Zahraniční politika Ruska

Podrobnosti

Vytvořeno 21. 8. 2013

Twitter

První kroky k zahraničně politické samostatnosti.

Interview předsedy KS RF Gennadije Andrejeviče Zjuganova deníku Sovětské Rusko

- Gennadiji Andrejeviči! Nyní se pozice Ruska v mnoha otázkách zahraniční politiky liší od minulosti. Nehledě na tlak USA a jejich spojenců, Rusko společně s ČLR podporuje zákonnou syrskou vládu, projevuje svou neústupnost v otázkách dislokace systému americké protiraketové obrany v Evropě, poskytlo politický azyl Edwardu Snowdenovi. Při tom ještě nedávno Rusko vzdávalo všechny své postoje i při nejmenším nátlaku ze Západu. Čím je možné odůvodnit tuto změnu?

- Zjuganov: Myslím, že příčin je několik. Podstata spočívá v hlubokém rozčarování ruského vládního uskupení z postojů svých západních "přátel".

Bývalé koloniální mocnosti jsou mistři politických intrik. Záměrně vytvářejí ve vědomí svých partnerů pocit přátelské důvěry a připravenosti jim pomoci. Ve skutečnosti je jejich záměrem dotlačit je k ústupkům. Zpočátku prosí, přesvědčují, že jde o vzájemně výhodné ústupky. Pokud partner projevuje svou slabost, apetit Západu se zvětšuje a o ústupky již neprosí, ale vyžadují je. Jakékoli pokusy partnerů, kteří lest prohlédli, o obhajování vlastních zájmů se setkávají s nepochopením a podrážděním a začíná fáze vydírání a dalších přímých hrozeb.

Na počátku své vlády v roce 2000 se pan Putin vrhnul přímo po hlavě do nejatraktivnější části spolupráce se zahraničím na nejvyšší úrovni. Ukázali mu tehdy, že dveře do nejvyšších světových kruhu jsou otevřeny. Začalo to přijetím u anglické královny, pokračovalo setkáním s americkým prezidentem a přizváním ke spolupráci v G8 na stejné úrovni se světovými lídry. Putin teprve za několik let pochopil, že cena za zařazení do "klubu vybraných" je příliš vysoká.

Musel dat souhlas se vstupem baltských států do NATO, rozmístěním základen NATO ve Střední Asii, s likvidací rádiové rozvědné základny na Kubě a se zrušením námořní základny ve Vietnamu.

Co získala za tyto ústupky Ruská federace?

Prakticky nic. Ruská vláda podepsala smlouvu o leteckém tranzitu zbraní a vojenské techniky z Afghánistánu s překládací stanici v Uljanovsku. Dodnes se ruský vojenský transport do Kaliningradské oblasti setkává s problémy, které vytváří litevská vláda členského státu NATO, což nutí ruskou armádu přepravovat náklady po moři. Žádné vzájemné výhody ze strany nových ruských partnerů nejsou a nebudou. Jde o hru na jednu branku.

Pokud vezmeme jiný mnohem významnější příklad, jakým je dislokace prvků americké protiraketové obrany v blízkosti ruských hranic, USA se stejně jako dříve cvičí ve výsměšných tvrzeních, že tyto prostředky jsou předurčeny k sestřelování íránských nebo severokorejských raket.

Existuje i osobní faktor. Mám na mysli poučení, která si někteří lídři Ruské federace vyvodili z násilného zúčtování západu s Miloševičem, Saddamem Husajnem a Muammarem Kaddáfím. Bílý dům a jeho partneři s nimi mnoho let spolupracovali. Ani jeden z nich nebyl nepřítelem západního kapitalismu. A ke Kaddáfimu posledních sedm let vůbec předstírali lásku. Mohl si stavět při svých návštěvách stan na místech, která si zvolil. Ale to vůdce libyjské revoluce nezachránilo. Jakmile jeho "přátele" pocítili možnost se ho zbavit, zapomněli na přátelské sliby, ozbrojili námezdní teroristická uskupení a poskytli jim leteckou podporu. Sociální, zemědělskou i průmyslovou infrastrukturu zlikvidovali sami jak použitím křídlatých raket z letadlových lodí, křižníků a ponorek, tak leteckým bombardováním. Jeho fyzickou likvidaci, podobně jako nyní Usamy bin Ladina, rovněž jejich bývalého blízkého přítele, provedly jejich tajné služby.

