spravedlivý a zákonný, pokud ho používala jedna vykořisťovatelská menšina k záměně druhé vykořisťovatelské menšiny. Stal se však monstrózním a zločinným, když byl použit ke svržení jakékoli vykořisťovatelské menšiny, v zájmech obrovské většiny, v zájmech proletariátu, dělnické třídy a nejchudšího rolnictva!"

Násilná nebo nenásilná revoluce?

Lenin hodnotí teror jako krajní prostředek třídního boje v podmínkách revoluce (i kontrarevoluce). Příkladem může být rozstřílení domu Nejvyššího sovětu v Moskvě v říjnu 1993. K tomu dodává, že revoluce vždy a ve všech zemích měla formu občanské války, která je nepředstavitelná bez destrukcí té nejzávažnější formy, bez teroru, bez omezení formální demokracie. Revoluce vzniká tam a tehdy, když rozpor mezi hrstkou arogantních, v přepychu se dusících miliardářů a miliony pracujících, přežívajících v bídě, se mění v sociální explozi. Dochází k ní v okamžiku, kdy většina proletářů, (nejen dělníků, technické inteligence, zaměstnanců státních i soukromých podniků, učitelů i profesorů, lékařů, prostě všech, kdo pracují za mzdu) vykořisťovaných poloproletářů (drobných podnikatelů, rolníků, zemědělců v přežívajících kolchozech) již nemohou trpět sociální útisk ze strany velkokapitalistů. Tehdy, kdy nižší třídy nemohou žít po staru a vyšší po staru vládnout.

Podle názorů celé řady seriózních vědců probíhá v Rusku již dávno studená občanská válka. Kdy se změní v horkou válku, neřekne žádný prorok. "Ale zostřování všeobecné krize kapitalismu přibližuje Rusko k národní katastrofě. Musíme být připravení k takovému obratu, kdy k politickému prozření dělníků může dojít radikálně rychle." (Z usnesení říjnového pléna ÚV KPRF roku 2019.) Revoluce vždy vznikají nečekaně bez ohledu na to, jak dlouho se na ně dopředu připravujete, proklínáte je a naříkáte. Lenin jako politik-vědec připravoval bolševiky na revoluci, protože na základě všestranné analýzy společenských vztahů v Rusku věděl, že revoluce je nevyhnutelná, stejně jako občanská válka, ve které půjde o uchopení moci. Rozhodující boj o to, kdo zvítězí - diktatura kapitálu, nebo diktatura proletariátu.

Lenin věděl: občanská válka - to jsou velké ztráty na obou stranách jednoho národa. Aby se jim vyhnul, byl ochoten přistoupit na taktické kompromisy s menševiky a esery (strana sociálních revolucionářů SR). O tom napsal i v článku "O kompromisech" v září 1917 : "Nyní a teprve nyní, v průběhu jednoho nebo dvou týdnů, může vzniknout vláda bez buržoazie naprosto mírovou cestou. Taková vláda by mohla s velkou pravděpodobnosti prosadit pokrok v celé ruské revoluci a poskytnout i mimořádně velké naděje celosvětovému pohybu k míru a k vítězství socialismu. Pouze ve jménu takového mírového rozvoje revoluce - možnosti, ke které dochází v dějinách, velmi zřídka, mohou a musí podle mého názoru, přistoupit bolševici, příznivci celosvětové revoluce a revolučních metod, na takový kompromis."

Podstata kompromisu měla spočívat v tom, že by bolševici ustoupili od požadavku nastolení vlády proletariátu a rolnické chudiny, to znamená od bezprostředního nastolení diktatury proletariátu.

Podmínkou kompromisu však zůstalo zachování svobody bolševické propagandy a bezodkladné svolání Ústavodárného shromáždění. Lenin k tomu napsal: "Mohlo by se zdát, že je to nemožné? Může tomu tak být, ale pokud je pouze jediná šance ze sta, pak pokus o její využití má smysl." Vzhledem ke zrádcovské politice menševiků a eserů se nepodařilo tento krok učinit.

