Další díl ze seriálu o osobnosti v revolučním hnutí.

Otázka hodnocení osobnosti, pojem zrady

Při zkoumání vlastních dějin a sebekritice revolučního hnutí vyvstává otázka, jestli existují objektivní kritéria pro hodnocení osobností v dějinách.

Především se u odmítání pojmu zrady přenáší z běžné řeči chápání zrady jako vědomě cíleného aktu. Ovšem v dějinách jde hlavně o objektivní dopad, byť třeba neúmyslného, nezáměrného jednání, které třeba bylo doprovázeno "zdůvodněním", vycházející z určitých stránek skutečnosti (jako je obrana vlasti, nebo nutnosti zabránit vlivům, které neodpovídají tzv. "místním podmínkám", nebo oprava mocenských přehmatů a zvýšení produktivity práce). Moment vydání pozice nepřátelské třídě, nebo neuskutečnění na daném historickém stupni daného úkolu, což pak zpomalí další řetěz historického postupu - je skutečným obsahem pojmu zrady. Objektivní přístup k dějinám se nesmí ztotožnit s apologetikou proběhlého procesu jako jediného možného. Samozřejmě se takové pojetí spojuje s uznáním možnosti jiného průběhu událostí, v případě, kdy by se do čela hnutí dostal jiný člověk.

Když v říjnu roku 1917 rozhodoval Ústřední výbor bolševické strany o návrhu Vladimíra I. Lenina, že se bude orientovat na ozbrojené povstání - protože buržoazní prozatímní vláda přestala plnit naděje lidu v ukončení války, šířil se hlad a hrozila kontrarevoluce, protože byly sověty již dost silné, aby převzaly moc; schválil UV tento návrh, proti názoru menšiny. Proti tomuto rozhodnutí o povstání se postavili Zinovjev a Kameněv. Správně a v duchu demokratického centralismu se měli podřídit tomuto rozhodnutí většiny a plnit ho. Zinovjev s Kameněvem se však pokusili přesvědčit členy strany o nesprávnosti rozhodnutí, a když nepochodili, napsali do nestranického tisku polemiku proti povstání, a tím v podstatě vyzradili utajený plán prozatímní vládě. Když o tom Lenin rozhořčeně píše, přirovnává to ke stávkokazectví při přípravě stávky odborovým svazem:

Řekněme, že "vedení odborového svazu po měsíční debatě se usneslo: stávka je nevyhnutelná a zralá, dobu utajíme před zaměstnavateli. Na to jdou dva členové vedení mezi masy hlásat nesouhlas s usnesením a nepochodí. A pak oba jdou do tisku ke kapitalistům a zákeřně vyzrazují, na čem se vedení usneslo, čímž z dobré poloviny stávku maří nebo ji oddalují na daleko horší dobu, protože nepřítele varovali. To je skutková podstata stávkokazectví. A proto žádám, aby oba stávkokazi byli vyloučeni..." (Vybrané spisy 3 s. 529)

Lenin je v tomto hodnocení tvrdý, i když sám svědčí, jak těžké pro něj je toto napsat, protože se s nimi přátelsky setkával. Zároveň ale ví, že otázka povstání a strany je daleko důležitější než osobní přátelské vztahy.

Rozdílná úloha člověka během jeho života

Při hodnocení úlohy určitého člověka se často setkáváme, že v určité fázi života a v určitém kontextu plnil pokrokovou úlohu, jindy a v jiném kontextu selhává. To je dáno rozporností samotných lidí i objektivní reality.

Příkladem je činnost Karla Kautského. Kautský začal na levici v německé sociálně demokratické straně. Byl osobním přítel Marxe a Engelse, stará se o náklad jejich děl. Vydává poslední díl Kapitálu, Teorie o nadhodnotě, dokonce jeho zhuštěné výklady slouží i později v Sovětském svazu v kurzech politické ekonomie. Lenin jeho práci "Cesta k moci" z roku 1909 považuje za opravdu konzistentní marxistické dílo. Ukazuje nadcházející období jako epochu válek a revolucí a bojů proletariátu o moc. Ještě v roce 1912 podepisuje basilejský manifest o revolučním využití blížící se války.

