Paradoxy a kuriozity české politiky

Podrobnosti

Vytvořeno 8. 10. 2007

Twitter

Od roku 1990 se ve vládách, které se vystřídaly objevily desítky politiků různého intelektu i mravní úrovně. Těch skutečně kvalitních, obětavých, považujících svoji dočasnou funkci nejen za normální práci, ale především za poslání a službu občanům však bylo jako šafránu a možná ještě méně. Mnozí s odstupem času tvrdí, že nejvíce skutečných odborníků bylo hned v té první polistopadové vládě. Snad i proto, že tehdejší doba byla plná nadějí a politika byla považována za prestižní záležitost.

Lidé tenkrát ještě politikům důvěřovali a některé prohřešky byli ochotni omluvit. Jenže od té doby uplynula hezká řádka let. Mnohé ideály vzaly za své. Občané si již o politice a politicích většinou nedělají zbytečné iluze. Politika a lidé v ní působící se dnes netěší žádné mimořádné úctě občanů – voličů. Z velké části si za to mohou sami. Arogantní chování, vysoké platy, nesmyslné výsady – např. 100% plat v době nemoci, ať už trvá jakkoliv dlouho (o tom si občan může nechat jenom zdát) a zejména až na vyjímky malá odborná zdatnost u řady z nich jim skutečně nevystavuje dobré vysvědčení. O morálním profilu mnohých politiků si pak nedělají pražádné iluze dokonce ani jejich voliči. Naše dnešní politika je plná zajímavých jevů. Vzpomenete si ještě na dobu tzv. sametové revoluce? Jak se hovořilo o tom, že do politiky se budou napříště dostávat jen odborníci, lidé vzdělaní a se silným mravním profilem? Nelze na to nevzpomenout. Zvláště když se podíváme na naši současnou vládní sestavu. Jsou to skuteční odborníci? Vykonává třeba funkci ministra zemědělství zkušený odborník, který přišel z praxe? Nikoliv. A co ministerstvo obrany, které řídí paní Parkanová? Je snad ona tou pravou odbornicí na svém místě? Pohybovala se někdy dříve ve své profesi v dané oblasti? Jaké jsou vlastně její odborné znalosti? Odpověď je stejná jako u ministra zemědělství. A mohli bychom pokračovat stále dál, až na pár vyjímek. Zajímavá věc, u nás tedy může vykonávat funkci ministra i člověk, který o příslušném resortu mnoho neví, jelikož se předtím pracovně pohyboval ve zcela jiném oboru. Jak potom může vypadat práce takového člověka? Jaké může mít výsledky? Jistě ministr je jen hlavou svého resortu, na vše důležité má svoje lidi. Ovšem není minimálně trapné, aby např. funkci v resortu obrany vykonával nevoják? A např. aby ministr spravedlnosti byl straník, když tento resort je natolik citlivý, že by v jeho čele skutečně měl stát odborník, který není spjatý s žádnou politickou stranou? U nás je všechno tak trochu naopak. Ministerské funkce tak zastávají straníci na úkor odborníků. A jak se zdá skoro nikomu to ani nevadí. Není divu, občana už dnes politika nezajímá. Má dost starostí udržet si práci, má taky rodinu a své záliby. Jenže zajímat by nás politika měla, už z toho důvodu, že ovlivňuje náš život. Ať chceme nebo ne politická rozhodnutí, přijímané zákony náš život ovlivňují. I proto by nám nemělo být lhostejné, kteří lidé vykonávají důležité veřejné funkce. Jak na místní úrovni, tak i na té nejvyšší. Zjistíme, že máme v čele státu zajímavou směsici osob nejrůznějšího ražení. Dnes již bývalá ministryně Kuchtová např. dříve za rakouské peníze bojovala a demonstrovala proti existenci a provozu elektrárny v Temelíně. Nikde jinde by se takový člověk nedostal do vlády. U nás to jde. Ministr Bursík dlouhodobě tvrdě kritizoval ODS za to, že neprosazuje ekologickou politiku. Nakonec s ní zasedl v jedné vládě. Zelený Bursík pěkně zmodral aneb vyměnil volební program své strany za účast ve vládě. Strana, která získala ve volbách pouhých 6 poslanců má 3 ministry ve vládě. To je možná nejen evropský, ale spíše světový rekord. Zelení navíc jasně vyjadřují, že nejsou levicovou stranou. Další ryze česká záležitost – všude ve světě se Zelení řadí k levici. Jelikož tam z hlediska svých programových priorit logicky patří. Jen v České republice je to jinak. Dalším českým politickým originálem je prosazení milenky či možná budoucí partnerky předsedy vlády do vysoké ústavní funkce (post místopředsedkyně Poslanecké Sněmovny). Něco takového by jinde ztěží bylo možné. A dalších takovýchto kuriozit a paradoxů domácí politické scény je samozřejmě více. Neškodí si některé připomenout. Opravdu totiž stojí za to.