V.V. Putin, který si je dobře vědom lstivosti nových přátel, se snažil předejít intervenci sil NATO v Libyi. Ale pan Medveděv, zaslepený mocí a svým přátelstvím se Západem prosadil rozhodnutí nepodporovat Libyi.

To znamenalo, že principy zrádcovské zahraniční politiky Jelcina a jeho ministra zahraničí Kozyreva byly a zůstaly hluboce zakořeněny v kruzích ruských elit.

Nicméně krutá vražda Kaddáfího a cynická loupež jeho osobního miliardového majetku, jak se zdálo tehdy úspěšně ukrytého v západních bankách, zapůsobily silným dojmem na ruskou elitu, která do té doby předpokládala, že osobní vztahy se západními lídry a solidní účty v jejich bankách jsou spolehlivou garancí bezpečnosti a blahobytu oligarchicko-byrokratických nejvyšších kruhů. Potvrdila se dlouho známá skutečnost, že vlastnictví obrovských kont ve finančních institucích Západu ostře zvyšuje riziko vlastníků stát se obětmi "boje za demokracii".

- Spočívá podstata pouze v osobních kvalitách vůdce, v jeho prozíravosti? Neovlivňuji jeho postupy i jiné objektivní faktory?

- Jistě, osobnost hlavy státu má nemalý vliv. Zejména v současnosti, kdy lídři velmocí a velkých zemí vykonávají práci, která bývala svěřována diplomatům. Mnohem důležitější jsou však principiální základy mezinárodní orientace státu. Uvnitř jednoho politického systému lídři přicházejí a odcházejí a zahraniční politika se nemění, anebo dochází pouze k jejím dílčím korekcím. Podívejte se na USA nebo Velkou Británii. Tam demokraté nahrazují republikány a labouristé konservativce a zahraničně politický kurs se nemění. Zůstává stejně expansionistický.

Podstata spočívá v tom, že zahraniční politika, stejně jako celá politika státu má třídní charakter. Odráží zájmy těch tříd, které jimi sestavené vlády prosazují.

Jakou vládnoucí elitu má z třídního pohledu Rusko? Máme otevřeně kompradorsko-oligarchickou skupinu, orientovanou na export našich surovin a vývoz získaného kapitálu do zahraničí, lépe řečeno nevrácení tohoto kapitálu zpět do Ruska. Takovým způsobem jsou zájmy těchto ruských kruhů těsně spojeny s mezinárodní oligarchií. Bylo vůbec možné předpokládat, že by se ruská zahraniční politika mohla stát protizápadní ve smyslu odmítání neoprávněných zásahů do ruských národních zájmů?

Z toho plyne i dlouhá politická životnost dávno zkrachovaných funkcionářů jakým je Čubajs. Dokonce podle hodnocení americké Republikánské strany má Čubajs na svědomí účast na zmizení velké splátky MMF v polovině 90tých let. Má toho na svědomí mnohem více, včetně rozbití jednotného energetického systému Ruska. Zůstává však nedotknutelným.

Totéž se vztahuje i na bývalého ministra financí Kudrina, který toho nakradl mnoho. Oba jsou nedotknutelní především proto, že podle mého názoru představují v Rusku zájmy světové oligarchie. A jedná se ještě i o toto! Za několik posledních desetiletí, zvláště po rozbití SSSR se ostře aktivizovaly pokusy oslabit úlohu národních států a omezit kompetence národních vlád předáváním rozhodujících otázek ekonomické a sociální strategie, zahraniční a obranné politiky k rozhodování nadnárodním strukturám.

Nejzřetelněji se to projevuje v činnosti EU. Idea koordinace ekonomického a politického života skupin států, omezování celních přehrad a likvidace národní byrokracie působí na první pohled přitažlivě.

