Vánoční zamyšlení

Podrobnosti

Vytvořeno 24. 12. 2006

Twitter

Před časem jsem přijal pracovní místo v oblasti administrativy v jisté zahraniční výrobní firmě. Mým úkolem bylo plánování a realizace produkce. Tato práce mne denně přiváděla mezi pracovníky výrobních linek. Zpočátku nebylo možné realizovat tuto produkci přímo v České republice, ale bylo nutné zabezpečit ji v mateřském závodě v Německu. Byl proto vytvořen tým pracovníků výrobních linek doprovázený skupinou techniků a plánovačů, jejímž členem jsem byl i já. Protože již tehdy byla mým nadřízeným známa má dobrá znalost německého jazyka byl jsem namísto rutinní kancelářské práce přidělen právě do jedné ze směn, která měla v německém závodě produkci převzít. 

Celkem pochopitelně jsem se takto sblížil s celou pracovní skupinou a byl denně konfrontován s problémy, kterým jsme byli vystaveni. Pracovali jsme nepřetržitě tři měsíce pouze na nočních směnách. Samozřejmě se u řady dělnic a dělníků již po několika týdnech začaly projevovat zdravotní problémy způsobené nepřetržitou noční prací. Produkty, které dělnice vyráběly se sestávaly z poměrně těžkých kovových součástek a každé z dělnic tak prošlo během směny rukama několik desítek kilogramů materiálu, s nímž musela poměrně náročně manipulovat v sedě. Pracovníci byli firmou motivováni především finančním výdělkem. Opravdu při tříměsíčním pobytu v Německu si můžete přijít na velmi slušné peníze. Motivace byla pro řadu lidí o to zajímavější, že celá akce skončila před Vánocemi. Zaměstnavatel uhradil také náklady na dopravu a ubytování pracovníků. Náročná práce byla tak celkem slušně v rámci životních podmínek kompenzována. Samozřejmě byl výběr pracovníků na tuto práci pečlivě organizován.

Produkce se pak přesunula do závodu v České republice a byla dál realizována. Chci zde však srovnat své poznatky z působení v Německu a u nás. Rád bych stručně nastínil, v čem tkví současná „přitažlivost“ české pracovní síly.  Během našeho působení v Německu jsme všichni postřehli významný rozdíl v jednání managementu s pracovníky německé a české produkce. Nutno poznamenat, že pracovníci tzv. „německé“ produkce nebyli vůbec němci, ale poláci, turci a italové. V Německu platí  jasné pracovní zákony a to především díky práci tamních odborových organizací. Takže si brzy všimnete, že management je neustále nucen při realizaci produkce doslova kormidlovat mezi přáním trhu a stanoviskem produkce zastupované právě odbory. Odborové organizace, jak se zdá, zde skutečně zastupují zájmy pracujících tak aby nebylo možné účelově zneužívat pracovní síly a podřizovat pracovní schopnost člověka pouze zájmu trhu.

Úkolem managementu není tak prostě jen prodávat, management musí být především schopen jednat. Firma tak nemůže neomezeně produkovat a pojem uspokojit potřebu zákazníka není jen dodat v časovém horizontu požadované množství produkce, ale být schopen vytvořit adekvátní podmínky pro produkci a odběr v reálných časových horizontech a pracovních podmínkách. S rostoucím tlakem a globalizací trhu se však toto neustálé manévrování mezi poptávkou a možnostmi produkce omezované odbory stává pro firmy sjednocující se do stále větších koncernů nepohodlným. (Na tomto místě je třeba poznamenat, že firma K vznikla jako malá rodinná zámečnická firma, která zhruba v polovině devadesátých let minulého století z rukou fyzických majitelů přešla do majetku jakéhosi nadnárodního bankovního konsorcia.)

Řada firem volí z těchto důvodů raději přesun produkce do méně sociálně zatížených lokalit, např. Česka, což je i náš případ. V závodě firmy „K“, v níž jsem pracoval, sice odbory existují, ale pouze na nástěnce. Během svého působení ve firmě jsem nikdy předsedu odborové organizace neviděl, snad je to tím, že je v důchodu a v závodě už nepracuje. Podmínky produkce v českém závodě K jsou hodně náročné. Firma sama žádné produkty neprodává, prodej zajišťuje mateřská firma v Německu, proto se celá produkce musí denně transportovat do Německa (že zjevně nebude jediná nám dokazují kolony kamionů, které denně přeplňují naše silnice). Také materiály, z nichž je v českém závodě produkováno nepocházejí z domácí produkce, ale jsou dováženy často třeba až z USA nebo Číny. Protože udržování sebemenších skladových zásob není z ekonomického hlediska vhodné dochází často ke krizovým situacím. Některé součástky dojdou při sebelepším plánování v horizontu hodin (zvláště nevyhovují-li třeba v oblasti kvality) , ale dodány mohou být nejdříve v horizontu týdnů. Zákazník mění své požadavky v horizontů dní a celá firma K tak denně žije v neuvěřitelném „stresu“.  Ten na koho však takové podmínky produkce dopadají nejvíce  jsou právě pracovníci firmy. Není vůbec zřídkavé, že je jim v pátek oznámeno, že je čeká sobotní a nedělní směna, mimořádné noční směny apod.

