Projev Eugena McCartana, generálního tajemníka Komunistické straya Irska na 15. Mezinárodním setkání komunistických a dělnických stran v Lisabonu.
Soudruzi,
existuje množství důležitých otázek, postavených před dělnické hnutí po celém světě.
Nejprve musíme prohloubit naše znalosti o pokračující krizi systému, která zjevně nevykazuje znaky slábnutí a ve skutečnosti se zdá, že její rozpory sílí.
Druhá oblast, kde musíme rozvíjet naše pochopení a posílit naši společnou činnost, má vztah k rostoucí ekologické katastrofě, jíž je teď vystavena naše planeta - krize, která má a bude mít ničivý dopad na životy stamilionů lidí i na tisíce druhů rostlin a zvířat.
Za třetí, strategií imperialismu je teď trvalý stav války a hromadění vojsk, s trvalými oblastními konflikty k zachování vojensko-průmyslového komplexu.
A za čtvrté, je důležité zachovat naši jednotu, založenou na vzájemném respektu. Je víc toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje.
Soudruzi,
mnoho soudruhů se dotkne všeho výše uvedeného, a dalšího, ale kvůli časovým omezením se soustředím na tři z těchto oblastí.
Nedávno irské vedení prohlašovalo, že krize je za námi, že to nejhorší už je pryč a že ekonomika už "zahnula za roh". Irská vládnoucí třída i Evropská unie vyhlásily, že "úspornost" zafungovala a že jsme připraveni 15. prosince opustit program restrukturalizace, jenž nazývají "program pro Irsko". Také nepravdivě prohlašují, že bude republice navrácena svrchovanost.
To má víc společného se sny než s realitou. Evropská unie musí ukázat lidu Řecka, Španělska, Portugalska a dalších členských států EU, že přijmou-li úspornostní medicínu bez odporu, funguje. Ve skutečnosti to není nic víc než kolébat vlakem ze strany na stranu a předstírat, že se pohybuje kupředu.
Od vypuknutí krize odsunula irská vláda z ekonomiky za pět ročních rozpočtů přes 20 mld. eur. Bylo toho dosaženo masivními škrty veřejných výdajů na sociální péči, vzdělání, zdravotnictví, sociální dávky a penze, s tisíci ztracených pracovních míst ve veřejných službách. Tato strategie zasahuje tvrději dělnické ženy, které vždy představují většinu málo placeného dělnictva, a ty, kteří jsou závislí na sociálních dávkách. Podobně se zvýšily vládní výdaje, byly zavedeny nové daně, zvýšil se počet nezaplacených odpracovaných hodin. Pracovníci veřejných zdravotnických služeb jsou teď nuceni pracovat dva týdny navíc bez zaplacení.
Nedávná zpráva vybraných vládních činitelů, tvořících Národní rozpočtový výbor, uvedla, že vládní finanční závazky "vzrostly od roku 2007 čtyřikrát, a v roce 2012 dosáhly 208 mld. eur (127 % HDP). V tomto období Irsko zažilo největší nárůst zadluženosti (ve vztahu k HDP) ze všech zemí eurozóny. . . [Toto] sestávalo hlavně z vládních obligací, půjček Trojky a bilaterálních a z dlužních úpisů.
Dluh v Irsku v roce 2012 dosáhl 192 mld. eur, 118 % HDP. Za posledních pět let vzrostl vládní dluh čtyřnásobně, odrážejíc řadu velkých rozpočtových deficitů a výdaje přímé podpory, poskytnuté bankovnímu sektoru. Na tomto základě mělo Irsko v roce 2012 čtvrtou nejvyšší míru dluhu v eurozóně, zatímco v roce 2007 mělo druhou nejvyšší" - to všechno při o málo víc než čtyř a půl milionové populaci.
Irové v Republice zakoušejí politickou a ekonomickou strategii Evropské unie, a zároveň pracujícím v Severním Irsku vnucuje tutéž politiku britský imperialismus.
