Ve svém poselství 66. zasedání Valnému shromáždění OSN 27. 9. 2011 uvedl prezident Hugo Chávez: "Chceme znovu zdůraznit, že již není možné dále ignorovat krizi OSN. Již v roce 2005 jsme vyjádřili názor, že stávající model OSN se vyčerpal a sdělili jsme, že nezbytnost její obnovy je něčím, co nemůže být dále odkládáno. Od té doby až do současnosti nebylo učiněno nic. Politická vůle velmocí převážila. Nyní OSN působí tak, že se povolně podřizuje jejich zájmům. Je nám jasné, že funkce OSN se nezlepšuje a ani se nezlepší zevnitř. Jestliže její generální tajemník, spolu s prezidentem Mezinárodního trestního tribunálu se podílejí na rozpoutání války, jako v případě Libye, nelze očekávat od současné struktury OSN nic a není již více času na reformy: OSN nebude žádnou akceptovat, její vnitřní onemocnění je smrtelné.

Je neúnosné, aby se RB OSN vždy obrátila zády, kdykoliv je její zásah potřebný, v rozporu s přáním většiny a záměrně neuznávala vůli VS OSN. RB OSN je klubem privilegovaných členů. Jaké jsou její cíle, jestliže její členové narušují mezinárodní právo?"

13. září 2011 RB OSN schválila rezoluci číslo 2009 povolující vyslat do Libye "mírovou" podpůrnou misi UNSMIL (United Nations Support Mission Libya). Již 19. 9. jmenoval generální tajemník OSN do jejího čela svého hlavního poradce pro Libyi Brita - Iana Martina.

Cílem mise má být "poskytování pomoci a podpory Libyi" - tedy její "přechodné radě" při upevňování moci. Na prvním místě je to "obnovení národní bezpečnosti". Byly stanoveny i další cíle: spolupráce při vypracování nové ústavy, rozšiřování oblasti působnosti státní moci, ochraně lidských práv, rozjezdu soudnictví, podpora obnově ekonomiky země a mnohé jiné. Co se však skrývá za těmito formulacemi?

První úkol postavený před misi OSN napovídá, že pučisté, kteří uchopili s vojenskou podporou NATO a jejich spojenců moc v Libyi, nejsou schopni kontrolovat celou zemi a potřebují, podobně jako Afghánistán, Irák, ale i Jižní Korea trvalou přítomnost cizích okupačních vojsk. Stejně jako dříve, budou za zájmy nadnárodních monopolů umírat Bangladéšané a Pákistánci, nejaktivnější dodavatelé vojáků do misí OSN (70%). To hlavní však bylo zajištěno - velitel pochází z NATO. Pokud byla dosud vojenská přítomnost pozemních sil ze zemí NATO utajována, nyní se stane naprosto otevřenou a podle rezoluce RB OSN i v souladu s mezinárodním právem.

Mimořádně pokryteckou se jeví zejména formulace o poskytnutí pomoci při vypracování nové ústavy a provedení voleb. Je to potřeba chápat tak, že text nové ústavy byl již dávno v zahraničí připraven. Nejedná se tedy o nic nového. Nicméně nyní nám to říkají naprosto otevřeně a dokonce to určují jako cíl mise. Pokud jde o provedení voleb. Jde o prioritní problém, protože má potvrdit legitimitu nové vlády. Je evidentní, že provedení voleb je bez přítomnosti cizích vojsk naprosto nereálné. Nezlověstněji zní úkol: podpořit rozšiřování zóny působnosti vlády - tedy "prozatímní rady" až do voleb. Mise OSN tak vlastně obdržela povolení k realizaci operací k potlačení odporu libyjského lidu proti pučistům a vnějšímu agresoru.

Je podle znění skutečné litery práva rozhodnutí RB v souladu s Chartou OSN?

Je vůbec vyslání mise do Libye zákonné?

Právní báze pro vytvoření nové mise OSN je uvedena v preambuli rezoluce 2009. Rezoluce je metodologicky záměrně sestavena velmi komplikovaně: důvody pro intervenci OSN a právní základna pro přijetí rozhodnutí o vytvoření mise jsou trvale zamotávány odvoláváním na různé předcházející rezoluce RB OSN a "rozhodná odsouzení" násilí proti obyvatelstvu, čímž vznikla stěží pochopitelná směs. Nicméně ani jedna z uvedených rezolucí neposkytuje právní zdůvodnění pro vznik mise.

