O faktorech, které vedly ke svržení socialistických systémů v Evropě II.

Podrobnosti

Vytvořeno 7. 10. 2011

Twitter

Úloha a přínos socialistického systému

1. Dramatické svržení režimů, k němuž došlo v posledních  letech, se stalo výchozím bodem pro bezprecedentní nástup propagandistické mašinérie imperialismu vůči socialismu. Imperialismus využil reálných nedostatků a problémů, především však rozvinul svými rozměry nevídanou pomlouvačnou, dobře zkoordinovanou propagandistickou kampaň, kterou chtěl a chce dosáhnout ideologického a politického revanše, očernit a popřít ohromnou úlohu a velký přínos Sovětského svazu a dalších socialistických zemí ke zlepšení života pracujících a celého lidstva, k boji za mír, pokrok a sociální osvobození. Historickou pravdu však není možné potlačit.

Bez ohledu na  všechny problémy, ke kterým v socialistických zemích došlo, socialistický systém, který v průběhu 20. století vznikl, se pokusil uskutečnit jeden z největších ideálů civilizace - likvidovat vykořisťování člověka člověkem. Prokázal svou převahu nad kapitalismem a velké přednosti, dané jistotou práce  pro všechny pracující a zabezpečením jejich života.    

Srovnávání socialismu s kapitalismem nemůže být prováděno na základě totožných kriterií či mimo konkrétní historickou  skutečnost, v nichž oba systémy vznikly a rozvíjely se.     

Kapitalistický systém vyzrával uvnitř feudalismu, vzhledem k tomu, že obě tyto formace byly založeny na soukromém  vlastnictví výrobních prostředků, na systému vykořisťování člověka člověkem. Revoluční síly byly naopak nuceny vytvářet  jiný společenský systém, který se od základu lišil od  předcházejícího řádu ve fundamentální otázce vlastnictví,  přičemž byl nucen postupovat v podmínkách kapitalistického  obklíčení. Klasikové neposkytli a nemohli poskytnout detailní  rozpracování toho, jak při výstavbě socialistické společnosti  postupovat.     

Zdrojem akumulace v kapitalistickém systému je kapitál, vykořisťování stamiliónů lidí v koloniích, nerovná směna a také  tvrdé vykořisťování vlastních národů a emigrantů. Za socialismu  je základním zdrojem akumulace práce člověka ve výrobě a její  produktivita. Ani kritéria pro srovnávání dvou systémů na  základě spotřebních standardů nejsou totožná. Kapitalismus  zkresluje spotřební kritéria kvality života, socialismus usiluje  v současné epoše o jinou strukturu a obsah lidských potřeb.      

2. Se vznikem a upevňováním Sovětského svazu a mezinárodního socialistického systému se radikálně změnil i samotný svět. Socialistický systém se ve spolupráci s dalšími  oddíly mezinárodního revolučního hnutí stal jedinou skutečnou  protiváhou proti despotickým záměrům kapitalismu. Ani jeden vážný globální problém nebylo možné skutečně řešit bez účasti světového socialistického systému. Socialistický systém významně působil na vznik a upevňování dělnického komunistického hnutí v kapitalistických zemích a na národně osvobozené hnutí v zemích  "třetího světa".     

Socialismus rozhodně napomohl k odražení fašismu ve  světovém měřítku, díky historické účasti Sovětského svazu  v druhé světové válce. Vnesl nepopiratelný vklad do formování  mezinárodního hnutí odporu, na jehož čele stáli komunisté. Silně zapůsobil na rozpad koloniálního systému.     

Socialistický systém byl historickým vzorem svým mimořádným příspěvkem k likvidaci ohnisek napětí a války v zájmu národů. Šlo např. o zastavení války v Koreji, o všestrannou podporu Egypta, o pomoc při výstavbě přehrady v Asuánu, o podporu této  země v době třístranné intervence v roce 1956; o pomoc Sýrii  v roce 1957 při odražení spiknutí NATO; o zmaření angloamerické  intervence proti Iráku v roce 1958, o pomoc Libanonu  a Jordánsku, aby se mohly zbavit amerických a britských vojsk;  o podporu asijských národů v jejich boji proti imperialistické  a koloniální činnosti USA, Británie a Francie; o příspěvek  k zastavení války v Indočíně a o pokračování v poskytování  historické pomoci lidu Vietnamu; o obranu arabských států  v protiizraelské válce a podporu boje palestinského a egyptského  lidu; o velkou pomoc v období kubánské krize a také o pomoc lidu  Konga, Quineje-Bissau, Angoly, Mozambiku a Chile.

3. Vymoženosti socialismu a celková činnost socialistického systému, mnohostranná solidarita socialistických  zemí, to vše mělo kladný vliv také na boj řeckého, portugalského a španělského lidu proti diktaturám.     