Sociální demokracie jako strana, kde neschopní jsou povyšováni

Začněme třeba u sociální demokracie. Bývalý dlouholetý předseda socialistů Miloš Zeman to dotáhl v politice hodně daleko. Nutno mu přiznat nejen solidní vědomosti, ale i notnou dávku pragmatismu, díky němuž se z předsedy strany, která měla 7% voličskou podporu dostal až do čela vlády a malou parlamentní stranu učinil stranou silnou a respektovanou. Miloš Zeman tedy stál plných osm let v čele sociálních demokratů, ovšem dle svého jednání a vystupování skutečným sociálním demokratem nikdy nebyl. Ten kdo politiku sleduje ví, že byl především přesvědčeným liberálem. Funkci předsedy strany tak využil k vlastní politické kariéře. A jelikož byl ať se nám to s odstupem času líbí nebo ne opravdu úspěšným politikem, vytáhl do vysokých funkcí i úplné nicky. Osoby nejen mravně, ale zejména odborně nezpůsobilé zastávat vysoké posty ve veřejných funkcích.
Miloš Zeman sám určil svého nástupce v čele sociální demokracie. Stal se jím Vladimír Špidla. Vzděláním historik, dříve také ekologický aktivista, který před rokem 1990 prošel i dělnickými profesemi. Po roce 1990 byl před nástupem do vysoké politiky několik let ředitelem Úřadu práce v Jindřichově Hradci. V Zemanově vládě zastával post ministra sociálních věcí a počínal si vcelku dobře. Roku 2002 pak dovedl socialisty k volebnímu vítězství a také sestavoval koaliční vládu. Již zde si počínal jako slon v porcelánu. Nechal se vydírat malou straničkou Unií svobody, která proslula svým pravicovým fundamentalismem a logicky skončila v politickém propadlišti. Špidla sice byl a snad je dodnes na rozdíl od Zemana sociálním demokratem z přesvědčení. Jenže ve vysoké funkci selhal. Nedokázal ukočírovat vládu, dělalo mu potíže vhodně komunikovat s médii a ani ve vlastní straně neměl valnou autoritu. Mnozí sociální demokraté mohou potvrdit, že při důležitých stranických schůzích byl za Zemana v jednacím sále klid. Za Špidly naopak (často hluk podobný plné hospodě), dělalo mu potíže řídit i schůzce svých vlastních spolustraníků a získat mezi nimi patřičnou autoritu. Jeho vystupování před médii bylo pověstné značnou křečovitostí, málo srozumitelným projevem a zajímavou mimikou. Pověstný Špidlův úšklebek zůstane asi v paměti více než jeho praktické činy. Což mu vystavuje velmi špatné vysvědčení. Špidla byl zkrátka po Zemanovi, který sice nešel pro ostrý výraz daleko, ale měl autoritu, velmi slabým předsedou vlastní strany i nevýrazným předsedou vlády. Řada sociálních demokratů se dokonce i dnes domnívá, že Zeman tím, že prosadil Špidlu za svého nástupce se chtěl vlastní straně spíše pomstít a nikoliv jí dát nový impuls k dalšímu rozvoji. Vrcholem jeho diletantství pak byly nechutné intriky při prezidentské volbě roku 2003. Tehdy totiž mohutně loboval mezi vlastními poslanci a senátory za to, aby v tajné volbě nepodpořili Miloše Zemana. Dochoval se dokonce přesný záznam jeho řeči na utajeném stranickém jednání. Tehdy, těsně před prezidentskou volbou přímo prohlásil: „Pokud se Zeman stane prezidentem půjde celé strana do p….e a tedy i my všichni.“ Špidla měl ze Zemana jako případného prezidenta přímo panický strach. Zeman ho převyšovat svým talentem pohybovat se v prostředí vysoké politiky i schopností předvídat. Po volební frašce, kdy vlastní poslanci a senátoři (bývalé nicky), kterým právě často Zeman pomohl k politické kariéře, mu odmítli dát hlasy, šla Špidlova politická dráha rychle ke konci. Nakonec pod tlakem odstoupil z postu předsedy vlády i strany a dostal za své „zásluhy“ prestižní funkci evropského komisaře. Znovu se potvrdilo, že u nás je politika skutečně jediným oborem, kde se za neschopnost, může člověk dostat do ještě vyšší a lépe placené funkce.
