Jak funguje kubánský parlament a volby?

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 1. 2008

Twitter

Národní shromáždění lidové moci Kubánské republiky (Parlament), ustavené v roce 1976 poté, co lid ve všelidovém referendu schválil 97,7 % hlasů Ústavu, je výsledkem historického procesu, jehož kořeny sahají až k prvnímu Ústavodárnému shromáždění, které se sešlo v roce 1869 po urputných bojích, jež Kubánci svedli se španělskou armádou, aby se osvobodili od koloniálního jha. Další shromáždění v Guáimaru (2869), Baraguá (1878), Jimaguayú (1895), La Yaye (1897) a v Havaně (1901, po skončení války proti Španělsku), se konala na válečných polích.

Následovala etapa zfalšovaných obecních a prezidentských voleb (1900) pod taktovkou vojenského velitele Kuby, amerického generála Leonarda Wooda a nakonec dlouhá etapa (1902-1958), v níž kubánský národ zakusil na vlastní kůži důsledky neokoloniálního systému, který nejenže reprodukoval ty nejzápornější stránky amerického systému, nýbrž současně podřizoval národní zájmy velmoci na severu. Tento systém se opíral o hru na více stran a údajně nezávislý výkon tří druhů moci - soudní, výkonné a legislativní – které v praxi respektovaly výhradně zájmy vládnoucích oligarchií.
Současný kubánský parlament se opírá o pět pilířů pravé a skutečné demokracie:
- Lid svobodně a demokraticky navrhuje a nominuje své kandidáty.
- Ty volí voliči přímou, tajnou a většinovou volbou.
- Voliči je mohou kdykoli zbavit mandátu.
- Voliči systematicky kontrolují jejich činnost.
- Voliči se s nimi podílejí na přijímání nejvýznamnějších rozhodnutí.
Kubánský systém lidové moci tvoří tyto články: Národní shromáždění lidové moci, provinční výbory lidové moci, obvodní výbory lidové moci, lidové rady a volební okrsky, jakožto základní články systému, a třebaže je každý orgán podřízen jinému, pracují tak, aby se jejich funkce a činnost doplňovaly a naplňovaly cíl zaručit občanům prakticky a efektivně výkon vlády.
Pokud jde konkrétně o otázkou fungování kubánského parlamentu, je třeba zdůraznit, že politický systém země se podstatně liší od tzv. systému zastupitelské demokracie. Kubánský politický systém je svébytným produktem původní revoluce, opírajícím se o existenci jediné moci – moci lidu
Zatímco v kapitalistickém systému je parlament pouze jednou z jeho složek, v kubánském politickém systému tvoří Národní shromáždění lidové moci (parlament) jeho klíčovou součást, neboť je nejvyšším orgánem státní moci, reprezentujícím a vyjadřujícím svrchovanou vůli všeho lidu, jak to definuje v článek 69 kubánské ústavy.
Národní shromáždění se schází v souladu s ústavou na dvou pravidelných zasedáních ročně, případně ještě na mimořádných zasedáních, jež jsou svolávána na žádost alespoň třetiny členů parlamentu, nebo je svolává Státní rada.
Kandidáty na poslance kubánského parlamentu nenavrhuje žádná strana, nýbrž poslanci okresních výborů volení samotnými občany. Proto je Národní shromáždění tvořeno z hlediska sociální skladby dělníky, rolníky, studenty, umělci, sportovci, intelektuály, lékaři, pedagogy, vojáky, vědci a dalšími, skutečnými zástupci společnosti. Také jejich etnické složení odráží nejrůznější barvy pleti zastoupené v populaci. Významný je podíl žen na legislativní činnosti, o němž svědčí jejich vysoké procentuelní zastoupení v Národním shromáždění.
Náklady na volby nese stát a je přímo zákonem zakázáno, aby kandidáti prováděli kampaň ve svůj prospěch. Po své nominaci tedy nikdo nemusí vynaložit na své zvolení ani cent. K seznámení s kandidáty jsou používány praktičtější a přímější metody. Životopisy a fotografie kandidátů jsou umisťovány na veřejných prostranstvích volebního okrsku a kandidáti se společně scházejí s voliči ve veřejných prostorách, na pracovištích, ve vzdělávacích zařízeních, v zemědělských družstvech atp.
Nejvýznamnější zákony, tedy takové, jež se celkově dotýkají všeho obyvatelstva, pracujících a jejich rodin, nebo na ně mohou mít zásadní vliv, jsou před vlastním posouzením, debatou a schválením parlamentem předloženy k diskusi v továrnách, zemědělských družstvech a školách, v obvodech, v podnicích a institucích po celé zemi. Takovému řízení věnují kubánští poslanci zpravidla mnohem více hodin, než jejich kolegové kdekoli jinde ve světě. Když například Národní shromáždění mělo jednat o opatřeních k řešení ekonomické krize způsobené zánikem Sovětského svazu a východoevropských socialistických států a zostřené americkou blokádou a Torricelliho zákonem, předcházela tomuto jednání nejprve čtyři měsíce trvající diskuse v závodech, rolnických družstvech a školách, jíž se zúčastnilo přes tři miliony pracujících.
Kubánská ústava přiznává právo navrhovat zákony nejen poslancům, Státní radě, Radě ministrů, Nejvyššímu lidovému soudu a Generální prokuratuře republiky, ale také dělnickým, rolnickým, studentským, ženským nevládním organizacím či obyvatelům jednotlivých obvodů, ale i občanům obecně tehdy, pokud návrh zákona podpoří svým notářsky ověřeným podpisem 10 tisíc oprávněných voličů. Zákonodárná iniciativa se tak stává pravomocí širokých kruhů společnosti.
Článek 76 Ústavy stanoví, že s výjimkou zákonů, týkajících se reforem samotné ústavy, které musejí být schváleny dvoutřetinovou většinou všech členů parlamentu, musí Národní shromáždění všechny ostatní zákony a rozhodnutí schválit většinou hlasů. Tak je zabráněno, aby byl jakýkoli zákon nějakým trikem schválen menšinou poslanců. Od založení Národního shromáždění před 28 lety (v prosinci 1976), byly všechny zákony schváleny za účasti nejméně 95 % poslanců.

