k 90. výročí Hladové demonstrace

Podrobnosti

Vytvořeno 12. 5. 2007

Twitter

Když jsem se účastnil pietního aktu k 90. výročí hladové demonstrace, uvědomil jsem si, kdo v řadách tiše vzpomínajících chybí. Kam zmizeli ti, kteří obvykle kladou věnce ke kdejaké nepovedené soše? Kam zmizeli ti "humanisté", "demokrati", atd.? Kam zmizela naše "konzervativní" mládež? Proč nikdo nestál na místech, kde před 90ti lety tekla krev? Protože jen někdo má úctu k padlým.

A ti kteří tam nebyli, tam na těch památných místech nestáli - ti nejen, že ji nemají, ti dokáží pouze profitovat z jiných událostí. Mrtví spoluobčané z roku 1917 jsou zřejmě pro ně již občany druhé kategorie. Teď jsou obvykle zraky upínány jinam - jednak k osobnosti T. G. Masaryka a v Prostějově tradičně k nevkusnému pomníčku obětem intervence v r. 1968. Mrtví z nešťastných srpnových dní roku 68 si jistě zaslouží úctu. Úcta se však nerovná reklamě mikroskopicky vyhlížejících spolků s jedinou náplní – dnes už velmi vyčpělým antikomunismem. A není na škodu říct, že právě jednou z obětí byl starý komunista. Ten by jistě velmi nelibě nesl, kdyby věděl, že jeho krev slouží jen jako reklama vládnoucí "elity".

Také prezident osvoboditel by se divil, jak je jeho jméno skloňováno ve všech pádech těmi, kteří leckdy nemají s jeho myšlenkami ani morálním kreditem nic společného a kteří hodí kytku na žulovou desku jen, aby tak nějak splnili. Totéž se samozřejmě týká i Jiřího Wolkera - Kdyby jen komunista Wolker viděl, kdo mu dává kytky k pomníku... Ta tam je mnohdy trapná maloměstská pompa ve srovnání s upřímnou lidskou úctou k obětem hladové demonstrace. Byla to slušnost a upřímnost beze snahy o reklamu, o zviditelnění. Byla to povinnost občanů, cítících sepětí jak s historií tohoto města, tak především s jeho budoucností. A to, že přijeli i mladí až z Brna či Prahy ukazuje sílu této tragické události ještě po 90ti letech.

Poselství padlých hrdinů stále žije. Odvaha jít proti bajonetům za svá práva mluví ještě dnes, v době, kdy i my postupně ztrácíme svá sociální práva.
Na závěr jen řeknu: Jsou lidé, kteří nezapomněli.

Martin Peč

Pozn.

Dovolil jsem si malý komentář k úvaze mého mladého soudruha Martina Peče protože si myslím, že právě nápady takovýchto lidi by měla dávat KSČM do popředí. Je součástí nově vzniklého Klubu mladých při OV KSČM v Prostějově, který vede můj již letitý přítel a spolubojovník za věc socialismu, kandidát KSČM do Poslanecké sněmovny Jaroslav Petržela. Svou prací naprosto zesměšňuje žvásty tendenčních médií a jejich antikomunistů. Mimo vlastní tvorby pro výstavu, kterou jsme nedávno umístili u nás v Brně „Sochy proti základnám“ autor fotografií či článků. V jednom z nich např. upozorňuje na prohitlerovské, protižidovské články katolických básníků (viz. Mladá Pravda) Demla, Durycha a Jana Zahradníčka, jemuž v Brně, kde bývalý primátor, současný europoslanec Petr Duchoň nechal odstranit pamětní desku na komsomolce umučené gestapem na hradě Špilberku, kde byl koncentrační tábor, instalovali nedaleko na Šilingrově náměstí pamětní desku.
Martin je také autorem námi vydaných výběrů z básnických sbírek - brožur - o Slovenském národním povstání, o Petru Bezručovi, o Jiřím Wolkerovi…
Odpovídá tím na snahy současných mocných milovníků radarů a raket, kteří nás nazývají za dětské dny, petiční akce,demonstrace proti válce, okupaci, fašismu či sociálním škrtům a latinskoamerické večery, extremisty a kteří by nás rádi srovnali s neonacisty, kteří v tomto režimu po večerech a někdy i za bílého dne bijí a někdy i vraždí své mnohdy bezbranné oběti.
Za našimi idejemi míru, pokroku a lidské solidarity stála a stojí taková jména, že je z mozků mladým NEVYMAŽE ani náš pan premiér Topolánek, jak to sliboval 1.Máje na Letné nad transparentem oslavujícím vraždy skupiny bratří Mašínů.
Je důležité v takovéto době připomínat oběti takových názorů, jaké reprezentuje pan Topolánek, zakončující výhružné SMS novinářům nacistickými pozdravy - oběti Hladové stávky, oběti stávek a demonstrací v třídních zápasech za první republiky i oběti Dubčekovské snahy o zvrat v budování socialismu, kterými jsme vlastně všichni, protože jej jako kostlivce ze skříně vytáhli páni demokraté revolucionáři, aby v roce 1989 národu nalhali, jak tu budeme mít skvělý kapitalismus s banány, bez nezaměstnaných, bez utrpení v neřešitelných sociálních situacích, bez mládeže, která nevraždí učitele a sebe navzájem.

David Pazdera

• < Předchozí
• Další >