K boji s mezinárodním komunistickým a dělnickým hnutím přispěli i lídři evropských komunistických stran prosazováním a podporou zrádcovské teorie eurokomunismu. V článku "Od eurokomunismu k současnému oportunismu" zveřejněném v "Mezinárodní komunistické review č. 2" analyzuje člen ÚV KS Španělska Raul Martinez Turrero vliv eurokomunismu na činnost komunistických a dělnických stran, který přispěl nejen k rozpadu mnohých komunistických stran, včetně KSSS, ale hlavně k likvidaci socialistických států.

Teoretická a ideologická reorganizace mezinárodního komunistického hnutí (MKH) bude vyžadovat další prohlubování zkoumání socialistické výstavby v průběhu dvacátého století a vědeckou analýzu příčin vítězství kapitalistické kontrarevoluce v SSSR a státech světové socialistické soustavy.

Kapitalistická restaurace měla své vnitřní i vnější příčiny. Při rozboru vnějších příčin je však věnována největší pozornost pouze dílčím útokům na socialismus, které vedly imperialistické státy v oblasti politiky, vojenství, ekonomiky, ideologie a psychologie. Dosud chybí komplexní analýza konkrétních příčin porážky socialismu v SSSR a ve státech světové socialistické soustavy.

Vnější faktory byly rozhodující a potvrzují, že rozpor mezi imperialismem a táborem socialismu byl reálným vyjádřením třídního boje v mezinárodním měřítku. (1).

Nicméně je potřeba se zabývat mnohem podrobněji i takovými tendencemi, jako byla eurokomunistická, která svým působením zevnitř MKH, často ve spojenectví s oportunistickou politikou komunistických stran, které byly u moci, oslabila moc socialismu.

Imperialistická ideologická centra podporovala a rozsáhle propagovala význam eurokomunismu, jako protikladu linie, kterou označovala za pro-sovětskou nebo ortodoxní.

Leninova předpověď

O eurokomunismu se v posledních dvaceti letech existence KSSS většinou nehovořilo a pokud i hovořilo, tak nikdy veřejně. V zájmu pomyslné jednoty světového komunistického hnutí vedení KSSS nechtělo narušovat vztahy s KS Itálie, Francie a Španělska, ve kterých došlo k jeho největšímu rozmachu. V tomto rámci prováděla kritiku velmi opatrně. Bylo tak tomu proto, že vedení KSSS nebylo nikdy na takové ideologické úrovni, aby mohlo polemizovat s ideology eurokomunismu.

Nedokázalo si ani uvědomit, že kompromisy je možné připustit v politice, ale nikdy ne v ideologii. Odplata za ideologickou měkkost nedala na sebe dlouho čekat. Metastázy eurokomunismu pronikly do sovětské stranické elity a staly se jedněmi z hlavních příčin zrady ideálů leninské strany a sovětské moci.

K rozkrytí třídně nepřátelské podstaty eurokomunismu jako poslední významné formy oportunismu XX. století je nezbytné se obrátit k Leninovi, který ve svém díle "Imperialismus, jako nejvyšší stádium kapitalismu" prorocky předvídal možnost otevřeného a plného přechodu oportunistů na buržoazně - ideologické pozice, bez jakékoli kamufláže.

Lenin ve svém díle uvádí, že vysoké zisky umožňují buržoazii uplácet jednotlivé vrstvy dělníků, dočasně i poměrně značné menšiny a přetahovat je na stranu buržoazie a to jak v určitém odvětví, tak i celonárodně a postavit je proti všem ostatním. Silný antagonismus imperialistických států, jako důsledek dělení světa, tento trend posiluje. Tak vzniká svazek imperialismu s oportunismem. Boj s imperialismem, pokud není spojen s bojem proti oportunismu se pak stává prázdnou a lživou frází.

Tento proces se v mezinárodním komunistickém hnutí realizoval v sedmdesátých létech minulého století. Abnormální zisky nadnárodních monopolů po II. světové válce umožnily podplácet značnou část dělnické třídy nejen v jedné imperialistické zemi, ale v podstatě ve všech kapitalistických státech Evropy. Ta se tak stala součástí privilegované menšiny vyspělých kapitalistických států - tak zvané zlaté miliardy.