Stanislav Gross, který vystřídal neúspěšného Vladimíra v čele strany i vlády se na tomto výsluní také dlouho neohřál. Proslul především svojí bytovou aférou, ale zejména tím, že neovládal solidně ani jeden cizí jazyk, což při mezinárodních jednáních působilo skutečně trapně. Přímo vyhlášený pak byl Grossův všeobecný přehled. Při mezistátních jednáních působil Gross mezi svými zahraničními kolegy premiéry jako zakřiknutý klouček. Při takovýchto jednáních se prý nedokázal neformálně bavit téměř o žádném tématu krom toho, jaké je zrovna u nás počasí, či jak to ta Sparta opět prohrála v evropských pohárech. Na nic víc se prý nezmohl. Tento „velikán“ nás skutečně ve světě reprezentoval na „úrovni“.
Naštěstí i pro něj, ale trvala jeho premiérská kariéra skutečně jen velmi krátce.
Špidla i Gross tak ukázali na to, že do čela vlády se při troše štěstí může dostat skutečně každý. Nelze se pak divit, proč občané politikům nejen nedůvěřují, ale často jimi i pohrdají. Oni si za to skutečně mohou většinou sami.

ODS – klub elitních kuponprivatizátorů a jejich věrných slouhů

Zastavme se i u naší nejsilnější pravicové a nyní i vládní strany. I ona má ve svém „kádru“ skutečné politické superhvězdy. Když byl v roce 2002 zvolen novým předsedou tehdejší senátor Topolánek, komentoval tuto volbu dlouholetý předseda ODS Klaus oním známým a nezapomenutelným výrazem „o falešném a prázdném Topolovi.“ Sám Topolánek se tomu dokázal i zasmát. Sám ale později prokázal, že do čela vlády se může dostat i člověk, který udržuje nemanželský poměr, své rodině to tají a pokud by jej neodhalili novináři, lhal by o tom možná ještě dnes. S Topolánkem se do čela vlády dostala mluva z prostředí hospody 4. cenové, neurvalé chování, arogance, i výrazy, které užívaly nacističtí pohlaváři za války. Topolánek dokonce neváhal prosadit svoji milenku do významné funkce ve vedení Poslanecké Sněmovny. Toto snad nemá obdoby nikde v Evropě. Snad s vyjímkou konstitučních monarchií. Jenže tou naše země není. Aktuálně pak proslul tím, že prosazoval tzv. reformu veřejných financí v té podobě, že politikům, tedy i jemu samotnému vzroste plat, zatímco většině ostatních občanů naopak díky změnám v daních klesne více či méně jejich životní úroveň. Prosadil tedy jakousi reformu, která má snížit veřejné zadlužení. Ovšem tím způsobem, že to zaplatí ti, kdo měli již dříve hluboko do kapsy na úkor těch, kteří berou desetitisícové či statisícové příjmy. Veřejný dluh tedy platí ti chudší na úkor milionářů. Topolánek se asi inspiroval ve středověku, kdy šlechta vyznávala zásadu, že na chudý lid platí jen přísnost a robota na panském. Tu zatím ještě neprosadil, ale není všem dnům konec. Tento arogantní hulvát v čele vlády běžně používá slovník dnešní pubescentní mládeže a názorové odpůrce zdraví zdviženým prostředníčkem. Měl být svěžím vánkem české politiky, ale zůstal bohužel jen oním falešným a prázdným. Existuje snad v některé zemi západní Evropy politik, který se k moci dostal lží, když v předvolebních kampaních propagoval rodinné hodnoty, vystupoval na mítincích společně se svou manželkou, aby o pár měsíců později vyšlo najevo, že už tehdy ji podváděl se svou stranickou kolegyní? A tu potom následně protlačil do jedné z nejvyšších ústavních funkcí? Jak by asi dopadl podobně se chovající politik v sousedním Německu nebo Rakousku? Odpověď je jasná.
