Zrod a úpadek dánského sociálního modelu

Podrobnosti

Vytvořeno 6. 12. 2007

Twitter

V poslední době jsme se stati svědky toho, že tak zvaný dánský sociální model je užíván politickými představiteli ostatních evropských zemí jako přiklad ktomu, aby byla prosazována neoliberální politika. To není nic nového, neboť dánský model jako součást tzv. skandinávského modelu byl užíván již před několika desetiletími jako argument ve prospěch domnělého „kapitalismu s lidskou tváři". Na setkání komunistů by nemělo být nezbytné argumentovat, že systém vybudovaný na vykořisťování člověka není slučitelný s konceptem humanismu. Na druhé straně bychom neměli být schematičtí, protože je evidentní, že některé kapitalistické země, z různých přičiň, uskutečnily radu důležitých reforem, které dočasně zlepšily životní podmínky pracující třídy a obyvatel obecně.

Toto byl případ vývoje společnosti v Dánsku v desetiletích následujících po II. světové válce. V tomto smyslu je správné mluvit o specifickém dánském modelu s vlastními charakteristikami v obecném rámci kapitalismu, kterýje velmi úzce spřízněný s modelem v ostatních skandinávských zemích.
Abychom porozuměli současné dánské společnosti a důvodu, proč je užívána jako model určitými politickými představiteli v jiných zemích, je nutné vrátit se zpět a studovat celý komplex subjektivních i objektivních faktorů, které spolu podmiňovaly a určovaly zrození a rozvoj tzv. dánského sociálního systému. V této souvislosti můžeme zmínit osm zásadních faktorů:
Prvním a nejdůležitějším faktorem byl mezinárodní a vnitrostátní poměr sil, který vznikl po vítězství nad fašismem s rostoucí politickou a morální prestiží Sovětského svazu, se zformováním socialistického tábora a s posílením dělnického a komunistického hnutí po celé Evropě, což všechno vytvořilo obrovský tlak na kapitalistické země, které tak byly nuceny přijmout řadu důležitých ústupků a provést sociální a demokratické reformy.
Druhým faktorem byla potřeba zrekonstruovat Evropu po ničivé válce a obnovit výrobní potenciál, který utrpěl jak válkou, tak ekonomickou krizí v třicátých letech. Tato rekonstrukce vedla k dlouhému obdobi relativně vysokého přírůstku, kterýje pro dějiny kapitalismu netypický. To vytvořilo ekonomické podmínky pro uskutečňované reformy.
Třetí faktor je spojen s předcházejícím a je o relativním nedostatku soukromého kapitálu, který by zajistil obří investice, potřebné pro rekonstrukci.
To vytvořilo objektivní nutnost vstupu státu do mnoha důležitých investic a vytvořeni obrovského veřejného sektoru.
Čtvrtým faktorem byl zájem kapitálu na některých reformách, které měly zajistit jeho vlastní rozvoj, například zlepšení vzdělávacího systému tak, aby byla zajištěna potřebná kvalifikace pracujících, zavedeni mateřských školek s cílem zajistit zapojení žen do trhu práce a zlepšení zdravotního systému pro prodloužení aktivního života pracujících tak, aby byly plně využity investice do vzdělání a kvalifikace.
Pátým faktorem byla existence odpovídající ekonomické teorie pro novou fázi rozvoje kapitalismu. Touto teorií bylo keynesiánstvi, které bylo v Dánsku doplněno o zkušenosti z dánské sociálni reformy z úvodu třicátých let a dokonce o některé zkušenosti s plánovanou státní kapitalistickou ekonomikou fašistického Německa.
Šestým faktorem byl zájem kapitálu na sociálním míru, přinejmenším v Dánsku, kde se specifický model vyvíjel za vlád vedených většinou re-formistickou sociálnědemokratickou stranou, která měla skutečnou masovou sociální základnu a těsné vztahy k odborům a dělnickému hnutí. Tato situace nutila vlády odpovídat na požadavky pracujících a provádět důležité reformy s cílem zamezit narůstajícímu vlivu komunistické strany.
Sedmým faktorem byl relativné vysoký stupeň národní nezávislosti. To umožnilo vytvořit model se specifickými dánskými charakteristikami dle specifických národních tradic a situace.
Osmým a posledním faktorem, který bychom měli zmínit, byla existence jednotného odborového hnutí a specifického systému kolektivních smluv, uzavřených přímo mezi odbory a zaměstnavateli, a to i v oblastech, které v ostatních zemích jsou předmětem práva a vládních výnosů. Právě tato skutečnost více než co jiného dodala dánskému modelu jeho specifické národní vlastnosti, které jej odlišují od modelů v jiných evropských zemích.
S výjimkou posledního faktoru, takřka všechny ostatni faktory, které vzájemně podmínily zrození dánského sociálního modelu, zmizely mezi roky 1974 až 1991.
Již brzy bylo zjevné, že hluboká ekonomická krize, která začala v letech 1973-74, je něčím více než jen tradiční cyklickou krizí kapitalismu. Ve skutečnosti to byl počátek strukturální krize, která v následujících desetiletích vedla ke stále klesajícímu přírůstku a zvýšila potíže kapitálu s dokončením cyklu expanzivní reprodukce v tradiční výrobní sféře. To vedlo k enormnímu přebytku kapitálu, který vytvořil základ k obrovskému útoku na veřejný sektor a k požadavku, že jeho základní služby by měly být privatizovány jedním či druhým způsobem. To znamenalo přímý útok na základní princip specifického dánského modelu,tedy na kolektivní, daněmi financovaný systém veřejných služeb, rovný pro všechny občany.