Lenin věděl, že otázka nekrvavého uchopení politické moci proletariátem vzrušovala Karla Marxe. Na schůzce v Amsterodamu 8. září 1872 uváděl: "Víme, že je potřeba brát v úvahu instituce, mravy, a tradice různých států a neodmítáme, že existují takové země, ve kterých dělníci mohou získat moc nenásilnou cestou. Ale pokud je tomu tak, musíme si rovněž přiznat, že ve většině států kontinentu musí být k uchopení moci použitá síla." Rok předtím oslovil buržoazní vlády takto: "Budeme proti vám postupovat nenásilně tam, kde to bude možné, ale se zbraněmi, pokud to bude nehnutelné."

V souvislosti s formulí Karla Marxe je možné říci, že v Petrohradu došlo v roce 1917 k vítěznému ozbrojenému povstání. To však bylo téměř nekrvavé. Ve Smolném - štábu Říjnové revoluce vládnul všeobecný jásot. Pouze Lenin ho nesdílel, byl soustředěný a zamyšlený. Nejbližší soudruzi se ho ptali, proč nemá radost. Odpověděl, že ještě bude mnoho krve. Jediný předvídal intervenci a krvavou občanskou válku.

Mírový nebo násilný způsob nastolení proletářské diktatury je přímo závislý na vnitřní a zahraniční politice ruské buržoazní vlády. V programu KPRF je uvedeno dostatečně jasně: "KPRF prosazuje nenásilný přechod k socialismu. Paralelně s tím, jak je uvedeno ve "Všeobecné deklaraci lidských práv", přijaté VS OSN, se vláda musí starat o potřeby lidu, aby nebyl nucen se uchylovat k poslednímu prostředku odporu - povstání proti tyranii a útisku. Stávající ruský režim, prováděje protilidovou politiku si sám sobě kope hrob."

KPRF tak ve svém programu vyjadřuje svůj přístup násilnému a nenásilnému obratu události.

Je evidentní, že pro KPRF nastal čas, aby prohlásila, že ruský imperialismus sám vytváří předpoklady pro likvidaci buržoazní diktatury a nastolení diktatury proletariátu ve formě sovětské lidovlády.

Vláda likvidující vykořisťování člověka člověkem

Sovětská vláda, jako diktatura proletariátu j pro evropskou pseudolevici zakázané téma. V mysli ti vyvstane to, co řekl Lenin o "Státu a revoluci" v roce 1917: "Marxista je pouze ten, kdo šíří uznání třídního boje až do přiznání diktatury proletariátu."

Je třeba pouze litovat ty, kdo naivně považuje za socialisty německou Sociální demokracii, francouzské pseudosocialisty, hnutí Bernarda Sanderse v USA, Mironova ze Spravedlivého Ruska.

Pro ně je diktatura proletariátu pouze násilí. Přeměnili ji ve strašidlo pro maloburžoazii, která je v Rusku početná.

Že diktatura proletariátu není pouze násilí proti vykořisťovatelům, kteří si po staletí přisvojují výsledky práce dělnické třídy - což již vědecky dokázal Marx a po něm Engels, Lenin a Stalin.

Hlavním úkolem diktatury proletariátu není podle Lenina pouze násilí nad vykořisťovatelskými třídami (hlavně nad třídou buržoazie), která se s šílenou energií pokusí restaurovat kapitalistický režim, ve kterém tak sladce žily, ale tato diktatura v první řadě "zlikviduje vykořisťování člověka člověkem a zrealizuje nejvyšší stupeň společenské organizace práce, v porovnání s kapitalismem".

Diktatura proletariátu není abstraktní pojem. Je to praxe, díky které bylo lidstvo zbaveno fašistického otroctví dvacátého století. Je to praxe života v Rusku od roku 1917: ze zaostalé země s rolnickým pluhem ho sovětská vláda přeměnila ve světovou velmoc s jadernými reaktory a ovládnutým kosmem. Restaurace kapitalismu v naší zemi je dočasným fenoménem. Je to odplata za oportunismus ve vládnoucí straně KSSS.

V této souvislosti se zmíním o jedné z nejdůležitějších podmínek účinnosti diktatury proletariátu - dialektické jednotě násilí proti vykořisťovatelské menšině a jejím představitelům v podmínkách socialismu a revolučními socialistickými, tvůrčími změnami společnosti.