Další kvalitativní prvky, odlišující kubánský parlament od jiných systémů:

1. Národní shromáždění je jediným orgánem v zemi s ústavodárnou pravomocí. V okamžiku, kdy je nutno rozhodnout, co je ústavní a co nikoli, není parlamentu nadřazen žádný jiný orgán či organizace. Národní shromáždění má sebeustavující pravomoc.
2. Kubánští poslanci nepobírají za výkon své funkce žádný plat. Funkci vykonávají při svém běžném zaměstnání, byť jsou jim pro její výkon vytvářeny podmínky.

Vzhledem k metodám, jež kubánský parlament ke své činnosti používá, je čas, který poslanci vynakládají na výkon svých funkcí, ekvivalentní času jejich kolegů z jakéhokoli jiného parlamentu světa. A co je ještě důležitější, tyto metody zaručují aktivní a rozhodující účast na všech rozhodnutích přijímaných tímto zákonodárným orgánem.
Posuďme nyní, jak je sklouben obsah a forma činnosti kubánských poslanců a jak aktivní je jejich podíl na činnosti Národního shromáždění.
Nejprve se budeme zabývat průběhem dvou pravidelných zasedání Národního shromáždění. Tři až čtyři dny poslanci zasedají ve svých komisích, aby projednali a prodiskutovali všechny otázky spadající do jejich kompetence. Těchto jednání se často a běžně účastní ministři a nejvyšší představitelé státních orgánů, aby informovali o své práci a seznámili se s dotazy a názory poslanců. Součástí celého procesu, na kterou poslanci vynakládají značnou část svého času, představuje plenární zasedání, na němž ministři vlády informují o své činnosti. V této souvislosti probíhá rozsáhlá debata, vznášejí se dotazy všeho druhu, přednášejí kritiky a návrhy, na něž musejí ministři odpovědět okamžitě nebo v krátké době. Poté pokračuje plenární zasedání Národního shromáždění projednáváním bodů programu schváleného poslanci, který obsahuje v první řadě otázky dané samotnou ústavou, jako je problematika státního rozpočtu, hospodářská politika a její vývoj, návrhy zákonů, hodnocení programů, činnost ústředních orgánů státní správy, analýza a odsouhlasení usnesení Státní rady, jmenování členů Státní rady, volba soudců a prokurátorů. Na pořadu dne jsou rovněž aktuální otázky, jejichž zařazení navrhly stálé komise. Každý poslanec může rovněž navrhnout ke schválení doplňující body jednacího programu.
V době mezi jednotlivými zasedáními Národního shromáždění dále působí stálé pracovní komise (jmenované Národním shromážděním), které plní úkoly, obsažené v ročním tématickém plánu schváleném členy komise, a úkoly uložené jim předsedou Národního shromáždění, a rovněž parlamentní skupiny přátelství, jež udržují styky s parlamenty ze všech částí světa.
S ohledem na racionální využití času každého poslance, který tuto svou funkci nevykonává profesionálně, nýbrž nadále je zaměstnán na svém pracovišti, ukládá stálá komise poslancům k plnění především úkoly, vztahující se k provincii, v níž žijí.
Další složka parlamentní činnosti, která poslancům zabírá dost času, souvisí s plněním jedné z důležitých povinností – scházet se nejméně dvakrát ročně se svými voliči a seznamovat se s jejich názory, požadavky a také kritickými připomínkami k situaci v komunitě či k fungování podniků a státních orgánů. Na těchto shromážděních poslanec současně informuje občany o klíčových problémech země. Tato setkání probíhají po dobu dvou až tří měsíců.
Poslanec je rovněž povinen účastnit se pravidelných shromáždění Výboru lidové správy v obvodu, za nějž byl zvolen, která se konají nejméně čtyřikrát ročně. K povinnostem poslance patří jedenkrát za dobu trvání jeho mandátu, a navíc vždy, když je o to požádán, skládat tomuto Obvodnímu shromáždění účty ze své činnosti.
