Íránský lid hlasoval opět překvapivě. Učinil tak při volbě Muhammada Chatámího v roce 1997, pak při první volbě Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2005 a nyní při volbách s vysokou účastí, které potvrdily triumf Hassana Rouhaního. Bude ještě čas a nalezne se způsob, vzhledem k významu Iránu, abychom se k těmto volbám ještě vrátili a hlouběji o nich zapřemýšleli, nicméně můžeme již teď narýsovat první politickou mapu nového scénáře.

Rouhaní zvítězil ze dvou důvodů, které se sbíhají:

1. nutnost aktivních kroků pro zlepšení ekonomické situace země, která se velmi rychle zhoršuje v důsledku embarga Západu (z toho plyne podpora vrstvy bazarí, což je mocná iránská obchodní vrstva)
2. možnost znovu nastolení přijatelných vztahů se Spojenými státy, a tady se spojuje s prvním důvodem, uvolnit smrtelný tlak sankcí.

V pozadí vnitřní sociální a politické dynamiky představoval Rouhaní také perfektní a napříč jdoucí syntézu mezi blokem moci militantního kléru (Rouhání byl jediný církevní představitel mezi šesti prezidentskými kandidáty) a liberálními instancemi buržoazních vrstev, zejména těch věkově mladých (Irán je demograficky velmi mladá země).

Jako porážku musí hodnotit volby "bezpečnostní aparát" (Iránské revoluční gardy a Mobilizace utlačovaných), "generace fronty", bojovníci z války proti Iráku z osmdesátých let, kteří nalezli v Ahmadinežádovi svého zastánce a kteří byli z tohoto hlediska zastoupeni kandidáty jako je Qalibaf a Rezaie.

Dojde k normalizaci vztahů se Západem? Lakmusovým papírkem je rozvoj jaderných technologií. Tady je třeba se mít na pozoru. Problém "bomby" je záminky skrývající zcela jinou hru, v jejíchž základech stojí velká základní otázka: jakou přijatelnou úlohu má Západ pro Irán? Nakolik je přijatelná úloha regionální mocnosti pro velký a v podstatě nezávislý národ v kontextu neuralgického Středního východu? Dohoda o jádru ve skutečnosti skrývá tento aspekt. Nakolik je Irán připraven ustoupit z hlediska regionální moci (kterou vydobyl a za niž musel určitou cenu zaplatit za prezidentství Ahmadinežáda)?

Volba Rouháního vzdaluje přímé účtování na mnoho měsíců a snad i let. Nabízí další možnost zpravodajské komunitě Západu pokusit se o změnu režimu pomocí ovlivňování vnitřních procesů a ne pomocí války s mimořádně komplikovanými výsledky. Ale ve skutečnosti neřeší základní problém, úlohu Iránu, jeho status regionální mocnosti.

Jestliže je přímý střet s Iránem prozatím odvrácen, aktuální dynamika neodvrátila nebezpečí války v Sýrii anebo v Libanonu. Obklíčení Iránu není možné narušit, naopak budeme pravděpodobně svědky posílení této politiky, ve které Obamova administrativa projevila mimořádný talent a schopnosti: železná ruka v sametových rukavicích, cukr a bič, leading from behind. Základní cíl zůstává bez ohledu na různě použité prostředky: Irán se musí vzdát, po dobrém, anebo po zlém.

"Kapitulace" Iránu jde také a především přes Damašek a Bejrút. Okamžitým a přímým nepřítelem pro západní systém se ukázal být Hizballáh, Strana Boží, šíitská složka, která de facto vládne na jihu Libanonu. Dík přímému zásahu Hizballáhu Assad otočil vojenskou situaci na syrském bojišti, když porazil sunitské milice.

Jako vždy hrozí nad těmito scénáři přítomnost Izraele a jeho předsedy vlády Bibi Netanjahua, který také z vnitropolitických důvodů cítí velmi urgentně potřebu války. Ačkoliv Big Clash, který Netanjahu chtěl proti Iránu, neproběhl, mohly by se materializovat podmínky pro Sýrii anebo Libanon. Hizballah ukazuje, že je příliš nebezpečný pro sionistickou hegemonii na Středním východě a dřív nebo později musí být účty vyrovnány.

Autor: Simone Santini - přední italský odborník na problematiku Iránu, v roce 2011 vydal knihu Irán 2012. pozn. překladatele

Překlad: Komunistický svaz mládeže