O tom psal přesvědčivě a prostě Stalin: "Diktatura proletariátu má své periody, své zvláštní formy, rozmanité metody práce. V období občanské války je zvlášť nápadná násilná stránka diktatury. Z toho však nevyplývá, že v období občanské války neprobíhá žádná výstavba. Bez ní není možné vést občanskou válku. V období výstavby socialismu naopak bije do očí nenásilná, organizační, kulturní práce diktatury, revoluční zákonnost atd. Ovšem z toho neplyne, že násilná stránka diktatury odpadla, nebo může odpadnout v období výstavby. Opresivní orgány jako je armáda, milice a další instituce jsou stejně potřebné, jako v období občanské války. Bez jejich existence není možná jakákoli zabezpečená výstavba."

Vzpomeňme si, že v létech zrádné přestavby zejména opresivní orgány antisovětského a protistátního hnutí (tak zvaných demokratických institucí) a instituce zajišťování národní bezpečnosti (Armáda a KGB) byly očerňovány a obviňovány za mlčenlivého souhlasu generálního tajemníka KSSS.

Ale započalo to všechno Chruščovovým odmítnutím diktatury proletariátu. Málokdo se tehdy domníval, že jde o jednoznačné odmítnuté sovětské moci.

K vystřízlivění došlo až v říjnu 1993.

Restaurace kapitalismu je výsledkem kontrarevoluce. Její plíživý charakter byl zakódován v "novém myšlení", což představovalo ideologickou konvergenci - údajně jediný možný a nezbytný kompromis socialismu a kapitalismu: "Všichni jsme na jedné lodi."

Oportunismus jako zrada - taková je krutá lekce pro nás - komunisty. Socialismus se vrátí do Ruska. V Rusku roste požadavek nastolení socialismu, jako režimu sociální spravedlnosti.

Zejména posílení společenského požadavku a této spravedlnosti a nikoli nostalgie po sovětské minulosti (i když i ona má zde své místo), to je hlavní důvod růstu popularity J. V. Stalina v současnosti.

Dvě linie: Stalina a Trockého

Zvláštní pozornost si zasluhuje otázka diktatury proletariátu a "diktatury strany". Poslední dvě slova Lenin uváděl v uvozovkách a použil je nejméně pět krát: "Lenin uvádí slova diktatura strany ne v jejich přesném smyslu, (moc opírající se o násilí) ale v přeneseném smyslu slova - ve smyslu vedení." Ale i vedení strany podle Stalinova názoru neznamená, "že diktatura proletariátu se vyčerpává pouze pokyny vedení strany". Stalin klade otázku: "Znamená to, že pokyny vedení strany jsou identické s diktaturou proletariátu?" A sám si odpovídá: "Mezi řídícími pokyny strany a jejich implementací tady leží vůle a jednání vedených, vůle a jednání třídy, její ochota (nebo neochota) tyto pokyny podporovat, její schopnost (nebo neschopnost) je provádět přesně podle situace. Je stěží nutné prokázat, že strana, která převzala vedení, bude brát v úvahu vůlí, stav a úroveň vědomí těch, které vede, nemůže odhazovat stranou vůli, stav a úroveň vědomí své třídy".

Nebyl to důsledek násilí, ale vůle pracujících mas, úsilí lidu osvobozeného od vykořisťování, které prosadily socialistickou přeměnu země ve světovou velmoc.

Láska k sovětské vlasti, víra v sovětskou vládu, jako svou vlastní, rodnou, vášnivá touha po kreativitě, znalostech a objevech nového neznámého, dala vzniknout Stachanovskému hnutí, hrdinství Čkalova, Baidukova, Belyakova, hrdinství Papaninců a masovému hrdinství během Velké vlastenecké války, a velkému vítězství roku 1945... Jak říkají filozofové, ve všelidovém socialistickém hnutí v koncentrované podobě, je třeba vidět vedoucí roli strany sovětských komunistů.

Naši protivníci se nás, komunistů rovněž zeptají: "A co masové represe v roce 1937 a GULAG - v nich je potřeba rovněž vidět vedoucí úlohu strany a realizaci diktatury proletariátu?"

