Lotyši se vzdali protestů a jednoduše začali "hlasovat nohama", když se ekonomika zhroutila, mzdy spadly a daňová zátěž zůstala s rozhodností na bedrech pracujících, i když došlo nedávno ke snahám zvýšit daně bohatým. Světová banka tleská Lotyšsku i jeho baltským sousedům a klade je na seznam "podnikání nakloněných" ekonomik, přestože občas kárají jejich sociální režimy coby příliš kruté i pro viktoriánské choutky mezinárodních finančních institucí. Proúspornostní guru tleskají lotyšským ekonomickým a demografickým potížím jako "lotyšskému zázraku", a líčí jejich úsporná opatření a odstraňování aktiv jako ekonomický úspěch. Co míní tím "úspěchem", je ořezávání mezd, ponechávání daňové zátěže přednostně na pracujících a lehce na kapitálových ziscích, bez podněcování k revoluci nebo dokonce ke generálním stávkám řeckého typu.

Lotyšsko je zemí, která se nejvíc přiblížila k zavedení daňového finančního modelu, jenž obsahuje dvoudílnou daň na mzdy a sociální dávky, která je téměř nejvyšší na světě, zatímco majetkové daně jsou hluboko pod průměrem EU nebo USA. Mezitím zisky kapitálu jsou zdaněny jen lehce a země se stala úspěšnou coby ráj ke kapitálovým únikům a vyhýbání se daním pro Rusy a další post-sovětské kleptokraty, čímž si Lotyšsko mohlo "dovolit" zbavit se průmyslu, obyvatelstva a péče o společnost.

Lotyši protestovali proti korupci i proti navrženým úsporám, následujícím po krachu z roku 2008. To bylo nejvíc vidět na masivním protestu v Rize 13. ledna 2009 s účastí 10 000 lidí. Následovala série protestů studentů, učitelů, zemědělců, penzistů a zdravotníků. Byl zaveden přísně úsporný režim a protesty slábly. Co se stalo? Jedním slovem: emigrace. Od roku 2004, kdy země vstoupila do Evropské unie a poté do Shengenského prostoru (jednotná přistěhovalecká oblast), odtud odešla nejméně desetina Lotyšů. Tento exodus se zrychlil po ekonomickém krachu v roce 2008. Lotyšská populace je dost malá na to, aby větší země EU dokázaly vstřebat z ní odcházející pracovní síly.

A ve skutečnosti země zažívá emigraci od roku 1991, kdy se odtrhla od Sovětského svazu a přijala neoliberální politiku. Země, která si už nemůže dovolit, aby jí lidé emigrovali, viděla, jak téměř dvě desetiletí po získání nezávislosti odcházejí v ještě větším počtu. Její populace, 2,7 milionu lidí v roce 1991, se oficiálně smrskla na 2,08 milionu v roce 2010 díky kombinaci emigrace a finančního prostředí, příliš nejistého na to, aby umožňovalo manželství a děti.

A toto oficiální číslo je docela optimistické. Demografické zprávy původně uváděly číslo 1,88 milionu v roce 2010, a demografové mluví o vládním tlaku na sčítací komisaře, aby výše uvedené číslo zvedli nad psychologicky významné 2 miliony.

Během šesti měsíců prvních protestů se emigrace zrychlila a počet narozených dětí v zemi spadl, jak se hroutila ekonomika a vláda zesílila rozpočtové škrty. Nezaměstnanost v Lotyšsku zůstává i navzdory významnému množství emigrantů vysoká na úrovni 14,2 %,. Jeho ekonomické zhroucení bylo nejhorší ze všech zemí, když v roce 2008 praskla finanční bublina. Toky horkých peněz nafoukly jeho trh s nemovitostmi na celosvětově rekordní úroveň, díky jeho neoliberálnímu minimálnímu zdanění majetku, doplněnému o vysoké zdanění práce.