Jako aktivní činitel společnosti a dynamický prvek politického systému, kubánský poslanec průběžně pozorně sleduje významné události ovlivňující situaci země a v návaznosti na ně se systematicky účastní schůzí pracujících, rolníků a studentů, navštěvuje závody, školy, zemědělská družstva, setkává se s vedoucím pracovníky podniků a státních orgánů a mnoha dalšími zástupci místních a celostátních institucí i občanské společnosti.
V této etapě vykonávají poslanci legislativní práci, která je výlučně v jejich kompetenci. Systematicky se scházejí, aby ve svých komisích, případně společně s ostatními poslanci z téže provincie zhodnotili a prodiskutovali, posoudili a zaujali postoj k návrhům zákonů, jež budou předloženy pravidelnému zasedání Národního shromáždění.
O demokratickém charakteru kubánského parlamentu svědčí i další tři zásadní prvky, jež se u u parlamentů v jiných systémech nevyskytují.
Volební zákon stanoví, že se volí jeden poslanec na každých 20 000 obyvatel, případně na neúplnou skupinu nad 10 000 obyvatel. To dodává kubánským poslancům vysokého stupně reprezentativnosti a daleko více je to přibližuje k obyvatelstvu. Dodejme rovněž, že až 50 % poslanců musí být navrhováno z volebních obvodů (s počtem obyvatel od 600 do 3000). Díky tomu je v Národním shromáždění silně zastoupen lidový prvek, což se přímo odráží v debatách Národního shromáždění a v obsahu jeho usnesení. V současnosti je parlament tvořen 609 poslanci, z nichž téměř 300 působí přímo a trvale ve svých čtvrtích.
Zbývá dodat, že všechny obvody země jsou v parlamentu zastoupeny nejméně dvěma poslanci. Tak je zaručeno, že v okamžiku přijímání rozhodnutí je zastoupen hlas a zájmy všech územních celků, které tedy mohou ovlivňovat svůj rozvoj a řešení problémů, jež se jich dotýkají. Ku prospěchu věci rovněž slouží, že má legislativní orgán k dispozici vskutku národní pohled a představu.
Článek 89 Ústavy uvádí: „Státní rada je orgánem Národního shromáždění lidové moci, který ho zastupuje mezi jednotlivými zasedáními, vykonává jeho usnesení a rovněž plní funkce určené jí Ústavou“. Mimo jiné svolává mimořádné schůze Národního shromáždění, vypisuje termíny voleb, vydává vládní nařízení, v případě potřeby dává platným zákonům obecný či závazný výklad, přísluší jí legislativní iniciativa, vydává příslušné pokyny k pořádání referend, schválených Národním shromážděním lidové moci. V kompetenci Státní rady je rovněž jmenování a odvolávání velvyslanců. Ve většině zemí je tato pravomoc svěřena výlučně jediné osobě, prezidentovi.
Jak vyplývá z tohoto ústavního uspořádání, nezastaví se legislativní a jiné významné činnosti v kompetenci Národního shromáždění ani v době, kdy nezasedá. V této souvislosti je třeba mít na paměti, že Státní rada je volena Národním shromážděním, tvoří ji 31 poslanců a funguje na kolektivním principu.
O hluboké demokratičnosti Národního shromáždění lidové moci Kubánské republiky svědčí mimo jiné fakt, že zákony jím schválené nemohou být vetovány vládou, ani prezidentem, a nemohou toto Shromáždění ani rozpustit, jako je tomu v mnoha zemích se systémem zastupitelské demokracie.
Na Kubě existuje opravdu pouze jedna politická strana. Proto kritici bez ustání opakují, že všechny poslance navrhuje Komunistická strana, aby za pomoci této lži mohli označit fungování Národního shromáždění za nedemokratické..