ODS stála v čele státu v době, kdy probíhaly největší přesuny majetků, privatizovaly se klíčové podniky, probíhala kuponová privatizace, restituce dříve znárodněného majetku apod. Do této strany vstupovali především ti, kdo z těchto majetkových přesunů získali nějaký profit a dodnes tvoří její nosné jádro a oporu zejména v komunální politice. Tito lidé také tvoří drtivou většinu stranických sponzorů. Zda jsou jejich peníze poctivě vydělané, to většinou nikoho nezajímá. ODS je stranou, která je spojena se ztrátami v národním hospodářství ve výši nejméně 800 miliard korun, tolik se prošustrovalo díky chybným či neexistujícím zákonům právě v době velkých privatizací. Koho tato strana zastupuje dnes je tedy jasné. Ovšem o demokracii by hovořit vůbec neměla. To opravdu v jejím podání působí trapně a směšně. Vždy když dojde k jednání o tom, že občané by měli více rozhodovat o věcech veřejných ve všelidovém hlasování např. ve věci rozdělení Československa, ve věci umístění radarové základny USA na našem území či podobné důležité otázky, tato strana je zásadně proti. Její častý argument je ten, že občané většinou nejsou dostatečně vzdělaní, aby se o tak vážných otázkách mohli samostatně rozhodnout. Lepší bude, když o tom rozhodne vždy moudrá strana. Nepřipomíná nám to opět časy nedávno minulé? Časy kdy jen strana a vláda věděly co je pro občana tím správným a nějaké rozhodování mu přece nebudou přenechávat a obtěžovat ho s ním.
Jasnou ukázkou toho, jak si ODS představuje demokracii je i vedení hlavního města Prahy. Nikdy od roku 1990 se po volbách ještě nestalo, aby v Praze zvítězila jedna strana tak drtivě, že získala více než 50% zastoupení v zastupitelstvu hlavního města. Volby roku 2006 toto změnily. ODS v Praze zvítězila tak drtivě, že si mohla vytvořit vedení města sama, bez ostatních politických subjektů. Zde mohla ODS ukázat, jak moc je demokratickou stranou. Mohla se o podíl na moci rozdělit s jinými a to podle jejich vlivu a voličské podpory. Ostatně tento způsob je obvyklý i v tolik za vzor dávané západní Evropě. A co se stalo? ODS si sama vládne, nikoho k tomu nepotřebuje. A tak titíž lidé rozhodují o podpoře kultury ve městě, o stavebních zakázkách, o podpoře neziskových organizací. O tom kam a kolik prostředků z městského rozpočtu bude směřovat do školství, sociální oblasti atd. Je takováto vláda skutečně demokratická? ODS pokud si ještě chce zachovat nějakou slušnost a upřímnost, měla by urychleně škrtnout ze svého názvu právě slovo demokratická. Svou dosavadní činností totiž toto již tolikrát popřela, že je důvěryhodná asi tak jako bývalý dlouholetý kapsář ve funkci finančního revizora.

