Vážení soudruzi!

Události, které prožíváme, potvrzují naše závěry, že kapitalismus se stává stále reakčnějším a nebezpečnějším, způsobuje krize a války. Kapitalismus odsuzuje milióny pracujících k nezaměstnanosti, chudobě a není schopen uspokojit rostoucí potřeby lidí.

Tato situace se projevuje celosvětově a komunistické hnutí je povinno vynaložit maximální úsilí při své vlastní ideologické, politické a masové činnosti, při tvorbě jedné společné revoluční strategie.

Domníváme se, že právě této problematice by se mělo dostat v rámci diskuse mezi komunistickými stranami pozornosti, jaké zasluhuje a to současně s koordinovanou činností zaměřenou na řešení lidových problémů, vznikajících při konfliktech se silami kapitálu.

Komunistické hnutí si musí odpovědět na důležitou otázku: Jaká strategie mu pomůže pevně vstát na nohy a vyjádřit co možná nejefektivněji zájmy dělnické třídy a lidových mas při jejich srážkách s kapitalistickým barbarstvím. Zároveň s tím je potřeba chápat otázku socialismu ne jako cíl pro dalekou budoucnost, ale jako otázku každodenní činnosti, jako otázku, jejíž aktuálnost vyplývá ze strádání národů.

Z tohoto zorného úhlu se chceme soustředit na otázky, na které máme uvnitř komunistického hnutí odlišné názory. Při tom se domníváme, že stav, založený na zásadě spolupráce "na základě těch bodů, na kterých se shodneme", vede k sebeuspokojení, brání hlubší analýze nedostatků a přijetí opatření k řešení otázek strategického významu, což je nezbytné pro reorganizaci komunistických stran a splnění jejich role avantgardy dělnické třídy.

Za prvé:

U otázky krize, kterou jsme probírali i na předchozích mezinárodních setkáních, se žel stále setkáváme s přístupy, které hovoří o "krizi neoliberalismu", o "peněžně-finanční krizi". Takové přístupy se omezují na kritiku jedné formy řízení kapitalismu, ospravedlňují tím sociálnědemokratické, neo-keynesiánské řízení, tj. ospravedlňují tím samotný kapitalistický systém. Takovéto přístupy absolutizují roli bankovního kapitálu a podceňují roli dalších částí kapitálu. Odtrhávají se od reálnosti vazeb průmyslového a bankovního kapitálu a od role finančního kapitálu, což jsou znaky charakteristické pro kapitalizmus v jeho vrcholné právě probíhající imperialistické fázi.

Tato otázka je fundamentální a týká se zákonů fungování systému. Krize se v kapitalistických státech objevují periodicky, nezávisle od formy buržoazního zřízení.

Lidé se střetávají s kapitalistickou krizí z nadvýroby a z nadměrné akumulace kapitálu, jejíž předpoklady se tvoří v podmínkách růstu kapitalistické ekonomiky.

Kapitalistická krize, zastavující rozšířenou reprodukci společenského kapitálu, má svůj původ v základním rozporu systému - mezi společenským charakterem výroby a kapitalistickým přivlastňováním výsledků této výroby, protože výrobní prostředky jsou majetkem kapitalistů. To je také zdroj nadhodnoty a vykořisťování, zdroj anarchie a nerovnoměrnosti rozvoje, charakterizující kapitalistický systém.

Upevnění monopolů a internacionalizace kapitalistického hospodářství zvyšují anarchii v rozvoji, s vyšší intenzitou zostřují rozpory a vedou k ještě hlubší krizi, k tvrdé konkurenci mezi mocnými finančními skupinami a mezi kapitalistickými státy, vedou k imperialistickým válkám.

V době krize vznikly problémy spojené s bojem komunistických stran a lidového hnutí. Dovolte nám uvést několik příkladů.