Jak již bylo řečeno, zákon nedovoluje straně navrhovat žádného kandidáta. Kandidáty na poslance na místní úrovni navrhují svobodně občané, a to otevřeným, veřejným a transparentním postupem, jehož se vždy účastní přes 80 % voličů. Kandidáti na poslance do Provinčních výborů lidové moci a Národního shromáždění lidové moci jsou navrhováni Místními výbory lidové moci. A jsou to právě občané, kteří je svobodným, přímým a tajným hlasováním volí, přičemž je ke zvolení nutné získat více než 50 % odevzdaných platných hlasů.
Je třeba podtrhnout, že každý kubánský poslanec postupuje při debatách a během hlasování o otázkách projednávaných a schvalovaných parlamentem zcela samostatně. Není myslitelné, aby stranické schůze předem dávaly svým členům pokyny, co mají říkat, nebo jak mají hlasovat. Kubánský poslanec neskládá účty ze svého působení straně, nýbrž v souladu se zákonem pouze a výhradně svým voličům a Místnímu výboru lidové moci v okrsku, za nějž byl zvolen.
Kubánští poslanci diskutují ze svého vlastního pohledu a přesvědčení o tom, jaká opatření je třeba přijmout v zájmu dalšího rozvoje ekonomiky země, zvýšení kvality zdravotnických a vzdělávacích služeb, optimálního využívání národních zdrojů. Diskutují o tom, jak zajistit, aby žádný občan nezůstal bez zaopatření, aby se den za dnem zvyšovala rovnost, sociální spravedlnost a kulturní úroveň obyvatelstva. Diskutují rovněž o tom, jak nadále čelit hospodářské válce a vytrvalé nepřátelské činnosti vlády Spojených států a jak ji překonávat, jak zlepšit a zvýšit obranyschopnost země a jaké další kroky podniknout pro návrat pětice kubánských hrdinů, politických věžňů do vlasti.
Pro kubánské občany je důležité, zda jimi zvolení poslanci budou vycházet z jejich názorů, budou s nimi konzultovat, nebo jim umožní podílet se na rozhodování parlamentu v otázkách týkajících se jejich žívota, jejich budoucnosti a budoucnosti národa. A ze všeho nejpodstatnější pro ně vždy bude, aby jejich zástupci v parlamentu byli schopni až do krajnosti hájit svrchovanost a nezávislost země.
Veškerá tato činnost dává kubánským poslancům možnost dosáhnout vysokého stupně informovanosti, držet den za dnem prst přímo na pulsu dění, jímž země žije, být trvale ve styku s voliči a s občany, znát jejich problémy, obavy, náměty a návrhy. Díky tomu je poslanec dostatečně připraven podílet se na debatě ke všem otázkám projednávaným ve stálých pracovních komisích a na zasedáních Národního shromáždění a jeho hlas může být v parlamentu kvalifikovaný, přínosný, obohacující, jím vyslovená podpora či kritika je podložena znalostí a je odrazem četných konzultací a názorů občanů.
Kubánská zkušenost ukazuje, že je možná i jiná, odlišná forma parlamentu než ta, jež v současnosti existuje v kapitalistických zemí, a že je navíc hluboce demokratická.
Každý, kdo se zajímá o způsob fungování klíčové složky kubánského politického systému – Národního shromáždění lidové moci (Parlamentu), se může přesvědčit, že jsou na Kubě jak v koncepční tak v praktické rovině naplňovány formy stále participativnější demokracie, jež přispívá k soustavné interakci mezi poslanci a jejich voliči, mezi parlamentem, občany a společností, což umožňuje, aby fungování Národního shromáždění lidové moci, byť odlišné od jiných parlamentů, bylo nejen demokratické, nýbrž i efektivní a pro národ rozhodujícím způsobem přínosné. Rovněž se může přesvědčit o vůli kubánských občanů i poslanců ho dále zdokonalovat.