V každé zemi zlaté miliardy se vytvářela spotřební společnost, ve které se vysoce kvalifikovaným proletářům otevřela perspektiva jejich transformace v tak zvanou "střední třídu". Do ní se řadila paralelně se střední buržoazií a elitní inteligencí i sociální vrstva dělnické aristokracie a odborářské byrokracie.

Při tom zařazování do "střední třídy" neprobíhalo na základě vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, ale na základě příjmů.

Sociální mýtus o "střední třídě" se velmi hodil nadnárodnímu kapitálu k oslabení třídního vědomí a identity dělnické třídy, rozbíjení její psychologie solidarity se všemi lidmi prodávajícími svou práci. Jinými slovy tento mýtus (který se nyní rozplývá pod údery globální krize) sloužil k rozbíjení dělnické třídy, k vytvoření nedůvěry k síle a vlivu proletářského internacionalismu ve smyslu: k čemu slouží třídní solidarita v boji s kapitálem, jestliže sám kapitál se sociálně orientuje, reaguje na požadavky dělnické třídy a poskytuje ji možnost pozvednout její životní úroveň a bez třídních bojů přestoupit do "střední třídy".

Zejména tato "střední třída" ve společnosti "všeobecného blahobytu" (spotřební společnosti) byla prohlášená za sociální pojidlo, spojující zaměstnavatele se zaměstnanci v jeden celek. Nikoli třídní boj, ale sociální partnerství, jako záruku sociálního smíru a stability měla nést "střední třída" jako své hlavní heslo. To pochopitelně ovlivnilo rozklad proletářského vědomí, možnost stát se příslušníkem prestižní sociální vrstvy vnucovala dělníkovi pocit falešné důstojnosti. V podstatě byl donucen, aby se choval jako dobře krmený čistokrevný pes, který se odměňuje absolutní poslušnosti svému páníčkovi. Mytologizovaná "střední třída" svědomitě pěstována tvůrci "zlaté miliardy" se stala základnou nového oportunismu, která nesla módní vinětu "eurokomunismus". Teprve až současná krize rozprášila liberální iluze eurokomunistů o historickém poslání "střední třídy" a možnostech sociálního partnerství v buržoazní společnosti.

Eurokomunismus představovaly hlavně komunistické strany Itálie, Španělska a Francie. Jejich vedení spojovaly zejména tyto postuláty:

• Odmítání existence organizovaného MKH, prosazování teze o tzv. "polycentrismu" (Palmiro Togliatti) jako alternativy Kominterně a Informbyru.
• Odmítání diktatury proletariátu, volba různorodosti cest k socialismu, s důrazem na parlamentní cestu, ve spolupráci se sociálními a křesťanskými demokraty. Prosazování multipartijního systému i buržoazně demokratické formy vlády.
• Tvrzení, že pojem proletářský internacionalismus nyní představuje vedoucí úlohu SSSR a povinný souhlas s politickou linií KSSS. Proletářský internacionalismus měl nahradit nezávazný pojem "internacionální solidarita", který nazývali novým internacionalismem.
• Souhlas se vstupem do tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS), doprovázený tvrzeními, že ve "Společenství" bude možné lépe obhajovat práva pracujících.
• Trvalá a otevřená kritika SSSR a socialistických států za nedodržování lidských práv a osobních svobod v buržoazním pojetí.
• Prosazování revize a likvidace "strany nového typu" vytvořenou Leninem. Odmítání všech forem revoluce ke změně společenského systému a revolučních principů výstavby, organizace a činnosti komunistické strany.

Eurokomunismus ovlivňoval komunistické a dělnické strany mnoha zemí světa, včetně těch, které získaly politickou moc. Stejně, jako jiné oportunistické proudy v dějinách, měl jasný mezinárodní směr a to i přesto, že jeho hlavním heslem bylo trvání na národních zvláštnostech a podmínkách. Generální tajemník IKS Enrico Berlinguer tvrdil:

"My jsme nevymysleli termín Eurokomunismus, ale samotná skutečnost, že se rozšířil po světě potvrzuje, jak mnoho zemím Západní Evropy záleží na prosazování zásad nového typu do přeměn společnosti v socialistickém smyslu."

Generální tajemník KS Španělska Santiago Carillo ho doplnil: "... Eurokomunismus neexistuje, poněvadž některé komunistické strany mimo Evropu, jako Japonská KS do tohoto rámce nezapadají." (2) Byl velmi nedůsledný, poněvadž za několik měsíců nato vydal knihu "Eurokomunismus a stát".