V Řecku buržoazní vlády liberálů a sociálních demokratů za účasti vládní levice zavedly tvrdá, protilidová opatření. Byla podepsána memoranda a úvěrové smlouvy s Evropskou unií, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Ale útoky na práva pracujících a lidových mas se neomezují pouze na memoranda, jak nás přesvědčuje Strana evropské levice (SEL) a další oportunistické síly, vystupující s "anti-memorandovými" hesly, aby ospravedlnili obecnou strategii kapitálu.

Pravda je taková, že přijímaná opatření jsou součástí strategie Evropské unie a strategie monopolů a realizují se pomocí kapitalistické restrukturalizace od začátku 90. let. Cílem této strategie je snížení ceny pracovní síly a posílení konkurenceschopnosti evropských monopolů proti jejich konkurenci, zvláště s ohledem na silné ekonomické skupiny pocházející z rozvíjejících se kapitalistických velmocí jako je Čína, Indie a Brazílie, ve kterých je cena pracovní síly velmi nízká.

V tomto smyslu se protilidová opatření realizují ne pouze v zemích, kde jsou podepsána memoranda, ale i v mnoha dalších kapitalistických státech a to jak v Evropě, tak po celém světě.

V době krize dochází k zesílenému soupeření při výběru té nebo oné formy řízení kapitalistické ekonomiky.

V Řecku se zformovaly dva bloky ekonomických a politických sil. Jádrem prvého bloku je vládní ND-PASOK společně s Evropskou unií, kteří hájí tvrdou fiskální politiku. Druhý blok je představován stranou SYRIZA, Mezinárodním měnovým fondem a USA, kteří hájí méně přísnou fiskální politiku, zaměřenou na posílení státního financování monopolů. Tyto varianty vládnutí odpovídají potřebám představitelů konkrétních složek kapitálu a jsou součástí mezi-imperialistické konkurence.

Na závěr můžeme říci, že jakákoliv forma buržoazního vládnutí slouží rentabilitě monopolů a to prostřednictvím zavádění protilidových opatření, zvyšování intenzity vykořisťování pracujících a zhoršení situace lidových vrstev.

Na základě různých forem buržoazních vlád (liberálních nebo keynesiánských) v Řecku dochází k přeměně politické scény tak, aby buržoazie mohla kontrolovat vývoj, bránit třídnímu boji, klást různé překážky na cestě boje Komunistické straně Řecka a dalších třídních hnutí. Tato přeměna politické scény se projevuje vytvořením pravo-středového pólu s hlavní oporou v podobě liberální strany Nová demokracie a vytvořením levo-středového pólu s hlavní oporou v podobě strany SYRIZA.

Naše strana chce informovat komunistické strany v tom smyslu, že Strana evropské levice a další síly oportunismu se plánovitě snaží překroutit skutečnost a že se snaží představit nám politickou stranu SYRIZA jako prolidovou sílu, která bojuje za zájmy pracujících proti kapitálu. Ve skutečnosti je SYRIZA, jako oportunistický útvar, který se stal jednou z opor sociál-demokratického vládnutí, podporována některými silami buržoazní třídy a je na straně kapitalismu a Evropské unie. SYRIZA vychvalovala politiku Obamy jako progresivní a kultivovala mýtus o tom, že po zvolení Hollanda francouzským prezidentem začne vát Evropou čerstvý vítr, který s sebou přinese zlepšení situace pro pracující na tomto kontinentě.

Dalším prvkem přeměny buržoazního politického systému v Řecku je také posílení zločinné, fašistické organizace "Zlatý úsvit".

"Zlatý úsvit" - to je zplozenec kapitalismu, který zesílil díky podpoře ze strany buržoazní vlády a jejích mechanismů a nabral na váze díky shovívavosti buržoazních stran, aby vystupoval jako síla využívaná kapitálem k potlačení a zničení lidového hnutí pracujících a komunistů.