Je to jasné a my o tom nechceme mlčet. Opresivní úloha Sovětského státu ve vztahu k jeho nepřátelům (nepřátelům lidu, kteří proti Sovětské vládě vedli rozvratnou činnost), stejné jako ve vztahu k asociálním elementům (zabývajícím se banditismem, loupežením, podvody atd.) - tato úloha zajišťovala občanskou a národní bezpečnost.

Byli nevinně trpící? Ano, byli a strana i vláda to odsoudily a přiznaly v "Usnesení Rady lidových komisařů a ÚV VKS(b) ze 17. listopadu roku 1938 nazvaném O věznění, prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování".

V usnesení bylo uvedeno, že docházelo k nejhrubším narušením socialistické zákonnosti, kterých se dopouštěly prokuratura a NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Za to byl lidový komisař NKVD SSSR Ježov a celá řada odpovědných funkcionářů odsouzena Nejvyšším soudem SSSR k trestu smrti.

Vše, co byl uvedeno, probíhalo v podmínkách bouřlivé, předválečné doby a nejostřejšího ideologického boje ve straně o osudovou otázku: zda má strana zůstat iniciátorem permanentní světové revoluce (linie Trockého a jeho příznivců Kameněva, Zinověva a Bucharina), anebo má mobilizovat všechny své síly k výstavbě socialismu v jediné samostatné zemi - SSSR (linie Stalina, Dzeržinského, Molotova, Kirova, Ordžokinidzeho, Kujbyševa a dalších)? Zvítězila Stalinova linie, která neměla nic společného s "diktaturou strany", která v plné míře odpovídala linii Trockého.

Ve svých "Poznámkách v ÚV RKP" v roce 1919 dokazoval Trockij nutnost změnit strategii světové revoluce: nezačínat v Evropě, ale v Asii, odvolával se na úspěchy Rudé armády na Východní frontě. Cesta na Paříž a Londýn směřuje přes Afghánistán, Paňdžáb a Bengálsko, tvrdil. K tomu prý pouze stačí vytvořit jízdní sbor (30 - 40 000 jezdců) a vrhnout hl proti Indii. Jinými slovy - odsoudit dělnickou třídu a rolnictvo k novým obětem. Bylo to vůbec v zájmu dělnictva a rolnictva? Jistěže ne. Ale pro Trockého to byla vítězná "diktatura strany".

V roce 1920 Trockij navrhoval vytvoření militarizované pracovní armády a ještě tento rok tvrdil, že by rolník měl státu odevzdávat daně v naturáliích, konkrétně obilí, pod tlakem nelítostných trestů.

Trocký navrhoval vedení strany, aby používalo násilí proti dělnické a rolnické třídě. Podle Stalina by takový přístup změnil stranu z vůdce a učitele proletariátu ve státní moc, používající násilí.

V létech gorbačovské přestavby její ideologové využívali trockistickou technologii ke špinění tvůrčích Stalinových myšlenek a přisuzovali mu trockistickou "diktaturu strany".

Propagace idejí diktatury proletariátu je pro ruské komunisty nelehkým úkolem - vzhledem k tomu, že sovětská dělnická třída zakončila svou historickou úlohu v ruinách deindustrializace. Ale nový proletariát se formuje, zakoušeje na sobě vliv buržoazní ideologie, kryté slovy o lásce k vlasti. Jak hovořil Marx, nejnepřístupnější pevnosti je lidská lebka. Stalin k tomu dodával - neexistují pevnosti, které by nemohli dobýt bolševici. KPRF to musí pouze potvrdit.

Diktaturu proletariátu potřebuje celé lidstvo. Jinak se nedá zlikvidovat panství soukromého vlastnictví, která je příčinou všech sociálních běd, bezduchosti a barbarství ve vztahu k přírodě.

Jakkoli by byla složitá cesta k vybudování socialismu. Ruský lid to dokáže. Nejde o zaklínadlo, je to poznání toho, co bylo a musí se uskutečnit v novém kole dějin. Naše společnost se protrpěla k tomuto poznání. Proletáři Ruska, spojte se!

Jurij Bělov je členem organizace ÚV KPRF nazvané "Ruští vědci socialistické orientace."

Překlad: Karel Kluz

• < Předchozí
• Další >