Ovšem při rozboru finančního kapitálu a imperialismu dělá Kautský chybu, že ztotožňuje imperialismus jen s určitou politikou buržoazie ve snaze přivtělit si cizí zemědělské oblasti. To není jen tak obyčejná teoretická polemika. V souladu se svou teorií ultraimperialismu nevěří, že by byla buržoazie tak hloupá, aby roznítila válku. A když se jednalo v Reichstagu, německém parlamentu, o válečných úvěrech, místo toho, aby bojoval proti válce všemi prostředky (jako Liebknecht a Luxemburgová a jak dlouho probojovával Lenin), prohlásil (a propagoval mezi masami), že charakter této války nelze posoudit a že každý stát má právo na obranu. Zcela nerealisticky žádal záruky, že Německo nebude mít anexe. Další události, skutečná revoluce v Rusku a krize konce války s revoluční situací ho zastihuje zcela bez teoretických prostředků. Podle něj v Rusku může nastat jen demokratická revoluce, kvůli údajné hospodářské zaostalosti. Od té chvíle nemluví o revolučním Rusku jinak, než jako o bolševické diktatuře a fakticky tak nahrává buržoazní propagandě a intervenci a rozšiřuje tyto pomluvy mezi sociálně demokratickými dělníky. Stejně tak se tím ukázalo, jak moc citelný v Německu je neexistující revoluční subjekt, strana a její vůdcové, kterou tak pracně budoval Lenin v Rusku.

Někteří dnes obviňují komunistické hnutí z nedostatku vůle po spojení se sociální demokracií při čelení fašismu ve 30. letech. Zapomíná se přitom na zločiny sociální demokracie, jako případy střelby do antifašistických demonstrací policejním velitelem a sociálním demokratem Zörgiebelem. A zrovna Kautský vidí jako podmínku sjednocení dělnické třídy svržení moci v Sovětském svazu a rozpuštění komunistických stran, a to ještě v roce 1932, tedy v době, kdy u nás Klement Gottwald realizuje jednotnou frontu v podmínkách mostecké stávky a kdy hájí tento postup na půdě Komunistické internacionály.

Za připomenutí stojí slova Kautského, že "se zmizením bolševické diktatury, začne období rychlého sjednocení a spolupráce nezávislých organizací proletářské demokracie, které obnoví svůj pochod k vítězství." (Kautský: Marxismus a bolševismus: Demokracie a diktatura - překlad KSM)

Ano to jsou myšlenky, s kterými mnoho činitelů tak zvané levice přistupovalo i ke kontrarevoluci na přelomu 80. a 90. let. K zániku socialismu došlo, ovšem k onomu autentickému sjednocení dělnické třídy to ani v nejmenším nenapomohlo. Právě naopak: útok na Sovětský svaz byl stejně jako ve 30. letech útokem na celou dělnickou třídu, porážka Sovětského svazu by byla porážkou dělnické třídy.

Zatímco v roce 1934 nastupující vůdce komunistické internacionály a vítěz nad fašistickou soudní mašinérií Dimitrov formuluje teze o lidové frontě proti fašismu, Kautský varuje před přeceňováním Hitlera. Tvrdí, že dělnická třída sama svrhne Hitlera a že ozbrojené protifašistické povstání ve Vídni bylo chybou.

Tento příklad ukazuje, jak osobnost, která zpočátku může plnit pokrokovou funkci, v zákrutech dějin a třídního boje končí někdy na okraji hnutí nebo rovnou jako zrádce dělnické třídy a je tedy problém hodnotit osobnost jako celek. Je ale možné vystopovat stopy chyb v předchozím vývoji, které se rozvinou v přímou zradu těch, které reprezentují (jako je právě teorie ultraimperialismu pro budoucí kolaboraci s buržoazií).

Ovšem jsou také osobnosti, které zůstaly na vrcholu pokrokového pohybu praktický po celý život. Takovou jakou byl vůdce protikoloniálního boje a Komunistické strany Vietnamu Ho Či Min. Jeho životní příběh je vskutku legendární. Získá si pozornost již při svém pobytu ve Francii tím, když bere za slovo právo na sebeurčení, které imperialistické mocnosti na oko deklarují na Versailleských jednáních v roce 1919. Společně se skupinou vlastenců se pokusí setkat s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem a francouzským ministerským předsedou Georgesem Clemenceauem v otázce nezávislosti Vietnamu na Francii a občanských právech Vietnamců. Je neúspěšný, ale tento pokus vejde do povědomí a využije ho v pozdější politické praxi.