Opakované návrhy, systematické iniciativy a konkrétní působení v boji za mír a odzbrojení ze strany Sovětského svazu a Varšavské smlouvy představují jedno z nejpřesvědčivějších  a nepopiratelných kriterií odlišnosti dvou společenských systémů, které prokazovalo humanistický a mírumilovný charakter socialismu. Názorné příklady: návrh na celoevropskou smlouvu o míru a bezpečnosti v Evropě (1954-1955), o mírovém řešení německé otázky. Nové návrhy SSSR směřující k tomu, aby všechny velmoci přijaly opatření k poetapovému odzbrojení, jsou odmítnuty Spojenými státy i poté, kdy se Sovětský svaz v roce 1955 rozhodl jednostranně, na vlastní úkor k takovým opatřením  přistoupit. Nejednou byly předkládány také iniciativy k normalizaci dvoustranných vztahů s USA, které inspirovaly boj  mírumilovných národů a konec konců byly přijímány v OSN. A imperialismus přesto v téže době nepřestával ve své snaze způsobit újmu věci odzbrojení a míru, s cílem snížit obranyschopnost socialistického systému.     

Významným bylo také mnohaúrovňové působení socialismu na různé stránky kapitalistického systému: na jeho ekonomiku, politiku, na sociální sféru. Vymoženosti socialistických zemí nutily kapitalistický systém přizpůsobovat se, ustupovat  dělnickému a odborovému hnutí ve svých zemích. Byly pro  pracující a pro masová hnutí významným a mnohostranným  příkladem.     

Vznik socialismu nejprve v jedné zemi a poté v řadě zemí, zespolečenštění základních výrobních prostředků, znamenalo  současně i garanci v této epoše nevídaných politických a sociálních práv a svobod. V masovém měřítku byla uspokojována  taková elementární lidská práva, jakým je právo na práci, na  bezplatnou zdravotní péči a na vzdělání; byly poskytovány laciné  služby a obydlí státem, byl zaručen přístup ke kulturním  a duchovním hodnotám.     

Radikální překonání strašného dědictví negramotnosti a likvidace nezaměstnanosti jsou dvěma charakteristickými  příklady. 1/ (1. Více než 2/3 obyvatelstva bylo negramotných.)  V Sovětském svazu získaly více než 3/4 pracujících vysokoškolské a úplné střední vzdělání, zatímco i dnes je ve Spojených státech  na 23 miliónu oficiálně přiznávaných negramotných.     

Sovětský svaz za pouhých 24 let své existence, ještě před  druhou světovou válkou, uskutečnil epochální skok v průmyslovém  a ekonomickém rozvoji.     

Sovětský stát a lidová moc se staraly o obranu duchovních hodnot, o historické dědictví a pečovaly o kulturní památky. Historický význam má ta skutečnost, že socialistická revoluce  učinila vymoženosti lidské kultury majetkem všech pracujících. Po Louvru a Vatikánu byla Ermitáž prvým muzeem ve světě, které se stalo pro lid dostupným ihned po revoluci, kdy byl ještě hladový, mrzl, byl bos a negramotný. Kulturní revoluce se stala  neoddělitelnou součástí socialistické výstavby. 2/ (2. Poslední  dopisy a stati Lenina se zabývají základními směry a cíli  kulturní revoluce, která se měla v Sovětském svazu uskutečňovat. V jeho stati "O družstevnictví" byla zkoumána otázka kultury  v souvislosti s řešením ekonomických problémů.)     

V SSSR existoval po roce 1956 režim šestihodinového a sedmihodinového pracovního dne a pětidenní pracovní týden.  Všichni pracující měli právo na jeden den týdně volna pro odpočinek a také na každoroční placenou dovolenou. Pracovní  týden v SSSR byl jeden z nejkratších ve světě. Změnil se samotný  obsah využívání volného času. Pro jeho zajištění vytvořila  lidová moc odpovídající předpoklady, jako byly zotavovny, systém  kulturních, informačních institucí a ozdravoven. Sociální  zajištění pracujících se stalo předmětem soustavné péče,  prioritou socialistického státu. Byl vytvořen všeobecný systém  důchodového zajištění.     

Důležitou specifikou systému byla nízká hranice pro odchod do důchodu (55 let u žen a 60 let pro muže). Financování fondů  bylo zajištěno ze státního rozpočtu a příspěvků na pojištění z podniků a institucí. Stejné podmínky existovaly i v jiných evropských socialistických zemích.      

4. Socialistická moc položila základy pro likvidaci potlačování žen a překonávala přitom existující objektivní  potíže. Poskytla ženám rovná práva v ekonomické, politické  a kulturní sféře, což ale neznamenalo, že současně bylo možné překonat všechny formy nerovnoprávných vztahů mezi oběma pohlavími, které vznikaly v průběhu dlouhého času.