Pravdu měl v jediném, ukázalo se, že ideologie eurokomunismu negativně ovlivnila mnoho komunistických stran světa.

Souvislost eurokomunismu s XX.sjezdem KSSS

Eurokomunismus, jako revizionistický proud se začal rodit dlouho před tím, než ho Berlinguer, Carillo a Marché oficiálně představili MKH.

Po 2. světové válce se světové revoluční hnutí dostalo do složité situace.

K následkům zločinného přepadení SSSR a likvidace jeho ekonomiky hitlerovským Německem a jeho spojenci, která musela být nesmírným úsilím sovětského lidu obnovena, se připojil i faktor ztráty stovek tisíc komunistických kádrů, což rozhodným způsobem ovlivnilo činnost KSSS a všech evropských komunistických stran.

V kapitalistických státech, vedených USA došlo v průběhu války k rozvoji průmyslu a ekonomiky a tak bezprostředně po válce přistoupily k politice studené války a závodům ve zbrojení, které byly doprovázeny celou řadou politických, ekonomických a vojenských opatření zaměřených na rozvrat socialistické moci.

Vnitřní kontrarevoluce se nikdy nevzdala přípravy na svržení dělnické vlády. Imperialismus tak nejen napomáhal svou propagandou pokusům o svržení revoluční moci v SFRJ (1947-48), NDR(1953), Polsku a Maďarsku (1956), ČSSR (1968), ale vytvářel pro ně reálné materiální podmínky.. Třídní boj pokračoval a prohluboval se v nových podmínkách, imperialistický systém potvrzoval svou sílu a kamufloval svůj tlak na socialistické státy předstíraným zájmem o prosazení jakési vnitřní přestavby socialistických režimů a při tom vytvářel mezinárodní organizace, ve kterých koncentroval svůj vliv na světovou socialistickou soustavu (NATO, MMF, Světovou banku atd.).

V KSSS započaly seriózní diskuse o výstavbě socialismu v poválečných podmínkách, s důrazem na kritiku ekonomických zákonů socialismu a jejich charakter. Do diskusí se aktivně zapojilo i vedení KSSS a Stalin se otevřeně postavil proti oportunistickým pozicím v polemice o novém návrhu učebnice politické ekonomie (3). Po jeho smrti (5. 3. 1953) vnitrostranický boj pokračoval a sílil a to jak při přípravě XX. sjezdu, tak i v jeho průběhu v únoru 1956.

Oportunistický blok, vedený Nikitou Chruščovem umožnil projednávání teze o "mnohočetnosti forem přechodu k socialismu" reviduje tak marxistickou teorii třídního charakteru státu a leninskou teorii revoluce.

Ve zprávě ÚV KSSS, přednesené na XX. sjezdu Chruščovem se tvrdilo:

"...Vzniká i otázka možnosti využití parlamentní cesty k přechodu k socialismu... Dělnická třída, která sjednotila pracující rolnictvo, pracující inteligenci a všechny vlastenecké síly, má možnost porazit reakční protilidové síly, získat naprostou většinu v parlamentu a přeměnit ho z instituce buržoazní demokracie v nástroj skutečné lidové moci. V takovém případě se tento typický buržoazní nástroj výkonu politické moci může stát v mnoha vysoce rozvinutých kapitalistických zemích orgánem skutečné demokracie pro pracující."(4)

Michail Suslov na sjezdu uvedl:

"Nové podmínky vznikly a existují v samotných kapitalistických státech...

Dělnická třída a její politické strany mají nyní plnou možnost soustředit kolem sebe, na jednotné demokratické platformě, převážnou většinu národa - rolnictvo, maloburžoazii, inteligenci a dokonce patrioticky naladěné buržoazní kruhy, což nepochybně vytvoří podmínky pro vítězství dělnické třídy (5).

Pokojný přechod k socialismu se neuskutečnil dosud v žádné zemi. Přesto subjektivizmus uvedené teze a jeho vliv na strategii některých komunistických a dělnických stran se projevil okamžitě.