Ve stejném okamžiku sociálnědemokratická strana, která vedla vládu na začátku krize 1973-74, okamžitě odhodila keynesiánství a nahradila ho neoklasicismem, tedy variantou neoliberální ekonomické teorie.
Navíc s integrací Dánska do Evropského hospodářského společenství v roce 1973 nastartoval proces postupného podkopávání národní suvereníty, a to vedlo k rostoucím útokům na specificky národní sociální model Evropského hospodářského společenství a pozdější dohoda Evropské unie a její direktivy vytvořily důležitý nástroj, který byl využit ke sjednocení různých buržoasních stran, vedení sociální demokracie a špiček Konfederace dánských odborů okolo této neoliberální a protinárodní politiky
Tímto způsobem dánská buržoasie a vedeni sociální demokracie se subjektivně připravily na zatlačení a likvidaci speciální formy kapitalismu, kerý byl v Dánsku vybudován v letech po II. světové válce. Avšak narazily na jednu velkou překážku, tj. na vzájemný vztah národních a mezinárodních sil, které v té době působily ve prospěch pracující třídy a socialismu.
Mezi roky 1974 a 1985 dánská pracující třída reagovala masovými protesty a ohromnými demonstracemi vždy tehdy, kdy se buržoasie pokusila nastolit neoliberální reformy. Avšak pod vlivem Gorbačovových idejí po roce 1985 zkušená a slavná Komunistická strana Dánska byla postupně oslabena politicky, ideologicky a organizačně. Toto oslabení komunistické strany bezprostředně vedlo k oslabení lidového hnutí a hnutí pracujících a k oslabení a dokonce likvidaci pokrokových organizací. Tímto způsobem se vzájemný poměr sil přesunul ve prospěch reakčních sil, a to samé způsobil posun mezinárodních vztahů po koíapsu socialistického tábora a po rozpadu Sovětského svazu v letech 1989-91. Od tohoto momentu dánské dělnické a národní hnutí bylo přinuceno ustoupit do defenzivy, která stále pokračuje. Neni náhodou, že reakční, neoliberální Maastrichtská smlouva byla nastolena v roce 1992, jeden rok po rozpadu SSSR.
V letech po roce 1974 a zvláště pak od roku 1991 dánský sociální model trpí procesem dezintegrace a vývoje v neoliberálním směru. Na druhé straně by bylo chybou tvrdit, že tento model byl kompletně rozložen, neboť určitýpočet sociálních ústupků stále existuje díky různým faktorům, mezi jinými i specifický dánský systém kolektivních smluv, které fungovalyj koa záštita proti neoliberálním reformám. Tyto dvě, do jisté míry protichůdné tendence, by měly být brány do úvahy, když odpovídáme těm politickým vůdcům v různých evropských zemích, kteří oceňují dánský model jako vzor a inspiraci pro vývoj v jejich vlastních zemích. Tito lidé obecně vyzdvihuji dva fenomény Dánska: za prvé pružný pracovní trh, kde je snadné propustit a zaměstnat pracovníka dle ekonomických výkyvů, a za druhé nízkou oficiální míru nezaměstnanosti.
Pokud jde o pružnost pracovního trhu, pak je pravda, že je relativně jednoduché propustit zaměstnance v porovnání s ostatními evropskými zeměmi. Tento fakt je v souladu s neoliberálním pojetím. Avšak dánský model nemůže být považován za identický s neoliberálním modelem užívaným v USA především proto, že existuje specifický dánský model kolektivních smluv, ale také proto, že je zde stále silný zbytek systému sociálního zabezpečení, jak byl vytvořen po II. světové válce. Je to tento systém zabezpečení, který umožňuje snadněji propustit pracovníky, aniž by to vyvolalo příliš silnou reakci z jejich strany. Tedy pokud by nějací zahraniční politici chtěli kopírovat pružný dánský trh práce, měli by také okopírovat systém kolektivních smluv stejně jako celý zbytek systému sociálního zabezpečeni, který je připojen. A současně by neměli zapomínat na to, že to je právě tento systém sociálního zabezpečení, který je vystaven vážným útokům současné neoliberální vlády v Dánsku, což vyvolává v těchto týdnech silnou reakci dánských pracujících a mládeže.
Pokud jde o nízkou nezaměstnanost, pak je pravda, že oficiální míra nezaměstnanosti je nyní nejnižší za posledních více než 30 let a že je nedostatek pracovních sil v některých odvětvích dánské ekonomiky. To ale nemá nic společného s úplnou nebo takřka úplnou zaměstnaností. Pravdou je, že uplatnění neoliberálního modelu vedlo k rozdělení dánských pracujících do tří hlavních skupin: zaměstnaní, dočasně zaměstnaní a trvale nezaměstnaní. Různé tzv reformy sociálního státu postihly všechny tři kategorie, ale byly zvláště bolestné pro třetí skupinu, která byla prakticky kompletně vyloučena z trhu práce,
Tedy z celkové populace 5,3 milionu zde v roce 2003 bylo oficiálně 147 000 nezaměstnaných a 95 000 ve výpovědi a dalších 452 000 osob v pracovním věku bylo z různých důvodů natrvalo vyřazeno z pracovního trhu. To znamená, že zhruba 13 % populace mezi 18 a 65 lety věku a takřka 9 % celkové populace je trvale vyřazeno a vytváří tak novou vrstvu chudých a zbídačených lidí v zemi, která je pokládána za jednu z nejbohatších ve světě a současně je vzorem „kapitalismu s lidskou tváří".
Závěr z tohoto vystoupení je velmi snadný. Nevěřte lžím o dánském modelu.

Sven Tarp (Dánsko), 2006

• < Předchozí
• Další >