Naše strana předpokládá, že izolace a vykořenění "Zlatého úsvitu" je úkolem organizovaného úsilí pracující třídy, lidového spojenectví. Toto úsilí neprobíhá prostřednictvím takzvaných antifašistických front, předkládaných buržoazními a oportunistickými silami, ale úsilím namířeným na odstranění příčiny, porážejícím fašismus, za svržení kapitalistického vykořisťování, za střet s EU, která přeměnila antikomunismus ve svou oficiální ideologii a vystupuje s antihistorickým ztotožňováním fašismu a komunismu.

Za druhé:

Praxe ukazuje, že v podmínkách kapitalistické krize se vyostřují mezi-imperialistické rozpory, konkurence v obsazování nových zemí pro investice nahromaděného kapitálu a konkurence v kontrole nad průmyslovými zdroji. Na této půdě se formují příčiny válečných konfliktů a všemožného vměšování, což zažíváme ve východním Středomoří, na Blízkém východě, v Perském zálivu, v Kaspickém moři a v mnohých regionech světa.

KKE vystupuje proti imperialistickým válkám, staví se proti zavlečení Řecka do nich a vydala jasnou výzvu, aby Řecko v žádném případě nepřijímalo účast v imperialistické válce. KKE musí být připravena postavit se do čela samostatné organizace lidového odporu pracujících tak, aby byl svázán s bojem za porážku buržoazie jak vnitřní, tak i zahraniční, vystupující v podobě agresora.

V závislosti na konkrétních podmínkách musí KKE na sebe převzít iniciativu při budování národní fronty pracujících pod heslem: Lid přinese svobodu a ukáže východisko z kapitalistického systému. Dokud kapitalistický systém vládne, povede stále k válkám a světu s pistolí u hlavy.

Tyto poměry jsou důležité zejména pro mezinárodní komunistické hnutí, které chrání národy před podřízeností tomu či onomu imperialistickému bloku. A to tím spíše, když se poslední roky vynořuje koncept takzvaného "multipolárního světa" předestírající lživé dilema, cílem kterého je manipulace s národy a jejich zavlečení do mezi-imperialistické konkurence.

Za třetí:

Postoj komunistů a národů ve vztahu k imperialistickému systému a imperialistickým blokům má velký význam.

Při hovořil o imperialismu jako nejvyšším stadiu kapitalismu, mluvil Lenin především o ekonomické podstatě systému, o vládě monopolů. V jeho díle "Imperialismus, jako nejvyšší stadium kapitalismu" uvádí, že:

"Kdo nepochopí hospodářské kořeny tohoto zjevu, kdo nezhodnotí jeho politický a sociální význam, nemůže se ani o krok přiblížit k řešení praktických úkolů komunistického hnutí ".

Tato pozice má velmi vážný význam pro naši analýzu.

Evropská unie se nejeví nebezpečná jen kvůli procesu "unifikace" (integrace), ale protože je to mezistátní imperialistický svaz monopolů. Nejen Evropská unie, ale i jiná seskupení, která se objevila v Asii, v Latinské Americe a také BRICS (hospodářské seskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky, pozn. překladatele), mají konkrétní ekonomický základ. Opírají se o spolupráci, o sjednocení sil velkých ekonomických monopolistických skupin a nehledě na rozpory vznikající v jejich řadách, je jejich hlavním kriteriem jejich osobní zájem: kontrola nad trhy a v návaznosti na to směřují proti národům a jejich právům.

Imperialismus není jen agresivní vnější politika, je to kapitalismus ve svém posledním, nejvyšším stupni, představuje systém zahrnující všechny kapitalistické státy zaujímající své místo v závislosti na své ekonomické, vojenské a politické moci.

V takových podmínkách je krajně důležitý třídní přístup k otázkám "závislosti" a "suverenity". Tato otázka musí být otevřená, musíme jí věnovat svoji pozornost a tak jako má velmi vážné politické důsledky, povede její nesprávná interpretace k podpoře nasměrování systému řízení a k politice bloků částí buržoazie, s politickými silami zaštiťujícími vykořisťovatelský systém.