Český management je spíš bezradný. Prostor pro kreativní řešení – např. najít adekvátní dodavatele na českém trhu, získat možnost prodávat produkty přímo z českého závodu a tím získat řadu praktických výhod a především tu nejdůležitější tedy čas neexistují. Každý je tu v rámci systému odkázán spíš sám na sebe a tedy nucen nést také odpovědnost za mimořádné kroky, ke kterým byl dohnán mimořádnou situací v produkci. Oblíbenou větou nadřízeného je: „Nějak to zařiďte!“  Není divu, že řada výkonných pracovníků smýšlí o pracovnících managementu jako o „panácích“. Přesto ve firmě neexistuje dostatečně silná odborová organizace schopná jednat se zaměstnavatelem o podmínkách práce. Stávající odbory jsou evidentně spíše účelovým nástrojem v rukách vedení firmy, kterým je ochotno ohánět se při jakémkoliv projevu nespokojenosti. Proč?

Žijeme ve společnosti, která se chytře naučila manipulovat s hodnotami. Trh, ekonomické a politické zájmy různých společenských skupin nám účelově předkládají stále nová měřítka pro základní hodnoty lidského a společenského života. Takže v stávající situaci neustálé a rychlé relativizace cílů a hodnot je těžké udržet si orientaci a většina tak raději volí cestu rezignace vzhledem k ideálům společnosti orientovaným spíše na  jakousi vyvolenou elitu, než na občanskou společnost.  Cestou většiny je tak spíše intimní – společensky potlačená cesta individua odehrávající se na pro tržní společnost vítaném pozadí  občana – spotřebitele. Společnost je tedy tvořena spíše masou spotřebitelů, jejichž hlavní občanským projevem je uspokojování trhu, jenž zvolna nahrazuje svými zájmy legitimní občanskou společnost. Zájem trhu a společnosti je mylně slučován a stává se jedinou orientační doktrínou nahrazující skutečnou svobodu občana. Došli jsme dokonce tak daleko že jsme namísto společenského dialogu začali trh nazývat demokracií. 

Ano, v kraji díky firmě K poklesla nezaměstnanost, což bleskově dokázal využít při návštěvě firmy a kraje předseda jisté pravicové strany. Firma K však nahradila v kraji jinou kdysi českou elektrotechnickou firmu, jejíž konečnou stanicí byla privatizace. Dovede však někdo změřit kvalitu a podmínky práce a života lidí, kteří v této firmě pracují? Nízké náklady stlačované na minimum především nízkými mzdami za málo kvalifikovanou práci, nízká organizovanost pracovních sil, jež je důsledkem nízké sociální ceny práce a nízké nároky na kvalitu  této námezdní práce a spotřebitelského životního stylu namísto vysoce motivovaných kvalifikovaných pracovníků - pracujících občanů schopných spolupodílet se na základě společenské smlouvy nejen na ekonomickém rozvoji firmy i vlastní země, jsou našimi skutečnými devizami, které dnes nabízíme na evropském pracovním trhu. Ochotně vítáme firmy jež pomalu vyklízejí kdysi průmyslově vyspělé oblasti západní Evropy, přebíráme práci jiných a téměř přihlouple tak zaséváme možná semeno další budoucí nenávisti na našem kontinentu. (Většina pracovníků propuštěných z těchto provozů v Německu je nezaměstnaných a otevřeně sympatizuje s různými neonacistickými hnutími). My sami  jsme pak proměnili vyspělý československý průmysl na rychlou montážní ekonomiku. Neuvědomujeme si snad, že toto rychle instalované ekonomické „blaho“ bude za několik let demontováno stejně jako je dnes demontováno v německém Porýní a jiných oblastech? Uvědomují si vůbec stávající představitelé vládnoucí garnitury jaké to bude mít důsledky na každodenní život občanů, kteří se pod dojmem neustále „rostoucí“ ekonomické prosperity zatěžují stále většími dluhy?

Během celého svého působení ve firmě K jsem často hovořil o stávajících problémech nejen s pracovníky linek, ale také z řadou členů středního a vyššího managementu. Překvapilo mne, že nejen pracovníci, ale také někteří zástupci managementu si uvědomovali, že velkou část problémů především s kvalitou podmínek práce by bylo možné odstranit právě jednáními v rámci firmy samotné a to pokud by zde existovala dostatečně silná, zainteresovaná odborová organizace. Položil-li jsem otázku, proč zde taková organizace již neexistuje dostal vždy stejnou odpověď: „Lidé mají prostě strach a je jim to jedno.“  Evidentně se ale nejednalo o pouhý strach ze ztráty důvěry zaměstnavatele. V závodě K se  především nenašel nikdo s dostatečnými odborářskými zkušenostmi a hlavně ochotou a odvahou se do takové činnosti pustit, přitom kolik z nás sympatizovalo a smýšlelo otevřeně, či skrytě s přímo levicovým nebo sociálním myšlenkovým hnutím (odbory může přece organizovat stejně komunista, jako sociální demokrat nebo třeba křesťan).