V Republice teď nezaměstnanost dosahuje téměř 410 000, 13 procent. V Severním Irsku je míra 7 a půl procenta. Stále větší počet majitelů příbytků nedokáže splácet hypotéky a je postaven před vystěhování a zabavení.
Ekonomická politika a priority britského státu a jejich dopad na lid Severního Irska nadále zhoršují už tak hluboké sektářské rozdělení a napětí. Rostoucí chudobu a společenské odcizení, především mládeže, využívají složky vládních stran a polovojenských skupin.
"Trojka", ve spojení s irskou vládnoucí třídou, pokračuje v přeměňování země na zónu nejisté zaměstnanosti, nízkopříjmové ekonomiky. Dělnická práva a podmínky jsou pod vytrvalým útokem, zatímco se vláda žene za legislativou, jaká jí dá moc seškrtávat mzdy dělníkům veřejného sektoru.
Klíčové složky vedení odborového hnutí jsou víc než ochotné spolupracovat a aktivně odrazovat dělníky od toho, aby vzdorovali pokračujícím útokům. Někteří jsou členy Labour Party, podřízené strany současné vlády.
Výsledek posledních rozpočtových škrtů na sociální péči těch, kteří jsou mladší dvaceti pěti let, vyžene desetitisíce mladých ze země. Emigrace z Republiky teď čítá 50 000 ročně, což je téměř tisíc týdně, každých deset minut jeden člověk. Ti, kteří zůstanou, budou muset pracovat podle schémat zvaných "překlenovací práce" (Job Bridge) do 40 hodin týdně za méně, než je minimální mzda, nebo jsou nuceni ke "stážím".
Národní plynařská společnost An Bord Gáis je teď připravena k privatizaci. První etapou privatizace je odsunout z ní služby; stát si zachová produkci, ale zisky shrábnou provozovatelé služeb. Což je to, co zafinancují občané: privátní zisky za energii, která je ve společenském vlastnictví.
Dluh e stal zásadním prostředkem k protlačování dlouhodobého strategického příkazu ekonomické restrukturalizace, zamýšlené k obnově ztracených nerovností a k zavedení nových. Posluhování dluhu stojí Iry téměř 9 mld. eur ročně - což se přibližně rovná ročnímu rozpočtu na vzdělání. Postupují s privatizací veřejných podniků a s komercializací zbývajících veřejných služeb, a dovolují tak, aby byla ekonomika i nadále ovládána monopolním kapitalismem.
Naše strana od vypuknutí krize tvrdí, že úspornost funguje - že funguje tak, jak byla navržena. Komunisté jsou v šíření tohoto argumentu osamoceným hlasem, jenž napadá iluzi, že buržoazní vlády konají objektivně nebo nezaujatě, že jsou povzneseny nad třídní antagonismy.
Úspornost v Irsku, tak jako všude, není - jak tvrdí někteří na levici - špatnou politickou volbou, ale ekonomickou nutností pro systém jako takový. Je viditelně určena k tomu, aby umožnila přenos bohatství od pracujících, od drobných podnikatelů, od rodinných zemědělců a samoživitelů, nahoru a pryč; nahoru k irské vládnoucí třídě, která bohatne, jak se bohatství víc koncentruje, a zároveň mohutný odtok kapitálu ze země ke službě zespolečenštěného podnikového dluhu posiluje vztah závislosti a kontrolní mechanismy nad potenciálem Irů rozvíjet alternativní, nezávislou politickou a ekonomickou činnost.
Je nám jasné, že Evropská unie a mezinárodní finanční kapitál nechtějí, aby byl dluh splacený. Dluh dělá dvě věci: zaprvé nechtějí, aby byl splacen, ale aby sloužil, což zaručuje nesmírné zisky; zadruhé, využívají dluh, především těžce zadlužených států na periférii, jako hlavní prostředek provádění a posilování kontroly a nadvlády. Dluhová závislost je prostředkem k zajištění, že úspornost bude trvalá a nezvratná.
