O faktorech, které vedly ke svržení socialistických systémů v Evropě V.

Podrobnosti

Vytvořeno 13. 10. 2011

Twitter

Výstavba a rozvoj socialismu v podmínkách boje s kapitalismem

15. Výstavba socialismu probíhala v podmínkách soutěžení a boje s kapitalistickou soustavou a zvláště s její nejagresivnější částí, imperialistickými mocnostmi a mezinárodními organizacemi, v podmínkách narůstání internacionalizace všech norem ekonomického, sociálního a politického života.

Od prvého okamžiku vítězství Říjnové revoluce si imperialismus vytyčil jako svůj nejpřednější úkol svrhnout mladý sovětský stát nejprve za pomoci ozbrojené intervence a násilí, aby se poté uchýlil k taktice imperialistického obkličování a izolace, včetně podněcování občanské války. Imperialistické mocnosti podněcovaly nacistické Německo k válce proti Sovětskému svazu v naději, že utrpí porážku a ocitne se pod údery a neštěstím války na kolenou.

Po druhé světové válce a po odpadnutí 11 států, to jest 26% světového území od kapitalismu, se imperialismus snažil všemi prostředky zastavit rozšiřování socialismu a současně znovuzískat ztracená teritoria. Uskutečňoval v tomto zájmu politiku "studené války" a přitom vyhlašoval hesla o "komunistickém nebezpečí" a o "komunistickém chaosu". Narušil poválečné smlouvy s cílem posílit západní Německo a přeměnit je v nástupiště proti socialistickým zemím a samotnému Sovětskému svazu.

Imperialismus nese odpovědnost za více než 150 válečných operací, konfliktů a vojenských převratů, v důsledku nichž byly zřízeny diktátorské teroristické režimy. Obětmi válek, vyprovokovaných imperialismem od počátku 80.let do dneška, se stalo přes 1,5 miliónu dětí.

Na počátku 70. let se politika "studené války" ocitla ve slepé uličce. Bylo třeba najít nové cesty k podrývání socialistického systému a komunistického hnutí ve světě. Hluboké příčiny vzniku nové taktiky se kryjí s faktem, že pozice imperialismu ve vojenské i politické sféře zeslábly, díky ekonomickému, vojenskému i politickému vzestupu socialismu, úspěchům národně osvobozeneckého boje a boje národů v kapitalistických zemích. 6/ (6. 70 zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky získalo národní nezávislost. Většina těchto zemí se při řešení vlastních ekonomických problémů opírala o ekonomickou a vědeckou pomoc socialistických zemí. Rozhodujícím faktorem změny politiky imperialismu se stala změna poměru vojenských sil, která znamenala, že SSSR mohl dosáhnout rovnováhy s vojenským arsenálem USA. Zapůsobila porážka USA ve Vietnamu, úspěch národně osvobozeneckého hnutí, který vedl k rozpadu koloniálního systému.)

16. Helsinská konference, uskutečněná pod velkým tlakem socialistických zemí a mezinárodního mírumilovného hnutí, byla završena svého druhu kompromisem mezi socialistickými a kapitalistickými zeměmi. Imperialismus však nebyl rozhodnut respektovat úmluvy. Ihned po konferenci mění ve vztahu k socialistickému systému svou taktiku, s cílem dosáhnout z podepsaných smluv jednostranných výhod. Jako protiváhy využívá ideologickou diverzi, vnitřní obtíže a slabiny, které se v zemích socialismu vyskytly díky objektivním i subjektivním faktorům. Uplatňuje politiku "budování mostů", taktiku jakoby "sbližování obou systémů" a respektování "některých" úspěchů socialismu, avšak vždy s jedním a týmž cílem - zasadit socialistickému systému rozhodující ránu.

17. K novému přizpůsobení taktiky imperialismu dochází na konci 70.let, spolu s vypracováním politiky "antirazrjadki" (mamířené proti uvolnění). Pod záminkou jakoby vychýlené vojensko-strategické rovnováhy vyvíjí systematické úsilí dosáhnout revanše. Začíná nové kolo zbrojení v čele s USA a to nejen na zemi, ale i v kosmu.

Silné kapitalistické země organizují systematické a rozmanité provokace a antikomunistické kampaně pod heslem "obrany práv člověka". Využívají nejsoučasnější ideologické nástroje klamání národů s cílem vytvořit kolem socialistických zemí a komunistického hnutí vůbec nepřátelské ovzduší. Otevřeně podporují různé antisocialistické a antikomunistické elementy a skupiny, o čemž svědčí události v Československu a Polsku. Využívají ke svým cílům ideologicko-politických rozdílů mezi komunistickými stranami. Materiálně, politicky i morálně podporují i ty nejméně výrazné projevy nespokojenosti a názorových rozdílů v KSSS a v SSSR. Vynakládají na tyto cíle miliardy dolarů ze svých vojenských rozpočtů.

Vzhledem k podmínkám a zvláštnostem jednotlivých zemí využívají nejrozmanitějších metod, diverzí a sabotáže. 7/ (7. Jde o Johnsonovu doktrínu, uplatňovanou po roce 1964, o politiku "budování mostů" ve vztazích s východoevropskými zeměmi. Ve vztahu k SSSR se naopak provádí politika odstrašování jadernými zbraněmi a vůči NDR politika izolace. Byly voleny metody, jež měly napomáhat rozpadu socialistického řádu zevnitř: byla přijata koncepce "nezávislosti na SSSR", propagována idea o tom, "že progres ve Východní Evropě závisí na rozšiřování vztahů a na zahlazování rozporů se Západem".) Spolu se zatvrzelým antikomunismem, na jehož praporu je heslo "lépe mrtvý než rudý", se objevuje i antikomunismus modernější, ale vždy s týmž hlavním cílem - postupnou restaurací kapitalistického systému. 8/ (8. Ideologická diverze jako ideologický nástroj imperialismu je důrazně připomenuta generálním tajemníkem ÚV KSSS J. Andropovem, který o ní mluví jako o politickém podkopu budovaném zevnitř.)

Jak se jasně ukazuje, agresivita imperialismu a jeho pružná, vždy konkrétní taktika, byla jedním z nejvýznamnějších a nejvážnějších faktorů vlivu na socialistické země, na mezinárodní vztahy. Jakékoli nedocenění a tím spíše zasévání iluzí o podstatě a charakteru imperialismu, má pro dělnické a lidové hnutí záporné, záhubné důsledky. Důsledky jednotné strategie a taktiky kapitalismu proti socialismu se nesetkaly s odpovídajícím odporem ze strany mezinárodního komunistického hnutí, přičemž byla třeba nejen jednotná strategická odvetná opatření, ale také společně rozpracovaná taktika.

(pokračování příště)

Ústřední výbor Komunistické strany Řecka, Atény, 24. března 1995

• < Předchozí
• Další >