Zdánlivě jako jediný přesvědčivý důvod pro vytvoření mise, zní odvolání na Kapitolu VII Charty OSN a přijímání opatření na základě jejího článku číslo 41. Ale pouze zdánlivě. Ve skutečnosti sám článek 41 neposkytuje RB OSN právo na vytvoření mise OSN. Plné znění článku 41:

Rada bezpečnosti může rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy Organizace spojených národů, aby taková opatření provedli. Tato opatření mohou zahrnovat úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových a jiných, jakož i přerušení styků diplomatických.

Jak vidíme RB OSN se svým tvrzením o vytvoření mise na základě článku 41 Charty OSN, dopouští falsifikace. Odvolávání se na Kapitolu VII Charty OSN je ještě podvodnější, poněvadž ani jeden článek v Kapitole VII nepředpokládá vytvoření mise OSN v jiných zemích. Kromě toho přijetím rezoluce 2009 narušila RB OSN i všeobecný zákaz přijímání právních rozhodnutí odvoláváním se na neurčité právní normy.

Je potřeba si položit i další zvědavou otázku: proč se RB neodvolala na článek 42 Kapitoly VII:

Má-li Rada bezpečnosti za to, že by opatření podle článku 41 nedostačovala anebo že se ukázala nedostatečnými, může podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké považuje za nutné k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Takové akce mohou zahrnovat demonstrace, blokádu a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů Organizace spojených národů.

Zdálo by se, že v tomto případě by byl tento článek vhodnější. RB OSN ho však nemohla použít, protože se v něm hovoří pouze o "demonstraci" nebo "blokádě", ale nikoli o vtržení na cizí státní teritorium pod krytím "mise".

Kromě vytvoření mise UNSMIL, předpokládá rezoluce 2009 zrušení embarga na dodávky zbraní (bod 13 rezoluce 1973). Důležitá je formulace, že se jedná o "zbraně všech typů" (!); odvoláváni se na skutečnost, že tyto zbraně budou využívány "výlučně k zajištění bezpečnosti a odzbrojování" na podstatě nic nemění.

Rezoluce "rozmrazuje" aktivy dvou ropných společností. Při tom neruší "bezletovou zónu" Někteří členové RB OSN (údajně Rusko a JAR) požadovali neúspěšně) její zrušení. Nakonec se objevila v rezoluci zmínka o tom, že RB pouze zdůrazňuje svou připravenost zrušit tuto zónu, ale pouze ve "vhodném okamžiku" a "pokud to dovolí situace". (Zatím musí vojenské letectvo dál bombardovat libyjskou armádu a hlavně zastrašovat civilní obyvatelstvo.)

Rusku a JAR se nepodařilo prosadit ani článek o okamžitém zastavení genocidy barevných občanů Libye a afrických imigrantů, které žoldnéřská chátra z Al Kájdy a NATO doslova vyvražďuje.

Nicméně nová mise OSN - UNSMIL získala mandát podpořit, pod vlajkou OSN (ostatně jako již mnohokrát v minulosti) pokračující vojenskou operaci k obsazení celého libyjského teritoria. Přesto však, řečeno slovy odborníků na mezinárodní právo, použití vlajky OSN nemůže uzákonit vojenský zásah proti Libyi. Činnost OSN je v tomto případě stejně nezákonná, jako vojenské agrese NATO...

Osud Venezuely a dalších progresivních států světa tak naprogramovala již nyní RB na dlouhá léta dopředu, a jak se zdá, jejich vlády se vnější podpory od žádné z velmocí nedočkají. Situace je o to horší, že kapitalismus žádné jiné východisko ze současné globální krize nezná.

Ke zpracování využito "Poselství prezidenta Huga Cháveze 66. zasedání VS OSN ze dne 27. 9. 2011" a studie docenta mezinárodního práva na Univerzitě řízení v Moskvě Alexandra Mězjajeva: Mise OSN v Libyi - pokus o přiznání legitimity agresi NATO, zveřejněné na http://www.fondsk.ru 28. 9.2011

Přeložil a upravil: KK