A. I. Mikojan ve svém vystoupení na sjezdu jasně zdůraznil, že teze o pokojném přechodu k socialismu se nebezpečně přibližuje k pozicím sociální demokracie, což potvrdil následujícími fakty:

"Víme, že některé socialistické strany získaly většinu v parlamentech a mnohde vznikly i socialistické vlády. Nicméně i po volebním vítězství se činnost těchto vlád omezila pouze na malé ústupky ve prospěch pracujících, ale žádný socialismus nebudují. Je potřeba, aby vedení společnosti přešlo do rukou pracujících, aby dělnická třída byla nejen organizačně, ale i politicky a teoreticky připravena k boji za socialismus, aby se neuspokojila pouze drobty ze stolu kapitalismu, ale aby po získání většiny uchopila politickou moc a likvidovala soukromé vlastnictví VP (6).

Marxismus-leninismus se liší od sociáldemokratismu v podstatě v otázce vůle: sociální demokraté nechtějí zaměřit své reformy na změnu režimu z kapitalistického v socialistický a my skutečně chceme. Marxismus byl rozemlet na prach, leninská teorie státu pochována a nahrazena nejvulgárnějším reformismem a plnou falsifikací marxismu.

Tyto pozice byly doprovázeny oportunistickou fabrikací otázek v oblasti ekonomiky, organizace státu a zahraniční politiky. Oportunistický obrat byl korunován známou "tajnou" Chruščovovou zprávou sjezdu, pronesenou při narušení všech principů kolektivního vedení, které mělo být, alespoň podle jeho tvrzení, obnoveno.

Po XX. sjezdu a rozšíření "tajné" zprávy nastala "destalinizace", která byla s ulehčením a bez námitek přijata několika stranami západní Evropy v čele s IKS.

8.-14. prosince 1956, deset měsíců po sjezdu KSSS, vystoupil na VIII. sjezdu IKS Palmiro Togliatti s návrhem tak zvané "italské cesty k socialismu". Ale již před tím, v roce 1951 přijala podobný dokument

KS Velké Británie. Togliatti ve svém návrhu trval na rozšíření svobod k dosažení ekonomické a sociální demokracie. Vznikla tak koncepce "pokročilé demokracie" nebo "antimonopolní demokracie", která by na vrcholu svého rozvoje umožnila prosadit další etapu přechodu k socialismu.

Togliatti, který byl dlouhou dobu ve vedení Kominterny a západoevropských komunistických a dělnických stran tak zvaných "renovátorů" ve své práci "Jaltský memoriál" tvrdil: "Obecně vycházíme a jsme přesvědčení, že musíme ve své politice vycházet, z pozic XX. sjezdu KSSS(7). Ale tyto pozice musí být nyní prohloubeny a rozvíjeny. Například hluboké zamyšlení nad otázkou pokojné cesty k socialismu, nás vede k upřesnění toho, co máme chápat pod pojmem demokracie v buržoazním státě, jak máme rozšířit hranice svobody a demokratických institucí a jaké jsou nejúčinnější formy účasti dělnické třídy a pracujících v ekonomickém a politickém životě.

Vzniká tak otázka o možnosti získání politické moci pracujícími masami ve státě, který nezměnil svou buržoazní podstatu a současně s tím i otázka zda je možný boj za progresivní změny této podstaty zevnitř."(8).

(Vznik EU vše vyřešil.)

V té době, paralelně se zaujímáním podobných pozic, zvyšovaly západoevropské komunistické strany výpady proti socialistickým státům, zvláště proti SSSR. Největší otevřená roztržka v evropském MKH vznikla po internacionálním zásahu vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR.

Komunistické strany Itálie, Španělska a Rumunska veřejně odsoudily zásah.

Do politické linie komunistických stran začíná v té době vstupovat antisovětismus. Jakákoli záminka byla dobrá k tomu, aby se strany mohly distancovat od KSSS a SSSR, aby se mohly prezentovat před veřejným míněním lidu své země, jako strany, které nepodporují hlavní pevnost proletářského internacionalismu a to i přesto, že antisovětská kritika byla otevřeně totožná s imperialistickou propagandou a objektivně přispívala k oslabování socialistického tábora.

Italská cesta vstupuje do nové etapy, charakterizované tak zvaným "historickým kompromisem", kterou rozpracoval Enrico Berlinguer.

V podstatě jde o cestu k socialismu na bázi široké mnohostranické aliance, čímž se komunistická strana vzdává své avantgardní funkce.

