Oportunismus

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 11. 2016

Twitter

V tomto dílu seriálu o osobnosti v revolučním hnutí se věnujeme oportunismu jako zvláštní tendenci sabotující revoluční pohyb.

Vedle reprezentantů historických zájmů dělnické třídy - tedy revolučního boje proti kapitálu - od začátku existuje v dělnickém hnutí oportunismus, strategie, která reaguje na bezprostřední situaci a využívá ji k opuštění zásadního poměru v třídním boji.

Zpočátku vývoje kapitalismu, kdy je organizace dělnické třídy neuznána buržoazním systémem, jsou hlavním nositelem oportunismu maloburžoazní vrstvy, rolnictvo, které jsou do dělnického hnutí přivedeny proletarizací, zbídačením v konkurenci s kapitálem. Přenášejí si sem své představy a iluze z pozice malých vlastníků výrobních prostředků, jejichž znakem je individualismus, a tendence k smíření se s malými ústupky na jednom pólu, tak planý radikalismus na pólu druhém. Činitelé dělnického hnutí - vůdci i literáti, často pocházejí z nedělnického prostředí, a proto nejsou zvyklí na kolektivní práci a organizační sebekázeň považují za diktát. Ti pak někdy tzv. "obohacují" marxistickou teorii o módní buržoazní směry v podobě revizionismu.

Názorové tendence a rozpory mezi oportunismem a revolučním proletářským hnutím se často polarizovaly mezi různé organizace, platformy i jednotlivce. Jeden z nejranějších případů byl boj uvnitř 1. Internacionály mezi Michailem Bakuninem (a jeho příznivci) na straně jedné a na druhé straně Marxem a Engelsem. Dodnes povrchní a buržoazní historiografie vydává spor za pouhou ješitnost a touhu dominovat jedné nebo druhé strany (či obou). Především byl ovšem Bakunin odpůrce vědeckého socialismu, podle něj má revoluci vést instinkt. Je také odpůrcem organizace, strany proletariátu, proletariát se nemá v jeho pojetí ujmout moci k přetvoření společnosti, k přesunu státu na nové základy (a jeho odumírání), ale stát má být najednou zlikvidován. Tento rozkol, který se ve své době personálně polarizoval v rozštěpení 1. Internacionály, je kořenem dnešního anarchismu, který je oblíbený mezi mládeží pro své odmítání organizace a ukázněného boje, jako bezprostřední reakce na kapitalistickou zkušenost.

S přechodem kapitalismu do vyšší fáze imperialismu dostal oportunismus nový ekonomický základ - jeho podkladem se stala tzv. dělnická aristokracie, tedy část námezdních pracující, jejíž vyšší životní úroveň je umožněna i vykořisťováním ostatních národů a kolonií. Se vznikem organizovaného hnutí a později s existencí socialistických zemí, bere na vědomí kapitál politické organizace dělnické třídy a snaží se je přizpůsobit pro své účely, zneškodnit je. A to jak mocensky - právním ujištěním soukromého vlastnictví, deklarací tzv. protiprávnosti komunistických režimů (jak ukázaly útoky na soudružku Martu Semelovou, i na Komunistický svaz mládeže), využitím bezpečnostních složek a násilím - tak "měkkými" postupy. Mluvíme zde o metodách, kde politické angažování je manipulováno do předem vymezeného prostoru i finančním zvýhodněním. Politická práce a dějinná funkce strany je omezena jen na volební boj, ten je financován ze státních prostředků. Určitou vyšší kvalitu z tohoto hlediska projevuje tzv. Evropský parlament, v němž zvolení zastupitelé za různé strany zcela podléhají postupům, které jsou předurčeny evropskými monopoly a jejichž příjmy dosahují řádový násobek průměrných platů v jejich domácích zemích. Účast v takových strukturách, nakolik se jich nemohou komunisté v třídním konfliktu zříci, musí být efektivně spojována s dalšími činnostmi za práva a životní podmínky pracujících, v krocích k socialismu.

Některé další politické funkce přebírají v dnešním monopolním kapitalismu tzv. neziskové organizace, které jsou financovány z prostředků kapitálu (např. velkokapitalista a finančník George Soros) a vlád a často slouží pro nepřímé politické ovlivňování. Právě čelení snahám o vymezení politické práce na pouhou správu buržoazních funkcí vyžaduje správnou kádrovou práci při výběru zástupců.

• < Předchozí
• Další >