Pracující člověk v socialistických zemích nepociťoval nám  známé obavy a nesetkával se s problémy, které poznali  a poznávají pracující kapitalistických zemí - nezaměstnanost,  drahotu, nejistotu, útisk, přezírání a ponižování, sociální  zločinnost. 3/ (3. V této zemi existovala významná tendence  přibližování HDP na jedince k úrovni USA (55 % v roce 1985,  přičemž v roce 1913 to bylo 11,5 %). Příjem na jednoho obyvatele  je kvantitativním ukazatelem, přičemž jeho funkce jsou v obou společenských systémech velmi odlišné, neboť odrážejí radikálně  se lišící sociální vztahy.)

5. Říjnová revoluce vytvořila bratrskou rovnoprávnost národů a národností v rámci jednoho velkého mnohonárodního státu a vyřešila národnostní otázku; národnostní útisk byl likvidován  ve všech svých formách a projevech. K řešení jedné  z nejsložitějších otázek a zamotaných problémů naší doby na základě principu sebeurčení národů až po právo na vytvoření samostatného státu, byla nutná odpovědnost, smělost a politická  prozíravost. 4/ (4. Lenin ukázal na těsnou spojitost, jaká existuje mezi řešením národnostní otázky a problémy  socialistické výstavby. Vyvrátil mylné názory, jako by důsledné  uplatnění principu sebeurčení vedlo k rozkolu mezi národy.  Dokázal, že národnostní otázka neexistuje odděleně od sféry třídních vztahů a třídního boje, že její řešení je podmiňováno  třídní jednotou pracujících.)     

Kurs na sjednocování národností a národnostních menšin v jednotný stát vytvořil současně předpoklady pro pochopení  přirozené specifiky národní svébytnosti, kulturních zvláštností  každého jednotlivého národa v rámci jednotného socialistického státu. Respektování těchto zvláštností může a musí doprovázet  proces jejich sjednocování. V opačném případě vzniká půda pro  oslabení a otupení citu pro jednotu, zvláště tehdy, jestliže se  nakupené problémy současně a správně neřeší, jak se to stalo v bývalých socialistických zemích. V kritickém momentu, v podmínkách celkového regresu, byly národnostní zvláštnosti využity vnitřními imperialistickými a kontrarevolučními silami  a snadno přeměněny v národnostní, šovinistické nálady, v projevy  obnoveného nepřátelství a nenávisti, které byly pěstovány v předrevoluční době a které dovedly národy a národnosti, jež  během sedmdesáti let poprvé ve svých dějinách žily v míru a plně  se věnovaly tvůrčí práci, k novým občanským válkám a ke  krveprolití.      

6. Socialistické země vyvíjely vážné úsilí, aby držely krok s potřebou internacionalizace života a využívaly jejích předností v ekonomických vztazích na základě principu proletářského internacionalismu. S vytvořením Rady vzájemné  hospodářské pomoci (RVHP) se v roce 1949 objevil nový, do té doby neznámý typ mezinárodních vztahů, založený na principech rovnosti, vzájemných výhod a bratrské vzájemné pomoci. Bez RVHP,  na základě pouhých dvoustranných vztahů, by socialistické země  nemohly dospět k odpovídajícímu rozvoji. Byly by podrobeny  podstatně většímu politickému a ekonomickému nátlaku EHS a imperialistických zemí. RVHP otevřelo cestu pro organizaci mezinárodních  odvětvových ekonomických organizací a společných podniků v zemích socialismu. Obecný vklad RVHP do rozvoje vzájemného  styku mezi socialistickými zeměmi a socialistickým systémem byl  výrazný. Země - členové RVHP začaly na nízké úrovni rozvoje  a neměly takové zdroje pro akumulaci jako země kapitalistické,  které je vytvářely během dlouhé doby na základě kapitalistického  vykořistování.     

Vymoženosti, které nepochybně v socialistických zemích  existovaly ve srovnání s výchozí úrovní a také ve srovnání s životem pracujících v kapitalistických zemích, ukazují, že  socialismus má vnitřní možnosti ke stálému zlepšování života  lidí a k rozvoji jejich osobnosti. Jak ukázaly události, tyto  vymoženosti se nerodí automaticky, mechanicky, jsou výsledkem  správné (každé dané etapě a úrovni rozvoje odpovídající) politiky komunistických stran a orgánů socialistické moci, která  se opírá o aktivní účast lidu na výstavbě nového systému. Chyby a ústupky, zkreslování principů, ale i obrovské obtíže v důsledku tvrdého soupeření s kapitalistickým systémem, to vše  se může stát brzdícím faktorem, faktorem stagnace.

Nehledě na různé problémy a nedostatky objektivního  a především subjektivního rázu, vejde 20. století do dějin jako  věk, kterému vtiskl charakter první velký historický pokus  lidského společenství svrhnout jařmo kapitalistického vykořisťování, při němž byla získána neopakovatelná a drahocenná  zkušenost s uskutečňováním velikého skoku socialismu na cestě ke  komunistické společnosti.

(pokračování příště)

Ústřední výbor Komunistické strany Řecka, Atény, 24. března 1995

Část první: Aktuálnost a nevyhnutelnost socialismu

• < Předchozí
• Další >