Tak zvaný "demokratický socialismus" nebo "socialismus v podmínkách svobody" získává svou konečnou formu v otevřeném antagonismu s diktaturou proletariátu. Eurokomunistické strany přebírají do své teorie i praxe tak zvané "formální svobody" a prosazují možnosti prohlubování buržoazní demokracie (kterou přestávají jako takovou i identifikovat.) K dosažení socialismu chtějí jít cestou zřeknutí se revoluce a revoluční moci dělnické třídy.

Berlínská konference a eurokomunistický revisionismus.

V roce 1975 vystoupily IKS a KS Španělska se společnou deklarací o svém modelu přechodu k socialismu v podmínkách "míru a svobody".

Materiál byl připraven pro Konferenci komunistických a dělnických stran, která se pak konala v červnu 1976 ve východním Berlíně. Její výsledky měly rozsáhlý mezinárodní ohlas. KS Itálie, Francie a Španělska, podpořené ve větší, či menší míře v referátech některých komunistických stran, které byly tehdy u moci, jako např. Jugoslávskou, vystoupily jednoznačně s eurokomunistickou platformou.

IKS na konferenci otevřeně vystoupila za rozbití MKH(9):

"Konference rozhodně potvrdila principy autonomie, které dnes regulují vztahy a spolupráci mezi komunistickými stranami...Úspěch této mírové politiky a soužití v Evropě - umožňuje demokratický a poklidný posun italského lidu k hlubokým změnám socialistického typu."

Enrico Berlinguer k tomu uvedl: "...naše konference není shromážděním mezinárodního komunistického orgánu, který neexistuje a nemůže existovat v žádné formě ani na mezinárodní ani na evropské aréně..."

Představitelé FKS (10) trvali na tak zvané demokratické cestě a na národních zvláštnostech:

"...Naše strana na konferenci vysvětlila základní myšlenky svého XXII.sjezdu a zejména zvláštnosti demokratické cesty k socialismu, s ohledem na národní odlišnosti Francie, na kterou zve pracující a náš lid."

Po plenárním zasedání ÚV KS Španělska (28-29. 7. 1976 - Řím), vystoupilo vedení strany s objasněním svých revizionistických postojů (11):

"Podmínky, ve kterých působí různé komunistické strany, jejich charakteristické rysy a dějiny jednotlivých stran a jejich národů jsou dostatečně odlišné, aby se rozmanitost stala hlavním principem v jejich vzájemných vztazích. Tato rozmanitost situací omezuje i počet témat, na která je možné přijmout jednotná kritéria. Je zde však ještě i něco hlubšího. Tato rozmanitost situací vede logicky k množství rozmanitých koncepcí, především koncepce socialismu, k rozdílnému hodnocení velkého množství současných problémů, přístupu k řešení ideologických otázek a názorů na politickou demokracii...

Stejně tak se v Berlíně ukázalo i to, že v Evropě existuje skupina komunistických stran, jejichž politická linie, analýza a koncepce socialismu se do značné míry od sebe neliší... Tyto strany bojují za demokratickou cestu k socialismu a za socialismus v podmínkách demokracie, při plném dodržování práv osobnosti, existence mnoha politických stran a jejich střídání ve vedení státu, v souladu s volebními výsledky. Většina těchto stran se vyslovuje za socialismus, ve kterém by existovalo skrupulózní dodržování principů svobody vědomí a religiozních praktik, svobody projevu, shromažďování, svobody vědecké, literární a umělecké, právo na stávku; za socialismus, ve kterém stát nebude mít oficiální ideologii."

Eurokomunismus se v celé své nahotě projevil jako pravicově revizionistický proud. Potvrdilo se to přijetím principů liberalismu v hodnocení nejrůznějších politických aspektů: demokracie, svobody, náboženství atd.

Proti třídnímu boji a státu, jako organizované třídní moci stavěli jeho propagátoři "obranu politických svobod a buržoazní demokracie, zejména význam mnoha politických stran a voleb". Trvale útočili na socialistické státy a snažili se všemi dostupnými prostředky podkopat koordinaci a rozvoj MKH, jehož někteří vůdci se pod vlivem teorií o národních zvláštnostech a demokratickém socialismu měnili v mesiáše antikomunistické strategie imperialistických států.