Lidovci – přežít každý režim a vždy být u plného koryta

Lidovci se delší dobu potýkají s poklesem voličské přízně. Jako dočasné řešení se pro ně stalo to, že do funkce předsedy strany zvolili člověka, který má rasistické smýšlení, nevyjasněné majetkové poměry a nemá ani žádný nosný program pro svoji stranu, která žije již pouze z tradice a jakési stále běžící setrvačnosti. Jiří Čunek ještě jako starosta Vsetína proslul tím, že „vyřešil“ cikánský problém ve městě. Nechal vystěhoval několik romských rodin mimo město. Takovýto čin se samozřejmě vždy setká s pozitivním ohlasem. Jde o to, že vlastně nic nevyřeší. Celý problém se jen za pozornosti veřejnosti a médií odsunul, odložil a za čas se vrátí zpět s plnou intenzitou. Romské rodiny se navíc ze Vsetína vystěhovávaly v noci, aby to nevzbudilo pozornost. To velmi připomíná praktiky jedné ideologie, která zavlekla tento svět do ničivého válečného konfliktu, jenž trval plných šest let. Lidovci tak dokázali, že křesťané umějí odpouštět a člověka chovajícího se zle ke svým bližním je třeba napravit tím, že mu svěří vysokou funkci. Lidovci se již od dob první republiky řídí heslem být vždy přitom (být vždy tam, kde jde o velké peníze a vlivné funkce). Ostatně jeden vlivný lidovecký politik doby první republiky to řekl jasně: „ve vládě jsme toho sice moc neudělali, ale mnohému jsme alespoň stačili zabránit a hlavně jsme byli vždy přitom, když se něco důležitého dělo.“ Lidovci se tímto heslem řídí stále. Je ale otázkou času, jak dlouho to bude stačit jejich voličům. Už to, že do čela strany prosadili velmi nedůvěryhodného člověka svědčí jen o tom, že jsou ochotni zvolit předsedou kohokoliv, jen když jim zajistí vliv a peníze. Je pak ale na místě otázka zda skutečně potřebujeme v politice takovouto stranu, které jde jen o to, aby svým prominentním členům zajistila dobré bydlo. Pro lidovecké voliče je to důvod k velmi hlubokému zamyšlení na tím, jak jejich představitelé prakticky naplňují desatero Božích přikázání. Pokud se tedy k němu ještě i dnes hlásí nebo je to již jen přežitek překážející intrikám prováděným v politickém zákulisí.
Sledovat počínání lidovců v naší politice je vůbec velmi zajímavé. Strana, která sama sebe deklaruje jako strážkyni křesťanských hodnot dává prostor velmi podivným figurám, které skutečně mohou oslovit snad jen jádro těch nejvěrnějších členů strany a sympatizantů. Není divu, že odpor proti lidem homosexuálně orientovaným, proti alternativám rodinného života, vůbec proti menšinám a lidem, kteří se vymykají davu, nemůže přitáhnout této straně mladé voliče. Kterého mladého by ještě dnes oslovilo to, že mu někdo přikazuje, aby se pokud možno do 30 let oženil, měl co nejvíce dětí, byl vždy manželce věrný a to i když ona jemu není a hlavně aby nikdy neopomněl s rodinou navštívit nedělní mši v nejbližším kostele?
Aby mu někdo přikazoval, že sexuální vztah patří až do manželství a o důležitých životních otázkách se radil v modlitbách k Bohu? Jistě duchovní hodnoty i mladý člověk potřebuje, stejně jako zdravý vztah, vytvoření rodiny a naplnění v předání života svým potomkům. Jenže nikoho takového neosloví, aby mu někdo přikazoval, podle jakých přesných návodů má žít svůj vlastní život.
Pokrytectví lidovců je dobře vidět na konkrétních příkladech. Když se stal Jiří Čunek ministrem, ihned si vzal s sebou na ministerstvo jako nejbližší spolupracovníky své věrné kolegy ze vsetínské radnice. Nic proti tomu, každý šéf se musí obklopit lidmi, kterým může důvěřovat a které spolehlivě zná. Ovšem k řízení ministerstva to často nemusí stačit. Vždyť rozhoduje o závažných věcech, hospodaří s miliardovými částkami, vypracovává projekty apod. Na to nestačí jen osoby, které ministr zná z dřívější práce. Toto je činnost určená odborníkům. V opačném případě hrozí menší nebo větší průšvih v podobě nekvalitní práce, špatného hospodaření se svěřenými miliardovými hodnotami atd.