V parlamentním národě
je třeba, aby parlament byl
legitimní kopií lidu, který ho zvolil,
a pokud jí není, aby k tomu směřoval.
José Martí

CHARAKTERISTICKÉ RYSY KUBÁNSKÉHO VOLEBNÍHO SYSTÉMU A SYSTÉMU LIDOVÉ MOCI.

• Všeobecná, automatická a bezplatná registrace všech občanů od dovršení 16 let věku.
• Kandidáty navrhují sami voliči. Vzhledem k existenci jediné strany v zemi, která navíc není stranou volební, zakazují kubánské předpisy, aby se tato strana podílela na navrhování kandidátů. Tato pravomoc, kterou mají v jiných systémech politické strany, byla proto svěřena samotným voličům, kteří ji vykonávají na veřejných shromážděních v každém volebním obvodu, který je základním prvkem celého systému.
• Kandidáti nesměji vyvíjet žádnou aktivitu ve prospěch své kandidatury. Tento úkol je svěřen výlučně kandidátním komisím na obvodní, okresní, provinční a celostátní úrovni, které ho vykonávají s ohledem na jeho přísně etický a občanský obsah, bez jakéhokoli upřednostňování. Důraz je kladen výlučně na význam výkonu hlasovacího práva a na etické a morální hodnoty, jež by měl kandidát mít. Komise jsou povinny předložit návrhy na nejméně dvojnásobný počet kandidátů, než je příslušný počet budoucích poslanců.
• Volební urny jsou symbolicky střeženy dětmi a pionýry, za přítomnosti obyvatel jsou zapečetěny. Sčítání hlasů je prováděno veřejně a okamžitě je známo, který kandidát byl zvolen. Při tomto aktu mohou být přítomni rovněž zástupci domácího i zahraničního tisku, diplomaté, turisté a kdokoli další si přeje.
• Ke svému zvolení musí kandidát získat nadpoloviční většinou hlasů. Kandidát je zvolen pouze obdrží-li více než 50 % platných odevzdaných hlasů. Nezíská-li je žádný kandidát, postupují do druhého kola dva kandidáti, kteří obdrželi nejvíce hlasů.
• Hlasování je svobodné, rovné a tajné. Jde o ústavní právo, které stanoví, že všichni kubánští občané mají právo volit a být voleni. Jde o občanské právo a povinnost, které jsou vykonávány dobrovolně. Protože neexistují kandidátní listiny, hlasuje se přímo pro vybraného kandidáta. Hlasovací lístek může být neplatný, nebo může být odevzdán nevyplněný, což znamená, že lze nehlasovat pro žádného kandidáta.
• Všechny zastupitelské orgány státní moci jsou volené a obnovitelné.
• Všichni zvolení zastupitelé jsou povinni zodpovídat se ze své činnosti svým voličům.
• Všichni zvolení zastupitelé jsou v jakémkoli okamžiku svého funkčního období odvolatelní.
• Delegáti a poslanci nejsou profesionálové, a tudíž nepobírají za tuto svou činnost plat. Každý zvolený zastupitel nadále pobírá pouze plat, který mu přísluší za pracovní činnost v zaměstnání, jež vykonává.
• Vysoká účast občanů na volbách. Všech volebních procesů od roku 1976 se účastnilo přes 95 % voličů.