19. sjezd KKE poznamenal, že v podmínkách nerovnoměrného rozvoje "se kapitalismus v Řecku nachází v imperialistické fázi svého vývoje v mezipoloze v rámci mezinárodního imperialistického systému s výrazně nevyváženou závislostí na USA a EU."

Klíčovou otázkou je nerovnoměrnost rozvoje kapitalismu, která dává vzniknout nerovným pozicím závislosti a vzájemné závislosti a proto nemají žádný vztah k realitě ta tvrzení, která deklarují, že Řecko a jiné země s více podřízenou pozicí v imperialistické pyramidě jsou zeměmi okupovanými či koloniemi.

Jistě, v čase, kdy se buržoazní třída nachází u kormidla moci, buduje mezinárodní vztahy na základě svých vlastních zájmů a tomuto základu podřizuje suverénní práva. Pojmy "nezávislost" či "suverenita" jsou pojmy s třídním obsahem a my musíme zdůraznit, že pracující třída se ustanovením své moci může stát hospodářem země s volbou takové cesty rozvoje, která bude odpovídat jejím zájmům a dá vzniknout vlastním mezinárodním vztahům a osvobození země od EU, NATO a jiných imperialistických bloků.

Kromě toho bychom chtěli poznamenat, že kolonie jakožto prvek, který má své místo v historickém rozvoji kapitalismu, již zmizel. Je to samozřejmé. Kolonialismus byl svržen díky boji národů a velkému vlivu socialismu. Tato kapitola je již uzavřena, ale bohužel se dnes objevují názory interpretující nerovné vztahy mezi kapitalistickými státy v rámci kapitalistického systému jako neokolonialismus. Země s rozvinutým monopolistickým kapitalismem, se silnou buržoazií a buržoazní vládou, se charakterizují jako neokolonie. Taková prohlášení ovšem vedou k potřebě přechodné fáze jako formy buržoazního řízení pro řešení těchto problémů.

Za čtvrté:

Charakter naší epochy je základní otázkou pro rozpracování revoluční strategie. Objektivní data ukazují, že nezávisle na kontrarevolučním svržení socialismu v Sovětském svazu a jiných socialistických zemích zůstává naše epocha epochou přechodu od kapitalismu k socialismu.

Proč? Proto, že kapitalismus vyhnil, čelí nepřekonatelným rozporům, vyčerpal svoje historické limity. Vznik a rozvoj monopolů, velkých akciových společností, vznik a rozvoj dělnické třídy, vstup kapitalismu do nejvyššího imperialistického stadia podtrhuje, že uzrály materiální podmínky, které umožňují vytvoření nového - socialistického, komunistického společenství. To je klíčový prvek marxisticko-leninské analýzy probíhajících procesů, ukazuje směřování zápasu komunistických stran, které jsou povinny všestranně se připravit na to, aby byly schopny odpovídat na potřeby boje za socialismus a komunismus. Jsou povinny se podílet na vyzrávání subjektivních faktorů při přípravě dělnické třídy jako avantgardní třídy uvnitř kapitalistické společnosti, aby se postavila do čela spolu s lidovými vrstvami a bojovala za svou moc.

Formování politického, třídního uvědomění nemůže být prováděno starými prostředky, kterými se ovládá tento systém. V době přechodu od kapitalismu k socialismu není místa pro politické pozice, které drží dělnickou třídu v hranicích buržoazního řízení ve smyslu mezifáze mezi kapitalismem a socialismem. Není místa pro politickou podporu nebo účast v té či oné vládě buržoazní správy, představované levicovou nebo progresivní nálepkou.

Moc bude buržoazní a kapitalistickou, anebo bude mocí pracujících. Výrobní prostředky se budou nacházet v kapitalistickém, anebo společenském vlastnictví. Řešení, která se pohybují v hranicích kapitalistického systému, nezávisle od záměrů nejenže nejsou formami přibližujícími socialistickou volbu, ale naopak přispívají k přetrvávání kapitalismu, dávají mu čas a šíří iluze mezi pracujícími.