Je nutno připomenout dobu těsně porevoluční, kdy bylo jedním z hlavních cílů nově nastupující politické garnitury heslo – na odpovědná místa odborníci, nikoliv straníci. I proto, že tomu bylo před rokem 1990 přesně naopak vyšli lidé do ulic, aby režim svrhnuli. Dnes se zděšením můžeme vidět, že o obsazení důležitých veřejných funkcí opět nerozhoduje odborná způsobilost, nýbrž znovu často jen ta správná stranická knížka. Někdy růžová, jindy modrá či zelená, ale opět je to často namísto odborných znalostí právě ona. Opravdu to již dnes nikomu nevadí? Nebyly tedy ideály listopadových dní v tehdejším Československu od počátku jen účelovou manipulací masami, unavenými šedivou normalizací, kdy v čele státu stáli osoby, jichž si často nevážili už ani členové KSČ? Podíváme – li se dnes, kdo sedí na důležitých veřejných postech, můžeme si většinou těchto lidí vážit? Mají přirozenou důvěru širší veřejnosti nebo opět jen a pouze své politické strany, kterou zastupují? Odpověď by nebyla pro dnešní současné vládnoucí politiky nijak příznivá. Možná si to sami uvědomují a mnozí z nich zastrašují novináře, kteří na to upozorňují a tvrdě se brání pokusům např. o všelidové hlasování ve věcech jako je umístění radarové základny USA na našem území. Neměli by náhodou lidovečtí politici jako strážci morálky a křesťanských hodnot nejen ve společnosti, ale také v politice pozvednout proti těmto nepravostem svůj hlas? Nebo jim je to jedno a spokojí se s tím, že občas sami sebe nazvou jedinými spravedlivými strážci morálky? Jak dlouho to jejich voličům ještě bude stačit? I naši lidovci ve vysoké politice až příliš často chovají jako předlistopadová KSČ. Ta byla také většinou hluchá a slepá k tomu, aby zavčas poznala, kdo je pouhý kariérista a kdo poctivý politik s jasným ideovým přesvědčením. Jak to dopadlo, víme všichni. Lidovcům to když nikdo jiný připomínají alespoň průzkumy veřejného mínění, které hovoří o tom, že jim trvale klesá důvěra již i mezi jejich vždy pevným a tradičním voličským jádrem. Zatím se ovšem zdá, že jsou nepoučitelní.

Zelení jako politický chameleon

Strana Zelených představovala především pro mladší lidi stranu, která se přeci jen vymyká těm velkým a zprofanovaným, které již mnohokrát prokázaly, že je spojuje pouze touha po politické moci a nikoliv prosazování reálných programových tezí. Velké strany zkrátka mnohokráte zklamaly a právě Zelení měli býti jakousi pro řadu lidí znechucených politickými intrikami, alternativou toho, že i vysoká politika se dá dělat důvěryhodně a bez zákulisních intrik. Zelení se poprvé dostali do Parlamentu až při loňských volbách a hned se stali vládní stranou. Jejich nástup do té nejvyšší politiky byl přímo raketový. Hodně se čekalo, zda Zelení skutečně potvrdí svoji roli svěžího vánku do zatuchlého českého politického rybníka. Měli k tomu ideální příležitost. Už jen tím, že před volbami neřekli jasně, kam vlastně patří. Zda se řadí k levici, pravici nebo kam vlastně. Tímto pružným moderně řečeno flexibilním) chováním si nechali hned do začátku povolebních jednání jasnou výhodu a otevřené dveře na všechny různé strany a nastalé situace. Toto chytračení se jim vyplatilo. Dveře do vlády jim byly otevřeny a Zelení neváhali ani vteřinu jimi vstoupit na politické výsluní. Dokonce do míst, o nichž mohly dlouhá léta jen a jen snít v roli mimoparlamentní strany. Strany, která má sice ambice, ovšem zůstává v pozadí hlavních politických hráčů. Zeleným se trpělivost vyplatila, stejně jako sázka na některé známé osobnosti, které je před loňskými volbami neváhaly otevřeně podpořit. Mezi nimi např. hudebník Kocáb nebo exprezident Havel. I tato podpora straně samozřejmě pomohla získat určitý počet voličů, možná právě ten rozhodující, který umožnil překonání oné klíčové 5% hranice pro vstup do českého Parlamentu. Mnozí s napětím očekávali, jak si Zelení v této pro ně nové roli povedou a zda nezklamou důvěru svých voličů.