V podstatě se však jedná o sjednocení evropských oligarchických skupin k boji s americkými a japonskými monopoly a nyní ještě i se zahraničním obchodem ČLR. Při tom zájmy malých států, nehovoře již o pracujících, jsou obětovány zájmům konkurenceschopnosti a zisku monopolů. Žádná reálná

rovnoprávnost ve spojenectvích takového druhu neexistuje. Dominují v nich nejmocnější státy. V EU je to Německo a Francie.

Rovněž i Rusku byla vnucována myšlenka, že je v jeho zájmech, aby podřídilo svou vnitřní i zahraniční politiku pravidlům EU a USA. Tato otevřeně antinárodní idea získala horlivou podporu elit, které se zmocnily moci po roce 1991.

Po pravdě řečeno, tyto nepřirozené názory "vzájemné závislosti" prosazoval ještě Gorbačov a jeho ideolog Jakovlev.

Pompézně se tvrdilo, že čím více budeme závislí na Západě, tím více bude Západ záviset na nás. Konec je známý. Jelcinová skupina, která nahradila Gorbačovovu, se nejenže nepoučila, ale dotáhla tuto politiku do absurdna, když jak vnitřní tak i zahraniční politiku vydal ke kontrole Washingtonu.

To pokračovalo až do poslední doby. Když se prezident Obama odmítl setkat s Putinem, jeden vedoucí prorežimní politik poznamenal: "Ve Washingtonu musí pochopit, že Rusko již není kolonií USA." Cožpak to není přiznáním toho, že ještě docela nedávno byla naše země politickou polokolonií USA? A z ekonomického hlediska Rusko i nadále zůstává surovinovým přívěskem průmyslově rozvinutých zemí. To znamená, že je surovinovou polokolonií.

- Proč se tedy v posledním období v projevech a činnosti vedení Ruska objevují zjevné protizápadní prvky?

- Vládnoucím kruhům je vždy vlastní kamuflovat svoje třídní zájmy jako by národními. V tomto případě se jedná o skutečnost, která se nazývá " vnitřní imperialistické rozpory".

Ruské vládnoucí kruhy, které se v 90tých létech nacházely v situaci mladšího partnera světové oligarchie, si v souvislosti s růstem cen ropy počátkem 21.století začaly představovat, že jsou rovnocenným hráčem ve "velké hře". Ruské elity již nechtějí fungovat jako jeden z mnoha vazalů Západu, který v podmínkách slabosti a prodejnosti skupiny kolem Jelcina přeměnil Rusko ve zdroj svých maximálních zisků.

Po roce 2000, v souvislosti již se vzpomínaným růstem cen ropy a zemního plynu se v Rusku upevnila buržoazní, oligarchicko-byrokratická vrstva, které jak uváděl Karel Marx, je vlastní považovat národní teritorium za svůj majetek a tvrdě ho chránit před konkurenty. Světová oligarchie nyní požaduje, aby se ruské elity s ní o toto bohatství podělily. Jde především o liberalizaci přístupu zahraničních monopolů k ložiskům ropy a plynu na Sibiři a v severním Rusku a k ovládnutí ropovodů a plynovodů do Evropy.

Ruská oligarchie s tím samozřejmě nesouhlasí. EU, která pochopila přání ruských energetických baronů dále zvyšovat své zisky, začíná vytvářet zábrany na evropských trzích. Dochází ke vzniku vážných rozporů.

Pokud jde o Sýrii, i zde jde o významný ekonomický problém. Ropovody teče přes Sýrii na pobřeží Středozemního moře velké množství irácké ropy. Zřejmě i na teritoriu Sýrie jsou velká ložiska ropy. Ještě v průběhu intervence v Libyi potvrdili američtí politici, že hlavní smysl libyjské operace je vytlačit ze Středozemního moře Rusko a ČLR. Je evidentní, že po porážce Libye se Západ rozhodl likvidovat posledního spojence Ruska - Sýrii. Tak i zde jde o zjevné rozpory.

Nezapomínejme na to, že národní "elity" vždy v případech zvýšení vnitropolitické krize hledají vnější nepřátelé. Tento postup umožňuje sjednocovat národ a odvádět jeho pozornost od skutečných viníků za vnitřní krizi. Je pravděpodobné, že za nynější vlnou antizápadních nálad ruských vládnoucích kruhů stojí snaha přeorientovat zvyšující se nespokojenost lidu na směr, který není pro vládu nebezpečný.