Naše strana v žádném případě neznevažuje historickou zkušenost a s vážností studuje složitosti politických a sociálních procesů.

Zkoumá události v Chile, ale i v Portugalsku v 70-tých letech, studuje zkušenosti posledních let na Kypru a události v Latinské Americe.

Na základě takového studia, na základě argumentů a vyvozených závěrů můžeme říct, že v rámci buržoazní správy systému není východiska, které by bylo přesvědčivě a bez alternativ kvalitativním přechodem k socialismu. To proto, že taková cesta udržuje rozpor mezi prací a kapitálem, nemůže zabránit kapitalistickým krizím, nezaměstnanosti, vykořisťování, protože udržuje příčiny, které je produkují, protože kritériem vývoje zůstává kapitalistický zisk.

Volba přechodných fází narušuje obecně přijatou pozici, že mezi kapitalismem a socialismem-komunismem neexistuje přechodný sociálně-ekonomický systém, žádná přechodná politická moc.

Komunisté samozřejmě vedou zápas na půdě buržoazních parlamentů za prosazování a obranu práv lidu, který spojují s mimoparlamentní činností, jíž dávají přednost, ale to nesouvisí s přijetím parlamentních náhledů, které rozšiřují omyl, že prolidové řešení může přijít prostřednictvím buržoazních institucí.

Parlamentní cesta, jež byla historicky velebena oportunistickými silami, je jedním z nejpříznačnějších činitelů, jež vedly k asimilaci silných komunistických stran, k omezení požadavků pracujících.

Historie přináší poznatky.

Odůvodňování reforem a odmítnutí revoluční cesty, odmítnutí socialistické revoluce, představuje bolestivý ústup a popření těch nejzákladnějších prvků, které charakterizují komunistickou stranu.

Třídní boj má své vlastní zákonitosti, které jsou založeny na rozporu mezi kapitálem a prací, jenž má všeobecný charakter a dotýká se kapitalistických států jako celku. Třídní boj není omezen na vývoj zápasu za určování podmínek prodávání pracovní síly. Je určován otázkou zrušení kapitalistického vykořisťování, boje za dobytí moci.

Komunistická strana v každé zemi má povinnost studovat specifickou situaci, vývoj kapitalismu, směřování sektorů a odvětví ekonomiky, změny v nadstavbě, třídní a společenskou strukturu, aby mohla stanovit revoluční strategii. To se ovšem zcela liší od postojů, které ve jménu národních osobitostí popírají revoluční strategii a nahrazují boj za socialismus vládními řešeními a politikou spojenectví, které odpovídají buržoazní správě.

Zacházení se socialismem jakožto s pouhou deklarací působí velké škody. Degraduje samotný strategický cíl, cíl, který určuje taktiku, postoje komunistických stran jako celek, jejich práci v hnutí pracujících a v lidovém hnutí, jejich politiku spojenectví.

"Eurokomunismus" a další oportunistické proudy se ve svých programových deklaracích odkazovaly na socialismus, ale jejich politická linie popírala revoluční cestu. Ve jménu národních zvláštností bojovali proti zákonitostem socialistické revoluce a budování. V pracích Carrilla a Berlinguera se jeví pojem socialismus jako zbavený své podstaty: bez moci třídy pracujících, diktatury proletariátu, bez znárodnění výrobních prostředků a bez centrálního plánování. Hovořili o transformaci, demokratizaci buržoazního státu, diktatuře monopolů, podporovali iluze o prolidových řešeních prostřednictvím parlamentní cesty, prostřednictvím buržoazní vlády, o spojenectví se sociální demokracií.