Na posledním summitu EU získala Komise EU větší dohlížitelskou kontrolu nad ekonomikami a lepší mechanismus k privatizaci.
Tento dluh není dluhem lidí, ale dluhem firem, hozeným na lid zahraniční trojkou za aktivní spolupráce s vnitřní trojkou zavedených politiků, podnikatelských šéfů a státu. Není jiné cesty vpřed než zříci se převažujících ekonomických a politických zájmů uvnitř EU, ve spolupráci se závislými národními vládnoucími třídami, mají, pomocí stabilizačního mechanismu, bankovní i absolutní dluh bezpečně svázaný dohromady; a ve všech budoucích finančních krizích ponese břímě stát, ve skutečnosti dělnická třída. Také už je jasné, že hlavní břímě ponesou v budoucnu velcí i drobní vkladatelé.
Evropská unie je sama pod rostoucím náporem, jak je stále velmi pochybná stabilita eura. Stále víc pracujících se začíná ptát, koho zájmům EU slouží. To se odráží v tom, že EU ustavila nový útvar ke sledování společenských sdělovacích prostředků v členských státech ve snaze aktivně potírat toto rostoucí zpochybňování legitimnosti Evropské unie.
Musíme neustále připomínat sobě i ostatním levicovým silám, že EU je svojí podstatou sdružením sil monopolního kapitalismu k tomu, aby zabránily opětovnému vzniku socialismu. Její struktury a smlouvy jsou určeny k zablokování jakékoli cesty k socialismu. Nelze ji reformovat nebo transformovat, ale musí být napadána a poražena.
Jsme přesvědčeni, že otázka eura potřebuje hlubší studium. Jsou euro a bankovní dluh strategickými slabinami evropského monopolního kapitalismu? Toto musíme zkoumat nejen ve vztahu k těžce zadluženým zemím EU, ale také coby nástroj meziimperialistické rivality mezi eurem a dolarem.
Krize eura a současné obchodní rozhovory mezi Spojenými státy a EU poněkud vysvětlují současné skandály s odposloucháváním a špionáží. A můžeme stavět jednotnou činnost a mobilizaci dělnické třídy kolem nich?
Demokracie, sama její podstata a její třídní charakter a povaha se budou stále více stávat důležitou arénou ideologického boje s hrozbou Smlouvy o svobodném obchodu USA-EU, včetně práva jednotlivých společností žalovat jakoukoli vládu, protože monopoly stále podrývají demokratickou kontrolu a zodpovědnost, aby tak mohly zabránit jakékoli akci, již by považovaly za omezování svého práva na nespoutaný zisk. Ekologické katastrofě jsou vystaveni všichni lidé. Rostoucí krize životního prostředí je něco, co nemůžeme přehlížet. Musíme prostudovat celý vztah mezi globálním ničením životního prostředí a soudobým státním monopolním kapitalismem. Kapitalismus je tím, co vytváří krizi životního prostředí, se svou potřebou růstu. Když kapitalismus neroste, je v krizi.
Navíc významně přispívajícím faktorem je soudobé imperialistické válčení a jeho přispění k ničení a znečišťování prostředí, s používáním zbraní s ochuzeným uranem. Vojenská výroba je tím nejnepřátelštějším vůči prostředí ze všech druhů průmyslu, a války jsou samozřejmě stokrát horší.
Dělnické hnutí nedokázalo v našem politickém chápání a antimonopolní strategii úspěšně spojit vlastnictví a povahu kapitalistické výroby a kapitalistický zbožní fetišismus. Dovolujeme si tvrdit, že, protože jsme nevzali krizi životního prostředí plně v potaz, obranu životního prostření na sebe vzaly hlavně maloměšťácké síly, se všemi svými slabinami a váhavostmi. Nedokáží dát jasné pochopení monopolního kapitalismu, podstaty krize ani důvodů, jež k ní vedly, protože stále hledají řešení uvnitř vězení kapitalistického systému.