Vzhledem k tomu, jak strmý byl pád, byl tu pak nevyhnutelně prostor k odrazu, uvítanému coby obnova. Když se ale podíváte na podrobnosti, je vidět, že se takzvaná obnova soustředila na čtyři sektory.

Prvním je zahraniční bankovnictví Lotyšska, které vábí a zpracovává rozlet kapitálu. Lotyšsko se stalo hlavní destinací pro žravé peníze ruských oligarchů. Vláda prozradila svůj úmysl hájit toto zahraniční bankovnictví za každou cenu, včetně uvalení úsporných opatření na svůj lid, když zachránila Parex, největší zahraniční banku v zemi.

Evropská komise a Mezinárodní měnový fond poskytly Lotyšsku obrovskou zahraniční půjčku, jež vládě částečně umožnila fungovat po záchraně Parexu a tudíž její zahraniční účty a pokračování v placení vyšších úroků, než jaké jsou tržní, zákazníkům "zvýhodněným" a "z dobrých rodin".

Lotyšsko si vydobylo významné postavení v globálním systému praní špinavých peněz. Podle Bloombergova střediska ekonomických zpráv "protože neevropské přítoky na Kypr stagnují, přiteklo v první polovině roku do Lotyšska kolem 1,2 mld. $. Vklady cizozemců jsou teď 10 mld. $, asi tak polovina celkových, což podle švýcarské centrální banky přesahuje 43 procent ve Švýcarsku". Jsou to velké sumy ve světle faktu, že Lotyšsko má oproti Švýcarsku jen asi čtvrtinu obyvatel a pouhou desetinu jeho HDP.

Za druhé, nouzovou odpovědí Lotyšska na krizi bylo urychlené kácení lesů. Po sovětské politice přeměny hospodářské půdy na lesy zdědilo obrovské zalesněné plochy. Toto dědictví se teď kácí. Vzhledem k severní zeměpisné šířce Lotyšska trvá 50-100 let, než dorostou nové stromy, takže tento zdroj nelze udržet donekonečna.

Za třetí, skutečnost, že lotyšská ekonomika byla v posledních dvou desetiletích zbavována průmyslu, znamená, že téměř každý nárůst v post-krachové průmyslové výrobě představuje růst v procentech. Lotyšsko nemá prakticky žádnou účinnou ochranu pracovních sil a má jen ty nejslabší odborové svazy k agitaci za důstojné pracovní podmínky a mzdy (dokonce občas i vůbec za nějakou platbu za práci). Mzdy tu lze tlačit dolů, pod stávající míru chudoby, zatímco podniky zaměstnávají dělnictvo absolutně, jak se jim to hodí, bez jakýchkoli omezujících struktur pro ochranu dělníků. Zároveň jsou lotyšské pracovní náklady mnohem vyšší, než je ekonomicky nutné díky pracovním a společenským daním přizpůsobeným k udržení kapitálových zisků, zatímco daně z majetku jsou ve srovnání s tím nízké. Přesně tak učinily mzdy a "flexibilita" lotyšskou pracovní sílu dost levnou na to, tím bylo povzbuzeno nějaké podnikání. Ačkoli tu existují skutečná inovační střediska a podnikatelské talenty, většinou uspějí navzdory vládní politice, ne proto, že by je podporovala.

Za čtvrté, dochází tu k růstu v dříve zaostalých odvětvích, v zemědělství a dopravě.

Lotyšsko má pořád ještě slušně vzdělané obyvatelstvo a jeho kvalifikovaní dělníci jsou známí svou přizpůsobivostí a smyslem pro detail. S lepší ekonomickou politikou, s menší mírou protidělnické daňové politiky, s menší podporou majetku a financím a s vyššími investicemi do inovací by mohla být lotyšská ekonomika úspěšná. Zatím politická a politiku tvořící elita nazývá úsporná opatření a emigraci "stabilitou" a dokonce "ekonomickým růstem a obnovou", dokud si lidé nestěžují nebo nepožadují alternativu.