V současnosti se objevily oportunistické platformy, jež jsou stejně tak nebezpečné jako "eurokomunismus", jako je "tržní socialismus", "socialismus 21. století", které oponují vědeckému socialismu. Hovoří se o "sociální ekonomice", hledá se utopie zlidštěného kapitalismu. V několika případech se objevily pokusy redukovat, popřít zásadní důležitost třídního boje na národní úrovni ve jménu "globalizace".

V každém případě je fronta proti oportunismu součástí střetu s kapitalistickým systémem, s imperialismem a jakákoli tolerance či ústup působí v neprospěch komunistického hnutí a jeho výhledů.

Tak zvaná Strana evropské levice, která tvoří síť po celém světě s využitím fondů EU, působí komunistickému hnutí velké škody; je prostředkem, jenž uskutečňuje strategii EU v dělnickém hnutí, je neoddělitelně spojena se sociální demokracií a je nezbytné s ní jednat přísně ideologicko-politickým způsobem.

Její jádro je tvořeno silami, které oslavovaly svržení socialismu, silami, jež se v rámci antikomunismu samy ztotožňují s různými buržoazními a dalšími reakčními silami ve jménu "antistalinismu".

Závěr, jejž vyvozujeme, lze vyjádřit tak, že třídní obsah a následně i současný obsah ideologicko-politického a masového zápasu je určován zlomem, konfliktem s monopoly a kapitalistickým systémem, s imperialistickými organizacemi. Je určován organizováním dělnické třídy na pracovištích, tvořením spojenectví s lidovými vrstvami, mnohostrannými přípravami svržení kapitalismu, boje za socialistickou a komunistickou společnost, za zrušení vykořisťování člověka člověkem.

Naším úkolem je reflektovat skutečnost, že Marx a Engels ve svém období, jež bylo obdobím buržoazních revolucí, hovořili o nezávislém ideologicko-politickém boji dělnické třídy. Naším úkolem je uvědomit si, jak hluboce studovali zkušenost Pařížské komuny z roku 1871 a že hovořili o nutnosti moci dělnické třídy, o rozbití buržoazního státu.

Máme úkol pohlédnout na zkušenost Velké říjnové revoluce z roku 1917 a přispět k přizpůsobení programových ukazatelů komunistických stran, jejich strategie podle požadavků našeho období.

"Imperialismus je předvečerem sociální revoluce proletariátu," zdůraznil Lenin.

Revoluční situace se vytvořila po První světové válce v Německu, Maďarsku, na Slovensku, v Itálii. Revoluční situace se utvořila v Řecku v roce 1944, ale možnost nebyla přeměněna ve skutečnost.

Zásadním faktorem pro vedení rozhodující bitvy je neprodlená příprava komunistických stran a třídy pracujících na tvrdý třídní střet, příprava, jež odpovídá potřebám našeho období.

Buržoazně demokratický charakter revoluce odpovídal období svržení feudalismu, kdy byla buržoazní třída revoluční třídou. Poté, co kapitalismus nahradil feudalismus, se zostřuje základní rozpor mezi kapitálem a prací.

Program KKE, který byl jednohlasně přijat na jejím posledním 19. sjezdu, uvádí v této souvislosti následující: "Řecký lid se osvobodí z pout kapitalistického vykořisťování a imperialistických vazeb, když dělnická třída společně se svými spojenci uskuteční socialistickou revoluci a kroky směrem k utváření socialismu a komunismu. Strategickým cílem KKE je dobytí moci revoluční dělnické třídy, diktatury proletariátu, za účelem socialistického budování jakožto nezralé fáze komunistické společnosti. Revoluční změna v Řecku bude socialistická."

Silou pohánějící socialistickou revoluci bude dělnická třída jako vedoucí síla, pracující závislí částečně na námezdním pracovním vztahu, utlačované lidové vrstvy lidí samostatně výdělečně činných ve městech, chudí zemědělci, kteří jsou negativně postiženi monopoly.