- Může vůbec Rusko realizovat zcela nezávislou zahraniční politiku?

- Nejenže může, ale i musí. Nicméně není to vůbec jednoduché.

Reálná síla zahraniční politiky jakéhokoli státu nespočívá v rétorickém mistrovství jeho představitelů a diplomatů vést jednání. Skutečná váha zahraniční politiky je určena takovými objektivními faktory jakými jsou stav ekonomiky, vědy, vzdělání, ozbrojených sil a morální autority státu.

Státy se silnou ekonomikou si mohou dovolit udržovat i silnou armádu. Nicméně bývají i situace, že ekonomika státu vypadá na první pohled dobře a stát přesto nemá kvalitní armádu. To platí i pro Rusko. Naše ekonomika stojí téměř výlučně na exportu ropy a plynu. Zpracovatelský průmysl, zejména strojírenství, je v krizi. Postupuje rozpad mohutné sovětsko - ruské vědy a vzdělávacího systému. Znamená to, že v Rusku nemůže být ani silná armáda, poněvadž ruská věda není již nyní schopna produkovat významné objevy a průmysl není schopen vyrábět soudobé zbraňové systémy.

Ani morální faktor při jeho celkové vnější pomíjivosti není až poslední. Stačí se podívat na Kubu. 10 milionů obyvatel, málo zdrojů surovin a vzhledem k situaci nemá silné strojírenství. Nicméně, Kuba je z politického hlediska mocností. Současné Rusko, které zradilo všechny své strategické spojence, počínaje Jugoslávií, ztratilo morální autoritu, kterou vybojoval SSSR.

Nyní se začíná obnovovat, ale k její obnově je potřeba dlouhá a trnitá cesta.

Mimo jiné pro Putina bylo velmi složité rozhodnutí poskytnout azyl Snowdenovi, ke kterému nakonec přistoupil na základě pochopení, jak katastrofální vliv na morální autoritu Ruska by mělo odmítnutí azylu, anebo ještě horší - jeho vydání Spojeným státům. Důvěra a respekt k Rusku by v tom případě doslova padly. Bývalý důstojník rozvědky Putin nemohl nechápat, že po takovém kroku by zůstalo pouze málo států, které by stály o spolupráci s Ruskem. Ale správné rozhodnutí bylo přijato až po dlouhém váhání, svědčícím o nepevnosti mezinárodních postojů současných nájemníků Kremlu.

Takže bych se nechtěl nechat unášet prvními i když významnými příznaky zahraničně politické samostatnosti vládnoucího uskupení. K získání skutečné nezávislosti a obnovení ztracené autority ve světě nestačí pouhé deklarace a výhrůžné pózy, ale spoléhání se na lidovou podporu, na mohutnou ekonomiku a silnou armádu. Vždyť naše ozbrojené síly rozbíjeli dvacet let, při tom velmi intenzivně za ministra Serdjukova, za dozoru dvou vrchních velitelů Putina a Medveděva. Teprve nedávno se probudili se sdělením, že armáda ve skutečnosti neexistuje. Přidělili obrovské finanční prostředky na rychlé přezbrojení. Ukázalo se však, že vojensko-průmyslový komplex je v tak strašném stavu, že produkce soudobých zbraňových systémů se setkává s kolosálními problémy.

Nicméně paradoxní kurz na likvidaci strojírenství - základny vojensko-průmyslového komplexu - pokračuje. Je to možné zjistit z celé řady privatizací strategických podniků, neplnění státních objednávek, výměny ředitelů podniků, kde zkušení ředitelé jsou nahrazování odborníky na "finanční toky".

Současný zahraničně politický elán stojí na síle sovětských průmyslových a vojenských rezerv. Tyto rezervy se však rozpouštějí před očima. Ekonomická a sociální politika vládnoucího uskupení nevede k vytvoření objektivních podmínek pro obnovení reálné nezávislosti. Pouze rozhodná změna orientace země, zbavení se zkrachovaných idejí a vůdců může zemi vrátit její bývalý status velmoci, garantující prosperitu jejího lidu, mír a bezpečnost na celé planetě.

Přeložil Karel Kluz

• < Předchozí
• Další >