Takový normální český důchodce

Podrobnosti

Vytvořeno 2. 4. 2008

Twitter

Před dvěma měsíci odešel pan Karel žijící v okresním městě na jižní Moravě do starobního důchodu. Celý svůj život pracoval v pohostinství. Za svoji náročnou práci, celé dlouhé dny i noci o sobotách, nedělích i svátcích na nohách si vysloužil penzi ve výši 7800 korun českých. A to pracoval bez přerušení od svých sedmnácti let. Má dvoupokojový byt na sídlišti a skoro pět let je vdovcem. Povaha jeho celoživotní práce samozřejmě zanechala stopy na jeho zdravotním stavu. Pan Karel má vysoký tlak, kvůli kterému pravidelně užívá léky, začínající artrózu a trpí nedoslýchavostí.

Na jeho zdraví se podepsaly i stresy z posledních deseti let před důchodem, kdy musel nuceně celkem čtyřikrát měnit zaměstnání, jelikož v restauracích, kde pracoval se měnili majitelé, kteří si vždy přivedly svůj personál. Taková situace v určitém věku člověku nepřidá, spíše naopak. Pan Karel po roce 1989 nic nezrestituoval ani nezprivatizoval. Všude, kde pracoval oceňovali jeho ochotu, hosté i kolegové. Pan Karel navíc měl tu smůlu, že nikdy nebyl zvyklý krást ani se jinak obohacovat. Z toho prostého důvodu, že jej tak vychovali jeho rodiče. Měsíčně musí platit téměř 4000 korun za nájem a přibližně 500 korun za léky, které pravidelně užívá k tomu, aby se jeho zdraví nezhoršilo. Když se odečtou peníze, které vydá na nájem a léky, zůstane mu k živobytí okolo 3500 korun a to za poctivou celoživotní dřinu. Tato částka v podstatě odpovídá životnímu minimu na osobu. Nemůže si dovolit kupovat pravidelně ani noviny, a tak si je chodí číst do knihovny. Musel se také rozloučit se svým největším koníčkem, kterým byla myslivost, jelikož jako důchodce už na to nemá. Navíc mu zdravotní stav prakticky znemožňuje, aby si občas přivydělal nějakou tu korunu ke skromné penzi. Od nového roku se mu žije ještě hůře než dříve, více vydá za nájem i za léky, navíc i poplatek za návštěvu lékaře. Více utratí i za potraviny či služby. Navíc je nucen šetřit na výměnu starých oken ve svém bytě za nová plastová. Jeho úspory totiž již dříve vyčerpala koupě bytu do osobního vlastnictví a šest let staré škodovky, jelikož předchozí třicet let starý vůz již vypověděl službu. Pan Karel auto potřebuje kvůli dojíždění na zahrádku, kam se jinak prakticky nedostane. Zahradničení je jediná záliba, kterou si ještě může dovolit. Je ale možné, že kvůli stoupajícím životním nákladům i zahrádku nakonec prodá. Naštěstí mu zbylo pár dobrých přátel a hlavně stálý životní optimismus. Potvrzuje, že pokud by nebyl optimistou, těžko by jako důchodce ještě nacházel smysl života. Vděčí svým rodičům i za to, že jej naučili skromnosti. Nyní ji bude potřebovat čím dál víc. Jeho životní příběh je prostý a snad právě proto má svůj půvab. Kolik jen potkáváme denně takových lidí v obchodě, na poště nebo při cestě autobusem? Většinou si jich ani nevšimneme. Přesto tito lidé zůstávají černým svědomím této společnosti a dnešních politiků. Ostatně stále platí ono staré a moudré rčení o tom, že úroveň národa se pozná především podle toho, jak se chová ke svým důchodcům a vůbec potřebným. Jedno je jisté, lidé jako pan Karel se asi nikdy nebudou objevovat na titulních stranách novin a časopisů. Na rozdíl od těch, kteří tam pózují dnes a denně se však mohou bez obav podívat do zrcadla. Na rozdíl od mnohých bezpáteřních takzvaných celebrit nízkého charakteru sloužících každému režimu a mamonu se nemusí za svoji skromnost a poctivost stydět. Mají však tu smůlu, že právě tyto hodnoty dnešní společnost prakticky vůbec neocení.
Ostatně není žádným tajemstvím, že postavení většiny důchodců u nás je dnes velmi špatné. Mnohým z nich akutně hrozí chudoba, trpí životem v osamocení a sociálním vyloučením. Ví třeba ministr Nečas, jak dlouho dnes musí důchodce čekat na přijetí do Domova pro seniory? Ví, jak vypadá typický jídelníček českého důchodce či jeho bytová situace? Arogantní vystupování Nečase spíše svědčí o tom, že důchodci a jejich problémy jej vůbec nezajímají. Je smutné, když se ministrem sociálních věcí stane člověk, který o sociálních problémech dnešní společnosti příliš mnoho neví a svoji neznalost zakrývá jen siláckými prohlášeními. Současná vláda zneužívá toho, že senioři se nemohou bránit proti nenaplněným slibům týkajících se valorizací penzí, poplatkům ve zdravotnictví a dalším skutečnostem, které je akutně trápí. Nic jiného než nezájem se od vlády, která sociální problematiku řeší většinou jen omezováním prostředků plynoucích na státní sociální politiku vlastně ani nedá čekat. Naštěstí i důchodci stále ještě mají volební právo, i když mnozí z nich na něj již bohužel rezignovali. Jít k volbám je pro ně ale asi jediný reálný nástroj, kterak se bránit politice, která stále snižuje jejich již tak nízkou životní úroveň.

Miloslav Pořízek

• < Předchozí
• Další >