Ve svém boji proti marxismu-leninismu oživili tezi Kautského podle které jako by "opozice dvou socialistických proudů (bolševiků a menševiků) byla opozicí dvou radikálně rozdílných metod - demokratické a diktátorské" (12) a s její pomocí se pokoušeli přeměnit Marxe v běžného liberála. Zběsile útočili na Leninovou poznámku, že marxistou je pouze ten, kdo dospěje od přiznání třídního boje k uznání diktatury proletariátu a skutečnosti, že problém diktatury proletariátu je otázkou vztahu proletářského státu k buržoaznímu státu, proletářské demokracie k buržoazní demokracii.

Jako revizionistický proud se Eurokomunismus stal a zůstává ve většině současných komunistických stran (včetně české) prodloužením ideologického boje buržoazie proti revolučním myšlenkám, jehož základem se stalo pouze formální uznávání marxismu. Stejně tak postupoval i Kautský ve vztahu k teorii státu. Jeho ideologové převzali dokonce Bernsteinovu tezi: "konečný cíl není ničím, hnutí je vším", kterou si upravili na: "socialistická revoluce není ničím - reformy jsou vším".

Chtěli si tak udržet možnost uzavírat aliance se sociálními a křesťanskými demokraty a získat parlamentní většinu, která by cestami reforem někdy v budoucnosti snad vedla k socialismu. K tomu chtěli jako nástroje využít i buržoazní státní aparát v alianci s národní buržoazií, která by se někdy v budoucnosti mohla připojit k antimonopolní frontě.

Ale jinak tomu ani nemohlo být, vzhledem k organickému spojení mezi organizačními otázkami a programovými koncepcemi revizionistů, jejich politikou a taktikou - se rozhodli rozbíjet leninský charakter svých stran a komunistické členské základny.

Novým heslem současných revizionistů, včerejších eurokomunistů je teorie socialismu pro 21. století. Současné, mnoha komunistickými stranami rozpracované verze, vycházejí ze stejných revizionistických tezí, které procházely všemi klíčovými diskusemi v dělnickém hnutí od doby, kdy revizionismus vstoupil do dějin - od Bernsteina do eurokomunismu, které staví proti vědeckému socialismu praxi eklekticismu, naplněného liberálně buržoazními tvrzeními.

Místo závěru

• Eurokomunismus byl pravicově revizionistickým proudem stojícím proti vědeckému socialismu a proto nepřátelským marxismu-leninismu, sloužícím v dějinách třídního boje po desetiletí jako nástroj pronikání buržoazní ideologie do marxisticko-leninské ideologie a oslabování komunistického hnutí.
• Eurokomunismus v součinnosti s oportunistickou politikou po XX. sjezdu KSSS negativně ovlivnil z počátku ideologii a pak i politiku KSSS a některých komunistických stran v socialistických zemích a přispěl k pádu socialistického vývoje. Eurokomunismus pronikal zejména do trhlin, které vznikaly působením oportunistické politiky, zdůvodňoval zrazování proletářsko-internacionálních zásad prosazováním antisovětismu oslabuje tak důvěru dělnické třídy k socialismu.
• Oportunistické postoje se v mnoha komunistických stranách, ať byly či nebyly u moci, nesetkaly s dostatečným odporem z marxisticko-leninských pozic. Na rozdíl od leninského a stalinského období v řadách mezinárodního komunistického hnutí nedošlo k pečlivému ideologickému posouzení eurokomunismu, obavy z možnosti narušení vztahů v MKH převážily nad důslednou podporou revolučních pozic, které by mu mohly čelit.
• Fakta nepotvrdila ani jedno tvrzení eurokomunistů. Eurokomunismus přivedl dělnickou třídu do slepé uličky možnosti spolupráce antagonistických tříd, oslabil revoluční postoje a vedl k likvidaci komunistických stran, které ho přijaly za svou ideologii a postavily na něm své politické programy.
• Ty strany, které akceptovaly eurokomunismus a nebyly zcela zlikvidovány a neprovedly důslednou sebekritiku svých eurokomunistických postojů, postavenou na vědeckých kategoriích, se v současnosti pokoušejí přizpůsobit své revizionistické pozice novým časům a v Evropě se shromažďují kolem Strany evropské levice.
• Komunistické hnutí je v současnosti konfrontováno s novým druhem oportunismu. Tak zvaný "Socialismus pro 21.století" založený na eklekticismu, odmítání kategorií a zásad vědeckého socialismu zaujal stejnou pozici jako ve druhé polovině minulého století eurokomunismus. Marxisticko-leninské síly se musí mnohem aktivněji zapojit do ideologického boje, který se v současnosti rozvíjí ve světovém revolučním a antiimperialistickém hnutí a vnést rozhodující příspěvek do reorganizace mezinárodního komunistického hnutí, který by pomohl zajistit úspěch budoucích sociálních revolucí.