Program KKE analyzuje otázku objektivních činitelů, které mohou vést k revoluční situaci (když ti dole již nechtějí žít tak jako doposud a ti nahoře již nemohou vládnout jako dosud). Klade to zvláštní důraz na prohlubování kapitalistické krize a zapojení Řecka do imperialistické války, vyznačuje to cestu přípravě strany a hnutí pracujících a lidu.

KKE a PAME (třídně založené odborové hnutí, pozn. překl.) hrají vedoucí roli v třídním boji a významně přispívají k desítkám stávkových mobilizací a dalších mnohostranných zápasů. Nicméně konstatujeme, že hnutí pracujících a lidu nebylo dobře připraveno a zorganizováno na to, aby se vyrovnalo s agresivitou kapitálu v podmínkách kapitalistické krize. Negativní poměr sil, dopady odborářských organizací vedených zaměstnavateli a vládou, úloha oportunismu, sociální demokracie, dělnické aristokracie, které podporují strategii kapitálu, jsou zásadními faktory.

Dnes, v podmínkách nerevoluční situace považuje naše strana za prioritní:

Přeskupení hnutí pracujících takovým způsobem, aby se stalo schopným plnit potřeby vedení třídního boje, aby dělnická třída naplnila svoji roli avantgardní třídy ve společnosti, jako hybatel revoluční změny.

Reorganizace hnutí pracujících znamená silné, masové odbory, které budou vést zápas s třídním zaměřením, spočívající na dělnících, na mladých pracujících, ženách, imigrantech, založené na kolektivních postupech, které budou zajišťovat jejich účast v procesu tvorby rozhodnutí a jejich provádění. Posilování PAME, třídně orientovaného sdružení v dělnickém hnutí, změna poměru sil na úkor sil reformismu, oportunismu a vládou vedených odborů, které fungují jako nástroje sociálního partnerství.

Silné organizace strany v továrnách, v podnicích strategického významu.

Dělnické hnutí vystupuje bojovně a organizovaně za řešení všech problémů dělnické třídy, vychází z dnešních potřeb, orientuje se na střet se silami kapitálu za svržení kapitalistického vykořisťování i na vysokou úroveň třídní jednoty.

Dělnická třída musí svým avantgardním postavením hrát vedoucí roli při budování lidového spojenectví, které poskytuje odpověď na otázku týkající se organizace zápasu o odražení barbarských opatření proti pracujícím a proti lidu, k organizaci lidového protiútoku.

Lidové spojenectví vyjadřuje zájmy dělnické třídy, pracujících částečně závislých na námezdním pracovním vztahu, malých podnikatelů a chudých zemědělců, mladých lidí a žen z chudých lidových vrstev v boji proti monopolům a kapitalistickému vlastnictví, proti pohlcení země imperialistickými organizacemi. Lidové spojenectví je sociálním spojenectvím a vede boj jakožto hnutí, které sleduje linii zlomu ve vývoji a svržení systému.

Dnes je toto spojenectví tvořeno na základě společného boje PAME, třídního sdružení v rámci dělnickém hnutí, PASY pracujícího mezi chudými zemědělci, PASEVE mezi malými podnikateli, MAS mezi studenty a OGE mezi ženami.

Bojuje za platy, důchody, za výhradně veřejný a bezplatný systém zdravotnictví, sociální péči, školství, za řešení všech zásadních problémů pracujících a lidu.

Zastává názor, že zápas za lidové východisko z krize je nerozlučně spjat s bojem za vyvázání z EU, jednostranné zrušení státního dluhu.

Boj o vyvázání z EU je spjat se zápasem proti moci monopolů a se zápasem dělnické třídy a jejích spojenců, za moc dělnické třídy a lidu.

Lidové spojenectví obhajuje zespolečenštění monopolů, všech koncentrovaných výrobních prostředků, centrální plánování, dělnickou, společenskou kontrolu.