Strana ale od počátku jen potvrdila, že kdo chce s vlky býti musí s nimi také výti, jinak neobstojí a může si sice ponechat svoje ideály, ovšem na podíl na politické moci bude muset zapomenout. Zelení nominovali do křesla ministryně školství Danu Kuchtovou. Bývalou čelnou osobnost Jihočeských matek, která svého času opakovaně demonstrovala proti elektrárně v Temelíně za finanční podpory z Rakouska. Tato žena tedy veřejně vystupovala proti suverenitě své země a ještě si za to nechala platit z Rakouska, které je známo svým věčným a marným bojem proti Temelínu, s tím že prý tato elektrárna je údajně nebezpečná svým provozem nejen životnímu prostředí, ale údajně i lidem. Tyto domněnky opakovaně vyvrátila i tak významná a nezávislá instituce, kterou je Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která má jako z udělání své sídlo právě v hlavním městě Rakouska. Což je v dané situaci obzvláště pikantní, zejména pro tzv. demonstranty z povolání, tedy lidi, kteří budou demonstrovat proti všemu, vždy a všude, jen když jim za to někdo zaplatí. Jenže, jak bylo mnohokrát prokázáno, všechno je v této věci jinak. Stačí si přečíst občas rakouské noviny. Potom zjistíme, že odpor proti Temelínu vyvolávají nejčastěji uměle někteří rakouští regionální politici (stále ti stejní) ze spolkových zemí sousedících s jihočeským krajem jen a jen proto, že si tím ohřívají svoji politickou polévku, nemají totiž žádné jiné vhodné téma, kterým by oslovili své voliče a Temelín je pro ně vždy dobrý cíl, na který volič slyší. Taková je skutečnost. To, že právě Zelení nominovali někoho takového do vysoké politické funkce je opravdu nepochopitelné. Nic na tom nemění ani fakt, že před několika dny byla Kuchtová ze své funkce odvolána.
A nezůstalo jen u tohoto případu. Ministrem zahraničí navrženým Stranou Zelených se stal bývalý Havlův kancléř Schwarzenberk, který u nás po roce 1990 zrestituoval miliardové majetky a v jednom rozhovoru krátce po „sametové revoluci“ uvedl, že by byl velmi rád, kdyby mu Češi opět posloužili! Jakým způsobem by chtěl posloužit tehdy neuvedl. S funkcí kancléře se nakonec asi spokojil. To, že se stane tento člověk ministrem zahraničí české vlády, s tím počítal asi jen málokdo. Pokud by ho do této funkce navrhla pravicová strana jako svého času byla ODA nebo Unie svobody, to by se dalo možná ještě pochopit. Ovšem Zelení tím sledovali jednu jedinou věc. Museli nějak odplatit exprezidentu Havlovi jeho veřejnou podporu před volbami. Toto byl nakonec vhodný způsob. Jinak se to asi vysvětlit ani nedá. Není tajemstvím, že se tento návrh setkal s velkým odporem řadových členů strany. Ovšem autoritativní předseda Bursík, který už od roku 1990 stačil vystřídat celkem 4 různé politické strany, aby zakotvil ještě v páté, vládne ve své straně pevnou rukou, a tak prosadil své. Bez ohledu na názor členské základny.
Ostatně zastavme se ještě na úplný konec této úvahy o paradoxech a kuriozitách české politiky právě u jeho osoby. V jeho charakteru, povaze a postojích se totiž velmi dobře odráží celkový stav naší politické scény a její mravní úroveň.