Musíme opět skutečně spojit dělnické hnutí s obranou prostředí, zabudovat ji do naší antimonopolní strategie, obrátit ji proti imperialismu. Musíme vznést argument, že musíme zachránit planetu nebo zachránit kapitalismus: obojí zachránit nemůžeme.
*
Nakonec nemůžeme dát vedení, pokud jsme rozdělení. Kupředu nevede jen jedna cesta. Lidé snášejí krizi různě. Budou vzdorovat, ale odpor bude účinný jen tehdy, bude-li odrážet specifické podmínky, jaké lidé zakoušejí, jež pocházejí z nerovnoměrného vývoje kapitalismu. Je nezbytné, abychom se vzájemně poučili ze zkušeností ostatních a dali si solidaritu - ale abychom vzájemně nekopírovali bezpodmínečně politiku jeden od druhého. Nejvyšší jednotu můžeme budovat jen na tomto základě.
Všechny naše strany musí vypracovat konkrétní analýzu konkrétních materiálních podmínek, jaké zakoušíme. Pokud to neuděláme, spadneme do idealismu, sektářství a oportunismu. Z tohoto poznání vyplývá, že musíme vymyslet strategii k vybudování odporu dělnické třídy a jejích potenciálních spojenců.
Například podle našeho poznání jsou Irové ovládáni třemi soubory imperialistických zájmů a vztahů, všemi vzájemně propojenými. V Severním Irsku jsou přímo ovládáni britským imperialismem, v Republice imperialismem USA, což je umožněno převládajícími americkými nadnárodními kapitalistickými investicemi, jež využívají tuto platformu k přístupu do Evropské unie. Imperialistický blok EU je prvotní mezitřídní sdružení, na němž irská vládnoucí třída závisí a aktivně s ním spolupracuje.
Toto vyžaduje snahu vytvářet aliance s dalšími vlasteneckými silami, jež vytvářejí alespoň část naší antiimperialistické strategie.
Jsme pro společné prohlášení z těchto setkání, s vědomím, že musí odrážet šíři i bohatost a hloubku zkušeností stran bojujících v různých podmínkách, s různým rozložením třídních sil, s různými národními dějinami a bojovými tradicemi. Je to zobecněný pohled nebo chápání našeho světa, ne specifické pro každou jednotlivou zemi.
Abychom toho dosáhli, potřebujeme vzájemnou toleranci a úctu. Ano, musíme bojovat proti pravicovému oportunismu; ale nelze to zaručit jinak než trvalým vzděláváním, diskusí a debatou v našich řadách.
Milníky našeho hnutí, jež by měly vytvořit způsob, jakým pochopíme náš svět, jsou TŘÍDNÍ BOJ, TŘÍDNÍ PODSTATA STÁTNÍ MOCI a ANTIIMPERIALISMUS. To musí neustále formovat a obohacovat naše poznání boje kolem nás, a tyto tři základní zkoušky bychom měli aplikovat na každou situaci.
Není očkovací látky proti oportunismu. Je to neustálý boj, a každá strana se s ním musí vyrovnat ve svých specifických podmínkách politickým a ideologickým vzděláváním. Způsobem, jak rozptýlíme iluze o povaze nepřítele, jemuž čelíme, je jednotná činnost.
Není to o odmítnutí nebo podcenění ideologických rozdílů, ale spíše o zdůraznění významu zachování jednoty a dosažení co nejvyšší míry spolupráce.
Naše strategie musí být jistě zaměřena na sjednocení našich přátel a rozdělení našich nepřátel- sjednocení všech, kteří trpí imperialismem a systémem monopolního kapitalismu.
© Komunistický svaz mládeže
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .
Copyright © 2024 Your Company. Joomla templates powered by Sparky.