Sdružení většiny dělnické třídy společně s KKE a získání předvoje lidových vrstev bude procházet různými fázemi. Dělnické hnutí, hnutí malých podnikatelů ve městech a zemědělců, a forma jejich spojenectví, spojenectví lidu, s protimonopolními a protikapitalistickými cíli, společně s pokrokovou činností sil KKE v nerevolučních podmínkách, představují první formu pro vytvoření revoluční dělnické a lidové fronty v revolučních podmínkách.

V podmínkách revoluční situace se může revolučních dělnická a lidová fronta, s využitím všech podob působení, stát centrem lidového povstání za svržení diktatury buržoazní třídy, za převahu revolučních institucí ujímající se nového uspořádání společnosti, zřízení revoluční moci dělnické třídy, která bude založena na výrobních jednotkách, na společenských službách, správních celcích a výrobních družstvech.

Dělnická moc bude zodpovídat za následující:

Výrobní prostředky budou zespolečenštěny: v průmyslu, zásobování energií a vodou, v telekomunikacích, stavebnictví, v oblasti opravy a údržby, v hromadné dopravě, ve velkoobchodě a maloobchodě, v dovozu a vývozu, soustředěné infrastruktuře turismu a restauračních zařízení.

Půda bude zespolečenštěna, stejně jako kapitalistické zemědělství.

Soukromé vlastnictví a hospodářská činnost v oblasti vzdělávání, zdravotního zabezpečení, kultury, sportu a masmédií bude zrušeno. Budou organizovány výhradně jako společenské služby.

Budou vytvořeny státní výrobní jednotky produkující a zpracovávající zemědělské produkty.

Budou podporována zemědělská výrobní družstva.

Centrální plánování propojuje pracovní sílu, výrobní prostředky, suroviny a jiné průmyslové materiály a zdroje, které budou použity v organizaci výroby a společenských a administrativních službách. Je to komunistický vztah výroby a distribuce, který spojuje pracující s výrobními prostředky a se socialistickými organizacemi.

Svržení socialismu je pro komunistické hnutí těžkým úderem a příčiny tohoto svržení jsou lekcí zdůrazňující základní dodržování zákonitostí socialistické výstavby, zachovávání revolučních zásad organizování a fungování komunistických stran, ideologicko-politické pozornosti, kterou je nutné věnovat kvůli předcházení oportunistickým chybám a odchylkám. To je povinností nejvyššího významu. Nicméně kontrarevoluce nemůže zastínit nezastupitelný dějinný přínos socialismu, vybudovaného ve 20. století, ke společenskému pokroku. Postoj každé komunistické strany se posuzuje ve vztahu k obraně socialismu proti hanobení ze strany buržoazních a oportunistických sil.

Vážení soudruzi,

KKE, která převzala odpovědnost za organizaci Mezinárodních setkání po kontrarevoluci, bude navzdory obtížím pokračovat v úsilí o společnou činnost a o vytvoření jednotné revoluční strategie komunistického hnutí.

Bude i nadále přispívat k Mezinárodním setkáním komunistických stran přičemž bude trvat na zachování jejich komunistického charakteru a bude čelit názorům nebo plánům, které podporují přeměnu setkání na jakýsi prostor "levice".

Naše strana rozhodně nesouhlasí s přímou či nepřímou přeměnou pracovní skupiny na "vedoucí centrum" a odmítá přijetí postojů, které porušují vyzkoušené komunistické principy, zavádějí pozice vedoucí k podpoře buržoazní moci.

KKE věnuje své síly tak, jak to dělala vždy, součinnosti zápasu komunistických stran v Evropě a domnívá se, že Iniciativa komunistických a dělnických stran pro studium a vyhodnocování evropských otázek je velkým úspěchem v posílení zápasu proti imperialistické EU.

V podmínkách krize komunistického hnutí naše strana podporuje myšlenku vytvoření samostatného marxisticko-leninského pólu a podporuje úsilí teoretického časopisu "Mezinárodní komunistické revue", jehož tvorby se účastní 11 teoretických časopisů komunistických stran.

8. - 9. listopad 2013

Překlad: Komunistický svaz mládeže