Zde bych si dovolil ocitovat krátkou stať z knihy JUDr. Františka Hoffmana – Docela obyčejní lidé? František Hoffman je osobnost, která požívá důvěry i u řady politických oponentů, je mimo jiné dlouholetým předsedou klubu KSČM v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Tedy alespoň krátký úryvek z jeho knihy, který popisuje osobu současného předsedy Zelených Martina Bursíka.
„Jeho politická kariéra byla a stále je založena na nenávisti, zpočátku ke komunistům, později ke všem, kteří mu stojí v cestě. Jde o člověka, který je ochoten spojit se třeba s ďáblem, bude-li to v jeho prospěch. Ve jménu vlastní politické kariéry prošel různými politickými subjekty, restituoval značný majetek, který mu umožnil být „nezávislý“. Veškeré své úsilí zaměřuje k získání společenského postavení a potřebného politického vlivu a moci. Bursík v určitou chvíli rozehrál téměř úspěšnou hru, v jejímž finále měl padnout bývalý primátor Prahy Jan Koukal. Na scénáři své špinavé hry pracoval velmi dlouho a trpělivě. Od skandalizace městské policie a jejích funkcionářů až přes kauzu Městská banka si vypracoval výchozí pozici. Bursíkovi se nakonec skutečně podařilo získat hlasy dostatečného počtu zastupitelů k vyvolání jednání o odvolání Jana Koukala z jeho tehdejší funkce. V rozhodující chvíli však dal přednost sice krátké, ale vyšší a prestižnější kariéře v tzv. čtyřměsíční, přechodné vládě premiéra Tošovského před předčasnými volbami v roce 1998. V den jednání pražského zastupitelstva o odvolání primátora hlavního města, dal přednost svému jmenování do funkce ministra životního prostředí. Pokus o odvolání Jana Koukala byla pro něj v té chvíli pouze nepodstatná epizoda. Jeho odvolání nakonec neprošlo o jeden hlas.
Jeho dočasný ministerský post byl po předčasných volbách v červnu 1998 obsazen jiným člověkem a on v tu chvíli zatoužil po svém čtyřměsíčním ministrování alespoň po Koukalově funkci. Jeho volební kampaň postavená na demagogii, měla úspěch u těch, kteří neznají jeho skutečnou povahu, myšlení a charakter. Ti , kdo Martina Bursíka znají osobně a jsou opětovně v Zastupitelstvu, vědí více a proto se Martin Bursík nemohl stát ani primátorem, ale ani náměstkem primátora a dokonce ani radním.“
Tato slova napsal člověk, který se v pražské politice pohybuje hezkou řádku let už od doby před rokem 1989 a to až dodnes. Zná tedy dobře mnoho bývalých či současných politiků, jejich myšlení, charakter i činy. František Hoffman je uznáván i svými politickými oponenty jako poctivý člověk, který velmi dobře rozumí problémům velkoměsta a dokáže je i řešit či dávat konkrétní návrhy. Ostatně celý klub KSČM v zastupitelstvu hl. města Prahy je po odborné stránce skutečně solidně hodnocen i politiky pravicovými.
V roce 2005 se Martin Bursík protlačil do čela Zelených. Dokonce pod jeho vedením dokráčeli poprvé do parlamentních lavic. Sám se stal ministrem životního prostředí, chtělo by se říci, že právě nyní jeho politická kariéra dosáhla vrcholu. Jenže přibylo mu odpůrců i mezi svými. Mnozí z nich navíc pochopili či teprve pochopí, že Bursík je především technolog moci, zkušený zákulisní intrikán a přesvědčený liberál. Vedení strany se zmocnil hlavně proto, aby mu dopomohla k získání funkce ve vysoké politice. Víme ovšem z nedávné minulosti, jaký byl osud podobných malých liberálních pravicových stran u nás. Příklad ODA, Unie svobody či Demokratické unie ale zřejmě pro skutečné poctivé členy a sympatizanty Zelených nepředstavuje dostatečné varování. Stranu tohoto zaměření v naší politice sice potřebujeme, ale ne v její současné podobě, kdy vyměnila svůj program a ideály za politickou moc pro hrstku Bursíkových věrných. Snad to poctiví členové strany pochopí dříve, než bude pozdě.

• < Předchozí
• Další >