Rozhodující je, aby si současní komunisté a hlavně jejich vůdci uvědomili, že revizionismus nevzniká v komunistických stranách samovolně, ale jeho vznik byl a je závislý na působení stratégů světového imperialismu. Nezapomeňme, že eurokomunismus vznikl v období, kdy světovou politickou a vojenskou scénu ovládal Sovětský svaz a jeho spojenci a stal se jedním z hlavních nástrojů boje proti nim. Je potřeba si objasnit, jaké ideové nástroje využívali buržoazní ideologové k rozbíjení jednoty komunistického hnutí, jehož výsledkem byla likvidace politické moci komunistických stran.

Eurokomunismus zasadil světovému komunistickému hnutí kruté rány, ale nehledě na jejich následky , (ideologický chaos, politickou prostituci) vyvolané šířením této formy oportunismu v evropských komunistických stranách, (hlavně v italské, francouzské a španělské) komunistické hnutí opět směřuje ke své obrodě.

Od taktiky ke strategii kompromisů

Světová imperialistická intelektuální elita eurokomunismus nadšeně přivítala. Lepší formu rozbíjení jednoty komunistického hnutí si ani nemohla přát. Eurokomunismus dostal okamžitě zelenou a jeho ideologové dostali možnost neomezeného šíření svých názorů. Všechna masmédia jim byla k dispozici. Enrico Berlinguer a Santiago Carillo, se objevovali na hlavních stránkách tisku stejně často, jako představitelé buržoazních stran. Stratégové studené války hledali možnosti k pronikání jejich názorů do stranických elit KSSS. Nakonec i Gorbačov, (i když v období, kdy vliv eurokomunismu již opadal) vystupoval na stranický Olymp pod pozorným pohledem Západu.

Nejde o žádnou náhodu, že z úst Gorbačova a jeho kompliců bylo slyšet hlavní postuláty eurokomunismu: "více demokracie - více socialismu", "demokratický socialismus nemá alternativu". Patří sem i gorbačovské "nové myšlení" jehož obsah je dobře znám těm, kdo měli představu o eurokomunistické koncepci upřednostňování boje komunistů proti jaderné válce před bojem s imperialismem - "všichni jsme na jedné lodi". Všechny jeho postuláty jsou jedno tělo a jedna duše s eurokomunismem.

Pravdou je, že v sedmdesátých a osmdesátých létech neměli tehdejší sovětští komunisté ani vedení strany představu o nových formách revizionismu a oportunismu. Spoléháním na naivitu a neznalost problému ideologického boje posledního období, Gorbačov a jeho tým, především Jakovlev, vytvářeli ideologický zázrak nové cesty k socialismu prostřednictvím vše zahrnující "demokratizace", která prosazovala a to je hlavní - vynechání "třídní konfrontace" (oblíbený termín eurokomunistů) se Západem. Virus eurokomunismu se pevně usadil nejen v Rusku, ale ve všech státech, ve kterých měli komunisté do roku 1989 politickou moc.

[1] Declaración del Comité Central del PCPE ante el 90 Aniversario de la Gran Revolución Socialista de Octubre. VII Pleno del CC, 6 y 7 de octubre de 2.007

[2] DOCUMENTATION FRANÇAISE: <<Probl?mes Politiques et Sociaux>>, núm. 293. Paris, 1976, páginas 25 y 27.

[3] J. V. Stalin: Ekonomické problémy socialismu v SSSR

[4] XX.sjezd KSSS. Stenografický záznam. Str.39-40

[5] Tamtéž str.273-274.

[6] L'Unitá, 4.7.1976.

[7] XX. sjezd KSSS.

[8] Jaltský memoriál - Palmiro Togliatti.

[9] L'Unitá, 4.7.1976. L'Humanité, 8.7. 1976.

[10] L'Humanité, 8.7. 1976.

[11] Evropa a komunisté. Moskva 1977, vydavatelství Progres, str.294-297.

[12] Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský.

Zpracoval K.Kluz