Zjevně nikdo dnes ale příliš  nepřemýšlí nad budoucností a společnost je vnímána spíš jako nutná bezbarvá a možná dokonce otravná lidská nutnost. Vybudovat fungující odborářskou organizaci totiž vyžaduje osobní zájem, který není motivován finanční odměnou, ale dostatečným společenským cítěním a odpovědností,  tedy oněch vlastností, kterých, jak všichni víme, se nám v dnešní době příliš nedostává. Myslím, že celá tato popsaná situace vrhá mnoho světla na problémy, s nimiž se my komunisté musíme dnes vypořádat, chceme-li skutečně realizovat ideály naší práce. Komunismus se v posledních letech v naší zemi stává možná tak trochu ideovou útulnou. Dokonce v mnoha ohledech jakýmsi dobře komerčně a politicky využitelným artiklem jak pro ty, kdo o něm smýšlejí špatně tak i pro ty, kdo o něm smýšlejí dobře.

Tento trend by nás měl skutečně znepokojovat.  Ničím takovým ale komunismus není a nikdy nebyl a hlavně nesmí být! Komunismus se vždy dotýkal reálného života, jeho problémů a především jeho budoucnosti a  komunista tedy není někdo, kdo pouze oddaně a zasněně hledí na rudý prapor a možná občas trochu z protestu křičí, ale  je to ten, kdo je schopen myslet a jednat nikoliv pouze ve svém sobeckém zájmu, ale v zájmu „člověka“, to je sebe a společnosti, protože jedno bez druhého je nemyslitelné.  Nakonec komunisté jsou jediným masovým politicko společenským hnutím, které do svých základů položilo skutečnou vědu – marxizmus. Hledáme-li dnes své místo ve společnosti nebuďme jen protestujícím hlasem několika občanů nespokojených se svou spotřebitelskou situací, ale buďme především lidmi praktické vědy a práce schopnými učit vést a realizovat, jedině tak se můžeme prosadit ve společnosti „hluchoněmých“ odkázané na sliby těch, kteří ji táhnou svou sobeckou vůlí neznámo kam.

Ve firmě K již nepracuji. Dnes jsem zaměstnancem firmy M, tato firma není výrobní firmou, je čistě prodejní firmou. Přesto i zde existuje silná skupina pracovníků, na jejichž výkonech závisí úspěch firmy M stejně jako úspěch firmy K na výkonech pracovníků linek. Ani ve firmě M však  neexistuje odborová organizace, ačkoliv problémy, které zde řešíme jsou velmi podobné. Je sice pravda, že v užším týmu několika desítek lidí se o problémech práce jedná živěji, než v organizaci tvořené více než tisícem pracovníků. Přesto ani zde jsem nenašel lidi, kteří by byli dostatečně společensky motivovaní. Snad si nemusím hned dávat za úkol zakládání odborové organizace, ale docela jistě jsem se rozhodl ve skupině svých kolegů najít někoho, kdo je ochoten jednat a ne pouze mluvit. Rozdílnost podmínek práce, kterou jsem mohl prožít v sousedním Německu a její srovnání s podmínkami naší současné práce mi pomohlo rozpoznat neuvěřitelnou lhostejnost k společenským podmínkám, v nichž žijeme.

Živě jsem v Německu komunikoval s odboráři a počáteční nevraživost a dokonce nenávist plynoucí z prostého faktu, že jsme jim přišli ukrást práci se rozplynula v okamžiku, kdy jsem otevřeně projevil své levicové smýšlení a rozkryl společenské problémy, v nichž žijeme my v naší zemi. Brzy jsme začali spolupracovat a k našemu překvapení nám němečtí odboráři brzy začali vycházet vstříc nejen v pracovních problémech, ale ve vážných situacích jednali s vedením firmy za nás! Na závěr jeden malý lidský postřeh. Management firmy měl tak panickou hrůzu z možného konfliktu, že uspořádal dva „vánoční večírky“. Jeden pro německé pracovníky a jeden pro nás. Odboráři se proti tomuto nesmyslu postavili a všichni společně jsme se rozloučili na jednom vánočním večírku, jehož vrcholem byla jistě ona turecká píseň, při které jsme ruku v ruce tančili všichni v kruhu. V té chvíli jsem si uvědomil, že skutečná budoucnost Evropy neleží v rozhodnutích bank, firem a politických stran, ale v myslích a rukách nás pracujících lidí.

Dawa

• < Předchozí
• Další >