Sociální nerovnost sužuje miliony lidí především v Africe

Podrobnosti

Vytvořeno 17. 8. 2009

Twitter

Do Afriky byla za uplynulá desetiletí údajně namířena humanitární pomoc v hodnotě desítek miliard dolarů a přesto je tento kontinent stále nejchudším, lidé zde umírají hlady, zdravotní péče mizerná nebo žádná a vzdělání minimální. Je až s podivem, jak nejen publicisté, ale i vědci, a dokonce i někteří politici vyspělých kapitalistických zemí, dokáží vyjádřit úžas nad tímto stavem s tím, že je třeba něco podniknout. Ale to je asi tak vše. Po příčinách nepátrají. Někteří sice pátrají a dostávají se přitom až ke zvrhlým teoriím Thomase Malthuse. Tento britský ekonom a obhájce bídy a nezaměstnanosti působením domněle absolutního populačního zákona, napsal ve svém spise z roku 1798, že hlad je způsoben tím, že je prostě hodně lidí a málo potravin. Něco podobného tvrdí i dnešní rasisté, včetně těch skrytých, kterých je nemálo mezi globalisty , když tvrdí, že příčinou hladu v rozvojových zemích je nedostatek potravin.

Tento názor ostatně vyvrací indický vědec Amartya Sen, profesor Cambridgeské univerzity a nositel Nobelovy ceny za ekonomii (1999), jenž hovoří o rozporu mezi chudou globální vesnicí a bohatým globálním městem s tím, že nedostatek potravin je pouze jednou z příčin hladu. A že je to hlavně sociální nerovnost, která plodí tento problém sužující miliony lidí především v Africe. A dokazuje, že když někde udeří hladomor, tak jsou to vždy a jen chudí, kdo umírá a nikoliv boháči.  

Někteří globalisté přitom uvádějí, že vlastně nemá valný význam přehánět potravinovou pomoc, a to opět do Afriky, protože se její hodnota v těchto zemích stejně rozplyne kvůli korupci. A dále, že dodávat potraviny do afrických zemí znamená na jedné straně zbavovat místní agropodniky a obecně potravináře iniciativy a na straně druhé je to činí závislými na dovozu. A také dokazují, že africký kontinent už vůbec není soběstačný a že podíl Afriky na obchodu se zemědělskými produkty je zde dnes mnohem menší, než tomu bylo před nějakými dvaceti nebo pětadvaceti lety. Není divu, že z hlediska faktů je tomu tak. A stejně tak není třeba se divit, že kvůli svým egoistickým zájmům, vyšší míře zisku a nižším nákladům se globální agrofirmy orientují na jiné části světa. Jinak řečeno, káva kdysi přicházela z Etiopie, ale dnes se jí vypěstuje a levněji prodá více v jihovýchodní Asii. Palmový olej býval původně vyvážen do západní Evropy především z Nigérie a dalších západoafrických zemí, ale v současné době tuto roli dodavatele přebírá Indonésie a samotná Nigérie, kdysi hlavní producent, musí tento olej dovážet.

Co tedy Afrika potřebuje? Samozřejmě potřebuje i nadále dovoz potravin. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj se svět dnes stává bohatší, ale na potravinovou pomoc poskytuje méně než 5 procent, zatímco na počátku 60. let minulého století to bylo ještě 20 procent. Toto všechno by si měli uvědomit zejména ti, kdo způsobili, že Afrika jako celek se nachází v tomto bídném stavu. Ať to jsou bývalé koloniální mocnosti jako Velká Británie, nebo stávající neokoloniální impérium představované nadnárodními monopoly pod taktovkou Washingtonu. A právě jejich představitelé by měli pochopit, že to, co Afrika potřebuje, je vedle potravinové pomoci také to, co jednou pomůže k soběstačnosti. To znamená podporovat program trvale udržitelného rozvoje v afrických zemích, pomáhat jim posilovat tuzemskou produkci a vývoz jejích výrobků bez celních a jiných bariér. To vše pochopitelně vyžaduje velké investice do lidského kapitálu, do vzdělání a zdravotní péče obyvatelstva, do tamní infrastruktury. A tak se kruh uzavírá. Má snad ten, kdo vydatně vykořisťuje rozvojové země, nějaký zájem na takových investicích, ze kterých mu kyne jen potlesk světového publika? Určitě nikoliv. A má vůbec takový vykořisťovatel odvahu podívat se do očí hladovějícím africkým dětem?

Afrika potřebuje v boji proti hladu samozřejmě vzdělání. Západní státy opakují stále stejnou písničku, když tvrdí, že hlavní příčinou hladu v Africe je špatná správa a korupce mezi tamními odpovědnými činiteli. Jistě, i to je pravda, ale to hlavní, co Afrika potřebuje a jak účinně lze bojovat s hladem, je především nutnost proměnit tamní lidi. A to lze zase jen vzděláním a širokou osvětou. Jak řekl svého času James Morris, ředitel Světového programu pro výživu: Pokud pomůžeme malé dívce v Malawi, aby alespoň pět let navštěvovala školní výuku, vše v jejím životě se změní k lepšímu. Bude lepší matkou, lepší občankou, lepší učitelkou, lepší farmářkou.

Ano, takové řešení je jistě správné. Pokud se ovšem z onoho pokud stane skutečnost a mocnosti podají pomocnou ruku. Jinak řečeno: pokud omezí stále nekonečné zbrojení a takto ušetřené miliardy dolarů přesunou i do Afriky. Ale nikoliv jen na dodávky potravin a dalších produktů, na kterých zase budou sekundárně vydělávat obchodní firmy, ale na vybudování kvalitních škol se zabezpečením kvalitních pedagogů, kteří z dnešních afrických dětí vychovají kvalifikované a odpovědné hospodáře blízké perspektivy.

Michal RYBÍN, HaNo

• < Předchozí
• Další >