Později odjíždí do Sovětského svazu a získá marxistické vzdělání. V čínském Kantonu vytváří v roce 1925 zárodky Komunistické strany Vietnamu a od té chvíle stojí v čele komunistického hnutí ve své zemi, které je pevně spjaté s národně osvobozeneckým bojem Vietnamu. V roce 1945 vede protijaponské povstání, srpnovou revoluci, a v září toho roku osobně pronáší prohlášení nezávislosti Vietnamské demokratické republiky. Francie se pokouší zoufale všemi prostředky udržet svou kolonii, ovšem Francouzi jsou poraženi u Dien Bien Phu v roce 1954, což se stává vzorem pro všechna protikoloniální hnutí. Avšak osvobození je na základě mírových urovnání neúplné, svobodný je jen sever země, jih zůstává pod okupací USA, které jsou vedeny světovým zájmem v udržení imperialistického systému a zabránění šíření osvobozeneckých komunistických myšlenek všemi prostředky.

Ho Či Min umírá v roce 1969 v době, kdy válka s okupanty stále probíhá. Ve své známé závěti vyjadřuje přesvědčení, že okupanti budou vyhnáni a země se opět sjednotí, svobodná a nezávislá - jak se skutečně o 6 let později stalo. Také zanechává přání, aby bylo překonáno rozštěpení komunistického hnutí - zejména mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou. V závěti také zanechává instrukce pro boj za nezávislost a výstavbu strany:

"Každý člen strany; každý kádr musí být hluboce prodchnut revoluční morálkou, a prokázat pracovitost, šetrnost, integritu, upřímnost, naprostou oddanost k veřejnému zájmu a úplnou nesobeckost. Naše strana by měla zachovat absolutní čistotu a dokázat si zasloužit svou úlohu vůdce a věrného služebníka lidu." (Závěť Ho Či Mina, překlad KSM)

Osobnosti jako symboly

Na okraj dodejme, že osobnosti hnutí slouží i jako mobilizační symboly. Jako například nápisy "za Stalina" ve Velké vlastenecké válce, nebo pojmenování interbrigadistických jednotek v revolučním Španělsku po Klementu Gottwaldovi. Příslušnost k určité osobnosti je vyjádřením určité pozice, jako je tričko s Che Guevarou, nebo příslušnost k protiválečnému hnutí v Evropě a USA pod obrazem Ho Či Mina. Zde ovšem nutně nenalézáme vědomí obsahu této osobnosti.

Individuální vlastnosti v komunistické straně, morálka

Když si všímáme jednotlivých osobních vlastností lidí v revolučních stranách, výstižně to vyjádřil Antonio Gramsci. Pro hodnocení vnitřního života stran, které aspirují na přeměnu společnosti a státu, napsal:

"Ve stranách se již nutnost stala svobodou a z toho vyplývá obrovská politická nebo politicky zaměřená cena vnitřní kázně ve straně, jinak řečeno, cena kritéria takové kázně pro hodnocení průbojnosti různých stran. Z tohoto hlediska můžeme strany hodnotit jako školy státního života. Složky života ve stranách: charakter (odpor vůči podnětům překonaných kultur), čest (neochvějná vůle podporovat nový typ kultury a života), důstojnost (vědomí činů pro vyšší cíle), atd." (A. Gramsci: Základy politiky)

Pokud jde o správnost individuálního chování v každé situaci, posuzujeme i otázku morálky. Marxisté odmítají nehistorická a věčně platná morální pravidla, nezávislá na podmínkách, odvozená od abstraktních pouček nebo boha, které v základu stejně slouží k udržování vykořisťovatelského vztahu. Morálka je především založená na společenském kontextu, založená na třídních zájmech. V tom je pravdivé, že komunisté jsou proti morálce - jsou proti buržoazní, pokrytecké a vykořisťování udržující morálce. Vyzdvihují ale novou mravnost. S ohledem na třídně rozdělenou společnost a boj tříd ve společenském pokroku, komunistická mravnost slouží v boji za odstranění vykořisťování a záleží v solidární kázni a uvědomělém boji mas za odstranění vykořisťování. Lenin dovozuje: "v základech komunistické mravnosti leží boj za upevnění a dovršení komunismu". Toto zdánlivě jednoduché určení samozřejmě není pragmatismem, neříká, že každý prostředek se hodí k dosažení bezprostředního cíle, který před subjektem leží. Obsahuje v sobě předpoklad i neuvědomených dlouhodobých důsledků, které je nutné brát v úvahu v morálním hodnocení jednání.