Další charakteristika kubánského volebního systému:

• Je to systém všeobecný. Poslanci Národního shromáždění jsou voleni na pětileté období. Při každých volbách dochází k obměně více než 50 % poslanců. Ve volbách, které proběhnou 20. ledna t.r. dojde k obnově parlamentu ze 63,22 %
• Svou skladbou parlament zastupuje nejrůznější složky kubánské společnosti.
• Počet poslanců, kteří vzejdou z nadcházejících voleb se oproti předchozímu funkčnímu období zvýší ze 609 na 614. Z e 614 kandidátů se jich 374 (60,91 %) narodilo po vítězství revoluce, 134 (21,82 %) bylo v roce 1959 mladších než 10 let a pouze 106 (17,25 %) lze řadit ke generaci, která se účastnila povstaleckých bojů a zahájila výstavbu socialismu.
• 46,42 % kandidátů na poslance parlamentu je současně poslanci na místních úrovních (radními a starosty).
• 42,16 % kandidátů jsou ženy.
• 78,34 % kandidátů má vysokoškolské a 20,68 % středoškolské vzdělání.
• V Národním shromáždění jsou zastoupeny všechy územní obvody. K naplnění této důležité zásady zákon stanoví, že z každého obvodu, bez ohledu na počet obyvatel, jsou voleni minimálně dva poslanci. Nad tento počet jsou další poslanci voleni proporcionálně k počtu obyvatel. Volební obvod má 600 – 3000 obyvatel.
• Volby provinčních a parlamentních poslanců, které proběhnou 20.ledna 2008 jsou druhou etapou volebního procesu, který byl zahájen v říjnu minulého roku, kdy bylo zvoleno 12 208 poslanců na komunální úrovni, z toho 23,30% žen. Dosud nejvyšší počet poslanců byl zvolen až ve druhém a třetím kole.

Proces volby delegátů do Obvodních shromáždění vychází ze zásady, že je kandiduje a volí obyvatelstvo. Kandidatura je navržena na veřejném shromáždění voličů, kteří své kandidáty navrhují přímo, a schválen je kandidát s největším počtem hlasů. Zákon stanoví, že na místo každého delegáta musí být nominováni nejméně dva a nejvíce osm kandidátů.

Národní shromáždění volí z řad poslanců Státní radu i jejího předsedu. Předseda Státní rady je hlavou státu a předsedou vlády.

To znamená, že předseda kubánské vlády musí projít dvěma volebními procesy. Nejprve musí být ve svobodném, přímém a tajném hlasování zvolen obyvatelstvem za poslance, a poté musí být rovněž přímým, svobodným a tajným hlasováním zvolen poslanci do funkce.

• < Předchozí
• Další >